Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy (a že měl i jiná potěšení, dodávám já).

Do národního parku Yellowstone

Boise, Mountain Home, Glenns Ferry, Bliss, Gooding, Shoshene, Richfield, Picabo, Craters of the Moon NP, Arco, Idaho Falls, Ashton, Island Park, West Yellowstone

Vzpomínka

Z našich médií jste možná slyšeli o vraždě čtyř cyklistů v Tádžikistánu. Dva z nich, mladý americký párek, jsem potkal vloni v Botswaně. Míjeli jsme se v protisměru v té největší divočině - na dvousetkilometrovém úseku mezi Pandamatenga a Nata. Jedinou civilizaci tam představuje silnice, jinak tam nic není. V oblasti žije divoká zvěř, sloni, lvi, hyeny, takže tam není pro cyklisty příliš bezpečno. Naštěstí jsem přespal v opuštěném rondavelu a ten jsem jim také doporučil. Byli to příjemní lidé, půlhodinku jsme si pokecali a pozval jsem je domů do Prahy. Škoda jich.

Mimochodem, některá média o nich psala úplné nesmysly - že jsou sice sluníčkáři, ale o místní lidi se nezajímají a podobné blafy. Přitom to byli lidé, kteří chtěli pomalu, ale důkladně, poznat kus světa. A k tomu je kolo přímo stvořené. Kdo to nezažil, nepochopí.

Botswana: Američané Jay a Lauren, které letos zabili v Tádžikistánu

Do Států za národními parky

Tažní ptáci díky teplému počasí ještě z Čech neodlétali, ale na mne už přišly toulací touhy a tak jsem jako každoročně vyrazil. Letos jsem si vymyslel prohlídku národních parků na americkém středozápadu. Ve zbývajícím čase bych si rád projel kousek amerického jihu, který mne fascinoval ve Faulknerových hlubokomyslných knihách a samozřejmě i v zábavných knížkách Marka Twaina. Každopádně, zpáteční letenku mám z New Orleans v Luisianě.

Týden před odletem byl hektický. Manželka mne zaměstnala ve sběru překotně dozrávajícího ovoce. Česal jsem švestky, kdy malý stromeček vyplodil skoro deset lísek ovoce, ale to bylo jenom zahřívací kolo. Dozrála menší jablůňka, otrhal jsem z ní zhruba 200 kg šťavnatých jablek a vydali jsme se do moštárny. Poté co bylo vylisováno přes 100 litrů moštu nám došla zásoba lahví a zbylá jablka jsme museli odvézt. Naštěstí jsem do rozdávání a zavařování moštu nebyl zapojen, musel jsem den před odletem zabalit. V den odletu jsem ještě ženě nainstaloval a předvedl sušičku ovoce dodanou z eshopu a teprve potom jsem byl ze všech manželských povinností dočasně uvolněn.

Jak nechtěně ušetřit

Na let jsem se odbavil online a přitom zaplatil zhruba 2200 Kč za druhé zavazadlo. Podal jsem zavazadla u přepážky a chtěl odvézt kolo do nadměrných zavazadel. Pracovník na přepážce mi řekl ať počkám, že musí něco vyjasnit. Šel za šéfovou směny a tam si asi 10 minut špitali. Potom oba za mnou přišli na přepážku s tím, že jsem za kolo nezaplatil správnou částku, že to mělo být 3200 Kč.

Šéfová mi řekla, že musím zaplatit celou částku za kolo a požádat si u KLM, aby mi refundovali to, co už jsem za druhé zavazadlo zaplatil. A prý nemohu ten rozdíl pouze doplatit. To mi fakt nadzvedlo mandle. Zeptal jsem se, zda preferují odbaveni online. "Jasně že jo", odvětila šéfová. "A proč tam nemáte volbu u druhého zavazadla, tam není žádná možnost, ani upozornění na jinak účtované sportovní vybavení. To je vaše chyba.", oponoval jsem já. "OK, zavolám na zastoupení", pravila šéfová. Po krátkém telefonátu jsem byl vyrozuměn, že je vše v pořádku, nic doplácet nemusím a mám si prý užít let s KLM. Jasně, proč ne.

A taky jsem si to užil. KLM je jedna z mála společností, která vám na evropském letu dá zadarmo pivo nebo víno. Nepohrdl jsem. Nicméně na letu do Salt Lake City byl skvělý servis a nabídka tak sugestivní, že jsem si kromě vína musel dát i masivního panáka skotské. Díky tomu jsem také za setrvávajícího denního světla uchrupnul na tři hodinky.

