Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy

Směr Uruguay

Encarnatión, Posadas, Apostoles, Santo Tomé, Alviel, Paso de Los Libres, Uruguaiana (Brazílie), Quaraí, Artigas (Uruguay)

Na most přes řeku Paraná to bylo pár kilometrů městem. Hledal jsem směnárnu, abych vyměnil zbylé guaraní, ale nic jsem v tom fofru neviděl. Na pasovce jsem dostal výstupní razítko z Paraguaye bez problému, bylo to u stejné boudy, kde motocyklisté ukazovali své ID. Zeptal jsem se na směnárnu a byla to jedna kancelář v budově celnice. Velice skromně zařízená - stůl, pán s kalkulačkou a kapsou nacpanou penězi. Kurs byl ale stejný jako v nóbl směnárně v Ciudad del Este. A vyměnili mi i zbylé mince, to většinou nedělají.

Most mezi Encarnatión a Posadas: Silnice pouze dvoupruhová, pěšáci musí jezdit vláčkem po trati nalevo

Most byl překvapivě prázdný, pěšáci mají zakázaný vstup a musí jet vláčkem, který pendluje přes most velice často. Asi kilometr před argentinskou pasovkou se to začalo štosovat, to jsem byl na koni a všechny předjel. Muselo to být na dlouho, neboť několik řidičů kvůli úspoře paliva raději auta tlačilo vlastní silou. Ale i fronta motorkářů před pasovkou byla velmi dlouhá, tak jsem je taky předjel. Nacpal jsem se k boudě pasováků, hlasitě všem poděkoval a za chvíli byl v Argentině. Na fotce motorek před celnicí si všimněte modrého nápisu "Malvíny jsou argentinské". Jo to je dlouholeté trauma.

Most mezi Encarnatión a Posadas: Šetřit se musí, proto řidiči tlačí auta ve frontě před pasovkou

Posadas : Fronta před pasovkou

Posadas

Měl jsem dost vyřizování a proto jsem se rozhodl v Posadas zůstat. Na GPS jsem našel kemp asi 5 km od centra, byl ale zavřený. Zkusil jsem to v hostelu Guatambae, měli pouze ložnici. Napadlo mne zeptat se na zahradu, kde bych mohl stanovat ve svém "carpa". Bingo, za 120 peset jsem byl ubytován na zahradě hostelu.

Posadas : Kostel na periférii

Vyrazil jsem do 3 km vzdáleného centra se třemi úkoly - sehnat silniční mapu, plynovou bombu do vařiče a vybrat peníze z bankomatu. Inu, vedlo se mi mizerně. Mapu neměli v žádném knihkupectví, ani v turistických informacích, ani u žádné z mnoha benzinových pump. Plynovou bombu jsem nakonec sehnal ve specializovaném outdoorovém obchodu, který otevřel hodně po avizovaných 16:30 (zde se drží siesta a já blb v tom čase jezdím na kole). Obchody, vyjma velkých supermarketů, mají otevřeno dopoledne a potom až k večeru. Nedodržování začátku otevírací doby je tady pravidlem.

Posadas : Náměsti 9 de Julio - budovatelská freska

Posadas : Náměsti 9 de Julio - z madony žádný optimismus nečiší

Posadas : Náměsti 9 de Julio - katedrála

Posadas : Náměsti 9 de Julio - justiční palác

Finanční problémy

S výběrem z bankomatu jsem dopadl jako sedláci u Chlumce. Ani v jednom bankomatu umístěném v budově banky mi to nenasypalo a to jsem jich obešel šest. Naopak, bankomat mi kartu definitivně sežral. Já u sebe neměl telefon, ani nevím, zda mi v Argentině funguje. Zmermocnil jsem nějakého Argentince, aby mi na avizované číslo zavolal. Tam jsem se dozvěděl pouze "maňana", přijď zítra do banky a budeme to řešit. A to jsem se včera radoval, že se konečně vyřešila ta dvojitá platba z Asuncionu.

