Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy

Santiago

Měl jsem přes hodinu času a tak jsem pozoroval cvrkot. Za hodinu odjelo do Santiaga pět velkých autobusů různých společností - většinou Volvo Marcopolo. Konkurence jako řemen, je to znát i na cenách jízdného. Na jízdence jsem měl vytištěnu normální cenu 30000 pesos, u ní vyčíslenou slevu, takže jsem zaplatil polovic, přesně 14900 pesos.

Oslovil mne Kanaďan zhruba stejného věku a hrozně se zajímal o mou cestu. On jel kdysi západní pobřeží USA z Vancouveru do San Diega. Měl spoustu dotazů, dal jsem mu vizitku, ať mi případně napíše. Srandovní bylo, jak ho jeho manželka ode mne odháněla. Možná jí vadilo, že jsem popíjel pivko, ale hlavně jí asi vadil zápal jejího manžela pro cestování na kole. Bydleli na Vancouver Islandu, ten jsem před lety projel na kole a tak bylo o čem povídat.

Manželka ho definitivně odehnala, ale zábava nekončila. Lidi obcházel podomní prodavač s patentními houbičkami na čištění bot. Vrhal se lidem k nohám a čistil jim boty. Mne si moc nevšímal, odborně totiž ohodnotil mé polorozpadlé cyklistické sandály. Zašel jsem k němu a požádal ho, ať mi houbičkou nablýská pleš. Všichni okolo se začali smát, v radostné atmosféře se obchodu dařilo a houbičky šly na dračku. Prodavač se pak u mne zastavil, poděkoval mi a uznale mě poplácal po ramenou.

Obalil jsem šlapky igelitovými pytlíky, aby případně neušpinily zavazadla a jinak kolo nepřipravoval. Čekal jsem na které stanoviště autobus přijede. Potom jsem s kolem zajel k nákladnímu prostoru. Ten nebyl pod autobusem, ale v jeho zadní části na úrovni spodního patra. Brašny jsem stáhl pásky po dvou a čekal, co s kolem. Průvodčí, který zavazadla nakládal a vydával k nim lístky, chtěl abych kolo rozebral a otočil řídítka. Vyhověl jsem mu, trochu jsem si přitom zašpinil ruce, ale nebylo to tak hrozné díky tomu, že jsem kolo odpoledne opláchl hadicí na rybím trhu.

Panamericana J od Santiago: Z horního patra autobusu jsem měl skvělý výhled

Vybral jsem si sezení hned u předního okna v horním patře. Už jsem měl vyzkoušeno, že je to pro mne ideální místo. Po sklopení sedadla jsem pohodlně natáhl nohy, opřel o obrubu předního skla a místo "semi cama" to byla pohodlná "cama". Díky tomu jsem se slušně vyspal a ráno po deváté jsem čilý jako křepelka vystoupil na terminálu Turbusu poblíž centra Santiaga.

Panamericana J od Santiago: Komfortní 'dlouhé nohy' mi umožnily kvalitní spánek

Vše bylo snadné. Z minulé návštěvy Santiaga jsem věděl, že do Barrio Paris-Londres je to zhruba 5 km a prostředkem hlavní tepny Alameda vede cyklostezka. Hotel jsem měl rezervovaný, žádná starost. Po příjezdu mě ještě před jedenáctou ubytovali. Splnilo to mé očekávání - hotel ve starším domě, vysoké stropy, velké okno v pokoji i koupelně, stolek se židlí. Pro mne ideální bydlení. Do centra na Plaza de Armas to byla desetiminutová procházka, všude blízko.

Santiago: Montáž kola na terminálu Turbus

Pamatoval jsem si cyklistické obchody na ulici San Diego. Vedly tam mé první kroky a ve třetím obchodě jsem uspěl a získal novou krabici od kola. Požadovaných 2000 pesos (60 Kč) jsem jim rád dal. Poblíž hotelu jsem sebral čistou krabici na zabalení věcí (krabice se zde běžně dávají na chodník, v noci je popeláři odvezou) a byl jsem skoro vybaven na odlet. Ještě budu muset koupit lepicí pásku na balení a nějaký velký pytel, do kterého bych to zabalil v případě, že by při cestě na letiště pršelo. Déšť vypadal velmi nepravděpodobně, ale za 4 dny se může počasí změnit. Momentálně bylo velmi teplé letní počasí téměř bez mraků. Sehnat zbytek vybavení nebude problém, na začátku ulice Londres je velmi dobře zásobený obchod s balicími potřebami - krabice, bublinkové a smršťovací fólie, lepicí pásky a vše ostatní potřebné. Zastavím se tam v pondělí.

