Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy

K vodopádům Iguazú

Asunción, San Lorenzo, Caacupe, Eusebio Ayala, San José, Coronel Oviedo, Caaguazú, Juan E.O'Leary, Ciudad del Este, Foz do Iguacú (Brazilie), Puerto Iguazú (Argentina)

Přípravy na cestu

Starý počítač ASUS, který mi skvěle posloužil na předešlých 5 cestách se definitivně odebral do kytiček. Odešel mu zřejmě konektor připojující obrazovku a tak se obraz objevil zhruba po 10 pokusech upravit náklon displeje. Koupil jsem podobný stroj - Asus Transformer Book. Funguje pod Windows 8.1 a to byl zádrhel. Vše šlo hladce do chvíle, kdy jsem chtěl odzkoušet převodník USB na IrDA. Infračervený přenos potřebuji kvůli stahování dat z cyklopočítače Polar. To, co bez problémů fungovalo na Windows 7, se na osmičkách nechytlo ani náhodou. Koupil jsem další 2 převodníky, naštěstí stojí cca 100 Kč, ale neuspěl jsem. Nakonec jsem musel koupit drahý převodník přímo od Polaru, pro který existuje ovladač na Windows 8. Ten však funguje zhruba 12 vteřin a potom se sám odpojí. Žádná nastavení úspory energie, ani podrobné hloubání a pokusy nastavit údaje v registru počítače nepomohly. Naštěstí jsem si pomohl, stahuji nejprve seznam záznamů z cyklopočítače a potom opakuji stahování po jednotlivých záznamech - zatím to vypadá, že těch 12 vteřin bude na stažení jednoho záznamu stačit. Důsledkem je, že to, co mi předtím trvalo 30 vteřin mi teď zabere 10 minut. Pokrok se prostě zastavit nedá.

Další kuriózní zkušenost byla s Garminem. Chtěl jsem si koupit mapy do navigace Oregon 550T. S mapami City Navigator jsem měl v Severní Americe skvělou zkušenost, zejména s vyhledáváním tras ve velkých městech, a tak jsem si chtěl koupit totéž pro Jižní Ameriku. Na webu měli uvedeno, že mapu mají skladem a tak jsem ji začátkem srpna objednal. Koncem srpna mi zavolali, že mapy stále nejsou, ale že mi stáhnou bezplatné mapy (vytvářené v rámci Open Source projektu mimo Garmin) a naúčtují 200 Kč za každou zemi jako poplatek za stažení. To jsem odmítl, protože si to umím stáhnout a nainstalovat sám. Zkoušel jsem ještě koupit stahovatelnou mapu přímo na webu amerického Garminu, ale nepochodil jsem. Nechápu, jak se může v době doslova okamžitých nákupů (například knih na Amazonu) takto nějaká společnost chovat a nedokáže svá data prodat zákazníkům. A nejedná se o zanedbatelné ceny - City Navigator stojí obvykle 100 USD.

Před cestou jsem samozřejmě oprášil mou základní španělštinu podle oblíbené učebnice Zjednodušená španělština. Zopakoval jsem si zhruba 500 základních slovíček a asi 100 frází. Zbytek si doplním cestou podle potřeby.

Asuncion

Po 17 hodinách v letadle (samotný let Amsterdam - Buenos Aires trvá 13,5 hodiny) jsem přistál v Asuncionu. Z okénka jsem viděl vykládání svých dvou krabic, což mne potěšilo. Letecké společnosti se hodně polepšily, naposled mi zavazadla nedorazila v roce 2007 na Aljašku a od té doby to pokaždé klaplo. Kolo jsem montoval před letištěm za zájmu mnoha lidí a tak jsem si pocvičil španělskou konverzaci. Jeden pán se mnou dokonce natočil rozhovor s tím, že to pošle do televize. Koktal jsem tam španělsky opravdu udatně. Jsem zvědav, zda mi sestříhaný záznam pošle mailem, jak mi slíbil (neposlal).