Posadas : V ulicích je rušno

Nakoupil jsem v supermercado, je tady výrazně dráž než v Paraguayi. Ale víno a kořalka je znatelně levnější, takže už vím, čím se budu živit, když budu chtít ušetřit. Platil jsem druhou (a poslední) kartou, oni zde mají s čipovými kartami trochu problém. Musel jsem s paní vedoucí do kanceláře, ale napodruhé to prošlo.

Posadas : V nákupním středisku

Ve stanu jsem se tradičně dobře vyspal, rychle vše zabalil a plný odhodlání vyrazil do banky na náměstí 9 de Julio. Byl jsem tam na knop v 8, kdy otevírali, ale byl jsem až osmý v pořadí. Kolo jsem zamkl ke stromu před bankou u stanoviště taxíkářů, kteří mi ho pohlídali. Po půlhodině čekání jsem se dostal ke klientské přepážce, vysvětlil problém svou masabob španělštinou a za pár minut už jsem v ruce hýčkal znovu objevenou kreditní kartu. Požádal jsem referentku, aby mi asistovala při výběru. Udělali jsme vše správně, ale oslíček se neotřásl - prý jsem překročil limit výběru.

Bez hotovosti jsem odjet nemohl, protože v menších městech to bude ještě horší. Začal jsem znovu obcházet banky a ptal se, který bankomat mám pro kartu Visa použít (MasterCard byla zcela mimo diskusi). Nakonec jsem uspěl v bance Patagónia, kde mi jediný z šesti bankomatů vydal alespoň 1000 peset (asi 2700 Kč). Větší částku mi odmítal vyplatit. Vystál jsem tedy ještě jednu frontu (ano, zde jsou fronty u bankomatů pravidlem), vybral dalších 1000 peset. Tím byla finanční krize na pár dní zažehnána.

Pořádnou mapu jsem nesehnal, měl jsem jenom schématický náčrt silnic. Vybral jsem si trasu přes San Carlos, ta vypadala jako nejkratší. To skutečně byla, ale po 20 km se asfaltová silnice změnila na mizernou prašnou v typické červené hlíně. Dalších 50 km jsem se v tom marastu nechtěl potácet, radši jsem to objel po silnici 12 a 105. Pochopil jsem, že bez pořádné mapy to nepůjde. Zastavoval jsem u každé pumpy a na počtvrté uspěl a za 80 pesos koupil mapu zahrnující zdejší oblasti a celou Uruguay.

Silnice 105 S od křižovatky se silnicí 14: Brána pro výběr mýtného, motorky a kola mají bezplatný průjezd vpravo

Stejně jako v Paraguaji jsou zde hlavní silnice placené. Na stanici pro výběr mýtného to bylo luxusní. Projel jsem zadarmo úzkým pruhem pro motorky, nabral studenou pitnou vodu. Na stěně budovy byl dokonce bojler s horkou vodou pro mate. Neměl jsem sice volně ložené lístky Yerba mate, které se normálně používají, ale jen čajový sáček s mate cocido. I tak jsem pochopil, že pít v panujícím vedru (maximum 46 stupňů, průměr 30) teplé mate je to nejlepší, co svému organizmu můžete dopřát.

S od Apostoles: Továrna na yerba mate jménem Romance

Na křižovatce silnic 105 a 14 jsem se musel rozhodnout, kudy jet. V navigaci jsem vyhledal kempy, čtyři byly u města Apostoles, které se prohlašuje za mekku argentinského mate. Docela jsem čekal, že žádný nebude v provozu a to se i splnilo. Potom jsem skoro hodinu jezdil po Apostoles a hledal nějaké bydlení. Když už jsem byl připraven vyjet z města a vyspat se někde na divoko, narazil jsem na jediný hotel ve městě a ubytoval se tam.

S od Apostoles: Brány do města Apostoles - svatý Petr a Pavel

Zajímavý byl problém s GPSkou. Vyměnil jsem baterie a najednou žádná mapa, přístroj odmítal trasovat, prostě totální kolaps. V nastavení byla vybrána správná mapa. Napadlo se mne podívat, zda je paměťová karta v navigaci správně zasunuta. Nebyla tam vůbec, při výměně baterií vypadla a válela se v prachu u mých nohou. A tak jsem zase na poslední chvíli zvítězil nad vlastní blbostí.

