Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy
Hledat na kolemkolem
Jezerní oblast v Chile
Bariloche, Puerto Paňuelo - loď - Puerto Blest, Puerto Alegre - loď - Puerto Frías, Peulla - loď - Petrohué, Ensenada, Las Cascadas, Entre Lagos, Chirre, Crucero, Río Bueno, Puerto Nueva, Playa San Pedro, Santa Laura, Reumén, Valdivia, Niebla, Los Molinos, Curiňanco, Puente Cruces, Valdivia
Přejezd z Argentiny do Chile
Přivstal jsem si už v 6 hodin, abych vše pohodlně stihl. Snídani v hotelu podávali až od půl osmé, musel jsem se najíst ze svého. Jídlo, včetně zásob na cestu, jsem si prozřetelně připravil už večer. Chvíli po sedmé jsem odjížděl od hotelu. Počasí se významně umoudřilo - slabý protivítr (tedy slabý na zdejší poměry), jasno a docela teplo. Cestou jsem obdivoval okolní zasněžené hory, na které včera nebylo moc vidět.
Puerto Paňuelo: Hotel Llao-Llao
Puerto Paňuelo: Restaurace v přístavu
V přístavu Puerto Paňuelo jsem byl před devátou. Zaplatil jsem přístavní poplatek 32 pesos, to byly mé poslední argentinské peníze, které jsem si dal stranou. Odstrojil jsem brašny z kola a spolu s kolem je nechal na molu u lodi. Kolo mi odnesli na loď a já po nástupu sledoval dopravník, kterým nakládali zavazadla do příďového prostoru kabiny. Dopravník vypnuli a má zavazadla se stále povalovala na molu. Musel jsem je na to upozornit a tak znovu přisunuli dopravní pás a já mohl spokojeně odpočítat svých 5 brašen.
Lago Nahuel Huapi: Na přídi byla naskládána zavazadla
Lago Nahuel Huapi: Pohled z pravoboku
Loď byla dost zaplněná, ale jenom několik lidí jelo až do Chile. Já byl jediný cyklista. Průvodkyně, která výklad podávala španělsky i anglicky, nás seznámila s pasovými procedurami, které nás čekají. Vyzvedl jsem si a vyplnil formuláře pro argentinskou i chilskou pasovku. Potom jsem začal pojídat připravené zásoby, abych toho přes chilskou celnici moc nevezl.
Kromě úžasné okolní krajiny nás celou dobu obveselovali rackové. Já si na nich cvičil své fotografické schopnosti. V tomto případě by se teleobjektiv hodil.
Lago Nahuel Huapi: Racek si hlídá lidi na palubě a čeká, zda něco nedostane
Lago Nahuel Huapi: Rackové doprovázeli loď
Po hodině plavby jsme zakotvili v přístavu Puerto Blest, kde je jediný hotel na trase. Část lidí v něm zůstala a nepokračovala s námi. Ohlídal jsem svá zavazadla, naložili je na auto a tak jsem s lehoučkým kolem projel tříkilometrovou prašnou silničkou k Lago Frías do Puerto Alegre. Voda v tomto malém jezeře je neskutečně zelená. Nevěděl jsem, jestli mi povezou brašny i na dalším úseku. Proto jsem si pro jistotu vzal k sobě pumpičku a náhradní duši.
Puerto Blest: Hotel v přístavu, řada lidí končila už zde
Puerto Alegre: Loď byla podstatně menší než ta, která nás převezla přes Lago Nahuel Huapi
Přejezd jezera byl krátký, scenérie úchvatná. V okolních horách je dokonce i malý ledovec. V Lago Frías jsem si vyložil kolo a rychle pádil do celnice, abych se co nejdříve odbavil a nezdržoval se ve frontě spolucestujících. Zvítězil jsem, byl jsem první. Potom jsem se začal starat o brašny. Byly na molu, mám si je odvést sám. To bylo rozumné, protože ostatní zavazadla nakládali do malých kontejnerů a ty vyložili až v Petrohué. Kdybych nedojel, například kvůli defektu, včas do Peulla a nestihl loď, asi bych se se zavazadly už nesetkal. Takhle to bylo jištěný.
