Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy

Do Encarnation

Puerto Iguazú, Presidente Franco, Ciudad del Este, Santa Rita, Naranjal, Maria Auxiliadora, Bella Vista, Trinidad, Encarnatión

Zpátky do Paraguaye

Nerad se vracím stejnou trasou. Pro zpáteční cestu jsem volil přívoz přes řeku Paraná do Presidente Franco. Přístav v Puerto Iguazú jsem našel docela snadno na GPSce. Měl jsem zase štěstí, loď odjížděla za 10 minut. Zaplatil jsem 25 pesos (asi 65 Kč) za zhruba 20 minutovou plavbu po řekách Iguazú a Paraná. A také jsem ušetřil další 2 brazilská razítka do pasu.

Puerto Iguazú: Loď z Argentiny do Paraguaye

Puerto Iguazú: Soutok řek Iguazú a Paraná, stavba je na brazilské straně

Díky jízdě lodí jsem se dostal poblíž vodopádů Saltos del Monday a tak jsem si k nim zajel. Počasí se zhoršilo, občasné přeháňky a dokonce jsem se musel na 20 minut schovat pod střechu, abych zbytečně nezmokl. Když v Paraguay prší, jsou silnice červené a samozřejmě i kolo a brašny se začervenaly. Vodopády jsou sice pěkné, ale ve srovnání s impozantními Iguazú neobstojí. Tím spíš, když se nebylo možné dostat na spodní vyhlídkovou plošinu - výtah byl vypnutý a branka na schody zamčená. Myslel jsem, že je to kvůli vysokému stavu vody, ale při návratu jsem viděl elektrikáře opravující rozvadeč. Vypadá to na totální rekonstrukci.

Prezidente Franco: Vodopády Saltos del Monday

Prezidente Franco: Vodopády Saltos del Monday - výtah k hladině řeky pod vodopádem byl zavřený

Prezidente Franco: Dláždění vedlejších ulic není pro jízdu na kole nijak příjemné

Vrátil jsem se do Ciudad del Este, protože do Encarnation budu muset jet pár km zpátky po silnici číslo 7. Dalo by se to jet i po vedlejších prašných silnicích, ale po prudkém dešti, který se spustil večer, bych byl obalen rudým bahnem od hlavy až k patě. Ono to asi bude stačit na asfaltu, na kterém je zatečené červené blátíčko z krajnice. Kvůli úspoře váhy nemám na kole blatníky - vzadu to sice pochytá horní brašna, ale vepředu mi to jde na nohy a často i do obličeje.

Ubytoval jsem se ve stejném hostelu Hummingbird jako minule. Bylo plno, pokoj jsem měl sdílet s nějakým Rakušanem, ale zase to bylo levnější. Večer Rakušan volal, že kvůli dešti nedorazí, takže fajn. Dva bloky od hostelu byl velký supermarket a v něm jídelna, kde prodávají jídlo na váhu, to je tady docela časté. Z nabídky si naberete na talíř co chcete a zaplatíte 100 až 150 Kč za kilo. To je férová cena, můžete si dát třeba samé maso, když na to přijde. Já dal špalek hovězího a kus prasete, dohromady asi 40 dkg, k tomu maniok, salát, sopa de Paraguay (to není polévka, ale něco jako velikonoční nádivka), trochu nudlí a ještě velký puding. Bylo toho 75 deka a najedl jsem se tak moc, že jsem musel vynechat večeři.

Potom jsem se šel projít do města a udělal pár žánrových obrázků.

Prezidente Franco: Socha v parku

Ciudad del Este: Odložené torzo

Ciudad del Este: Malba na zdi

K večeru se rozpršelo a pršelo celou noc. Ještě ráno to vypadalo dost děsivě a chvíli jsem váhal, zda skutečně vyrazit. Navlékl jsem se do bundy a kalhot proti dešti a šel do toho. Déšť nebyl tak hrozný, postupně ubýval na síle a po 2 hodinách přestalo pršet úplně. To ale nic nezměnilo na krajnicích potažených hustým červeným blátíčkem, které mi pokrylo tenkou vrstvou celé kolo, brašny i většinu toho, co jsem měl na sobě. Pouze obličej zůstal bez poskvrny.

