Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy

Do Córdoby

Buenos Aires, Pilar, Solis, San Antonio de Areco, Arrecifes, Pergamino, Colón, Hughes, Melincué, Firmat, Corral de Bustos, Gral. Baldisera, Monte Buey, Ordoňez, La Laguna, Villa Maria, Oliva, Río Segundo, Córdoba

V Buenos Aires jsem si dosyta prohlédl vše, co mne zajímalo. Strávil jsem tam na tak velké město přiměřenou dobu a byl nejvyšší čas vydat se znovu na cestu.

Samotný výjezd z města byla zkušenost, kterou nemusím mít každý den. Nastavil jsem navigaci tak, aby mne dovedla na silnici číslo 8. V centru jsem začal ježděním po chodnících. Do úzkých ulic se tak tak vejdou 2 auta vedle sebe a kolo ověšené brašnami nemá moc velkou šanci. Široké bulváry, které jsou v centru také, jsou přecpané auty a po stranách pořád někdo vyjíždí, parkuje, něco skládá. A doprava je velmi pomalá, všichni jsou nervózní a snaží se vmezeřit do všech skulin, děj se co děj.

Na navigaci jsem se v první fázi vybodl a snažil jsem se po chodnících co nedříve dostat do ulice s vyhrazenou cyklostezkou. Teprve potom jsem nabral přibližný směr a využíval cyklostezky v centru. S naloženým kolem jsem přesahoval vyhrazený pruh, či spíše proužek silnice, ale v protisměru jedoucí cyklisté byli velmi vstřícní a zručně se mi vyhýbali. Takto jsem se vymotal z centra a dostal se do oblasti s širokými ulicemi ve kterých nebyl tak šílený provoz. Díky tomu jsem mohl začít používat navigaci a pomalu jsem korigoval svou polohu.

Docela jsem si liboval, ale příliš brzy. Po 30 km jsem se dokonce na 2 km dostal do volnější krajiny, protože jsem projížděl rozlehlou vojenskou základnou. Nebyla specializována ani na bezpilotní letouny či řízené střely, ale - považte v dnešní době - na jízdu na koni.

Potom se to otočilo silně k horšímu. Projížděl jsem souvisle navazujícími satelitními městy. Úzká silnice, doslova šílený provoz a okraje asfaltu připomínaly svým tvarem měsíční krátery. Nezpevněná krajnice plná hlubokých louží a bláta z noční bouřky, takže každé vyhnutí se kamiónu znamenalo poskvrnění včera vypraných svršků. Tato zábava trvala dalších 30 km.

Po ujetí 60 km jsem se za Pilarem konečně dostal do volné krajiny. Ale ouha, po jediném kilometru se silnice proměnila v regulérní dálnici. Žádné značky zakazující jízdu na kole tam nebyly, kdežto když jsem míjel nájezdy na dálnice poblíž BA, byly tam vždy značky zakazující pěší, kola a koňské povozy. Značka nebyla, jel jsem po dálnici. Široká asfaltová krajnice nebyla ani moc zaneřáděná, bylo to fajn. Konečně jsem měl čas začít si stěžovat na silný vítr, který foukal většinou z 11 hodin a jen ojediněle jsem ho měl z přijatelných 9 hodin.

10 km Z od Pilar: Ruina větrného mlýna

Asi jsem na tu dálnici fakt směl, protože za mýtnou branou dělali policisté razii, kontrolovali auta a mne si vůbec nevšímali. Byl jsem spokojen, ale jenom pár kilometrů. Po nich dálnice skončila, vše se převedlo do dvou pruhů s prašnou krajnicí. Několik km jsem na to vyzrál a jel po tělese rozestavěné dálnice. Potom mi už nezbylo nic jiného, než se s nepříznivými podmínkami vyrovnat. Znamenalo to neustálé sledování zrcátek, vyhledávání kamiónů, uhýbání na rozbitou krajnici a opakované nájezdy na vozovku, když byl vzduch čistý. Ale musel jsem se dívat i před sebe, protože řada lidí předjížděla tak, že kdybych jim neuhnul na krajnici, tak by mne odvezla na kapotě pár km zpátky směr BA.

20 km Z Pilar: Stylová policejní stanice

20 km Z od Pilar: Užíval jsem si jízdu na rozestavěné dálnici

Jestli to takhle bude pokračovat, zkusím jezdit po levé straně vozovky v protisměru. Potom budu sledovat jenom cvrkot před sebou. Po téměř 120 km jsem to docela uondán zapíchnul v městečku San Antonio De Aveco. Turistické informační středisko bylo otevřené ještě v půl šesté a dali mi seznam levnějšího ubytování s tím, že ve městě žádné skutečně levné bydlení v této době není.

Typický den

Na dnešním dnu lze názorně ilustrovat mé zaujetí pro cestování na kole. Nejprve jsem musel jet zhruba 7 hodin a nic se nedělo. Samozřejmě, vítr foukal, krajnice bude až v příštím století a hlídání kamiónů byla otázka přežití. Zajímavé by to bylo v okamžiku, kdyby mne nějaký kamión sejmul, ale o to bych moc nestál. To je lepší ta nuda.