V Salt Lake City jsme přistáli stále za denního světla, ale u nás už byly 2 hodiny ráno. Ve frontě na imigration se mne zeptali, zda už jsem v USA byl a poslali mne k automatům, kde se odbavují držitelé amerických pasů. Tam jsem oskenoval vízum z pasu, oskenoval prsty kvůli kontrole otisků a nechal se automatem vyfotit. Vytisklo mi to proužek papíru s fotkou a s tím jsem měl přednostní přístup k imigračnímu úředníkovi. Tomu jsem na dotaz, co že to chci v USA dělat, řekl, že se chci trochu projet na kole a on mi popřál, ať si to užiju.

Vyzvedl jsem zavazadla, projel celnicí a znovu je podal u přepážky Delty. Potom jsem šel na bezpečnostní kontrolu. V USA se musíte zout, to už jsem dlouho nezažil. Odstavili mne stranou, měl jsem 2 Plzně zabalené a řádně deklarované z pražského Free Shopu a to byl problém. "To mi tady neuznáváme, buď tady to pivo nech, nebo to musíš podat jako zavazadlo, na palubu tekutiny nesmí". Pivo jim mi Češi nedáme, takže zpátky k Deltě a podat další zavazadlo. Asi jsem je naprudil tím, že jsem jim to pivko nenechal a při nové kontrole si na mne fakt smlsli. Akorát do naha jsem se svlékat nemusel.

V Boise jsme přistáli o půlnoci, u nás už bylo 8 hodin ráno. Chlápka u nadměrnejch, který mi předával kolo, jsem se ptal, zda se letiště na noc zavírá, že potřebuji smontoval kolo. "Nezavírá, klidně si to smontuj, žádný problém", odvětil. A taky to tak bylo. Nikdo mne neotravoval, byl jsem tam sám. V klidu jsem se převlekl do cyklistického, abych si nezamazal "civil", dal si tu zachráněnou Plzeň a pomalu a důkladně jsem kolo vybalil, sestavil a jízdou po rozlehlé hale otestoval.

Boise: Smontované kolo na liduprázdném letišti v 3:30

Byl jsem hotov po třetí hodině ranní, ale spát se na letišti nedalo. Hrála tam pořád docela slušná muzika ze šedesátých a sedmdesátých let, prokládaná každé tři minuty hlášením, že lidé nemají nechat svá zavazadla bez dozoru. Zkusil jsem spát venku před letištěm, ale tam zase bylo chladno. Kdybych byl na cestě už pár dní, dal bych to na trávníku ve spacáku pod širákem, ale zatím mám příliš silný civilizační nátěr.

Boise: V Budget Inn jsem strávil 2 noci doháněním jet lagu

Boise

Ubytování jsem měl zamluvené v Budget Inn. Přihlášení bylo od 15 hodin. Přijel jsem k motelu v 9 ráno a zkusil to ukecat. Můj pokoj byl obsazený, odhlášení do 11 hodin, mám přijet v jednu.

Boise: Capitol of Idaho

Boise: Před Kapitolem byla humanitární akce

Díky časovému posunu a nevyspání jsem byl úplně mimo čas, ani bdělý, ani spící. Majitel motelu mi doporučil, abych si na ty 4 hodiny zašel na pivo do přilehlé hospody. Jak bych asi poté dopadl? Takže jsem to zavrhl a vydal se s naloženým kolem obdivovat krásy Boise, hlavního města státu Idaho.

Boise: Budova právnické fakulty

"Vida ho, jsem ve státě Idaho". "Neboj se v Boise". A další nepublikovatelné pitomosti produkovala má unavená mysl. Ještě že se to alespoň rýmovalo. Projel jsem dobře udržované, cyklisticky vstřícné, ale podle našich evropských zmlsaných požadavků nezajímavé město.

Boise je hlavním městem státu Idaho. Jeho dominantou je místní Capitol of Idaho. Nejhezčí částí jsou staré rozlehlé usedlosti vytápěné termálními prameny. Není na ně moc vidět, jsou ukryty za stromy na rozlehlých pozemcích. Centrum je klasicky po americku "každý pes jiná ves", žádná úchvatná architektura. Město má řadu parků, největší rekreační prostor je okolo řeky Boise. Po obou březích vedou několika kilometrové cyklostezky ve skvělém stavu. Spousta lidí jezdí po městě na kole a to často i po chodnících. Nicméně řidiči jsou na cyklisty zvyklí a tak vše probíhá bezpečně.

