Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy (a že měl i jiná potěšení, dodávám já).

Do národního parku Bryce Canyon

Torrey, Boulder, Escalante, Tropic, Bryce Canyon NP

Letos zlobí zipy

Každý rok se vyskytne nějaká závada ať už na kole nebo na výbavě. Letos to jsou jednoznačně zipy. Začalo to spacákem. Ten mne trochu zlobil už vloni v Africe, ale zalepil jsem spodních 10 cm zipu a zdálo se to být v pořádku. Tady se mi zip v noci rozevíral, takže spacák moje staré kosti moc neohřál. Takže jsem zastehoval dalších 20 cm zipu a s trochou opatrnosti to zatím drží. Potom se přidaly zipy na stanu - nejprve vnitřní a potom i tropiko. Při silném větru, který zde je spíše pravidlem, se mi rozevíral venkovní zip a do pelechu mi foukal studený vítr. Vyřešil jsem to tak, že chodím do stanu druhým vchodem a zatím to funguje. Ještě, že jsem si před lety objednal stan se vstupem z obou stran. Nakonec se přidal zip na mé softshellové bundě z Lídlu. No ale to je prkotina.

Šel jsem spát s vědomím, že druhý den mne čeká výšlap do 3000 metrů nad mořem. Musel jsem přejet Boulder Mountain. V noci foukal silný nárazový vítr, který mi rozevřel vnější zip na stanu a podařilo se mi to spravit až ráno. No to bude zítra mazec, pomyslel jsem si a otočil se na druhý bok, aby mi nefoukalo do tváře a oddal se posilujícímu spánku.

Před odjezdem jsem se zastavil v Subway a koupil footlong sendvič s roastbeefem, abych po cestě nehladověl. Potkal jsem párek mladých Němců, kteří také cestovali na kole a chystali se rovněž nahoru na horu. Ty mi asi natrhnou žaket, říkal jsem si, i když ještě nebyli úplně zabaleni k odjezdu a chtěli vyjet tak za půl hodinky. No nenatrhli mi nic, už jsem je neviděl.

Moc informací je na škodu

Já raději jedu do neznáma. Proto jsem nebyl nadšen tím, že jsem znal nejvyšší bod trasy. Čas od času jsem na výškoměru kontroloval svou polohu a věděl, že musím například vydupat ještě 600 výškových metrů. Ale nejhorší to bylo při občasných sjezdech. "Né, dolů, né", říkal jsem si s vědomím, že ty metry budu muset zase pracně vyfunět. Když trasu neznám, tak jsem víc v klidu.

Stoupání bylo fakt výživné, některé části hodně strmé a tak jsem jel na nejlehčí převody. Ač nerad, musím se přiznat, že jsem v jednom hodně strmém úseku vyměkl a dokonce 200 metrů kolo tlačil. Fuj, hanba. Jedinou klikou bylo, že v horách byl vítr odstíněn, až pod vrcholem duněl silný protivítr.

Odpočívadlo při stoupání na Boulder Mountain: Americká cyklistka trvala na památeční fotografii

Stoupání na Boulder Mountain: Pohled na část národního parku Capitol Reef

Zhruba v polovině bylo odpočívadlo s vyhlídku. Tam jsem se zakecal snad na hodinu. Nejprve s jednou americkou cyklistkou, která byla v roce 2000 v Čechách a jela z Prahy do Vídně. Ta mi kromě bohatého vyprávění vnutila vodu a také něco jídla. Potom jsem podebatoval s milou rodinkou z České Třebové, která byla na výletě autem po Americe.

Stoupání na Boulder Mountain: Lesy pod vrcholem byly krásně vybarvené

Stoupání na Boulder Mountain: Už jenom 150 výškových metrů a budu nahoře - docela jsem to prožíval

Stoupání na Boulder Mountain: Ani funění do kopce mi nazabránilo obdivovat okolí silnice

Nakonec jsem se na ten kopec vyhrabal. Vyjel jsem do sedla, setřel pot a řekl si, teď už to půjde jenom dolů. Chyba lávky, po dvou km se objevilo další sedlo, ke kterému bylo potřeba zase vyjet. Ale sjezd jsem si fakt užil. Moc jsem nebláznil, často brzdil a na odpočívadlech pouštěl auta přede mne. Ale musím říci, že tady lidé jezdí slušně a raději s předjížděním počkají. Výjimkou jsou moji vrstevníci v ohromných RV autech. Ti jedou pořád stejnou rychlostí po své straně silnice a na mne troubí abych uhnul, i když vidí, že nemám kam.

