Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy

K Atlantiku

Artigas, Tacuarembó, Melo, Treinta y Tres, José Pedro Varela, Lascano, Chuy

Mou hlavní starostí při příjezdu do Uruguaye bylo vybrat peníze. Byl jsem vyfutrovaný argentinskými pesos, ty bych v nejhorším vyměnil za uruguayské. Chtěl jsem ale zkusit bankomaty. Artigas je docela velký a bankomatů v něm bylo několik. Zastavil jsem se u Scotiabank a hned první bankomat byl vstřícný a vysunul mi požadovaný obnos. Po zkušenostech z Argentiny, kde jsem nikdy nevymámil více než 1000 pesos, jsem se tady taky držel při zdi. OK, otočil jsem to raději ještě jednou.

Artigas: Na zábradlí hotýlku jsem usušil stan

Francouzi v kempu v Puerto Iguazú mne varovali, že Uruguay je velmi drahá. Byl jsem na to zvědav. Zajel jsem k hotelu v centru a zeptal se na cenu noclehu - 1300 Kč. To je fakt na zdejší poměry dost. Proto jsem to nevzal, od recepčního si nechal popsat cestu k levnějšímu hotelu a za 15 minut jsem byl ubytován za 560 Kč. S chutí jsem se osprchoval, na zábradlí dal uschnout stan a šel požádat o "agua caliente", abych si mohl udělat mate. Požadavek na teplou vodu pro mate působí jako zaklínadlo, okamžitě se vám každý snaží vyhovět. Mají radost, že holdujete jejich národnímu nápoji.

Artigas: Památeční lokomotiva v parku

Artigas: Počmáraná kabina lokomotivy

Nakoupil jsem jídlo na zítra v blízkém supermercado - nevím, zda nebudu zase spát někde na divoko. Ceny trochu vyšší než v Argentině, ale s kreditkou nebyl problém, pouze chtěli doklad - ukazuji jim řidičák. Prošel jsem si město a v turistických informacích se zeptal, kde povečeřet. Poslali mne do restaurace hotelu Casino, kde je večerní bufet. Moje obavy, zda to není drahé, odbyli tím, že je to "ecónomico". Měli pravdu, snědl jsem přes půl kila masa - řízek, skopové, maso pečené na jehle, k tomu bramborovou kaši, nudle, bramborový salát, salát z červené řepy. Dotlačil jsem do sebe ještě pár zákusků a kafe a zaplatil velmi přijatelných 240 Kč. Za ty peníze bych to u nás nikde nesehnal. Škytaje jsem se odvalil do blízkého hotýlku a těšil se jak to zítra s takovým fundamentem pořádně rozjedu.

Artigas: Náměstí s policejním ředitelstvím v pozadí

Moje španělšina

je samozřejmě hodně mizerná, ale zatím jsem se na všem domluvil. Často mluvím v infinitivech, ale zdejší lidé jsou fakt laskaví a na detailech nelpí. Hlavně, že pochopí, o co mi jde. Pouze tu chvilku v Brazílii jsem se na portugalštině vůbec nechytal.

Artigas: Odpolední siesta

Artigas: Gaučo přechází vozovku

Příšerné počasí

V podvečer začala bouřka doprovázená silným lijákem a divokou vichřicí. Ráno to nebylo lepší, jet se v tom nedalo. Nejsem sebevrah, abych se nechal sfouknout pod kola kamiónu. Předpověď počasí nepříznivá, má to trvat ještě nejméně 2 dny. Zvažoval jsem možnosti - buď zůstat v Artigas, nebo přejet autobusem do 211 km vzdáleného Tacuarembo. Na autobusovém nádraží jsem zjistil, že autobus jede v poledne. Ptali se mne, zda si chci koupit lístek a já, že "más tarde" (později). Fajn, ale máme poslední 3 místa. Lístek jsem tedy zakoupil a připravil se na cestu autobusem.