Apostoles: Dekorace na zahradě

Azara: Hřbitov

V hotelu jsem se obstojně vyspal. Snídaně byla velmi slabá - 4 suchary, máslo, marmeláda, kafe. Nijak jsem si to neulehčoval - hned po snídani jsem vyjel, aniž bych sháněl jakékoliv jídlo. Projel jsem městečkem Azara a náhle byla přede mnou hodně nekvalitní silnice.

30 km J od Azara: Silnice s minimálním provozem

Silnice byla sice asfaltová, ale hodně rozbitá. Několikrát asfalt zmizel a pár kilometrů silnice prášila opravdu vydatně. Nicméně mělo to ohromnou výhodu, na 60 km jsem potkal celkem zhruba 25 aut. Mohl jsem si dělat, co jsem chtěl, jezdil jsem prostředkem silničky, aniž bych pořád kontroloval provoz v zrcátkách. Okolo silnice lesy, spousta ptáků, zejména dravců lovících ve dvojicích. Jedinou nevýhodou bylo, že se mi od prachu zašpinilo oblečení a budu muset urychleně vyprat, abych vypadal jako slušný člověk.

Po 90 km jsem dorazil do městečka Santo Tomé. To leží u řeky Uruguay, která tvoří hranici s Brazilií. Za městem je most, po kterém lze do Brazilie přejet. Našel jsem městský kemp na břehu řeky, který byl volně přístupný. Stanovat by se snadno dalo, ale nebyla tam žádná voda. Záchody byly zdemolované a navíc tam pařila místní mládež. Musel jsem se umýt z prachu a tak jsem to zavrhl, našel nejlevnější hotýlek ve městě (byly tam celkem 4, z toho 2 velmi drahé).

Santo Tomé: Kostel nad řekou Uruguay

Městečko mělo svůj půvab, hlavně původní koloniální domy se mi líbily, i když už nebyly v nejlepší kondici. A další pozitivum, v bankomatu Národní banky se mi podařilo vybrat peníze, i když zase jen 1000 peset na jeden výběr. Šel jsem dvakrát abych měl dostatek "efectivo" na příští dny.

Santo Tomé: V centru

Našel jsem restauraci, která otevírala v 8 večer, to je zde normální. A tam jsem si poručil flákotu masa s rýží, salátem a fazolemi, k tomu dvoudecku červeného a byl jsem spokojen.

Santo Tomé: Reliéfy okolo Avenida St. Martín

Santo Tomé: Náměstí za soumraku

Santo Tomé: Volební plakáty

Zželelo se mi mého těžce zkoušeného kola a ráno jsem alespoň hlavní části prostříkal WDčkem, namazal řetěz a dofoukl zadní kolo. Projel jsem městem na silnici 14 a byl rád, že jsem se jí minulé dny vyhnul. Krajnice je zatravněná, pro jízdu na kole nevhodná. Provoz silný, dost kamiónů. Pořád jsem sledoval cvrkot v zrcátkách, občas uhnul kamiónům na hrbolatou krajnici. Žádný požitek z jízdy, i když bylo zataženo a tudíž žádné vedro.

20 km J od Santo Tome: Krajina byla pořád stejná - nezajímavá

Silný vítr foukal v zásadě z 9 hodin, ale jak se silnice kroutila, tak to byl občas pomocník v zádech ze 7 hodin a jindy zase masivní protivítr z 11 hodin. A krajina pořád stejně nezajímavá, široká pampa porostlá travou, kterou spásal dobytek. Až před Alveal se to trochu zvlnilo a přibyly menší kopečky.

Alveal: Interiér kostela

Po 90 km jsem to zapíchl v malém městečku Alveal. V místním hotelu jsem musel zavolat majiteli, který si užíval siestu a spal v přilehlém domě. Vnutil jsem mu tašku prádla na vyprání, i když se kroutil, že nesvítí slunce a tak to do zítra neuschne. Hodně ale foukalo a jestli to v noci nezmokne, budu ráno v čistém. Jo, a WiFi inzerované na průčelí hotelu nefunguje, prý kamión strhl telefonní dráty. Tak jestli amigo taky nekecal, že ano.