Lago Frías: Barevné sedačky
Puerto Frías: Plavba přes Lago Frías trvala jen 20 minut
Vyjel jsem ve 12:40 na trasu dlouhou 30 km. Malé autobusy převážející cestující to dělají za 2 hodiny. Já měl něco přes 3 hodiny, loď odplouvala v 16 hodin. V cestovce mne dopředu upozornili, že první 3 km je strmý výšlap po hodně špatné silnici a zbytek je pořád z kopce. Měli pravdu, strmá cesta s povrchem z neutažených valounů velikosti pěsti, které byly doplněny štěrkem, byla hodně náročná. Zejména zatáčky byly strmé a tak rozhrabané, že jsem musel tři krátké úseky kolo tlačit - dosti ojetý zadní plášť prokluzoval. Nijak jsem se tím nevzrušoval a v poklidu jel jak to šlo.
Paso de Perez: Ve výšce 1022 m je v sedle Perez hranice mezi Argentinou a Chile
Relativně brzy jsem uviděl portál z kmenů stromů, který označoval hranici zemí i dvou národních parků - Nahuel Huapi a Vincente Pérez Rosales. Myslel jsem, že mám nejhorší za sebou, ale ještě jsem neměl vyhráno. Cesta se ještě zhoršila a strmý sjezd byl na hranici mých možností. Samozřejmě jsem jel s vycvaknutými pedály, abych měl rychlejší reakci, kdybych kolo položil. V některých úsecích jsem vážně uvažoval o tom, že kolo z kopce povedu. Tento unikátní postup jsem nakonec nepoužil, ale párkrát jsem měl plné ruce práce, abych prudký sešup ustál.
Cesta do Peulla: Impozantní hora
Cesta do Peulla: Kamenitá a dost mizerná cesta vedla hustým lesem - pralesem
Občas jsem zastavil, obdivoval zasněžené vrcholky okolních hor a hustý prales, kterým jsem projížděl. Nicméně moc jsem se nezdržoval, chtěl jsem mít rezervu na případné problémy s kolem. Občas to ani nešlo, kolo jsem na atraktivním výhledu neubrzdil a vracet do kopce, byť jenom 100 metrů se mi nechtělo. S klesající výškou se sklon cesty zmenšoval a pohoda nastala, když cesta klesla až k řece protékající údolím.
Cesta do Peulla: Kalná, do hněda zbarvená řeka
Cesta do Peulla: Cesta vedla okolo řeky
Potom jsem si to už užíval naplno a bez obav. Okolo cesty bylo několik vodopádů a na vzdálenějších úbočích okolních hor jich bylo spousta. Poblíž Peulla se objevily první známky civilizace, v tomto případě oplocená louka, na které se pásl dobytek. Potom jsem jel okolo farmy, dvou barevných domů a po dalších 3 km jsem dojel k celnici v Peulla. Bylo 15:10 takže jsem byl jen o půl hodiny pomalejší než mikrobus s mými spolucestujícími.
Cesta do Peulla: Cascáda Las Mellizas - jeden z mnoha vodopádů
Cesta do Peulla: Poblíž Peulla se objevily známky civilizace - ploty
Cesta do Peulla: Lama
Cesta do Peulla: Barevné domy poblíž Peulla
Cesta do Peulla: Poblíž Lago Todos los Santos
Po cestě jsem snědl téměř veškeré připravené jídlo. Dva zbylé vlastnoručně připravené sendviče s jamón crudo, sýrem a vajíčky natvrdo jsem strčil do zádové kapsy cyklistického dresu, přes který jsem měl ještě oblečenou větrovku. Na celnici jsem vystál čtvrthodinovou frontu, trefil jsem se zrovna do zájezdu, který mířil opačným směrem do Argentiny. Razítko jsem dostal hned, ale přivolali na mne celníka, aby mi prohlédl brašny. Tomu jsem mile řekl, že mu ukážu vše, co si bude přát, ale že chci stihnout katamarán v 16 hodin. Nijak to nehrotil, zeptal se mne co mám v brašnách a já mu vyjmenoval vařič, počítač, stan, spacák, oblečení a náhradní díly - prostě všechno, co jsem byl schopen říci španělsky. Pro forma si nechal otevřít technickou a řídítkovou brašnu, poplácal mne po rameni a řekl 'jeď, amigo'. Do přístavu to bylo něco přes kilometr a moji spolucestující mi při příjezdu spontánně zatleskali.