Boise: Graficky působivý vjezd do garáží

Narazil jsem na obchod s turistickým vybavením. Koupil jsem plynovou kartuši do vařiče a macatý sprej na medvědy, údajně velice účinný na nebezpečné grizly. Před pár dny se u nás psalo o napadení turistů grizlí samicí (byla s mládětem) v Yellowstonu. Medvěda nakonec zahnali sprejem a chlapec vyvázl ze souboje s grizlicí pouze se škrábanci. Tak jsem si pochvaloval, jak jsem se dobře vybavil, ale jen do doby, kdy jsem si přečetl návod. Spuštění spreje bylo komplikované a výrobce doporučoval ho natrénovat na cvičném spreji, který dodává do obchodů. Zkoušet to na naplněném spreji nedoporučoval - ve spreji je zásoba pouze na 7 vteřinový výtrysk a testovací špricnutí trvá minimálně 2 vteřiny.

Druhý den jsem se v obchodě zastavil a pídil se po testovacím spreji. Neměli ho a tak jsem jim ten zázrak za 58 USD vrátil. Bez problémů mi cenu připsali na kartu. Místo toho jsem koupil větší pepřový sprej a populární rolničku. Ta se připne na batoh a zvonění zaručí, že o vás medvědi budou vědět a radši se vám vyhnou.

Boise: Kde to moc dobře nevypadá, tam se to domaluje

Konečně jsem se ubytoval, ale spát jsem v jednu hodinu odpoledne nešel. Rozhodl jsem se experimentovat, spací puzení potlačit a jít do pelechu až ve 22 hodin. Potom jsem si dal dvanáctihodinový spánek a zdá se, že jsem s "jet lagem" alespoň částečně zametl.

Boise: Pouliční malba na rozvodné skříni

Letos jsem si poprvé vzal smartphone a rozhodl se pořídit druhou simku americkou a zaplatit si nějaká data. Nejblíže byl Verizon, tam jsem začal. Ujala se mne dívčina, která tam snad byla první den, byla úplně vedle. Po dvacetiminutovém úsilí, kdy jsme vyplnili několik formulářů se konečně uvolnil její kolega. Ale ani potom jejich karta nefungovala. Nakonec zjistili, že s mým telefonem mohu používat karty pouze od T-Mobilu a ATaT. Důvěrně mi sdělili, že T-Mobile má slušné pokrytí jen ve městech a na venkově je to bída.

Nakráčel jsem do 3 km vzdáleného ATaT a za 10 minut jsem měl předplacenou kartu na měsíc na 1 GB dat za 30 USD. Prodloužení budu platit online každý měsíc. Chtěl jsem to rovnou zaplatit za 3 měsíce, ale odradili mne od toho. Při každé platbě totiž dostanu bonus 5 USD, takže bych na celkové platbě tratil deset dolíků.

Zastavil jsem se ve dvou cyklistických prodejnách, kterých je v Boise hafo. Potřeboval jsem s nimi probrat cestu směr Yellowstone, protože jsem na mapách nevyšašil žádnou lokální silnici z Boise. Existuje pár prašných cest, kterými se dá dostat na docela drsný (a taky prašný) Oregon Trail Back Country Byway. To mi ale na naloženém kole nedoporučovali. Nakonec z toho vylezla nutnost jet po Interstate 84, což je freeway (rychlostní dálnice), na které jsou kola obvykle zakázána. Ale protože neexistuje paralelní lokální silnice, tak se na kole po I84 jezdit může. No, moc jsem se na to netěšil.

Boise: Malebně omšelý barák

Rozcvička na interstate

Začátky jsou vždy těžké a tak jsem se, pořád ještě oblbnut časovým rozdílem, ráno motal po světnici a chaoticky se připravoval k jízdě. Za dva tři dny už to budu mít "v paži". Vyjel jsem před devátou, projel podle navigace městem a před letištěm najel na dálnici. Široká krajnice byla příjemná, akorát jsem se musel občas vyhýbat poházenému svinstvu - zbytkům pneumatik z kamionů, kusům drátových výztuží z pneumatik a dalším předmětům, které občas autům odpadnou.

