Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy

Na jih

Mendoza, Luján de Cuye, Tupungato, Tunuyán, Paneditas, San Rafael, El Desvio, El Sosneado, Malargue, Bardas Blancas, Ruta Billon, La Pasarela, El Zampal, Laguna Nueva, Barrancas, Buta Ranquil, Aquincó, Chos Malal, Naunauco Pampa, Chorriaca, Bajada del Agrio, Covunco Centro, Zapala

Po 3 dnech flákání jsem se zase vydal na cestu. Mým cílem je Jezerní oblast, ale pořád nevím, kudy tam pojedu. Hlavním problémem všech variant jsou velké vzdálenosti mezi místy, kde se dá koupit něco k snědku. Vypadá to na potřebu být zásoben alespoň na 3 dny. Na rozhodnutí mám 2 až 3 dny čas, potom se silnice rozvětví a já se budu muset vydat vybranou trasou. Jsem na to fakt zvědavý.

Godoy Cruz: Cyklostezka z Mendozy vedla i po samostatném mostě

Silnice nestačila oschnout po nočním vydatném dešti, který skončil v 7 hodin ráno. Bylo zataženo, černé mraky hrozily deštěm co nevidět. Do toho foukal silný protivítr. Z Mendozy jsem vyjel snadno. Narazil jsem na cyklostezku v přibližném směru a když po zhruba 10 km skončila, pomocí navigace jsem se dostal na požadovanou silnici. Volil jsem lokální silnice, které vedly vinařským regionem v Luján de Cuyo. Všude samé směrovky k vinicím, několik vinic bylo přímo na mé trase. Samozřejmě jsem tam na koštování nestavěl, potřebuji mít jasnou hlavu, abych čelil nebezpečím silničního provozu.

Luján de Cuya: Angelo mne odchytil na silnici, byl před 4 měsíci v Praze a moc si Česko pochvaloval

Předjíždělo mne auto a řidič mi ukazoval, ať zastavím. Byl to nadšenec a chtěl si pokecat. Navíc byl fanda České republiky. Před 4 měsíci byl v Praze a navštívil také Terezín a byl vším u nás doma nadšen. Dal jsem mu vizitku a on mi pošle mailem kontakt na svého kamaráda v San Carlos de Bariloche, který by mi mohl pomoci v případných nesnázích.

V samotném městečku Luján de Cuyo se děly věci. Policisté odkláněli dopravu, protože některé křižovatky zabrali protestující lidé, polili silnici naftou a zapálili. Vším pronikal hustý černý kouř. Tady se s tím fakt nemažou. Policisté si mne nevšímali, jel jsem původní trasou. Ohňům jsem se snadno vyhnul a strůjci nepokojů na mne nadšeně volali a mávali mi. Takto jsem postupně projel 3 křižovatky, ale fotit jsem si dovolil pouze na té první a pěkně z dálky.

Luján de Cuya: Pouliční nepokoje, auta neprojela, ale já projel vřele pozdravován

Dál jsem projížděl městem. V zrcátku jsem si všiml auta, které se za mnou šinulo a nejevilo zájem mne předjet. To trvalo asi 2 km a potom jsem ve špinavém zrcátku přečetl nápis Policie. Konečně mne předjeli a ukázali mi, abych zastavil. Zase buzerace jako v Pergamino, říkal jsem si. Nejprve se zeptali odkud jsem, vlajka zajímá každého. Potom mi slušně vysvětlili, že jsem v nebezpečné oblasti, kde by mne mohli přepadnout a navíc jsou ty nepokoje. Řekli mi, ať příští ulicí zabočím doleva a tak se dostanu na silnici 40, na které budu v bezpečí.

Agrelo: Stromořadí okolo silnice bylo na spadnutí, ze kmenů stromů zbyly pouze tenké skořápky

Poděkoval jsem, podali jsme si ruce a potlapkali se po zdejším způsobu. Silnice 40 se mi líbila, měla širokou krajnici, ale podle mapy to byla dálnice, kam kola mají vjezd zakázán. Proto jsem jí taky objížděl po lokálních silničkách. A taky že jo, po 300 metrech se objevily značky vyhánějící kola, koňské povozy a pěší pryč. Dálniční část je zhruba 30 km dlouhá a až potom se z ní stane běžná silnice.

Stoupání na Tupungato: Vinice ve výšce 1200 metrů

Vrátil jsem se k původnímu plánu, z dálnice sjel a jel po místních silnicích. Jak z mapy, tak z navigace byl zřejmý pouze jediný možný objezd, více než 50 km dlouhý, vedoucí přes Tupungato. Bylo potřeba vyjet do výšky 1400 metrů, to z mapy zřejmé nebylo. Narazil jsem na vinařskou cyklostezku. Na jejím konci jsem musel vzít zavděk prašnými silnicemi, kterými jsem se dostal na správnou trasu. Vytrvalé stoupání vedlo mezi zdejší specialitou - vinicemi ve výšce okolo 1200 metrů. Hrozny mají specifickou chuť a vína z nich jsou taky dost speciální. Nakonec jsem přejel horský hřeben ve výšce 1400 metrů a sjel do Tupungata, centra "horského" vína.

Potom už to bylo pořád z kopce až na silnici 40, na které už jsem na kole jet směl. Vítr se dokonce otočil a měl jsem ho skoro v zádech. Proto jsem chtěl dojet až do městečka San Carlos. Změna větru ale přinesla i změnu počasí a rozpršelo se tak silně, že jsem měl co dělat, abych vůbec viděl na silnici. Nedalo se nic dělat, musel jsem zůstat v Tunuyán. Na hlavní silnici byl drahý hotel, ten jsem vynechal. V blízkém hospedaje měli plno. Navigace našla další hotýlek v boční uličce a tam jsem nakonec zakotvil. Pršelo ale tak silně, že jsem nemohl vystrčit paty a byl jsem nucen sníst většinu zásob. Až po 3 hodinách déšť zeslábl natolik, že jsem si došel koupit jídlo na zítra.

