Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy (a že měl i jiná potěšení, dodávám já).

Wimberley, Austin, Houston

Wimberley, Driftwood, Austin, Webberville, Bastrop, Paige, Giddings, Brenham, Hempstead, Prairie View, Waller, Tomball, The Woodlands, Houston

Návštěva ve Wimberley

Dorazil jsem k B.R. - pozemek 4 hektary, dva domy - jeden jako kanceláře a sklad pro firmu, ve druhém bydlí. Kolo jsem v garáži postavil mezi Harleye a Corvettu, na které teď kvůli úspěšnému podnikání není čas. Nad Corvettou se dokonce uhnízdili ptáci, tak na ní B.R. hodil deku, aby mu jejich hovínka neničila lak. Sundal jsem si akorát boty a už jsme byli zabráni v debatě o amerických a celosvětových problémech. Samozřejmě jsme to zalévali - já místním červeným z vinice Driftwood, které mi náramně šmakovalo, i když to bylo Tempranillo. Přitom mi originální španělské Tempranillo nechutná, přijde mi moc sladké.

Wimberley: Donna s B.R., John Wayne v pozadí

Přišla Donna (manželka), debata se stočila jinam, ale pořád jsem byl v propoceném cyklistickém outfitu. Ani na večeři jsem se nepřevlékl, až před spaním jsem si dal sprchu. Ale nikomu to nevadilo, tlachali jsme o sto šest a vyřešili spoustu problémů planetárního významu.

Přišla řeč i na podnikání. B.R. se odjakživa živil prodejem "jerky" - sušeného masa, zejména hovězího. Když byl poprvé před 22 roky v Praze, pracoval ještě pro velkou firmu. Poté se osamostatnil, prodal barák v The Woodlands, ve kterém strávila má starší dcera desetiměsíční studia na tamní high school. Přesídlil do Wimberley a začalo se mu výrazně dařit. Nyní má přes 20 zaměstnanců, pobočku v Dallasu a zásobuje obchody v širokém okolí. Konkurence je sice veliká, ale on jednak dovede vybrat skutečně kvalitní a skvěle ochucené sušené maso a navíc umí dohodnout s výrobci výhodné ceny. Je to holt šikula.

Wimberley: Dům B.R. - texaská hvězda ve vstupních dveřích

Wimberley: Dům B.R. - zádveří

Jeho unikátní povahu demonstruje tato skutečná historka. Rozhodl se vzít jeho a moji dceru na pár dnů do DisneyWorldu v Orlandu. Z nějakého důvodu si na cestu musel půjčit auto. S oběma děvčaty dorazili do půjčovny a B.R. se holek zeptal, jakou barvu auta by si přály. A ano, bylo to hlavní kritérium výběru a děvčata jela v autě jimi zvolené barvy.

Škoda, že nepršelo

Zmínil jsem se, že se chci na 2 dny zastavit v Austinu. "Tam máme skvělý hotel, já ti ho zarezervuju", řekl B.R. Protestoval jsem, že si to můžu udělat sám, že mám slušné slevy díky hotels.com. "Máš víc jak 50%?", ptal se B.R. "Nemám", odpověděl jsem po pravdě. "Tak to nech na mne", na to B.R. Z minulosti vím, že je velmi šikovný na sbírání různých výhod - letenky, cesty do jeho oblíbeného Karibiku, hotely, restaurace. Poslal mi rezervační formulář na mobil a já zjistil, že budu 2 dny spát v Hiltonu. Okamžitě se mi vybavilo mé dlouholeté přání - promoklý na kůži a pokrytý vrstvou mazlavého bahna přijet do takto slušného hotelu a sledovat jejich reakci.

Austin: DoubleTree Suites in Hilton kde jsem bydlel

V Hiltonu byla reakce standardní. Zeptali se mne, zda chci koláč a kávu, dali mi poukázky na drinky zdarma v jejich kavárně. Ptal jsem se, kam zaparkovat kolo a oni se mne zeptali, zda si ho nechci vzít na pokoj. Výtahy byly tak velké, že se tam kolo s přehledem vešlo. Otevřel jsem dveře pokoje a spadla mi čelist, namísto jednoho pokoje to bylo apartmá s kuchyňkou, obývákem, ložnicí, balkonem a rozlehlou koupelnou. Fotografie z apartmánu jsou v oddíle Zajímavosti a blbosti.

S B.R. jsme byli domluveni, že v Austinu půjdeme na večeři. Souhlasil jsem s podmínkou, že večeři platím já. Přijeli navečer, ubytovali se ve stejném hotelu v podobném apartmá. Chuťové buňky jsme navnadili lahvinkou červeného a potom Uberem odjeli do zamluvené restaurace. Znovu připomínám, klasické taxi je mrtvé a nic s tím neudělají žádné taxikářské protesty. Uber je prostě lepší služba, cena je známa předem a tak vás nikdo neokrade, neplatí se hotově, na spropitné se vás zeptají až po jízdě. Díky mobilním telefonům je navigace ve městě hračkou, taxikářské zkoušky z místopisu jsou zbytečné.

Večeře se vyvedla. Skvělé steaky, k tomu dobré vínko a nádavkem živá muzika - zpěvačka s malou kapelou zpívala převážně repertoár Arethy Franklin a šlo jí to náramně. V závěru se B.R. podezřele vytratil a mne bylo okamžitě vše jasné. Dohnal jsem ho při placení, zavolal manažerku podniku, aby jeho platbu zrušila a zaplatil jsem mojí kreditkou. On oponoval, že vždy, když byl v Praze, tak jsem mu všechno platil. Ale já mu snad vysvětlil, že pořád cítím dluh za mojí dceru, o kterou se před lety s Marshou (tehdejší manželkou, která již zemřela) skvěle starali. A dokonce i moje mladší dcera, když rok studovala v USA, byla u B.R. pár dnů na návštěvě.

Sešli jsme se ještě ráno u opulentní hotelové snídaně. To už jsem byl díky němu u personálu docela populární, neboť B.R. nelenil a popisoval jim mé cesty. Pár z nich si zapsalo do telefonu odkaz na můj web a tak doufám, že mi přibudou další čtenáři. Velice příjemné setkání po letech, byl jsem opravdu rád, že jsem se rozhodl za B.R. zajet.

