Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy (a že měl i jiná potěšení, dodávám já).

Do národního parku Petrified Forest

Cameron, Flagstaff, Meteor Crater, Winslow, Holbrook, Petrified Forest South Entrance, Petrified Forest North Entrance, křižovatka I40 a Pinta Road

Znovu do té samé výšky

Jak už asi víte, detaily cesty dopředu moc neřeším, rád se nechávám překvapit. Tentokrát to bylo překvapení silně nemilé. Vyjel jsem na první kopeček za Cameronem a zdáli se na mne potměšile špulily zasněžené vrcholky pohoří San Francisco, s nejvyšší horou Arizony 3790 metrů vysokou. Silnice vedla přímo do hor a mne se zdálo, že i na vzdálenost 50 km vidím nitku silnice protínající vysoko posazené sedlo.

Gray Mountain: Vyzdobené obydlí

A tak tomu také bylo. Silnice padesát km stále stoupala až do výšky 2200 m. Z takové výšky jsem včera sjel a užíval si náramně pohodlnou rekreační jízdu. Navíc foukal protivný, silný a studený vítr z deseti hodin. Ten mi opravdu pil krev. Když byl ve strmých partiích odcloněn okolními kopci, docela jsem si oddechl. Jednou z nevýhod jízdy na kole do kopce je fakt, že sedlo tlačí na jisté partie pánského ústrojí. Nevím, jak to mají ženy, třeba jim to dělá dobře. Pánové ale musí čas od času zastavit a "prohrábnout rošt".

San Francisco Mountain: Mraky se nejdříve jenom mračily, ale potom to na mne všechno vylily

Do toho začalo pršet, natáhl jsem pláštěnku a neoprenové rukavice. A funěl, funěl a funěl, až jsem ten kopec vyfuněl na samý vrcholek. Silnice ze sedla moc neklesala, Flagstaff má nadmořskou výšku skoro 2100 metrů.

Příjemně (příšerně) uondán jsem dojel k velké nákupní plaze. S tím uondáním se to má takto - když se trápíte do kopce, je to někdy fakt příšerné, ale jakmile jste nahoře, je okamžitě vše zapomenuto a jasně, jste jenom příjemně unaveni. V supermarketu Safeway jsem se vrhl na suši, které tam připravují a dal si tak pozdní oběd. Došli mi už nitě na zašívání zipu spacáku. V Safeway měli špulku nití za 3 dolary (ano, značka Singer). Poblíž byl Dollar Tree, nebo Family Dollar, prostě levný obchod. Za dolar jsem dostal kompletní šití nebývalého rozsahu. Bylo to 20 malých špulek nití různých barev, k tomu jehly a pro člověka umdlévajícího zraku velmi potřebná rekvizita, navlékátko nití. Většinu nití jsem vyhodil, nechal si jenom 3 špulky praktických barev BWG - černá, bílá, šedá.

Flagstaff: Nádraží je nyní informačním centrem a silnice US66 samozřejmě největší atrakcí

Flagstaff: Lokomotiva vystavená na nádraží v kontrastu s bicyklem

Flagstaff: Upoutávka na jeden z motelů ve starém downtownu

Zalezu do motelu

Přesvědčil jsem se, že je můj mobil v pořádku, tady pokrytí bylo. Chtěl jsem si prohlédnout historický downtown Flagstaffu a taky se usušit. Našel jsem velmi levný L-Motel přímo v srdci starého města. To je situováno samozřejmě okolo US66. Motel za 30 dolarů (to bych dal za místo pro stan v kempu), mne velmi příjemně překvapil. Wifina na pokoji chodila jako z praku, mohl jsem vyřídit staré resty. Zařízení sice omšelé, ale vše fungovalo a ručníky i povlečení byly málo jeté. Jak je v této oblasti obvyklé, motel vlastnili Indové. Ti spravují většinu levných motelů mimo velké řetězce.

Flagstaff: V centru downtownu

Flagstaff: Downtown

Flagstaff

Město má zhruba 80 000 obyvatel a je to mimo jiné vyhlášené lyžařské středisko. Nicméně je hodně roztahané, pouze historický downtown je malý a kompaktní. Stala se z něj tourist village, bydlí tam málo lidí, většinu budov zabírají hospody, obchody, hotely a motely. I tak je tam k vidění několik pěkných budov. Za návštěvu rozhodně stojí.