Stoupání na Boulder Mountain: Sedlo ve výšce 9600 stop (2880 m)

Stoupání na Boulder Mountain: Působivé okolí silnice před druhým sedlem

Boulder

Nebyl to ten slavný outdoorový Boulder v Coloradu, ale malá vesnička čítající zhruba 200 duší. V Anasazi State Park, což je muzeum u silnice, jsem se ptal na kempy. "Zhruba 20 km na jih je Calf Creek Camping, ale ten je plný", řekli mi. No nebylo divu, byl pátek a krásné počasí. U obchůdku jsem potkal fotografa ze včerejška, ten jel do 30 km vzdáleného kempu přístupného jenom 4WD. U pumpy bral benzín nějaký místní kovboj a ten mi poradil. Asi dvě míle za Boulderem je u silnice obchod a tam mě prý nechají postavit stan.

Boulder: Hills Hollows - obchod jako vystřižený z kovbojky - za ním jsem kempoval

A bylo to tak. Stan za pět dolarů, sprcha za dalších pět. Záchody s tekoucí vodou. Plácek na kempování byl písčitý, ale rovný. Lavice tam neměli, sednul jsem si na lavici před krámek. Takže dobrý, hlavně už jsem nikam nemusel. Dalším benefitem bylo, že měli obstojný výběr piva, žízní jsem netrpěl. Snědl jsem sendvič zakoupený ráno v Torrey, zapil litrovkou piva a byl jsem spokojen.

Boulder: Působivě zvrásněné skály

Jen tak na okraj, celý den jsem jel na ranní polévku z konzervy k tomu bagel a po cestě jsem měl pouze jednu tyčinku Clif Rock a kus sušenky od zasloužilé americké cyklistky. Většinou mám snahu se v průběhu dne lehce najíst, ale tady nebylo vůbec nic. Alespoň mi to nesnižovalo výkon, po jídle cítím, že se mi jede o něco hůř.

Boulder: Kochací silnice 12 - všimněte si, že v Utahu mají značky silnic podobu včelího úlu

Kochací silnice 12

Po této silnici vede dálková americká cyklotrasa číslo 70, najel jsem na ní už v NP Capitol Reef. Své cyklisty tady nijak nešetří, viz včerejší stoupání. Ale to je holt kapitalismus, amigos. Samozřejmě zde nejsou žádné cyklostezky či vyhrazené pruhy, pouze silniční značky upozorňující na to, aby motoristé s cyklisty silnici sdíleli. Vypadá to jako nic, ale má to velký význam. Cyklista je zde oprávněně, tak to vezmi na vědomí automobilový divochu.

Poblíž Calf Creek: Výzva ke sdílení silnice s cyklisty vždy potěší, ale také pomůže ukáznit divochy mezi řidiči

Silnice 12 je značena jako "scenic byway", já tomu říkám kochací silnice. A že tady to fakt bylo. Projíždí rozsáhlou oblastí Grand Staircase Escalante National Monument. To velké schodiště bylo z obou stran silnice. Ta vedla na hřebeni, zmítajícím se nad stometrovými propastmi zleva zprava. Silnice úzká, prudké zatáčky, v první části klesání až 14%, potom podobně výživná stoupání. To toho duněl silný nárazový vítr ze 3 hodin. Ten mi nevadil, protože mne sfoukával do silnice a nikoliv ven, do okolních kaňonů.

