Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy (a že měl i jiná potěšení, dodávám já).

Hledat na kolemkolem

Severní Kolumbie

Barranquilla, Cienaga, Santa Marta, Aracataca, Bosconia, Plato, Carmen de Bolívar, Cruz de Vizo, Cartagena

Sedni si na šíny a odjeď do Číny

To mi říkával můj děda - legionář, když jsem ho zlobil. Díky bojům v čs legiích za 1. světové války projel kus světa. Původně jsem chtěl letos jet opravdu do Číny. Prokousával jsem se vízovým formulářem, který je k dispozici on-line. Už omezení pobytu maximálně na 90 dnů bylo silně nestandardní, takže jsem musel požádat o více vstupů s tím, že bych po necelých 2 měsících vyjel do Hongkongu a znovu se vrátil do Číny. Dále jsem měl zadat denní itinerář a přiložit doklady o zajištěném ubytování. Chvíli jsem to zkoušel, ale bylo to pracné. Na Google Map nejsou vzdálenosti mezi čínskými městy, musel jsem najít jinou mapu. Problémy s překladem místních jmen, hledání ubytování, úmorná práce. Poslední kapkou byly nepokoje v Hongkongu, které mne přesvědčily o tom, že se letos pojedu projet jinam.

Silniční lišej

V půlce srpna o mne při každodenní kondiční jízdě zavadil motorkář. Ve vysoké rychlosti mi škrtnul o zadní kolo. To že mne shodil na silnici ho nezajímalo, pokračoval dál bez zastavení. Naštěstí jsem se jenom trochu odřel, ale zadní kolo bylo totálně zničené. Ráfek prasknul a byla na něm taková osma, že se nevešlo do rámu. Kolo se nedalo ani vést. Manželka mne musela odvést autem. Nechal jsem vyměnit kónusy u jednoho staršího kola a doufám, že letošní cestu vydrží.

Praha: Zadní kolo po bouračce

Madlenka se loudala

Mladší dcera se rozhodla pořídit si třetí dítě. Holčička se měla narodit ve druhé polovině srpna. Samozřejmě jsem si ji chtěl před odjezdem pochovat. Proto jsem posunul odlet na začátek září. Ale znáte holky, na veřejnosti se chtějí ukázat v plné kráse. A tak se naše malá Madlenka loudala a loudala. Nakonec ji to přestalo bavit a v sobotu 31. srpna se rozhodla vyrazit do světa. Důkladně jsem si ji pochoval a pár dnů po ní jsem mohl do světa vyrazit i já.

Praha: Madlenka je na světě už 5 hodin

Pár poznámek k letu

Letos jsem zvolil Turkish Airlines, kteří byli nejlevnější, celá cesta do Jižní Ameriky trvala méně než 24 hodin a k tomu jsem měl v ceně 2 zavazadla po 23 kg. Balení bylo proto snadné - krabice s kolem, botami a nářadím vážila 21 kg a druhá krabice s vybavením 19 kg. Dohromady 40 kg, po odečtení váhy krabic 34 kg. Pár věcí na palubu - počítač, foťák, baterie.

Při odbavení v Praze mne zkasírovali částkou 2300 Kč za nadměrné rozměry. Zavazadla jsem měl podaná jen do Bogoty a tam jsem je musel proclít a znovu podat na návazný let, který ale už byl v ceně letenky zahrnut. V Istanbulu jsem prošel na druhý konec moderního a velmi rozlehlého letiště. Let do Bogoty trval 13,5 hodiny, nešetřil jsem "šláftruňkem" a tak jsem většinu cesty přečkal v mdlobách podobných spánku.