Alveal: Odstrašující vrak před policejní stanicí

Fascinovala mne skladba obchodů ve městečku s 8 tisíci obyvateli. Žádná větší prodejna potravin, pouze "garážové" kiosky s velmi omezenou nabídkou na 10 až 25 metrech čtverečních. Tři prodejny národní loterie jsem tak ještě ztěží chápal, ale zhruba 20 obchodů s botami, hadříky, bižuterií, s nejrůznějšími šmejdy (regalos) mne opravdu překvapilo. Někdo to asi musí kupovat, jinak by ty jednopokojové obchůdky majitelé zavřeli. Nicméně, do nejbližšího trošku většího města je 100 km.

Alveal: Průčelí kdysi honosného domu

Když se přijedou farmáři z estancios rozšoupnout, tak zřejmě nakoupí domů i nějaké serepetičky. Ale s tím rozšoupnutím to není nijak slavné. Hospody našeho typu, kde můžete sedět od rána do večera, tady na venkově nevedou a restaurace, jídelny a s tím spojené nálevny otevírají až v 8 večer. Jediná možnost je počkat si do čtyř odpoledne až otevřou, a potom si koupit v kiosco lahváče a lámat je do sebe sedíc na chodníku. Těžkej život.

Můj Kindle je v piheli

WiFina nefungovala a tak jse se zkoušel připojit přes EDGE zabudované v mé čtečce Kindle. Moc to nefungovalo, poštu jsem si nepřečetl, pouze jsem zjistil kurs uruguayského peso k české koruně. Potom ale Kindle zatuhl a když jsem ho vypnul, bylo hotovo. Bílá obrazovka a Kindle na nic nereagoval. Je pravda, že už má nárok, vozím ho s sebou od roku 2011, ale stejně mne to mrzelo. Měl jsem na něm průvodce, slovníky, dokumenty (letenku, fotku pasu) a taky beletrii, kterou jsem rád četl před spaním. Budu muset koupit nový kousek, zřejmě bude k dostání až v Montevideu. Doufám, že má Amazon vyřešeno přenášení zakoupených knih z jednoho zařízení na druhé. Až budu mít přístup k netu, prozkoumám možnosti nápravy, ale vidím to dost švarc.

La Cruz: Novodobá stavba u silnice měla zřejmě evokovat jezuitskou historii městečka

Aburrido, lo mismo

Nudné, pořád stejné. To nejlépe charakterizuje přejezd do Paso de Los Libres, který byl jako přes kopírák podobný včerejšímu dni. Rovná nezáživná krajina, silnice bez krajnice s nutností hlídat provoz a včas vypadnout na travnatý pás vedle silnice. Pouze vítr se polepšil - respektive silnice měla příznivější směr, takže jsem skoro 100 km měl čerstvý vítr z 8 hodin.

Na silnici 14 poblíž La Cruz: Takhle tady končí ti největší frajeři

Největším "zážitkem" byly hojné "svatyně" Gauchita Gilla, zdejšího Robina Hooda. Jedná se o skutečnou postavu s kontroverzní historií. Je uctíván po celé Argentině, ale na jeho kapličky jsem narazil i v Paraguay. Další atrakcí byli honáci krav, kteří se psy naháněli stáda dobytka do ohrad, kde zvířata čekají na odvoz na jatka. Párkrát mne pořádně prohnali i psi, český řev na ně moc nezabíral. Proto vozím v kapse dresu připravený kámen, a ten za jízdy hodím po nejagresivnějším psisku. Ještě jsem se sice netrefil, ale vždycky to pomohlo. Toulaví psi jsou natolik zdeptáni špatnými životními podmínkami, že si nijak nevyskakují a stačí na ně preventivně zařvat. Zato domácí dobře živení psi si zuřivě brání svůj píseček a jsou často přehnaně agresivní.

