Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy

Jezerní oblast v Argentině

Zapala, La Amarga, Junín de los Andes, San Martín de los Andes, Pichi Traful, Villa La Angostura, San Carlos de Bariloche, Puerto Paňuelo, Bahía López, Colonia Suiza, Bariloche

Zapala

Když jsem večer skoro za tmy dojížděl do Zapala, řešil jsem otázku, zda je lepší zakempovat někde před městem a ušetřit tak za jeden nocleh. Kdyby byl zítra všední den, bylo by to jasně pro spaní na divoko. Ale zítra byla sobota a to jsou v malých městech služby nanejvýš do 13 hodin. A já urgentně potřeboval vyprat.

Udělal jsem dobře. První večer jsem zkontroloval maily a prohlédl zpravodajské stránky webu. Je faktem, že když na to nemáte čas, zjistíte, že vás to v podstatě nezajímá. Stejně jsem šel spát v jednu po půlnoci.

Hned po chudé hotelové snídani jsem odvlekl svůj pytel špinavého pádla do jediné prádelny poblíž centra města. Cena připomínala drahotu, za 2.5 kila prádla chtěli 130 peset. Jinde to bylo obvykle 50 až 60. Prádlo mělo být hotové v poledne, v jednu zavírali a otevřou zase až v pondělí. Nakoupil jsem v supermarketu, kde jsem se nechytl s mojí debetní kartou Visa a šel zkusit koupit bombu do vařiče. Byla k mání v jediné prodejně za 140 peset. Opět drahé jako prase, ale jiná volba nebyla.

Zampala: Veletrh místních umělců byl největší událostí za poslední čtvrtletí

Díky tomu, že jsem i za hotel platil hotově, byl jsem s hotovostí na dně. Zbylo mi asi 140 peset a za to se ani moc nenajím. Obešel jsem všech 6 zdejších bankomatů a všude mne to vyhnalo se zprávou, že jsem zadal špatnou částku k výběru. Přitom její snížení z mých obligátních 1000 peset vedlo opět ke stejné hlášce. Možná by pomohlo zadat vybíranou částku záporně, ale to zdejší bankomaty neumožňují.

Zampala: Murals v centru

Stručně řečeno, byl jsem docela v piheli. V supermercado mi karta neprošla, v bankomatech taky ne, ani v jindy spolehlivé Nacional Bank. Jak jsem v centru pásl po doposud nenavštíveném bankomatu, všiml jsem si zastrčené směnárny. Zrovna uklízeli, bylo 13:15 a oni měli otevřeno do jedné. Zeptal jsem se na kurs a ten byl fantasticky výhodný - 12 pesos za 1 USD. Řekl jsem, že mám dolary v hotelu a oni mají zavřeno. Počkám na tebe, řeklo mi děvče u přepážky. Počkala a za 10 minut jsem za 120 USD dostal 1440 pesos. Opravdu dobrý kšeft, když navíc uvážím, že jsem tyto dolary kdysi kupoval asi za 16 Kč.

Zampala: Kasino je v Argentině doslova v každé díře

Finanční krize zažehnána a díky nově nabyté jistotě jsem se ještě zastavil v Nacional Bank. Měli 3 bankomaty, jeden pouze pro klienty, ten jsem ani nezkoušel. Ze zbylých dvou byl původně ten vpravo mimo provoz, ale nyní fungoval. A na rozdíl od tupého levého bankomatu, mi nasypal obligátních 1000 pesos. Peněženka se mi nadmula a já byl zase hrdý a plnohodnotný obyvatel této planety.

Zampala: Asepticky čisté autobusové nádraží

Zampala: Nezvykle dobře upravený výklad jedné z prodejen s oděvy a módními doplňky

Psát blog po cestě je fakt někdy neúnosné břemeno. Trvalo mi to do půl druhé v noci, než jsem svá moudra napsal a protlačil do sítě. Nestačil jsem to po sobě ani přečíst, revizi udělám až v klidu domova.

