Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy
Hledat na kolemkolem
Okolo pobřeží Atlantiku
Chuy, La Coronilla, Parque Nacional de Santa Teresa, Punto del Diablo, Aguas Dulces, La Pedrera, La Paloma, Rocha, José Ignacio, La Barra, Punta del Este, Atlántida, Montevideo
V Chuy jsem si musel udělat základní plán na další dny, tedy činnost, kterou příliš nesnáším. Musel jsem si objednat nocleh v Montevideu, abych tam potom nejezdil po městě od čerta k ďáblu. Odhadl jsem, že když se nebudu hnát a potoulám se okolo pobřeží, mohl bych tam dorazit v sobotu. Našel jsem příhodný hostel a pokoj objednal.
Poblíž Chuy: Na loukách byly tisíce malých kopek porostlých travou
Z Chuy jsem vyjel po silnici 9 na Montevideo. Projel jsem hraniční kontrolou, aniž bych jí věnoval pozornost a oni si mne také nevšímali. Silnice plochá, mírný větřík, slabý provoz a slušná, pro cyklistu sjízdná krajnice. Ideální podmínky.
Poblíž Chuy: Gaučo nahání krávy
Pořád jsem ale ještě neviděl oceán. Silnice je od něj vzdálena 1 až 8 km a tak k jednotlivým přímořským vesničkám je potřeba odbočit na vedlejší silnici, často prašnou. První odbočku k Barra del Chuy jsem ještě nevyužil, ale k La Coronilla jsem už zatočil. Od silnice 9 to bylo pouze něco přes kilometr. Dorazil jsem chudou vesnicí, která nijak moc nevypadala jako význačné středisko rekreace, ke krásné písečné pláži, která se táhla několik km okolo pobřeží. Ale - na útesu nad pláží vybydlená polorozpadlá restaurace, na pláži se válela chcíplá kráva a smrděla mršinou. Moc mne to tedy nenadchlo.
La Coronilla: Na sezónu vše připraveno, zatím se rekreuje pouze mršina krávy
Vrátil jsem se na devítku a najednou mne vyrušila silniční značka s letadlem. Po pěti stech metrech se silnice rozšířila, objevil se práh dráhy vyznačený příčnými bílými pruhy a číslo 21. Po dvou kilometrech byla dráha ukončena opět prahem a jak víme my znalci, kteří umíme odečíst nebo přičíst číslo 18, objevilo se označení 03.
Silnice 9 km 309: Silnice se proměnila v přistávací dráhu - zde práh dráhy ve směru 03
To už se na mne z vrcholku kopce špulila pevnost Santa Tereza, velice podobná pevnosti San Miguel, kterou jsem navštívil včera. Voják u brány si mne zapsal do seznamu návštěvníků a já mohl pokračovat. Pevnost byla zavřená, mimo sezónu je otevřená pouze ve středu a v neděli. Ale i zvenku bylo patrné, že se vnitřek nebude moc lišit od té včerejší.
Fortaleza de Santa Tereza: Vstup do pevnosti
Fortaleza de Santa Tereza: Hřbitov
Parque Nacional de Santa Teresa
Za pevností pokračovala úzká silnice směrem k oceánu, ale já netušil, kam vede. Vrátil jsem se na devítku a dojel k hlavnímu vjezdu do národního parku Santa Teresa. Zase stejná procedura u brány, pouze místo vojáka fešanda v maskáčích. Zeptal jsem se, zda funguje kemp a byl jsem ubezpečen, že ano. Kousek od brány je ústředí armády - Capatacia - kde byla dokonce otevřená prodejna. To jsem fakt uvítal, moc zásob jsem neměl. Když jsem vybrané zboží donesl ke kase, bylo mi sděleno, že prodejna je jenom pro armádu a civilům tady neprodají ani syreček. Další prodejna je v parku, ta ale otevře až zítra.
Parque Nacional de Santa Tereza: Capatacia - ústředí armády, která park spravuje
Prohlédl jsem si řadu staveb v okolí Capatacie - zastíněnou zahradu, ohromný divoce zarostlý skleník, pozorovatelnu ptactva na blízké laguně. Potom jsem pomalu objel několik pláží a skončil jsem u Pajarera. Je tam sada voliér, volné výběhy zvířat, přemostěná laguna se spoustou vodních ptáků, umělý vodopád, klece s paviány, hřiště pro děti. V blízkém lese něco, co vypadalo jako kemp, ale bylo to určeno jako piknikové místo pouze pro denní pobyt.