Ráno stále pršelo, nikam jsem nepospíchal, vyjel až po deváté. Do San Rafael to bylo 160 km. Věděl jsem s jistotou, že to nedám. Byl jsem zásoben jídlem a připraven nocovat u silnice. Krátce po odjezdu se na chvíli trochu zvedly mraky a odhalily mi úžasný pohled na masivní rozeklané štíty zasněžených And. Nechtěl jsem vyndávat foťák do silného deště a to byla chyba. Za pět minut se opona mraků opět zatáhla až k zemi a tím představení pro dnešek skončilo.

Poblíž San Carlos: Kostelík

Silnice měla širokou asfaltovou krajnici, docela hrubou, ale dalo se po ní jet. Vozovka byla mokrá, jezdilo hodně aut, proto jsem dal přednost bezpečnosti na krajnici před pohodlnější jízdou po vozovce. A dobře jsem udělal. Najednou se ozvala tupá rána, okolo mne lítaly kusy plastu a po mé levici po hladké silnici přiklouzal právě zabitý pes. Stalo se to několik metrů za mými zády a kdybych jel po silnici, asi bych taky něco schytal. Řidič mne předjel, zastavil a hořekoval nad totálně zničeným předním nárazníkem.

Paneditas: Před policejními stanicemi bývají vraky aut jako odstrašující případy

První bod rozhodnutí přišel v Paneditas, kde se ze silnice 40 vyčlenila silnice 143. Byl jsem rozhodnut pokračovat po čtyřicítce přímo do 230 km vzdáleného Malargue a neobjíždět to přes San Rafael. Silnice 40 byla dalších 120 km prašná. Zkusil jsem jí a bylo to hrozné. Vodou nacucaný štěrkopísek byl těžký a měkký, kolo se mi v tom bořilo, jízda vyžadovala velkou sílu. Pro jistotu jsem se vrátil k policejní stanici a zeptal se, jak silnice vypadá dál. Je to prý ještě mnohem horší a mám jet přes San Rafael. Poslechl jsem je.

Paso de las Carretas: Kamenný kostel

Nakoupil jsem empanady na večeři, na 110 km úseku do San Rafael by prvních 90 km nemělo nic být. Není to pravda, po 10 km se objevila vesnička Paso de las Carretas a u silnice byla dokonce malá restaurace. Tím to ale skončilo. Mne však nedostatek zásob netrápil, otravoval mě spíše věčný déšť. Třikrát se zdálo, že je po dešti a jen co jsem stáhl nepromokavé kalhoty, znovu se rozpršelo a kalhoty jsem zase musel navléci.

Potom ale byla skoro dvouhodinová pauza, kdy jsem na sobě všechno vysušil. Podle mraků jsem tušil, že to není definitivní konec deště. Černé mraky se stahovaly nad hlavou a vytvářely působivé "černé" světlo. Rychle jsem udělal několik fotek v poloopuštěné osadě La Tosca a už to zase na mne lilo. Déšť byl prudký, brzy jsem měl promočené boty, silnice byla zaplavená vodou. Našel jsem ale i pozitiva, budu mít krásně umyté kolo i brašny.

La Tosca: V pozadí všechny 3 domy tvořící osadu La Tosca, dva byly opuštěné

La Tosca: Vyschlé koryto Las Peňas

La Tosca: Dům

La Tosca: Torzo autobusové zastávky

Rozhodně jsem netoužil po tom stavět stan v prudkém dešti. V pět hodin jsem měl ujeto 100 km, do San Rafael bylo 55 km a za 3 hodiny se mělo stmívat. Silnice však měla spád z kopce a i na rovinkách jsem udržoval rychlost přes 20 km za hodinu, přestože jsem neměl vítr v zádech. Smažil jsem to o sto šest a docela si to užíval. Vedle mne se objevil pickup, srovnal se mnou rychlost a řidič mi nabízel odvoz. Poděkoval jsem mu s tím, že je to zbytečné, vždyť jenom prší a voda mi určitě neublíží. Moc tomu nevěřil, návrh zopakoval a když jsem znovu odmítl, s vrtěním hlavy odjel. Přesně se západem slunce jsem v 8 večer dojel do San Rafael.

San Rafael

Včerejší podvečerní úprk mne dost vyčerpal a ráno jsem cítil, že si potřebuji orazit. Kromě toho jsem chtěl nakoupit zásoby jídla do pustých krajů, které mne čekají a také vysušit mokré oblečení a hlavně vodou nacucané boty. V hostelu, kde jsem se večer ubytoval, se mi nelíbilo. Kromě mne tam byl pouze jeden nafoukaný Němec, samotný hostel byl dost špinavý a snídaně stála za prd. Našel jsem si o třídu lepší bydlení o 2 bloky dál a ještě jsem ušetřil, bylo to trochu levnější. A nedělali mi problém s ubytováním už v deset hodin ráno.

San Rafael: Největší pamětihodností je ošklivá katedrála San Rafael Arcángel

San Rafael: Hlavní třída

San Rafael: Pěkné domy jsou ve městě silně v menšině

Je až pozoruhodné, jak může být nějaké město prosté všech pamětihodností a zcela bez šarmu. To je případ San Rafaelu. Město je poměrně velké, čisté, ale kromě jedné ošklivé katedrály a spousty obchodů v něm nic není. Velký supermarket byl jenom jeden, ale měli v něm vše potřebné. V turistické agentuře jsem získal i plánek Malargue a informaci o prašných úsecích silnice 40, které jsou dost drsné. Mám se prý na co těšit.