Puerto Peulla: Hned u přístavu je menší vodopád
Puerto Peulla: Odplouváme z Peulla
Sundal jsem brašny, dal je do malého kontejneru na molu, který posléze naložili jeřábem na loď. Kolo jsem z mola podal statné dívce - námořnici, která ho přivázala k zábradlí na přídi. Vychutnal jsem si půllitrovou plechovku piva, kterou jsem vzal prozřetelně s sebou, prošel se po malinkém přístavu a přesně v 16 hodin jsme odrazili od mola.
Lago Todos los Santos: Pata velkého vodopádu
Lago Todos los Santos: Vodopád vysoký hodně přes 100 metrů
Plavba po jezeře Todos los Santos byla opět velkým zážitkem. Obklopeni věncem zasněžených hor, pod sebou průzračně čistou vodu. Posádka nás upozorňovala na všechny přírodní i jiné pamětihodnosti a to jak španělsky, tak i ve zkrácené verzi anglicky. Nejvýraznější byly vulkány, nejprve Puntiagudo a potom fotogenický kužel vulkánu Osorno. Třetí významný vulkán Calbuco jsem viděl až k večeru z Ensenady.
Lago Todos los Santos: Vulkán Putiagudo (2493 m)
Lago Todos los Santos: Rezidence na soukromém ostrově
Lago Todos los Santos: Vulkán Osorno (2552 m)
Skoro dvouhodinová plavba utekla v té nádheře jako voda. Kapitán to navíc pojal velmi turisticky a zajel s námi například k více než 100 metrů vysokému vodopádu a na pár minut zastavil a nechal nás se kochat tou nádhernou scenérií. Já však měl také jiné starosti. Neměl jsem totiž ani chilského floka. Jak už jsem psal, ve směnárnách a bankách v Bariloche chilská pesa neměli. Dokonce ani pouliční směnárníci, kterých bylo něurékom, mi nebyli ochotni vyměnit USD. Jedině prý mám přinést argentinská pesa a ty mi vymění. Nechal jsem to být, stejně by mne asi odrbali, z čeho jiného by žili. Proto jsem to ještě zkusil v obchodě na lodi, kde brali i embosované kreditky (on line spojení neměli, používali historickou "žehličku"). Řekli mi, že kdybych měl argentinská pesa, že by to pro mne udělali, ale dolary že vyměnit neumí.
Puerto Petrohué: V sobotu byl v přístavu čilý provoz
Poblíž Petrohué: Sopečná půda a v pozadí její příčina - vulkán Osorno
V Petrohué jsem nahodil brašny na kolo a docela hladový vyrazil po mizerné prašné silnici směrem k Ensenada. Po 5 km jsem byl šokován náhlou změnou, objevila se kvalitní nová asfaltka, která měla na pravé krajnici asi metr širokou cyklostezku. Fakt paráda.
V Ensenada jsem zastavil u prvního kiosco (i když tady tomu říkají minimercado) a zkusmo se zeptal, zda mohu platit kartou. "Jasně, žádný problém." Opatrně jsem se zeptal, zda je v obci cajero automático. "Vrať se zpátky na křižovatku, jediný bankomat je u karabinierů". Samé dobré zprávy a tak jsem byl zvědav, zda mi bankomat nasype. První pokus nebyl úspěšný, zadal jsem, že mám kartu Visa. Bueno, při druhém pokusu jsem zadal, že mám mezinárodní kartu a v zápětí se ozval šustot počítaných bankocetlí. V Chile s kartami nebývá žádný problém a dokonce při platbě v obchodě nevyžadují ID, jako v Argentině a Uruguay. Používal jsem pro tento účel mezinárodní řidičák, abych nemusel vytahovat pas z nepromokavého obalu.
Ensenada: Vulkán Osorno při západu slunce
V okolní sypké sopečné půdě by se špatně kempovalo, sopečný písek bych měl všude. Proto jsem uvítal ceduli "camping". Bohužel bylo cerrado. Popojel jsem o kilometr dál, zajel k jezeru Llanquihue a v restauraci se zeptal na kemp. A opět jsem byl odkázán na křižovatku, kde sídlí karabiniéři, tam prý jsou kempy dva. Bylo to tak, za našich 120 Kč jsem měl travnaté místo se stolem, zásuvkou, kohoutkem s vodou a 50 metrů od jezera. Můj výlet už pomalu končí, začal jsem likvidovat železnou zásobu a uvařil špagety s tuňákem. Ještě mi zbyla jedna porce.