V Bogotě jsem zaplatil 2 USD za vozík na zavazadla, krabice naložil a prošel hladce přes celnici. Výtahem jsem dojel do prvního patra a odbavil se na let do Barranquilla. Původně chtěli taky nějaký příplatek za nadměrné zavazadlo, ale svou základní španělštinou jsem se je snažil ukecat zřejmě tak komicky, že nad tím nakonec mávli rukou a nic nechtěli. Poslali mne podat odbavená zavazadla k nadměrným nákladům. Tam mi řekli, že kolo nevezmou a šéfík šel se mnou k odbavovací přepážce. Zavazadla na vozíku mi odmítli pohlídat, tak jsem zase tlačil svůj nadměrný náklad přes rozlehlou halu. Paní na odbavení vystavila nový lístek na zavazadla, zpátky k nadměrným nákladům a zase to neprošlo. To už jsem se odmítl hnout a řekl jim, že počkám u nadměrných nákladů a nebudu s nimi běhat po letišti. Stejně už bych nestihl zabukovaný let, tak mi to bylo vcelku jedno. Nakonec mne posadili do jiného letadla - problém byl v tom, že v původním stroji nebylo na krabici s kolem dostatečně velké volné místo. Takže jsem letěl o hodinu později a v Barranquilla přistál v pravé poledne.

Frajeři jezdí po svých

Po výstupu z letadla byl šokem nápor horkého a vlhkého vzduchu. Okamžitě jsem vše na sobě propotil. Letiště se přestavuje, v hale místo nebylo, kolo jsem montoval venku pod přístřeškem. Problém je vždycky v tom, jak se dostat k noži, kterým potom otvírám krabice a přeřezávám stahovací pásky, kterými je kolo fixováno. Proto jsem si vzal v letadle kovovou lžíci od snídaně, s jídelním nožem bych asi neprošel bezpečnostní kontrolou. Lžící jsem otevřel krabici, vylovil nůž a potom už šlo všechno dobře.

Nabídka taxíků do města byla veliká a přišla mi docela levná - ceny byly veřejně vyvěšeny. Jenom jsem si nebyl úplně jistý kursem (teď už vím, že je to necelých 7 Kč na 1000 peso). Ale moc jsem to neřešil, stejně jsem chtěl těch zhruba 20 km dát na kole. V půl třetí jsem vyjel, nejprve po "dálnici", která se po pár kilometrech změnila v úzkou nacpanou silničku, vedle které se stavěla silnice nová. Tu jsem asi 2 km využil a potom jsem se dostal do takového presu, že to bylo fakt o zdraví. Vypadnul jsem na periferní ulice a těmi jsem se probíjel k centru města. Tam se situace změnila, aut ubylo a dokonce se objevil na silnici namalovaný cyklopruh. Ten ovšem zajímal pouze mne a nikoho jiného, auta a motorky ho využívaly jako součást silnice.

Barranquilla: Cyklostezky zde nerespektují - zde je na levé straně silnice a je zacpaná parkujícímí auty

Ubytoval jsem se, šel si koupit pár orosených pivek a po jejich vypití jsem bez večeře zapadl do postele a prospal více než 12 hodin. Ráno jsem se chtěl někde najíst, abych si nemusel kupovat předraženou snídani v hotelu. Všude bylo zavřeno, jídelny s comida rapida otevírají až před polednem. Město je nezajímavé, neudělal jsem žádnou fotku. Úspěch jsem ale měl v nakupování - sehnal jsem repelent a opalovací krém s faktorem 50. Dokonce jsem si koupil SIM kartu, doplnil ji jakou druhou v telefonu a nechal ji "nabít" na 850 MB dat na 20 dnů za našich 140 Kč. Odzkoušel jsem a skutečně fungují obě karty. Uvidíme jak to bude s daty někde v pustině. Nesehnal jsem jedinou věc, bombu do mého plynového vařiče.