Guaviravi: Vjezd do městečka s hojně uctívanou sochou nesvatého

Tapebicuá: Kaplička zasvěcená argentinskému Robinu Hoodovi zvaném Gauchito Gill

Tapebicuá: Do kapliček se dává víno (stačí krabicové), kořalka a cigarety, aby Gauchito Gill nestrádal

Paso de Los Libres: Jezdec na koni

Letošní zatím nejdelší trasu - 120 km - jsem dojel docela čerstvý. V supermarketu jsem nakoupil hromadu jídla. Zítra to vezmu přes Brazili do Uruguaye. Nevím, jestli to stihnu za den a nechce se mi měnit brazilské peníze. Proto budu zásoben jídlem a večer případně někam zalezu do stanu.

Paso de Los Libres: Místní katedrála

Paso de Los Libres: Na náměstí je dokonce i kino, které se zcela vymyká svému zanedbanému okolí

Připojil jsem se na internet a zkoumal možná řešení problémů s Kindle. Příčina je známá, dělají to špatně napsané Java Scripty na webových stránkách. Ty potom jedou ve smyčce, alokují v Kindle veškeré zdroje, obrazovka je bílá a čtečka na nic nereaguje. Náprava byla jednoduchá - musí se držet zapínací tlačítko 40 vteřin - a to dost přesně - a potom ho uvolnit. Udělal jsem to, nic se nedělo, ani náznak nápravy, ledka pod tlačítkem nesvítila. Za 5 minut najednou vykoukla úvodní obrazovka, pár minut se zobrazoval narůstající indikátor a Kindle ožilo. Je to super, žádné soubory se neztratily, jsem nadšen. Takže jsem odložil popíjené mate a dal si alespoň dvojku červeného. Mimochodem, už 2 dny jsem neměl ani hlt pivka. Vedra pominula a na žízeň stačí mate, které si dělám do litrové láhve Nalgene. Teplá voda je tady často zdarma k dispozici na veřejných místech.

Paso de Los Libres: Domky kousek od hraniční řeky Rio Uruguay ještě na argentinském břehu

Průjezd deštivou Brazilí

K hraničnímu mostu to bylo pár kilometrů. Našel jsem pasovku, která se zde moc nevyužívá, neboť místní mají něco jako u nás Schengen. Pasovák chtěl abych si sundal přilbu a šátek, aby mne vůbec poznal. Udělal jsem na něj cukrblik, byl spokojen a pas mi oštemploval okamžitě. Najel jsem k zábranám vedoucím k mostu, odněkud vyskočil po zuby ozbrojený voják a stopnul mne. Po krátké konverzaci jsem pochopil, že se na most nesmí na kole, ani pěšky.

Vrátil jsem se před hranici, i když už jsem byl odbaven a hledal možnost, jak most přejet. Na stanici autobusu mi řekli, že autobus pojede maňana (byla totiž neděle). Aut, která bych si stopnul, se jaksi v nedělním ránu nedostávalo. Nakonec jsem odchytil taxíkáře, který si řekl nehoráznou cenu a nakonec jsem to usmlouval na trochu nižších, ale stejně nehorázných 150 pesos (cca 400 Kč). Potom jsme laborovali s autem, aby se tam kolo nějak vešlo. Byl to starý Gol Combi (zdejší název pro VW Golf), ale neměl sklopné zadní sedačky. Nějak jsme to tam natlačili a vyjeli na 4 km dlouhé rito přes most až k brazilské pasovce.

V Brazili už ten Schengen tak nefunguje a Argentinci se musí na hranici zahlásit se svými ID a dostanou orazítkovaný papír o vstupu do země. Měl jsem smůlu, přede mnou se odbavoval celý autobus mladých holek. Pasovák měl o cestování na kole upřímný zájem, dokonce vylezl z kanceláře a šel si můj picykl prohlídnout. Potvrdil jsem si, že je v Quarai možné přejet do Uruguaye.

Uruguaiana: Cyklostezka vedla prostředkem silnice

Mezitím se silně rozpršelo. Zajel jsem do města s úmyslem najít směnárnu a vyměnit něco agentinských peso za uruguayské. O brazilskou měnu jsem zájem neměl. V neděli jsem ale nic otevřeného nenašel. Alespoň jsem viděl sváteční jezdce na koních, producírující se v centru města. Nadšeně jsme se navzájem zdravili - kuriozity se přitahují.