Ensenada: Slunce zapadá nad Lago Llanquihue
Ráno nad krabičkou sardinek, taktéž ze železné zásoby, jsem si ujasnil další postup. Chci se vyhnout místům, kde jsem byl před 4 roky. Proto namísto do Puerto Varas vyrazím okolo jezera Llanquihue do Entre Lagos. Bylo jasné, že do Santiaga už na kole nemůžu dojet a budu muset popojet autobusem. Vypadalo to, že by mi to mělo na kole vyjít do Temuco.
Ensenada: Vjezd do národního parku Vincente Pérez Rosales
Poblíž Ensenada: Kvalitní cyklostezka na krajnici silnice
Bezvadná silnice i s namalovanou a řidiči respektovanou cyklostezkou pokračovala až do Las Cascadas. Tam na mne příjemná, mírně korpulentní paní zavolala, že má štrůdl. Reflexivně jsem kolo otočil do protisměru a už jsem parkoval u jejího stánku. Štrůdl byl moc dobrý, cena nebyla přemrštěná (30 Kč) a k tomu ještě jsem byl vyzván pózovat na památečním fotu. To se však úplně nepovedlo podle představ. Dámy se sice prezentovaly v nejlepším světle, zato my dva chlapi (synek a já) se šklebili jako opice. No alespoň ženský vynikly, že.
Las Cascadas: Památeční foto u kiosku, kde jsem koupil skvělý štrůdl
Las Cascadas: Kytičky
Las Cascadas: Hřbitov
Las Cascadas: Jako UFO vypadala tato ubytovna
Další zpestření přišlo vzápětí. Projela policejní houkačka bez viditelné příčiny. To už se mi stalo jednou v Mexiku a tak bylo jasné, že budou závody. Tenkrát v Mexiku to byla auta, nyní cyklisté. Závodníci jeli v protisměru a vedoucí skupina i peloton byli tak zaměřeni na výkon, že mne zřejmě ani nevnímali. Zato jejich doprovod mne nadšeně zdravil, houkal, mával. Stejně tak i borci, kteří už neměli naději na slušné umístění.
Odbočka na Entre Lagos: Cyklistické závody
Odbočka na Entre Lagos: Závodníci míjejí můj odlehčený speciál
Zhruba po hodině znovu houkačka a závodníci se vraceli mým směrem. Závod totiž začínal i končil v Entre Lagos. Sranda musí být, tak jsem si to s nimi rozdal a zaplakal jsem nad výdělkem. Nebudete mi věřit, ale nikoho z nich jsem nepředjel. Budu muset ještě trochu potrénovat.
Lago Rupanco : Pláž poblíž Río Rahua
Poblíž Entre Lagos: Capilla Nuestra Sra de Mayelhue
Když závodní horečka odezněla, vynořilo se v protisměru naložené kolo a na něm německý cyklista Štefan. Byl hodně naložený a k tomu měl na zádech ještě alespoň 40 litrový batoh. Prokecali jsem hodinu, bez ohledu na mírný déšť. Je na cestě již 13 měsíců, projel Afriku a teď to chce dokončit v Jižní Americe. Nikde jinde zatím nebyl a tak ho zajímaly mé cesty. Dal jsem mu vizitku a prý se ozve.
Poblíž Entre Lagos: Stefan, německý cyklista
V Entre Lagos byl skvěle vybavený kemp přímo u jezera Puyehue. Vedle míst pro stan měl kryté přístřešky osvětlené zářivkou a s elektrickou zásuvkou. Chvilku po postavení stanu začalo pršet a tak bylo o to milejší, že jsem mohl sedět v suchu a připravovat svůj blog. WiFi také fungovala, byť měla kvůli dešti časté výpadky. V kempu byli starší motorkáři - manželé z USA a mladý pár v malém obytném autě, taktéž ze států. Ti první to prý brzy zabalí, ti druzí až jim dojdou peníze. Mířili do Argentiny, poradil jsem jim, aby si udělali odbočku po RN 40 do San Martín de Andes.