Urquize: Moc prostoru mi kamióny nedávaly

Blowing in the wind

Takže, jak říkám, pro vás nezúčastněné nuda, 7 hodin se nic nedělo. A najednou se to rozjelo. Zastavil jsem 5 km před Pergamino, které bylo mým dnešním cílem. Zapnul jsem navigaci, nenaběhla. Rozebral jsem ji, vytáhl baterky a v ten moment zastavilo na krajnici policejní auto a z nudy mne začali perlustrovat. Silný poryv větru mi vyfoukl mini SD kartu z navigace někam do zatravněného příkopu, ale to policejní hochy nezajímalo. Chtěli dokumenty, hlavně pas. Mne ztráta karty s mapou a k tomu zbytečná buzerace načuřila. Řekl jsem jim, že žádný pas nemám a dal jim mezinárodní řidičský průkaz. Pas mám zabalený ve vodotěsném obalu a vytáhnout ho je pracné. Ku podivu neprotestovali, akorát jsem jim musel vysvětlit, co je příjmení, jméno, datum narození a číslo dokladu. Stejně to zbodali a místo čísla řidičáku si zapsali moje rodné číslo. Bylo to ale jedno, zapisovali to na čistý papír, nikoliv do nějakého formuláře a tak se dalo s jistotou předvídat, že papír při nejbližší příležitosti zahodí, když ho nepoužijí na něco praktičtějšího. Ale poté, co popsali kus papíru, byli velice přátelští a na závěr jsme se kamarádsky potlapkali.

Policejní kontrola odjela, já začal hledat mini SD kartu. Rozměry znáte a nalézt takový malinký kousek plastu v zatravněném a částečně zatopeném příkopu by se rovnalo skoro zázraku. Ten se bohužel nekonal, po půlhodině marného hledání jsem odjel s nefunkční navigací.

Pergamino je poměrně velké město. Po cestě do centra jsem minul dva moderní a určitě drahé hotely. Zeptal jsem se jednoho amiga na hotel económico. Poslal mne do levného hotýlku naproti nádraží. Ubytoval jsem se a vedl dlouhou španělsko-anglickou debatu se synem majitele. Abych to uvedl na správnou míru - já mluvil blbě španělsky a on na zhruba stejné úrovni patlal angličtinu. Když slyšel, že jedu do Córdoby, hned mne zasvětil do toho, že v okolí Córdoby se (podle něj skoro denně) vyskytují UFO. On už je tam prý viděl několikrát. Byl to od pohledu rocker, potetovaný, asi 30 letý hujer, ale fajn kluk. Skočili jsme na jedno a já se ho decentně zeptal, zda v té Córdobě nebyl zhulenej. Dušoval se mi, že nikoliv. Tak jo, v Córdobě a okolí budu vyhlížet UFO.

Potom jsem se vypravil do blízkého supermercado zakoupit nějaký žvanec k večeři (a k obědu, jím jenom 2x denně). Obchod byl zavřený, žádný horario nebyl vyvěšen. Poblíž dvě obstarožní dámy, které mi sdělily, že obchod bude otevřen v cinco (tedy v pět, po našem v 17:00), což bylo za dvě minuty. Byla to matka s dcerou, obě Marthy. Já byl pořád v cyklistickém, trochu zacákán od bahna. Dcera mi řekla, že kdyby měla při ruce foťák, tak si mne vyfotí. Já ale foťák měl v baťohu a fotku jsem udělal. Sice protestovala, že už je stará a vrásčitá, ale evidentně jí to udělalo radost. Jiné radosti jsem ale v úmyslu neměl, nakoupil jsem jídlo, prošel město a šel se do hotelu trápit se zprovozněním mého Garminu.

Pergamino: Matka Martha a dcera Martha

Garmin mi dal pořádně zabrat a stejně jsem neuspěl. Myslel jsem, že to bude hračka. Na SD kartu jsem nahrál příslušný mapový soubor, kartu vložil do navigace a nic. Mapa se nezobrazila. Zkusil jsem jinou kartu, totéž. Skočil jsem do města koupit USB kabel pro propojení počítače s Garminem, abych se dostal do souborů přímo na Garminu. Zase bez výsledku. Nakonec jsem usoudil, že Garmin není schopen číst 32 GB velké karty.

Ráno jsem počkal do 9 hodin, to měli otevřít blízkou prodejnu mobilů. Jak je tady běžným zvykem, v 9 hodin bylo ještě zamčeno. Musel jsem dál do města až jsem konečně koupil 4 GB kartu. Mimochodem, ani v 9:45 nebyla blízká prodejna otevřena. Nahrál jsem na novou kartu mapu a zase nic. Vypadá to, jako by navigace nebyla vůbec schopna číst soubory z karty. Díky těmto zdržením jsem vyjel až v 10 hodin.

Colón: Vjezd na letiště místního aeroklubu zdobí staré letadlo

Příroda mi však dnes byla příznivě nakloněna. Foukal čerstvý vítr do zad a s takovou pomocí se jelo krásně. Provoz na silnici 8 byl minimální a hlavně skoro žádné kamiony. Bylo znát, že je sobota.