Santiago: Náměstí na ulici Londres

Santiago: Do ulice Londres zajedou auta jen občas

Vyrazil jsem do města zkontrolovat, zda je vše na obvyklém místě. Plaza de Armas stále stojí, Catedral de Santiago také. Policajti mají nové elektrické motorky, které vypadají jako odvozené od Segway. Ptal jsem se jich na to a oni se pyšně pochlubili, že jsou to stroje nové, emerické. Zopakoval jsem si katedrálu i okolní kostely a byl jsem překvapen, kolik jsem toho za čtyři roky nezapomněl.

Santiago: Karabiniéři a jejich americké elektrické tříkolky

Santiago: Vánočně vyzdobená hlavní pošta

Santiago: Boční dveře do katedrály

Santiago: Socha San Francisco Javier Agonizante

Santiago: Stropní okno Templo de San Augustin

Santiago: Dveře Templo de San Augustin

Žádné závady jsem ve městě neshledal, proto jsem si mohl jít dát pár pivek do dělnické hospody u tržnice, kterou jsem znal z minula. Při zpáteční cestě do hotelu mne obtěžovalo několik štětek, které mi dost nevybíravě nabízely své služby a při tom mne tahaly za ruce a slibovaly různé lahody za diskontní ceny. Mojí oblíbenou repliku "já už byl" bohužel ve španělštině neumím, ale i tak jsem jim dal slušně a s úsměvem najevo, že nemám zájem. Platila na ně kouzelná formulka "más tarde, amiga" (později kamarádko).

El Cajón del Maipo

Můj nevyzrálý, do hrobu ještě nepřipravený, organizmus, vyžaduje neustálou fyzickou aktivitu. Místo abych se válel do oběda v posteli, osedlal jsem svůj bicykl a vyrazil s cílem projet všechny významné čtvrti města. K tomu jsem byl vybaven slušnou mapou z turistického informačního střediska. Po dvou hodinách jsem toho měl plné zuby. Do navigace jsem zadal San Alfonso a vyrazil se podívat za město na El Cajón del Maipo. Na Avenida Florida jsem poznal, že stejný nápad pojala polovina Santiaga. Byl to tvrdý souboj se silným provozem. Občas jsem si oddechl jízdou po chodníku nebo po paralelně vedoucí silnici. Ale na hlavní byli řidiči zaslepeni blízkostí oblíbené vinice a moc na mne ohled nebrali.

Naštěstí byla silnice lemována stánky s "mote con huesillo", což je můj oblíbený chilský nealkoholický nápoj. Poprvé jsem si ho před 4 roky koupil v supermarketu a divil se, co na tom komu chutná. Kupte si to u babky ve stánku a pochopíte. Mírně nasládlá šťáva, sklenice do třetiny zaplněná kukuřicí a v tom se jako dvě princezny máčejí huesillos (broskve sušené na slunci).

La Obra: Můj oblíbený nealkoholický nápoj je mote con huesillo

Las Ventientes: El Cajón del Maipo

V El Canelo jsem otočil, viděl jsem bohužel jen ten horší začátek údolí. Zpátky byl provoz mírný, jelo to z kopce i když proti mírnému větru. Předjela mne holka na silničním kole. Viděl jsem, že jí za chvíli upadne podsedlová brašnička. Volal jsem na ní, ale ona zřejmě měla obavy, že mám nějaké postranní úmysly a tak pelášila dál. Nezbylo mi, než ji na mém nezatíženém horáku předjet. Chvíli jí trvalo, než pochopila, co jí svou nedokonalou španělštinou říkám. Potom osahala visící brašničku, srdečně mi poděkovala a závadu odstranila. Asi jsem jí svou stíhací jízdou demoralizoval, už mne nikde nepředjela.

Santiago: Hospoda s Clintonovým jménem - přeložte si sami - ale pozor na české konotace

Po návratu jsem vyrazil do centra, dal si večeři, nějakou tu dvojku Carménere a poslouchal muziku, která byla na několik místech v centru. Nejlepší byla mladá paní, která zpívala chilské lidovky a lidé na to na ulici tancovali. Naproti tomu velmi hlučná rocková skupina byla fakt hrozná, vydržel jsem jen do začátku druhého kousku.

