Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy (a že měl i jiná potěšení, dodávám já).
Hledat na kolemkolem
Na návštěvu do Texasu
Whites City, Carlsbad, Jal, Kermit, Odessa, Midland, Garden City, Sterling City, San Angelo, Eden, Brady, Mason, Fredericksburg, Johnson City, Wimberley
Začal jsem realizovat závěrečnou část cesty. Texasem projedu do New Orleans a po cestě se zastavím ve Wimberley u rodinného přítele B.R. Chtěl jsem projet zkratkou přes Black River Village do Malaga, ale silnice 720 byla zavřená. Vrátil jsem se do Carlsbadu, najedl se a poté podle trasy v Googlu vyrazil po silnici 120 na východ.
Z od Loving na silnici 128: Jezero z něhož se těží draslík (?)
Nejdříve jsem si myslel, že zůstanu v Loving. Ale to bych měl najeto jen 50 km. Tak jsem se vydal rovnou do 110 km vzdáleného Jal. Bylo jasné, že to nemohu, stihnout a budu spát někde u silnice. Mezi Loving a Jal není absolutně nic, pumpa, obchod, osada, jenom naftaři se svými vrty.
Silnice 128: Okolo silnice bylo mnoho různých zařízení na zpracování ropy
Silnice 128: Průmyslové okolí a silná doprava
Naftařský kraj
Okolo silnice byla spousta zařízení na těžbu a zpracování ropy. Tomu odpovídala i doprava. Samé kamiony, náklaďáky, obludná oversize vozidla s nádržemi, vrtnými soupravami, rourami, sand boxy a bůhví čím ještě. Silnice měla naštěstí širokou krajnici. I když byla často zavátá drobným štěrkem, držel jsem se co nejdál od silného provozu přerostlých aut.
Silnice 128: Frakovací stanice
Silnice 128: Takovéto obludy mne předjížděly skoro pořád
Spaní u silnice bylo možné skoro všude, ale bylo by na mne vidět. V takovém případě mohu "zalézt" teprve když se dostatečně setmí. Ještě za světla se zjevilo dobré místo. Silnice vedla zářezem, oplocení bylo docela daleko, asi 20 metrů. Ideální podmínky, stan jsem postavil na vrcholu kopečka. Vidět na mne nebylo. Provoz na silnici byl hodně slyšet, ale mně to nijak nevadilo. Za tmy, tedy v šest hodin, jsem zalehl do stanu, hodinu si četl a potom prospal heroických 11 hodin.
Silnice 128: Okolo silnice se vrtalo o sto šest
Ráno jsem si uvařil ze zbytku vody kafe, snědl 3 tortily s tvarohovým sýrem a medem. Po 45 km jsem byl v zaprášeném naftařském městečku Jal. U pumpy se najedl, v Dollar Store koupil 2 litry Gatorade (u pumpy 2.50, v Dollar Store 1.00), jeden litr rovnou vypil. Zabočil jsem doprava a s větrem v zádech projel do texaského města Kermit. Mimochodem, zase časový posun, bylo o 1 hodinu více než v Novém Mexiku.
Jal: Vjezd do zaprášeného naftařského městečka
J od Jal: Na hranicích Texasu, značka je samozřejmě prostřílená
Málem hotovo
V Kermit jsem vjížděl na zelenou na hlavní ulici, zatáčel jsem doprava. Přihnal se dlouhý kamion, a aby stihl projet na žlutou, zatáčel okolo mne taky doprava. Ovšem jak chvátal, tak si málo nadjel a já viděl, že mne v ohbí zatáčky sejme. Vpravo vysoký obrubník, byl jsem v pasti. Reflexivně jsem vycvakl boty z SPD pedálů a když na mne návěs najel, zahodil jsem kolo a skočil přes obrubník ven ze silnice.
Nic se mi nestalo, ani jsem se neodřel. Vybavení to odneslo hůře. Obě levé brašny mi utrhl, naštěstí je nepřejel. Což o to, závěsy brašen jsem spravil, ale nejhůře to odnesl počítač. Sklo obrazovky popraskalo, ale zatím vše funguje. Jsem zvědavý, jak dlouho vydrží. Kdybych se na delší dobu odmlčel, tak mi odešel komp do věčných lovišť.