San Rafael: Prodejna jezdeckých potřeb

San Rafael: Holčička a její strážce

Před výjezdem z města u mne zastavil velký pickup a jeho řidič mi rezolutně oznámil, že mne naloží a převeze přes následující nebezpečnou oblast. Vřele jsem mu poděkoval, ale odmitnul jsem ho. Nedal se odbýt, že mne alespoň odcloní od aut. To znělo rozumně, souhlasil jsem. Následovaly 2 dlouhé a velmi úzké mosty. Jel za mnou blikal a nedovolil žádnému autu aby mne na mostě předjelo. Potom jsem se srdečně rozloučili, bezva chlapík.

20 km J od San Rafael: Podhorská vinice

Na mapě byla silnice 144 kousek za San Rafael zkroucená. Samozřejmě se jednalo o kopce. Nebylo to nic dramatického, musel jsem jenom projet hornatou oblastí Cuesta Los Terneros. Potom se už silnice chovala mravně, stoupání bylo vždy pozvolné.

Cuesta Los Terneros: Kaplička v horách

Cuesta Los Terneros: Guanaca

Po 40 km se objevilo osamělé stavení v El Desvio, ve kterém byl parador. Výběr pramalý - 3 druhy sendvičů. Dal jsem si se sýrem a šunkou, požádal o horkou vodu na mé mate cocido a spokojené pokračoval.

15 km S od El Desvio: Inzerované služby jsou v 50 km vzdáleném El Nihuil, na jiné silnici než je tato 144

Silnice 144 km 717: Ukazatele staničení už byly sešlé věkem

Konec srandy, jsou zde Andy

Říkal jsem si při pohledu na zasněžené vrcholky And na obzoru. Bylo to naštěstí dobré, žádné vylomeniny silnice nedělala. Pouze počasí začalo trochu zmatkovat. Celou dobu jsem měl sluníčko a mírný vítr skoro v zádech. Přijel jsem pod rozcapený černý mrak a začala mela - silný déšť, protivítr jako řemen. Prodíral jsem se tím hodně těžce. Po 10 km jsem z pod mraku vyjel a vrátila se pohodička, větřík v zádech a slunečno.

Poblíž Los Parlamentos: Mrak výrazně změnil místní počasí

Poblíž El Sosneado: Naftařská pumpa

Tipoval jsem místa na spaní, ale byla to bída. Okolí silnice úzké, přehledné, ohraničené oplocením a hlavně, všude velké kameny, které by mne asi přece jen při spaní tlačily. Dobrá možnost se objevila u silničního odpočívadla, ale byli tam 3 chlapi a já jsem raději, když o mne nikdo neví.

El Sosneado: Nocuji na hliněném dvorku

Po 140 km jsem docela uondán dojel do El Sosneada, kde byla u vjezdu do vesnice prodejna (kiosco). Koupil jsem plechovku piva, ale kupodivu mi nechutnalo. Prozřetelně jsem se zeptal na kemp. V obci není, ale poslali mne za paní, se kterou se prý domluvím. Klaplo to, paní mne zadarmo nechala spát na hliněném dvorku (ráno jsem jí dal 40 pesos), kde se prohánělo několik psů, čtyři velmi agilní holčičky předškolního věku a několik slepic a kohoutů. Veškeré vybavení žádné, voda tekla v přilehlé strouze a na záchod jsem si došel k silnici.

Poblíž El Sosneado: Vrcholky And byly na dosah

Do Malargue bylo okolo 50 km a proto jsem ze zahřátého pelíšku do chladné reality nespěchal. Kohouti mne sice probudili, ale zase jsem usnul. Až holčičky s dotazem, zda seňor ještě žije, mi připomněly, že je už skoro 8 hodin ráno.

Odbočka na Los Leňas: Río Salado

Krásné počasí, mírný větřík v zádech, nenáročná trasa, prostě jsem si užíval. V Las Leňas je nejlepší argentinské lyžařské středisko, provoz skončil 15. září, jinak bych to tam jel odzkoušet. Sníh je velmi suchý načechraný prašánek. Zato ceny v sezóně jsou velmi mastné a jsou nastavené pro ty nejbohatší lidi v Jižní Americe.

Odbočka na Los Leňas: Šipka ukazuje na největší a nejlepší argentinské lyžařské středisko vzdálené 30 km

Počasí bylo krásné, proto jsem rovnou zamířil do městského kempu. V sobotu byl docela narvaný. Spousta rodin si tady grilovala své carne a večer odjela domů. Sympatické bylo, že mne 2 rodiny přizvaly ke stolu k jejich doslova žranici. Vymluvil jsem se na svůj dietní cyklistický režim, ale dvojku Malbecu jsem neodmítl.

Malargue: Hodiny u vjezdu do města

Malargue: Věž označuje centrum města

Malargue: Jako před 50 lety

Úkoly byly jasné - vyprat, umýt WDčkem řetěz a pedály, namazat je, dotáhnout stojánek na kolo a vůbec provést celkovou kontrolu bicyklu. Dalším úkolem byl sehnat na zítřek celodenní výlet na Payunia - oblast s největší koncentrací sopek. Obešel jsem zdejší cestovky. V první z nich - Karen Travel a taky jediné, jsem celodenní výlet do Payunia sehnal.

Spokojen s tím, jak to všechno šlape, jsem si došel nakoupit do supermercada Vea. Dva mladíci tam česky řešili, zda si koupit rajčata. To jsem jim česky, k jejich velkému překvapení, schválil. Z rozhovoru vyplynulo, že jsou zde natáčet pořad s Dr. Grygarem, který je taky někde v obchodě a hned pro něj běželi.