Po dvou hodinách jsem měl hotovo, kolo připravené a ověšené brašnami. Vrátil jsem se do letištní haly, odkud mne obratem policajti vyhodili, že tam s kolem nemůžu. Zaparkoval jsem venku a vrátil se vybrat peníze. U jednoho bankomatu mne se zájmem pozorovalo asi 10 lidí, přesunul jsem se k dalšímu, který nebyl tak na ráně. Od něj mne odehnali těžce ozbrojení bezpečáci, kteří přijeli doplnit peníze. Hned vedle byla přepážka agentury Global Exchange, kde bylo možno vybrat peníze na kartu. Transakce se povedla až napotřetí. Rázem jsem měl v kapse milion - kurs je 5 Kč na 1000 guaraní, takže za 5000 Kč máte meloun.

Asuncion: Začátek dvoukilometrové cyklostezky poblíž letiště

Cesta do centra Asuncionu byla protivná - vedro, rozbitá krajnice, silný provoz. Jedinou výjimkou byla cyklostezka okolo parku poblíž letiště, ale ta byla jen 2 km dlouhá. Ubytování v hostelu Nomada jsem trefil díky navigaci. Vše příjemné, samostatný pokoj s příslušenstvím za cca 400 Kč na noc, na zahradě malý bazén, snídaně v ceně. Hned jsem si dal místní paraguayské pivo - které se jmenuje překvapivě - Pilsen. Litrová láhev za cca 65 Kč. Pivo nedělá Plzni ostudu, dá se pít.

Asuncion: V hostelu jsem si dal paraguayské pivo s typickým latinskoamerickým názvem Pilsen

Šoky

Zkontroloval jsem maily a potom jsem se podíval na kartový účet, ze kterého jsem na letišti kupoval peníze. Byl jsem v šoku, výběr peněz mi naúčtovali dvakrát. Udělal jsem kopii výpisu do JPG, vzal počítač, papírovou účtenku a šel na zastávku autobusu na letiště. Najednou plechová rána a na chodníku na protějším rohu přistál motocyklista, který se srazil s autem. Byl natažený jako pravítko, nehýbal se, ani nekřičel bolestí. Prostě jako by byl hotový. Lidi okolo to zřejmě vyhodnotili stejně, jeho si nevšímali, jenom odklidili nabouranou motorku, aby byla silnice průjezdná. Další vývoj jsem neviděl, přijel mi autobus. Na letišti jsem to se zaměstnanci agentury i jejich šéfem projednal, slíbili mi, že situaci prověří s bankou a v případě dvou plateb mi peníze do několika dní vrátí. Uondán cestou, časovým posunem šesti hodin a událostmi posledních hodin jsem zalezl do pelechu a prospal 11 hodin.

Asuncion: Takto vypadají chodníky v centru města

Asuncion: Vnitroblok v centru

Druhý den večer jsem dostal od Global Exchange mail, že všechno bylo v pořádku, platba pouze jediná a jestli nesouhlasím, mám se obrátit na banku Bankcard v Asuncionu. Hned ráno jsem se tam vypravil. Sídlí na Avenida Brasilia, já na mapě našel ulici Brasil nedaleko hostelu a odkráčel tam. Podle stavu a okolí ulice bylo jasné, že tam žádná banka sídlit nebude. Inu Brasil není Avenida Brasilia, to mi konečně došlo. Vyptal jsem se na cestu kolemjdoucího, mému dotazu ve španělštině rozuměl, nasměroval mne a na můj dotaz mi ještě upřesnil, že je to tak 3 až 4 km.

Banka byla veliká, moderní a výstavná, takže jsem se choval slušně. Slečně v recepci jsem místo mého obligátního "Hola guapa" (ahoj fešando), řekl "Buenos diaz seňora" a požádal o anglicky mluvícího zaměstnance. S ním jsem to probral, on mi ukázal na terminálu počítače operace s mojí kartou. Global Exchange mne opravdu zkasírovala dvakrát, ale druhý den poté, co jsem to reklamoval, jednu operaci dodatečně zrušili. Tak jen nevím zda to byla náhodná chyba, nebo jejich obchodní model. Za pár dnů, až to proúčtuje clearingové centrum, by mělo být vše v pořádku.

