Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy (a že měl i jiná potěšení, dodávám já).
Hledat na kolemkolem
Do New Orleans
Houston, Crosby, Liberty, China, Port Arthur, Pleasure Island, Cameron, Rutheford Beach, Pecan Island, Esther, Abbeville, Delcambre, New Iberia, Jeanerette, Franklin, Centerville, Patterson, Morgan City, Belle River, Paincourtville, Edgard, Killona, Luling, New Orleans
Kudy kudy cestička
Času do návratu mi už, bohužel, moc nezbývá. Musel jsem se pustit do činnosti, kterou bytostně nesnáším. Plánování mi znechutil bolševik, který v plánovaném hospodářství dokázal vyprodukovat nedostatek téměř všeho, masa, toaletního papíru, banánů a mandarinek, knih, časopisu Mladý svět (Rudého práva i Tribuny bylo kupodivu dostatek) a i takových blbostí, jako kdysi populárních céček. Naštěstí nemusím plánovat v tak velkých dimenzích, stačí mi, abych dojel včas do New Orleans.
V New Orleans bych chtěl strávit 5 nocí - tedy 4 plné dny. To znamená přijet do města prvního prosince. Po freeway jet nechci, radši to vezmu po lokálních silnicích, proložených občas nějakou tou highway. Nejvíce mne lákala trasa z Houstonu na jih do Galvestonu a potom okolo pobřeží. Kvůli dálničnímu mostu do Galvestonu, po kterém se na kole nesmí, bych si musel zajet více než 100 km do Freeportu. Kdyby šlo o život, tak bych to určitě dal.
Ráno před odjezdem z Houstonu jsem se rozhodl, že Galveston vynechám. Tím pádem jsem měl před sebou necelých 700 km na 8 dní, pohoda. Jel jsem po Old Spanish Trail až k přístavu, potom jsem se dostal na Old Highway 90, kde byla široká krajnice, bohužel silně znehodnocená navátým pískem a neodklizeným bordelem (anglicky ne tak expresivně debris).
Houston: Skyline centra Houstonu vyfotografovaná od průmyslové čtvrti u přístavu
Houston: Železnice poblíž přístavu
V Sheldon jsem se vydal po nejprve skvělých a po změně County (okresu) naopak velmi zanedbaných místních silničkách, abych se nakonec znovu napojil na nikoliv starou, ale už běžnou hwy 90. Ve venkovské krajině mne proháněli místní psi. Štěkali všichni a ti volně ložení na mne startovali. Většinou stačilo, když jsem na ně zařval. Několik jich bylo tak urputných, že jsem musel do jejich blízkosti vrhat kameny. Je to fakt zvláštní, podle domů tam bydleli bohatí lidé a nedokázali si zajistit psy, kteří by je mohli stát v případném právním sporu o ublížení na těle desetitisíce až statisíce dolarů. Tohle fakt nechápu.
Poblíž nebyl žádný RV park, kde bych se mohl vyspat ve stanu. Spát na divoko nemělo smysl. Okolí silnice nacucané vodou. Hadů a aligátorů je zde prý hodně. Dosluhující data od ATaT mi našla nejlevnější motel v Liberty. Ze sportu jsem zkusil domluvit lepší cenu v motelech po cestě - byl tam jen jeden. Ale i tak, vyjednal jsem si cenu o 20 dolarů nižší, než kterou měli na vývěsce. A to byla sobota, nejdražší den týdne.
Další den jsem konečně mohl vyjet bez návleků na nohy. Zítra to zkusím i s letním tričkem, dneska to půl dne vypadalo na déšť. Ujet 100 km zde není žádný problém. A tak jsem jel do Port Arthur a přitom vzpomínal na stejnojmennou trestaneckou kolonii na Tasmánii, kde jsem byl před lety (v roce 2005, taky na kole). Asi aby zachovali tradici, umístili velké vězení jen pár km východně od zdejšího Port Arthur. Takže desperádi, Port Arthuru se vyhněte velkým obloukem, ať už je na jakémkoliv kontinentu.
Nome: Vánoční výzdoba - sněhuláci jsou velmi populární ač silně nepravděpodobní
China: Katolický kostel v mexickém stylu
Touha stanovat
Měl jsem seznam všech RV parků v širokém okolí. Uvelebil jsem se na lavičce u Walmartu a začal je obvolávat s dotazem, zda mají místa pro stan. Výsledek byl nečekaně tristní. U poloviny z osmi RV v okolí Port Arthur telefonní čísla nefungovala nebo je nikdo nezvedl. Ve dvou RV mi řekli, že místa pro stany nevedou. Zbylé dva hovory byly nejzajímavější. Dámy na recepci RV se mne ptaly, o čem že to vlastně mluvím a co je to ten tent (stan). Svatá prostoto.