Horší to bylo s větrem. Prvních 27 km, kdy jsem se vracel po silnici 7 směrem na Asunción foukal z 9 hodin. Potom jsem zabočil doleva na silnici číslo 6 a měl jsem to přímo do čenichu. Utěšovala mne jedině absence deště, raději jet proti větru, než v dešti a to ani nemluvim o nejhorší variantě, kdy se k protivětru přidá déšť. Krajnice postupně vysychala a to přineslo další problém, protivítr mi foukal jemný prach do obličeje. Musel jsem uchránit zejména oči a tak jsem vždy, když mne předjížděl kamión, přivíral oči a jel po paměti.

J od Santa Rita: Stromy mne konečně na chvíli odclonily od silného protivětru

Poslední ubytování bylo v Santa Rita. Měl jsem skoro 90 km a chtěl jsem jet dál, proto jsem se na křižovatce zeptal na možnosti a poslali mne do 7 km vzdáleného Naranjal. Tam vedla typická hrubě dlážděná silnice, závěr dne jsem si užil. V Naranjal byly 2 hotely proti sobě přes ulici, oba stejně mizerné (jak je tady zvykem) a oba bez WiFi. Zapíchl jsem to v prvním, smlouváním trochu srazil cenu, nakoupil v supermarketu jídlo na snídani a najedl se v jediné otevřené restauraci.

Naranjal: Ranní poskakování po 7 km dlouhé dlážděné silnici mne dokonale probudilo

Ranní rozcvičku nahradila jízda po hrubě dlážděné silnici a potom jsem si asfaltové silnice opravdu vážil. Krajina byla zemědělská, čím více na jih, tím lépe a intezivněji obdělávaná původně německými, ukrajinskými a ruskými usedlíky. Okolo silnice reklamy výhradně na průmyslová hnojiva a prostředky proti škůdcům. Podle typických dřevěných obydlí se místním zase tak moc nedaří. A to jsem si z ohledu na chudáky nevyfotil rozsáhlé slumy z překližek, vlnitého plechu a plastových plachet, které v jednom místě lemovaly silnici v délce asi 3 km. Zajímavé bylo, že u většiny bud byla satelitní parabola a občas primitivní hřiště na volejbal. Obyvatelé na mne se zájmem mávali a pokřikem mne povzbuzovali, hlavně když jsem se šinul do kopce.

Naranjal: Zemědělská krajina, typická červená barva půdy

Iruna: Domek dobře situované rodiny

Silně mne mátla silniční mapa zakoupená za cca 70 Kč. Používala totiž staré názvy městeček ještě z dob, kdy byla pojmenována po kamarádech diktátora Stroessnera. Jel jsem sice do Tomás. R. Pereira, ale přijel do Maria Auxiliadora. V mapě byly i další nepřesnosti a kvalitnější byl schématický náčrt silniční sítě, který jsem zadarmo dostal na letišti v Asunciónu.

Maria Auxiliadora: Známá mariánská socha

Maria Auxiliadora: Detail sochy

Maria Auxiliadora: Rozlehlá vitráž nad vstupem do kostela

Bez ohledu na náboženské jméno města mne hned chtěla natáhnout majitelka malého supermercada. Kupoval jsem litrovku piva, to bývá i s lahví za 10000 Gs (necelých 50 Kč). Milostivá mi ale sdělila, že je to za 20000 Gs, neboť záloha na láhev je prý 10000 Gs. Samozřejmě kravina, ale já se jí zeptal do kdy má otevřeno a zaplatil požadovanou částku. Za 2 hodiny jsem láhev vracel, hned od vchodu vykřikoval "láhev za 10000" a paní ke mne skoro běžela, aby mi vrátila peníze dřív, než jí stačím udělat pořádnou ostudu.

