Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy
Hledat na kolemkolem
Do Mendozy
Córdoba, F. del Carmen, El Cóndor, Mina Clavero, Nono, Villa Dolores, Quines, Luján, La Chaňarienta, Hualtaran, PN Sierra de las Quijadas, Hualtaran, Chaňarienta, La Tranca, Encón, Posta San Gabriel, La Asunción, Gustavo André, Lavalle, Las Heras, Mendoza
Ode zdi ke zdi
Lidé bydlící v rovinaté pampě mne varovali, že okolí Córdoby je hodně kopcovité. Já si jenom potlapkal nohy a říkal jim, ty to zvládnou. Přitom jsem si myslel, že hujerům z rovin se každý kopeček jeví jako ohromný. Jízdou v rovinách už jsem byl dostatečně znuděn. Proto jsem si také na cestu do Mendozy vybral nejkratší cestu, která se i na málo podrobné mapě kroutila jako ztřeštěná. Řeka, kterou by takto mohla kopírovat v údolí, tam nebyla. Bylo jasné, že to bude přes kopce. Bude sranda, řekl jsem si. Věren své cestovatelské zásadě, že je lepší se nechat překvapit, jsem nezjišťoval, jak jsou ty kopce vysoké. Inu hodně, uznal jsem poté, co jsem vydupal až do výšky 2200 m nad mořem.
Ráno jsem si umíchal 3 vajíčka na cibulce a potom ještě zdlábnul standardní snídani v hostelu. Namazal jsem si chleba na odpolední svačinu a netušil jsem, že to bude i večeře a snídaně na další den. V nedělním slabém provozu jsem projel Córdobou jako nůž máslem. Na předměstí mne stopnul chlapík, čekající na autobus u silnice, který byl také dálkový cyklista. Udělal 2 cesty - z Córdoby do Cuzca v Peru a druhou z bolivijského La Paz do Ushuai (tu znám z vlastní zkušenosti). Zval mne k nim domů na pár dnů anebo alespoň na snídani nebo oběd. S díky jsem ho odmítl.
Navigaci jsem svěřil své GPSce a ta se opravdu činila. Nejprve jsem jel po regulérní dálnici, na které ale nebyla jízda na kole zakázána. Podruhé v Argentině jsem na mýtné stanici viděl, že byly zpoplatněny i motorky. Z dálnice to šlo do dalšího extrému, byl jsem naveden na 12 km dlouhou polní cestu s docela dobrým povrchem. Proti dálnici příjemná změna. Polní cesta mne dovedla na správnou silnici, která začala vytrvale stoupat. Některé úseky byly hodně strmé, obvykle v zatáčkách a měl jsem co dělat, abych to na nejlehčí převod ušlápl. Stíral jsem pot z čela, ale přitom jsem si liboval, jaká to je změna oproti nekonečným rovinám v silném protivětru. Po 15 km jsem vystoupal k observatoři (hvězdárně), silnice začala klesat a já měl za to, že mám vystaráno.
Silnice z F. del Carmen: Stoupání bylo velmi strmé zejména v zatáčkách
Silnice z F. del Carmen: Observatoř a první klesání
Silnice z F. del Carmen: Silnice poblíž observatoře
Sjezd byl ale krátký, potom mne zvlněný terén dovedl na silnici 34. Nejprve to vypadalo jako rovina, ale vůbec mi to nejelo. Myslel jsem, že je to svačinou, kterou jsem pozřel a kterou musí tělo zpracovat. Potom jsem zkontroloval kolo, zda není něčím přibržděno. Přitom jsem si uvědomil silný protivítr a sklonoměr na cyklopočítači ukazoval slušné stoupání. A tak to šlo až do večera. Hvězdárna byla stále v dohledu, silnice vedla na protější straně údolí a metodou cik-cak získávala výšku. Naštěstí zde nebyly extrémně strmé úseky.
Začátek silnice 34: V dálce jsou vidět hory, které silnice překonává
Docházela mi voda, řeka nikde a ani z okolních skal nic neteklo. Pouze v jedné strži byla voda, ale do ní bych se dostal jen s horolezeckým vybavením. Nakonec jsem uspěl u hlídače, který dával pozor na odstavené stavební stroje a před maringotkou měl 20 litrový demižon, ze kterého mi dovolil vodu nabrat. Za hodinu jsem ji vypil a byl na tom stejně. Dojel jsem k první zásobovací možnosti - paradoru (restauraci). Všechno jsem dopil a šel dovnitř. Daleko jsem nedošel, bylo zavřeno. Nedalo se nic dělat, prozkoumal jsem okolí, odpojil zavlažování trávníku, naplnil láhev a zase to vrátil do původního stavu. Voda evidentně nebyla pitná, upravil jsem ji SteriPenem.