Ale já si to stejně prosadím. Zítra najedu na pobřežní silnici, kde 200 kilometrů nic není a nezbude mi tudíž nic jiného, než spát někde ve stanu na divoko.
Vybíral jsem mezi levnými motely. Ještě 3 dny mi budou fungovat data na telefonu, takže je výběr snadný. Potom přestanu ATaT platit. Byl jsem se zeptat v prodejně ATaT, jestli lze data platit i na denní bázi. Slečna mi řekla, že ne. Na stránkách ATaT tvrdili opak - 1 nebo 2 USD za den, podle požadovaného objemu dat. Ale nebudu to potřebovat. ATaT spustilo kanonádu a pořád mne upomíná, abych si zadal "autopay", které mi ušetří 5 USD za měsíc. Alespoň mi tím potvrdili, že jsem placení skutečně zakázal. Zrušení služby nelze na jejich klientské stránce zadat.
Vybral jsem motel nejbližší městu. Tentokrát jsem po dotazu v motelu zjistil, že cena přes hotels.com je výrazně nižší, než jejich oficiální cena. Ale pozor, recepční mají možnost cenu snížit (většinou tak okolo 10 USD). V týdnu, kdy je volno, na ně stačí jen trochu "zatlačit". To jsem tentokrát nepotřeboval, z aplikace v telefonu jsem chtěl pobyt za opravdu výhodnou cenu zaplatit. Neuspěl jsem kvůli kartě. Potřeboval jsem navýšit limit internetových plateb. Recepční mi dala přístupové údaje na jejich wifi, já vše řešil na svém kompu, ale před tím jsem musel vydolovat českou SIM kartu, dát do telefonu a počkat na zaslání potvrzujícího kódu.
Port Arthur
Do západu slunce zbývaly skoro 2 hodiny. Odjel jsem do města prozkoumat všechny pamětihodnosti. Jasně, pointu znáte, žádné tam nejsou.
Nepodceňovat chutě
Lidské tělo má řadu způsobů, jak svému vlastníku sdělit, co vlastně potřebuje. Protože tomu pitomcovi, který ho zanedbává, nemůže posílat maily, tak mu dává najevo svá přání mimo jiné i prostřednictvím chuti. Občas mne v noci budí křečí zkroucené nohy, musím se ně postavit a pár minut vydržet, než křeč pomine. Na křeče je magnézium, alespoň podle doktorů. Já to řeším jinak. Když dostanu v obchodě neodbytnou chuť na solené nachos nebo tortillas chips, je mi jasné, že je potřeba doplnit vypocenou sůl. Zbaštím celý pytlík nachos a je po problemos.
Do opuštěných krajů
Mířil jsem na pobřeží Mexického zálivu, abych si taky trochu užil oceánu. Projel jsem Port Arthurem, pokochal se čoudícími rafineriemi na jeho jižním okraji. Najel jsem na silnici 82 a po několika km přede se mnou nahrbil velmi vyšpulený most na Pleasure Island. Most byl tak vysoký, že pod ním proplouvají zaoceánské lodě. Mostovka byla strmá a úzká, s obtížemi se míjely 2 kamiony. Do toho já, funící do strmého kopce a tudíž v nestabilní pozici.
Port Arthur: Rafinérie
Zachránil mne nadměrný náklad
Měl jsem kliku. Nikdo za mnou nejel a tak jsem makal do kopce, abych tuto výhodu využil. Za mnou pořád nikdo. Nakonec jsem to pochopil. Pilotní auto nadměrných nákladů dole zablokovalo nájezd na most. Přede mnou se v protisměru objevila 2 monstra s vodními pásovými bagry na pontonech (bagr buď plave na pontonech nebo jezdí po dně na pásech). Zastavil jsem se, přitiskl k obrubníku a náklad mne pomalu míjel ve vzdálenosti 70 cm. Než dojeli dolů z kopce, byl jsem na druhé straně mostu.
Pleasure Island
Tato texaská výspa je asi 30 km dlouhá, ale široká jenom zhruba 150 až 300 metrů. Obklopena mořem z obou stran. Severozápadní pobřeží nehyzdí žádné naftové terminály. Proto je tam postavena řada domů, každý s privátním molem. Zato opačná strana, po které vede i silnice, skýtá neutěšený pohled na rafinerie a podobné továrny související s těžbou ropy. Na nejzazší špici ostrova je RV park (bez možnosti kempovat ve stanu) a potom už jen nájezd na Causeway Bridge, který spojuje Texas s Louisianou. Příjemný most pro cyklisty, hladký betonový povrch vozovky, široká krajnice a hlavně, žádný provoz.