Entre Lagos: Kemp Puyehue byl pojmenován po jezeře
Entre Lagos: Skvěle vybavený kemp, přístřešek měl světlo a zásuvku, obé funkční
Entre Lagos: Podvečer u Lago Puyehue
Půjčil jsem si od Amíků mapu a našel prašnou silnici, vedoucí téměř přímo do Río Bueno. Bylo jasné, kudy zítra pojedu. Silnice byla docela obstojná, po ránu díky dešti moc neprášila, k poledni se to změnilo. Naštěstí velmi slabý provoz, na 40 km mne míjelo asi 15 aut.
Chirre: Dřevěný kostelík
Crucero: Zvířata se zde mají jako v ráji (než je zabijou na maso - koně taky)
V Río Bueno vedly mé první kroky do velkého supermarketu. Tam jsem se zásobil na další cestu a také najedl. Začal jsem shánět silniční mapu, ale byla to fraška. Koupit se nedala nikde, ani v trafice, ani u pump. Poslali mne na městský úřad, ale ten po polední přestávce otevíral až v 15 hodin (a to bůhví jestli, jsme v Jižní Americe). V muzeu bylo také zavřeno, ale paní mi otevřela, probrala všechny turistické brožury a ve dvou jsme nalezli nějaké mapy okolí. Necelých 50 km vzdáleno bylo ohromné Lago Ranco, tak jsem to tam nasměroval.
Lago Ranco: Západ slunce obarvil protilehlé hory
Přijel jsem do Puerto Nuevo, malé vesničky 2 km od jezera. Žádný kemp, nejbližší je prý ve 25 km vzdáleném Futrono. Cesta byla dost kopcovitá, ale zakempovat jsem nemohl. Oplocení pastvin začínalo 5 metrů od krajnice. Stan by se tam sice dal postavit, ale byl bych moc na ráně a to nemám rád. Silnice klesla k Lago Ranco a bylo jasné, že tady se chytnu. Našel jsem šikovný travnatý plácek, krytý vzrostlým křovím tak, že na něj nebylo ze silnice vidět. Ideální místo, voda 20 metrů, na pití a vaření jsem ji filtroval SteriPenem. Mohl jsem se důkladně umýt. Nikde nikdo, svlékl jsem se, hupsnul do ledové vody jezera a na to tata jsem byl čistý. Drkotající zuby zastavilo až čerstvě uvařené kafe.
Lago Ranco: Poslední letošní kempování 'na divoko'
Potom jsem hodinu seděl na břehu, pil levné a slušné Carménére a sledoval proměny světla při západu slunce. V noci mne probudili ptáci, kteří se tak zaníceně prali o odpadky zavěšené v igelitce na řídítkách, až kolo povalili. Přitom odpadky roztahali po okolí a já je ráno musel důsledně posbírat, jinak bych se cítil jako vyvrhel. Byly 2 hodiny ráno, ale probuzení jsem nelitoval. Odměnou mi bylo několik netopýrů, kteří neslyšně kroužili nad břehem jezera a doplňovali třpytící se hvězdy.
Lago Ranco: Východ slunce nad jezerem
Ráno jsem se už do jezera nehrnul a jenom se trochu ošplouchl. Pozoroval jsem východ slunce a přemýšlel jak dál. Kdybych jel do Temuco, jel bych asi 100 km v protisměru po trase, kterou jsem absolvoval před 4 roky. Jezer jsem už viděl dost, pojedu zkontrolovat Tichý oceán, rozhodl jsem se. Mimochodem, tady vidíte, jak pečlivě své cesty připravuji a že bez pevného itineráře nedám ani ránu.
Lago Ranco: Modrá restaurace poblíž Futrono
Lago Ranco: Pohled na jezero a vzdálené Andy
Tak jo, jel jsem okolo jezera Ranco a místo k Futrono jsem zahnul ostře na západ. Po 50 km jsem přejel silnici číslo 5, to je pověstná Panamericana. To bylo jediné styčné místo s cestou absolvovanou před 4 roky. Po Panamericaně jsem jel na jih z Los Lagos do Osorna.