Silnice 34: Okolní krajina
Bylo to v 1700 metrech a za tu chvilku se do mne dala zima. Lidé byli v prošívaných bundách, já v šortkách s holýma nohama a ve svém odrbaném dresu. Více oblečení nebylo potřeba, zahřál jsem se při další jízdě do kopce. Po 10 km byla další restaurace, z velmi omezené nabídky jsem si dal 3 drahé empanady (13 pesos jedna) a to byla pro dnešek celá večeře. Překvapil mne barman, který si na výpočet 3 x 13 musel vzít kalkulačku. Zřejmě vystudoval rekreologii nebo jinou podobnou "měkkou" vědu, které jsou nyní v Evropě tak v oblibě.
Silnice 34: Quebrada de Batan
Silnice 34: Quebrada de Batan
Bylo už dost pozdě, silnice pořád stoupala a já si musel najít místo na spaní. Nebyl to problém, za 20 minut jsem v kamenité pláni našel travnatý plácek, od silnice oddělený skálou. Při stavbě stanu se do mne dala zima. Teď by se ta kořalka fakt hodila. Bez ohledu na chlad jsem se svlékl, místo umytí se otřel dětskými vlhčenými ubrousky a zalezl do stanu. Zachumlal jsem se do spacáku s tím, že se na chvilku zahřeju a potom budu dělat na počítači a také si něco přečtu. Probudil jsem se po 11 hodinách v sedm ráno.
Silnice 34: Večer jsem zakempoval za skálou u silnice ...
Silnice 34: ... a ráno po mne zbyl jen suchý flek
Noční déšť ráno ustal a umožnil mi pohodlně zabalit a uvařit si ranní mate z vody, kterou jsem prozřetelně nabral v restauraci. K tomu zbylý kousek chleba se sýrem a šunkou. Fascinuje mne schopnost lidského těla přizpůsobit se daným podmínkách. Včera byl velký výkon a malý přísun jídla, organizmus všechno zpracoval do mrtě a tak jsem mohl jeden z pravidelných ranních úkonů vynechat.
Silnice 34: La Pampilla - vše zahalené v mracích
Silnice se šplhala stále nahoru. Zkontroloval jsem výšku na navigaci a byl jsem nad 2000 metry nad mořem. Dostal jsem se do mraků, silně mrholilo, musel jsem navléci oblečení do deště. Vidět bylo na pár kroků, rozsvítil jsem červenou blikačku. Po 10 km se objevil spásný comedor jménem El Cóndor a kupodivu byl otevřený. Byl jsem jediný (a možná první) host, ale nabídka byla slušná. Nechal jsem si ohřát sendvič a kreolskou empanadu, k tomu kafe a byl jsem nadmíru spokojen s tím, jak je svět pohostinný i ve 2200 metrech nad mořem.
Silnice 34: El Cóndor - naštěstí bylo otevřeno
Silnice 34: El Cóndor - restaurace téměř na vrcholu stoupání
Ceny zde měli výrazně nižší než v předešlé restauraci, přestože byli o pár stovek metrů výše a tak by měli aplikovat větší horskou přirážku. No asi přiráželi jinde, motalo se tam několik pohledných děvčat s košťaty a hadry. Dobře naladěn jsem zkontroloval výškový graf na navigaci a zjistil, že zhruba po 5 km budu na vrcholku a potom začne silnice klesat.
Silnice 34: La Posta - socha oblíbeného Padre Brochero
Silnice 34: La Posta - krajina v Parque Nacional Quebrada del Condorito
Navigace nekecala, nejprve jsem projel náhorní pampou La Pampilla, potom to bylo třikrát dolů a třikrát nahoru a poté se to zlomilo definitivně. Po pár kilometrech jsem vyjel z mraků a začal obdivovat drsnou a malebnou skalnatou krajinu národního parku Quebrada del Condorito. Kondorů jsem viděl hodně, některé i na vzdálenost 5 metrů. Jsou to chytří holomci, než jsem vytáhl foťák tak vždycky odlétli.