Okolo desáté se počasí trochu umoudřilo, déšť zeslábl, vítr polevil a já začal spekulovat, zda jsem se s tím autobusem neunáhlil. Lístek stál cca 300 Kč a tak už jsem své rozhodnutí neměnil. Do autobusu se kolo vešlo na stojato, přivázal jsem ho ke stojinám, aby se v podpalubí moc netlouklo. Taky jsem ho postavil tak, aby pravá strana s řetězem, převodníky a přehazovačkou mířila do volného prostoru a neotloukala se o stojiny. Vyjeli jsme a po půl hodině jsem věděl, že jsem se rozhodl dobře. Vichřice s deštěm se vrátila v plné síle, prašné úseky silnice byly zalité vrstvou mazlavého červeného bláta, asfaltové úseky plné děr zalitých vodou a žádná krajnice.

Artigas: Kolo se do autobusu vešlo pohodlně na stojato

Přestože to byl dálkový autobus do Montevidea, zastavoval na každé mezi, kde na něj lidé zamávali. Přišlo mi, že to byl soukromý kšeft posádky. Těmto lidem nedávali lístky a občas se s nima průvodčí škorpil kvůli ceně. Autobus byl plně obsazen a tak tito lidé stáli v uličce. Ale obvykle jeli pouze pár kilometrů.

Za 3,5 hodiny jsme dorazili do Tacuarembo, kde pouze pršelo a vítr tolik nebláznil. Autobusový terminál byl netypicky na kraji města, bývá obvykle skoro v centru. Kolo neporušené, všechny brašny, nic se neztratilo, sláva, sláva. Odjel jsem do centra, zeptal se na "hotel económico" a ubytoval se v hospedaje za 380 zdejších pesos. Vyšlo mne to i s jízdným ještě o trochu levněji, než kdybych zůstal v Artigasu.

Tacuarembo: Přejezd bez problémů, nic se neztratilo, dal jsem si dvojku na dvorku hospedaje

Počasí pořád zlobí, v noci přívalové deště s bouřkami. Ráno ještě vytrvale pršelo, válel jsem se v pelechu skoro do devíti, kdy déšť výrazně polevil. Vyjel jsem až v 10 hodin, navlečen v protidešťovém oblečení. Po 10 km déšť ustal, bundu a kalhoty do deště jsem dal sušit na nosič. Měl jsem štěstí, už jsem je na sebe brát nemusel.

15 km V od Tacuarembo: Okolo silnice se táhly lesy

Krajina zajímavá, mírně kopcovitá, zalesněná. Pouze té vody všude mi přišlo nějak moc. Zřejmě důsledek stávajícího deštivého počasí, normálně nejsou pastviny, ani okolí silnice zaplavené.

Poblíž Villa Ansina: Venkovská škola

Po 60 km jsem přijel do Villa Ansina, největšího městečka na trase do Melo. Byla to spíše menší vesnice, ale pro mne velmi významná. V pekárně jsem nakoupil chléb a překvapivě dobrý kynutý koláč s pudinkem, nechal jsem si ho na ráno. V hospodě jsem se najedl a potom už jsem mohl pokračovat v jízdě.

Villa Ansina: Vjezdu do městečka vévodila mariánská socha

Villa Ansina: Hřbitov

Silnice se velmi zhoršila, dlouhé prašné úseky naštěstí díky vlhkosti neprášily a ani mazlavé bláto se na jejich povrchu dnes nevytvořilo. Ani asfaltové části nebyly žádnou výhrou, byly samá díra zalitá vodou. Naštěstí provoz byl skoro nulový, mohl jsem jezdit středem silnice, kde to bylo nejméně vymlácené.

Villa Ansina: Stromy s ptačími hnízdy v okolí silnice

Bylo jasné, že se musím vyspat někde u silnice. Tipoval jsem možná místa, byl to problém. Tráva byla zaplavená vodou dokonce i na kopcích a lesy se v této oblasti zrovna nevyskytovaly. V malé vesničce s asi 15 chalupami jsem uviděl sportovní stadion se zatravněnou plochou, na které byl piknikový stůl a lavice. Vedle byl malý domek s cedulí Policia. Raději jsem se tam zastavil přeptat, zda si na stadionu mohu postavit stan.