Barranquilla: Holubníky před supermarketem, kam jsem docházel ráno na snídani a večer pro orosené pivko

Cesta za kulturními zážitky

Nakoupil jsem co bylo potřeba. Kolo jsem zkontroloval a seřídil a tak nastal čas podívat se, co nabízí čtvrté největší kolumbijské město (1 milion obyvatel). Prostudoval jsem nejpopulárnější atrakce a rozhodl se vyrazit do nejlépe hodnoceného Muzea Karibiku. Dal bych sice přednost místnímu leteckému muzeu, ale to je již několik let zavřené. Abych poznal co nejvíce, rozhodl jsem se absolvovat těch 5 km pěšky a místní levné taxíky jsem nechal odpočívat. Inu nebylo to nejmoudřejší rozhodnutí, za půl hodiny jsem byl propocen opravdu všude. Teplé a vlhké podnebí mi dávalo silně zahulit.

Barranquilla: Ulice s vybydlenými domy v centru města

Barranquilla: Zchátralé sídlo

V centru jsem narazil na nákupní středisko Portal del Prado, kde jsem se alespoň ochladil v klimatizovaných prostorách. V sousedství byl ohromný Hobby market, tam jsem zkoušel koupit bombu do vařiče. Měli jich několik druhů, ale ten můj bohužel nevedli.

Barranquilla: Vstup do velkého nákupního střediska Portal del Prado

Barranquilla: Nákupní středisko Portal del Prado

Historické, nebo spíš turistické, centrum je malé. Tvoří jej Plaza de Aduana a přilehlá muzea Karibiku a Moderního umění. Další atrakcí je plechová plastika žlutých motýlů jako pocta spisovateli Gabrielu Garciovi Markézovi. Nestála mi ani za fotku.

Barranquilla: Plaza de la Aduana

Barranquilla: Mural (nástěnná malba) poblíž Muzea moderního umění

Barranquilla: Rozestavěné Muzeum moderního umění

Muzeum Karibiku má mezi 12 a 2 hodinou zavřeno, to se drží siesta, pouze já poctivě šlapal do ruda rozpáleným městem. Před muzeem nás čekalo asi 12. Chvilku před třetí, kdy bylo pořád ještě zavřeno, jsem to vzdal a odešel. Zřejmě si personál špatně nařídil budíky a stále sladce klimbal v polední siestě.

Barranquilla: El Museo del Caribe (Museum Karibiku)

Na co se jít podívat, když je všechno zavřené. Zbývaly mi pouze kostely. Do Nuestra senora del Carmen jsem se nedostal, nějaký člověk na nádvoří mne pouze informoval, abych přišel "más tarde" (později). Zřejmě tím myslel "maňana" (zítra). Ale dobrý, tady se to tak nebere.

Barranquilla: Kostel Nuestra senora del Carmen (naše paní Carmen)

Chloubou města je Metropolitní katedrála. Zvenku vypadá nezajímavě, můžete ji považovat za nádraží nebo parkovací dům. Uvnitř je ale nádherný volný prostor prosvícený moderními vitrážovými okny. Ano, to se mi v Barranquilla skutečně líbilo. Naštěstí bylo otevřeno a vypadalo to, že hned tak nezavřou.

Barranquilla: Metropolitní katedrála - půdorys připomínající anděla

Barranquilla: Metropolitní katedrála - jedna z kaplí

Barranquilla: Metropolitní katedrála - Kristus v indiánském pojetí

Barranquilla: Metropolitní katedrála - netradiční oltář

Povídání o Barranquilla zakončím ještě pár obrázky z města. Musím přiznat, že kvůli městu sem nemá smysl jezdit, pouze snad v době konání zdejšího vyhlášeného karnevalu. Ale poblíž je velké letiště a to mne do města dostalo.