J od Boulder: Silnice v pustině Grand Staírcase Escalante National Monument

J od Boulder: Strmá klesání a stoupání, ostré zatáčky - fakt výživný

J od Boulder: Grand Staírcase Escalante National Monument - rozpraskaná pustá krajina bez vody

J od Boulder: Občas bylo vidět nějaké to UFO

Svezl jsem se adrenalínově dolů, pak jsem to samozřejmě zase musel vydupat. Deset km před Escalante se to uklidnilo, kaňony si daly chvíli pohov a já se sklouznul do příjemného městečka. Právě v něm probíhal umělecký festival, muzika hrála na návsi a já byl v pokušení tam přespat - kempů bylo přímo v Escalante několik. Ale měl jsem najeto jen 40 km a kam bychom přišli, takhle se flákat, že ano.

Poblíž Calf Creek: Barevné skály

Poblíž Calf Creek: V sobotu byla kavárna obležená auty

Calf Creek: Camping a vstup do kaňonu vedoucího ke známému vodopádu

J od Calf Creek: Stoupání na náhorní planinu

J od Calf Creek: Panorama silnice vedoucí pustou krajinou

J od Calf Creek: Silnice stoupala několika serpentinami na náhorní planinu

Escalante

Pobyl jsem tam necelé 2 hodiny, festival sice nebyl žádný zázrak, ale v takhle odlehlém městečku to bylo fajn. Dal jsem si fish and chips a poté se nemohl rozhodnout, zda to půjde ven horem nebo dolem. Alespoň pivko měli u pumpy obstojné, zásobil jsem se Fosterem. V Utahu smí běžné obchody prodávat piva pouze do obsahu 3.5% alkoholu - to víte, mormoni. Výrobci to řeší tak, že na zdejších plechovkách obsah alkoholu neuvádí. Modrý Foster má normálně myslím 5% (u nás pivo dvanáctka), ale tady se prodává ve stejné lednici s poblijóny typu Coors Light, který podmínku 3.5% splňuje. Ostatní alkohol včetně vína smí prodávat pouze státem licencované Liquor Shops.

Escalante: V těchto vozech se mormonští osadníci prodírali pustinou

Escalante: Výjev z dramatické jízdy v mormonském památníku

Escalante: Právě vrcholil několikadenní umělecký festival

Escalante: Ani dinosaurus z papírmaše mne nepřesvědčil, abych v Escalante na festivalu zůstal

Fish and chips se mi převalovaly v žaludku a já měl za to, že proto se hrabu tak pomalu. Samozřejmě silný protivítr byl taky na vině. Ale hlavní příčinou bylo docela pozvolné, ale vytrvalé stoupání.

Už bylo načase

Nejbližší kemp podle GPS byl KOA Campground v Cannonville, což bylo na hranici 100 km za den. Jistě bych to dal, kdyby nebylo vyhnutí, ale já už potřeboval to taky někde hodit "na divoko". Projížděl jsem oblastí Dixie National Forest. V "národních lesích" můžete kempovat kdekoliv, leda by to bylo výslovně zakázáno. To nebyl tento případ. Proto jsem byl v klidu a jen čekal, kdy mne to přestane bavit.

Pořád mne to bavilo, ale National Forest skončil. Dojel jsem do sedla ve výšce 7600 stop. Vedle silnice bylo odpočívadlo se suchým záchodem. Jasná volba. Naproti přes silnici hluboký les a tam jsem se krásně vyspal do růžova.

Sedlo pod Escalante Peak: Pohled na protilehlý kopec v místě, kde jsem stanoval

Sedlo pod Escalante Peak: Konečně taky stanování na divoko, žádná zvířata mne navštívit nepřišla

Ráno jsem ze zbývajícího litru vody uvařil kafe a čaj, snědl kus několikrát přetaveného sýra a půlku bagelu. K tomu sýru, kupuji samozřejmě tvrdý sýr, ale v brašně se to v teple, panujícím přes den, několikrát přetaví a senzorické a chuťové vlastnosti doznají významných změn. Ale špatně mi z toho nikdy nebylo. S nadějí jsem vyrazil z kopce do Henrieville, kde jsem hodlal posnídat. Nic tam nebylo, jenom svátečně oblečení lidé rozvážně kráčeli do kostela. Byla neděle.