Austin

Hlavní město státu Texas, zhruba 900 000 obyvatel. Jednou z texaských patriotických ikon je budova místního Capitolu. V USA je zakázáno, aby byl Capitol v některém státě vyšší než ten národní ve Washingtonu D.C. Řeknete si, co je to za blbost. Ale Američané jsou pragmatici a ví, že takovéto symboly mají svůj význam. Toho jsou si samozřejmě vědomi i Texasané. Proto Capitol postavili podle regulí, o malinko nižší než ten národní. A potom, vykukové, umístili na špičku kopule velkou sochu bohyně Svobody, která ve zdvižené ruce drží texaskou pěticípou hvězdu. Tím dali národnímu Capitolu na frak, převýšili ho zhruba o 4 metry. Tak tohle je ten pravý Texas.

Austin: Texas State Capitol dokončený roku 1888 - o 4.2 metru vyšší než Nation's Capitol ve Washingtonu

Austin: Pomník v parku před Capitolem

Austin: Pomník před Capitolem - detail

Austin: Capitol - chodby po ránu se leskly bez poskvrny

Capitol je denně přístupný veřejnosti. To je taky hodně americké - lidé platí daně a tak mají nárok vidět, co je za ně poskytováno jejich reprezentantům. Samozřejmě jsou s tím spojené velké náklady navíc - bezplatní průvodci, úklid, zvýšené požadavky na bezpečnost. Demokracie holt není zadarmo, holečku.

Austin: Capitol - kopule, okolo hvězdy v jejím centru je samozřejmě uvedeno T E X A S

Austin: Capitol - pohled z třetího podlaží

A tak se od rána v Capitolu toulají návštěvníci a spolu s nimi se ve stejné budově pohybují i zákonodárci. Funguje to bez problémů.

Austin: Capitol - poutavý strop v House of Representatives - světla ve tvaru texaských pěticípých hvězd

Austin: Capitol - jedna ze zasedacích místností

Austin: Capitol - Senat Chamber

Austin: Capitol - knihovna s právnickou literaturou

Austin: Capitol - detailní pohled na dveřní panty

Bullock Texas State History Museum

Několik set metrů od Capitolu, na hraně univerzitní čtvrti, leží Bullockovo muzeum, zaměřené na historii Texasu. To jsem pominout nemohl. V přízemí byla skvělá výstava věnovaná rodeu. Texas je stát kovbojů a výteční jezdci rodea jsou zde multimilionáři. Na výstavě běžely záběry z rozličných disciplin rodea - jízda na čas mezi barely (hlavně ženská záležitost), jízda na koni, na býku, odlovení býka lasem a holýma rukama, dětí snažící se udržet na neosedlaných kozách a ovcích. Vydržel jsem u toho skoro hodinu, fakt vzrušující. Škoda, že rodeo neuvidím in natura.

Austin: Bullock Museum - pohled na Capitol a mrakodrapy downtownu

Austin: Bullock Museum - fasáda Alama

Uvědomuji si, že jsem nejvíce času v muzeu strávil v několika promítacích sálech. Historie texaských kovbojů podle Hollywoodu - Tom Mix a nepominutelný John Wayne. Přehled texaské populární hudby různých stylů. Osamostatnění Texasu - válka s Mexikem, rekonstrukce bitvy o Alamo. A to byly v muzeu ještě dva specializované kinosály - iMax a Texas Spirit Theatre.

Austin: Bullock Museum - na podlaze vstupní haly je mapa Texasu

Austin: Bullock Museum - AT-6 Texan - povedené letadlo používané pro výcvik nových pilotů ve 2. světové válce

Trochu jsem se prošel univerzitní čtvrtí, která má dvě dominanty. Jednak Blanton Muzeum of Art - nejrozsáhlejší sbírka umění v USA vlastněná univerzitou. Další je výrazná UT tower, více jak 90 metrů vysoká věž z roku 1937. Moc jsem se tam ale nezdržoval, musel jsem v hotelu uplatnit poukázky na bezplatné drinky a po poledni byl čas alespoň na sklenku lehkého bílého vína. Stejně mi nakonec 2 poukázky zbyly, nejsem tak výkonný alkoholik, jak by se mohlo při letmém pohledu zdát.

Austin: Blanton Museum of Art - jedna z menších budov

Austin: UT tower z roku 1937 - nejvýraznější budova univerzitní čtrvti

Congress Avenue Bat Bridge

Velkou turistickou atrakcí, přímo v centru města, je početná kolonie mexických netopýrů. Ta se uhnízdila pod mostem přes Lady Bird Lake (pojmenovaném po manželce prezidenta Johnsona). Od března do října zde masivní podvečerní výlety netopýrů fascinují stovky turistů. Na zimu se ovšem celá kolonie stěhuje domů, do Mexika.

Austin: Pohled na downtown z Congress Avenue Bat Bridge

Obrázky z města

Austin má řadu zajímavých historických lokalit. Ale i současné stavby nejsou k zahození. Mne nejvíce zaujal "rozvitý" vršek mrakodrapu Frost Banky. Posuďte sami z následujících obrázků.

Austin: Frost Bank - nejhezčí mrakodrap ve městě

Austin: 'Rozštelovaný' mrakodrap při západu slunce

Austin: Congress Avenue

Austin: St. Mary's Cathedral - katolický kostel z roku 1872

Austin: Historický dům v západní části austinského downtownu

Austin: Historický dům v západní části austinského downtownu a zase v něm sídlí advokáti

Austin: Sixt Street District - historické budovy v okolí Šesté ulice

Austin: Šestá ulice

Austin: Pohled na Frost Bank

Směr Houston

Je pravdou, že se v motelech či hotelech vyspím zpravidla špatně. Nejlépe je mi ve stanu, kde jsem schopen dát desetihodinovou spací šichtu, bez ohledu na okolní podmínky. Ale i tak byl pobyt v Hiltonu příjemný. Nacpal jsem se kvalitní snídaní, rozloučil se s personálem a vyrazil po lokálních silnicích na východ. Nejprve jsem jel po silnici 969. Velmi mírný provoz, absence krajnice nevadila. Přijel jsem do rušného Bastropu a po silnici 21 to ohnul na severovýchod. Prvních 20 km krajnice nebyla a přestože měla silnice 2 jízdní pruhy v každém směru, často jsem se cítil ohrožen. Prostě se každou čtvrthodinu vyskytl hujer, který jel na kraji pravého pruhu a žádný cyklista ho nezajímal. Takže jsem tyhle týpky sledoval v zrcátkách a včas uskakoval do travnatých příkopů vedle silnice.