Poblíž Reumén: Silnice 5 Panamericana - jediný styčný bod - jel jsem tudy před 4 roky
Dalších 50 km, hodina v prudkém dešti a už jsem se prodíral hustým odpoledním provozem ve velkém univerzitním městě Valdivia. GPSka mi našla hostel, ten měl místo jenom ve společné ložnici. To neberu, zkusil jsem ještě další 2 hospedaje v okolí, kde měli údajně obsazeno. Nakonec jsem se ubytoval v hospedaje za našich 450 Kč za noc. Bylo to čisté, ale jinak nic moc, pouze WiFi jim chodila dobře.
Poblíž Valdivia: Párek labutí s mláďaty
Valdivia
Zašel jsem se podívat na lachtany na nábřeží, nacpal se biftekem v lidové jídelně a prostudoval nabídky zdejších lodních výletů. Na místním autobusovém terminálu jsem si koupil lístek na pozítří na noční autobus do Santiaga. Jízdenka vyšla stejně draho jako ubytování v hospedaje, autobus je 'semi cama' (tedy poloviční postel, druhá nejlepší třída) a tam se lidé malé postavy, jako jsem já, pohodlně vyspí. Samozřejmě jsem volil firmu Turbus, u které jsem v minulosti neměl problémy s přepravou kola. Paní při prodeji jízdenky sice říkala něco o tom, že mám kolo složit a zabalit, ale nebudu si zbytečně stahovat kalhoty ještě před brodem. Myslím, že to tam nějak procpu v plné sestavě.
Valdivia: Hotel Dreams ve kterém jsem nebydlel
Valdivia: Lachtani a výletní lodě jsou dvě ze tří hlavních atrakcí města
Valdivia: Trýznivý hlad jsem ukojil churrascem v lidové restauraci
Valdivia: Výživná Chorrillama v lidové jídelně
Valdivia: Feria Fluvial - každodenní rybí trh na nábřeží
Valdivia je poměrně velké město se 140 000 obyvateli. Je omýváno čtyřmi velkými řekami - Río Valdivia, Río Cruces, Río Cau-Cau a Río Calle Calle. Ve městě je několik univerzit, z nich největší je Universidad Austral de Chile. Tím je také dáno složení obyvatelstva, je zde spousta mladých lidí. Ti ale zabírají většinu levného ubytování, proto je problém i mimo sezónu okamžitě najít bydlení.
Valdivia: Za 500 pesos jste si mohli donést domů živého kamaráda, zvědavě na vás pokukujícího z ulity
Valdivia: Ryby filetují odborníci, radost pohledět
Valdivia: Někteří lachatni už byli tak leniví, že přelezli do odpadového žlabu, kam vykrajovači házi zbytky ryb
Valdivia: Prosil jsem je, aby se usmívaly, ale marná práce - ukazovaly furt studené čumáky
Hlavními atrakcemi jsou lachtani, povalující se na několika pontonech u nábřeží. Další je živý a atraktivní rybí trh Feria Fluvial, kde máte šanci koupit čerstvé ryby a jiné mořské potvory za skvělé ceny. Na odpadcích z ryb se přiživuje spousta kormoránů, racků, pelikánů a samozřejmě i lachtanů. Ti nejoprsklejší se nacpou do odpadových žlabů a rybáři filetující ryby jim házejí zbytky (hlavy, páteře, vnitřnosti, ploutve) doslova na hlavy. Stačí jim pak čas od času hlavou potřást a mají zase přísun potravy bez práce.
Valdivia: Ponorka
Valdivia: Ponorka
Valdivia: Námořníci stahují vlajku
Valdivia: Ulice Libertad v centru města
Valdivia: Portál Teatro Cervantes připomíná staré dobré časy
Valdivia: Ve městě zůstalo několik věží, které byly součástí původního opevnění města
Valdivia: Foucoultovo kyvadlo
Další atrakcí jsou lodní výlety k Pacifiku. Všechny jsou s jídlem a teprve při plavbě samé jsem poznal proč. Je to v zásadě nudná záležitost, proto je třeba zabavit lidi jídlem a pitím. Cesta k Pacifiku trvá dvě hodiny, venkovní scenérie se moc nemění a stejně většinou prší, to je v těchto končinách pravidlem.