V od Villa Ansina: Prašná silnice se zaplaveným okolím

Doma byla paní policajtová s dětmi, které jsem přednesl svojí prosbu. Zatímco mne pes ostražitě hlídal a kočka zkoušela ukrást část mých zásob ze síťky nad spacákovou brašnou, paní začala urputně telefonovat. V duchu jsem si říkal, že to snad nemůže být takový problém, ale vyčkával jsem. Rozuzlení bylo překvapivé. Paní mi sdělila, že v noci bude pršet a že mi proto vyjednala spaní v malém prázdném domku přes silnici. Přišlo mi to zbytečné, na déšť to nevypadalo, ale nabízenou možností jsem nepohrdl.

Puntas de Cinco Sauces: Moje noclehárna

Když jsem rozplétal drát zajišťující branku na pozemek, zatrhl jsem si o jiný čouhající drát své šortky. Skoba 5 x 5 cm na přední části. Šortky už jsou přece jen dost chatrné a zdejší vlhko jim v odolnosti nepřidalo. V domku nebyl moc velký nepořádek, čerstvě vybetonovaná podlaha v zadní části byla rovná a čistá, tam jsem si ustlal. Musel jsem využít podvečerní světlo abych zašil šortky. To mi teda moc nešlo, mám doma šikovnou ženu a proto v šití nemám žádnou praxi. Technologii znám, věděl jsem, že to musím nejdřív nastehovat a potom zašít načisto. Nakonec jsem to projel najednou, nevypadá to nijak lákavě, ale zatím to drží.

V noci jsem paní policajtové v duchu poděkoval. Bouřka s přívalovým deštěm řádila několik hodin a ráno pořád ještě pršelo. Vyjel jsem v půl deváté do drobného deště a po půl hodině jsem mohl své protidešťové oblečení sundat. Dojel jsem do vesničky Las Toscas, kde byl obchod. Nakoupil jsem věci na svačinu resp. oběd, nechal si ohřát vodu a udělal si mate na cestu. Byl jsem plně vybaven na to, abych mohl do 85 km vzdáleného Mela dojet.

Las Toscas: Vstupní brána hřbitova

Mela při cestě do Mela

Tím však idyla skončila. Začalo silně pršet a matka příroda mne rozhodně nehodlala šetřit. Po poledni přišla hodinová bouřka, ze které jsem byl hodně vylekaný. Jel jsem zrovna po náhorní planině, málo stromů a tak jsem i při mé malé postavě vyčuhoval nad okolí. Úzkostlivě jsem počítal zpoždění hromu, nejkratší zpoždění bylo 4 vteřiny, to byl blesk vzdálený pouhých 1,3 km. Bouřka skončila, ani jsem si nestačil vydechnout a začal přívalový déšť. Půl hodiny fakt mazec, nebylo se kam schovat, musel jsem v tom jet, také abych nevychladl.

Poblíž Melo: Vjezd do farmy

To ale nebylo vše. Půlhodinová idylka v mírném dešti a najednou se ke mně blížila podivná průzračně bílá stěna. Kroupy a pořádné, 1 až 2 cm v průměru. V tom se jet nedalo, rozbilo by mi to čenich. Proto jsem stál s připaženýma rukama, abych zaujímal co nejmenší půdorysnou plochu a kroupy mi mlátily do přilby a do ramen. Pak zase pořádný déšť a na závěr na 10 minut vykouklo sluníčko. A abych se neflákal, posledních 25 km bylo ve slušně silném protivětru.

Dojel jsem do Melu, projel do centra města a zapadl do prvního hotelu. Byl jsem rád, že to mám za sebou.

Večer jsem se podíval do mapy a do nejbližšího města Treinta y Tres to bylo přes 110 km, zatímco já se mylně domníval 70 km. Bylo jasné, že to bude makačka. Naplánoval jsem odjezd nejpozději na 8 hodin a také se mi to povedlo. Silnice ještě mokré od nočního deště, ale nepršelo.