Barranquilla: Zastávka expresního "metro" autobusu

Barranquilla: Neekologická doprava - oslík moc prdí a tím dává životnímu prostředí silně za uši

Barranquilla: Pouliční prodejce - ponožky za 7 Kč - no nekup to jako hadr na čištění bicyklu

Konečně na cestě

Skončilo bloumání o tom, zda nejsem trochu mešuge, když ve svém úctyhodném věku cestuji na kole. To se mi každoročně motá v hlavě do chvíle, než sednu na kolo a vyrazím. Stejně tak tomu bylo i letos. Namířil jsem si to do vyhlášeného (velko)města Santa Marta (půl milionu obyvatel), které leží na atlantickém, zde karibském, pobřeží. Místní mne trochu zrazovali, v této oblasti je spousta utečenců ze socialistické Venezuely, kteří jsou v zoufalé situaci. Mám si dát pořádného bacha. Rozhodně to nepodceňuji.

Přestože byla sobota, cesta z města byla v zahlcena silným provozem. Najel jsem na hlavní silnici k pobřeží. Ta byla rozdělená obrubníky na pruh pro auta a pro autobusy. Tím pádem mne auta nemohla bezpečně předjíždět a řidiči na mne vztekle houkali. Chtěl jsem jim vyhovět, najel jsem na chodník, ale to jsem si dal. Vyhýbal jsem se četným dírám a v jednom případě jsem to nezvládl a škrtnul si brašnou o zapomenuté kusy betonu. Spadl jsem "na hubu", ale naštěstí jsem se ani neodřel. Ještě to kolo nemám dokonale v ruce. Po této zkušenosti jsem se vrátil na silnici a houkání řidičů už neřešil.

U přístavu jsem se ocitl na dálnici, kam nesměly ani motorky. Dojel jsem k mýtné stanici (dálnice byla placená) a zeptal se policisty, kudy mám jet do Santa Marta. "Todo recto, amigo", což nemělo nic společného s rektem, ale bylo to prostě "pořád rovně", neboli rovnou za nosem. To, že to byla dálnice policistovi, ani mně, nevadilo. Po třech km dálnice plynule přešla ve stavební brajgl, neboť má navazovat na budovaný most. Vymotal jsem se, starý most jsem přejel po chodníčku pro chodce. Potom to už bylo luxusní, hladká asfaltka s metr širokou krajnicí. Pouze čerstvý protivítr a úmorné vedro mi dávaly zabrat. Průměrná teplota 40 stupňů, maximální 48 a nikde žádný stín. Silnice vedla po úzké kose, zleva Atlantik, zprava jezero Ciénaga Grande de Santa Marta a těsně okolo silnice byly většinou nelibě vonící mangrovové mokřady.

Trápil jsem se statečně až do městečka Ciénaga, kde jsem zapadl do levného hotelu. Ten jsem půlhodiny hledal, protože lokalizace na MAPS.ME v mém mobilu neodpovídala skutečnosti. Cena za noc 350 Kč, na pokoji koupelna se záchodem a klimatizace - ta je zde opravdu nutná. Dokonce jim trochu fungovala i wifina. Hotel ležel na hlavní nákupní třídě a tam to fakt žilo. Obstaral jsem jídlo a pití, ale fotit jsem se neodvážil. Řada těch týpků by to vzala jako záminku, aby se do mne mohla pustit. Udělal jsem pár fotek z okna hotelu, ale není to ono.

Cienaga: Z okna hotelu na hlavní třídě

Cienaga: Oblíbené rikši nahrazují taxíky

Santa Marta

Ráno jsem vyjel bez snídaně, dal jsem si pouze jablko. Po pár km se můj předpoklad vyplnil, v hospodě u silnice bylo již otevřeno a dal jsem si obligátní vajíčka. Bylo mi jasné, že letos na vandru nemohu moc počítat se zdravou stravou. Skvělá silnice se širokou krajnicí, slabý nedělní provoz. K idyle scházelo jediné - snížit teplotu alespoň o 10 stupňů a vlhký vzduch vysušit. Přijde mi, že prát nemá valný smysl, když vše za 10 minut propotím durch. Věřím, že ve vnitrozemí to bude lepší - při mezipřistání bylo v Bogotě příjemně.