Malargue: S Dr. Grygarem před supermarketem

Bylo to příjemné setkání. Grygar sem jezdí poměrně často, protože v okolí Malargue jsou 2 stanice pro kontrolu kosmického záření spravované Českou republikou. V okolí Malargue je rozmístěno více než 2000 měřicích stanic. Sám jsem jich pár viděl, ale nevyfotil. Jsou to plastové hrobky rozměrů cca 4 x 4 metrů. Nad nimi se vypíná solární článek, ale podstatná je vana naplněná vodou, sloužící k zachycení částic kosmického záření. Kromě toho jsme si s Grygarem notovali v tom, jaká je Česká republika super země a jak jsou její obyvatelé nevděční, že to nedokáží ocenit. Zejména lidé mého věku, kteří vycestovali pouze do nějaké turistické oblasti, nemají vůbec ponětí o tom, jak tvrdý život je v některých částech světa.

Reserva Volcanes de Payunia

V 8:30 ráno mne měli vyzvednout před městským kempem a byli přesní. V Land Roweru jsem byl šestý, poslední, klient. Trochu zvláštní bylo, že ani klienti, ani řidič a zároveň průvodce, nebyli schopni dát dohromady pár anglických slovíček, aby se se mnou domluvili. Všechno jsme probírali mou mizernou španělštinou, ale nakonec jsme navázali docela přátelský kontakt.

Reserva Volcanes de Payunia: Vjezd do rezervace je zdarma, zde začíná vyhlídková cesta sjízdná pouze terénními vozy

Reserva Volcanes de Payunia: Cestovali jsme v Land Roweru

Ale kašlat na problémy v mezilidské komunikaci. Podstatná byla okolní krajina a ta byla prostě úžasná. Je s podivem, že se nejedná o národní park, ale pouze o provinční přírodní rezervaci. Na 4500 km čtverečních se nachází více než 800 sopek, údajně nejhustší koncentrace sopek na světě (nevím, zda počítali také Kamčatku). Rezervace leží zhruba 200 km od Malargue a je přístupná pouze solidními terénními vozy. Občas jsem byl opravdu překvapen tím, co jsme byli s naším Land Rowerem schopni projet. Nutné jsou 3 komponenty - kvalitní auto, dobrý řidič a znalost terénu.

Reserva Volcanes de Payunia: Naše výprava, uprostřed průvodce - mne poznáte podle košile a kalhot, které na vandry každoročně oblékám již od roku 2005 - stále zachovalé

Reserva Volcanes de Payunia: Tmavá sopečná půda, trsy travin a okolo sopky

Reserva Volcanes de Payunia: Na zemi ležely vyvřelé kusy lávy

Reserva Volcanes de Payunia: 3715 m vysoký Payún Matrú

Reserva Volcanes de Payunia: V pozadí vulkán Payún Matrú

V nepříliš nízké ceně zájezdu (830 pesos) bylo zahrnuto i jídlo. Ráno byla po hodině cesty snídaně s kávou, croissanty a koláčky a chvíli po poledni oběd s neomezeným počtem sendvičů se sýrem a šunkou. Přestože jsem celou dobu inzeroval, že jsem díky cestování na kole imrvére hambre (to je jazyk, co - ale já to říkal španělsky), nebyl jsem největší jedlík. Já spolykal 3 sendviče, zatímco manžel z nejmladšího páru jich dal neskutečných pět. Ovšem nutno dodat, že na to měl slušně vyklenuté bříško, kam se mu to vešlo. A další 2 hodiny spokojeně prospal. Stejně jsem všechny převezl, protože jsem z baťůžku vytáhl v ručníku zabaleného půllitrovou latu Schneidra (pivo) a místo nabízené sladké limonády jsem oběd zakončil nápojem hodným Čecha. Přitom jsem jim udělal přednášku o městě Pilsen v České Republice.

Reserva Volcanes de Payunia: Vyvřelý kus lávy

Reserva Volcanes de Payunia: Černá půda kontrastovala s jasně žlutými travinami

Reserva Volcanes de Payunia: Je zajímavé, že tráva roste na ostře ohraničených plochách, bez zjevného důvodu

Po obědě se tempo zákonitě zpomalilo. Řidič nás vyvezl do sedla, kde byly různě poskládány lávové kameny, například ve formě prehistorických ještěrů. Potom byl polední klid na prohřátém lávovém kopci, kde zespodu topil vulkán na přijatelných 38 stupňů. Půlhodinku jsme si vyhřívali cemr a potom jsme se odjeli podívat ke kráteru.

Reserva Volcanes de Payunia: Socha ještěra vyskládaná z lávových kamenů

Reserva Volcanes de Payunia: Polední klid, vyhříváme se na vytápěné lávové strusce

Reserva Volcanes de Payunia: Některé barvy byly neskutečné jako zde, čistá černá s příměsí pekelné tmavě rudé

Reserva Volcanes de Payunia: Kráter

Jediný jsem projevil trochu vitality a vyšlapal skoro až na vršek vulkánu. Pohled dolů na zaparkovaný džíp a na kolegy zmožené obědem a pro ně nezvyklou fyzickou námahou byl odměnou za docela namáhavý výšlap. Uznání jsem se ale nedočkal, kroutili nad mou aktivitou hlavou.

Reserva Volcanes de Payunia: Účastníci zájezdu byli odpoledne už uondáni a nikdo se mnou na vrchol kráteru nevyšlapal

Dlužno dodat, těžko se to fotilo. Osobně bych zastavil jinde, než náš šofér, ale hlavně, ta krajina je neuchopitelná na první pohled. Chtělo by se to toulat pár dní a mít pevný, zatížený stativ, odolávající silnému větru. Zkusil jsem dát několik panoramat, podívejte se.

Reserva Volcanes de Payunia: Panorama sopečného kraje

Reserva Volcanes de Payunia: Panorama oblasti s černou lávovitou půdou

Odjezd z rezervace směrem k silnici 40 byl velmi náročný a opravdu jsem se divil tomu, že jsme to bez nehody projeli. Vyjeli jsme na RN 40 v oblasti La Pasarela, kde se řeka Río Grande prodírá kaňonem mezi černými sopečnými skalami. Při zpáteční cestě jsem sledoval trasu, protože tudy zítra pojedu. Nemám to rád, jsem raději, když o nastávající trase vím co nejméně. Rád se nechávám překvapit a pořád jsem zvědavý, co se objeví za další zatáčkou.