Flagstaff: Obchůdek

Flagstaff: Soudní budova

Flagstaff: Průčelí soudní budovy

Flagstaff: Church of Nativity

Za soumraku jsem se vrátil do motelu. Ve vedlejší výrobně jsem si objednal velkou pizzu. Byla skvělá, polovinu jsem zbaštil a druhou půlku jsem ráno ohřál v mikrovlnce. Díky tomu jsem vyrazil přesycen na cestu směrem na východ. Zastavil jsem se v cyklistické prodejně, které jsem si včera všiml. Pokecal s klukama v kšeftu, dofoukl si kola a najel na freeway I40.

Flagstaff: Cyklistická prodejna - dopumpoval jsem si tam kola

Flagstaff: Výklad cyklistického obchodu byl zaměřen na blížící se Haloween

Vítr do zad, silnice klesala, měl jsem průměr přes 30 km za hodinu. Po hodině se podmínky změnily, vítr ustal a začalo poprchávat. Věren své zásadě nasadit pláštěnku okamžitě, když začne pršet, jsem se několikrát převlékal. Byly to krátké čtvrthodinové přeháňky s velmi intenzivním průběhem. Kdybych si pláštěnku nevzal, byl bych do pěti minut skrz na skrz.

Flagstaff: Značka na dálnici - cyklisté mají dovoleno jet jenom po krajnici

Meteor Crater

Díky skvělému marketingu se nedá tato pamětihodnost přehlédnout. Ani reálně se přehlédnout nedá, zdvižené okraje kráteru s rozdílnou barvou půdy jsou viditelné do daleka. Vedla k ní lokální silnice. Zdálo se mi to kus cesty, ale bylo to jenom 10 km od dálnice, i když proti silnému větru. Tento kus země je v soukromém vlastnictví. Vlastníci to pojali jako životní byznys a rozhodně se jim daří. Na odbočce z dálnice mají RV park, místo pro stan za 28 dolarů bez daně (tedy vlastně za 30).

Meteor Crater: Budova návštěvnického centra

Meteor Crater: Výhled na dolní vyhlídkovou plošinu

Roční pas do národních parků mi zde nepomohl. Zaplatil jsem 16 dolarů vstupného pro seniory. Nejdřív jsem si říkal, za ty peníze žádná sláva. Ale potom se mi to v hlavě rozleželo a byl jsem rád, že jsem to viděl. Před 50 000 roky zasáhl toto původně ploché místo v poušti meteorit o průměru 45 metrů. Údajně to byl produkt srážky dvou asteroidů. Ten "vyrobil" kráter o průměru 1200 metrů a hloubce 21 metrů. Nicméně vlastní meteorit je pohřben mnohem hlouběji. Podařilo se z něj vydolovat velký úlomek, který je nyní k vidění v hale návštěvnického centra.

Meteor Crater: V návštěvnickém centru - v popředí největší zachovalý kus meteoritu, který měl průměr 45 metrů

Meteor Crater: Nižší vyhlídková platforma

Pohled na kráter

Podstatné je, že díky prostředí není kráter zerodovaný, pořád má ostře vyrýsované okraje, takže je velmi dobře zachovalý. A co mne zaujalo, typická americká story o úspěchu a vzestupu člověka díky jeho píli a tvrdé práci. V roce 1902 se o místo začal zajímat Daniel Moreau Barringer, důlní inženýr. Chtěl tady těžit železo. Prováděl průzkumné vrty a díky svému úsilí získal dvě čtvereční míle území zahrnující kráter. Okolní půdu široko daleko vlastnil Bar T Bar Ranch. Nakonec se vlastníci dohodli, došlo k založení Meteor Crater Enterprises, která místo spravuje a samozřejmě na něm vydělává.