Silnice 34: Silnice se působivě kroutila mezi skalami
Silnice 34: Kameny a skály nedávají moc šancí k slušné obživě
Silnice 34: Nabídka kůží u silnice
Silnice 34: Voda je zde vzácná
Silnice 34: Okolí
Valil jsem to rychlostí 45 až 57 km/hod, musel jsem samozřejmě brzdit, abych nevylítl z jedné z těch opravdu ostrých utažených zatáček (curva cerrada). Hlavně jsem obdivoval krajinu, každou chvíli stavěl a fotil. Sjezd končil po 45 km před Mina Clavero, kde se už projevovalo jarní počasí tak silně, že jsem sundal návleky na nohy a svlékl bundu. Potom se dokonce jelo asi 10 km do kopce, načež následoval 28 km dlouhý sjezd do Villa Dolores. Přejezd zdejších sierras jsem si opravdu užil a tento silný zážitek mohu každému doporučit.
Silnice 34: Prodejna místních výrobků moc neprosperuje
Silnice 34: Hluboký zářez
Ráno jsem vyrazil v půl deváté do absolutního bezvětří. Znovu v nudné pampě na silnici 20, která měla alespoň kvalitní povrch. Díky slabému provozu nevadilo, že byla bez krajnice. V Quines jsem zastavil v informačním středisku, kde jsem se chtěl zeptat, jak to vypadá s možností nákupu jídla dalších 100 km na silnici 20. Paní byla ale tak nachlazená, že jsem se hned po pozdravu rozloučil a rychle vypadl. O nějakou chřipku opravdu nestojím.
Silnice 20 poblíž Villa Dolores: Gauchito Gill zahrnut láskou a plastovými lahvemi
Silnice 20 poblíž Quines: Pes hlídá Gauchitovu svatyni
Cruz de San Pedro: Gauchito Gill s typickým nevinným pohledem
V Luján se od silnice 20 oddělila více frekventovaná silnice 146 do San Luis. Původně jsem tam chtěl dokoupit zásoby, ale byl jsem lenivý zajet ten jeden kilometr do městečka. Na mapě bylo na silnici 20 několik kroužků, značících vesnice, tak jsem si myslel, že nakoupím až později, aby se mi to v tom vedru zbytečně nekazilo. Byla to chyba, dalších 120 km nebylo vůbec nic.
Silnice 20 poblíž Quines: Kostelík pod horami
Silnice 20 Río Luján: O vodu je v tomto kraji nouze, v širokém říčním korytu nebyla ani kapka
Měl jsem akutní nedostatek vody k pití. Přejížděl jsem přes několik řek, všechny vyschlé. Estancie sice mají vjezdy od silnice, ale domy bývají i několik km vzdálené. A nikde ani živáčka. Na silnici minimální provoz, asi 5 aut za hodinu. Nakonec jsem viděl partu dělníků, kteří stavěli telekomunikační sloup. Měli cisternu plnou vody, údajně pitné z artézské studny z blízkého poblada. To mne zachránilo.
Silnice 20 poblíž La Chaňarienta: Kvalitní povrch, minimální provoz
Silnice 20 poblíž La Chaňarienta: Po západu slunce
Bylo jasné, že 220 km do národního parku, kam jsem mířil, neudělám. Jel jsem tak dlouho, jak to bylo možné a hodinu před západem slunce začal hledat plácek na přespání. Nebylo to snadné, okolo silnice sice byly pásy snad 50 metrů široké, ale porostlé kaktusy a trnovými keři. Mezitím plácky se sypkým pískem, ten bych měl všude. Trpělivost růže přináší, nakonec jsem našel travnatý plácek po stromem, ke kterému se dalo kolo dotlačit. Bylo tam sice vidět ze silnice, ale už se stmívalo a stejně nic nejezdilo. K večeři jsem měl zbytek svačiny, dorazil jsem dojížďáka v lahvince červeného. Přitom jsem pozoroval dramatický západ slunce a koukal, zda se objeví nějaké UFO, jak mi sliboval rocker v Pergamino. Místo UFO na mne mžoural ošklivý mrak, šel jsem radši spát.
Silnice 20 poblíž La Chaňarienta: Mrak se na mne ošklivě škaredil
Dostal jsem se fakt do formy, trhám tady asfalt. V nedělní horské etapě jsem spálil letos rekordní počet kilokalorií, skoro 4000. Dneska jsem zase ujel více než 180 km a kdybych měl více času, dal bych i těch magických 200 km. Přitom prvních 100 km vůbec nefoukalo a zbylých 80 km jsem měl mírný vítr více méně v zádech. V Mendoze budu muset prolít hrdlem pár džbánků jejich Malbeku, abych výkonnostně rozdováděný organizmus trochu přibrzdil.