Parque Nacional de Santa Teresa: Sombrácuio
Parque Nacional de Santa Teresa: Invernáculo - střecha skleníku
Parque Nacional de Santa Teresa: Zvířata jsou na lidi zvyklá a můžete je vidět hodně zblízka
Parque Nacional de Santa Teresa: Nandu
Parque Nacional de Santa Teresa: V parku je nevídané množství ptactva od malých jarabáků po velké dravce
Parque Nacional de Santa Teresa: Po ránu jsem načapal divoké capybary pasoucí se v lese
Vlastní kemp byl až v Punta de la Moza poblíž stejnojmenné pláže. Registrace návštěvníků byla zavřená, ale záchody i sprchy fungovaly, tekla dokonce horká voda. Uvařil jsem špagety ze železné zásoby a byl jsem spokojen. Pozoroval jsem surfaře, prošel se po dlouhé písečné pláži. V ohromném kempu byly dohromady jen 3 stany, přesto surfaři v jednom z nich dokázali udělat takový brajgl, že mne o půlnoci probudili a musel jsem jim jít domluvit.
Parque Nacional de Santa Teresa: Playa da Moza je jednou z nejlepších surfařských pláží v Uruguay
Parque Nacional de Santa Teresa: Surfaři na Playa La Moza
Parque Nacional de Santa Teresa: Stanuji v kempu La Moza
Punta del Diablo
Necelých 10 km od národního parku je další místo, které rozhodně nelze vynechat. Punta del Diablo byla dříve poklidná rybářská vesnice s působivým skalnatým pobřežím a hezkými plážemi. Rybáři v ní zůstali dodnes, ale lepším a méně namáhavým povoláním je poskytovat služby - bydlení, jídlo a pití - početné surfařské společnosti, která v sezóně vesnici přímo zaplaví. I mimo sezónu to vypadalo přece jen trochu lépe než v La Coronilla.
Punto del Diablo: Panorama
Punto del Diablo: Staré rybářské domky
Punto del Diablo: Pobřežní duna
Punto del Diablo: Čerty počmáraná rozpadlá restaurace u pobřeží
Potkal jsem se tam i s klukem z Brazilie, který si vyjel na devítidenní výlet na motorce. Byl ale nabalený, jako by jel na 9 let. Musel si se mnou udělat několik selfíček a tak jsem ho na oplátku také vyfotil.
Punto del Diablo: Brazilský motorkář na devítidenní cestě
Doplnil jsem zásobu chleba a bezstarostně vyjel dál do Castillos a poté po pobřežní silnici číslo 10. Nedělal jsem si s ničím starosti, na mapě byla namalována řada míst, nebude problém se někde najíst a vyspat v kempu. Opak byl pravdou. Poslední kemp byl v Barra Valizas a od něj žádná vesnice, pouze shluky několika chalup bez jakékoliv prodejny potravin či restaurace. Do toho dul opravdu silný "patagonský" protivítr, při kterém jsem to valil závratnou rychlostí 10 km za hodinu. Po páté jsem to vzdal, zakempoval v lese vedle silnice.
Byl jsem rád, že jsem ráno koupil alespoň chleba. Uvařil jsem čaj a skromně se nakrmil chlebem se sýrem, sardinkami a zbytkem medu. A jak mi to chutnalo - hlad je opravdu nejlepší kuchař. Přes pocit hladu jsem se vyspal luxusně, desetihodinový spánek posílí i přestárlý organismus.
La Pedrera
Největší pamětihodností v La Pedrera byla pro mne zdejší prodejna potravin. Ale po pořádku. Ráno jsem už neměl nic k jídlu, jenom trochu vody. Celých 27 km do La Pedrera jsem nemyslel na nic jiného, než na jídlo. K tomu byla zima, jel jsem ve flísce a kdybych nebyl lenivý, natáhl bych si návleky na nohy (to jsem udělal až po snídani). V La Pedrera jsem v prvním obchodě nakoupil, ve druhém si nechal nalít horkou vodu do lahve, abych si udělal mate. Vodu mi naúčtovali - 15 pesos - tady už to holt není zadarmo jako v řídce osídleném vnitrozemí. Potom jsem sedl na lavičku u pláže a půl hodiny se poctivě ládoval.
La Pedrera: Vyhlídka pro pozorování velryb
La Pedrera: Dlouhá písečná pláž
La Pedrera: Průčelí domku u pobřeží
La Pedrera: Rekreační chatky
Pokračoval jsem do La Paloma, prohlédnout si alespoň vyhlášený maják. Silnice dál už okolo oceánu nepokračuje - je totiž přerušena Lagunou de Rocha, přes kterou se snad dá přejet nějakou lodí. To jsem ale nevěděl jistě, pro jistotu jsem zahnul do vnitrozemí a zapíchl to ve zdejším regionálním centru - městě Rocha. Není v něm nic pozoruhodného, mě se ale líbily dvě nástěnné malby Joaquina Torrese Garcíi, z nichž jedna je špatně přístupná a tak se nedá vyfotit celá. Přesto má město jistý půvab, řada hezkých jednoduchých domů ze začátku 20 století. A hlavně, dva velké supermarkety a tudíž možnost doplnit zásoby.