La Pasarela : Kaňon řeky Río Grande

La Pasarela : V restauraci v Maqui Malal jsme výlet úspěšně zakončili

Zásobovací možnosti cestou na jih nebyly nijak valné. Proto jsem se předzásobil v Malargue. Koupil jsem 1,5 kg chleba, ke svým 2,5 litrům vody koupil ještě dvoulitrovou rezervu. K tomu konzervu fazolí a luncheon meatu, abych mohl uvařit kaloricky vydatnou "zavářku".

Maqui Malal: Kolo naložené na cestu s minimem zásobovacích možností - 1,5 kg chleba v síťce a záložní dvoulitrová láhev vody

Maqui Malal: Serpentiny na silnici s kvalitním povrchem

Ze včerejška jsem věděl, že budu muset nejdříve dupat do kopce. Ale ten krásný skoro dvacetikilometrový sjezd po kvalitní asfaltové silnici jsem nezaznamenal. Zkoušel jsem to rozhulit přes 60 km/h. Podařilo se na pár vteřin, ale můj cyklokomputer to měří ve vzorkovacích 15 vteřinových intervalech a tak dlouho jsem to přes 60 neudržel. Až další den.

Bardas Blancas: Údolí Río Grande směrem k chilské hranici

Mírný vítr jsem měl skoro v zádech. Nečekal jsem, že by se na tom mělo něco změnit. Moje chyba, v úzkých soutěskách proti mne najednou vyvřely tak silné poryvy větru s pískem, že jsem měl co dělat, abych se zavřenýma očima zastavil a nápor přečkal. Hnalo mne to přes svodidla do propasti, fuj tajbl.

Bardas Blancas: Vjezd do vesničky zdobí kovové kostry nějakého dinosaura a malé velryby, v blízkosti se našly dinosauří stopy

Usmyslel jsem si, že se ve vesničce Bardas Blancas najím. Comedor u silnice zavřený (to byl už včera). Další comedor ve vesnici neměl nic k jídlu, až "más tarde" (později). Smířil jsem se s tím a vyrazil po silnici 40. Kilometr za vesnicí jsem uviděl poloruinu (de facto normální stav), na které byl inzerován mimo jiné i almacén (obchod). To byla ta správná volba. Oplácaná rodinka se právě chystala k obědu. Nijak je neobtěžovalo, mi za 80 ATS připravit další porci. Byla to kalorická bomba. Alespoň třicetidekový hovězí řízek s odpovídající porcí nudlí, k tomu půl kilová vanička nastrouhané mrkve, ošatka chleba (ten jsem vynechal) a půllitrovka sladké limonády. Měl jsem co dělat, abych to do sebe nasoukal. Majitel mne ještě ponoukal, abych si vzal chleba s sebou, ale já ho měl na nosiči fůru.

Bardas Blancas: Bar, ve kterém jsem byl dobře a výživně nakrmen

Odjel jsem v dobrém rozmaru, rodinka byla velmi příjemná. Hned jsem si začal notovat novou písničku, která začínala veršem:
Almacén, almacén,
jídlem jsem teď přesycen,
nacpanej jak prasnice,
rozervu vám silnice.
Píseň měla ještě dalších 26 slok, ale vzhledem k tomu, že můj blog čtou i moji gramotní vnuci, nemohu je zde uveřejnit.

Bardas Blancas: Nakupená zemina před vjezdem na 'zakázanou' asfaltovou silnici

Nebylo to tak slavné, jak jsem v písni predikoval. Lidský organismus má zřejmě fůru práce s trávením potravy a tak se mi na příští dvě hodiny tepová frekvence zvýšila o 15 bodů. Subjektivně jsem to ale necítil a valil jako king.

Ze včerejška jsem věděl, že silnice je vedena objížďkou po prašné trase, zatímco na asfaltovou silnici je vjezd zakázán. Teda nejen zakázán, to by nestačilo, ale i fyzicky znemožněn nakupením haldy zeminy na vjezdu. "Bueno, no tengo problema", řekl jsem si a na asfaltku jsem kolo přes zábrany snadno přetáhl. Stálo to za to. Zatímco ostatní se utápěli v prachu, já na ně svrchu shlížel a blahosklonně jim kynul levicí v odpověď na jejich pozdravy. Občas sice chyběl most, ale snadno jsem to uhlídal.

J od Bardas Blancas: Občas na nové silnici chyběl most, musel jsem to hlídat

J od Bardas Blancas: Já jedu po slušném asfaltu, ostatní poskakuji po prašné silnici

Po zhruba 25 km idylka skončila a já musel sdílet jedinou možnou silnici. Při frekvenci 3 auta za hodinu to zase nebylo tak hrozné. Silnice se měnila - občas mizerný asfalt, potom ještě horší prašná.

Poblíž Buta Billon: V širokém údolí se kroutí Río Grande

Přijel jsem do "díry" jménem Buta Billon, kde jsem si pamatoval, že je u silnice inzerován kiosco. Byl tam, koupil jsem pivo a z náhlého popudu se zeptal na kemp. Jasně, mám ho tady na dvorku, řekla mi paní. Za 20 pesos kemp se záchodem, který bylo nutné splachovat vodou ze sudu s dešťovkou, to bylo zlatý. Paní byla na místní poměry skvělá podnikatelka. Považte, v této díře měla návštěvnickou knihu, do které jsem musel přispět a kniha měla popsaných už více než 100 stran.