20 km J od Melo: Silnice a okolní krajina

Kopce to byly impozantní, pořád nahoru dolů. Také proto se tento department jmenuje Cerro Largo. K tomu začal zlobit k polednímu vítr. Dostavil se na půlhodinu i přívalový déšť, který mne cvičně namočil, abych si snad nemyslel, že se počasí umoudřilo. Krajina ale moc pěkná, připomínala mi severní ostrov Nového Zélandu.

Arbolito: Okolí silnice

Také jsem pochopil, proč jsou zdejší silnice tak příšerně hrbolaté. Viděl jsem v práci cestářskou brigádu socialistické práce a stálo to za to. Šest chlapů opravovalo díry v silnici. Byli to specialisté - tři vymetali z děr košťaty vodu a zbylí tři do děr házeli lopatou velice málo mastný beton, skoro jen písek namíchaný s vodou. Cement asi potřebují na doma, fakt nevím. Když byli v dobrém rozmaru, tak tu kopičku písku trochu lopatou uplácali. Obvykle to ale nechali být tak, jak jim to upadlo z lopaty. Žádný finišér nebo válec za nimi nejel. Kdyby nedělali nic, vyšlo by to nastejno.

Poblíž José P. Varela: Pracovní postup cestářů je zobrazen i na tabuli upozorňující na práci na silnici

Poblíž Lascano: Silnice opravená metodou hromádek

Treinta y Tres

Do městečka s "poetickým" názvem Třicet tři jsem dorazil už v 16:30 díky tomu, že posledních 30 km vedlo spíše z kopce a stoupáky byly mírné. Zvolil jsem obvyklou strategii, zajel do nejlepšího hotelu ve městě, který je vždy dobře označen, jejich nabídku jsem zamítl a zeptal se na "hotél económico o hospedaje". Poslali mne do hotelu Olimar přímo na náměstí, kde jsem to měl za polovic, našich 450 Kč. Je tady holt draho.

Treinta y Tres: Za jezírkem s fontánou je Justiční palác

Prošel jsem centrum města, které je poměrně malé. Byl jsem fascinován obrovským obeliskem, 45 metrů vysokým, který byl vztyčen v roce 1954 jako pocta zakladatelům města. Město je pojmenované po vojenské revoluční skupině Treinta Tres Orientales (třicet tři východňárů), kteří v roce 1825 dosáhli nezávislosti Oriental Province na Brazilii a založili tím dnešní Uruguay.

Treinta y Tres: Zcela nepatřičný obrovský obelisk by se lépe vyjímal například ve Washington D.C.

Treinta y Tres: Soudruzi, s tímhle už jděte fakt do pihele

Treinta y Tres: Stav silnic a chodníků není rozhodně utěšený

Peníze ušetřené na bydlení jsem investoval do jídla. Vyrazil jsem do zdejší nejlepší parrilla restaurace. Parrilla znamená gril a v restauraci se peče maso na otevřením ohni. Objednal jsem si plnou porci, v Čechách si taky nedávám dětské poloviční porce. Po čtvrt hodině mi přinesli flák masa 4 centimetry vysoký, 8 cm široký a dlouhý přes celý talíř - tedy 20 cm. Bylo toho hodně přes půl kila. Maso lahodné, propečené podle mého příkazu na medium rare. Myslel jsem si, že to nedám, byla k tomu ještě dížka bramborové kaše a tři druhy salátů. Nicméně zvítězil jsem, s vypětím všech sil jsem to do sebe nasoukal. Zítra budu mít tolik elánu, že vám ty vaše kopce tady rozdupu, amigos.

Treinta y Tres: Supermercado Ta-Ta za soumraku

Trochu jsem si přispal, čekala mne krátká, jen 70 km dlouhá, cesta. Kupodivu nepršelo a vydrželo to celý den. Poprvé v Uruguay jsem na sobě neměl bundu a kalhoty proti dešti. V průběhu dne sice několikrát silně mrholilo, ale trvalo to nanejvýš čtvrt hodinky, takže jsem ani pořádně nenavlhl.