Z od Colón: Takto zde značí místa, kde došlo ke smrtelné dopravní nehodě

Za městem Colón je hranice provincií a bylo to hned vidět. Další změna k lepšímu, v provincii Santa Fé měla silnice 8 krásnou asfaltovou krajnici. Sice s retardéry, ale ty se daly objet. Dojel jsem do vesničky Hughes, měl jsem 85 km a původně jsem tam chtěl zůstat. Ale nelíbilo se mi tam, jel jsem dál.

Z od Colón: V provincii Buenos Aires se krajnice nechávají nezpevněné

Z od Colón: Od hranice provincie Santa Fé se objevila komfortní krajnice

Opustil jsem silnici 8 a zabočil na lokální silnici 93. Přece jen je lepší jet po vedlejší trase a vidět obyčejný život zblízka. Do Melincué to podle mapy bylo 18 km. V praxi to vyšlo na kilometrů třicet. Přímá silnice byla zavřená. Ptal jsem se lidí, zda se to dá projet na kole. Nedalo, silnice byla zaplavená přilehlou lagunou. Musel jsem to objet přes Labordeboy. Okolí silnice bylo zaplavené, což využilo několik rybářů, kteří měli nahozeno přímo z krajnice. Všude bylo enormní množství ptáků, které auta vůbec nevzrušovala, ale já jízdou na kole je spolehlivě vyplašil a donutil přeletět o kus dál.

Labordeboy: Zaplavená louka

V Labordeboy mne dojel Miguel a pokračovali jsme společně do Melincué, kde bydlel. Celou cestu jsme prokecali i když to bylo občas hodně kostrbaté, hlavně z mé strany, samozřejmě. V Melincué se u pumpy doptal na hospedaje a zavedl mne k němu. Úsměvné bylo, že mi majitelka dala vizitku s jejím telefonem, abych jí zavolal, kdybych se ztratil. Městečko je to ale tak malinké a přehledné, že zabloudit by vyžadovalo velké umění a k tomu značnou dávku intoxikace alkoholem. Ale jako služba zákazníkům dobré, že.

Melincué: S Miguelem jsme společně jeli 15 km z Labordeboy do jeho bydliště Melincué a celou cestu prokecali, bohužel jenom španělsky

Díky přístupu k internetu je navigace zase v cajku. Nejdříve jsem udělal hard reset - prst se dotýká levého horního rohu displeje a při tom se stiskne tlačítko zapínající navigaci. Potom jsem zapsal na kartu mapové soubory Severní Ameriky, koupené přímo od Garminu. Odzkoušel jsem navigovat v Bostonu a vše fungovalo. To znamenalo, že čtení z karty funguje. Bylo jasné, že chyba je v datech. Propátral jsem internet a bingo, problém vyřešen. Datové podklady musí být ve složce Garmin, já je měl v rootu. Snadné, za 2 minuty bylo vše jako před tím, než mi podvodník vítr kartu doslova vyfoukl pod rukou.

Když to zpětně rekapituluji, zase to byla má blbost. Místo abych baterie včas vyměnil na nějakém bezpečném místě, musel jsem to dělat na silnici. Prostě jsem byl lenivej a čekal, že baterky ještě vydrží. Na druhou stranu jsem měl jeden den o zábavu postaráno a celý dnešek jsem měl na kole o čem přemýšlet.

Poblíž Chaňar Ladeado: 'Malvíny (Falklandy) jsou argentinské', zde dokonce i jako dopravní značka

Pokračoval jsem v cestě po argentinském zapadákově. Po ránu mne hodně trápil protivítr, těch 23 km do Firmat bylo krušných. Potom se silnice ohnula o 35 stupňů více k západu a to už se dalo pohodlně jet. Vítr byl sice z boku, ale hlavně že mne nebrzdil. Naštěstí nosím pod přilbou šátek přetažený přes uši, jinak bych to několikahodinové silné foukání asi odnesl zápalem ucha.

Corral de Bustos: Vstupní brána do města

Krajina není moc zajímavá. Je to plochá, zemědělsky silně využívaná, pampa. U silnice jsou občas vidět továrny na výrobu cereálií, které jako by si z oka vypadly, zřejmě typizovaný projekt. Okolí silnice bylo často zalité vodou, určitě to není celoroční stav, protože jsou zatopené vzrostlé stromy, ohrady pro dobytek a přístupové cesty k estanciím.

Idiazabal: Zemědělská továrna na cereálie a ostatní produkty

V tom se máchá neskutečné množství ptactva, které svým příjezdem spolehlivě vyplaším. Ale je zajímavé to sledovat. Dravci se kolmo spouštějí k zemi aby uchvátili nějaké drobné savce, křídla mají přitom složena tak, že se mohou v poslední moment před dosažením země intenzivně zbrzdit. Viděl jsem i zdejšího velkého ptáka připomínajícího čápa (asi 1,2 m rozpětí křídel), kterého poryv větru při startu mrštil na elektrické vedení. On se sklopil, jakoby se zavřel deštník a metr nad zemí se mu podařilo znovu roztáhnout křídla a bez zranění pokračovat v letu.