Poznal jsem tím pádem trochu život na "granja" (farmě). To, že mne hlídali 4 psi, jsem považoval za normální. Zvláštní mi přišla guanaka v sousední ohradě. Ale nejdojemnější bylo, když pustili malá kůzlátka do ohrady sousedící s ohradou jejich kozích maminek. Kůzlátka mečela "má, má, má", volala své maminky. Potom přišel farmář a pustil maminy ke kůzlatům. Okamžitě se matky s dětmi spárovaly až na tři přitroublé kozy, které nebyly schopné okamžitě své dětičky najít. Vsadil bych se, že tyhle kozy ani nevěděly, kdo je otcem jejich kůzlat.

La Pasarela: Kaňon Río Grande o necelé 2 dny později

La Pasarela: Sopečná skála s mnoha 'svatostánky'

La Pasarela: Jedna z 'kapliček'

La Pasarela: San Expedito trůnil na sudu od nafty, který byl bohužel plný basury (odpadků)

Ráno jsem po 9 km dojel k La Pasarela, kde jsem byl už předevčírem. Río Grande se statečně proplétá kaňonem černých skal, zatímco na povrchu propuklo šílenství vyznavačů různých svatých a nesvatých. Sopečná skála je zde obdařena "svatostánky" vrchovatě.

Jižně La Pasarela: Río Grande se kroutí pod barevnými skalami

Poblíž Puntilla de Huincan: Na samotě u řeky

Dále pokračovala už jen prašná silnice, ale pro jízdu na kole docela dobrá. Občas byl v zatáčkách nahrnutý nebezpečný neutažený štěrk, to se muselo hlídat. Ale krása krajiny všechno překonala. Znám to moc dobře - v nudné krajině je i jízda po rovině namáhavá, kdežto když je na co koukat, nevadí strmý výstup, ani silný protivítr.

Poblíž Puntilla de Huincan: Kvalitní prašná silnice práší opravdu kvalitně

Tady to byl ten druhý případ. Barevné skály, sopky z Payunia pořád na dohled, osamělá stavení u řeky, bobky sopečných skal, zákruty řeky. Bylo docela vedro, projíždějící auta mi nabízela vodu. Já je odmítal, ale cestáři se se mnou nemazali a nekompromisně mi vnutili dvoulitrovku studené a sladké limonády. Já se limonádám vyhýbám, ale tady jsem ji vypil za necelou hodinu.

Poblíž Puntilla de Huincan: Hrubý štěrk, odolné keře a barevné hory

Poblíž Puntilla de Huincan: Údolí Río Grande

Poblíž Puntilla de Huincan: Sopkou vyvřelé 'bobky'

V El Zampal byl most přes Río Grande. Silnice se změnila, štěrk nahradil měkký podklad, většinou písek. Hned bylo zle, nepříjemná vyjetá roleta se dá dobře zvládat z kopce, ale do kopce je to hroznej vopruz. Makal jsem, makal, až se po dalších 25 km objevil spásný asfalt.

El Zampal: Na nosič přibyla láhev oranžové limonády darovaná cestáři

El Zampal: Výhled směrem na Payunia - vpravo trčí 3715 m vysoký Payún Matrú

Už to nebylo jenom vzhůru, ale občas i dolů. Hlavně, na asfaltu to jde všechno mnohem lépe. Silnice nakonec sestoupila k Río Barranco. Už jsem toho měl plné zuby. Na policejní stanici u mostu jsem se zeptal, zda je Barranco kemp. Doufal jsem, že není a že se domluvím na postavení stanu u policejní stanice. Nikoliv, ve 4 km vzdáleném Barranco kemp byl.

Poblíž Laguna Nueva: Po 50 km jsem se zase dočkal asfaltu

Laguna Nueva: Panorama -v pozadí poslední pohled na sopky rezervace Payunia

Río Barrancos: Vlevo starý, vpravo nový most

Poblíž Barrancos: Voda dokáže tu vyprahlou krajinu oživit

Tak jsem ty 4 km do Barrancos vydupal. Městský kemp byl bez vody, ale u hostéria La Domyuna byla loučka pro kempování. Cena zaváněla drahotou (5O ATS), ale ve sprchách byla teplá voda. Byl jsem vykázán do oblasti u vjezdu, protože později přijedou lidé, kteří mají hlavní oblast rezervovanou.

Barrancos: Vesnička Barrancos si troufla vybudovat nápis nad obcí 'Vítejte v Barrancos' - bravo

Byl jsem jediný host (zatím), proto jsem byl v hledáčku místních dětí. Černovlasý, asi tříletý klouček se při stavbě stanu okolo mne ochomýtal. "Carpa?" (stan) zeptal se mne. "Si, si, carpa" odpovídám. "Carpa CHICA", odvětil mi s opovržením, které bych u tak malého kloučka nečekal. A kdykoliv šel okolo, vždycky znechucené pronesl "carpa chica" (malý stan) a mávl nade mnou rukou.

Poblíž Buta Ranquil: Nad městečkem se vypíná impozantní zasněžená hora

To bylo ještě dobrý. Šel jsem na večeři do místní putyky a po návratu jsem shledal v kempu asi 40 studentů ve 2 mikrobusech. Do půl jedné mi jejich řev nevadil, potom jsem se jim snažil vysvětlit, že jsem si zaplatil noc v kempu proto, abych se vyspal. V půl třetí mne jejich řádění opět probudilo. To už jsem se namíchnul, šel mezi ně a začal jim nadávat. Problém je, že v mé oblíbené učebnici Zjednodušená španělština žádné nadávky nejsou. Zkusil jsem to anglicky, ale tomu taky nerozuměli, proto jsem je jadrně česky poslal do pihele tmavé, narval si ucpávky do uší a zalezl do stanu. Umínil jsem si, že je ráno budu budit bušením lžící do mého hrnce, ale byli vzhůru dříve než já, holomci. Přišli se mi ale omluvit, po cestě jsme se třikrát míjeli a nadšeně mne pozdravovali. Vše zapomenuto, amigos.