Zásoby se tenčily. Posnídal jsem jeden banán a kus piškotové buchty, zde tomu říkají budin. Čekal jsem, že se najím v 9 km vzdálené La Chaňarienta, která byla na mapě značena dost velkým kroužkem. Bylo tam jediné stavení, ale řekli mi, že v 10 km vzdáleném Hualtaranu obchod je. Dobrá zpráva, tam jsem právě mířil, neboť tam začíná přístupová silnice do národního parku. Obchod u silnice jsem našel, měli však zavřeno.
Parque Nacional Sierra de las Quijadas
Nepříliš známý park, málo navštěvovaný, přitom oplývá nádhernými erodovanými skalami, hlubokými kaňony, jako v kovbojce z Divokého západu. Zaplatil jsem mastné vstupné 120 pesos a za podobnou sumu nakoupil sušenky, což byla jediná věc ke koupi. V parku je bezplatný kemp, ve kterém je nádrž s nepitnou vodou. Kohoutky jsou vyvedeny na záchod a slouží zejména k plnění kýblů na splachování. Nicméně voda byla, den v parku snadno vydržím. Vodu jsem upravoval SteriPenem a ještě jsem z ní vařil mate. V železné zásobě jsem měl špagety a konzervu tuňáka na jediné hlavní jídlo. Na snídani na další den si dám sušenky a na ty bych potom měl dojet do skoro 100 km vzdáleného Encónu.
Parque Nacional Sierra de las Quijadas: Začátek vyhlídkové stezky
Parque Nacional Sierra de las Quijadas: Začátek jedné ze stezek
Parque Nacional Sierra de las Quijadas: Jižní terasa
Parque Nacional Sierra de las Quijadas: Kolmé zvrásněné stěny
Parque Nacional Sierra de las Quijadas: Vyhlídka na skály
Parque Nacional Sierra de las Quijadas: Skály
Parque Nacional Sierra de las Quijadas: Nocuji ve velmi větrném kempu
Parque Nacional Sierra de las Quijadas: Karin a Antonio, moji příjemní sousedé v kempu
V parku se mi líbilo. Obešel jsem všechny zdejší stezky, pokochal se úžasnými výhledy. Do systému kaňonů se dá jít pouze s průvodcem, je to nebezpečné, snadno se zabloudí. Průvodce je ale k dispozici pouze v hlavní sezóně. Ale i tak mi to stačilo, pojal jsem to jako odpočinkový den. V kempu jsem kupodivu nebyl sám, byla tam mladá Němka Karin s Italem Antoniem, kteří spolu žijí v Mnichově a nedávno začali půlroční cestu stopem po Jižní Americe. Dobře jsme si popovídali a já jim dal několik tipů, kam se podívat.
Parque Nacional Sierra de las Quijadas: Výhled z jižního balkonu před západem slunce
Parque Nacional Sierra de las Quijadas: Večerní světlo skály vybarvilo ještě více do ruda
Parque Nacional Sierra de las Quijadas: Sedačky, ze kterých jsem pozoroval západ slunce
Parque Nacional Sierra de las Quijadas: Západ slunce nad hřebeny jsem nemohl vynechat
Ráno jsem odjel z kempu bez rozloučení s Antoniem a Karin, ti ještě v 8 hodin spali. Po silnici 147 jsem se vrátil do 10 km vzdálené La Chaňarienta. Jak už jsem věděl, tam žádné jídlo neseženu. Ráno jsem měl k snídani sardinky a zbytek mazacího sýra se suchary, to muselo stačit.
Parque Nacional Sierra de las Quijadas: Zorro gris
Parque Nacional Sierra de las Quijadas: Místní 'přerostlí' zajíci se lidí nebáli
Pokračoval jsem po silnici 20, která je v tomto úseku mnohem více frekventovaná díky tomu, že spojuje dvě velká města - San Juan a San Luis. Přesto nebyl provoz moc silný, málokdy jsem musel uhýbat na zatravněnou krajnici. V La Tranca jsem přejel do provincie San Juan a silnice se dramaticky změnila k horšímu. Vyjeté koleje od kamionů, rozpraskaný asfalt a hodně rozbité okraje vozovky.