Treinta y Tres: Reklamní poutač na zaplavené louce

Treinta y Tres: Cihelna

Užíval jsem si silnice s minimem kopců, která byla prvních 30 km prvotřídní - rovný hladký povrch a půl metru široká krajnice. Nikam jsem nespěchal, obhlížel krajinu a občas udělal nějakou fotku.

Poblíž Treinta y Tres: Farma s prasaty

Mimochodem, s mým novým foťákem Sony A6000 jsem nadmíru spokojen. Vysouvací objektiv ekvivalentu 24 - 75 zcela postačuje, ostří to dobře, velmi kvalitní elektronický hledáček, kvalita fotek mi vyhovuje. Přitom se dá tento foťák se snímačem rozměru ASP-C (tedy jako mají amatérské a poloprofesionální zrcadlovky) strčit do kapsy. Dokoupil jsem automatickou krytku, která se při vysunutí objektivu otevře. Nemusím tedy ručně sundávat krytku z objektivu, což zbytečně zdržuje.

Poblíž José P. Varela: Gaučo mne zdraví

Poblíž Lascano: Dravec

Poblíž Lascano: Koně

V José P. Varela jsem odbočil ze silnice číslo 8 vedoucí do Montevidea na lokální silnici směr Lascano. Odtud se po silnici 19 dostanu k severovýchodnímu cípu Urugaye. Silnice byla samozřejmě mizerná, opravovaná zdejší metodou vrstvení kopiček špatného cementu. Několik úseků bylo prašných, čtyřkilometrový úsek v aleji ohromných stromů byl hodně špatný. Mne však nevadilo nic, koukal jsem okolo sebe, nikam se nehnal. Opět jsem viděl zdejší pštrosovité ptáky nandu, ale na focení byli daleko. Předevčírem jsem jich dost viděl zblízka, ale v prudkém dešti jsem nechtěl riskovat poškození foťáku.

Poblíž Rio Cebollatí: Několika kilometrový prašný úsek v aleji ohromných stromů

Poblíž Rio Cebollatí: Cizopasná kytička rostoucí na kmenu stromu

V Lascano, což je taková větší roztahaná vesnice, bylo jediné ubytování v hotelu připomínajícím americké motely. Na dvorku byla hadice, umyl jsem zaprasené kolo a brašny. Sehnal kus kartonu na zakrytí zadního kola, WDčkem prostříkal řetěz, přehazovačku, přesmykač, šlapky a lanka a potom jsem řetěz pečlivě namazal. V recepci jsem dohodl vyprání mých svršků, už jsem byl opravdu na dně. Řekli si o 100 peso a tak doufám, že mi to ráno přinesou suché.

Lascano: Některé starší domy měly svůj půvab

Lascano: El Local - tam mne najdete v každém městě

Nedalo mi to a městečko jsem si prošel. Je překvapivé, jak se z té architektonicky nezajímavé bídy občas vyloupne stavba ladných proporcí připomínající španělská koloniální města. Nakoupil jsem zásoby na snídani a svačinu pro další den. Snídaně v hotelu byla i na zdejší poměry mimořádně slabá, na to bych ujel nejvýš 20 km. Ale bylo to vykompenzováno tím, že vyprané prádlo bylo dokonale suché a já měl pár dní po starostech.

Silnice 15: Malá farma

Cesta do Chuy vedla nejprve po silnici 15 a díky čerstvému větru, který byl v některých partiích skoro v zádech to fakt odsýpalo. Po 35 km se silnice zalomila skoro do pravého úhlu na silnici 19 a s větrem jsem musel bojovat. Nebylo to nic dramatického, silnice byla navíc plochá, takže skoro idylka. Jenom prašné úseky, které tvořil písek nacucaný vodou, mi opět zaflákaly včera umytý bicykl. No, stejně s tou svou více než 18 let starou plečkou už žádnou díru do světa neudělám.