Pleasure Island: Typický dům s molem
Pleasure Island: Rafinérie na protějším břehu zálivu
Pleasure Island: Causeway Bridge mezi Texasem a Luisianou
Pleasure Island: Poslední výspa Texasu
Causeway Bridge: Vjezd do Luisiany
Luisiana
Zcela plochá silnice se utápěla mezi vzrostlou cukrovou třtinou a ani zatáčka nebyla na dohled. Třtina naštěstí blokovala vítr foukající z boku. Po pár kilometrech zmizely velké rafinérie a objevily se normální domy a k nim přilehlé farmy. Většina domů byly "mobile homes", domy příčně rozpůlené, které náklaďáky s nadměrným nákladem přivezou na pozemek a tam se půlky k sobě sesadí. Zde se navíc domy vyzdvihnou na dva až 3 metry vysoké trámy a tím se jednak izolují od vlhké půdy, ale také jsou preventivně chráněny proti vysokým vlnám. Dražší - nikoliv montované, ale stavěné - domy jsou obvykle postaveny na uměle navršeném kopečku.
Z od Johnson Bayou: Rovná placatá silnice
Johnson Bayou: Komfortní dům, vlevo je vidět kouř z hořícího vrtu
Johnson Bayou: Katolický kostel
Blbosti
Lidská mysl, alespoň ta moje, se při nedostatku podnětů chytá každé voloviny. Uviděl jsem následující značku a hned začal fabulovat, jak ji upravit pro genderové fanatičky. Nejlevnější úprava, která mne napadla, byla doplnit uprostřed značky svislou černou čáru, která by ze značky dělala zároveň symbol spojovaný s ženami, zejména u pubertálních jinochů. Ale vážně, jediné ženy, které vidíte na silnici pracovat, jsou ženy řídící dopravu. Anglicky se jim říká "flagman". Sakra, opět diskriminace jako prase.
Johnson Bayou: A zase ta genderová diskriminace, přitom na silnici pracovaly s krumpáči, sbíječkami a lopatami skoro výhradně ženy (stejně jako u nás)
Plážová pohoda
Silnice se přiblížila k pobřeží a já se jel podívat na zdejší pláže. Písečné pláže se táhly široko daleko, povrch písku byl zpevněn vodou a k jízdě na kole přímo vybízel. Jenom jsem nevěděl, zda se po několika km jízdy po pláži nebudu muset probíjet dunami a vlhkou krajinou k silnici.
Gulf Breeze Beach: Debra - obyvatelka jednoho z domů - prarodiče byli z Prahy
Gulf Breeze Beach: Domy u pláže slouží někomu k rekreaci a někdo zde trvale bydlí
Gulf Breeze Beach: Pláže se táhly od obzoru k obzoru, v moři navršené kamenné vlnolamy
Naštěstí se zjevila Debra, obyvatelka jednoho z domů. Její prarodiče pocházeli z Prahy. S manželem jsou zanícení cyklisté a už se těší na penzi, až budou moci vyrazit na dlouhé cyklistické cesty po světě. Po pláži mohu jet zhruba 15 km až na Holly Beach, sdělila mi. Já jí na oplátku dal moji vizitku, aby měli s manželem pro své cesty inspiraci.
Gulf Breeze Beach: Domy na pobřeží
Gulf Breeze Beach: Typický dům - nahoře se bydlí, pod domem je místo na sezení a samozřejmě houpačky - a kdyby přišla vlna, tak o moc nepřijdeme
Gulf Breeze Beach: Užíval jsem si patnáctikilometrovou jízdu po pláži až na Holly Beach
Výjezd z pláže na silnici byl trochu náročný. Nejprve jsem musel kolo protlačit písečnými dunami a potom bahnitou loukou. Ale stálo to za to, moc jsem si to užil. Po silnici jsem jel dalších 12 km. Před Cameronem jsem počkal na ferry. To jezdí zadarmo (je de facto součástí silnice) jako pendl sem a tam přes úzkou zátoku a proto se na ně moc dlouho nečeká.
Cameron: Poutač před nájezdem na ferry do Cameronu
V Cameron byla první a poslední možnost se najíst a koupit nějaké potraviny. Využil jsem ji, k tomu nabral dodatečnou vodu do lahve od vypitého Gatorade. Potom jsem už upaloval na 25 km vzdálenou Rutheford Beach, kde je bezplatný basic kemping - chemické záchody, žádná voda, ani elektřina. Dojel jsem těsně před soumrakem a stan postavil ještě za slabého světla. Po setmění nebylo co dělat - uvařil jsem, najedl se, dal jedno pivko a svalil se do stanu. Byl z toho obvyklý desetihodinový spací maraton.