Chtěl jsem se ubytovat v Encónu, konečně se osprchovat a hlavně se dostat na internet, poblahopřát manželce k zítřejším narozeninám a objednat ubytování v Mendoze. Asi 20 km před Encónem jsem se podíval do mapy na GPS a bylo to jasné. Encón jsou dohromady 3 ulice, tam rozhodně žádné ubytování nebude. Snad alespoň to jídlo.
Ani to však nebylo snadné. Žádný klasický kiosco, kde prodávají základní potraviny, nebyl otevřený. Koupil jsem alespoň u pumpy sendviče na večeři a zeptal se, kde koupit pivo. Poslali mne asi kilometr zpátky za vesnici. Tam byla u rozpadlé chalupy cedule "bebidas frescas". Paní měla na prodej litrové lahve piva, krabicové víno a kolu. Zvolil jsem pivo, donesla studenou láhev a ať si to na místě vypiju a láhev jí vrátím. Na kole s litrem piva v útrobách bych byl nebezpečný sobě i okolnímu provozu. Složitě jsme se dohadovali, že zaplatím 15 pesos za láhev, na kterou je zde záloha. Ovšem nejsložitější byl výpočet ceny - pivo bylo za 27, láhev za 15 a paní to nebyla schopná sečíst.´Složitý početní úkon zadala dvěma starším ze svých 4 dětí, ale ani zhruba 12 letý kluk to nedal. Já jí to spočítal a dával jsem ji peníze. Ona si nechala přinést papír a tužku, řekla dvacet sedm pivo a napsala 21 a patnáct láhev, to napsala správně. Potom to s úpornou mimikou sečetla, kupodivu správně. Dal jsem jí za tu námahu 40 pesos a nevzal si drobné zpátky. Viditelně se jí ulehčilo, že je celá složitá procedura u konce. Jak ta se může živit prodejem, to fakt nechápu.
Encón: Parador - jídelna - na křižovatce silnic 20 a 142
Encón: Parador - jídelna - na křižovatce silnic 20 a 142 - herní část
Na křižovatce silnice 20 a 142, už za vesnicí, byla kuča s nadějným nápisem parador (jídelna). Uvnitř mladé děvče kojilo svého měsíčního, extrémně vlasatého synka. Přitom mi stihla usmažit milanesu se dvěma vajíčky a připravit k tomu salát. Koupil jsem 3 litry balené vody a byl jsem za vodou. Dobře nacpaný, kvalitní voda na zítřek a ještě litrovka pivka v brašně, to bylo opravdové bohatství. Pohodlně jsem se posadil na kolo a rozvážně, abych nezatěžoval organizmus trávící hutnou stravu, pokračoval směrem na jih.
Poblíž Encón na silnici 142: V Río San Juan byla kupodivu voda
Poblíž Encón na silnici 142: Mýtná stanice - neunikne ani noha
Po 35 km jsem našel šikovné místo na spaní. Okolo silnice bylo za keři a stromky místa dost. Potíž byla v tom, že ve zdejší polopoušti je půda písčitá a velmi sypká. Postavit na tom stan, mám písek všude. Nakonec jsem našel tvrdý vyschlý plácek a doufal, že v noci nezaprší. To bych se potom brodil blátem po kotníky. Vychutnával jsem si pivko, pozoroval nablýskanou hvězdnou oblohu. Díky absenci světelného šumu je obloha smolně černá a hvězdy se třpytí jako pečlivě vyleštěné zlato. To u nás už nemáte šanci vidět.
U silnice 142: Dnešní místo pro stan
Ráno jsem pokračoval v průjezdu přírodní rezervace Telteca, kterou tvoří vlastně písečné duny řídce porostlé zakrslými keři. Potkal jsem rangera, který jel do práce na kole a strávili jsme příjemnou půlhodinku tlacháním na silnici. Určitě v práci nemají píchačky, tady dochvilnost rozhodně není považována za ctnost, jako v Evropě.
Pto. Los Yauyines: Vjezd do přírodní rezervace Telteca
Pto. Los Yauyines: Ranger z rezervace Telteca jel do práce na kole a samozřejmě u mne zastavil na delší kus řeči
Lidi jsou zde hodně příjemní. Okamžitě reagují na vlajku dotazem "de donde viene", odkaď jsi. Republica Checca jim většinou nic neříká, občas reagují na Checcoslovakia, tak pro jistotu dodávám Europé Central. Ale už dvakrát se mi stalo, že za mnou přišli lidé a řekli "to je česká vlajka". Před nimi smekám, zkuste si vybavit například vlajku Dánska, Finska, Belgie, Holandska, Norska a to jsou naši poměrně blízcí sousedé.