Šmourný den
Bývá to skoro pravidlem, že prší další den poté co vyperu. Tentokrát se to splnilo. Ráno jsem vykoukl, mraky byly až na zemi a vzduch naplněn drobným, ale vytrvalým mrholením. Navlékl jsem pláštěnku a sundal ji až ve tři odpoledne. Prvních 30 km mi to moc nešlo, měl jsem co dělat, abych jel svůj průměr 15 km za hodinu. Až večer jsem po stažení dat z cyklokomputeru zjistil, že jsem jel do kopce.
Viditelnost 200 m, samozřejmě jsem dozadu svítil. Hustý provoz, naftařské kamiony s různými krámy potřebnými na těžbu ropy. Často mne míjely nadměrné náklady, jejich pilotní vozidla na mne vždy zahoukala a já se zastavil co nejdále od silnice. I tak mne některé kousky míjely tak o metr - hlavně hotové domy a dvě obří ocelové vany. Hotové domy většinou vozí příčně rozdělené na polovinu. Tady je vezli celé. Potřebovali k tomu plný jízdní pruh a skoro celou šíři krajnice, která bývá široká jako jízdní pruh. Pouze když jsou instalovány předjížděcí pruhy navíc, odskáče to krajnice. Je to nudle široká 40 cm a z toho přes polovinu tvoří vyryté vroubkování, které řidiče upozorní při vyjetí z pruhu na krajnici.
Okolo se ze šera vynořovaly tiše pracující pumpy čerpající naftu. Jinak vůbec nic. Taky jsem neudělal jedinou fotku. Blížil jsem se k městu Odessa, které má 100 000 obyvatel. To jsem chtěl projet a skončit až v ještě o něco větším Midland, abych měl odjetou svou denní stokilometrovou dávku.
Zase defekt
Nebylo to tak snadné, zase jsem píchl zadní kolo. Za deště jsem měnil duši, do ráfku vrátil redukci a nasadil rezervní duši s galuskovým ventilkem. Dlužno dodat, že u mne v tom dešti zastavila 2 auta a řidič i řidička mi nabízeli odvoz. Poděkoval jsem s tím, že budu mít za pár minut opraveno. Ale i tak mne to potěšilo.
Průjezd Odessou byl trochu náročný, silný provoz, absence krajnice a nutnost jet podle navigace vyžadovaly plné soustředění. Proto jsem z města moc neviděl. Ale co jsem zahlédl ve mně žádné frenetické nadšení nevyvolalo. Do Midlandu jsem dojel hodinu před západem slunce, poptal se u pár motelů. Ceny levných motelů v podstatě stejné, vybral jsem si jeden na Hotels.com. Výhodou je, že za každých 10 nocí je noc zdarma (průměrná cena z předešlých 10 nocí) a to není k zahození.
Midland: Pohled na centrum města
Zima
Po zkušenostech z listopadové Floridy před pěti lety jsem očekával, že v jižním Texasu budu jezdit s holými koleny a v krátkém rukávu. Proto jsem přibalil letní cyklistické tričko a zakoupil ochranný krém proti slunci. No asi ho zde neužiju. Namísto krátkých rukávů jsem navlékl palčáky, pod přilbu fleecovou čepici a bylo mi tak akorát.
Midland: Bílá texaská hvězda nad zkrachovalým záměrem
Ranní mlha a pošmourno před polednem zmizelo a objevila se modrá obloha. Na teplotu to však nemělo vliv. Zimu přiživoval hlavně silný studený vítr, který foukal z 11 hodin, tedy skoro přímo do čenichu. Díky němu jsem jel pomalu a přestože to bylo skoro pořád mírně z kopce, ani na průměrnou rychlost 15 km za hodinu jsem nedosáhl.
Z od Garden City: Naftařská pumpa
Fotil jsem naftařská zařízení okolo silnice. Doufám, že později bude vidět také kus přírody. Ale jsem rád, že jsem to zdokumentoval.