Rocha: Malba na zdi od Joaquina Torrese Garcíi
Rocha: V ulicích města
Rocha: V ulicích města
Rocha: Prodavačka za výlohou navléká tkaničky do bot
Vyjel jsem po silnici 9 směrem na Montevideo. Několik km za město vedla cyklostezka po kraji silnice, využívaná hlavně rekreačními běžci. Potom ji nahradila skoro metr široká krajnice, většinou v bezvadném stavu, stejně jako byl povrch vozovky. Do toho mi foukal do zad opravdu silný vítr, prostě ideální podmínky. Zhruba po 50 km jsem odbočil na lokální silnici, která mne posléze přivedla na pobřeží. Krajina působila zcela neobydleně, ale občas byly vidět ohromné pozemky, na nichž si bohatí lidé postavili rozlehlé domy.
Rocha: Několik km za městem vedla tato komfortní cyklostezka
Poblíž José Ignacio: Ve vnitrozemí jsou ohromná sídla úspěšných podnikatelů
První městečkem na pobřeží bylo José Ignacio s pěkným majákem a řadou výstavných vilek. Silnice číslo 10 potom kopírovala pobřeží, bylo z ní stále vidět na oceán i na vnitrozemské laguny. Všechno je skoro souvisle zastavěno, staré levné domy a chatky jsou prostřídány nově vystavěnými domy s rekreačními byty.
José Ignacio: Maják
José Ignacio: Nová výstavba rekreačních domů
José Ignacio: Sympaticky pomalovaná benzínka
Punta del Este
Vítr mne pořád poháněl kupředu a tak jsem byl za chvíli v La Barra, odkud jsem po dvouhrbém mostě přejel do nejmódnějšího střediska v Uruguay, do Punta del Este. Vrcholem sezóny je zde Nový rok a následující 2 týdny, kdy jsou ceny astronomické. Jezdí sem totiž smetánka nejen z Uruguaye, ale hlavně z Argentiny, protože v okolí Buenos Aires nejsou tak kvalitní pláže. Noční život zde potom začíná okolo čtvrté ráno, kdy se lidé probudí po vydatné večeři a paří se do bílého dne. Ve zbytku roku zejí zdejší hotely a restaurace prázdnotou a byl docela smutný pohled na restaurace s napucovanými stoly a sklenicemi, ve kterých je jen personál a jinak ani noha. Taky jsem jim nedal vydělat.
Punta del Este: Donald Trump zde staví barák - povšimněte si dělníků v prostředku obrázku, jak mi radostně pózují
Punta del Este: Centrum
Punta del Este: Galerie se současným uměním
Město leží na poloostrově, který je ve špici hodně úzký, široký na dva bloky. Pláž Manza je na vnitrozemské straně poloostrova. Nejsou tam vlny, voda je klidná a proto je vyhledávána uruguayskými rodinami. Na protilehlé straně leží pláž Brava, bičovaná vlnami Atlantiku. Tu mají v oblibě návštěvníci z Argentiny. Na úplné špici je potom maják, kostel a poblíž přístav jachet a menších lodí. Přístav pro velké lodě není. Proto, když přijede ohromná výletní loď, zakotví kus od břehu a pasažéry vozí do města čluny.
Punta del Este: Maják a kostel jsou na samotné špici poloostrova
Punta del Este: Přístav
Punta del Este: Playa Mansa je klidná, bez velkých vln, velmi oblíbená mezi místními
Punta del Este: Západ slunce nikoho nepohorší
Nejbližší celoročně otevřený kemp je asi 12 km za městem. Proto jsem to zapíchl v jednom z hostelů, což je při zdejší drahotě ta nejlevnější možnost, jak bydlet přímo ve městě. Udělali mi slušnou cenu, kuriózně proto, že neměli drobné nazpátek. Původně chtěli 1350 pesos, ale nakonec si vzali jenom tisícovku. Hostel byl v centru, asi 500 m od slavné sochy "Ruka v písku", která se oficiálně jmenuje "Dedos" (Prsty). Velmi populární objekt. Odpoledne ho okupovaly nějaké ženštiny, které se po něm povalovaly a jejich přítel je fotil. To mne moc nebavilo, svoje fotky jsem udělal až druhý den ráno, kdy tam nebyla ani noha.