Asuncion: Některé starší domy mohly být pěkné

Asuncion: Příklad výstavné architektury ....

Asuncion: ... která chátrá a prorůstá trávou

Mezitím jsem měl dostatek času prozkoumat Asuncion. Slušně řečeno, není o co stát. Koloniálních budov se zachovalo jen pár a většina je v mizerném stavu. Nová výstavba je na tom ještě hůř. Vše je charakterizováno špinavými fasádami, které vypadají jako obrostlé černou plísní. Na údržbu si tady moc nehrají, nechávají stavby pozvolna pustnout a to i vládní budovy a historické památky (je-li tady vůbec něco takového), kde bych to opravdu nečekal.

Na ulicích je špína, neodklizené listí, odpadky, nepořádek a zbylý prostor zabírají pouliční prodejci. V městských parcích je zeleň v katastrofálním stavu, tráva prořídlá jako moje vlasy a mezi tím prašná hlína. Vypadá to, jakoby se země ještě nevzpamatovala z dlouhé a urputné války. Ale lidi jsou v pohodě, už si na to zvykli a evidentně jim to nevadí.

Asuncion: Panteón na Plazza Central

Asuncion: Běžný pohled na výstavbu v nejužším centru

Asuncion: Zadní strana budky čističe bot na Plaza Central

Asuncion: Drobní obchodníci zaplavují centrum

Musím sebekriticky konstatovat, že moje fotky nevystihují věrně zdejší atmosféru a situaci vidí hodně růžově. Taky jsem zveřejnil jen pár nejlepších kousků, to ostatní je nudné a pořád stejně šedočerné.

Asuncion: Manzana de la Rivera - restaurované zbytky koloniální architektury

Asuncion: Vládní Palacio de los Lopéz

Asuncion: El Cabildo se špinavým a vyschlým bazénkem v popředí

Asuncion: Babky si sdělují drby před Casa de la Independencia

Dostala mne socha diktátora Stroessnera v parku u Palacia de los Lopéz. Původní sochu totiž rozmlátili na kusy a zalili ji do bloku betonu. Výsledek je docela šokující a určitě splňuje záměr tvůrců. Dobrá metoda pro různé Leniny, Gottwaldy, Staliny a jim podobné.

Asuncion: Socha diktátora Stroessnera

Asuncion: Socha diktátora Stroessnera - detail

Byly tady i snahy revitalizovat nábřeží řeky Paraguay. Nábřeží bývají v moderních městech parádními oázami odpočinku, rekreačního sportu, restaurací a kaváren. V Asuncionu se to nějak zvrtlo a uvolněné místo zaplnili ti nejchudší svými chatrčemi z překližky a vlnitého plechu. Takže hned pod okny parlamentu je rozsáhlá oblast slumů, kam se nedoporučuje chodit. Místní tam samozřejmě musí, neboť skrze slum vede například cesta do Jacht klubu. Osobně jsem viděl, jak pán v obleku vystoupil z drahého auta a děti z chatrče po něm začaly házet nějaké svinstvo.

Asuncion: Nejchudší lidé žijí ve slumech v těsné blízkosti parlamentu

Asuncion: Záliv řeky Paraguay

Mám trochu problémy s doplněním vybavení. Bomba do plynového vařiče není v Paraguay k sehnání. Vzpomínal jsem na bolivijské La Paz, kde jsem ji mohl koupit doslova na každém kroku. Trn z paty mi vytrhli až v hostelu, kde mi dali částečně použitou bombu, kterou zde nechal nějaký turista odlétající ze země. Po delším úsilí jsem také nakonec koupil silniční mapu, ale mohl jsem si to odpustit. Není o moc podrobnější než schéma silniční sítě, které jsem dostal zdarma v turistických informacích na letišti.