Rutheford Beach: Pláž za kuropění
Rutheford Beach: Tady jsem desetihodinovým spánkem dohnal spánkový deficit
Pobřeží
Krajina je rovná jako žehlicí prkno, zalitá vodou. Všude enormní množství ptáků. Těm auta nevadí, ale jakmile jsem se přiblížil já, okamžitě padali pryč. Často jsem před sebou nechtíc hnal volavky, které se rachtaly v potocích okolo silnice. Vždycky popolétly kus přede mne, aby po chvíli zase musely vzlétnout a posunout se. Odletět kus od silnice je většinou napadlo až tak na osmý pokus. Zato obří motýli Monarchové se nijak nežinýrovali a poletovali mi okolo hlavy.
Oak Grove: Typický 'mobile home' je vždy vytažený hodně nad úroveň promáčeného terénu
Grand Chenier: Ptákům se zde výjimečně daří
Připadal jsem si jako místní. V každém z toho mála aut, která mne míjela, mi někdo zamával či pokynul. Šerifové se u mne většinou zastavili na kus řeči (v jednom případě i šerifka). Oni v rámci své služby objíždějí svěřenou oblast, zastaví se u staré osamělé babičky, podívají se, zda už hospodář spravil plot, kterým vybíhal skot na silnici a podobně.
Grand Chenier: Hřbitov - v pozadí katolický kostel
Pecan Island: Po 50 km první obchod od Cameronu - vánoční výzdoba na pultu s ledem
Jsou to tady samé ostrovy oddělené od sebe řekami či kanály. Na každém je zvedací most (draw bridge), jehož zvednutí si musíte objednat, protože tam není trvalá obsluha. Ale i pevný vyšpulený most se našel, je dokonce zaznamenán na grafu nadmořské výšky.
Pecan Island: Zvedací most přes Superior Canal
Pecan Island: Superior Canal - pohled ze zvedacího mostu
Pecan Island: Voda kam se podíváš
J od Esther: Intracoastal Canal a podmáčená půda v jeho okolí
Problém je, že není kde přespat. Krajina je zabraná, oplocená a k tomu ještě podmáčená. Žádné kempy se zde nevedou, kromě názvů domů, které často začínají slovem "camp". Určitě bych se domluvil s někým místním na stanování na jeho pozemku. Ale raději jsem zkusil dojet do skoro 130 km vzdáleného Abbeville. Povedlo se, půl hodiny před soumrakem jsem klepal na dveře v levném a, jak jinak, indickém motelu. Výhodou byl blízký Walmart, o jídlo a pití bylo tím pádem postaráno.
Delcambre: Přístav
Delcambre: Sníh zde nebude, ale množstvím sněhuláků se vánoční atmosféra také dozajista navodí
Ráno jsem vyjel po silnici 14 na východ. Široká krajnice mi dodávala jistotu a tak mi ani moc nevadilo, že byla zasypána úlomky cukrové třtiny. Její sklizeň právě vrcholí a cukrovary vaří na plné obrátky.
Jeanrette: Cukrovar v plném nasazení
Jeanrette: Sklizená pole s cukrovou třinou se vypalují
Nenech se zabít, synku
Podle cyklistické trasy navržené Googlem jsem zabočil na highway 90. Velmi silný provoz, žádná krajnice. Nebyla to freeway, samozřejmě jsem po ní mohl jet, ale bylo by to o hubu. Vyjel jsem z ní po travnatém svahu do příkopu, protáhl kolo trochou vody a najel na místní silničku. Rozhodl jsem se dostat na Old Spanish Trail - silnici 182.
Máme mapy, ó my se máme
Na okraji New Iberia jsem narazil na Visitor Center. Řekl jsem si o státní mapu Luisiany a k ní nádavkem dostal cyklistickou mapu "Louisiana: Bicycle Suitability Map" - tedy mapu použitelnou cyklisty. Zasedl jsem na lavičku a mapu řádně prostudoval. Skvěle udělaná - silnice rozdělené na "Velmi snadno použitelné", "Středně použitelné", "Málo použitelné", "Zakázané" a k tomu silně vyznačené doporučené trasy. Ty samozřejmě občas vedly i po málo použitelných silnicích, ale pořád to byla ta nejlepší volba.