Poblíž El Alpero: Konečně kaplička s křesťanským světcem (Svatý Juda Tadeáš), jinak je to furt samej Gauchito Gill
Zdejší lidé mají většinou tendenci mi nějak zpříjemnit můj těžký úděl (to je jejich pohled na věc). Včera mne například dojal řidič kamionu v protisměru, který ten kolos ubrzdil a odstavil na krajnici jen proto, aby mi z termosky mohl nalít své mate. Řidiči kamionů jsou největšími fanoušky. Skoro každý zamává, beepne hornou, zabliká světly. Mé čtení silniční situace, kdy vypadnu na kostrbatou krajnici, aby nemuseli zpomalovat při míjení kamiónu v protisměru, skoro vždycky ocení zatroubením nebo děkovným zapnutím blikaček.
La Asunción: Po dvou měsících opět v Asunción, ale nikoliv v Paraguay
Gustavo André: Místním folklórem jsou malovaná osazení můstků ve strouhách u silnice
Každý dálkový cyklista vám rovněž potvrdí sympatie, které projevují manuálně pracující dělníci nebo zemědělci okolo silnice. Oni to instinktivně chápou tak, že jsme na stejné lodi a živí nás naše paže a nohy. Vždycky jim mávám a zdravím "hola amigos", odezva bývá podobná. Ale vlastně kdokoliv se u té silnice vyskytuje cítí potřebu zamávat a dát najevo své sympatie. Moc příjemné.
Gustavo André: Narazil jsem na první vinici
Ještě nebyly tři hodiny, já měl po tvrdé jízdě v protivětru 80 km a do Mendozy zbývalo 40 km. Obzor se halil do černa, vypadalo to na déšť. Řekl jsem si, že čtyřicet km není žádná vzdálenost a že bych dnes mohl už přespat v Mendoze. Sedl jsem do autobusové zastávky, vytáhl seznam hostelů získaný v Montevideu a začal obvolávat jednotlivé hostely. Špatný čas, přes víkend se ubytování vždycky špatně shání. Čile jsem komunikoval svou rozvernou španělštinou a kupodivu mi rozuměli i v telefonu, kde jsem své chabé lingvistické umění nemohl doprovodit názornou ruční gestikulací.
V hostelech samostatné pokoje neměli, pouze v jediném, kde chtěli nesmyslných 420 pesos za noc za samostatný pokoj bez koupelny. Pro jistotu jsem to rezervoval a začal obvolávat prověřené hotely, které jsem měl ve 4 roky starém průvodci na Kindle. Na prvních 3 číslech to nikdo nebral. Potom jsem se chytl v hotelu Zamora - v centru, se snídaňovým bufetem, s WiFi, pokoj s koupelnou za 280 pesos.
Lavalle: Parada (zastávka) kde jsem protelefonoval většinu mého kreditu, abych si zajistil ubytování v Mendoze
Měl jsem vystaráno. Ze slušnosti jsem předešlou rezervaci v hostelu zrušil. Adresu hotelu jsem zadal do navigace a kupodivu se našla. Po velmi frekventované silnici 40 jsem dojel do Las Heras, předměstí Mendozy. Navigace mne vedla skrze chudě vypadající oblast. Odchytli mne mladí kluci na kolech a varovali mne, abych se vrátil na hlavní silnici a předměstí objel. Prý tam není pro mne bezpečno. Poslechl jsem je. Než jsem se znovu dostal na hlavní, uviděl jsem auto lavado, parta mladých kluků myla auta. Okamžitý popud a hned jsem se jich ptal, za kolik si u nich můžu umýt své hodně zasviněné kolo. Dali mi do ruky hadici a na můj pokyn zapnuli vodu. Za 5 minut jsem měl hotovo a chtěl jsem platit. Ty to máš zadarmo, amigo, řekli mi s úsměvem. Trochu mi uniká, čeho jsem se tam měl bát.