Asuncion: Železniční muzeum v budově bývalého hlavního nádraží

Jinak jsem ale spokojen. Jídlo je na každém rohu, pivo je pitelné a chilská vína v prodejnách za rozumné ceny. Už se těším, jak do toho zítra šlápnu a vydám se na východ směrem k vodopádům Iguazú.

Pořád to funguje

Začátky čundru bývají rozpačité, píšu o tom každý rok. Pochyby o správnosti svého počínání ztratím v okamžiku, kdy nasednu na naložené kolo a vyrazím vstříc neznámu. Naštěstí to ani přibývající věk nemění a pořád to kouzlo funguje. Díky za ty dary.

Ráno jsem s potížemi zabalil, zatím nemám tu správnou rutinu a automaticky se mi nevybavuje, co do které brašny patří. Po velmi slušné snídani v ceně ubytování jsem se vřele rozloučil s majiteli hostelu (přece jen jsem byl zdaleka nejstarší host a tudíž také nejváženější) a vrhl se do hustého provozu. Vzhledem k tomu, že byla sobota, jsem očekával pohodovější podmínky. Vyjel jsem směrem na San Lorenzo a prvních 30 km do Itauguá bylo utrpením.

Silnice nacpaná auty, všichni nakupovali v ohromném množství obchodů okolo silnice. Do toho se motaly autobusy, z nich lidi vyskakovali při zpomalení, několikrát téměř do mé náruče. Pouliční obchodníci naskakovali do pomalu jedoucích autobusů a po pár desítkách metrů, když zjistili, že o jejich zboží není zájem, zase vyskakovali na silnici. Krajnice rozbitá, často zalitá vodou (i když pár dní nepršelo). Všichni chvátali, auta cpala čumáky do nejmenších mezer a mezi tím já řešil problém, jak z toho mumraje vyjít bez úhony.

Zlepšilo se to až na silnici číslo 2. Ta mívá metr širokou krajnici, takže byste si řekli, že je to v cajku. Omyl, krajnice je znehodnocena nízkými příčnými hrboly, které zřejmě mají auta varovat při vyjetí ze silnice. Pro cyklistu to znamená každých 50 metrů nadhodit přední kolo, aby nárazy kolo zbytečně neničily. Tvrdá šichta.

Krajina nic moc, ve městech žádné okouzlující stavby a na venkově zemědělská, mírně kopcovitá krajina s žádnými výraznými prvky. Taky jsem po cestě neudělal jedinou fotku vyjma 3 brazilských cyklistů, kteří se vynořili v protisměru.

Caacupe: Kluci cyklistický z Brazílie jeli v protisměru

Stmívá se tady v půl šesté. Proto jsem se okolo třetí začal zajímat o nocleh. Zastavil jsem se v městečku Eusebio Ayala a očekával, že to bude podobné jako v Mexiku a nějaký hotel či hospedaje bez problémů najdu v centru. Ani náhodou. Když jsem se zmínil o stanu, poslali mne na policejní stanici, abych se dohodl, že na mne při noclehu v městském parku budou dávat pozor. Měl jsem ještě čas, tak jsem jel dál.

Narazil jsem na motel u silnice. Na ceduli měl uvedeno 24 hodin a tak bylo jasný, že se jedná o hodinový hotel. Stejně jsem se jel zeptat, zajímaly mne ceny. První hodina za 30 000 (našich 150 Kč) a každá další hodina za 10 000 (50 Kč). Majitel uměl anglicky a říkal, že většině stačí ta hodina. V motelu neměl ani nohu, kšefty prý moc nejdou, ale žádnou rozumnou cenu mi nenabídl a tak jsem vypadl. Vypadalo to na spaní u benzínky, u silnice je většinou vše oplocené a tak tam lze spát jenom výjimečně.