Z od Garden City: Kompresorová stanice
Z od Garden City: Pumpa v bavlníkovém poli
Po 65 km v hustém větru jsem dorazil do Garden City. Je to vlastně jenom křižovatka s několika domy a soudem stejnojmenného okresu. U čerpací stanice jsem se najedl obvyklého nezdravého jídla - burgeru a pizzy. Mířil jsem do Sterling City vzdáleného 50 km. Vítr spíš sílil než polevoval. Bylo zřejmé, že to za světla nedám.
Garden City: Historická budova
Sterling City
Zase to byla taková "bramboračka", která se nijak nepodobala plánovitému úsilí. Zapadlo slunce, do města bylo přes 21 km. Rozsvítil jsem dopředu i dozadu, nasadil reflexní vestu. Ještě půl hodiny po západu slunce (18:20) bylo jakž takž vidět. Uviděl jsem vjezd k farmě a před ním byl obstojný plácek na stan, vzdálený 50 m od silnice.
Obhlížel jsem to, když jsem viděl, jak se nějaká postava obezřetně blíží za plotem po cestě z farmy. Byl to starý prošedivělý fořt, flintu zalomenou pod paží. Zeptal jsem se ho, jestli mu nebude vadit, když se před jejich plotem vyspím. Řekl mi, že je to mimo jeho kompetence, protože pozemek není jeho, ale státní. Tak jsem ho požádal o názor. Nedoporučil mi to, jednak kvůli hadům a také kvůli sousedovým býkům, kteří se toulají po okolí a mohli by mne obtěžovat.
Sterling City: Ve tmě jsem dorazil k této čerpací stanici na začátku města
Do města 10 km, jel jsem už v úplné tmě. I když mám výkonnou svítilnu (dopředu), je problém ji přidělat na kolo tak, aby svítila na správnou vzdálenost. Na řídítkách je brašna, která světlo zacloní. Viděl jsem málo před sebe. Budu to muset vyřešit, zkusím ji nějak přidělat na přilbu. Krajnice byla luxusní, skoro dvoumetrová a já se šoural při jejím pravém okraji.
Dojel jsem do Sterling City. V jediném motelu (ještě je tam historický hotel) jsem se zeptal na nocleh. Chtěli 100 USD s daní. Takhle ne, soudruzi kapitalisti, vysvětlil jsem jim a optal se na RV park. Majitel motelu byl vstřícný, zavolal, zjistil cenu a volné místo a rovnou mne zkasíroval o 30 USD. Nasměroval mne tam a já měl travnaté místo s elektřinou, odpadem a vodou. Pouze záchody tam nebyly. Naštěstí jsem mohl zajít ke 100 m vzdálené čerpací stanici.
Sterling City: Budova okresního soudu
Sterling City: Centru města vévodí hotel z roku 1910
Bylo hrozné vlhko, ráno jsem měl stan zvenčí úplně mokrý. Slunce nesvítilo, tak jsem zabalil, u pumpy si dal skvělá snídaňová tacos a samozřejmě kafe. Vykonal jsem všechny ranní potřeby, v Dollar General koupil 2 litry Powerade jako náhradu za čaj a vyrazil.
V od Sterling City: Žertovné obrázky z kovbojského života
V od Sterling City: Žertovné obrázky z kovbojského života - okresní vězení
A zase celý den palčáky a čepice pod helmou. Ledový vítr se pohyboval mezi 11 a 1 hodinou. Přestože nejsem nachlazený, nutil mne k častému smrkání a já se to naučil bravurně odfrknout za jízdy, aniž bych musel zastavovat. Mířil jsem do města San Angelo. Původně jsem chtěl spát v kempu KOA, ale když jsem dohledal cenu za stan, změnil jsem názor. Našel jsem motel za stejnou cenu na výpadovce z města, kudy bych stejně zítra musel jet. Usušil jsem stan, najedl se v blízkém Walmartu. Pouze wifina na pokoji skoro nefungovala.
Zase po silnici 87
Ráno jsem došel k blízké pumpě Strikes, ve které je mexický fastfood. Dal jsem si El Campecho, dvě snídaňová tacos za 3 dolary, k tomu kafe za dolar. Moc jsem se nezdržoval. Chtěl jsem dojet do 120 km vzdáleného Brady.