Zjistil jsem, že jsem doposud jel po doporučených trasách, s výjimkou 15 km úseku z Esther do Abbeville, na který jsem v průběhu jízdy zle nadával. Silnice připomínala tankodrom a měl jsem z ní pěkně omlácený zadek. O to jsem po 100 km předešlé jízdy moc nestál. A také silnici 182, na kterou jsem mířil, jsem si vybral správně. Ano, podle doporučení v této mapě pojedu, i když to bude o 80 km delší, než podle trasy z Googlu.
Franklin
Před Franklinem byl v místních propagačních materiálech uveden camping. Zajel jsem tam a zjistil, že se jedná o běžný RV park, kde se stanovat nedá. Nebyly tam záchody, ani sprchy (to mají lidé ve svých RV). Stanovat mne tam nenechali také z obavy, aby mne někdo nepřejel. Pro zdejší táborníky je něco menšího než autobus pod jejich rozlišovací schopnost. A co si máme nalhávat, většinou se jedná o penzisty a zrak už také není zrovna moc bystrý. Jediný camping s 10 místy pro stany byl v Morgan City, ale to bylo dalších 40 km. A já si chtěl také užít historický Franklin.
V Quality Inn jsem "ze sportu" ukecal cenu o 10 dolarů nižší. Zapsal jsem se a rychle za světla odjel prozkoumat opravdu hezké centrum okolo Main Street. Řada plantážnických usedlostí s "řeckým" průčelím na velkých pozemcích s přerostlými duby musí zapůsobit na každého. Proto mi nešlo na rozum, kdo mohl dovolit postavit administrativní krabici v nejhorším panelákovém slohu přímo v centru městečka. Přišlo mi to stejně zrůdné jako jihlavský Prior uprostřed jinak moc pěkného náměstí.
Franklin: Main Street je zastíněn ohromnými duby
Franklin: Kostely v centru městečka
Franklin: Vánočně vyzdobený Main Street
Franklin: Historický plantážnický dům
Franklin: Dům zastíněný rozlehlými duby, jak je zde obvyklé
Franklin: Historické domy okolo Main Street
Franklin: V historickém centru někdo vystavěl tuhle ohyzdnou krabici, jako u nás za totáče
Ráno jsem si znova projel malebné centrum Franklinu a poslušně vyrazil po 182 podle doporučených tras v cyklomapě. Krajnice nebyla, silnice rozbitá tak, že mne z toho bolel zadek, provoz minimální. Za Centerville se spojila s hwy 90. Ta už měla slušně širokou krajnici, sice zaházenou svinstvem, ale dala se jet. Projel jsem po ní do Pattersonu, kde mne čekal první skvělý zážitek dnešního dne. U silnice vystavený F4 Phantom mne nasměroval k muzeu, o kterém jsem sice věděl, ale v mých mapách na něj nějak zapomněli. Je pravda, že je takové komorní.
Muzeum letectví a těžby cypřišového dřeva
Wedell-Williams Aviation and Cypress Sawmill Museum - tak zní originální název muzea. Obě zcela odlišně zaměřená muzea jsou v sousedních budovách. Naštěstí se expozice do sebe nemíchají, i když v dřevařině je u stropu pověšené letadlo. U letadel žádné cypřiše nejsou.
Patterson : Wedell-Williams Aviation Museum - F4 Phantom slouží jako poutač u silnice
Patterson : Wedell-Williams Aviation Museum - pracovní kombinéza
V leteckém muzeu jsem si pošmákl. The Golden Age of Air Racing (Zlatá éra leteckých závodů) vystihuje zaměření pánů W+W. Stavěli krásná soutěžní letadla, závodili s nimi a byli velice úspěšní. V muzeu jsou nádherně vypracované repliky, originály se nezachovaly. Kdo někdy v ruce držel knipl, musí být z tak nádherných strojů nadšen. Jednoduchá palubní deska, knipl, pedály na směrovku, vlevo páka plynu, vpravo páka vysunující vztlakové klapky (nebyly u všech letadel). Prostě to základní, co je k řízení eroplánu potřeba. Trupu vévodí naducané motory, fakt paráda. Hodinu jsem se v té poměrně malé expozici kochal - byl jsem jediný návštěvník. Personál ze mne měl radost. Oni už poznají, kdo k tomu má ten správný vztah. A abych neurazil, strávil jsem necelých deset minut také u cypřišů.