V Page jsem najel na frekventovanou silnici 290. Necelých 10 km bez krajnice, ale potom se silnice rozdělila na dva samostatné směry a k tomu přibyla luxusní, více než metr široká, krajnice.

V Giddings jsem chtěl jít do kempu, nejbližší byl vzdálený 25 km, navíc mimo mojí trasu. Dohodl jsem si stanování u benzinové pumpy. Upozornili mne, že má v noci a celý zítřejší den pršet. Zkontroloval jsem na telefonu a dal jim za pravdu. Projel jsem se ještě v malinkém historickém downtownu a potom to zakotvil v levném motelu na východním okraji města.

Giddings: Historická budova banky

Giddings: Kostel

Giddings: Stará část města

Jak to říkal ten Kemr, a ch.... a ch....

Na populární hlášku z filmu Na samotě u lesa jsem si ráno okamžitě vzpomněl. Silnice zalitá vodou a stále pršelo. Počkal jsem do půl desáté a v drobném dešti vyjel. Asi půlhodinu to vypadalo, že se počasí umravní. Byl to ovšem jenom klid před bouří. Lilo jako z konve. Naštěstí byla na silnici 290 skoro dvoumetrová krajnice, držel jsem se co nejdál od projíždějících aut. Ale stejně jsem dostával sprchu zdola nahoru, tím pádem zákeřně pod pláštěnku. Před Brenham byla krajnice zalitá loužemi vody, občas až 40 cm hlubokými (skoro až k osám předního kola). Měl jsem něco přes 50 km, byla sice jen jedna hodina po poledni, ale pokračovat smysl nemělo. Přišlo mi to fakt o život.

Konečně česká kuchyně

Potěšilo mne pekařství u čerpací stanice na západním okraji Benhamu. To inzerovalo autentické české "kolache" a také tradiční české "klobasniky". Klobásové básníky jsem neznal, šel jsem se do pekařství poptat, co to vlastně je. V pekařství byla jediná prodavačka, která nezvládala stále rostoucí frontu lačných zákazníků. Přišlo mi, že to ani nebude Češka, neboť se u nás moc černošek nerodí. Tak jsem to nechal plavat.

Brenham: Pekařství honosící se autentickými českými koláči

Brenham

Přestože jsem byl mokrý skrz naskrz, našel jsem v sobě dostatek vůle. Zajel jsem se podívat do historického centra městečka. To je zde atypicky rozsáhlé, alespoň 5 bloků a přišlo mi i docela malebné. V prudkém dešti jsem nechal foťák v brašně. Vrátím se sem zítra.

Na východním konci města byl motel Super 8, u kterého mi ze všech zdejších nabídek vyšla nejlepší cena. Už jsem dostatečně pochopil obchodní model hotels.com, který pro ubytování dost často používám. Většinou přímo v motelu dostanete lepší cenu. Proto se nejdříve v motelu zeptám na cenu a jenom, je-li stejná nebo vyšší než nabízená, rezervuji přes zmíněný portál. Tentokrát měli v motelu cenu o 10 USD vyšší, zaplatil jsem přes hotels.com. Můžu říci, že takový postup nikoho nepřekvapuje. Lidi se prostě chovají efektivně. Hotels.com dává za každých 10 nocí jednu zdarma, tak má smysl ho použít i v případě, že se ceny moc neliší.

Zítra bude pršet. Rozhodl jsem to tím, že jsem v prádelně pro hosty všechno vypral. Palčáky jsem měl úplně promočené, tak šly s prádlem do sušičky. Potom jsem za soumraku došel do 2 km vzdáleného Walmartu, nakoupil jídlo a při zpáteční cestě zase pěkně zmokl.

Moje soukromá pranostika "když dneska vypereš, zítra se v dešti umeješ", opět fungovala. Po dobré a vydatné hotelové snídani (v ceně ubytování), se mi s nacpaným břichem do vlezlého a studeného deště, podporovaného silným větrem z devíti hodin, vůbec, ale vůbec nechtělo. Nakonec jsem se přemluvil, že nejsem žádný vořezávátko a že je lidská kůže úplně nepromokavá, takže vlastně o nic nejde.

Po 50 km přišla krize. Rozpršelo se ještě silněji než předtím a na okraji Walleru se na mne špulily 3 motely. Odolal jsem a potom 25 km bojoval na silnici bez krajnice, kde jsem musel hlídat auta za sebou, pokud jsem je vůbec viděl. V Rose Hill se to změnilo, silnice 2920 se rozdělila a tak zbylo i na kýženou krajnici.

Rodinné vzpomínky

Mířil jsem do The Woodlands, kde naše Irenka rok studovala a absolvovala zde americkou maturitou. Chtěl jsem se podívat na školu a okolí. Město od těch dob narostlo dvacetkrát (z 5000 na 100000 obyvatel). Rozrostlo se do šířky, ale kvalita života kupodivu zůstala zachována. Domy jsou postaveny v ulicích, které smyčkovitě vybíhají od přístupové silnice a zase se k ní vracejí. V obytných zónách je proto klid a dopravní ruch tam tvoří pouze místní lidé. A ti si své děti ani psy nějakou zbrklou jízdou nepřejedou.

The Woodlands: Domy jsou postaveny v ulicích, které půlkruhovitě vybíhají z hlavní silnice a zase se k ní ve smyčce vracejí

The Woodlands: Podle zděného domu poznáte, že zde bydlí opravdu mohovití lidé (respektivě lidé, kteří dosáhnou na vysoké hypotéky)

Horší to bylo na přístupových silnicích. Navigace v cyklo režimu mne vedla po Woodlands Parkway - tři proudy v každém směru a k tomu krajnice šířky 15 cm. Auta to mastila jak o život a já si říkal, že to jde o můj život. Jel jsem velmi úzkou stopu po krajnici, blikal dozadu, ale většinu aut to nezajímalo a míjela mne velice natěsno. Nesměl jsem udělat chybu - vybočit, nebo si brnknout o obrubník a vjet do silnice.