Po dalších 10 km se objevil hotel Yhaguy. Na první pohled to vypadalo dobře, rozlehlý komplex v husté zeleni u čisté říčky. Vše se ukázalo jako silně zchátralé, nicméně majitelka měla vůli mne ubytovat. Chtěla za ubytování se snídaní 100 000 guaraní (500 Kč), po prohlídce jsem ji nabídl polovinu a dohodli jsme se. Její (patrně) manžel mluvil jenom portugalsky, ale to mu nezabránilo v tom, aby mě půl hodiny seznamoval s historií jeho rodiny. Ještě tam byl zhruba 14 letý kluk, který se na babičku kabonil, že souhlasila s nižší cenou. Vysvětlil jsem mu, že vzhledem ke stavu pokojů byla moje nabídka velice velkorysá. Asi to pochopil.

Yhaguy: Podvečer na zahradě hotelu

Yhaguy: Zařízení hotelu kombinovala cudný sex padesátých let s náboženskou tématikou

Ubytování bylo se snídaní. V hostelu Nomade byla snídaně skvělá, tady jsem nic takového nečekal. Okolo pobíhala spousta slepic a tak jsem doufal, že bude alespoň nějaké huevo (vajíčko). Realita byla o hodně horší - dva kousky chleba a nepitelný čaj s mlékem. V San Jose, kam jsem dorazil po 15 km, jsem si to vynahradil. V místním supermercado měli flákoty hovězího s něčím jako ravioli, moc dobré a levné. Zbaštil jsem to před obchodem a byl jsem plný energie pokračovat v cestě.

Počasí jako včera, nebe bez mráčku, maximální teplota 41 stupňů Celsia, mírný protivítr. V takovém počasí nemá moc smysl fotit. Navíc krajina byla furt stejná, silnice také pořád vzhůru dolů, naštěstí spíše pozvolné stoupání. Opakovaně nadávám na retardovaného projektanta, který udělal na krajnici retardéry, které znemožňují plně využít potenciální energii při jízdě z kopce. Nevadí to jenom mně, ale po krajnici jezdí spousta motorek a skútrů, které zbytečně kličkují z krajnice do jízdního pruhu a zpět. Vypadá to, že v blízkosti vesnic to lidi vzali do svých rukou a v retardérech vysekali průjezdy na šířku pneumatiky.

Krajinu vyfotím v lepších podmínkách, zatím jsem dal jenom fotku místních obchodů s masem, které mají ve zdejším vedru pověšené kusy zvířat ve stínu pod stříškou a masu to zřejmě prospívá.

San José: Prodejna masa

Projel jsem řadu vesniček a městeček, nic mne nezaujalo. Dokonce ani kostely nejsou moc k vidění, zřejmě jsou stranou od hlavní silnice. Nicméně nejsou žádné problémy s jídlem, každých pár kilometrů je nějaká lidová jídelna, pekárna nebo malý obchod. Je ale potřeba hlídat ceny, před koupí se zeptat kolik to stojí a potom ještě kontrolovat, zda vám správně vrátili. Dvakrát mne chtěli líznout o 10 000 guaraní (50 Kč), ale já se zasmál, ukázal ukazováčkem davaj a hned peníze vysolili. Prostě to na blbý gringos zkoušej.

Caaguazú: Hračky prodávané u silnice truhlářskou dílnou, žádné předsudky proti USA

V Caagyuazů jsem měl přes 90 km, viděl jsem odbočku na hospedaje (ubytování). Vyjednávání bylo složité, protože jsem si nevšiml nápis 24 horas, který je uveden u hodinových hotelů. Nakonec jsme se dohodli na ceně 50000 guaraní (250 Kč) za pobyt od 17 hodin do 7 ráno. Měli tam stejně jenom jeden pokoj a bylo jim jasné, že už žádného rozžhaveného klienta nechytnou. Možná jsem měl jet pár kilometrů dál, přímo ve městečku byly asi 3 hotely.