Santiago: Plaza Mekis

Santiago: Plaza Mekis má evropský šarm

Santiago: Městská kola

Santiago: Když máte moc dětí, šoupnete je na korbu

Santiago: Věž katedrály

Muzea

Neděli jsem zasvětil návštěvě muzeí. Byla to poslední možnost, muzea jsou v pondělí zavřená. V řadě z nich je neděle zdarma, u některých jenom první neděle v měsíci. Začal jsem v Centro Cultural Palacio La Moneda, třípatrové podzemní galerii, která je skrytá pod trávníkem před prezidentským palácem Moneda.

Santiago: Reklama na připravovaný koncert Rolling Stones

Santiago: Ráno bezdomovci ještě dospávají

Vstup byl zdarma a hlavním tahákem výstava Armaduras de Japón SAMURÁI. Skvěle připravená a nainstalovaná výstava samurajského oblečení a výzbroje. K tomu několik doprovodných akcí z nichž mne nejvíce zaujala 3 japonská kola (jsou to kusy těžké jako tradiční Ukrajina a bez přehazovačky) postavená na válcích. Šlapáním jste si vyráběli proud a roztočili větrák, který vás ofukoval úměrně vašemu úsilí. Pro mne bezvadná zkušenost, těch kol jsem v Japonsku viděl tisíce a konečně jsem se na nich mohl svézt.

Santiago: Centro Cultural Palacio La Moneda - socha před vstupem

Santiago: Centro Cultural Palacio La Moneda - vstup na výstavu Samurái

Santiago: Centro Cultural Palacio La Moneda - vnitřní hala

Santiago: Výstava Samurái

V galerii byla ještě výstava fotografií, podle mne většinou mizerných. Nebyla tam k vidění žádná obyčejná fotografie s příběhem. Samé experimenty, rozostřené či jinak schválně zmršené fotky, prostě UMĚNÍ.

Santiago: Prezidentský palác La Moneda

Vyšel jsem z galerie a to už se připravovalo střídání stráží před palácem. Není to žádná úsporná záležitost jako v Praze, kde je celkem asi 5 aktérů. V Chile to jede ve velkém. Nedělají to vojáci, ale karabiniéři. Napochoduje 50 členná kutálka, několik rot karabiniérů a kavalérie s prapory. Celé představení trvá více než půl hodiny.

Santiago: Střídání stráží - průvod vedla karabiniérka na koni

Nejroztomilejším momentem bylo, když před marškumpačku strnule napochodovali klarinetista, pozounista a saxofonista a spustili nefalšovaný džezík, ke kterému je celá kutálka doprovázela. Mají fakt smysl pro humor, to bych od nich nečekal. Srandovní je také "srážení kufrů", kdy voják po pozdravu pravou nohou unoží skoro do vodorovna a potom nohu s třísknutím ostruh přirazí k levičce. Nevím proč, ale uniformami a srážením kufrů mi připomínali nacisty, jak je známe z dokumentů.

Santiago: Střídání stráží - kutálka

Santiago: Střídání stráží - nablýskané basbombardony

Celá parta od paláce odpochodovala a za nimi šel civil, uklízející koňské koblížky a další s dezinfekčním postřikem. Zašel jsem k paláci a zeptal se hlídkujícího karabiniéra, kdy budu moci na prohlídku. Řekl mi, že musím ještě alespoň hodinku počkat a že vchod je z druhé strany. Potom se mne zeptal odkud jsem, probrali jsme mojí cyklistickou cestu. Svěřil jsem se mu se svou slabostí pro Carménere a mote con huesillo, což kvitoval s potěšením. Nakonec jsme se přátelsky potlapkali a podali si ruce, on v bílé kožené rukavici. Lidi jsou tady fakt senzační.

Santiago: Policistka na BMW

Santiago: Mytí oken bankovního mrakodrapu

Bylo mi líto ztrácet čas čekáním. Vydal jsem se do blízkého muzea. Museo Chileno de Arte Precolombino je údajně nejlepším muzeem v Santiagu. Rozhodně je výborně uspořádané, má krásné světlé místnosti s denním světlem, na exponáty je skvěle vidět. Výjimkou je podzemní expozice (Chile before Chile) věnovaná kultuře indiánů Mapuche, kde není denní světlo. Nejnápadnějšími exponáty byly dřevěné mapuchské sochy, jejichž replikami je "zamořen" argentinský San Carlos de Bariloche.

Santiago: Museo Chileno de Arte Precolombino - mapuchské figuríny

V hlavní části je hodně mayských památek z míst, která jsem při svém vandru po Mexiku navštívil. Také sochy z bolivijského Tiwanaku, incké památky z Peru, památky z Karibiku a Amazonie, ale z chilského území toho moc nebylo. S prohlídkou stálé expozice jsem byl velmi spokojen.