The Woodlands: Široké chodníky pro kola a pěší propojují celé město

Bydlení jsem si našel kousek od dceřiny školy (necelých 10 km), ale bylo u interstate freeway. A k té směřovala většina aut. Navíc bylo pozdě, potřeboval jsem to dojet za světla. Kdybych měl více času, zřejmě bych našel cyklostezky v okolí a po nich se oklikou k motelu dostal. Nakonec jsem se probojoval na správnou stranu freeway, setřel studený pot z čela a kolo olepené mokrým pískem zatlačil do pokoje. Dneska by se blatníky hodily, říkal jsem si. Brašny jsem umyl v dřezu (ano, v motelu za 35 USD byla funkční kuchyňka). Koš na odpadky jsem několikrát naplnil vodou a na trávě před pokojem kolo opláchl. Potom nastoupilo WDčko na umytí skřípajícího řetězu a nakonec jeho namazání.

The Woodlands: Také kostely jsou v podobném stylu jako domy

Potom došlo i na mé potřeby. Došel jsem k 800 m vzdálenému supermarketu a nakoupil hromadu jídla. Hlady neumřu, říkal jsem si. Ovšem když jsem na pokoji nákup vybaloval, všiml jsem si, že spíše neumřu žízní. Proti té jsem byl zásoben nejlépe.

The Woodlands: Centrum města

The Woodlands: Příroda má dostatek prostoru, zvířata a ptáci zde nerušeně žijí

The Woodlands: Jezero v centru města

Ranní úleva

Tentokrát nemyslím tu každodenní fyzickou úlevu. Ulevilo se mi, když jsem po pár dnech viděl zase modré nebe. Teplota šla také nahoru. S chutí sem projel lesnatými cyklostezkami město a nakonec zastavil u J.L. McCullough Junior High School. Chtěl jsem si školu prohlédnout i zevnitř. Když jim řeknu, že zde dcera studovala před 24 roky, určitě mne neodmítnou a naopak mne vše s hrdostí ukážou. A zalistujeme si i v ročence dceřina ročníku. To jsem si maloval se znalostí americké vášně pro exkurze na pracovištích všeho druhu. Ale narazil jsem. Škola byla prázdná (prázdniny před Thanksgiving), zamčená a nikdo na mé zvonění nereagoval. Škoda.

The Woodlands: J.L. McCullough Junior High School - vjezd pro dodavatele

The Woodlands: J.L. McCullough Junior High School - park okolo školy zůstal zachován

Jak přežít Thanksgiving Day

Den díkůvzdání je obvykle noční můrou cestovatele. Ceny letenek vyletí nahoru, ubytování výrazně podraží a na silnicích nastane peklo. Rodiny chtějí být pohromadě a díky tomu, že jsou Amíci stěhovaví ptáci (namísto na jih se stěhují za prací), jsou rodiny rozeseté po celé zemi.

The Woodlands: Jezero naproti škole

Bylo úterý, svátek je ve čtvrtek, ale zvýšený ruch byl znát. A co teprve zítra. Rozhodl jsem se to přečkal v Houstonu. Našel jsem obstojné bydlení se snídaní 3 km od centra na 4 noci. V centru bych dal minimálně jednou tolik (tj. dalších 260 USD za 4 noci). Přitom celodenní jízdenka na fungující MHD stojí v Houstonu 3 USD, stanice autobusu byla před motelem a autobus jel každých 30 minut.

The Woodlands: Chodník pro chodce a cyklisty

Prvních 10 km jsem jel po cyklostezkách. Potom už to byly lokální silnice bez krajnice, ale s mírným provozem. Na hranici Houstonu se to výrazně zhoršilo. Jel jsem po paralelní silnici s dálnicí I45 a bylo to fakt výživný. Měl jsem reflexní vestu, ta obvykle divochy umravňuje, ale tady to moc nepomáhalo. Raději jsem jel po rozbitých chodnících a často i po travnaté krajnici. Potom mne navigace zavedla na Yale Street a to už byla pohodička. Za pár km se objevily i samostatné cyklopruhy. V centru jsem se už cítil bezpečně.

Jako u nás v Čechách

Ubytoval jsem se a vyrazil nakoupit zásoby na 3 dny do nedalekého supermarketu H-E-B (2 km). Tam bylo opravdu živo. Místní hispánci a afroameričané (povšimněte si toho korektního vyjadřování) nakupovali jako zběsilí. Asi dostali extra food stamps na svátky (a to už je zase nekorektní). Byl jsem tam skoro jediná "bledá tvář", byť ošlehaná do ruda. Ano, velké obchody budou ve čtvrtek zavřené, ale malé obchody snad budou otevřené i ve sváteční den. Pro mne je nejhorší, že všechna muzea, a že jich v Houstonu je, budou ve čtvrtek zavřená.

Houstone mám problém

Večer jsem řešil hlavně cestu do Space Center Houston, které prostě nemohu vynechat. Všichni si pamatujete hlášku z Apolla 13 "Houstone, máme problém", která byla adresována řídícímu centru kosmických letů. Bylo to sice trochu jinak, ale zmíněná verze se ujala. Na palubě Apolla vybuchla kyslíková bomba a kosmonaut Lovell po úspěšném zásahu hlásil "OK, Houstone, měli jsme tu problém".

Já ho měl také po prostudování jízdních řádů zdejší MHD. K Space Centru, vzdálenému asi 35 km z centra po interstate, jezdí ve všední dny 2 autobusy v rámci systému Park and Ride. Ale kvůli svátkům jedou jenom ve středu po poledni a potom až zase v pondělí. Na kole je jedna cesta skoro 50 km, to bych neměl žádný čas na prohlídku. Zjišťoval jsem ceny půjčení auta na den, s pojištěním minimálně 45 USD při vyzvednutí na letišti Hobby, v centru výrazně dražší. K tomu je potřeba připočíst benzin a hlavně parkování u Space Centra, které také nebude levné. Nakonec jsem se rozhodl pro Uber, kde by jedna cesta měla stát asi 26 USD.