Zampala: Špičková cyklostezka byla dlouhá 10 km

Vzhledem k dvoudennímu nevyspání a možná také důsledkem vyšší konzumace, mi to moc nejelo. Foukal silný vítr ze 2 hodin a ten eliminoval výhody kvalitního povrchu 10 km dlouhé cyklostezky. Dalších pár hodin jsem se plácal v silném větru mezi 2 až 4 hodinami - chvíli to šlo a chvíli zase ne. Pořád jsem se snažil přesvědčit silnici, aby zatočila doleva, ale nedařilo se.

La Manzano: Kaplička La Virgen del Manzano

La Manzano: Socha La Virgen del Manzano

Byly i věci příjemnější. Předjel mne polorozpadlý Fiat Uno se třemi kluky okolo dvaceti. Dali mi vychlazenou 1.5 litrovou láhev Pepsi, chvíli jsme popovídali a oni obrátili auto do protisměru a vrátili se. Prostě mne viděli projet okolo jejich samoty a rozhodli se mne zásobit. Fakt úžasné, zejména u tak mladých a evidentně nemajetných kluků.

Puente Picún Leufú: Policejní kontroly jsou v Argentině běžné

Poblíž Puente Picún Leufú: Namodralé kopce

Poblíž Las Cortaderas začal ten pravý tanec. Vítr zesílil na úroveň české vichřice. Útočil na mne zprava, jeho nevypočitatelné poryvy mne vháněly do vozovky. Provoz byl naštěstí slabý, ale stejně, co když mne to zrovna nažene pod kamion. Necítil jsem se bezpečně a hledal řešení. Zabalit to a zakempovat nešlo, ve vichřici bych stan stejně nepostavil. Tlačit kolo se mi příčilo. Nakonec jsem na to kápnul. Jezdil jsem po levé straně vozovky a vítr mne občas vystrčil na krajnici. Tam jsem si mohl nanejvýš něco odřít, ale přejetí autem mi už nehrozilo.

La Bomba: Honosný název, ale pouze jediný polorozpadlý barák v dohledu

I tak jsem se docela trápil. Nedokončil jsem ani stovku a zalezl za vysoké keře u silnice, které mne trochu odclonily od větru. Půda byla vysušená a hodně prašná. Naštěstí se v okolí povalovaly kartónové krabice a těmi jsem prašnou půdu pokryl a na nich postavil stan.

Poblíž Catan Lil: Rozpadlá a opuštěná benzínka

Poblíž Catan Lil: Rozpadlá a opuštěná benzínka - detail

Vyjel jsem hned v 7 ráno bez snídaně, abych využil dobu, kdy ještě moc nefoukalo. Po 30 km jsem narazil na polorozpadlou benzínku se šikovným ochozem, kde jsem mohl posnídat. Po pár soustech přijel hodně nabalený francouzský cyklista Julien. Byl na cestě více než 5 měsíců a ujel 9000 km (to je stejné jako můj průměr 2000 km za měsíc). Největší kuriozita - jezdil ve vietnamkách, to jsem ještě neviděl. Prý mu to vyhovuje, nemusí prát ponožky.

Poblíž Catan Lil: Francouzský cyklista Julian jede v protisměru, má na kontě skoro 9000 km

Mezitím přijela na silnici policejní hlídka a když Julien odjel, zajeli mne dolů pozdravit a potřást si pravicemi. Nasycen snídaní jsem potom pln optimismu vyrazil na další cestu. Příjemným zážitkům byl ale konec.

Poblíž Catan Lil: Mojí amigos policejní - ten vpravo byl více osvícený, proto jsem mu nechal vyrůst z hlavy stožár lampy veřejného osvětlení

V krajině se setmělo, jakoby měl začít slejvák. Příčinou byl, na naše poměry neúměrně silným větrem rozfoukaný prach, před kterým nebylo obrany. Jel jsem s přivřenýma očima, ale příště si na to vezmu svářečské brýle.