Uruguaiana: Nedělní jezdci - někteří byli velmi důstojní

Uruguaiana: Jezdci mne nadšeně zdraví

Silnici 290 do Porto Alegre jsem našel snadno. Jedná se sice o hlavní tah, ale byla rozbitá, se spoustou výtluků a hrbolatou krajnicí z hrubého štěrku částečně zarostlou travou. Lilo fest, opravdu silný protivítr přímo do čela a strmé byť krátké kopečky. Hudroval jsem "hnusný vítr, hnusná silnice, hnusný déšť", no prostě jsem si to užíval dosyta. Protivítr byl tak silný, že jsem měl co dělat, abych na rovinkách jel alespoň rychlostí 14 km za hodinu. A vypadá to, že takhle to půjde až k Atlantiku. No uvidíme, alespoň zlepším fyzičku a psychickou odolnost.

30 km S od Quaraí: Krajina v okolí silnice do Quaraí

Za těchto okolností bylo jasné, že 130 km do Quaraí dneska nedám. Po 80 km jsem odbočil ze silnice 290 na silnici 377 směr Quaraí, vítr byl rázem z 9 hodin a výrazně se mi ulevilo. Ale to už byl večer, nebylo mi to moc platné. Po ujetí 90 km jsem začal vyhledávat místo na spaní. Krajina je oplocena vlastníky přilehlých pastvin, okolo silnice je několik metrů široký pás. Musel jsem najít alespoň trochu rovné místo bez větších kamenů, které by ze silnice nebylo moc vidět. Navíc mne tlačil čas, protože se zase rozpršelo. Nakonec jsem našel obstojně ukrytý, i když hrbolatý plácek. K večeři jsem měl bagetu předvídavě připravenou ráno. V půl osmé jsem zalehl, v osm usnul a dal si slušných 10 hodin spánku. V noci začalo silně pršet, k tomu bouřka, takže mne iluminace blesků občas budila. Ale do stanu mi neteklo, byl jsem v klidu. Brašny jsem nechal na kole, Ortlieb to zvládá.

25 km S od Quaraí: Ustlal jsem si u silnice, nebylo na mne moc vidět

Ráno jsem využil krátké přestávky v dešti, zabalil zvenku mokrý stan, který po zabalení zvlhnul samozřejmě i uvnitř. Kdyby měl snadno oddělitelné tropiko, bylo by to lepší, zabalil bych ho zvlášť, jako jsem to dělal u stanů Jurek. Bylo opět pošmourno, mraky se válely po zemi, rosily se mi brýle i zpětná zrcátka. Naštěstí toho moc nejezdilo.

15 km S od Quaraí: Ráno bylo ještě zataženo, pošmourno, mraky skoro až na zem

Po 15 km jízdy jsem měl už takový hlad, že jsem dojedl všechny zásoby. Pouze vody jsem měl malinko, naštěstí mne zavlažilo velké šťavnaté rajče. Projel jsem brazilským Quaraí k mostu, chvíli hledal pasovku. Brazilec našel mé včerejší vstupní razítko, bylo mu vše jasné a hned mi dal berana do pasu. U vedlejšího okénka byla uruguayská immigration. Tam mi chlapec sdělil, že on má super pušku z Česka z Berno (myslel Českou zbrojovku v Brně). Rozšířil jsem mu obzory ještě tím, že Pilsen - název piva v tomto regionu velmi populárního - je jméno českého města. Potom 20 minut něco řešil, přizval i šéfa stanice a pak jsem dostal kýžené vstupní razítko. Ještě se se mnou chtěl vyfotit, tak jsem mu samozřejmě vyhověl.

Quaraí: Památeční fotka s uruguayským pasovákem

Na krátkém mostě přes Rio Quaraí žádné restrikce nebyly, pěšky, na kole, autem, koňmo, vsjó ravnó. Za pět minut už mne vítala brána ke vstupu do Uruguyae.

Artigas: Vjezd do Uruguaye

© Prožil, napsal, vyfotografoval Jiří Bína