Silnice 19: Množství palem a rozsáhlé oblasti zaplavené močálem jsou typické pro zdejší krajinu

Ve zdejším kraji by se asi nejlépe cítil Jóžin, bažiny jsou všude, kam oko dohlédne. Nejrozsáhlejší jsou Baňadas de la Indian Muerte a Baňadas de San Miguel. Zvířata si na ně zvykla, krávy a koně se pasou po kolena ve vodě, cpou se šťavnatou trávou rostoucí z přemíry vody a revma je snad netrápí. Ptáci tady mají ráj, je jich neuvěřitelné množství a spolu s žábami se starají o hodně hlasitý zvukový doprovod. Pouze lidi trpí. Příjezd k farmám bývá zaplaven decimetry vody. Viděl jsem elektrikáře, jak si museli natáhnout rybářské holínky do pasu, aby se vůbec dostali ke sloupu.

Silnice 15: Elektrikáři to ve zdejších bažinách nemají jednoduché

Fortín de San Miguel

Na konci vesnice 18. de Julio byl dnešní první kopec, který stál za řeč. Za ním odbočka na písečnou cestu k pevnosti San Miguel. Měl jsem fakt štěstí, protože mimo hlavní sezónu je otevřená pouze ve středu a v neděli. Vojáci pevnost doposud nepustili z rukou, starají se o ní a vojcl v maskáčích také vybíral vstupné (30 pesos).

Fortín de San Miguel: Rozsáhlá pevnost Sv. Michaela z 18. století

Pevnost začali stavět Španělé v roce 1734 a v roce 1737 byla dokončena Portugalci. Postavená z masivních kamenů, dnes obrostlých červenými lišejníky, působí pevnost velice kompaktním dojmem. Překvapila mne stylová čistota stavby a její masivní provedení.

Fortín de San Miguel: Před vstupem do pevnosti

Fortín de San Miguel: Přístup k jedné z věží

Vnitřní prostory slouží dnes jako muzeum pro ilustraci tehdejšího života včetně výstavy vojenských uniforem. Pouze vnitřní výzdoba kaple zůstala zachována. Zajímavé jsou i původní záchody, které byly umístěny vysoko na hradbách, takže exkrementy padaly dolů vně pevnosti. Asi se tam musely stát fronty, záchody byly pouze dva na celou pevnost (pisoáry byly naštěstí trochu větší).

Fortín de San Miguel: Vnitřním prostorům dominuje kaple

Příjemně osvěžen návštěvou pevnosti jsem po 9 km dojel do města Chuy. Ubytoval jsem se ve zdejším hostelu, kde jsem byl jediným hostem. Sezóna na plážích začne až za 2 měsíce, tak kdo by tu co hledal. Jedinou pamětihodností jsou Free Shopy, které využívají faktu, že město je rozděleno hranicí na uruguayskou a brazilskou část. Kdybyste to ale nevěděli, ani to nepoznáte. Dělicí čára totiž vede prostředkem nejrušnější ulice města. Ta se na uruguayské straně jmenuje Avenida Brasil a na brazilské straně na oplátku Avenida Uruguay.

Chuy: Vlevo Avenida Brasil (Uruguay), vpravo Avenida Uruguay (Brazílie)

Chuy: Free shopy na uruguayské straně hlavní třídy - Avenidy Brasil

Poznat se to dá vlastně jen v neděli (což byl můj případ), kdy se na uruguayské straně v obchodech prodává ostošest, ale na brazilské straně je všechno zavřené. Dlužno dodat, že ve srovnání s Ciudad del Este, je to tady takový čajový odvar. Skoro žádní pouliční obchodníci, nikdo vám nic agresivně netlačí, vše se odehrává v decentních napucovaných a klimatizovaných obchodech. Problém byl, že zatímco velmi levnou kořalku jsem mohl koupit na každém rohu, najít obchod s chlebem a základními potravinami mi dalo dost zabrat.

Chuy: Brazilská část města byla v neděli mrtvá

Zítra bych už měl vidět Atlantik a proto mohu s klidnou myslí tuto kapitolu ukončit.

© Prožil, napsal, vyfotografoval Jiří Bína