Poblíž Ordoňez: Můj příjezd po silnici vždycky vyvolal masový odlet ptáků, auta jim nevadila

Poblíž Ordoňez: 'Čáp' v letu

Rozhodl jsem se přenocovat v trochu větším Corral de Bustos. Poslali mne do hotelu, který evidentně nebyl úplně nejlevnější. Proto jsem ještě objel náměstí a okolní ulice a našel další dvě, viditelně zchátralejší ubytovací zařízení. V hotelu San Sebastin se mne hned ujal majitel, který evidentně slavil neděli a měl už své upito. Měl prý plno, ale vyšel mi vstříc a dal mi rodinný pokoj a k tomu mi udělal zatím bezkonkurenčně nejnižší cenu - 150 peset. Nic ovšem není zadarmo, musel jsem to vykompenzovat hodinovou konverzací, kdy se ptal na vše možné a kladl i záludné otázky (například zda vyjdu s důchodem). Při mé znalosti španělštiny jsem se docela zapotil. Ale nekecal, navečer mu přijelo několik lidí a měl plno.

Corral de Bustos: Zchátralé nádraží a fabrika dominují centru

Corral de Bustos: Stará lokomotivní výtopna

Corral de Bustos: Na náměstí mne překvapilo hojně navštěvované kasino, byly v něm ale pouze automaty, žádná ruleta ani black jack

Nechal jsem si doporučit restauraci. V neděli měla zavřeno parrilla, kam bych jinak určitě šel nacpat se masem. Musel jsem počkat až do 21 hodin, kdy začali servírovat večeře. Dal jsem si milanesa napolitana, zde obvyklý pokrm. To je řízek z hovězího masa v trojobalu, na tom zapečené plátky sýra a rajčata. K tomu salát, bramborovou kaši a najedl jsem se dosyta. Určitě se na to dobře pojede.

Corral de Bustos: V místním kostele na náměstí

Corral de Bustos: Socha se zcela vymyká maloměstskému odéru města a navíc, zadek je už pěkně rezavý

Konečně jsem také namazal řetěz a SPD šlapky, už to bylo zapotřebí. Mám přes 3000 km, budu muset sledovat řetěz, abych ho příliš nevytahal. Měrku vozím s sebou, je akorát zahrabaná někde v krabici s nářadím.

Na křižovatce u Inriville: 'Svatyně' Gauchita Gilla byla doplněna stoly a lavicemi pro odpočinek motoristů, to je zde vidět často

Na křižovatce u Inriville: Vnitřek 'svatyně' Gauchita Gilla

Po ránu bylo prvních 10 km bez větru. Změnilo se počasí a vypadalo to, že se co nevidět rozprší. Zajel jsem do Colonia O'Higgins, na mapě byla značena cesta, která by mne dostala na kýženou vnitrozemskou trasu. Cesta byla ale zatopená, musel jsem se vrátit. Potom jsem odbočil o 90 stupňů na sever, mezitím se rozfoukalo a já to měl přímo do čenichu.

Saladillo: Moderní křížová cesta u vjezdu do vesnice

Po dalších 40 km jsem přijel na křižovatku poblíž Inriville. Mohl jsem pokračovat dál na sever do poměrně velkého Marcos Juaréz. Ale to bych se pořád prodíral větrem. Odbočil jsem o 90 stupňů, směrem na západ a tím jsem vítr eliminoval. Důsledkem toho jsem ale nocoval v díře jménem Ordoňez. Zato to bylo levné.

Ordoňez: Před kostelem

Majitelka hospedaje vypadala jako Japonka. Heslo k wifině bylo Samuray2015. Tak mi to bylo jasný a začal jsem na ní mluvit japonsky. Žádná odezva. Proto jsem se přímo zeptal, zda není Japonka. V žádném případě, pochází ze severní Argentiny. No a co to heslo - proč samuray? Tak se prý jmenoval manžel, ale ten už je pár let pryč. My amatérští lingvisti to máme občas těžké.

V noci se vypršelo, ráno byla obloha jako vymetená. Foukalo velmi silně, ale se změnou počasí se změnil i směr větru. Včera foukal východní vítr, dnes jižní. Zle se do mne opíral zleva, ale mne to netrápilo. Věděl jsem, že po zhruba 40 km odbočím na sever a budu mít tu vichřici v zádech.

Poblíž Ordoňez: Věčný vítr dává mé vlaječce zabrat

Poblíž Idiazabal se v dálce objevilo něco jako motorka, která jela pomalu. Za chvíli to bylo jasné, blížil se dálkový cyklista. Teprve čtvrtý na mé letošní cestě. Přitom první tři jsem potkal hned první den za Asunciónem v Paraguay. Alain je už 3 roky na cestě a za půl roku se chce vrátit domů do Francie. Kolo měl neskutečně naložené. Vezl například kytaru, kterou koupil v Kolumbii, protože byla levná. Brašny, oblečení, lahve na vodu, 3 termosky (!!!), foťák, prostě všechno bylo silně odrbané. Asi nevyjel s tím nejlepším vybavením, byla to jeho vůbec první cesta. Například brašny Ortlieb by i po 3 letech vypadaly mnohem lépe. Propovídali jsme skoro hodinu, bylo to moc příjemné setkání. Nejvíc mne překvapilo, když mi řekl, že je vegetarián a nejí ani ryby. Co sakra dělá v Argentině, velmoci výtečného masa.