Poblíž San Ignacio: Turistický ukazatel

La Rinconada: Úzký most přes Río Collon Cura

Horor, horor, vysoká jsi

Nevím, zda to napsal Ivan Vyskočil nebo možná Vodňanský, ale přesně to vystihovalo mojí situaci. Měl jsem obavy z 30 km dlouhé pasáže od La Riconada do Junín. Podle mapy silnice zahnula směrem na západ a vedla přímo proti větru.

Musím říci, že oprávněně, v životě jsem tak silný, útočný a zákeřný vítr nezažil. Poryvy mne sfoukávaly do vozovky, navíc to šlo prvních 12 km hodně do kopce. Viditelnost byla snížena na minimum zvířeným prachem a ten mi šel do oči a skřípal mezi zuby. Kilometr před nejvyšším bodem jsem začal kolo tlačit. Nešlo o to, že bych to nemohl vyšlápnout, ale o bezpečnost. Auta mne viděla až ze vzdálenosti necelých 50 m, stačil silný poryv větru a byl jsem pod koly. To jsem fakt ještě nezažil, tady šlo o život. Foťák jsem si také netroufl vytáhnout, není utěsněný proti prachu a ta písečná smršť by ho mohla vážně poškodit.

Zmíněných 30 km jsem jel přes 3 hodiny. Dokonce i z prudkého kopce jsem musel šlapat na velmi lehký převod, abych zuřivý vítr prorazil. Až dole v údolí byl vítr ztlumen okolními stromy.

Junín de los Andes: Uliční značení

Původně jsem chtěl zajet do kempu. Začalo však krápat a já byl navíc hodně promrzlý. V zápalu boje jsem si ani nebral bundu a celou cestu jel v šortkách s odhalenými koleny. Zalezl jsem do levného, ale čistého a příjemného, hospedaje u silnice 40 v centru Junínu. Zásobil jsem se jídlem v blízkém supermercado, uvařil špagety, šel obhlédnout městečko, ve kterém v podstatě nic zajímavého není. V noci jsem se několikrát vzbudil, pořád se mi vracely vzpomínky na útrapy v hrozném vichru.

Silnice 40 km 2230: Rozkvetlé keře kontrastují se zasněženými vrcholky hor

Ráno jsem se nikam nehnal, využil wifinu a vyřídil maily. Na zpravodajské weby už skoro nekoukám, je to všechno na jedno brdo. Stejně tak i počasí, jel jsem zase proti silnému větru. Před San Martín de los Andes se silnice potopila do údolí, které mne od větru trochu odclonilo a tak jsem si zhruba 10 km liboval.

Silnice 40 km 2222: Zajímavý údaj na Ruta Nacional 40

Byla mi zima na ruce, mám s sebou jen cyklistické rukavice s nezakrytými prsty. V San Martín jsem chtěl nějaké koupit, ale zhruba od 12:30 do 17 hodin je většina obchodů zavřená. Ani místní řemeslníci, prodávající také pletené zboží, žádné guantes neměli. Prostě smůla. Narazil jsem na jídelnu prodávající jídlo para llevar (k odnešení), nechal si nandat kus hovězího, velkou rybu a opečené bramborové kuličky. Dali mi k tomu plastový příbor, najedl jsem se na lavičce před jídelnou a dělal jim tak reklamu. Tu však nepotřebovali, krám měli plný lidí.

San Martín de los Andes: Rychle jsem se nacpal hovězím a rybou a pelášil dál

San Martín de los Andes: Altánek v parku hostí prodejnu místních řemeslníků

Město je moc hezké a zajímavé, ale já pádil dál. Silnice 40 vedla okolo jezera a hned za městem začíná Národní park Lanín. Silnice začala stoupat do hor a já cítil, jak namáhavý výšlap ve spojení s trávením gigantického oběda dává mému organizmu zabrat. Ve stoupání se alespoň neprojevoval tolik protivítr, svah ho částečně odclonil.