Moc mne to nebavilo, provoz byl hodně silný, takže hluk a smrad, žádná idyla. Rychlost aut mne ale motivovala a já usilovně šlapal a jel opravdu rychle, alespoň na mé poměry. Konečně průměrná rychlost přes 22 km/hod je na naloženém horáku docela slušná. Od poloviny trasy k tomu také přispěl čerstvý vítr v zádech.

Z od Mountain Home: Interstate I84

Mountain Home

V Mountain Home jsem byl v půl jedné. Odbočil jsem z dálnice, na navigaci našel RV park a po jedné hodině jsem už měl stan postavený. Dal jsem si dvouhodinového šlofíčka, abych dohnal spánkový deficit a pak se vydal do místního Albertsons nakoupit jídlo s přáním, hlavně aby toho bylo hodně.

Mountain Home: První spaní ve stanu

Původně jsem chtěl vyrazit z Mountain Home po silnici 20. Následně jsem zjistil, že nemám šanci spát v kempu a tak jsem to přehodnotil. Dal jsem si dalších 80 km po dálnici a v Bliss z ní vypadl na klidnou a překvapivě kvalitní slinici 26.

Glenns Ferry: Pro jízdu na interstate jsem si navlékl reflexní vestu

Na dálnici se mi nelíbilo, spousta rychle jedoucích aut a každé z nich může udělat chybu nebo z něj může něco upadnout. Pro jistotu jsem navlékl reflexní vestu a cítil se trochu líp. Rychlou, ale nudnou cestu zpestřili až senioři na Rest Station kousek před Bliss. V rámci zvýšení bezpečnosti dopravy servírují kafe zdarma a k tomu studenou vodu a vlastnoručně upečené sušenky. Skvěle jsem si s nimi popovídal. Pán byl veterán korejské války a tak jsme probrali Pusan perimetr a překvapivou ofenzivu vedenou z Incheon. Tito lidé jsou ta pravá Amerika, ke které jsme se upínali za bolševika. Na ně žádné MeToo a podobné vymyšlené problémy neplatí.

Z od Bliss: Poutač na kafe zdarma

Z od Bliss: Senioři zvyšují bezpečnost dopravy naléváním kávy zdarma a rozdáváním vlastnoručně vyrobených sušenek - to je ta pravá Amerika, u nás nepředstavitelné

S úlevou jsem vypadl z interstate 84 a pokračoval po lokální highway 26. Hladký povrch, metrová krajnice a slabý provoz, to byla fakt úleva. Dorazil jsem do městečka Gooding, které hrdě oznamovalo 3567 obyvatel - což je na zdejší poměry dost velké. Jenom nevím, jak to dělají, když se někdo narodí či nedej bůh umře. To jdou přemalovat ceduli u vjezdu do městečka? Ale jasně, i ostatní osady oznamují počet obyvatel na jednotky.

Bliss: Konečně jsem vypadl z frekventované interstate 84 a mohl ji vyfotit z nadhledu

Gooding

Na křižovatce jsem si v prodejně u pumpy dal nadupané burito a zjistil, jak se dostanu k RV parku. Byla to neoplocená plocha za městem, stanoviště pro RV s vodou a elektřinou a zanedbaná loučka pro stany. Nikde žádná kancelář, pouze obálky na registraci a sloupek na vhození peněz. Stan byl za 5 USD, super láce. Ta byla vyvážena absencí záchodů a sprch. Ty sice na plánku byly, ale v reálu to byly nepoužitelné ruiny.

Gooding: Před kasárnami Národní gardy

Vrátil jsem se do města, vše si prohlédl (nebylo co) a nakonec nakoupil jídlo a pivko v místní sámošce. Mimochodem, byla neděle a měli otevřeno do 22 hodin. S pivem je tady trochu problém. Všude můžete nakoupit balení šesti, dvanácti či čtyřiadvaceti piv, ale koupit si půl litrovou láhev či plechovku je fakt problém. Samostatná piva začínají na 0.7 litru (25 oz), ale pravidlem jsou (skoro) litrovky - 32 oz. Prostě to tady s bojem proti alkoholismu vzali příliš od podlahy. Co mi zbývalo, koupil jsem dvě 32, no a považte, vychlemtal jsem je bez problému. Nutno dodat, že je zde extrémně teplé počasí, denní maxima na slunci 45 stupňů Celsia, průměr 32. Ale lidi mne straší, že než dojedu do Yellowstone, napadne tam sníh. Tak abych radši trochu přišlápl.