15 km J od Santa Marta: Silnice měla luxusní krajnici - také pro cyklisty

Santa Marta: Jurský cirkus s dinosaury

Dojel jsem do centra půlmilionového města a našel samostatný pokoj v hostelu. Mohl jsem mít pokoj bez okna s klimatizací, nebo pokoj s oknem ve kterém byl pouze větrák. Vybral jsem ten druhý, bez okna bych se cítil jako ve vězení. Supermarket 200 metrů, do historického centra necelý kilometr a na městskou pláž asi 1300 metrů. Koupil jsem ovoce - papáje, jablka, mandarinky, samozřejmě pivko a také čaj. Ten mohu v hostelu vařit, přestože jsem zatím nesehnal bombu do mého vařiče.

Město je proslulé tím, že zde v roce 1830 zemřel Simón Bolívar, osvoboditel Jižní Ameriky od španělské nadvlády. Naproti tomu Barranquilla se pyšní tím, že se tam narodila zpěvačka Shakira (jejíž písně neznám). Santa Marta ma koloniální minulost, v centru je několik dobře opravených domů a 2 kostely - katedrála a kostel San Francisco. K tomu ještě řada polorozpadlých koloniálních budov a to vše doplněno nehezkými stavbami typu "každý pes jiná ves".

Santa Marta: Koloniální domy na náměstí u katedrály

Santa Marta: Katedrála

Santa Marta: Oltář katedrály

Santa Marta: Domy z koloniální éry se rozpadají

Santa Marta: Rozlehlý historický dům ponechaný svému osudu

Na historické centrum navazuje městská pláž, která je rozdělena marínou s nepřístupným molem na dvě části. Ve vodě téměř výhradně místní děti. Turisté zde rozhodně netráví klasickou plážovou dovolenou.

Santa Marta: Městská pláž za marínou

Město je nacpané lidmi, úzké chodníky zastavěné různými stánky s jídlem, pitím a blbostmi. Do toho silný provoz, kakafonie troubení a kupodivu skoro žádný smrad z výfukových plynů. Převážná většina aut jsou žluté taxíky které jezdí na CNG. Taxíky jsou levné, tarif po městě je jednotný 7 000 pesos, tedy zhruba 50 Kč. Jezdí zde i taxi motorky s tarifem 100 pesos (70 haléřů) za minutu jízdy.

Chvilku po mém příjezdu se spustil silný déšť, jehož následky byly patrny ještě 2 hodiny po jeho skončení. Některé silnice byly zaplaveny úplně, na většině zůstávaly alespoň hluboké louže. Je vidět, že to zde s kanalizací zatím nezvládli.

Santa Marta: Dvě hodiny po dešti a silnice jsou stále zaplavené

Santa Marta: Když naprší, lze kontrolovat auta i zespodu

Santa Marta: Den se chýlí ke konci

Santa Marta je populární jako východisko do národního parku Tayrona. Ten leží na pobřeží, je přístupný většinou jen lodí. Má řadu krásných pláží, které jsou kvůli silným proudům pro koupání nevhodné. Začíná u vesnice Taganga, která je dosažitelná ze Santa Marta minibusem zhruba za 50 Kč. Taganga byla původně baťůžkářským rájem, ale věci se postupně zvrtly a nyní má reputaci velmi nebezpečného místa. Přepadení turistů za bílého zde nejsou nijak výjimečná. Jít pěšky z vesnice ke kilometr vzdálené Playa Grande je v podstatě nemožné, po cestě vás skoro jistě oberou. Proto si musíte vzít i na tak krátkou cestu taxík. Přesto jsem se tam chtěl podívat, ale majitel hostelu mi to rozmluvil.