Poblíž Caagyuazů: Silnice číslo 7

V 7 jsem opravdu vyjel, nechal jsem se vzbudit GPSkou v 6 hodin. Snídaně na autobusovém nádraží a potom "lo mismo" (to stejné) jako včera. Krajina jak přes kopírák, jenom počasí se velmi vylepšilo - pod mrakem, pouze protivítr zesílil. Projížděl jsem řadou městeček, které nechal Stroessner pojmenovat podle svých kamarádů. Moc se to neujalo, neoficiálně se používají jiné názvy - například místo J. E. Estigarribiase se používá Campo 9.

Poblíž J.E.Estigarribia: Verano Isla Bonita

Poblíž J.E.Estigarribia: Výzdoba ekologické stanice

Do Ciudad del Este (dříve Ciudad Stroessner) bylo asi 140 km, nechtěl jsem se zbytečně namáhat. Zapíchl jsem to napůl cesty v Juan E.O'Leary, kde jsem uviděl příjemný hotýlek, rovněž za příjemnou cenu našich 300 Kč. Pokoj měl jedinou nevýhodu, stejně jako ostatní pokoje neměl okno. V noci jsem se vzbudil vedrem, nechal jsem otevřené dveře a nalítali mi tam komáři. Musel jsem se postříkat repelentem, dveře zavřít a s vrozenou nechutí zapnul klimatizaci. Nad ránem začala klimatizace divně hlučet a až po probuzení jsem zjistil, že to nebyla klimatizace, ale silný déšť.

Juan E.O'Leary: Blondýna

Juan E.O'Leary: Supermarket

Juan E.O'Leary: Na návsi

Ještě se zmíním o zdejších sprchách, jsou stejné jako v Bolivii. Jedná se vlastně o průtokový ohřívač vody. Protože příkon ohřívače je konstantní, teplota vody se reguluje přítokem. Čím teplejší vodu chcete, tím méně musíte otevřít kohoutek.

Juan E.O'Leary: Sprcha

El dolor de cabeza

Učit se cizí jazyky je fakt dobrá věc. Před pár dny jsem se naučil říci bolest hlavy a teď to mohu použít. Není to sice úplně hlava, ale krk, zato ta bolest je úporná. Nemohl jsem otočit hlavu doleva, což je při jízdě v hustém provozu docela nevýhoda. V nejhorším stádiu jsem musel hlavu držet rukama, abych se mohl například posadit v posteli. Nedalo se nic dělat, musel jsem nasadit svůj univerzální lék. Z ručníku jsem udělal Priessnitzův obklad, nechal půlku noci působit a je to výrazně lepší.

V sedm ráno ještě pršelo jako o závod, obloha zatažená od obzoru k obzoru a vypadalo to na celodenní déšť. Moc jsem se tím nevzrušoval, ještě si hodinku přispal a v půl deváté bylo po dešti. Zatažená obloha navodila velmi příznivé cyklistické počasí, protivítr byl také mírný a tak se vše v dobré obrátilo. Sluníčko vykouklo až v poledne. Blízkost velikých vodních ploch je však znát, je tu takové to tropické vlezle vlhké teplo.

Dr. Juan L.Mallorquín: Vesnický kostelík

Poblíž Yguaz: Kostel

Slunce nepražilo, dalo se i fotit okolí silnice a já si jízdu i příjemné okolí užíval. Pouze snídaně v hotelu byla slabá a po 50 km mne začal trápit vlčí hlad. V domácí vyvařovně u silnice jsem si dal maso s rýží a boby, k tomu zelný salát s maniokem. Porce to byla ohromná, masa alespoň 20 dkg, ale já to spucoval s chutí. Paní kuchařce jsem to pochválil, že to bylo jak od maminky, měla z toho radost. Mohl jsem říci, že to bylo jako od manželky (to bych taky španělsky svedl), ale už by to tak nevyznělo. No alespoň jsem si teď u ní na dálku šplhnul, moje žena vaří fakt dobře.