Idiazabal: Kam se na Alaina hrabu se svým skromným nákladem

Začínám být trochu uondaný, Rozhodl jsem se, že nedám obligátní stovku a zůstanu ve větším městě - Villa Maria. Ubytoval jsem se v místním hostelu, docela příšernej pajzl, kde jsem byl jediný host. Oni hlavně žijí z přifařené hospody, ale ta naštěstí není z mého pokoje slyšet. Město je příjemné, několik parků, navečer otevřely obchody v nákupním centru města. Po pár dnech jsem si zase užil civilizace.

Villa Maria: Detail stavby na náměstí

Villa Maria: V centru úspěšně pěstují několik baobabů

Villa Maria: Lávka pro pěší

Villa Maria: Instalace před kulturním střediskem

V rozporu s negativním očekáváním jsem se vyspal skvěle a vzbudil se až v půl osmé. Musel jsem dofouknout zadní kolo a potom jsem dofoukl i své břicho. K snídaní jsem si udělal 6 vajíček na cibulce, polovičku snědl a druhou půlku vpravil do bagety spolu s rajčaty. Zvykl jsem se trochu najíst po ujetí 50 až 60 km. Než abych po cestě něco sháněl, připravím si to už při snídani. No alespoň tady nehubnu, také díky velké konzumaci bílého chleba.

Villa Maria: Katedrála

Villa Maria: Katedrála - detail průčelí

Vyjel jsem a něco mi nesedělo, cítil jsem se divně. Po vyjetí z města mi to došlo, nefoukal vítr. Doslova se nepohnulo ani stéblo. Tento zázrak trval do 12 hodin a potom foukal velmi mírný protivítr, který mi ovíval mé opocené spánky. Jaro propuklo plnou silou a na slunci je přes 40 stupňů Celsia.

Oliva: Muzeum malvínské války - v pozadí A-4 Skyhawk

Oliva: Muzeum malvínské války - IA-58 Pucara - letadlo zkonstruované v Argentině

V městském parku městečka Oliva bylo muzeum malvínské války. Projeli to na plné čáře, tak mi trochu uniká důvod, proč si to ještě veřejně připomínají. Nicméně Malvíny (Falklandy) jsou tady pořád velké téma a velká frustrace. Soudím podle počtu cedulí tvrdících v rozporu s realitou že Malvíny jsou argentinské. Skoro v každém městě jsou památníky a ulice nesoucí jméno argentinské Malvíny.

Oliva: Muzeum malvínské války - anglický bombardér Canberra Mk62 bojoval na argentinské straně

Oliva: Muzeum malvínské války - vyloďovací obojživelné vozidlo

Kdo zná mojí leteckou minulost ví, že mne v muzeu zajímaly hlavně eroplány. Největší raritou pro mne byla argentinská Pulcara. Překvapilo mne, že na argentinské straně bojovaly, v té době už silně obstarožní, anglické bombardéry Canberra.

Na zítřejší dojezd do Córdoby jsem si nechal zhruba 40 km, proto jsem zastavil v Río Segundo a zjišťoval, kde bych přespal. Jediný, na pohled levný, hotýlek byl u silnice číslo 9. Vlastní městečko se mi nelíbilo, rozhodl jsem se pokračovat dalších 18 km do většího Toleda. Stál jsem na křižovatce a byl už rozhodnut, když přijel cyklista, kterého jsem před pár km míjel v protisměru. V Toledu žádné ubytování není, řekl mi, všichni jedou až do Córdoby. A že mne dovede k jediné místní možnosti, kterou už jsem znal. Dojeli jsme tam, paní řekla, že má plno. On na ní, že jsem jeho kamarád. To byla jiná a volný pokoj se našel, i když úplně vzadu v přístavbě na dvoře. Mimochodem, měla skutečně plno a byl jsem u toho, když další zájemce odmítla.

Río Segundo: Amigo - o 4 roky mladší - mne dovedl k hotýlku a ukecal majitelku, aby mne ubytovala

Měl jsem čas, městečko jsem už měl projeté na kole. Koupil jsem si něco k večeři a místo courání venku jsem vyměnil řetěz, zkontroloval dotažení všech šroubů, povolil a utáhl šlapky, aby mi nezarezly a stejně tak i sedlovku. Oholil jsem si také hlavu, tentokrát úspěšně bez krvavé lázně a trochu jsem si přistřihl fousy, abych majitelkám ubytoven usnadnil rozhodování o tom, zda jsem vhodný kunčoft.

Jízda do Córdoby byla pozoruhodná jedině tím, že opět téměř nefoukalo. Městem mne spolehlivě provedla navigace a tak jsem se mohl soustředit na jízdu v silném a místy dost divokém provozu. V půl dvanácté jsem byl na náměstí San Martín, na lavičce snědl ráno připravenou bagetu a v pravé poledne se ubytoval v objednaném hostelu, jeden blok od náměstí. Ubytování bylo levné, za samostatný pokoj chtěli 150 pesos za noc, čekal jsem nějakou hrůzu, ale bylo to sice malé, ale čisté a vybavené skříní, do které jsem mohl uložit všechny věci, aniž bych je měl naskládané na podlaze.