S od Henrieville: Pořád se bylo na co koukat

S od Henrieville: Silnice naštěstí uhnula doleva a nebylo nutno šlapat nahoru

Další šance asi 5 km vzdálené Cannonville. Obchod před půlhodinou zavřel, takže zase nula bodov. Ano, camping KOA v obci byl, ale místa pro stany žádná sláva. Hlad mne hnal do dalšího městečka s exotickým názvem Tropic. Tam už měli alespoň obchod s potravinami. Jediná nabídka koláč a k tomu samozřejmě sterilní americké kafe.

Tropic: Piano jak od Andyho Warhola před místním obchodem

Silnice začala stoupat a to už jsem věděl, že se blížím k Bryce Canyonu. Národní park je v nadmořské výšce nad 2400 metrů a k tomu mi pár stovek scházelo. Žádnej stres, na severní hraně parku je Mossy Cave, parkoviště u silnice. Šel jsem se na jeskyni podívat, zbytečně, nic moc. Malý vodopád taky nevyvolával žádné velké emoce. Ale okolí bylo úžasné.

Bryce Canyon NP: Parkoviště u trailu na Mossy Cave

Pokračoval jsem dál. Na strmých stoupáních jsem zvyklý volit co nejlehčí převody. Proto mne výšlap na křižovatku k národnímu parku nijak nezničil. Odbočil jsem vlevo na Bryce City, založené poměrně nedávno. To je východiskem do národního parku, obchody, restaurace, kempy, cabins a dokonce rodeo od úterý do soboty - to jsem bohužel nestihnul. Nakoupil jsem zásoby a po cyklostezce dojel do národního parku. Auta za 35 dolarů, kola a pěší za 20. Ukázal jsem můj annual pass, chtěli vidět ID, řidičák jim stačil.

Bryce Canyon National Park

V informačním centru jsem zjišťoval možnost kempování v parku. Nijak mne to netížilo, protože v City bylo volno a do parku jezdí shuttle bus zadarmo. Rangerka mi sdělila, že místa v kempu jsou, dokonce ve 2 kempech. Ale varovala mne, že předpověď na zítřejší noc je příšerná, bouřky s přívalovými dešti, pravděpodobnost 80%. Za posledních 24 roků zde blesky zabily 4 lidi a vážně zranily 6 dalších lidí. Mám si zaplatit jednu noc a pak se rozhodnout. Byl jsem v pohodě, pravděpodobnost 20%, že nebude bouřka, nebyla zase tak malá.

Jean-Pascal počtvrté

U registračního kiosku do severního kempu jsem viděl přijíždět dalšího cyklistu. K mému překvapení se z něho vyklubal kanadský Jean-Pascal. Poprvé jsem ho viděl v hiker-biker v Madison, podruhé na křižovatce do Grant Village, potřetí v Grand Teton. Fakt náhoda, každý jezdíme jinou trasou. Našli jsme v kempu místa na dohled od sebe.

Bryce Canyon NP: Queens Garden Trail - cyklistický kolega Jean-Pascal opět na scéně - potkal jsem ho už počtvrté, přestože každý jezdíme jinudy

Funguje to takto - u kiosku si vezmete registrační obálku, najdete místo, které není zabrané. Vyplníte registrační obálku, jednu část odtrhnete a přilípnete do klipu na sloupku s číslem místa. Tím je místo vaše. Časem vložíte do obálky požadovanou sumu (zde 20 USD za noc) a vhodíte do kaslíku u kiosku.

Bryce Amphitheater

Postavil jsem stan a odkráčel na stanoviště shuttle autobusu. Ten je zdarma, vyjíždí z Bryce City a staví na několika místech amfiteátru. Dojel jsem na nejvzdálenější vyhlídku - Bryce Point, popošel k okraji a spadla mi čelist. Přede mnou se otevřel neskutečný pohled na tisíce většinou červených sloupů různých tvarů a velikostí.