San Martín de los Andes: Jezero je již v Národním parku Lanín

Jezerní oblast se to jmenuje oprávněně. Jel jsem okolo Lago Frío, Machonico, Hermosa, Falkner, Villarino, Escontido a to jsem určitě některá jezera zapomněl zapsat do notýsku. Skončil Národní park Lanín aby na něj okamžitě navázal Národní park Nahuel Huapi.

Poblíž San Martín de los Andes: Silnice 40 se kroutila kolem jezera a potom se vydala překonat zdejší hory

J od San Martín de los Andes: Dostatek vody vytváří působivě zelenou krajinu

J od San Martín de los Andes: Na vrcholcích hor ležel čerstvě napadaný sníh

S potěšením jsem kvitoval, že se spaním nebudou žádné problémy. Po cestě jsem míjel několik kempů, ale v lesích okolo silnice bylo možné postavit stan kdekoliv. Ujel jsem svých obligátních 100 km zrovna poblíž kempu Pichi Traful. Odbočka ke 2 km vzdálenému kempu vedla po blátivé lesní cestě a v začátku očividně prudce stoupala. Proto jsem se utábořil v lese u silnice. Byla mi docela zima, uvařil jsem si alespoň kafe. Vody je tady všude naštěstí dost.

Lago Machonico: Jedno z mnoha jezer, které daly jméno této oblasti

Poblíž Lago Hermoso: Capilla San Huberto

Mimochodem, dnes 2 lidé poznali, že mám na brašně upevněnou vlajku České republiky. Jeden z nich byl Španěl, tak u něj bych to chápal, ale druhý čistokrevný Argentinec, který v životě nebyl v Evropě. Učitelem zeměpisu nebyl, na to jsem se ho hned zeptal. To bylo letos teprve počtvrté - poprvé v Uruguay a podruhé mezi Córdobou a Mendozou. Vlajka nabyla nové kvality, vítr ji tak oškubal, že už je švýcarského, tedy skoro čtvercového, formátu. Starám se o ní, občas ji přemáchnu, aby naší zemi nedělala ostudu.

Poblíž Lago Hermoso: Zasněžené vrcholky hor kontrastovaly s bujnou zelení stromů

Cascada Vulignanco: Horní část asi 80 m vysokého vodopádu

Lago Falkner: Světlé zasněžené skály čněly nad jezerem, to už leží v Národním parku Nahuel Huapi

Hned po postavení stanu se spustil drobný hustý déšť a pršelo celou noc. Ráno jsem počkal na okamžik, kdy déšť trochu zeslábl, ve stanu zabalil spacák a karimatku, aby moc nenavlhly. Potom jsem rychle sbalil mokrý stan a stihl jsem to před dalším náporem deště. Posnídal jsem ve stoje jogurt, do kterého jsem nasypal 3 hrsti ovesných vloček, napil se vody a už v 7 hodin jsem byl na cestě.

Pichi Traful: Ranní probuzení v mokrém lese

Jak jsem stoupal do kopců, déšť se proměnil ve sněžení, ale sníh naštěstí okamžitě na silnici roztál. Příšerně mne zábly holé prsty rukou. Se slzou bolesti v oku jsem vzpomínal na neoprenové rukavice, koupené z přebytků japonské armády, které jsem nechal doma, abych ušetřil 10 dkg na váze vybavení. Ruce jsem měl tak ztuhlé, že bych se nemohl ani vyčurat, protože jsem nebyl schopen rozepnout zip na kalhotách.

J od Pichi Traful: Mokrý sníh mne moc netěšil

Nadával jsem si, jaký jsem blb, ale rukám to nepomohlo. Potom jsem si vzpomněl na štucly našich babiček. Vytáhl jsem pytlíky na bundu a kalhoty do deště a natáhl si je na ruce. Úleva byla okamžitá a já pro změnu cítil zmrzlé prsty na nohou, ale to už nebylo tak hrozné. S pytlíky na rukách se špatně řadilo, hlavně zdvihání páčky palcem bylo obtížné.