Meteor Crater: Místo dopadu je přikryto mříží, aby Ufoni nemohli vylézat z díry, nebo proč vlastně

Meteor Crater: Testovací kabina Apolla

Odbočka na Meteor Crater: Interstate 40 směr východ

Winslow

Krásné počasí nevydrželo ani dvě hodiny. Zase sprchlo a tak jsem v Rest Area našel levný (tj. indický) motel ve Winslow. Majitel byl vykuk. Řekl mi, že má pokoje jenom v patře. Že by případně mohl mít jeden i v přízemí, ale ten je dražší. "Žádný problém, kolo do patra vynesu", řekl jsem mu. "Přece se s tím nebudeš tahat, rozdíl je jen 10 dolarů", oponoval majitel. Chvíli jsme orientálně smlouvali a nakonec jsem mu přiznal zvýšení o 2 dolary, abychom si oba mohli zachovat tvář.

Odbočka na Meteor City: Další z nepovedených podnikatelských záměrů, kterými je Amerika poseta - proto se tak extrémně dobře daří těm povedeným záměrům

Stálo to za starou bačkoru. Wifina se na pokoji nechytala, dokonce ani ATaT nemělo signál použitelný pro data. V pokoji mikrovlnka a lednice, ale bez velkého stěhování nábytku se nedaly připojit do žádné zástrčky, takže k ničemu.

Ve výživném dešti

V noci jsem slyšel bouřku. Ráno v půl osmé lilo jako z konve, okolí zaplavené vodou. Počkal jsem do půl deváté, jestli déšť zeslábne. Bylo to pořád stejné a tak jsem v "plné polní" vyrazil k dálnici. Ulice ve Winslow byly zaplaveny vodou, některé louže byly hlubší než půl metru. Zajel jsem k Walmartu s nadějí, že déšť přestane a silnice alespoň trochu oschne. Nepovedlo se, alespoň jsem se najedl.

Joseph City: Dálnice I40 v silném dešti

Potom jsem jel 60 km po dálnici. Skoro pořád v pláštěnce, až na dvacet minut, kdy nepršelo. Potom se ale setmělo, blesky svítily, hromy řvaly a mně bylo jasné, že dneska v kempu národního parku nejspíš spát nebudu. Míjely mne kamiony 120 kilometrovou rychlostí a přestože jsem byl na okraji dvoumetrové krajnice, dostával jsem sprchu od hlavy až k patě. Neoprenové rukavice promokly, nasadil jsem palčáky a díky nim jsem bez újmy dojel do Holbrooku.

Holbrook: V centru

Holbrook: Poutač na informační středisko

Holbrook: Budova muzea, zkamenělý kmen stromu v popředí

Holbrook: Zaplavené nádvoří motelu Roseway Inn

Holbrook

Našel jsem přijatelně levný motel, což nebyl žádný problém. Jednak bylo úterý, ale hlavně konkurence motelů okolo historické US66 zařídila přijatelnou cenu. Wifina obstojně fungovala i na pokoji. Zapnul jsem klimatizaci na maximální možnou teplotu vytápění, v horké sprše obnovil základní tělesné funkce. K večeru déšť ustal. Prošel jsem se do kilometr vzdálené Safeway a udělal pár fotek. Věřím, že se počasí trochu zlepší a já budu moci zítra dojet do nedalekého národního parku.

Holbrook: Blíží se Halloween, výzdoba pomalu vrcholí

Holbrook: Mapa US66 na zdi motelu

Holbrook: Wigwam Motel

Holbrook: Wigwam Motel - staré RV - nástavba na VW brouka

Holbrook: Wigwam Motel - impozantně orezlý Lincoln

Kudy kudy cestička

Ráno jsem vykoukl ze dveří motelu a nebyl nadšen nízkou mlhou nacucanou vlhkostí. To mne opravdu nelákalo. Hledal jsem na netu nějaké alternativní postupy, jak vidět alespoň část NP Petrified Forest. Nakonec jsem se rozhodl ho projet celý od jihu k severu a na počasí se neohlížet.

Vyrazil jsem v pláštěnce, tu jsem po 10 km sundal. Medil jsem si na silnici 180, po které projelo jedno auto za čtvrt hodiny. Hrozně jsem si užíval ten kontrast oproti šíleně rušné dálnici. Po 30 km pohodové jízdy jsem byl u jižního vstupu do národního parku Petrified Forest.