Punta del Este: Dedos (Prsty) od chilského sochaře Maria Irrarazabala
Punta del Este: Socha Dedos na Playa Brava
Město jsem si poctivě prošel, hlavně pláže a přístav jsou zajímavé. Jinak je zde spousta módních obchodů, na to mne neužije. V přístavu jsem byl večer už za šera a na molu se válela nějaká velká chlupatá, smradlavá věc. Šel jsem blíže, když to na mne najednou vycenilo zuby. Byl to ohromný lachtan, který vypadal jako mrtvý, dokud varovně nevycenil chrup a neohnal se ploutví.
Punta del Este: Na molu se válel přerostlý lachtan
Punta del Este: Lachtan v přístavu - myslel jsem, že je mrtvý ...
Punta del Este: ... až do té doby, co na mne zamával ploutví - pak jsem upaloval pryč
Vítr je zde velice vrtošivý a každý den si fouká z jiného směru. Pouze na to, že bude silný, si můžete vsadit. Potřeboval jsem dojet co nejblíže k 145 km vzdálenému Montevideu, abych tam byl v sobotu co nejdříve. Úporně silný vítr mi mé snažení dost ztěžoval. Byl přímý protivítr, do toho se celý den střídaly slabé a silnější přeháňky a navíc byla docela slušná zima. Konec konců je zde začátek našeho dubna. Jel jsem po silnici IB, místní obdobě dálnice s oddělenými silnicemi pro každý směr. Luxusní 1,5 metrů široká krajnice mne bezpečně oddělovala od silného provozu. Jízda na kole nebyla zakázána a policejní auta mne míjela obvykle se zamáváním na pozdrav.
Portezuelo: Za reklamou kostelík Nuestra Seňora de Trienta y Tres
Původně jsem chtěl z IB sjet na pobřežní silnici 10 na Piriápolis, ale hrozné počasí mne od toho odradilo. Stejně bych moc neviděl a najel bych další kilometry navíc. Nakonec jsem ten nudný přejezd vydržel až do pozdního odpoledne, kdy jsem zakotvil v přímořském městě Atlántida.
Na silnici IB: Převrácený náklaďák, v pozadí stanice na výběr mýtného
Promrzlý a namoklý jsem hledal ubytování a narazil na drahý hotel. Tam mi ochotně poradili a dokonce se mnou recepční vyšel ven, aby mi ukázal, kde najdu levné bydlení. Přespal jsem v hotýlku Tsitsicamma Inn, kde měli jen 2 pokoje v domku na zahradě.
Majitelé byli starší manželé původem z Jižní Afriky, před 20 lety už to tam nemohli vydržet a utekli do Uruguaye. Pán byl spisovatel, psal poezii v afrikánštině a paní jí překládala do angličtiny. Podle něj se jí to moc nedařilo. Kromě psaní knih byl majitel i vášnivý fotograf noční oblohy a asi hodinu se mi chlubil svými snímky zatmění měsíce a podobně. Některé byly opravdu povedené, ale protože mi ukazoval všechny, i ty nepovedené pokusy, byla to chvílemi nuda. Vyvážila to však skvělá snídaně, kdy mi paní domu udělala velkou omeletu, donesla vlastnoručně upečený koláč a drobnější koláčky, udělala čerstvý pomerančový džus i obstojné kafe.
Atlántida: Majitelé hotelu Tsitsicamma Inn
Panu spisovateli jsem ještě dal kratší školení na téma eBook. Ptal se mne, zda s tím mám nějaké zkušenosti, že by to chtěl zkusit. Podal jsem mu přehled základních formátů, doporučil program Calibri a vysvětlil mu, jak je to s publikováním na americkém Amazonu. Už tam mám 4 knihy, něco málo o tom vím. Byl mi opravdu vděčný, kdybychom se na to dostali včera, měl bych určitě bydlení výrazně levnější.
Do Montevidea jsem měl 50 km, mělo to být snadné. Ale vítr tentokrát bohužel žádné vrtochy nepředvedl a foukal stejně silně a ze stejně nevhodného směru jako včera. Pomalu jsem se tím prodíral, ruce jsem měl namrzlé a nadával si, že jsem si z domova nepřibalil teplé rukavice. Na silnici IB se jelo bezpečně, horší to bylo v Montevideu. Přestože byla sobota, provoz byl dost silný. Jezdil jsem ve vyhrazeném pruhu pro autobusy, ale nebyl jsem sám, jezdili tam všichni, nikdo to nerespektoval. Dávali mi zabrat hlavně taxíkáři, kteří při výjezdu z křižovatky zahýbali vpravo a s klidem mne vytlačovali ze silnice, po které jsem chtěl pokračovat přímo. Dával jsem na ně pozor, aby mne nesejmuli. Později jsem poznal, že to dělají i chodcům přecházejícím na zelenou. Dojel jsem do objednaného hostelu v centru, kolo zamkl na dvorku, pár dní si od něj odpočinu.