Patterson : Wedell-Williams Aviation Museum - Beechcraft D17S Staggerwing
Patterson : Wedell-Williams Aviation Museum - We-Will Racer
Patterson : Wedell-Williams Aviation Museum - Gilmore Special z podhledu
Patterson : Wedell-Williams Aviation Museum - Gilmore Special
Patterson : Cypress Sawmill Museum - pramice z cedrového dřeva
Na hwy 90 jsem zůstal až do Morgan City, jinak to nešlo. Dlouhý most měl naštěstí krajnici, takže žádný horor. Kdybych pokračoval po devadesátce, byl bych v podvečer v New Orleans. Já však odbočil na silnici 70 okolo nesmírně rozsáhlého Atchafalaya Basin (mokřadu), jsem se vydal na sever, namísto na východ.
Morgan City: Takhle bydlí řada Američanů ve starých 'mobile home'
Brownell Park
Na hranici města leží Brownell Park, rezervace s naučnou stezkou a věží Brownell Carrilon Tower s decentní zvonkohrou. Byl jsem tam opět jediný návštěvník. V části určené pro pozorování ptáků jsem překvapivě neviděl ani brk. Asi byli na obědě. Jinak skvělé, mokřad na břehu obrovského jezera Palourde, zaplavené kořeny stromů, pahýly malých kmínků konzervované vodou. Prostě něco, co hned tak neuvidíte.
Morgan City : Brownell Park - zaplavené kořeny stromů
Morgan City : Brownell Park - podzimně zbarvené stromy a bílá vlákna dubů
Morgan City : Brownell Park - kmen stromu
Morgan City : Brownell Park - rostlinám se v mělké vodě daří
Morgan City: Brownell Park - socha zakladatele muzea s mývaly
Zase jsem musel v duchu poděkovat tvůrcům cyklistické mapy. Oni uvádějí, že mapa je shrnutím zkušeností místních cyklistů a důvěrná znalost silnic je na ní znát. Za Belle River jsem se odklonil od doporučené trasy a pokračoval po silnici 70. Ta měla v mapě většinu úseků zelených - snadná jízda a pár červených. Tam byla sice krajnice, ale hodně zvlněná, pozadí trpělo. Vše ale vyvážilo okolí silnice. Občas se sice vyskytla nějaká rafinerie, ale většinou krásné přírodní scenérie.
Poblíž Belle River: Stromy vedle silnice
Poblíž Belle River: Zaplavené okolí silnice 70
Poblíž Paincourtville: Stromy v hlubší vodě
Objížďka a bydlení není
Měl jsem už skoro obligátní stovku, ale žádný kemp nebo park vhodný ke stanování se neukázal. Tak jsem se nejdříve smířil s nocí v motelu, ale v okolí taky žádný nebyl. Potom to chvíli vypadalo nadějně, ale kvůli zavřenému mostu byla silnice 70 vedena objížďkou po 3127. Tam už vůbec nic, ani benzínka. Setmělo se, krajnice zahrnutá třtinou.
Bylo to jasný, musím jít spát "na divoko". Skoro za tmy se objevil neoplocený les. Čtyři metry od okraje sice tekl potok, ale mezi něj a okraj lesa jsem se bez problémů vešel. Schoval jsem se v hustém porostu, ze silnice jsem vidět nebyl. Úplně nejdříve jsem vyhrabal repelent a nastříkal si nekryté části těla. Hmyz řádil jak zběsilý.
Protože jsem s tím nepočítal, neměl jsem žádné zásoby vody - asi 3 deci čaje a v lahvi zhruba další 3 decky dva dny staré vody. Jó, pivko by bodlo, zítra si dám dvě, říkal jsem si. Otevřel jsem plechovku lančmítu, ten vozím kdyby bylo nejhůř. Jíst se to nedalo, přinutil jsem se sníst skoro polovinu a zbytek "masa" vyhodil na louku, kde se o něj mývalové poperou. Potom se nedalo dělat nic jiného, než zalehnout. Ve stanu jsem se otřel zbylou zásobou vlhčených ubrousků (koupenou loni v Botswaně), hodinku si početl na Kindlu a zase to bylo deset hodin v limbu.
U silnice 3127: Dobře ukrytý stan
Jasně mami
Snídat nebylo co, vyjel jsem co nejrychleji. Po 12 km jsem dorazil k pumpě. Na křižovatce byly proti sobě dvě. U první opravovali záchody, tam to pro mne nemělo smysl, ranní potřeba byla urgentní. Pumpa přes silnici už mne uspokojila ve všech směrech. Na každé čerpací stanici v USA se dá koupit něco menšího teplého k jídlo. Zde to bylo luxusní - míchaná vajíčka, sausage (v podstatě hamburgerová placka), biscuit (teplá houska). K tomu co největší džbánek kafe a litr Gatorade na žízeň. Nejméně o 20 let mladší prodavačka mi každý požadavek potvrzovala slovy "OK, baby" (doslova "v pořádku, dítě"). Já zase kontroval na její dotazy na omáčku, koření a tak dále, slovy "sure mam" (jistě mami). Nejdřív jí to trochu zarazilo, ale potom se tomu začala smát. Tady na jihu je oslovení baby (foneticky bejby, nebo většinou jen bej) časté a rozhodně neznamená, že vás mají za děcko.