Valdivia: Na výletní lodi před odplutím
Potom se zakotví u ostrova Mancera a jde se na prohlídku ruin španělské pevnosti. V hustém dešti nás to absolvovalo jenom několik, já jsem si prozíravě vzal své oblečení do deště. Další zastávkou je Fuerte Corral (pevnost na mysu Corral). Tu jsme kvůli silnému vlnobití museli vynechat. Kapitán se zkusil přiblížit, ale s lodí to tak házelo, že se rozbilo veškeré nádobí, které ještě zůstalo nesklizeno na stolech. No a potom se zase jelo zpátky, pouze po jiné řece. Plavba trvala 6 hodin, alespoň jsem se dobře najedl a byl chráněn před deštěm.
Isla Mancera: Hradby pevnosti a věž místní dřevěné kaple
Isla Mancera: Pobřeží u přístaviště
Valdivia: Dorostenky trénují na dvojskifu
K večeru se vyčasilo a já jsem si říkal, že budu mít na zítřejší vyjížďku k Pacifiku slušné počasí. Navečeřel jsem se ve stejné lidovce jako včera. Už si mne tam pamatovali a paní pokladní mne vítala "Hola Jorge" (samozřejmě je nenutím, aby se učili české Jiří, to dá rozum).
Valdivia: Moderní budova na zahradě jedné z místních univerzit
Valdivia: Část působivé nástěnné malby věnované lidským právům
Sázka na počasí nevyšla. Pršelo celou noc a déšť pokračoval i dopoledne. Proto jsem se v hospedaje držel až do 10 hodin, kdy měli check-out. Vyjel jsem do drobného deště, který ale brzy ustal. Nikam jsem nespěchal, autobus mi jel až ve 22:15.
Poblíž Valdivia: Vánoční stromek ověšený pětilitrovými soudky u pivovaru Kunstmann
Poblíž Niebla: Loď na Rio Valdivia, v pozadí rozsáhlý Isla del Rey
Zajel jsem k pevnosti v Niebla, byla zavřená. Pokračoval jsem po pobřežní silnici již okolo Pacifiku. Od levné pobřežní silnice nelze očekávat žádný komfort, prostě kopíruje terén. Výsledkem byly strmé úseky, naštěstí většinou krátké. Musel jsem je jet na nejlehčí převody.
Niebla: Vyhořelá budova - pozůstatky vybavení
Niebla: Vyhořelá budova - detail okenního rámu
Los Molinos: Přístaviště je již v Pacifiku
Za San Ignacio skončil asfalt a začala promáčená prašná silnice, ve které kola mlaskavě prorážela svrchní třícentimetrovou vrstvu mazlavého bahna. Zapraseno bylo nejen kolo, ale i já. V Curiňaco jsem odbočil od oceánu a začal se vracet do Valdivia.
San Ignacio: Vysoké vlny Pacifiku by lákaly surfaře nebýt pobřežních skal
Poblíž San Ignacio: Na ostrohu byla vystavěna velká budova, nyní úplně prázdná, účel nejasný
Curiňanco: Poslední pohled na Pacifik a nastoupilo velmi strmé stoupání
Silnice stoupala opravdu strmě a já se s tím dost trápil. Dokonce jsem asi 50 metrů kolo do kopce tlačil. Kuriózní bylo, že prašná část silnice byla v nejstrmějších částech nahrazena asfaltem. Jakmile jsem zahlédl asfaltový povrch, namísto radosti jsem si povzdechnul "to zas bude maso". Po několika km jsem se vyhrabal na kopec. Mezitím se rozpršelo, drobným, hustým deštěm, který člověk nebere moc vážně do té chvíle, dokud není úplně durch. Znám to, proto jsem včas oblékl kalhoty a bundu proti dešti. Sjezd byl jen po prašné, nyní blátivé silnici, asfaltové úseky chyběly.
Valdivia: Fence jsem přinesl kuřecí kosti od oběda a ona mi na oplátku hlídala kolo
Ve Valdivia jsem kriticky uznal, že kolo, brašny i já jsme zapatláni blátem a že se s tím musí něco udělat. Ptal jsem se u 2 pump, ale měli jenom myčku na auta s válci, žádnou ruční wapku nevedli. Osvítil mne nápad, vzpomněl jsem si na hadice s vodou na rybím trhu. Ten už pomalu končil. Půjčil jsem si od jedné rybářky hadici a vše důkladně očistil. Smrdělo to sice rybinou, ale bylo to čisté. Potom jsem se najedl, nakoupil zásoby na cestu, udělal okružní jízdu po Valdivia a po deváté hodině jsem zajel k autobusovému terminálu.