Směr Cartagena

Dalším cílem, který jsem nechtěl propást, byla Cartagena, údajně nejkrásnější kolumbijské koloniální město. Nejkratší cesta vedla zpátky do Barranquilla, ale vracet se stejnou cestou mne nebaví. Proto jsem se rozhodl objet to z jihu. Největší problém je řeka Magdaléna, přes kterou je most až v Plato. Údajně je u Calamar možnost přejet přes řeku lodí, ale názory na to se lišily. Inu, pár desítek kilometrů navíc, řekl jsem si, nic se neděje pojedu přes most v Plato.

Cíl byl jasný, stačilo pouze šlapat. Ze Santa Marta jsem musel jet 30 km po stejné trase jako předevčírem až na odbočku na Ciénaga. Tam jsem zamířil přímo na jih po silnici 45, která vede do skoro 900 km vzdálené Bogoty. Prvních pár km úplně bez krajnice, to fakt nemám rád. K tomu jezdilo hodně kamionů a tak jsem pořád visel očima na zrcátkách a uplatňoval svůj defenzivní způsob jízdy. Potom se objevila 40 cm široká krajnice, to bylo fajn. Sice v ní byly nalepené silniční odrazky, které jsem musel objíždět, ale i tak to bylo skvělé. Ten psychologický moment, že jste mimo jízdní pruh, je k nezaplacení. Zatím musím pochválit i zdejší řidiče, dávají si odstup a když to nejde, upozorní zatroubením, abych byl ve střehu. Velký rozdíl oproti jízdě ve městě, kde je to často "hra na kuře", tedy kdo první uhne.

Poblíž Aracataca: Roztomilá značka

Jestli jsem měl nějaký problém, bylo to setrvalé vedro a vlhko. V Santa Marta je relativní vlhkost přes 80%, což prakticky znamená, že jste do 5 minut propoceni skrz naskrz. Cestou na jih se to malinko zlepšilo, dostatek vlhka totiž dodává ohromná řeka Magdaléna. Díky vedru mám potíže sníst něco "pořádného", pořád se futruji ovocem a na flákotu, rýži, tapiok, brambory prostě nemám chuť. Zkoušel jsem i různé koláče, ale taky mi nejely. No nechám to svému tělu, ono si řekne, doufám, že včas.

Cesta vedla lesnatým porostem, takže jsem dost často oddychoval ve stínu stromů. Po poledni začalo slunce svítit ze západu a já měl stín na své straně silnice. Předjel jsem 4 km dlouhou frontu aut a kamionů, naše polovina silnice byla zablokovaná pracovníkem s plácačkou STOP, kdežto protisměr jezdil normálně. Pán řídící dopravu mne do toho pustil a já se nestačil divit. Důvodem nebyly žádné stavební práce, ale 4 dělníci, kteří s křovinořezy sekali okolí silnice. Ta byla kvůli nim v délce 6 km zavřená a auta pustili jednou za čas, kdy si sekáči dávali oraz.

Aracataca

První den jsem po 80 km zakončil ve městečku Aracataca. To je rodištěm Gabriela Garcíi Marguéze, světoznámého spisovatele a nositele Nobelovy ceny za literaturu. Kdo by neznal Sto roků samoty. V jeho díle vystupuje městečko Macombo, což je literární obraz jeho rodného města. Zastupitelé dokonce chtěli městečko Aracataca přejmenovat na Macombo, ale občané jim to zaslouženě hodili na hlavu. Představte si, že by chtěl někdo přejmenovat třeba Prahu na fiktivní Kocourkov. Také by se vám to asi nelíbilo.

Aracataca: Ulice v centru

Aracataca: Městský park

Aracataca: Socha na počest spisovatele Gabriela Garcíi Marquéze

Ve městečku jsem vyhledal 2 možnosti ubytování. V hospedaje, které mělo být nejlevnější, měli asanační den a tudíž zavřeno. Hotel Casa Turística Realismo Mágico mne ubytoval bez výhrad. Hotels.com mi nabízelo tajnou cenu 720 Kč a já to na místě dostal za 50000 pesos, tedy 350 Kč. A to jsem byl sám v trojlůžkovém pokoji. Městečko jsem si poctivě prošel, nic magického na mne nepůsobilo. Alespoň jsem se zastavil v restauraci a dal si pořádný flák masa. Zítra budu mít na co jet.