U silnice 3127: Okolí silnice
Blížil jsem se k New Orleans, kam chci dojet až zítra. Zkontroloval jsem si, že musím někde přejet řeku Mississippi. Protože byl most u Donaldsonville zavřený, veškerá doprava se přelila na objížďku po silnici 3127 a směřovala na most u Gramercy. Když jsem viděl ten páteční šrumec a ještě k tomu dvojnásobný díky výpadku Sunset mostu, rozhodl jsem se pokračovat stále po pravém břehu. Na mostě bez krajnice by pro mne bylo příliš nevlídno.
Kašlu na most, přejedu to lodí
Na cyklistické mapě jsem našel ferry mezi Edgard a Reserve. Po 25 km jsem tam dojel. Nikde žádné značení přívozu, to bylo podezřelé. Nakonec jsem na silnici stopnul šerifa a dozvěděl se, že ferry už 3 roky nefunguje. Vrátit se zpátky na most u Gramercy byla pitomost, ještě mám šanci přejet řeku na silnici 90, těsně před New Orleans. Pokračoval jsem dál po silnici 18, která se kroutila okolo řeky mezi řadou rozlehlých a občas i smradlavých rafinerií a chemických fabrik. V Hahnville začala cyklostezka, která vedla po vyvýšené hrázi na břehu Mississippi. Bylo to skvělé, až na silný protivítr, který na silnici 18 nebyl tak patrný, protože silnice byla několik metrů pod úrovní hráze.
Luling, to se mi líbí
Do New Orleans necelých 50 km, název městečka je sympatický, tady zůstanu, rozhodl jsem se. Dneska půjdu spát do motelu, abych byl na zítřek špígl nýgl vypulírovaný. Hned pod impozantním dálničním mostem na interstate 310 byl motel Ramada by Windham. Cena velmi slušná (byl pátek, se sobotou nejdražší den týdne), ale okolo nebylo nic. Pouze velká banka, ale té se nenajím, ani nenapiju. Zhruba 6 km bylo k Motelu 6, dalšímu z "levných" motelů. Vedle něj Westwood Inn. Rozhodl rasistický přístup - Šestku vedli Indové, kdežto Westwood manažovala moje vrstevnice Brenda a její manžel (a byl asi o 10 USD levnější).
Westwood neměl na rozdíl od Šestky samoobslužnou prádelnu, ale poslali mne do Šestky a tam mne bez problémů nechali vyprat hromadu mých propocených svršků a spodků. Cena lidová, celkem 12 čtvrťáků za praní a sušení. Na pumpě měli pivko, vedle byla jídelna s cajunským jídlem, pohoda.
V noci i ráno samozřejmě pršelo, jak bývá zvykem skoro vždy, když všechno vyperu dočista dočista. Nikam jsem se nehnal, v objednaném a zaplaceném hotelu v New Orleans byl check-in až v 15 hodin. V motelu byla jedna z nejlepších letošních snídaní, nacpal jsem se vajíčky a opečenou slaninou, k tomu dva jogurty s ovesnými vločkami a byl jsem téměř nemobilní. Při čekání na to, až silnice po dešti trochu oschnou, jsem našel placený přívoz přímo v New Orleans z Algiers do Francouzské čtvrti. Takže jet přes most nebudu muset.
Navlékl jsem si pro jistotu reflexní vestu a vyjel po hwy 90. Široká krajnice, slabý sobotní provoz. Jedu přes most, rozhodl jsem. Bylo to dobré, skutečnost se od popisu v cyklistické mapě výrazně lišila. Místo dvou pruhů byly v každém směru 3 pruhy a dokonce metr široká krajnice po celé délce mostu. Po vydání mapy zřejmě došlo k rekonstrukci mostu (Huey P.Long Bridge). Dokonce jsem se chtěl v koruně mostu zastavit a udělat pár fotek. Ale nakonec jsem si netroufl.