Córdoba: Výhled ze střechy hostelu na ulici Gral Alvear

Córdoba: Střecha hostelu určená také k sušení prádla

Córdoba

Město se mi líbí více než Buenos Aires. Historická část je sice rozsáhlá, ale kompaktní. Památky jsou blízko u sebe, vlastně navazují jedna na druhou. V centru je několik nákupních pěších zón, mezitím vždy vykoukne nějaký starý kostel, je pořád na co koukat. Všechny podstatné památky jsou samozřejmě z koloniální éry, zejména z doby, kdy se o rozvoj této části starali jezuité. Ti byli tak úspěšní, že je nakonec španělský král odvolal - ale o tom už jsem se zmiňoval v části věnované Paraguay.

Córdoba: Panoráma Plaza San Martín - vlevo katedrála, vpravo Cabildo

Córdoba: Plaza San Martin

Córdoba: Iglesia Catedral

Córdoba: Iglesia Catedral - interiér

Rozlehlé náměstí San Martín má dvě významné historické památky. Jednak je to místní katedrála z roku 1577, jejíž stavba se protáhla na celá dvě století. Se stavbou začali jezuité a potom to převzali františkáni. Díky tomu se nejedná o stylově čistou architekturu, ale to nic nemění na jejím půvabu. Druhou stavbou je Cabildo, velká koloniální stavba, ve které je městské muzeum a také pro mne velmi důležité turistické informace. Tam jsem si vyzvedl mapu města a dostal i několik dvojjazyčných brožur ve španělštině a angličtině. Její nádvoří s krytými arkádami jsem si prohlédl s opravdovým požitkem. Při dlouhých procházkách městem jsem se do Cabilda občas vracel, jsou zde totiž také veřejné záchody. Samozřejmě zdarma - jsme v Jižní Americe, ne v nějaké vyspělé evropské zemi, že.

Córdoba: Cabildo Historico - vnitřní nádvoří

Nejvzácnější památkou je rozsáhlý Jezuitský blok (Manzana Jezuítica), který se dostal v roce 2000 na seznam památek UNESCO. Pozornost přitahuje zejména kostel Iglesia de la Compaňía de Jesús, s jehož stavbou se započalo v roce 1645 a výstavba trvala 26 roků. Pozoruhodná je jeho cedrová střecha ve tvaru obráceného lodního trupu. Proč byl zvolen zrovna tento tvar pochopíte, když se dozvíte, že architekt, vlámský kněz Lemaire, byl původně stavitelem lodí. Velmi působivý je barokní oltář, který vypadá jako vytesaný z mramoru. Přitom byl vyroben z paraguayských cedrů, dovezených z provincie Misiones (jejíž část jsem také letos projel).

Córdoba: Manzana Jezuítica - znak

Córdoba: Manzana Jesuítica - Iglesia de la Compaňía del Jesús

Córdoba: Manzana Jesuítica - Iglesia de la Compaňía del Jesús - zdi jsou původní z roku 1645

Córdoba: Manzana Jesuítica - Iglesia de la Compaňía del Jesús - dřevěný oltář vypadá jako vytesaný z mramoru

V Jezuitském bloku se také nachází vůbec první argentinská univerzita - Univesidad Nacional de Córdoba. Stále slouží svému účelu a v historických prostorách potkáte řadu studentů. Nádvoří je volně přístupné, vnitřní prostory pouze s průvodcem. Hodinová prohlídka v angličtině byla velmi poutavá, viděli jsme nejen běžně nepřístupné prostory kostela, ale i rozsáhlou knihovnu, sbírku starých map Jižní Ameriky a také původní slavnostní aulu, sloužící k promocím nových doktorů (to se nyní odehrává v nových prostorách univerzity). To vše za kulantních 10 pesos.

Córdoba: Manzana Jezuítica - Universidad Nacional de Córdoba - první univerzita v Argentině stále slouží svému účelu

Nejvíce mne zaujala kaple Capilla Doméstica, k níž se dostanete z uličky Caseros vedoucí okolo Jezuitského bloku. Malá kaple byla dokončena roku 1644 a úžasný je zejména pestře zdobený strop. Strop je vyrobený z hovězí kůže, vypnutý přes dřevěnou kostru a malovaný pigmentem, jehož hlavní ingrediencí byly vařené kosti.

Córdoba: Manzana Jezuítica - Capilla Doméstica - malá kaple s krásným stropem a oltářem

Córdoba: Manzana Jezuítica - Capilla Doméstica - pestře malovaný strop

Córdoba: Manzana Jezuítica - Capilla Doméstica - detail ostění

Navštívil jsem i muzeum San Alberto, které sídlí v budově stále obývané řádovými sestrami - karmelitánkami. Proto je každému návštěvníkovi přidělen průvodce (což je v ceně vstupného 5 pesos), který vás s taktem provede tak, abyste nerušili obyvatele. Zajímavý byl zdejší styl pohřbívání - nebožtíka spustili do krypty a zasypali hlínou, aby se rychle rozložil. Krypta byla zakryta dřevěným poklopem a v místnosti nad ni se normálně žilo. Začátkem 20. století byl tento způsob pohřbívání zakázán a ostatky musely být převezeny na obecní hřbitov.