S potěšením jsem také vítal cestu do kopce, což za normálních okolností těší jen cyklistického masochistu. Já jsem se v těch stoupáních zahřál, jel jsem ve stoje a tím rozhýbal a prokrvil prsty na nohou. Sjezdy jsem jel velmi opatrně, silnice byla mokrá a kluzká. Nedovedl jsem si představit, jak bych v této situaci opravoval nějaký defekt, ztuhlé prsty pořádně nezvládaly ani zmáčknout spoušť foťáku, natož něco opravit.

Pytlíky na rukách po 25 km promokly a já byl zase tam, co na začátku. Ani několik budovatelských písní mi nepomohlo, i když jsem přezpíval nejlepší fláky jako "My letci máme ocelové ptáky", "Šel Jeník kolem zahrádky", "Zvítězí jenom mladí" a další povzbudivé songy. Sundal jsem cyklistické, vodou nacucané, rukavice a ruce obalil několika vrstvami igelitových pytlíků. Vypadal jsem určitě jako debil, ale pomohlo to.

Škoda mizerného počasí, přehlídka jezer neustávala, i když se některá z nich nejmenovala Lago, ale Laguna. Žádný systém jsem v tom nerozpoznal. Na focení to nebylo, vše trochu vzdálené bylo zahaleno v mlze a já s těmi pytlíky na rukou bych stejně mohl jen obtížně vyndávat foťák z brašny a mačkat spoušť.

San Carlos de Bariloche: Pokoj v hotelu 7Lagos jsem proměnil v sušárnu, stan se suší v koupelně

Po 50 km jsem dorazil do Villa La Angostura. Už nesněžilo, ale pršelo a foukal ostrý mrazivý protivítr. Mimochodem, od 7 do 11 hodin mi cyklokomputer naměřil průměrnou teplotu 2 stupně Celsia. Kosa jako u Stalingradu. Uviděl jsem malý autobusový terminál a rozhodl se těch 85 km do Bariloche dojet busem. Jeden zrovna odjížděl, koupil jsem lístek a řidič na mne tak chvátal, že jsme kolo strčili do nákladového prostoru i s navěšenými brašnami. Šlo tam naležato a já jsem jenom ohlídal, aby byla přehazovačka nahoře. Jízdné 56 pesos a řidič si řekl o dalších 50 pesos za kolo - to mu jde do kapsy. V této situaci bych jim dal desetkrát tolik.

V autobuse jsem si stáhl a vyždímal ponožky, dal je na topení, na ně nohy a pomalu jsem roztával. Cesta vedla okolo nesmírně rozsáhlého jezera Nahuel Huapi. Zřejmě tudy pojedu při jízdě do Chile, takže o nic nepřijdu.

San Carlos de Bariloche

V Bariloche jsem se ubytoval v hotelu v centru, který jsem si vytipoval na internetu a který byl výrazně levnější než hostely. Bariloche, jak se zkráceně říká, je velmi drahá oblast. Má překrásné okolí, dvě lyžařská střediska, lze si vychutnat množství přírodních túr pro pěší i horská kola a jezdí se na několika raftových řekách. Město leží u již zmíněného jezera, které je obklopeno řetězcem zasněžených hor. Lidé chodí v prošívaných bundách, řada z nich nosí rukavice. Momentálně prý je počasí jako uprostřed zimy, přitom je polovina našeho května.

San Carlos de Bariloche: Výhled z okna hotelu

San Carlos de Bariloche: Centro Civico

San Carlos de Bariloche: Pobřeží ohromně rozlehlého jezera Nahuel Huapi

Napustil jsem vanu horkou vodou, půl hodinu si v ní četl a díky tomu jsem zřejmě unikl nachlazení a nedostal ani rýmu. Pokoj byl příjemně vytopen na tropických 25 stupňů, nechal jsem vše uschnout. Nejhorší byl stan, ten jsem pověsil do koupelny a do rána byl suchý.