Silnice 180 z Holbrook do Petrified Forest: Jaká to úleva proti dálnici, široko daleko nevidět živáčka, ani přejetého mrtváčka

Před rangerskou bránou, kde se vybírá vstupné, byly dva obchody se šutry a fosíliemi. Není žádný problém, koupit si zde macatého trilobita, nebo několik stovek kilo vážící zkamenělý špalek. Ten můžete mít i vyleštěný do vysokého lesku, cena je potom o dost vyšší. Určitě jste pochopili, že to pro mne nebylo.

Jižní vstup do Národního parku Petrified Forest: Police s fosiliemi

Před vjezdem do parku jsou dokonce dva kempy zdarma. Jsou tam přístřešky, stoly, žádná voda ani elektřina. Přesto tam bylo narváno RV. Američtí důchodci počítají každý dolárek a pár dnů v kempu zdarma jim pomůže. Vodu mají s sebou a elektřinu si vyrobí v generátoru. Já jsem tady chtěl původně také přespat, ale průtrž mračen mi v tom zabránila a musel jsem zůstat v Holbrooku.

Jižní vstup do Národního parku Petrified Forest: Kemping zdarma

Jižní vstup do Národního parku Petrified Forest: Už trochu omšelí dinosauři před kempem

Jižní vstup do Národního parku Petrified Forest: Detail menšího dinosaura

Národní park Petrified Forest

Dojel jsem k bráně, ukázal můj roční průkaz do všech národních parků a byl jsem vpuštěn, ani po mne nechtěli ID (to chtěli akorát v Bryce Canyon). A byl jsem hrozně rád, že jsem zavrhl myšlenku jet po dálnici a do parku nakouknout ze severu.

Národní park Petrified Forest: Oblast Long logs - špalky zkamenělých stromů

Národní park Petrified Forest: Oblast Long logs - stromy rozlámala sama příroda

V jižní části jsou ty největší a nejzajímavější pecky - zkamenělé stromy. Je to úžasné, po kopcích se válí kmeny stromů nařezané na špalky samotnou matkou přírodou. Některé vypadají opravdu reálně, včetně kůry a hnědé barvy. V oblasti Long logs jsou ty největší kmeny, mezi nimiž vyniká kláda Old Faithful.

Národní park Petrified Forest: Oblast Long logs - pořádný macek rozporcovaný matkou přírodou

Popojel jsem dál do Crystal Forest - křišťálového lesa. Pařezy, nebo průřezy stromů, nebo jak to vlastně nazvat byly barevné, ale vždy z nich svítilo křišťálově bílé sklo, jak od Swarovského. No a tak to šlo dále směrem na sever. Průjezd parkem je dlouhý 40 km. Z jihu na sever je to do kopce.

Národní park Petrified Forest: Po cestě do Crystal Forest - krajina

Národní park Petrified Forest: Po cestě do Crystal Forest - zvrásněné skály

Národní park Petrified Forest: Po cestě do Crystal Forest - hodně zvrásněné skály

Národní park Petrified Forest: Crystal Forest - kmeny stromů

Národní park Petrified Forest: Crystal Forest - rozpadlý kmen hodně velkého stromu

Národní park Petrified Forest: Crystal Forest - detailní pohled na krystalické struktury

Národní park Petrified Forest: Crystal Forest - trail vedl zajímavě zvrásněnou krajinou

Národní park Petrified Forest: Crystal Forest - tento strom měl unikátní, skoro žlutou, barvu

Další pamětihodností byl Agate Bridge - most tvořený zkamenělým stromem. Pro jistotu ho podbetonovali, čímž to ztratilo kouzlo čisté přírody. To mi připomnělo jeden vtip. Dotaz na rádiu Jerevan: "Podporuje křen potenci?" Odpověď: "Ano soudruhu, obzvlášť je-li dobře připevněn".