Córdoba: Hermanas Carmelitas de Santa Teresa de Jesus - atrium

Córdoba: Hermanas Carmelitas de Santa Teresa de Jesus - zde řádové sestry volily představenou řádu

Raritou je Jezuitská krypta (Cripta Jesuítica) z 18 století, která byla zahrabána při bouřlivé výstavbě města a zcela zapomenuta. V roce 1989 na ní narazili dělníci Telecomu, pokládající telefonní kabel. Město ji zrestaurovalo a nyní tyto podzemní prostory slouží jako výstavní a koncertní síň. Prošel jsem i řadu dalších kostelů a začal jsem v tom mít pěknej guláš. Musel jsem s sebou nosit notýsek a zapisovat si, kde jsem co fotil.

Córdoba: Cripta Jesuítica - v roce 1989 náhodně objevená krypta slouží nyní jako kulturní centrum

Córdoba: Basílica Santo Domingo - hlavní věž

Córdoba: Basílica Santo Domingo - hlavní loď

Córdoba: Monasterio San José - výzdoba stěn

Córdoba: Monasterio San José - přilehlý dvůr

Archivo Provincial de la Memoria

Kostelů už asi máte plné zuby, mne to ale bavilo. Nicméně jsou zde i jiné památky. Muzeum paměti připomíná období období teroru za vlády vojenské junty el Proceso v letech 1976 až 1983. Je umístěno v prostorách vazební věznice, ve které byli zadržováni, vyslýcháni a mučeni političtí odpůrci. Samotná budova je skoro v demoličním stavu (zřejmě jako v dobách teroru). To ještě umocňuje hrůzný dojem a navozuje představu zvěrstev, které zde tajná policie D2 prováděla. V té době zmizely beze stopy tisíce lidí, jejich fotografie můžete vidět v muzeu i jeho okolí.

Córdoba: Ulička s portréty lidí, kteří zmizeli v období vojenské diktatury

Córdoba: Archivo Provincial de la Memoria - kobka, kde byly prováděny výslechy

Córdoba: Archivo Provincial de la Memoria - dvorek věznice a mučírny

Córdoba: Archivo Provincial de la Memoria - výhled z muzea na ulici

Komunistická demonstrace

Večer před katedrálou zavlály rudé prapory a transparenty. Fascinoval mne kontrast rudé hvězdy s katedrálou v pozadí a pořídil jsem několik fotek. Poslali za mnou mladou ženu, jednu z organizátorek, aby se mne zeptala, zda jsem od tisku. Uměla anglicky a logicky jsme se dostali do politické debaty. Já se jí snažil vysvětlit, že komunistická idea je blbost, že jsem v tom 40 let žil. Ona na mne rovností lidí. Já se jí zeptal, ať mi vyjmenuje země, kde komunismus funguje. Prý na Kubě. Tak jsem se dotázal, jakými auty jezdí kubánští dělníci a jakými američtí. Auta prý nejsou důležitá. Prostě idea je to správná, pouze lidi to vždycky zkazili. Na můj dotaz, zda je tedy potřeba vyměnit lidi mi nadšeně přitakala. Uměla se chovat správně po soudružsku, nakonec mne pevně svazácky objala a dala mi dva vřelé polibky. Zřejmě to odkoukala od Husáka s Brežněvem.

Córdoba: Komunistická demonstrace před katedrálou

Nueva Córdoba

Jižně od historického centra je předměstí Nueva Córdoba. Vysoké budovy, široké bulváry, kvalitní cyklostezka. V odsvěceném kostele je nyní kulturní středisko Paseo del Buen Pastor. Velmi příjemné místo, obklopené parkem a v něm spousta moderních soch a instalací. Ve středisku byla zrovna fotografická výstava z malvínské (falklandské) války a neznalý člověk by si myslel, že válku Argentinci vyhráli.

Nueva Córdoba: Komfortní cyklostezka

Nueva Córdoba: Paseo del Buen Pastor - socha před kulturním centrem

Nueva Córdoba: Paseo del Buen Pastor - vodní socha

Nueva Córdoba: Paseo del Buen Pastor - park s obháčkovanými kmeny stromů

Nueva Córdoba: Náboráři školy vojenského letectva

Naproti kulturnímu středisku je ornamentální novogotický kostel Iglesia del Sagrado Corazón de los Padres Capuchines. Zaujme barevné a hodně členěné průčelí a potom sochy atlasů na fasádě, které podpírají jednotlivé světce.

Nueva Córdoba: Iglesia del Sagrado Corazón de los Padres Capuchines - modře kvetoucí stromy před kostelem

Nueva Córdoba: Iglesia del Sagrado Corazón de los Padres Capuchines - portál novogotického kostela

Poslední den v Córdobě jsem zasvětil umění. Palác Ferryera byl postaven v roce 1914 ve stylu Ludvíka XVI. Samotná budova je úžasná, stylově čistá a stála by za návštěvu sama o sobě. Bylo v ní zřízeno muzeum a umělecká galerie, což její hodnotu a návštěvnickou atraktivitu ještě umocňuje. Několik místností bylo zachováno s částí původního nábytku, zbytek slouží jako galerie. Do budovy byl velice decentně zabudován výtah a podařilo se šikovně umístit i jinak ošklivé černé schodiště, vedoucí do nejvyššího patra, takže vůbec neruší rozlehlý interiér stavby. Mimochodem, černé a spoře osvětlené schodiště je poukazem na rozbití si čenichu.