San Angelo: Dvě lákavé nabídky - Eden nebo Eldorado - já si vybral Eden
V od San Angelo: Zajímavé mraky, teplý den
V od San Angelo: Sila
Po pár dnech bylo zase docela teplo, palčáky i teplá čepice zůstaly v brašně. Vítr duněl ze 2 až 3 hodin a dával mi docela kapky. Po 60 km se silnice prudce stočila doleva, vítr se dostal za záda a to byla jiná. V Edenu jsem se najedl, zkontaktoval se s B.R. stran příjezdu a mastil do Brady. Jsou krátké dny, slunce zapadá v 17:40 a úplná tma je o 30 minut později. Dneska to bylo horší, protože se odpoledne zatáhlo a viditelnost se značně zhoršila.
Eden: Centrum tvoří křižovatka, jako obvykle
Eden: Vánoční výzdoba před domkem připravena, stačí připojit do sítě
V pět hodin jsem navlékl reflexní vestu a rozsvítil. Včera jsem připevnil držák na světlo na přilbu. Funguje to skvěle, ale ještě budu muset doladit nasměrování světla. Před Brady byl RV park - typické dlouhodobé bydlení v přívěsech, žádné záchody, ani sprchy. Poradili mi, ať se jedu vyspat do městského parku, že jsou tam skvělá pikniková místa, voda a záchody. Na začátku Brady byl dopravní masakr, hořel tam dům. Hasiči, šerif, sanitky - všichni v té tmě blikali a já se mezi nimi musel nějak prosmýknout, protože silnice byla plná silného nedělního provozu.
Brady: I nocování v městském parku je možné si užít
Park jsem našel, otevřené záchody, několik přístřešků s piknikovými stoly a nikde nikdo. Ještě jsem ani nezastavil a už začalo pršet. Stan jsem postavil pod přístřešek, ale nebylo to nic platné. Déšť byl silným větrem rozprašován do každé skuliny a nebylo před ním úniku. Uvařil jsem polévku, snědl pár tortil se sýrem a zavařeninou a už docela navlhlý zalezl do stanu.
Vyspal jsem se krásně, o tom žádná. Naspal jsem si pár hodin do zásoby. Ale ráno jsem měl na podlážce stanu louže vody. Tropiko je dobré, to drží, ale podlážka je buď někde děravá, nebo už není účinná její impregnace. Natáhl jsem na sebe navlhlé oblečení, to se při jízdě vysuší. Sbalil mokrý stan, zabalil do igeliťáků, aby mi ještě víc nenavlhl spacák, který vozím ve stejné brašně jako stan.
Brady: Budova v centru - zřejmě soud
Brady: Typický obchod se starými krámy
Zkontroloval jsem pneu a přední kolo nebylo tak tvrdé jako včera. Inu, "keď sa serie, tak sa serie", ako vravia bratia Slováci. S kolem jsem zajel na záchod, zalepil duši a venku ještě prostříkl už skřípající řetěz WDčkem. Najedl jsem se ve městě a v deset hodin vyjel do 120 km vzdáleného Fredericksburgu.
Mason: Kino stále ještě patří k americké kultuře
Mason: Výstavná budova na náměstí
Větrný pohon
Díky silnému větru v zádech jsem věřil, že se tam dostanu ještě za světla. Krajina se proti minulým dnům změnila, objevily se kopečky, nebyla to už ta nudná rovina. Vyšlo mi to akorát, v pět hodin jsem na začátku Fredericksburgu sundal palčáky a na telefonu našel tentokrát kvalitní motel za velmi slušnou cenu. Dal jsem si zahřívací grog a horkou sprchu a potom rozvěsil mokré a navlhlé věci všude možně. Ráno už zase bude vše suché.
Z od Fredericksburgu: Výzdoba ke Dni díkůvzdání u vjezdu k farmě
Fredericksburg je město s poutavou historií německých osadníků. V centru je mraky zachovalých historických domů a fůra německých hospod a restaurací. Motel Super 8 byl na východním konci, všechno jsem to za soumraku projel. Ale byl jsem tak namrzlý, že jsem prohlídku nechal na ráno. Zaskočil jsem do restaurace Panda v sousedství motelu, koupil velký bento box se sashimi a nacpal si nácek vskutku kvalitním jídlem.