V od Gooding: Jedinou atrakcí byl nákladní vlak

V od Gooding: Slušný povrch, široká krajnice, malý provoz - silnice 26

Ráno jsem pokračoval po slinici 26 do Shoshone, což je mimochodem jméno indiánského kmene. Na křižovatce jsem potkal místního cyklistického borce na elektrokole. Ten si pochvaloval, že má na kole komponenty vyrobené v České republice a je s nimi velmi spokojen.

Shoshone: Nástěnná malba na domě vedle trati

Do Picabo, kde je RV park, který ale neměl inzerována místa pro stany, jsem to vzal přes Ritchfield. Při vjezdu hrdě oznamovali populaci 426 osob a mne bylo jasné, že tam žádnou populační explozi nevyvolám. V místní prodejně jsem koupil oblíbené microwave burito. Mražené burito, to nejlevnější čím můžete doplnit kalorický deficit a které vám ochotně rozpečou v mikrovlnce. Dal jsem si dvě a s chutí jsem se tím cpal ve stínu před místní poštou. A vůbec mne nevadily nutriční hodnoty zveřejněné na obalu, ze kterých by útlocitná duše usoudila, že po požití zcepení.

Ritchfield: Hlavní obchod na hlavní křižovatce obce se 462 obyvateli

Do Carey, kam silnice 26 a zároveň silnice 93 vedly (ano, jedna silnice má třeba 3 čísla) jsem jet nechtěl. Věděl jsem, že existuje odbočka do Picaba. Byla to docela hnusná prašná silnice s nepřetržitou roletou a zasypaná pískem. Po půlhodině natřásání mne začal řachtat přední nosič a musel jsem na něm utáhnout šrouby.

Poblíž Carey: Zkratka do Picaba

V Picabo byla u pumpy, jak to zde bývá, prodejna kombinovaná s restaurací. Dal jsem si polévku, koupil přerostlá pivka a ptal se na spaní v jejich kempu. Stany nedělají, pouze RV auta. Ale odkázali mne na 5 km vzdálený bezplatný kemp u Silver Creek. Dobrý, stan jsem postavil hned u říčky, v ní se také umyl. V kempu byl jeden suchý záchod, jinak žádné vybavení. Pitnou vodu jsem si prozíravě přivezl, jinak bych musel filtrovat vodu z řeky.

Pozoruhodné je, jak jdou ceny kempů dolů. V Mountain Home stál stan 25 dolarů (ukecal jsem na 20). V Gooding to bylo za bůra a tady zadarmo. Myslím, že novodobí vědci z humanitních fakult, by regresní analýzou měli vyvodit, že v dalším kempu mi budou za pobyt platit. Ale beze srandy, bydlení je zde drahé. Motel pod 80 USD je rarita a obvyklá cena je okolo 100 USD za noc. Tam samozřejmě mají Wifinu a kdybych bydlel po motelech, mohl bych zveřejňovat své povídání denně. Ale spát v posteli mohu doma, kvůli tomu se nemusím trmácet přes kus světa. Takže stan a co nejlevněji, amigos.

Silver Creek Campground: Ráno jako vyšité, ale trochu chladno

Ráno mne otravoval nějaký pes, ale když jsem vylezl ze stanu, hned poznal, kdo je tady pánem a s kňučením vypadl. Nasnídal jsem se v restauraci u pumpy, kterou jsem znal ze včerejška. Typická americká snídaně - volská oka, slanina, opečené brambory a toasty. K tomu kýbl kafe a byl jsem připraven vyrazit.

V od Carey: Křížky obětí dopravních nehod

V od Carey: Hornatá krajina

Silnice kopcovitá, ale stoupání spíše mírná, dalo se to pohodlně jet i ve zdejším stále panujícím vedru. Vrstvy staré lávy okolo silnice nasvědčovaly tomu, že se blížím k národnímu parku.

Poblíž Craters of the Moon: Vrcholy a krátery, vyhlídková silnice

Craters of the Moon National Monument and Preserve Idaho

Měsíční krátery zní v překladu název tohoto národního parku. Název je trochu zavádějící. Krátery na Měsíci jsou výsledkem pádů meteoritů, jak potvrdili američtí kosmonauti, kteří se byli po Měsíci projít. Kdežto zde jsou výsledkem vulkanické činnosti. Nebyl zde pouze jediný vulkán, ale série hlubokých štěrbin, které jsou známy pod názvem Great Rift (Velká Průrva), která přetínají planinu Snake River. Poslední erupce byla zhruba před 2000 roky. Geologové věří, že další erupce jsou pravděpodobné. A pravděpodobně se na ně i těší.