Aracataca: Dvorek hotelu Casa Turística Realismo Mágico

Místo snídaně jsem se napil vody, snědl 2 banány, mandarinku a vyrazil. Nevracel jsem se na hlavní silnici, ale vzal jsem to silničkou na Fundación, což se jevilo jako zkratka. Bylo to tak, pouze ve Fundación byl velký problém probojovat se na silnici 45. Některé ulice totiž byly zaplavené vodou, jiné rozkopané a zbytek byl v tak dezolátním stavu, že by se na nich dal jezdit trial. Dále už podobná krajina jako včera, trochu více kopcovitá. Živil jsem se ovocem, každých 20 km odpočíval ve stínu a ve 14 hodin jsem byl v cílové Bosconia. V MAPS.ME mi to ukázalo 2 hotely, ve městečku je jich reálně alespoň šest. Mne zaujal hned první, nejhonosnější hotel Bosconia Imperial. Cena 450 Kč mi přišla rozumná, neboť se jednalo o repliku typického amerického motelu. S kolem jsem zajel přímo do pokoje a nemusel ho vláčet po třiceti schodech do patra jako například v Ciénaga.

El Copey: Silnice obklopena stromy

Stejně jako v minulé dny jsem nepociťoval žádný hlad. Přemluvil jsem se alespoň na hamburger v Comida Rapida a kalorie jsem dohnal 4 pivky - pozor, byly to třetinky.

Bosconia: Před obchodem zakrývá pracovník sedačky motocyklů, aby si na nich řidiči neuvařili vajíčka

K řece Magdalena

V noci lilo, ráno bylo stále zataženo, ale na déšť to nevypadalo. Po ovocné snídani, jejíž hlavním chodem byla obří papája, jsem vyrazil. Do Plata u řeky Magdalena bylo 114 km a to jsem si říkal, že asi nedám. Překvapila mne skvělá silnice - v podstatě dálnice s novým povrchem a dvoumetrovou krajnicí. Zatažená obloha o 3 stupně snížila včerejší teploty, ale dusno se dalo krájet. Každý den přemáchnu cyklistické triko, přes noc uschne snadno, ale po čtvrt hodině je opět propocené skrz na skrz. Alespoň, že prvních 15 minut nejsem za prase.

Poblíž Difícil: Vesnička

Poblíž Difícil: Most přes silnici má nájezdy pro motorky, žádné schody

Tato idylka skončila po 40 km za Difícil a nastal pravý opak. Úzká obousměrná silnice bez krajnice, rozbitá od velkého množství projíždějících kamionů. Pořád na zrcátkách, často rychlý odskok do trávy vedle silnice, žádná sláva. Souběžně vedla silnice s neporušeným povrchem, na kterou se nesmělo. První motorkář, kterého jsem na ní viděl, mne inspiroval a já si užíval bezpečnou pohodlnou jízdu. Čas od času paralelní silnice skončila většinou kvůli chybějícímu mostu, aby se po pár km vynořila třeba na opačné straně hlavní silnice. Takto jsem přečkal nejhorší část mezi Difícil a El Bajo. Ale i dál směrem k Plato jsem se na ní vracel. Silnice byla hodně zvlněná a stoupání bez krajnice je náročné na to, abych udržel úzkou stopu a nevletěl pod předjíždějící kamion.

Mezi Difícil a El Bajo: Silnice vpravo byla ideální pro kolo, žádný provoz, pouze se na ní nesmělo

Difícil: Kůň zaparkovaný před budovou

Nakonec jsem to celý upachtěný dojel až do Plato. Zapadl jsem do prvního hotýlku za standardních 50000 peset. Konečně jsem dostal řádný hlad a tak jsem ve městě dal vydělat kuchařkám ve dvou Comida Rapida.