Fredericksburg: Dvorek před německou restaurací
Fredericksburg: Historický dům
Fredericksburg: Marktplatz a kostel Vereins Kirche
Fredericksburg: Vereins Kirche - kopie a originál
Ráno jsem zkonzumoval překvapivě kvalitní motelovou snídani (bydlel jsem za 30 USD). Na závěr jsem si upekl dvě obří vafle ve tvaru mapy Texasu, vydatně je zalil javorovým sirupem. Potom jsem navlékl prošívanou bundu, teplou čepici, navlékl palčáky a takto zaštítěn proti mrazu odešel prohlédnout město.
Fredericksburg: Polozamrznutá kašna před knihovnou
Fredericksburg: Sídlo okresu vyzdobené na Veterans Day (11. listopad)
Fredericksburg: Historický dům
Fredericksburg: Historický dům se slonem
Fredericksburg: V 'antique' prodejně
Nikam jsem nespěchal, do Johnson City bylo asi 60 km, to zvládnu levou zadní. Vyjel jsem až před jedenáctou. Chtěl jsem se po cestě podívat na Fort Martin Scott. Pevnost leží na východním okraji města, měl jsem to při cestě. Nepovedlo se, v pondělí a úterý mají zavřeno.
V od Fredericksburg: Vinařství Messina Hof
Foukal silný protivítr, ale nijak jsem to neprožíval. Okolo silnice byla řada vinařství, většina nabízela ochutnávky. Víno si dám rád, ale až poté, co sesednu z kola. Jinak bych mohl v opilecké pýše šněrovat silnici křížem krážem a najet zbytečně moc km. Ale hlavně by mne mohl někdo sestřelit. To bylo dneska obzvláště aktuální vzhledem k absenci krajnice. Z toho lze odvodit úderný slogan "Žádná krajnice, žádná vinice". Ale i kdyby krajnice byla široká dva metry, určitě bych si nic nedal.
Stonewall: Ranč prezidenta L.B. Johnsona
Ranč prezidenta L.B. Johnsona
Ti z vás, kteří v roce 1963 už vnímali, si jistě pamatují na improvizovanou a emotivní prezidentskou přísahu viceprezidenta Lyndona B. Johnsona po vraždě prezidenta J.F. Kennedyho. Johnson přísahá, vedle něj stojí černě oděná Jackie, otřesená svým nenadálým vdovstvím a všemi důsledky z toho vyplývajícími. Mimochodem, tohle ženy dokáží vyhodnotit zcela racionálně, aniž by podléhaly zjitřeným citům.
Stonewall: Ranč prezidenta L.B. Johnsona - místnost s krbem
Stonewall: Ranč prezidenta L.B. Johnsona - jezdecké potřeby prezidenta - ten je v pozadí s Lady Bird
Johnson City se jmenuje po prezidentových předcích (město se jmenuje po Jamesovi Polk Johnsonovi, synovci prezidentova dědečka). Zhruba 25 km západně od města leží ranč rodiny Johnsonů, ze kterého je nyní Lyndon B. Johnson National Historical Park. Johnson byl rozhodně kontroverzním prezidentem. Jinak to v době Vietnamské války ani být nemohlo. Nicméně v USA se prokazuje alespoň posmrtná úcta každému prezidentovi. A doufám, že se to nezmění.
Stonewall: Ranč prezidenta L.B. Johnsona - původní domek
Vstup na ranč je zdarma, pouze se musíte zaregistrovat v návštěvnickém centru. V rozsáhlém areálu je i historická farma Sauera Beckmanna, kde se stále hospodaří postaru. Východně od ní je rozsáhlá pastvina se stádem amerických bizonů, ale ti byli v nedohlednu.
Stonewall: Sauer Beckmann Living History Farm - veranda s nezbytnou houpačkou
Stonewall: Sauer Beckmann Living History Farm - úroda
Z ranče je možné přejet do asi 15 km vzdáleného areálu, který je spojen s výkonem prezidentské funkce. Je tam i skupina budov známá jako texaský Bílý dům. Vynechal jsem to, takový fanda zase nejsem.