Nueva Córdoba: Palacio Ferryera - pohled na budovu

Nueva Córdoba: Palacio Ferryera - úchvatná hala s hlavním schodištěm

Umělecké sbírky mne nijak nenadchly. Jsou zde zastoupena díla argentinských, pro mne neznámých umělců a většina mi nic neříkala. Ale v tom nádherném prostředí to byl povznášející zážitek. Navíc v paláci bylo krásné rozptýlené světlo, fakt nádherná atmosféra.

Nueva Córdoba: Palacio Ferryera - betonová socha ženy - ale pozor, není to Evita Perón

Nueva Córdoba: Palacio Ferryera - 'můstek' vedoucí na verandu v prvním patře

To všechno a ještě první dnešní pivo (pozor, bylo už po poledni) mne přivedlo k tomu začít fotit (ale fakt) umělecky. Už v duchu vidím, jak se mí fotografičtí mentoři, bratři Vlčkové, válejí smíchy.

Nueva Córdoba: Palacio Ferryera - začal jsem dělat umění - dílem číslo 1 je hydrant s hadicí

Nueva Córdoba: Palacio Ferryera - začal jsem dělat umění - dílem číslo 2 je pohovka

Prošel jsem se v rozsáhlém parku Sarmiento, vrátil se do města a ještě jednou se pokochal mými oblíbenými kostely a kaplemi. Nakoupil jsem zásoby jídla na další cestu, nacpal se masem v jídelně, kde prodávali jídlo na váhu.

Nueva Córdoba: V parku Sarmiento

K večeru jsem si udělal půlhodinovou procházku na vyhlášený trh místních umělců. Strávil jsem tam pár hodin, byla tam muzika, klauni, fotografická galerie, spousta stánků, hodně lidí a skvělá uvolněná jihoamerická atmosféra. Od babek jsem si koupil pan relleno (nadívaný chléb) a to mi po tom hodování na oběd docela stačilo.

Córdoba: Feria de Artesanias - kouzelnice jejíž jediné publikem jsem byl já - stála totiž na nevhodném místě

Córdoba: Feria de Artesanias - děvčata se připravují na vystoupení s ptákem - jedna vrzala na housle a druhá vodila loutku pštrosa

Córdoba: Feria de Artesanias - občas se to s hulením trávy trochu přežene

Córdoba: Feria de Artesanias - keramika patří ke vděčným artiklům na uměleckých trzích

Córdoba: Feria de Artesanias - jak vyjde sluníčko, člověk hned pookřeje

Jak poznáte kdy jsou volby

Před příjezdem do Córdoby se oteplilo a já jezdil nalehko v šortkách bez návleků na nohy. Šortky se skoro rozpadly, už si ani netroufnu dát je vyprat. Počasí se otočilo a v Córdobě byla psí zima. Já jsem letos zabalil velmi úsporně, žádný svetr, rukavice nebo čepici jsem si nebral. Většinou jsem je na minulých vandrech stejně nepotřeboval. Proto jsem řešil, u mne už klasickou otázku, zda si koupit svetr nebo kořalku. Dopoledne jsem to zkoušel se svetrem, ale v běžných levných prodejnách měli jenom svetry z akrylu a to mi nedělá dobře po těle. Ve značkových prodejnách to bylo jiné, ale zdejší ceny kupodivu silně převyšují ceny v Čechách. A to nejen u značkového textilu. Například za můj foťák Sony A6000 bych zde zaplatil 2,5 krát více než doma.

Córdoba: Feria de Artesanias - malba a mozaika na zdi

Córdoba: Feria de Artesanias - polepená plechová ohrada

Córdoba: Feria de Artesanias - střechy za soumraku

Svetr se nepovedl, tak co ta kořalka. Tady je levnější než v Čechách, ale většinou ji prodávají v litrových lahvích. A vláčet s sebou litrovou flašku vizoura se mi moc nechtělo. Nicméně jsem to v supermarketu zvažoval, když přišel zaměstnanec a řekl mi, máš poslední šanci. A než mi vůbec došlo o čem mluví, začal páskou oblepovat regály s jakýmkoliv alkoholem včetně piva. Bylo 8 hodin večer a protože zítra, v neděli 25. října, jsou prezidentské a parlamentní volby, je na 24 hodin zakázán prodej alkoholu. To proto, aby si občané nevybrali špatně, tak jako vždycky v minulosti. Tak vidíte jak jsem dopadl - ani svetr, ani kořalka a ani volit tady nemůžu.

Závěrem několik obrázků z města.

Córdoba - Guemes: Nástěnná malba v dělnické čtvrti

Córdoba: Galeria Jardin - zde sídlila nejbližší prádelna

Córdoba: Prasátka čekají na kupce v městské tržnici

Córdoba: Umělec dokončující nástěnný obraz

Córdoba: Před obchodem

Córdoba: Chlapec hrál skvělé blues a ještě se při tom sám dobře bavil

Córdoba: Tranvestita se předvádí na pěší zóně

© Prožil, napsal, vyfotografoval Jiří Bína