Craters of the Moon: Parkem vede silnice spojující jednotlivé přírodní atrakce

Craters of the Moon: Severní kráter

Craters of the Moon: Severní kráter a okolní krajina

Vstupné do národních parků je většinou 15 USD. Zakoupil jsem si roční vstupenku (Annual Pass) za 80 USD. Otázka pro těžké vzdělance - kolik Národních parků musím navštívit, aby se mi to vyplatilo - z hlavy prosím? Nicméně nechme počty pro 4. třídu základní školy být a věnujme se složité technice. Za vstupem do NP je kemp. Najdete si volné místo (máte-li jenom stan, můžete si vybrat jenom z míst pro stan, abyste nezabírali místo pro RV) a jdete k automatu zaplatit kartou. Přestože jsem pass platil kartou bez potíží, v kempovém automatu jsem se nechytl a to jsem vyzkoušel všechny 4 možné polohy karty. Šel jsem žádat o pomoc rangery, u kterých jsem platil pass. Koukali na mne nejdříve jako na popleteného moulu. Satisfakcí mi bylo, že zkoušeli taky všechny 4 polohy karty a nic. Nakonec jsem to zaplatil u nich.

Craters of the Moon: Devils Orchard (Ďáblova zahrada)

Craters of the Moon: Výstup na Inferno Cone (Pekelný kužel)

Parkem vede asi osmikilometrový silniční okruh, odkud se vyráží na jednotlivé přírodní atrakce. Jako jediný jsem si to obešel všechno pěšky, ačkoliv každé druhé auto mi nabízelo "lift". Je to docela depresivní, černá porézní hornina vyvřelá do pitoreskních tvarů. Taky se to všechno jmenuje ďáblovo, pekelné, prostě nic moc lidského v tom není.

Craters of the Moon: Výhled ze Spatter Cones

Craters of the Moon: Vyhaslý kráter Spatter Cones vlevo

V kempu byla pitná voda, splachovací záchody, ale žádné sprchy. Není se co divit, většina RV vozidel je tak velká, že kromě zmíněného příslušenství disponují snad i kulečníkovým sálem. Typicky je to menší autobus, za ním táhnou trochu větší osobní auto, které má na držáku vzadu alespoň jedno či dvě jízdní kola. Ptal jsem se několika lidí, jestli ta kola používají. "Jasně, jinak bychom je nevozili". "Kdy jste je naposled použili", nedal jsem se. "To bylo v Napa Valley, viď mámo, sakra vždyť to už je šest roků".

Craters of the Moon: Pohled na krátery

Craters of the Moon: Místní flóra je jedinečná

Ráno jsem zašíval problematický zip mého letitého spacáku, který trucuje a při nočním převalování se samovolně rozevírá. Jestli to nespravím a ochladí se, budu muset koupit nový spacák. Nikam jsem nechvátal, ještě se prošel po několika blízkých stezkách v NP a potom vyjel směr Arco.

Z od Arco: Highway 20 vedla v podhůří

Oddech v Arco

Po 30 km pohodlné jízdy převážně z kopce jsem dorazil do Arca, které nemá ani jeden tisíc stálých obyvatel. Tato malá osada má světové prvenství v tom, že to bylo vůbec první město kompletně zásobené elektřinou z atomové elektrárny. Ze dvou velkých RV parků jsem si vybral KOA. Fungující wifina, tu jsem potřeboval a také jsem musel vyprat. Pokračovat dál do 110 km vzdáleného Idaho Falls se mi opravdu nechtělo.

Pračka vyprala vše rychle za 7 čtvrťáků. Do sušení jsem neinvestoval, natáhl provaz mezi stromy a za 2 hodiny bylo prádlo suché. Zajel jsem na kole do města obhlédnout pamětihodnosti. Od nich jsem moc nečekal, ale hlavně jsem potřeboval studené pivko. Přesto jsem byl překvapen. Dozvěděl jsem se, proč je hora počmáraná čísly - každý maturitní ročník se tam zveřejní. A to už od roku 1920. Oblast okolo Arca je proslulá atomovým výzkumem a poblíž Arca jsou proslulé INL (Idaho National Labratories). Proto mne nijak nepřekvapilo torzo vysloužilé atomové ponorky na návsi.