Maria Auxiliadora: Prodejna náhradních dílů

Maria Auxiliadora: Motocykl je zde prostředek hromadné dopravy

V jako obvykle zanedbaném hotelu mi dali k dispozici ohromnou pračku na 12 kg prádla. Trochu jsem s ní zápolil, nakonec se mrcha rozběhla. Za hodinu jsem prádlo pověsil na zahradě a měl vystaráno na dalších 8 dnů. WiFi k dispozici nebyla, snad se připojím v Encarnation.

Jak jsem pokračoval na jih, bylo vidět, že se evropským přistěhovalcům daří. Okolo silnice moderní zemědělské "továrny", cihlové domy s udržovaným okolím, v polích cedule s názvy přípravků a hnojiv, které byly použity. Nejlépe se daří německým městečkům Bella Vista, Obligado a Hohenau, které úzce spolupracují v rámci Colonias Unidas. V městečkách je vidět opravdové hotely evropského stylu s číšníky v černém a považte, s kravatami. Kravatu jsem tady hodně dlouho na nikom neviděl.

S od Bella Vista: Typické zdobení křížků u silnice

Byl jsem dobře naladěn, naobědval jsem se v jídelně stylu Comida per kilo (bufet placený podle váhy). Původně jsem chtěl zůstat v Bella Vista a podívat se ráno na exkursi do továrny produkující mate. To je spolu s terrero paraguayským národním nápojem a hodně lidí si sebou nosí obrovské termosky s horkou vodou a nádobku na mate s typickým kovovým "brčkem", které se španělsky jmenuje bombilla. Měl jsem jenom něco přes 70 km a byl jsem při síle a chuti pokračovat. V lepším hotelu jsem se zeptal, zda je v Trinidad nějaké ubytování a když mi to potvrdili, pokračoval jsem dál.

V neděli odpoledne byly všechny obchůdky zavřené. Obával jsem se, kde koupím pivo, které jsem v tom vedru (max. 39 stupňů) nutně potřeboval. Naštěstí byly otevřené pumpy a tam jsem uspěl. Na začátku Trinidad jsem viděl poutač na kemp s restaurací, bazénem, sportovišti, vystupujícími umělci - prostě s modrým z nebe. Bylo to jen 500 m, jel jsem se na to podívat. Po půl km nová značka 1200 m. Potom ještě další a mně to začalo být jasné. Nakonec to byly kilometry čtyři, poslední po lesní cestě zaváté vrstvou písku. Nic z toho nebylo, jednalo se o projekt, který neuspěl a majitelé neměli ani sílu odstranit poutače. Na místě kempu zarostlý špinavý majitel sekal syrové maso psům a řval na ně, ať na mne neskáčou.

Vrátil jsem se do Trinidadu a ubytoval se v hotelu A las Ruinas. To je hotel paraguayského bordelářského stylu. Jeho hlavní výhoda, leží přímo u bran ruin slavné jezuitské kolonie.

Santísima Trinidad del Paraná

Přímo s fyzickou rozkoší jsem vyžahnul litrovku piva Brahma, ani se nepřevlékl a vyrazil obdivovat pozůstatky jezuitské kolonie. Byl jsem nadšen. Ruiny jsou hodně rozsáhlé, zahrnují 2 kostely, kamenné domy pro 4000 indiánů, věž. Raritou je zachovaná socha světce. Lupiči totiž věřili, že sochy jsou uvnitř zlaté a proto byly všechny sochy z této éry zničeny.

Santísima Trinidad del Paraná: Jezuitská mise - křížová cesta

Santísima Trinidad del Paraná: Jezuitská mise - rozlehlé prostory, v pozadí hlavní kostel

Santísima Trinidad del Paraná: Jezuitská mise - ubytovny indiánů

Santísima Trinidad del Paraná: Jezuitská mise - obydlí indiánů

Pozůstatků jezuitských misií je v Paraguay a Argentině více. Tato v Trinidad patří k nejlépe zachovalým a je uvedena na seznamu UNESCO. Byl to zajímavý fenomén, moc se o něm neví. Není známo, zda indiáni byly využíváni jenom jako otroci, nebo zda měli rovnoprávné postavení. Jezuitů bylo přitom málo, v Trinidad byli na 4000 indiánů jenom 2 až 3 jezuitští kněží.