Ciuadad del Este: Příjezd do města po silnici 7

S nacpaným náckem se jede špatně, byl jsem rád, když jsem zbylých 15 kilometrů nějak doklepal. Provoz se zahustil, hlavně spousta kamionů, které posledních 8 km před hraničním mostem už jenom postávaly u silnice a řidiči čekali, až na ně dojde řada. Vypadalo to nadlouho, vytáhli kempové stoly a židle, vařili, družili se a hráli karty.

Ciuadad del Este: Průvodčí v městském autobuse

Ciudad del Este

Město se dříve jmenovalo Ciudad Presidente Stroessner, to bylo nahrazeno celkem nevýrazným názvem Východní město. Leží na hranici s Brazílií a Argentinou a je pověstné levnými nákupy, zejména elektroniky, značkového oblečení, luxusních doplňků a bot. O přízeň zákazníků soupeří pouliční obchodníci se zavedenými obchodními domy zvanými zde Galéria. Když nechcete nic kupovat, jako v mém případě, je to protivné, pořád vám někdo něco vnucuje. Oblíbená finta, strčí vám do ruky něco levného zadarmo (třeba SD kartu). Vy jim jí vracíte, tím se dostanete do kontaktu a už to do vás tlačí.

Ciuadad del Este: Hlavní nákupní třída Avenue San Blas

Ciuadad del Este: Přímo v centru je docela nepořádek díky opravám a výstavbě

Byl jsem se podívat v údajně nejlepší Galéria de Mona Lisa. Bylo to tam na úrovni, ale ceny rozhodně zázračné nebyly. Koukal jsem se na foťáky, kde mám trochu cenový přehled a ceny jako na americkém Amazonu.

Ciuadad del Este: Napucovaná Galéria Mona Lisa

Hlavně jsem se ale šel podívat na hraniční most. Situace silně nepřehledná, ale budu se muset odhlásit na paraguayské pasové kontrole, jinak by mi při zpětném příjezdu dělali bobky. To zdejší lidé nemusí, proto je kontrola docela zastrčená. Navíc - Američané musí mít do Brazílie víza (také do Bolívie a Venezuely) a proto na brazilské straně koukají po bledých tvářích a silně je kontrolují. Já jsem teda už dost opálený a ošlehaný větrem, ale bělocha pořád ještě v sobě nezapřu.

Ciuadad del Este: Pohled na město od mostu do Brazílie

Na hodinku v Brazílii

Vyrazil jsem brzy a udělal jsem dobře, na hranici byl mírný provoz. Výstupní razítko jsem dostal okamžitě, byl jsem jediný zájemce. Kolo jsem převedl po chodníku pro pěší, protože jsem chtěl vyfotit hraniční řeku Paraná. Byla ale taková mlha, že bylo sotva viděl na hladinu v hloubce pod mostem. Na brazilské straně jsem chvíli hledal pasovku, ale zase nebyly žádné problémy. Musel jsem projet městem Foz do Iguacú (to je portugalsky), ale vyjma několika strmých kopců to nebyl problém. Směr do Argentiny byl dobře značený a v centru byly dokonce na krajnici namalované pruhy pro cyklisty. Pochvaloval jsem si to do chvíle, než mne málem smetlo auto - podotýkám že s paraguayskou značkou - nejsou tam na takové vymoženosti zvyklí.

Foz do Iguacu (Brazilie): Ulice v centru

Foz do Iguacu (Brazilie): Ve městě jsou dokonce pruhy vyhrazené pro cyklisty

Na jeden den v Argentině

Za hodinu už jsem znovu stál na hraniční kontrole před mostem do Argentiny. Přejel jsem most přes řeku Iguazú, minul údajně nejlepší Free Shop na světě a byl v Argentině. Ve městě Puerto Iguazú jsem se nezdržoval a jel rovnou k 17 km vzdáleným vodopádům.