Bryce Canyon NP: Bryce Amphitheater -pohled z jednoho z vyhlídkových stanovišť na horním okraji

Bryce Canyon NP: Bryce Amphitheater - jeden z mnoha pohledů

Bryce Canyon NP: Pohled na část rozlehlého Bryce Amphitheater

Bryce Canyon NP: Stromy a keře lemují okraje Bryce Amphitheater

Bryce Canyon NP: Bryce Amphitheater - rozlehlost vynikne ve srovnání s postavičkou na Inspiration Point vpravo nahoře

Bryce Canyon NP: Bryce Amphitheater - pohled shora na část kaňonu

Obešel jsem horní okraj kaňonu, i když je to spíše něco jako kráter. Z Bryce Point přes Inspiration Point, Sunset Point až k Sunrise Point. Pohodlná cesta s neskutečným množstvím proměnlivých pohledů. Skalním strukturám se zde říká hoodoo, tvary jsou značně rozmanité, seshora jsem si vybíral zajímavá místa teleobjektivem.

Bryce Canyon NP: Bryce Amphitheater - bližší pohled na hoodoos

Bryce Canyon NP: Některá hoodoo mají povědomé tvary

Bryce Canyon NP: Přiblížení skalních útvarů viděných shora z okraje Bryce Amphitheater

Bryce Canyon NP: V Bryce Amphitheater se skrývá spousta zajímavých objektů

Bryce Canyon NP: Už se nedivím, že někdo to selfíčko nepřežije

Bryce Canyon NP: Skály mají různé odstíny od temně červené až po bílou

Bryce Canyon NP: Vyhlídka Inspiration Point

Bryce Canyon NP: Příroda rozhodně nešetřila na množství, ani na rozmanitosti

Bryce Canyon NP: Pohled ze Sunrise Point na začátek trailu do Queens Garden

Bryce Canyon NP: Západ slunce osvětloval vzdálené hory (kde jsem včera tábořil na divoko) a Bryce Canyon potemněl

Bryce Canyon NP: Strom na horní hraně

Špatná předpověď naštestí nevyšla (posunula se na další den). Hned po snídani jsem zase autobusem odjel na Bryce Point a včerejší procházku si vlastně zopakoval, tentokrát dole mezi hoodoos. Prošel jsem Pekaboo Trail, navázal na Navajo Trail a skončil na Sunrise Point, kde končí Queens Garden Trail. Bylo to úžasné a těžko k tomu mohu něco dodat. Podívejte se na obrázky a časem snad zpracuji a doplním i videa.

Bryce Canyon NP: Turisté na Peekaboo Trailu

Bryce Canyon NP: Peekaboo Trail - průchod do další sekce

Bryce Canyon NP: Peekaboo Trail - impozantní sloupy

Bryce Canyon NP: Peekaboo Trail - v pozadí vyhlídka Bryce Point

Bryce Canyon NP: Peekaboo Trail - struktury

Bryce Canyon NP: Peekaboo Trail - kam jsem se podíval, všude bylo něco, co stálo za to

Bryce Canyon NP: Peekaboo Trail - cesta k Navajo Trail

Bryce Canyon NP: Queens Garden - pomník královny Viktorie úplně vpravo nahoře

Bryce Canyon NP: Queens Garden - pomník královny Viktorie - hoodoo je podobné londýnskému pomníku královny

Bryce Canyon NP: Queens Garden Trail je nejlehčí a proto hojně navštěvovaný

Bryce Canyon NP: Queens Garden Trail - krajina pod okrajem kaňonu

Bryce Canyon NP: Queens Garden Trail - kuželka

Bryce Canyon NP: Queens Garden Trail - nezvykle velké množství bílých skal

Bryce Canyon NP: Queens Garden Trail - je s podivem, že se zde stromům vůbec daří

Bryce Canyon NP: Queens Garden Trail - kmen stromu a skály

Servisní odpoledne

Po návratu z polodenní vycházky jsem musel udělat neodkladné věci. Zkontrolovat, seřídit a namazat kolo. Dát si konečně sprchu - nebyla v kempu, ale v General Store za 3 dolary. A hlavně vyprat, už jsem neměl oblečení na výměnu a všechno se na mně lepilo. Nakonec se mi podařilo i trochu nabít počítač (v prádelně), dopsat kapitolu z Capitol Reef. Wifi byla v návštěvnickém centru asi 1.5 km od kempu. Navečer jsem tam zaběhl a vše fungovalo, byť docela pomalu.

© Prožil, napsal, vyfotografoval Jiří Bína