Buta Ranquil: V malém městečku bylo alespoň 5 hotelů, tento byl nejbarevnější

Poblíž Buta Ranquil: Hluboké skalnaté strže a v pozadí zasněžené hory

Píchání

Rozmazlen plášti Schwalbe Marathon Mondial vnímám každý únik vzduchu z pneumatiky jako něco nepatřičného. Ráno bylo přední kolo prázdné, zkusmo jsem ho dofouknul a mezitím spravil další problém, dva přetrhnuté pásky na sandálech Keen. Zázraky se ale nekonají každý den, kolo při snídani opět ušlo. Pečlivě jsem zkontroloval plášť, vyměnil duši, ale píchnutou jsem nelepil, mám ještě jednu v rezervě.

Poblíž Buta Ranquil: Pravidelná 'dlažba' je dílem matky přírody

Poblíž Buta Ranquil: Na druhé straně silnice je tráva určitě zelenější, jdeme na to

Ukolébán zákusky z pekárny v Buta Ranquil jsem se jízdě moc nevěnoval a nechal jsem kolo jet po svém. Po čase jsem ale cítil jakési nepravosti, kolo začalo plavat a v zatáčkách se zasekávat. Zkontroloval jsem přední kolo a bylo podhuštěné. Diagnóza jasná, nějaký bodec je zaseknutý plášti. Plášť jsem otočil a hledal problém. Ten jsem nenašel, ale objevil se problém nový. Plášť byl zkroucený a nedal se nasadit na ráfek. Zkoušel jsem ho natáhnout přes sloupek u silnice, ale nešlo to. Začal jsem se tomu smát a říkal si "co sis to hochu zase přivodil a jsem fakt zvědav, jak to vyřešíš". Sedl jsem si na šutr u silnice, chvíli přemýšlel a pak mi došlo, že se musím pokusit přetočit plášť na druhou stranu. Ale která to je? Měl jsem kliku, povedlo se na první pokus a plášť byl zase připraven k nasazení na ráfek.

Poblíž Buta Ranquil: Opravuji píchlé přední kolo

Takže dobrý, plášť OK, ale pořád nebyla známá příčina. Půl hodiny jsem plášť zkoumal, abych nakonec našel zapíchnutý kousek drátu, který dovnitř k duši dosáhl jenom při extrémním tlaku, například při přejezdu terénní nerovnosti. Drát se mi nepodařilo napoprvé vyndat. Plášť jsem na kameni změkčil ránami dalšího kamene. Bodákem na noži drát vyšťoural a zevnitř plášť podlepil flastrem.

Jižně od Buta Ranquil: Kopec na obzoru snad ani nemůže nebýt sopka

Jižně od Buta Ranquil: Kaplička San Cayetano pod zvrásněnou skálou

Zábava stále nekončila, přestala fungovat pumpička. Byla díky prašnému prostředí zaseknutá. Neměl jsem už žádný olej. Pumpičku jsem rozebral a vnitřek prostříkl zbytkem WD. Sláva, zabralo to. Mezitím u mne zastavilo auto se 3 chlapy. Když jsem jim sdělil, že to zvládnu a pomoc nepotřebuji, dali mi alespoň plechovku vychlazeného Spritu.

Z od Aquincó: Stan postavený ve svahu v časové nouzi, déšť byl na spadnutí

Oprava kola mne zdržela, potom se počasí změnilo. Začal vát silný protivítr, na obzoru pršelo a blýskalo. Bylo jen otázkou minut, kdy se do deště dostanu i já. Silnice přede mnou byla mokrá, ale mně se to zatím nějak vyhýbalo. Hledal jsem místo pro stan, abych ho stihl postavit ještě před deštěm. Nic vhodnějšího nebylo, nakonec jsem skončil v zatáčce pod náspem. Stan byl z kopce, jinak to postavit nešlo. Několikrát v noci jsem se probudil v polovině stanu a soukal se nahoru.

Z od Aquincó: Studený ranní pohled na lagunu v údolí

V od Chos Malal: Vjezd do estancie

Ráno byla zima, natáhl jsem návleky na nohy a fleece bundu. Pořád mi vadily špinavé ruce ze včerejší opravy kola. Vozím s sebou alkoholový gel pro desinfekci rukou, ale ten ruce neumyje, pouze je dezinfikuje. Proto jsem s nadšením uvítal malý potůček tekoucí ze skály. Vytáhl jsem mýdlo a ruce si vydrhl. Konečně jsem se cítil jako člověk a byl přípraven dojel do Chos Malal.

Poblíž Chos Malal: Údolí řeky Neuguén a zasněžené Andy v pozadí

Chos Malal: Městské muzeum sídlí v historické budově

Chos Malal: Kostel

Hladový člověk má velké oči, to je známá věc. Nakoupil jsem v supermarketu u vjezdu do Chos Malal, ale to byly zásoby na další cestu. Já se potřeboval najíst. Vypadl jsem proto z RN40, dojel na náměstí a v místní restauraci si objednal sandwich milanesa XXL za 90 ATS. Varovali mne, že je to půl metru dlouhý, ale já trval na svém. Bueno, bylo to super. Půlku jsem do sebe vsoukal na oběd a druhá půlka už do mne šla snáz při večeři, to jsem byl vyhládlý.

Chos Malal: Milanesa sandwich XXL ve srovnání se standardní lavičkou v parku

Za Chos Malal bylo informační středisko. Paní mi doporučila vybodnout se na RN 40 a vzít to po RN 14. Že prý poznám zdejší sierras (kopce). Je to kopcovité, ptal jsem se. Ne je to plancha, odpověděla. Před informacemi na mne čekal motorkář Victor, chlap z Mendozy, který jede do Bariloche. Hrozně si stěžoval, jak ho ze silnice sfoukává vítr. Povídám mu, amigo, zkus to na kole, tam ti nebude stačit otočit zápěstím, ale budeš muset tvrdě šlapat.