Foz do Iguacu (Brazilie): Před hraničním mostem přes řeku Iguazú

Národní park Iguazú

Vodopády jsou přístupné z brazilské i argentinské strany. Já zvolil argentinskou, protože je tam více možných tras okolo vodopádů a také z praktického důvodu, že zbytek vyměněných pesos použiju později při cestování Argentinou. Vstupné je mastné - 240 pesos (zhruba 700 Kč), ale mají to odstupňované. Místní platí významně méně a vztahují se na ně i další slevy. Připadá mi to logické, vybudování prohlídkových tras muselo stát majlant a šlo to z jejich daní. To jenom u nás jsme příšerně opatrní na to, abychom nezvýhodňovali domácí lidi.

Vodopády Iguazú: Znak národního parku Iguazú

Vodopády Iguazú: Přehledné foto na větší část vodopádů

Vodopády Iguazú: Palmy rámují okolí vodopádů

Vodopády Iguazú: Vodopády a palma

Ale peníze vem čert, vodopády jsou prostě úžasné. Z horního vycházkového okruhu se dostanete až nad přepady vodopádů a ta síla vody, valící se s hukotem dolů, je uhrančivá. Poté, co vyjdete z hustého lesa, se před vámi rozvine prstenec vodopádů, jehož koruna je odhadem více než kilometr dlouhá. Spodní okruh zase nabízí jiné výhledy a dostanete se až těsně k několika vodopádům. Přitom můžete sledovat čluny, které dorážejí na burácející vody a jsou zahaleny vodní tříští a často i překryty duhou.

Vodopády Iguazú: Loď pod vodopádem (za duhou)

Vodopády Iguazú: Hrana vodopádu

Všude je spousta motýlů, lesem pobíhají nosáli a zejména u kiosků se nebojácně proplétají mezi lidmi a často drze ukradnou ze stolu právě zakoupené jídlo. Prohlídka mne nadchla a taky trochu uondala, nachodil jsem několik kilometrů v docela velkém vedru. Všiml jsem si, že hromadné výpravy udělají většinou jen horní okruh a potom to vzdají. Divím se lidem, kteří přijedou třeba až z Německa a potom to takhle odfláknou. Dlužno dodat, že k nejvzdálenější části vodopádu - Ďáblovu hrdlu - se lze dostat pouze vláčkem. Ten však kapacitně nestačí a stojí se na něj dvouhodinové fronty. Úžasné musí být prohlídky při měsíčku, které se konají 5 dnů v měsíci okolo úplňku.

Vodopády Iguazú: Všude přítomní a drzí - jídlo kradnoucí - nosáli

Vodopády Iguazú: Duha provází vodopády

Po třetí hodině jsem to zabalil a jel zpět do Puerto Iguazú. Na GPSce jsem si vybral kemp nejblíže řeky Paraná a po uličkách hrubě vydlážděných ostrými kameny se k němu klopýtavě dostal. Kemp byl prostý, ale dobrý. Toalety vypadaly hodně levně, ale sprcha byla zatím nejteplejší, jakou jsem letos zažil, i když to byla stejná průtoková hlavice jako všude jinde. Možná zde mají kvalitnější elektrický proud než v Paraguay, že. Chtěl jsem se najíst, v okolí pár malých krámků, které právě zavíraly. Pivo měli, k tomu 4 vajíčka a plechovku lančmítu, na opékací desce sporáku jsem z toho udělal chutný a výživný pokrm. Pouze chleba jsem nesehnal, ještě že jsem měl ten tekutý.

V kempu byla kromě mne ještě francouzská rodina se 3 malými dětmi. Poslali si obytné auto přes oceán a nyní jsou zhruba v polovině dvouleté cesty po Jižní Americe. Pěkně jsme si popovídali a já se potom letos poprvé vyspal ve stanu.

Puerto Iguazú: První nocleh v kempu

© Prožil, napsal, vyfotografoval Jiří Bína