Mendoza: Cyklostezka zářící novotou
Mendoza: Patio hotelu Zamora, kde jsem bydlel
Mendoza
Město nevyniká žádnými památkami a není ani moc pohledné. Výhodou je jeho poloha zhruba 100 km od And a také fakt, že je centrem zdejší vinařské oblasti. Ve městě je proto řada cestovních agentur nabízejících výlety do hor i ochutnávky vína. Najdete i spoustu obchodů s outdoorovým vybavením, vše je ale proti našim cenám velmi drahé. Například malá plynová bomba do mého vařiče zde přijde na našich 300 Kč, v Buenos Aires jsem jí koupil za polovic. Stěžoval jsem si na to v obchodě při nákupu. Prodavač mi řekl, že Mendoza je drahá oblast, ale slevil mi ze 120 peset, které měli na cenovce, na 100 peset. Dobrý, to jsou 2 půllitrové plechovky piva.
Mendoza: Plaza Independencia - turistický vyhlídkový autobus
Mendoza: Plaza Independencia
Mendoza: Stánek se sladkostmi na Plaza Independencia
Mendoza: Fontána s růžovou vodou na pěší zóně Sarmiento
Mendoza: Dveře domu v centru
Zvláštností jsou hluboké odvodňovací strouhy, které najdete téměř u všech ulic v centru. Jsou potřeba, po mém příjezdu se spustila průtrž mračen a přívaly vody strouhy snadno zvládly. Centrem města je Plaza Independencia, bydlel jsem od ní pět minut. Centrum tvoří pravoúhlá síť ulic a 3 bloky od Plaza Independencia jsou pravidelně rozmístěna čtyři malé parky velikosti bloku.
Mendoza: Typické hluboké odvodňovací strouhy
Mendoza: Obchodní dům
Výhodou mého bydlení byl i 2 bloky vzdálený veliký supermarket Carefour. Kupoval jsem si tam víno a poučen z minulosti jsem zkontroloval PLU na lahvi s PLU na cenovce na regálu. Víno bylo za 27 pesos, za což většinou dostanete dobře pitelná vína. K tomu jedno pivko za 10 pesos, ale u kasy mi naúčtovali 47 pesos místo 37. Ohradil jsem se, že mají v kase špatnou cenu. Vedoucí to šel k regálu zkontrolovat a vrátil se s tím, že mám pravdu. Cenu v kase ale změnit nemohl, vyřešil to elegantně - naúčtoval mi 3 piva, žádné víno - celkem 30 pesos. Nakonec jsem na tom ještě vydělal.
Mendoza: Periferie zkrášlená nástěnnými malbami
Mendoza: Socha na Area Fundacional - původním středu města
Mendoza: Pěší zóna Almeda
Kromě centra jsem prošel i periférii města, abych se dostal do parku v oblasti původního centra města, které bylo zničeno zemětřesením. V neděli jsem si prošel i populární třídu Aristides Villanueva, lemovanou bary, hospodami a hotely a hostely. To mne dovedlo až do rozsáhlého parku San Martin, kde si místní užívali pěkného nedělního počasí. Většina z nich se věnovala polehávání na trávníku, pojídáním přinesené potravy a popíjením vína. Dostal jsem z toho hlad, odkráčel na Plaza Independecia a dal si ve venkovním grilu pořádnou flákotu masa se sklenkou červeného.
Mendoza: Park San Martin - vodní nádrž
Mendoza: Park San Martin - krytá besídka
Můj instinkt, který mne do města hnal co nejrychleji, mne opět nezklamal. Ve městě se konal festival umění, právě na hlavním náměstí. Trval od pátku do neděle, dorazil jsem včas. Kromě řady stánků a již zmíněného venkovního grilu byla také každé odpoledne hudební a taneční vystoupení, která trvala až do noci. Pátek byl věnován rocku, sobota etnické hudbě a tangu a neděle folklóru.
Mendoza: Obrázky nakreslené prsty
Mendoza: Na Plaza Independencia byla venkovní parrilla
Správné tango má erotický náboj, to je jasná věc. Ale teprve tady jsem viděl i tango okořeněné humorem. Zhruba šedesátiletý tanečník tancoval s o polovic mladší ženou. Přitom dával najevo, že ho sice mladice přitahuje, ale už na ní nemá moc sil. Občas si odskočil do publika, pověsil se nějaké obtloustlé vrstevnici okolo krku a tancoval vsedě. Mladice ho lákala k sobě a on s předstíraným hekáním a kulháním k ní dotancoval. Nakonec se ale zmátořil a mladice byla jeho.