Chos Malal: Motorkářský amigo Victor si stěžoval na vítr

Chos Malal: Památník připomínající, že RN 40 (Ruta Nacional Cuarenta) je v polovině svých 5200 km

Chos Malal: Památník RN40 - všimněte si, že pták letící nad cedulí se shoduje s ptákem, inzerovaným na ceduli - to umí jen mistr fotograf (a nebo náhoda)

Silnice se otočila o 120 stupňů směrem na jih, takže vítr foukal buď ze 4 hodin a nebo přímo z boku. Vzpomněl jsem si na jízdu v Patagonii před 4 roky, kdy jsem kvůli větru hypnotizoval silnici, aby zahnula doleva. Dneska to bylo podobné. Po pár kilometrech ale nastoupily kopce, kde vliv větru nebyl tak znát. V panujícím vedru jsem začal mít obavy o vodu. Měl jsem 2 litry zálohu, ale potřeboval jsem na to jet ještě zítra.

J od Chos Malal: Gaučo

Přejížděl jsem přítok řeky Neuquén, ale voda byla hodně špinavá. Kopce jsou přitom vyschlé a zbrázdělé koryty říček, které se uplatní jen při jarním tání sněhu. Objevila se odbočka na Agua Dulce (Sladká voda) a asi po 2 km jsem přejížděl malý potůček s rychle proudící čistou vodou. Původně jsem chtěl jenom nabrat a přefiltrovat vodu, ale zalíbilo se mi zde natolik, že jsem se rozhodl se utábořit. Výhodou bylo, že koryto bylo asi metr hluboké, takže trochu clonilo před dorážející vichřicí. I tak bylo postavení stanu náročným úkolem. Ocenil jsem to, že mám stan se 2 vchody, což mi umožnilo mít hlavu nahoře a přitom do stanu chodit závětrnou stranou. Kdybych otevřel návětrnou, tak by mi stan odletěl.

Poblíž Chorriaca: Zvrásněná krajina

Odbočka na Chorriaco: Vybydleno

Pátek třináctého začínal skvěle, žádný vítr. Rychle jsem sbalil stan a měl jsem i šanci uvařit kafe a mate před tím, než se vítr probral k obvyklému řádění. Vyjel jsem v poklidu, do Zapala bylo po RN40 165 km a to asi nedám. V jeden moment jsem si připadal jako na Tour de France. Dupal jsem do kopce, pot ze mne stříkal. Dojelo mne auto, srovnalo se mnou rychlost, okénko u spolujezdce sjelo dolů a spolujezdec mi podával dva velké banány. Stačil jsem akorát poděkovat "gracias, amigos" a už byli pryč.

Odbočka na Chorriaco: Policejní stanice je inzerována v předstihu 4 km

J od Chorriaco: Silnice se změnila v přistávací dráhu včetně krátké pojížděcí dráhy

Tak jsem si v pohodě šlapal a jen jsem čekal, co v tento pověrami stíhaný den zase provedu. A taky že jo. Vymyslel jsem si teorii, že když pojedu po té prašné silnici 14, budu mít příznivější vítr a mohl bych do Zapala dojet. Konec konců je to rovina, jak pravila paní v informačním středisku. Názorně vidíte, že se dá každá blbost racionálně zdůvodnit.

J od Chorriaco: Gaučo s věrným psiskem

Sjel jsem tedy na odbočku na Bajada del Agrio. Silnice hnusná, s neutaženým štěrkem a prudce s kopce. Jel jsem s vycvaknutými SPD pedály, abych okamžitě reagoval při pádu. Taky jsem jednou kolo položil. V Bajada del Agrio jsem koupil vodu, pivo a k obědu zmrzlinu, nic lepšího neměli. Potom jsem dal tu "rovinu", to znamenalo 20 km do kopce a potom 20 km z kopce. Jasně, v průměru rovina, paní měla pravdu.

Bajada del Agrio: Socha u vjezdu do města

J od Bajada del Agrio: Rozvrstvené skály

S od Covunco Centro: Moc toho nejezdilo, ale když už, tak mi to dalo co proto

Zaprášený a orvaný jsem dojel do Covunco Centro, což je vojenská garnizóna. Dalo se tam spát u řeky, snad by mě armáda nezatkla. Už jsem se skoro rozhodl zůstat, když jsem uviděl na značce, že je do Zapalo jenom 21 km. Bylo 19 hodin, slunce zapadá podle mé GPS ve 20:30, to bych měl dát. Bylo to drsné - protivítr, do kopce a docela silný provoz, kterému jsem na silnici 14 s frekvencí 3 auta za hodinu už docela odvykl.

Covunco Centro: Městečko je vojenská garizóna, naivistická socha u vjezdu do kasáren, blbne se holt všude

Covunco Centro: Uprostřed vojenského města se nacházel tento utěšený kostelík

Dojel jsem za tmy chvíli po 21 hodině a ocenil při tom mé nové přední světlo Lezyne. Město bylo plné lidí, osvětlené výlohy i ulice, vypadalo obrovské, už jsem to nějakou dobu neviděl. Teprve za dne jsem zjistil, jak je to tady malé. Odchytil jsem nějaké mladíky, ti mne odvedli k zavřenému hotelu u místního kasina. Poblíž bylo autobusové nádraží a tak mi bylo jasné, že se tady chytnu. O blok dál byly 2 levné hotely. Oprášil jsem oděv, šátkem si očistil obličej a šel to zkusit do prvního. Žádný problém, za 15 minut už jsem byl i s kolem v pokoji.

© Prožil, napsal, vyfotografoval Jiří Bína