Arco: Číslicová hora - každý maturitní ročník od roku 1920 napsal číslo svého ročníku na horu nad městem

Arco: V parku je vystavena věž atomové ponorky SN-666 USS Hawkbill, která sloužila od roku 1969 do 2000

Celé odpoledne volno, psal jsem blog pod stromečkem a k tomu dobře vychlazený, původně australský, modrý Fosters (pro neznalé - zelený má více alkoholu). Připadal jsem si jako na dovolené. Co víc si člověk může přát ...

V kempech KOA mívají snídaně zdarma - kafe a vafle. Vzpomínám na KOA těsně nad floridskou hranici, kde mne před pěti lety vaflemi málem zahubili. Připadal jsem jim tak hubený, že mne donutili sníst snad 6 kousků. Letos je situace jiná. Jsem stále ještě vykrmen z rodinné dovolené na Korfu, takže nejprve musím vypustit pneu v oblasti pasu. Navíc snídaně byla až od 9 hodin. Pohrdl jsem jí, dal si sardinky, kousek chleba a instantní ovesné vločky. Kupodivu mi to na těch 110 km jízdy stačilo, i když v závěru jsem už docela strádal.

Okolní krajina nezajímavá, stále stejná prérie porostlá žlutou trávou. Výjimkou jsou zemědělské enklávy, kde intenzivním zavlažováním dokážou pěstovat populární kukuřici a nebo obyčejnou trávu na seno. V dávných dobách zde indiáni lovili slony, velbloudy a bizony. Posledně jmenované lovili až do roku 1860 (nebo 1880?) a potom se museli přesunout do Montany. Zimy zde budou náročné, o čemž svědčí pevné sněhové zábrany instalované v okolí silnice.

Jako celoživotní letecký fanda se musím zmínit i o zdejších rozsáhlých oblastech, ve kterých se testovala přesnost bombardování. Podle místních zdrojů to bylo zejména od roku 1942 velice intenzivní. O všem informují panely na silničním odpočívadle.

V od Arco: Okolní krajina sloužila ve druhé světové válce jako cílová oblast pro testovací bombardování (zejména pro bombardéry Liberator)

V od Arco: Vymezení testovací oblasti pro bombardování

V zásadě plochou, mírně zvlněnou step, narušují 3 výrazné vulkanické kopce. Ale to je tak všechno co zde můžete obdivovat.

V od Arco: Silnice 20 - vulkanické kopce

Idaho Falls

Na zdejší poměry velké město, 56 813 obyvatel (za ty tisíce bych ruku do ohně nedal, ale 813 si pamatuji přesně). Hlad hlodající v mých útrobách pominul všechny možné atrakce okolo cesty (ujišťují vás že žádné nebyly) a soustředil se na vyhledání nejbližšího supermarketu. Tam jsem se opravdu rozmáchl, vyndal přídavnou síťku na spacákovou brašnu a do ní nacpal zakoupený tovar. Potom jsem zapnul navigaci a hladem jsem byl dohnán k nejbližšímu RV parku, u kterého byl inzerován i kemping. Na postavení stanu čas nebyl, nejdříve jsem spořádal polovinu zakoupeného jídla. Potom jsem se rozhlédl po okolí, zjistil, že mi přidělené místo nevyhovuje a šel si ho vyměnit.

Večer přijela česká rodinná parta - 4 lidé ve vypůjčeném malém RV značky Jucy, který měl rozměry většího kombíka. Dva z nich spali na střeše ve skládacím stanu, zbylí dva v autě. Bylo to však vymakané, po odklopení pátých dveří se objevila úsporná kuchyňka se 2 plynovými vařiči - jeden pro vnitřní použití a druhý venkovní. Nechyběla ani malá lednice a malý sklad potravin. Přijeli z Yellowstonu a tvrdili, že jim tam byla zima. Zip mého spacáku zatím drží, tak bych to měl ustát.