Santiago: Museo Chileno de Arte Precolombino - sál s nejlepšími kousky

Santiago: Museo Chileno de Arte Precolombino - stopař

Santiago: Museo Chileno de Arte Precolombino - píšťala s designem Ferdy Mravence

Ve výstavní síni se konala výstava "Mantos funeracios de paracas: Ofrendas para la vida". Výstava textilií do nichž byli baleni význační nebožtíci. Vzorkem většiny látek byly různě stylizované lidské postavy, na jediném lajntuchu nebyly dvě postavy totožné. To proto, že symbolizovaly předky a různost zobrazení zvětšovala šanci, že se některý z předků pozná a o zesnulého se na druhém břehu postará. Nevýhodou bylo tlumené osvětlení a zákaz fotografování - obojí by zřejmě unikátním a krásně zachovalým látkám uškodilo.

Santiago: Jaro rychle přechází do léta

Cerro San Cristóbal

Vyšel jsem z muzea a povšiml si, že jaro tryskem přechází do léta. Začala se mi zapalovat lýtka, další muzea jsem vynechal a kvapil do hotelu pro kolo. Začal jsem na druhém břehu řeky Mapucho, dostal se až k obřímu obchodnímu domu. Měli bezvadný servis pro cyklisty. Dva zaměstnanci zamykali kola do stojanů, musel jsem jim jenom nahlásit jméno a číslo pasu nebo ID. Jméno Jorge, místo čísla pasu můj telefon, ten si na rozdíl od pasu pamatuji. V obchoďáku jsem se moc nezdržoval, ale bylo mi jasné, že tady zítra pořídím většinu dárků.

Jaká by to byla projížďka, kdyby se nejelo do kopce. To je možné i v centru Santiaga. Na vrch Santa Lucia se sice na kole nesmí, ale na mnohem vyšší Cerro San Cristóbal to už jde docela dobře. Projel jsem populární "chlastací" čtvrtí Bella Vista, místo alkoholu si dal na úpatí u babky mote de huesillo a šlápl do pedálů. Výhodou je málo aut, policie totiž pouští další auta, až když je pro ně na horním parkovišti volné místo.

Santiago: Cerro San Cristóbal - výhled na město

Byl jsem překvapen, jak jsem nabušenej. Do kopce jsem předjel více než 10 cyklistů a to i na silničních kolech. A mně to nikdo nedal. Denní jízda na kole je znát. Musel jsem se smát, když jsem nahoře viděl dojíždět ty schvácené tváře, které vypadaly jako těsně před infarktem.

Santiago: Cerro San Cristóbal - výhled od sochy Panny Marie

Výhledy na město jsou působivé, navíc v neděli večer nebyl žádný smog, který jinak Santiago občas souží. Na samém vrcholku trůní obrovská socha Panny Marie, která z této pozice ochraňuje město. V kostelíku pod sochou celebroval mši polský papež Jan Pavel II a dodnes je to vnímáno jako velká událost. Socha se velmi špatně fotografuje, chybí odstup.

Santiago: Cerro San Cristóbal - socha Panny Marie

K soše vede moderní křížová cesta, kde co kříž, to jiný umělec a samozřejmě i jiný styl. Najdete tady psychedelicky pomalovaný kříž, stejně jako kříž pomalovaný pravoslavnými ikonami. V reálu velice působivé, netradiční a zábavné. Pouze v ostrém podvečerním slunci to na fotkách moc nepůsobí.

Santiago: Cerro San Cristóbal - moderní křížová cesta

Santiago: Cerro San Cristóbal - křížová cesta s výhledem na město

Cestou dolů se už chlubit nemohu, předjel mne skoro každý. Zadní plášť byl už hodně sjetý, špalky brzd taky za moc nestály. Prostě jel jsem opatrně jako stará Blažková. Stejně mi to bylo prd platný, pod kopcem mi zadní kolo ušlo. Do hotelu 5 km, rozhodl jsem se to spravit. Náhradní duši jsem neměl, ale pumpičku a lepení jsem si prozřetelně vzal. Bohužel selhala moje metoda zjišťování píchnutého místa. Obvykle duši hodně nahustím a potom posunuji kousek od tváře, až ucítím závan unikajícího vzduchu. Protože dost foukalo, nepoznal jsem nic. Musel jsem kolo přenést do 200 m vzdáleného parku, přelézt plůtek a duši namočit ve fontáně. Potom už šlo všechno hladce a před osmou jsem byl v hotelu.