Santísima Trinidad del Paraná: Jezuitská mise - v hlavním kostele

Celý projekt byl extrémně úspěšný a to také vedlo k jeho zániku. Španělský král se obával, aby si jezuité celou oblast nepřivlastnili a tak je násilím odvezl zpět do Španělska.

Santísima Trinidad del Paraná: Jezuitská mise - věž

Santísima Trinidad del Paraná: Jezuitská mise - sloupořadí u menšího kostela

Santísima Trinidad del Paraná: Jezuitská mise - hlava panny a dítěte v muzeu

Santísima Trinidad del Paraná: Jezuitská mise - hlavy andělů v muzeu

Po podvečerní prohlídce jsem si dal v hotelu večeři. A hned jsem měl doprovod. Z levé strany seděla kočka, z pravé pes a oba na mě házeli vlahé oko. Zatímco pes se třásl nervozitou, zda něco dostane, kočka byla agilnější. V pravidelných intervalech se mi připomínala mňoukáním a vždy se při tom natáhla a podrbala mne v pase pacičkou. No, neodolal jsem, masíčko dostali.

Santísima Trinidad del Paraná: Jezuitská mise - hlavní kostel

Santísima Trinidad del Paraná: Jezuitská mise - jediná celistvá zachovaná socha

Výhodou bydlení přímo u ruin byla možnost navštívit večerní představení světla a hudby. Bylo úžasné. Barokní hudba prokládaná pokřikem indiánů guaraní a zvuky pralesa, rafinované osvětlení celého prostoru a nad tím zřetelně se třpytící hvězdy na smolně černém nebi. Zážitek narušoval pouze ukecaný průvodce malé výpravy, který jim pořád tlačil do hlavy data a fakta. Musel jsem se od nich vzdálit.

K ruinám jsem se vrátil ještě ráno před snídaní, pořád na jedinou, včera zakoupenou, vstupenku (2500 Gs - 120 Kč). Proto se nedivte, že je na fotkách různé světlo.

Santísima Trinidad del Paraná: Jezuitská mise - světlo v trávníků používané při nočním představení

K dokončení paraguayské mise mi zbývalo pouze dojet do 35 km vzdáleného města Encarnatión. Měl jsem netypicky vítr v zádech a jízdu jsem si nebývale užíval.

Trinidad: Typický profil paraguayské silnice - žádná rovina

Trinidad: Nabídka ovoce u silnice, v pozadí brána na výběr mýtného

Encarnatión

Druhé paraguayské město (po Asunciónu), které jako město skutečně vypadá. Jsou zde náměstí, kostely, původní domy. Těch ale není moc, protože osídlení v nižších polohách u řeky Paraná bylo zaplaveno po výstavbě přehrady.

Město je známé svými karnevaly. Ty se odehrávají na břehu řeky Paraná, kde je vybudován "sambodromo", na kterém se jednotlivé taneční skupiny předvádějí a soupeří o přízeň publika. Oblast okolo řeky je nově upravená, je zde písečná pláž a výhled na lépe prosperující argentinské město Posadas.

Encarnatión: Sambodromo - zde se předvádějí soubory při každoročním karnevalu

Encarnatión: Městská pláž, za řekou Paraná je vidět argentinské město Posadas

Encarnatión: Městská pláž

Pobavilo mne hlavní náměstí s typickým názvem Plaza de Armas. Tam je fakt všehochuť, od japonské zahrady po bustu básníka Ševčenka v části věnované ukrajinskému osídlení. Ve městě jsou i kostely ruské pravoslavné církve, ale já raději navštívil místní katedrálu.

Encarnatión: Japonská zahrada na Plaza de Armas

Encarnatión: Busta ukrajinského básníka Ševčenka na Plaza de Armas

Encarnatión: Katedrála

Encarnatión: Mariánská socha v katedrále

© Prožil, napsal, vyfotografoval Jiří Bína