Z od Johnson City: Chateau Durango - občas se někdo zblázní
Z od Johnson City: Chateau Durango
Johnson City
Malé městečko, něco přes tisíc obyvatel. Zima pořád přetrvávala, stanovat jsem nešel a zalezl do levného motelu. Podíval jsem se na původní rodinné sídlo Johnsonových, které je opětovně součástí národního historického parku. Byl jsem tam jediný - v návštěvnickém centru bylo sice osazenstvo několika autobusů, ale vážit půlhodinovou procházku se nikomu nechtělo. Já měl výhodu, že jsem to mohl projet pohodlně na bicyklu.
Johnson City: Johnson City je rodištěm prezidenta Johnsona
Johnson City: Sídlo rodiny prezidenta L.B.Johnsona - vedle kovbojských reálií je dobový vtip - 'Mami, opravdu jí kovbojové trávu? Ale ne, miláčku, oni jsou tak trochu jako lidé'.
Johnson City: Sídlo rodiny prezidenta L.B.Johnsona - zde mladý L.B.J. meditoval
Johnson City: Sídlo rodiny prezidenta L.B.Johnsona - původní čerpadlo a nádrž na vodu
Večer se vedle mne ubytoval Joseph z Houstonu. Jede z El Passo domů, měl na to skoro tři týdny. Probrali jsme to důkladně. Byl to mladej kluk, něco po padesátce a tak si nechal ode mne v lecčems poradit.
Johnson City: Joseph z Houstonu - jede z El Passo domů
Za B.R. do Wimberley
Moje starší dcera, když byla před 24 roky o něco mladší, studovala rok v texaském Woodlands a má americkou maturitu. Bydlela u B.R., který se stal naším rodinným přítelem a několikrát nás navštívil v Praze. B.R. se přestěhoval do Wimberley, ale Texasu samozřejmě zůstal věrný. K němu jsem dnes měl dojet.
Nechtěl jsem k němu dojet s prázdnou, i když by to určitě pochopil. Ale Johnson City je taková díra, že v místním supermarketu Lowe's koupíte jenom to nejlevnější. Naštěstí byl na křižovatce Liquor Store a tam jsem se realizoval. Poprvé v Americe jsem viděl českou famózní Pilsner Urquell, vzal jsem six pack. Pár litrů jsme ji s B.R. v Praze vychlemtali. Potom jsem zakoupil nejlepší single malt Scotch whisky, kterou měli. Tam jsem si byl jist, že to bude vítaný dárek. Manželce Donně jsem chtěl koupit nějakou evropskou bonboniéru (nejlépe Lindt) a k tomu pugét, aby to k sobě pasovalo. Nic takového zde nikdo neznal a tak jsem si řekl, že je to dospělá ženská a přibral jsem lahvinku Baileys Irish Cream. Takto naložen jsem vyrazil do Hill Country.
V od Johnson City: Lighthouse Hill - vinici s restauací nelze přehlédnou. Jejich heslo 'Wine and view', tedy 'Víno a rozhled'
Johnson City: Další vinařství na Lighthouse Hill
Ano, začaly zase kopce a bylo to tím pádem zajímavější. Vinařství se zaměřila na wine and view. Budovy pro návštěvníky a zákazníky jsou stavěny na kopcích s výhledem do kraje. Silnice 290 byla často bez krajnice, musel jsem dávat majzla. V navigaci jsem měl cyklistický režim, který mne ze silnice odvedl na lokální silničku. Jízda v lesích, krátké kopce vzhůru dolů, občas jsem musel projet potokem, který tekl přes silnici. Na dvaceti km jsem potkal 3 auta a to čtvrté byl B.R., který se vracel domů, aby mne nepromeškal. Na první pohled bylo zřejmé, že vzájemné sympatie z dvacet let dávné minulosti stále fungují. Odjel domů, já ho následoval. Došly mi baterie v navigaci, naštěstí jsem měl náhradní a tak se bez problémů dostal k jeho lesnímu sídlu v srdci Hill Country.