Idaho Falls: Za řekou Snake River vykouklo něco jako Lomonosova univerzita

Pokračoval jsem po silnici 20, která měla parametry a provoz interstate. Až za Chesterem se vrátila k normální obousměrné silnici, ale krajnice byla pořád luxusní. Po ujetí necelých 90 km se příhodně objevilo městečko Ashton (cca 1150 obyvatel). V průvodci státem Idaho, který jsem sebral v Boise na letišti a který obsahuje seznam ubytování, jsem objevil hotel s přilehlým RV parkem, kde inzerovali i místa pro stany. Super volba, stan za 10 USD (nebývalá láce), elektřina a voda na místě. Pouze záchody a sprchy chyběly. Na záchod mohu chodit do hotelu a umyju se u kohoutku s vodou až se trochu setmí. Ušetřené prostředky jsem investoval do jídla v přilehlé restauraci. Nacpal jsem se nezdravým, ale vydatným jídlem (dvojitý hawajský burger, porce skoro k nesnědení) a byl připraven na zítřejší jízdu na hranici NP Yellowstone.

Ashton: Malebný hřbitov

Večer si přišel v kempu popovídat bývalý voják, který sloužil několik let také v Německu. Shodli jsme se v názoru na Donalda Trumpa - z obou možností to byla lepší volba. Potvrdil mi, že lidé živící se vlastní prací mu fandí. A líčil mi historku s jeho mladou známou, která prosazovala Hillary Clinton. Pochvalovala si, jak bude všechno zdarma, studium, zdravotní péče, levná doprava a vůbec. Její nadšení pominulo v okamžiku, kdy jí vysvětlil, že až ona bude vydělávat, zaplatí všechny ty výhody zdarma tím, že bude platit vysoké daně.

Ashton: Mladí býčci mne pořád ostražitě pozorovali

Nad ránem mne vzbudila bouřka a déšť. Ten brzy ustal, ale okolo šesté znovu začal doprovázen větrem síly vichřice. Ta potom déšť potlačila a když jsem těsně před sedmou vstával, bylo po dešti. Vítr stan v podstatě vysušil a tak jsem ho rychle sbalil, protože to vypadalo, že se každou chvíli zase rozprší. V silném větru jsem ani nevařil oblíbené kafe na snídani a čaj na cestu. Najedl jsem se v obchodě na křižovatce u pumpy a vyrazil proti nepříjemně silnému větru.

Začalo to zostra, vytrvalé stoupání nebylo úplně ideální na nacpaný žaludek. Ale větru jsem se zbavil, silnice byla obklopena vzrostlým lesem, což byla příjemná změna oproti nekonečné prérii, kterou jsem projížděl dosud.

Island Park: Okolí městečka je vyhlášenou rekreační oblastí

V od Island Park: Buffalo River

Okolo silnice byla řada kempů ve státním parku, napočítal jsem jich snad 20, z toho jeden z nich byl podle vyvěšené tabule plný. Tyto kempy jsou většinou velmi jednoduché, obvykle mají jen suchý záchod a o vše ostatní se musí postarat kempující. Zato jsou velmi levné.

Hranice Idaha a Montany: Na vrcholu stoupání jsem přejel do státu Montana

West Yellowstone

Věděl jsem, že ve West Yellowstone je minimálně 5 RV parků a tak jsem si byl jist, že se tam chytnu. Dorazil jsem okolo čtvrté, obloha se zatáhla temnou černí a já objížděl RV parky a všude mne odmítli. Byť i měli volná místa na RV, odmítli mi je poskytnout pro stan i když bych zaplatil plnou cenu (cca 50 USD).

West Yellowstone: Madison Street

Díky tomu, že mám koupena mobilní data, jsem mohl prověřit nabídku ubytování na booking.com a hotels.com. Všechno obsazené, našel jsem 4 možnosti v ceně od 4500 Kč za noc. Uvažoval jsem, že bych se vrátil 16 km zpátky do kempu KOA, který jsem viděl u silnice. Bylo by to proti silnému větru a déšť s bouřkou byly na spadnutí. Nakonec jsem zajel do Visitor Center a tam mi sehnali to nejlevnější, co bylo ve městě k mání. Bydlel jsem ve velkém RV (obytném autě, spíš autobuse) s lednicí, vařičem, mikrovlnkou, elektrickým krbem a prostě plnou výbavou. Fotky můžete vidět v Zajímavostech. Bylo to sice nejlevnější, ale kolik to stálo, na to se ani neptejte.

West Yellowstone: Tady už předvídavě propagují Vánoce

West Yellowstone: Odpadkové koše ve městě mají tvar i otevírání odolné medvědům, zde to není nutnost, ale atrakce pro turisty

© Prožil, napsal, vyfotografoval Jiří Bína