V pondělí jsem nakoupil dárky a tentokrát jsem se s tím tak netrápil jako v minulých letech, vzal jsem to hákem. Do obchoďáku jsem dojel metrem, jízdenka na jednu jízdu přijde na našich 20 Kč a platí do té doby, dokud z metra nevyjdete. Prozíravě jsem nakoupil i zásoby na další den, protože mne pravidelně v letadle trápí hlad a trs banánů spolehlivě pomůže.

Santiago: Nákupní středisko se zrcadlí v protější budově

Večer jsem nebalil a místo toho naposled do centra do hospody. Při zpáteční cestě jsem se zastavil u vokální skupiny, která zpívala rytmické, jak jsem později zjistil, náboženské písně. Lidé u toho tancovali. Vedle mne tancoval manželský pár, já se na ně usmál a v přestávce mezi skladbami za mnou paní přišla a hned natvrdo s otázkou "creo a dio". Začal jsem se typicky česky vytáčet "meno más" a jí to bylo jasný. "Budu se za tebe modlit, amigo". Byl jsem z toho docela naměkko. Každá taková podpora se může zejména na silnici hodit.

Santiago: Metro - stanice Universidad de Chile

Santiago: Metro - stanice Universidad de Chile - zrcadlo mezi nástupištěm a eskalátorem

V úterý šlo všechno hladce. Na 20 km vzdálené letiště jsem vyjel v deset hodin. Cestu jsem si pamatoval, před 4 lety jsem z letiště odlétal na Velikonoční ostrov. Kolo, prodloužené o metr díky složeným krabicím, se chvíli chovalo jankovitě, ale potom jsem si zvykl. Mimochodem, večer se mi nelíbila obloha, vypadalo to na změnu počasí. Proto jsem složené krabice zabalil do ohromného černého pytle. Tady je opatrnost namístě, rozmáčené krabice by mi nebyly k ničemu. Naštěstí nepršelo, bylo pouze zataženo.

Santiago: Budovaná cyklostezka okolo řeky Mapuche má být dlouhá 42 km

Nejprve jsem jel po chodníku k cyklostezce u paláce Moneda, ta mne dovedla k řece. Okolo řeky vede cyklostezka, která se od minula hodně zlepšila, je totiž součástí budované 42 km dlouhé cyklostezky okolo řeky Mapuche. Dojel jsem až k dálnici v blízkosti letiště, kde jsem minule spáchal asi 10 dopravních přestupků, než jsem se k letišti dostal. Letos jsem jel pouze asi 300 metrů contramano (v protisměru), jinak jsem byl vzorný. V poledne jsem byl u terminálu, ve dvě bylo zabaleno a za půl hodiny, po zaplacení obligátních 100 USD za kolo jsem byl odbaven.

Santiago: Po dvou hodinách práce vše zabaleno

S lítostí jsem vyhodil své vysloužilé cyklistické boty Keen. Sloužily mi dlouho a dobře, měly najeto desítky tisíc km. Firma Keen dělala dva modely. První z nich vydržel horko těžko 6000 km a po vandru jsem je pravidelně reklamoval a zdarma mi je měnili za nové. Tímto modelem se ovšem firma propracovala k dokonalosti, takže jí to asi přestalo bavit a výrobu cyklistických bot zrušila. Mimochodem, všimněte si, že u úplně ojetých bot je stále logo firmy téměř bez poškození. Designéři evidentně věděli, na čem u bot záleží nejvíce.

Santiago: Moje cyklistické boty skončily v odpadkovém koši na letišti

Let byl dlouhý a nudný, zabavil jsem se psaním. Pouze jediná perlička - letuška se mne ptala, zda jsem Němec, to jsem jí vyvrátil. Ale když mi nabízela po večeři koňak, požádal jsem jí o kmínku (Kummel). Srdečně se tomu zasmála a strčila mi pro jistotu koňaky tři. K ránu jsem s ní ještě dvacet minut tlachal u záchodků. Měla kamaráda cyklistu, poslal jsem mu vizitku, aby se podíval na můj web. Říkala, že jí to zajímá a podívá se také. Tak doufám, že se mi z Francie trochu zvýší statistika návštěvnosti.

Tak, milé děti, dočetly jste další pohádku o toulavém dědečkovi. Budete-li se chovat mravně a dědečka si mezitím neodnese čert, možná se za rok dočkáte pohádky další. A teď pěkně na kutě, holomci.

© Prožil, napsal, vyfotografoval Jiří Bína