San Carlos de Bariloche: Před katedrálou

San Carlos de Bariloche: Zajímavá drátěná socha před katedrálou

K večeru jsem se vypravil koupit rukavice. Ve značkové prodejně North Face měli rukavice za našich 4000 Kč, ty jsem nebral. Babka v malé prodejně měla vyfutrované koženkové rukavice za našich 250 Kč. Ty jsem taky nebral, protože by se v té zimě koženka zpřelámala. Nakonec jsem koupil kožené zateplené rukavice za našich 900 Kč, které mi poslouží v zimě i doma. Budu je potřebovat, ruce mi přece jen omrzly a poslední články prstů docela bolí. Ale nezčernaly, takže to bude dobré, vážné omrzliny to nejsou.

San Carlos de Bariloche: V parku - nechápal jsem, jak v té zimě mohli sedět na zemi

Další den jsem si naordinoval volno. Pořádně jsem se poválel na lůžku, potom si dal obstojnou hotelovou snídani, se kterou jsem vydržel do odpoledne. Dopsal jsem blog, zrevidoval minulou kapitolu, odpověděl na maily. Letmo jsem zkontroloval co se děje v ČR, ale je to pořád stejné. Takhle z odstupu se to v podstatě nedá ani číst.

San Carlos de Bariloche: Budka plavčíků na městské pláži

San Carlos de Bariloche: Městská oblázková pláž

Prošel jsem si město, ale řádně nabalen. Košili, svetr, fleecovou bundu s kapucí, na hlavě šátek a na rukách nové rukavice. Zima pořád nepolevila a vítr duněl jako blázen. Vyřešil jsem i cestu do Chile. Jediná cestovka zde nabízí jednodenní cestu do Puerto Varas, při které se projíždí srdcem jezerní oblasti a lodí se přejíždí 3 jezera. Normální cestující zaplatí za tento výlet 2700 pesos. Cyklista se mezi jezery dopravuje po svých, cena se proto redukuje na 940 pesos (asi 2500 Kč), což taky není levné. Na nikoho se nečeká, když to cyklista nestihne, zůstane u jezera viset do dalšího dne. Loď jede totiž jen jednou denně.

San Carlos de Bariloche: Pes hlídá obchod, prodavačka někde klábosí

San Carlos de Bariloche: Čokoládová železnice v továrničce na čokoládu Frantom

To je přesně něco pro mne. Udělal jsem si rezervaci na sobotu a hned to musel zaplatit, jinak by mi negarantovali místo. Upozornili mne, že musím být nejpozději v 9:30 ráno v Puerto Paňuelo, který je vzdálen 25 km od Bariloche. Cesta je prý hodně kopcovitá a jestli stávající vítr vydrží, je to přímo proti němu. Další komplikací je, že se do Chile nesmí převážet žádné jídlo (maso, ovoce, zelenina), pouze průmyslově zpracované potraviny - například konzervy, ale balená šunka nebo sýry ze supermarketu už nejsou povoleny.

San Carlos de Bariloche: Dětské hřiště za katedrálou

Pamatuji na jednu prohlídku na chilských hranicích před 4 roky a byli fakt důkladní. Musel jsem sundat všechny brašny, prohnali je skenerem. Mne ale do skeneru nestrčili, takže mi prošly sice zakázané, ale pro mne nezbytné, potraviny nastrkané v kapsách. A aby toho nebylo málo, v Bariloche se mi nikde nepodařilo obstarat chilské pesos. Budu muset žít z podstaty, dokud se nedostanu k bankomatu nebo směnárně.

San Carlos de Bariloche: Interiér Galerie del Sur

V hotelu jsem si zaplatil další den. Přes hotels.com mne to vyšlo o 10% levněji, než bych platil v recepci. Probíral jsem to s recepčním, který byl velice vstřícný - hotels.com je americká firma a přepočet téže ceny v argentinských pesos přes dolary mne přijde levněji než když totéž zaplatím platební kartou přímo na místě.