Jenom na okraj. Stará židovská moudrost říká: "Jestliže je možné problém vyřešit penězi, nejedná se o problém, ale o náklady". Souhlasím, cesta do Space Center Houston byly dodatečné náklady.

MHD v Houstonu

Hromadná doprava zde funguje a není vůbec drahá. Denní karta s neomezeným počtem jízd stojí 3 dolary. Zastávku autobusu jsem měl naproti motelu. Interval 20 minut ve špičkách, jinak 30 minut. Jízdní řády jsou na na netu, ale navíc můžete použít zdejší vychytávku, která je k vidění i v jiných městech. Každá zastávka má pětimístný číselný kód. Zašlete textovku na číslo dopravního podniku, jako text uvedete číslo zastávky a obratem vám přijdou časy 4 nejbližších příjezdů autobusů.

Prodejce karet jsem našel také na netu. Čerpací stanice Chevron 300 m od motelu. Nevěděl jsem, zda se dá karta dobíjet (zřejmě ano) a tak jsem koupil 2 denní karty, každou jsem nechal nabít 3 dolary. Za kartu se nic neplatí, takže jí vždycky večer po návratu do motelu zahodím. Nakonec jsem zjistil, že jsou dobíjecí, tak jsem je při odjezdu nechal na recepci motelu pro případné zájemce.

Museum of Fine Art: Fasáda jedné z budov muzea

Museum of Fine Arts: Antické sbírky ve vstupní hale

Muzeum krásného umění

Ve středu ráno jsem vyrazil do muzeí. Autobusem 28 na konečnou na TMC centrum, kde jsem přestoupil na povrchové metro. Do centra Houstonu to trvalo 35 minut. Já ale vystoupil už v Museum District a nejprve šel do věhlasného Muzea krásného umění. Ceny vstupného jsou v Houstonu docela mastné. Proto jsem koupil Houston Card za 60 USD a měl vstupné všude, kam jsem chtěl jít, ale i tam, kam bych normálně nešel.

Sbírky dobře zorganizované i když je to trochu všehochuť - antika, Egypt, evropské malířství, Asie, Jižní Amerika. Obrazová galerie skvělá. Z Američanů abstrakcionisté Pollock a Rothko, ti další mi moc neříkali. Ale Rothko, to je jiná káva. Jeho barevné plochy fungují a atakují lidskou představivost. Až si říkám, jak je to snadné, celé plátno černé a přes to tam dám obdélník v bordó a hotovo. Zkuste si to sami, nepochodíte. Stejně jako Mondrian, který sázel na plátna do černých mřížek obdélníky v plných barvách. Zkuste ho napodobit a nebude to ke koukání. Přitom jde o tak jednoduchý a přímočarý princip.

Mimochodem, podívejte se na vývoj Jacksona Pollocka. Mezi oběma obrazy leží 16 let. Ten pozdější, abstraktní, je prostě úžasný - dynamický, když se na něj chvíli díváte, začnou určité partie z obrazu vystupovat a náhle jste v třírozměrném prostoru a tím pádem vtaženi do obrazu. To na této fotce samozřejmě nezažijete.

Museum of Fine Arts: Jackson Pollock v roce 1933

Museum of Fine Arts: Jackson Pollock v roce 1949

Museum of Fine Arts: Dva Picassové po stranách uprostřed Matisse

Několik sálů skvělých impresionistů, jeden famózní Modigliani - nikoliv nahá dívka, ale plně oblečený muž. České (vlastně rakousko-uherské) umění zastoupené autoportrétem Františka Kupky v úchvatné žluté barvě. To jsem si opravdu pošmákl. Potom nespočet sálů s italskou renesancí, romantici jako například William Turner, jeden Van Gogh, středověcí Holanďani a pak už mi z toho šla hlava kolem.

Museum of Fine Arts: Autoportrét Františka Kupky z roku 1907

Museum of Fine Arts: Toto není impresionistický pointilismus - jenom jsem vyfotil kostel z okna galerie, které je zastíněno korálky

Výstava současného venezuelského umění mne zcela míjela. Krátká výstava historie americké fotografie byla naopak zajímavá a opět mne utvrdila v tom, že technická kvalita (ostrost, věrné barevné podání, zvládnutý dynamický rozsah) je opravdu až na druhém místě (viz moje následující fotografie).

Museum of Fine Arts: Spojovací tunel mezi budovami

Museum of Fine Arts: V muzeu probíhala výstava výtvarných děl spojených s anglickou vládnoucí monarchií

Muzeum má dvě budovy propojené tunelem a ten je svébytným výtvarným dílem. V druhé budově byly asijské sbírky - indické, málo viděné korejské, samozřejmě japonské. A také jihoamerická umělecká díla ze zlata. Vydržel jsem ten nápor více než 3 hodiny. Potom jsem se ještě vrátil ke svým favoritům, pokochal se a odkráčel do dalšího muzea.

Museum District: Soukromý dům

Museum District: Glamour focení homelesáka spícího na lavičce zjevně nezajímalo

Museum District: Socha generála Sama Houstona

Museum přírodních věd

Zcela jiná atmosféra než v předešlém muzeu. Rodiny s dětmi, řev, pláč, trucování, malé děti lezoucí po podlaze a stydějíci se rodiče. Sem se to ale hodilo. Muzeum plné interakce, děti si mohly ledacos vyzkoušet a v suterénu byly navíc dětské laboratoře a dílny.

Museum of Natural Science: Před muzeem

Museum of Natural Science: Virtuální realita vám umožní realistickou iluzi letu

Ve čtvrtém patře energetika, hodně zaměřená na těžbu nafty - reálná vrtná věž, videa z kamery umístěné ve vrtné korunce a mapující průběh 4 km hlubokého vrtu až k navrtání nafty. Alternativní energie jako doplněk k tradiční naftě (ano, jsme v Texasu, ale i tak je to správné).

Museum of Natural Science: Expozice věnovaná energetice

Museum of Natural Science: Expozice věnovaná energetice - normální a infračervené zobrazení - samozřejmě se před ním děti vyřádily

Další expozice - podmanivě udělaný starověký Egypt, několik skutečných mumií. Výstava Smrt o přirozených příčinách úmrtí - otravy houbami, arsenik podávaný manželkou (Vávrovi?), Marie Curie zasažená radioaktivním zářením, mexický farmář, který prostřílel vysoký kaktus, až na něj spadl a zabil ho a podobné kuriozity.