New Orleans: Huey P.Long Bridge po kterém jsem přejel řeku Mississippi
Prudící státní policie
Dojel jsem na levý břeh a před odbočením na Jefferson Hwy vidím v zrcátku blikat modré světlo. Uhnul jsem se ještě víc k okraji krajnice, ale blikající auto se drželo pořád za mnou. Ohlédl jsem se, byla to policie. Zastavil jsem, ukázal na sebe a ozvalo se tlampačem něco jako "zastav se na tom betonovém trojúhelníku před odbočením". Poslechl jsem a zůstal sedět na kole, aby mne policajt nepodezíral z napadení. Přišel ke mne mladý fešák a spustil, pro mne skoro nesrozumitelnou angličtinou. "Víš, že na kole na most nesmíš?". Blbá situace, říkat policajtovi, že nemá pravdu, ale nebylo vyhnutí. Povídám mu "Na kole na most můžu, pěšáci sem nesmí". On se mne zeptal, kde jsem na to přišel. Já mu ukázal značku před nájezdem na most, kdy byl jenom zákaz pěších a tudíž se na kole na most může. Bylo to jasné, ale on si musel zachovat tvář. "Ale není to bezpečné", sdělil mi přísně. "Proto mám taky reflexní vestu, aby mne všichni viděli a jel jsem po okraji krajnice", oponoval jsem. Už byl v silné defenzivě, tak chtěl alespoň vidět ID. Dal jsem mu náš řidičák, on ho za 5 pikosekund zkontroloval (v podstatě nevěděl o co kráčí) a vrátil mi ho. Potom zlidštěl, zeptal se mne odkud a kam jedu a kde obvykle přespávám. Rozloučili jsme se v dobrém a on si pak šel zchladit žáhu na trojici černochů, opravujících auto, které se jim rozpadlo skoro uprostřed frekventované křižovatky.
New Orleans: Cyklostezka po levém břehu řeky Mississippi
Přípravu jsem měl dobrou a tak jsem hned při první příležitosti odbočil k řece, kde i po levém břehu vede cyklostezka. Zřejmě po ní pojedu na letiště, tak budu alespoň v obraze. Po pár km jsem potkal Marka, Poláka trvale žijícího v New Yorku. Jede z Floridy do Kalifornie, momentálně se deset dní veselil v New Orleans. Doporučil jsem mu trasu do Texasu a vyměnili jsme si vizitky. Chtěl jet přes most, po kterém cyklisté nesmí, vysvětlil jsem mu alternativy. Byl jsem prostě chytrej jak rádio. Ale tyto rady jsou fakt k nezaplacení. Pamatuji, jak jsem před 5 lety jel na východním pobřeží USA navíc 200 km kvůli mostu, po kterém se na kole nesmělo a u jiného se musel nechat převést taxíkem, abych nejel dalších 150 km navíc.
New Orleans: Marek, Polák žijící v New Yorku, na cestě do Kalifornie
V pobřežním parku byly veřejné záchodky s vodou. Vytáhl jsem poslední hadr, vyrobený z ručníku nalezeného v Las Vegas a kolo docela slušně očistil a to včetně ráfků. Nechtěl jsem v hotelu budit pohoršení, až budu kolo cpát do pokoje.
Mimochodem, bezdětný pár zkoušel v silném větru pouštět koupeného prefabrikovaného draka, ale vůbec jim nelítal. Neměli o tom ani páru, jak jim to prodali, tak se to snažili pouštět do vzduchu. Kdyby u toho měli děti, tak bych je nechal být, abych nesnižoval autoritu rodičů. Takhle mi to nedalo a zeptal jsem se o dvě hlavy vyššího tmavého pána, jestli jim to mohu poštelovat. On se trochu kroutil, ale jeho společnice byla nadšeně pro. Posunul jsem jim závěs draka, na dvakrát to doladil a drak plachtil jedna báseň. Děvče se mne ptalo, jak je možné, že to umím. Inu bejby, jsem původem letecký inženýr, tak se tomu nediv.
Po cestě jsem uviděl prodejnu ATaT a šel řešit svou předplacenou kartu. Platilo se vždy na měsíc dopředu, měl jsem zaplatit 28.11., ale já už data, ani hovory nepotřeboval, tak jsem platbu nepovolil. Od té doby mne denně ATaT bombardovalo výzvami k platbě. Chtěl jsem to zarazit. Zavolal jsem na jejich linku pro předplacené karty a tam se mnou jejich voice robot vedl tak rozvláčnou a pitomě strukturovanou konverzaci, že jsem nevydržel a típnul to. Na rozdíl od ATaT v Port Arthuru, kde mi řekli, že oni s tím nic nemohou dělat, zde byli skutečně kompetentní. Podívali se na můj účet, řekli mi, že je služba neaktivní a tudíž mne nic nestojí. A hlavně, po pár dnech začnou výzvy k platbě řídnout, ale momentálně se zarazit nedají. "To víš, marketing, bejby", řekl mi na rovinu mladík, trochu starší než můj nejstarší vnuk Adam.