Mendoza: Hudební pódium
Mendoza: Hudební vystoupení etnické skupiny
Kupodivu se mi líbily i folklórní soubory. V některých tancovaly opravdu boubelaté matróny, ale šlo jim to tak náramně, že divák zapomněl na to, že mají 130 cm v pase a 30 kg nadváhu. A ony si to užívaly a cítily se zase jako princezny.
Mendoza: Folklórní vystoupení
Mendoza: Folklórní vystoupení - i boubelaté ženy tančily ladně
V pondělí jsem konečně mohl odnést vyprat prádlo. Dlouhé kalhoty jsem už měl pěkně zaprasené a jejich vyprání bylo nutné. Proto jsem celý den chodil v cyklistických šortkách s návleky na nohách. Vypadal jsem trochu exoticky, ale nikdo se po mne neotáčel.
Ochutnávka vín
Koupil jsem si poměrně levný odpolední zájezd do Maipu, který zahrnoval návštěvu 2 vinic a lisovny olivového oleje. V mikrobusu se nás sešlo 14, z toho 5 anglicky mluvících - párek z Austrálie, dva hoši z USA a já. Naše průvodkyně mluvila jenom španělsky, ale na místě byl vždy zajištěn anglický průvodce.
První vinařství - Bodega Lopez - byla regulérní fabrika vyrábějící víno. Připomínala mi pivovar Kozel ve Velkých Popovicích. Vše se nyní vyrábí na moderním zařízení z chromové oceli, pouze některá vína ještě zrají v obrovských sudech z francouzského dubu, které jsou sto let staré. Část původního zařízení přesunuli do muzea. Prohlídka dobrá, ochutnávka mizerná. Nalili nám na prst červeného vína a potom stejné malé množství příšerně sladkého bílého, které je prý jejich pýchou. Chuťově připomínalo Tokaj, ale o jeho existenci neměli ani ponětí. Já jsem měl po tom bílém v puse jako v polepšovně a vyžádal jsem si další červené, abych si spravil chuť. Trochu se jich dotklo, že mi to bílé nechutnalo.
Bodega Lopez: Výjezd z vinařství vede přes váhu
Bodega Lopez: Moderní vinařství se dnes silně podobá továrně
Bodega Lopez: Výstupní kontrola na chvilku polevila ve sledování expedovaných lahvinek
Bodega Lopez: Muzeum
Bodega Lopez: Stoleté sudy z francouzského dubu
Bodega Lopez: Místní průvodkyně nám dala ochutnat jedno červené a příšerně sladké bílé, na které byla pyšná
Potom jsem odjeli do lisovny olivového oleje Laur. Olivy si z části pěstují sami a zbytek dokupují od zemědělců. Podrobně nám ukázali starou továrnu v půvabné budově italského stylu. Staré vybavení se už nepoužívá a na nablýskaných chromových trubkách a nádržích nové linky není nic moc zajímavého. Vyrábějí 2 druhy oleje a jejich vzájemným mícháním v různém poměru se jejich sortiment rozrostl na 5 druhů. K tomu ještě vyrábí balsamikový ocet.
Lisovna olivového oleje Laur: Původní budova v italském stylu
Lisovna olivového oleje Laur: Nádvoří s kamenným mlýnem na drcení oliv
Lisovna olivového oleje Laur: Staré vybavení na lisování předem rozdrcených oliv se už nepoužívá
Poslední zastávkou bylo malé rodinné vinařství, které se snaží specializovat na dražší vína. Dali nám ochutnat 3 červené z jejich běžné produkce. Potom přišel pan majitel a osobně nám každému nalil náprstek jejich nejlepšího vína. Na místě ho prodávají za 500 peset láhev, ale prodává se prý až za 200 USD. A hned prodal 2 lahve - jednu Australanům a jednu Amíkovi. Byli rádi, že levně koupili hodnotný dárek.
Malé rodinné vinařství: V domě původně majitelé bydleli, nyní je zde prodejna a zařízení pro turisty
Malé rodinné vinařství: Zde dozrávají nejlepší vína
Zájezd docela dobrý, pouze vína bylo zoufale málo. Vzpomínal jsem na obdobnou objížďku vinic, kterou jsem podnikl v Jižní Africe. Tam jsem musel napřít všechny síly, abych se z nabízeného množství vína neopil ještě před polednem. To tady opravdu nehrozilo.
Malé rodinné vinařství: Anglicky mluvící část výpravy ochutnává Malbec