Úžasná výstava velkoformátových fotek hmyzu. Všechny ty broučky, podle mého názoru, musel fotograf nejprve zabít, aby je mohl efektivně nasvítit a dostatečně zaclonit kvůli hloubce ostrosti - bylo to ostré od tykadel až k štětičkám na nohách. Ale o tom tam nikdo nepsal. To by zřejmě napochodovali obránci Ferdy Mravence a spol. Nicméně díky těmto fotkám získáte ke hmyzu jiný vztah a možná už si rozmyslíte obtěžující stvoření jen tak bezmyšlenkovitě zaplácnout. V tomto směru jsem před lety dostal školení od aboriginců v Austrálii. Vadili mi mouchy, které mi sedali na obličej. "Nech je být, sajou jenom pot, neštípají", řekli mi abíci. Podívejte se na jejich fotky, mají obličej posetý mouchami a vůbec je to netrápí. A mne už taky ne.

Výstava fauny a flóry texaské přírody byla pojatá inovativně. Jednak aranžmá některých vycpaných zvířat bylo docela žertovné. K tomu se některé vycpaniny ještě trochu hýbaly a dodávaly celé expozici poněkud morbidní nádech.

Museum of Natural Science: Texaská příroda - bobycat čapla bažanta

V přízemí by náš pětiletý Vilík strávil celý den. On je fanda do dinosaurů a zná to od Stegosaura až po Tyranosaura Rex. Celé přízemí bylo zaplněné jednak rekonstrukcemi koster těchto monster, ale i reálnými fosiliemi, kusy kostí a zkamenělinami. U koster byly i realistické obrázky těchto živočichů, dokonalá představa. Motala se tam spousta dětí a většina z nich měla oči navrch hlavy. Náš Vilda v tom evidentně nejede sám.

Museum of Natural Science: Celé přízemí bylo věnováno dinosaurům a palentologii

Museum of Natural Science: Kostra dinosaura

Museum of Natural Science: Model praještěra

A mám toho až po krk, víc nezvládnu, řekl jsem si před muzeem. Zavolal jsem do Downtown Aquarium. Naštěstí mají otevřeno i zítra na Thanksgiving. Ještě jsem se chvíli prošel v centru, obloukem obcházel zdejší houmlesáky a feťáky. Začalo pršet, vrátil jsem se do motelu.

Museum of Natural Science: Gratulace přátel před muzeem

Theatre District: Harley

Theatre District: Mrakodrapy a říčka Buffalo Bayou

Theatre District: Před Downtown Aquarium

Theatre District: Kytara na střeše Rock Cafe

Theatre District: Budovy

Theatre District: Kola k zapůjčení

Theatre District: Čekání na autobus v drobném dešti

Odcházení

Titulek se asi nejlépe hodí na chování mého počítače. Poté, co byla brašna surově utržena kamionem a popraskalo sklo obrazovky, se můj komp chová trochu nesvéprávně. Zřejmě byl nakopnut i pevný disk 500 MB. Načítání fotek z karty trvá hrozně dlouho. Co bylo zkopírováno do dvou minut nyní trvá skoro hodinu, přitom s nejistým výsledkem - spousta chybových hlášení.

Obdobně je na tom ostatní vybavení. Podlážka stanu protéká, u spacáku odešel zip, přezky brašen se lámou, jejich upevnění se trhá, do brašen zatéká dírami v látce, u přední brašny odešel pravý zapínací druk. I tak se divím, že to vše vydrželo taková léta. Možná brašny po návratu pošlu Ortliebu pro studijní účely s vysvětlením, co všechno mají za sebou. Pro výrobce není nic lepšího, než vidět vlastní produkt po dlouhém používání v reálných podmínkách.

Thanksgiving na prd

Ráno jsem pílil do města abych viděl průvod k Thanksgiving. Měl být od 9 do 11 hodin, byl jsem tam v 10:30 a nikde nic, ani Kašpárek. Ale zřejmě něco bylo, úklidová auta pilně čistila ulice.

TMC Transit Center: Zde jsem přestupoval z autobusu na povrchové metro - pojízdné schody, ani výtah, žádný den nefungovaly a nikdo to neřešil - zlaté pražské metro

Downtown Aquarium: Barevné rybičky a korály

Město úplně 'mrtvé', žádný provoz na silnicích a i ty nejprofláklejší fast-foody měly celý den zavřeno. Potěšilo mne, když na mne přes ulici hulákal zdevastovaný homelesák, že za rohem dostanu jídlo zdarma. Samozřejmě jsem tam nešel, nebudu zdejším potřebným ujídat kaše. Ale stejně, byl jsem ve svém nejlepším civilu, tak proč mne měl za bezďáka? Raneček na zádech, vyšisovaná bunda z Lidlu, ale hlavně obličej ošlehaný do ruda - tyto tři faktory kolegu homelesáka dezorientovaly.

Downtown Aquarium

V rámci City Pass jsem měl i vstupenku do městského akvária. Nic jsem od toho nečekal a normálně bych tam nešel, zejména po loňské prohlídce skvělého akvária v jihoafrickém Durbanu. Ale byla to jediná atrakce, která byla otevřená na Den díkuvzdání. Akvárium malé, spousta dalších aktivit nezahrnutých v normálním vstupném. Největší atrakcí nejsou mořští živočichové, ale čtveřice unikátních tygrů bílých. Na pozemku akvária je ještě malý lunapark a dětská mašinka, za všechno se samozřejmě platí extra. To je zdejší standard, vybírat v muzeích a atrakcích ještě peníze navíc. Přitom ceny běžného vstupného jsou docela vysoké.

Downtown Aquarium: V akváriu chovají 4 vzácné bílé tygry

Downtown Aquarium: Tygři prý proleží až 18 hodin denně, většinu z toho prospí

Potom už se nedalo dělat nic jiného, než se procházet po městě a okounět. V centru zůstali jenom bezďáci a zhulení feťáci. Prošel jsem několik parků, kde to bylo přeci jen normálnější.