Circuite Chico

Počasí se další den trochu umoudřilo. Sice skoro celý den pršelo, ale vítr trochu zeslábl a poněkud se oteplilo. Vyrazil jsem proto na kole na "malý okruh" - velký tady nemají. Jedná se o 65 km dlouhý okruh na východ od Bariloche. Mne to vyhovovalo dvojnásob - mohl jsem si změřit dobu potřebnou k dojetí do Puerto Paňuelo.

San Carlos de Bariloche: Silnice byla malebně lemována rozkvetlými keři

San Carlos de Bariloche: Auta by měla mít odstup alespoň 1,5 m

Začátek byl protivný. Silnice úzká, bez krajnice a často s rozbitým okrajem. Velmi silný provoz a zdivočelí řidiči, kteří evidentně nechápou, jak zdejší vítr umí s cyklistou zamávat. Značky je sice opakovaně nabádaly k dodržení minimálního odstupu 1.5 metru od cyklisty, ale většina řidičů to nerespektovala. Situace se uklidnila až zhruba 15 km za městem, kdy provoz zeslábl.

San Carlos de Bariloche: Představitel typické tradiční stavby - kombinace dřeva a kamene

San Carlos de Bariloche: Vyskytne se i moderní pojetí

San Carlos de Bariloche: Typický hotel na břehu jezera Nahuel Huapi

I v tom fofru jsem stačil sledovat okolí a vyfotil některé stavby, typické pro zdejší oblast. Břeh jezera je zastavěn zejména hotely, ale občas se vyskytne malý pivovar, továrnička na čokoládu nebo prodejna místních řemeslníků. Do přístavu mi to trvalo hodinu a tři čtvrtě a to jsem často zastavoval na focení. Zítra si na to vyhradím 2.5 hodiny, abych měl rezervu na defekt nebo na zesílení větru.

San Carlos de Bariloche: Malý pivovar Blest, první v Bariloche, oslavil 25. výročí

Puerto Paňuelo: Vtipná výzdoba stropu přístavního terminálu

Potom už to byla čirá rekreace. Jenom škoda toho mizerného počasí. Když do toho zasvítí sluníčko a oblohu oživí načechrané kumuly, musí být ty výhledy fantastické.

Bahía López: V zálivu upoutává pozornost bílá budova hotelu Alun Nehuen

Bahía López: Pláž a molo u hotelu Alun Nehuen

Bahía López: Vzrostlé stromy doplňovaly štíty hor v pozadí

Okruh jsem si trochu upravil tím, že jsem zajel do Colonia Suiza. Historická vesnice vybudovaná švýcarskými přistěhovalci v krásné, bujné, hojně vodou zásobené, krajině na břehu jezera P. Moreno Este.

Colonia Suiza: Vstup do parku

Colonia Suiza: Kaplička

Colonia Suiza: Vodní pták velikosti kachny

Jak už to tak bývá, zmršily to komerční zájmy. Z vesnice se stala typická "tourist village", navíc v řadě případů hodně kýčovitá. Neúměrné množství restaurací a prodejen většinou bezcenných suvenýrů atmosféru původního historického sídla spolehlivě zničily. A v deštivý den, jako byl dnes, se tam navíc vyskytovali jenom 4 turisté, včetně mne. Škoda toho krásného místa.

Colonia Suiza: Restaurace s malým pivovarem

Colonia Suiza: Comedor pro turisty, kterým zde má dobře šmakovat

Colonia Suiza: Portál restaurace El Portal

Colonia Suiza: Vrak Fordu (?) z roku 1936 v kolonii obchodů pro turisty

Colonia Suiza: Kabina historické lanovky přivezená bůhví odkud

Vynahradil jsem si to desetikilometrovou jízdou po prašné silnici vedoucí po břehu jezera a potom hlubokými lesy. Vynořil jsem se 11 km od Bariloche a to už se hustý provoz na silnici dal vydržet. Utratil jsem zbylá argentinská pesa za jídlo, kterým jsem se prozíravě nacpal dopředu a ponechal si pouze 32 peset na zítřejší poplatek v přístavu.

© Prožil, napsal, vyfotografoval Jiří Bína