Národní park Petrified Forest: Agate Bridge - pro jistotu to podbetonovali

Pak tam byly výrazně pruhované skály, další skály ve tvaru indiánských teepee. Od Newspaper Rock jsem čekal více. Na skále jsou kresby až 2000 roků staré, ale můžete se na ně koukat nainstalovanými dalekohledy. Vstup ke skále je zakázán. Problém byl i s focením, nejvíce popsaná skála byla ve stínu a tak jsem musel nasadit bodové měření expozice.

Národní park Petrified Forest: Jižně od The Tepees - zajímavé pruhované skály v pozadí

Národní park Petrified Forest: The Tepees - skály ve tvaru indiánského teepee

Národní park Petrified Forest: Newspaper Rock - kresby na skále staré až 2000 roků

Painted Desert

V severní části parku leží Malovaná poušť. Je tam několik výhledů ze silnice na skály zabarvené agresivně do červena. Hodně záleží na tom, v jaké denní době tam jste a jak svítí slunce.

Národní park Petrified Forest: Painted Desert - výhled z Lacey Point

Národní park Petrified Forest: Painted Desert - výhled z Tiponi Point

V severním návštěvnickém centru jsem se ptal na možnost kempování. Trochu jsem doufal, že je ukecám a nechají mne postavit stan někde v okolí. Realita byla jiná. Nabídli mi zadarmo povolenku ke kempování v divočině. Musel bych jít několik km trailem, kde bych kolo neprotlačil ani náhodou. Poděkoval jsem jim. Oni se mne ptali, kde budu spát. Najdu něco u silnice, sdělil jsem jim hrdě.

Národní park Petrified Forest: Painted Desert Inn - původní hostinec na US66 - nyní slouží rangerům

Dálniční daň

No nebylo to snadné. Věděl jsem, že asi 25 km daleko je benzínka. Měl jsem na to něco přes hodinu a tak jsem makal. Potom jsem pomyslel na to, že bych taky mohl píchnout. A nečekal jsem ani 5 minut a už kolo začalo plavat, zadní kolo bylo prázdné. Nejdřív jsem nadával, jak je to blbý, píchnout v tak nevhodný okamžik. Potom jsem ale našel pozitiva - nepršelo a bylo ještě docela vidět, mohl jsem to spravit za světla. V plášti byly zabodnuté 3 dráty. Já tomu říkám dálniční daň, poplatek za jízdu po dálnici.

Nasadil jsem blikačky, nebylo už moc vidět. Párkrát jsem prohledával okolí dálnice, ale na spaní to nebylo, jenom v maximální nouzi. Okolo dálnice je totiž pás porostu široký od 10 do 15 metrů a potom je to oploceno. Naštěstí se v dálce objevila křižovatka a ta vždy dává lepší možnosti.

Ještě větší magor, než jste čekali

Vyjel jsem z dálnice a u místní silnice viděl stan. Další cyklista? Nikoliv, vedle stanu byl nějaký vozík. Houmelesák? Nikoliv, ten by asi neměl stan MSR. Tak jsem se zeptal, zda můžu sdílet místo na stan. Vykoukl Angličan Eric. Hned podle vlajky poznal, že jsem Čech (žije v Rakousku). Tlačí svůj vozík pěšky do San Diega, denně dělá tak 50 km. Ptal jsem se ho, zda nemá na dálnici problémy, tam chodci nesmí. On chodí na krajnici v protisměru a zatím si na něj žádný policajt netroufl.

Křižovatka I40 a Pinta Road: Angličan Eric - ještě větší magor, než byste čekali - tlačí před sebou vozík do San Diega

Udělal jsem mu fotku, dal vizitku a on se mi ozve. Kolo jsem potlačil dalších 100 metrů, našel slušně rovné písečné místo a postavil stan. Uvědomil jsem si, že jsem od rána nejedl. Měl jsem pár tortil a sýr Philadelphia (a la Lučina), k tomu jsem popíjel zbytek Chardonnay koupeného v Jacobs Creek. Na to vše svítil měsíc jako blázen a padala rosa tak intenzivně, že jsem byl já i stan za pár minut mokrý (samozřejmě jenom zvenčí). Ale jako vždycky se se mi ve stanu spalo krásně.

© Prožil, napsal, vyfotografoval Jiří Bína