Houston downtown: Pohled nahoru

Houston downtown: Vchod do budovy J.P.Morgan Chase

Houston downtown: Parkoviště zela prázdnotou - byl sváteční den - všichni byli doma s rodinou

Houston downtown: Staré a nové

Houston downtown: Basketbalový stadion Toyota Center Rockets

Minute Maid Park: Basebalový stadion Houston Astros

Park Discovery Green: Parkoviště

Park Discovery Green

Pořádají se v něm různé aktivity zaměřené na zelenou energii. Tentokrát to byla větrná energie. V zahradě parku byly instalovány stovky větrníků. U nich několik elektrických fukarů - na vstupu vrtulka - čím více jste na ní foukali, tím silnější byl proud vzduch na výstupu. A ten jste mohli zaměřit na skupinu větrníků a pěkně je roztočit. Dobrý nápad, silně anti ekologický. Divím se, že jim takové mrhání Zelení nezatrhli.

Park Discovery Green: Pojízdná prodejna pamlsků pro děti

Park Discovery Green: Větrníčky

Park Discovery Green: Fukar, jehož intenzita závisela na tom, jak silně jste foukali do horní žluté vrtulky

Park Discovery Green: Kostkovaná budova nejasného účelu - záchody to nebyly

Dalším mrháním energie, tentokrát nikoliv samoúčelným, bylo venkovní kluziště. Ledová plocha byla pokrytá vrstvičkou vody. Zřejmě mají problém kluziště vychladit, i když jsou teploty momentálně silně pod průměrem. U kluziště půjčovna, za 10 USD jste měli hodinu bruslení i se zapůjčením bruslí.

Park Discovery Green: Bruslení

Hermann Park

Popojel jsem metrem do Muzejního okrsku a šel se projít do velkého Hermann parku. Uprostřed leží jezero McGovern, které je rájem vodního ptactva. V parku je také Millerovo divadlo s venkovní scénou, zoologická zahrada, půjčovna šlapacích lodiček, dětská železnice, dvě kavárny a McDonald. Vše zavřené.

Hermann Park: V Texasu samozřejmě také musí mít obdobu washingtonského National Mall

Hermann Park: Kopec s Millerovým divadlem s venkovní otevřenou scénou (budova vpravo)

Hermann Park: McGovern Lake je rájem vodního ptactva

Hermann Park: McGovern Lake - letka kačen

Hermann Park: McGovern Lake - husa se spokojeně pase - dneska se lidi cpali krocanama a o husy zájem nejevíi

Ještě, že vodní ptactvo je natolik hloupé, že nemá o Dni díkuvzdání pojem a i v tento sváteční den se vesele prohání po jezeře. Chvíli mne to bavilo a potom jsem odjel do motelu. S večeří to také bylo na nic, skončil jsem u mražených jídel koupených u pumpy v sousedství. Ohřál jsem je v mikrovlnce, kalorie v tom byly, ale nadšen jsem tím samozřejmě nebyl.

Space Center Houston

Ráno jsem zjistil, že Space Center otevírá už v 9 hodin (normálně až v 10). Uber přijel do 4 minut a 15 minut před devátou jsem byl před bránou centra. Cesta stála 27 USD, mohlo to být horší. Lístek jsem měl v rámci City Pass, nemusel jsem stát ve frontě u pokladen. Otevřeli už chvilku před devátou a já nemeškal a hned se postavil do krátké fronty na NASA Tram Tour. To je hodinová jízda do NASA Johnson Space Center, odkud jsou dodnes řízeny vesmírné lety. Tento rozsáhlý komplex se také zabývá řešením běžných inženýrských problémů - momentálně řeší cestu na Mars, která by i s pobytem na Marsu měla trvat 3 roky.

Space Center Houston: Boeing 747 ve verzi 'piggyback' s naloženým raketoplánem

Udělal jsem dobře, že jsem s ničím neotálel. Po 10 minutách čekání jsem se dostal do druhého "vláčku". Když jsme se po hodině vrátili, narostla fronta na 60 minut. Po poledni už byla na neúnosných 2 hodinách.

"Vláček" s otevřenými "vagóny" projíždí rozsáhlým areálem výzkumného centra. Všude se povalují kola, která jsou volně k dispozici zaměstnancům, aby se nemuseli zdržovat chůzí, když jdou něco vyřídit do jiné budovy. V areálu žije několik stovek jelenů a laní, několik jsme jich viděli.

Prohlídky jsou pouze dvě. První v Space Vehicle Mockup Facility (budova 9) - velice důležité budově s věrnými maketami všech momentálně používaných vesmírných stanic od Skylabu po Sojuz. Je to logické, když inženýři něco navrhnou, musí to otestovat v reálných prostorech - co kdyby to například neprošlo průlezem. V budově se normálně pracuje, ale dnes bylo volno. Citlivé komponenty byly utajeny pod plachtami, ale i tak byly k vidění testovaní roboti nebo "autobus" připravovaný pro expedici na Mars.

Space Center Houston: Space Vehicle Mockup Facility - budova s věrnými maketami vesmírných stanic

Space Center Houston: Space Vehicle Mockup Facility - Sojuz and Zarja - moduly na oběžné dráze, ve kterých běžně pobývali američtí astronauti

Space Center Houston: Space Vehicle Mockup Facility - testovaný model vozidla na Mars

Space Center Houston: Space Vehicle Mockup Facility - roboty zde testují důkladně

Další zastávka byla v budově s raketou Saturn V, která sloužila v měsíčním projektu Apollo. Poprvé jsem viděl tuto raketu názorně rozdělenou na jednotlivé stupně (na mysu Kennedy ji mají vcelku) a ten nepoměr jednotlivých částí hodně vypovídá o zemské gravitaci. Oproti prvnímu stupni rakety působí návratový modul i s raketou jako dětská hračka.

Space Center Houston: Saturn V Building - záď rakety s odstupem

Space Center Houston: Saturn V Building - druhý stupeň

Space Center Houston: Saturn V Building - návratový modul s raketou

Space Center Houston: Saturn V Building - odkaz na mise Apollo - poslední bylo Apollo 17, my známe 11 (první člověk na Měsící) a potom 13 (Houstone, máme problém)

Space Center Houston: Rakety Gemini a Mercury

Zpátky ve Space Centru, už nebylo kam spěchat. Výborná je expozice v Boeingu 747, který byl upraven pro převážení raketoplánu na vrcholku trupu. V podstatě se jednalo o sériový B747, kde byl zesílený trup a do něj zamontovány závěsy pro raketoplán. Kvůli vyvážení byly hned za kokpitem "pohozeny" dvě sady železných traverz.

Space Center Houston: Boeing 747 musel mít při přepravě raketoplánu na přídi závaží - vpravo in natura, v levém roku v trochu estetičtějím obalu

Zaujaly mne i dvě uvažované varianty - dvoutrupý vojenský Lockeheed C5 kupodivu neuspěl a přednost dostal běžný civilní (ale skvělý a velmi úspěšný) eroplán B747. A jako bývalého modeláře mne dostal vrtulový model s rozpětím křídel asi jeden metr, na kterém byl celý koncept ověřen. Když jsem viděl ty dva "žhavíky" (modelářské motory), ocitl jsem se zpátky hluboko v dětství. Ale představte si to, projekt za stovky miliónů dolarů ověřen na modelu za pár šupů. Jó, tyhleti promovaní inženýři jsou borci, potřebovali bychom jich víc.

Space Center Houston: Původně byly 2 varianty letadel pro přepravu raketoplánu, dvoutrupý Lockeheed C5 neuspěl

Space Center Houston: Létající model, na kterém byla ověřována konfigurace 'piggyback' - náklad na zádech

Space Center Houston: Raketoplán byl přepravován 'na zádech' upraveného Boeingu 747 (piggyback)

Space Center Houston: Nejen stihači za 2. světové války si dělali čárky za sestřelená letadla, také Boeingy 747 evidovaly počet přepravených raketoplánů

Raketoplán je bohužel jen věrnou kopií. Skutečný raketoplán Atlantis jsem před pěti lety viděl na mysu Kennedy. Ale i tak to stojí za prohlídku. První věc - vnitřní prostory jsou překvapivě velké - taky se v nich převážel významný náklad například na Skylab.

Space Center Houston: Příď raketoplánu obložená izolací proti žáru při návratu do atmosféry

Space Center Houston: Obytný prostor raketoplánu, vpravo spací pytel

Space Center Houston: Raketoplán, skafandr pro výstup do vesmíru

Space Center Houston: Strop raketoplánu

Space Center Houston: Nákladový prostor raketoplánu - oranžová 'kolébka' motoru a motor v černém obalu, dopravované na Skylab

V centru je několik kin a k plánku dostanete i přehled pořadů. Viděl jsem, kromě jednoho filmu pro děti, všechny filmy. Nejzajímavějším byl příběh porouchaného Apolla 13 (Houston, měli jsme problém), kde mělo zdejší řídící středisko významný podíl na záchraně kosmonautů. Nejsilnějším momentem je dokumentární záznam, jak si po úspěšném návratu kosmonautů na zem rozdávají pracovníci řídícího střediska doutníky a jak je evidentní nekuřáci statečně šlukují.

Space Center Houston: Pohled na Main Plaza

Ohmatal jsem kámen z Měsíce i kámen dovezený z Marsu. Prohlédl si model stanice Skylab. Pokochal se skutečným návratovým modulem poslední měsíční mise Apolla 17 i reálným modulem Gemini. Centrum bylo po obědě hodně zaplněné, hlavně děti se tužili u desítek interaktivních úkolů.

Space Center Houston: Skylab - překvapivě prostorný vnitřek stanice

Space Center Houston: Skylab - sprcha

Space Center Houston: Skylab - pracovní postory v patře

Space Center Houston: Skutečný návratový modul poslední měsíční mise Apolla 17

Space Center Houston: Skutečný Gemini Spacecraft

Nakonec jsem si poslechl skoro hodinové povídání živého kosmonauta Billa McArthura. Dostal se do vesmíru několikrát. Naposledy v roce 2005 strávil šest měsíců na mezinárodní Space Station. Většinu času tam byli pouze 2 lidé - on a Rus Tokarev. A jako první v historii se oba obyvatelé vydali spolu na procházku do volného prostoru a ze stanice je nikdo nejistil. Byl vtipný, moc se mi líbilo jeho líčení vánoc a překlad ruského "Děduška Moroz" jako "Grandfather Frost".

Space Center Houston: Ruská rukavice pro práce ve venkovním prostoru - a potom vykládejte dětem ve škole, že taháky jsou podvod

Space Center Houston: Fakt dobrý suvenýr - kdo trochu vládnete angličtinou, určitě si to přeložíte

Logistika

Po více než 6 hodinách jsem se přesvědčil, že už jsem viděl opravdu všechno. Před centrem jsem vytáhl telefon a začal řešit Uber pro cestu zpět. Nabízená cena byla skoro o 10 USD vyšší než ta, za kterou jsem přijel. Auto by mělo přijet do 45 minut, taky nic moc. Ale hlavně mi aplikace napsala, že mojí platební kartu nemůže použít (zřejmě jsem přesáhl limit pro platby na internetu) a že dokud to nevyřeším, nebude žádný servis. Chtěl jsem nastavit hotovostní platby. Ale abych nebyl zbrklý, tak jsem se nejdříve poohlédl po okolí.

Nedaleko stál mikrobus nějaké cestovky - za optání nic nedám. Paní řidičce jsem řekl, že potřebuji do Houstonu a že mi stačí kamkoliv do centra. Ona že jo, za 40 dolarů mne odveze, spolu s jejími klienty, na které čeká. Řekl jsem jí, že cena je špatná, UBER mne za 30 dolarů doveze až ke dveřím mého motelu. "Tak kolik dáš?", optala se. "Maximálně 20", odpověděl jsem. Chvíli se na to šklebila, mezitím ji přišli 2 asijští klienti a jí bylo jasné, že je pro ni lepší vydělat dvacku než nic. Ale byla fakt solidní, po cestě se zeptala kde bydlím a vysadila mne kousek od tranzitního centra, ze kterého mi jel autobus 28. A já měl u sebe včerejší Day Ticket na MHD, dobil ho 1,25 dolarů, to mi stačilo na cestu do motelu.

© Prožil, napsal, vyfotografoval Jiří Bína