Windows opět nezklamaly

Včera v noci se provedla velká aktualizace Windows 10. Čekal jsem, co to zase odskáče a hle, nefunguje mi IrDa (infračervený přenos). Ten potřebuji pro stahování dat z cyklokomputeru. Takže jsem se vrátil k předešlé verzi, zakázal aktualizace a snad bude na chvíli pokoj.

Přejezd řeky Magdalena

V noci opět silně pršelo a ráno to vypadalo, že dešti neuniknu. Po výjezdu začalo krápat, ale rozhodl jsem se raději zmoknout, než se enormně zpotit v pláštěnce. Naštěstí bylo po pár minutách po dešti. Most přes řeku Magdalena měl široké chodníky pro pěší a tak to bylo snadné a bezpečné. Oddechl jsem si, mosty bývají obvykle úzké a tedy nebezpečné, kamionům se na nich těžko vyhýbá. Silnice potom začala stoupat do kopců a bylo to docela výživné. Žádná krajnice, hodně kamionů a zejména ve stoupáních jsem se snažil autům uhýbat stranou, kde to jen bylo možné.

Plato: Most přes řeku Magdalena

Plato: Ostrov na řece Magdalena

Pátek třináctého

Nejsem sice nijak pověrčivý, ale v pátek třináctého obvykle něco vyvedu. Byl jsem opravdu zvědav, co to bude letos. A opět se zadařilo. Často jsem vyjížděl na paralelní silnici jako včera, i když její úseky byly krátké. Při jednom z vjezdů jsem neslezl z kola a suveréně projel travnatou louku. V prostředku jsem se zabořil do bahna a než jsem kolo vytlačil, měl jsem jak kolo, tak boty olepené mazlavým blátem barvy čerstvé stolice. Boty se nedaly zacvaknout do pedálů, bláto při jízdě odletovalo od kol. Pěkně jsem se za to sprdnul.

Plato: Přístřešek pro zvířata

Špinavé kolo nicméně nebyla žádná tragédie. Horší bylo, že mi kolo přestalo řadit na nejmenší talíř a tady v těch kopcích jsem to potřeboval jako sůl. Rval jsem to na prostřední talíř, žádná sláva. Zkoušel jsem to seřídit po cestě, šteloval jsem dorazy u převodníku, ale bez výsledku. Severně od Carmen mají být ještě větší kopce, zůstal jsem v Carmen del Bolívar, abych to mohl seřídit.

Carmen del Bolívar: Před kostelem trénovaly děti jízdu na kolečkových bruslích

Na druhý pokus jsem se ubytoval, první hotýlek měl plno. V tom druhém neměli klimatizaci, pouze vrtuli u stropu, ale zase to bylo za našich 210 Kč. Poptal jsem se po opravně kol. Když jsem viděl, jaká kola tam opravují, bylo mi jasné, že seřídit převodník od Sramu nebudou umět. Navíc vše dělali na koleně před obchodem na chodníku. Stojan na upevnění kola neměli, jinak bych se s nimi dohodl a kolo si seřídil sám. Musel jsem to udělat na hotelovém dvorku. Přišlo mi, že je převodník trochu natočený vůči řetězu. Srovnal jsem ho, zhruba vše seřídil v rámci možností a jsem zvědav, jak se to zítra projeví.

Carmen del Bolívar: Na náměstí se také můžete levně najíst

Město je poměrně velké, skoro všechny ulice prašné a většinou značně rozbité. Ulice jsou sice jednosměrné, ale to občas respektují auta, jinak si každý jezdí jak chce. Veliké náměstí s pěkným kostelem, kolem kterého se odbývá většina aktivit. V okolních ulicích spousta obchodů, většina s levnými šmejdy. Překvapuje mne množství zdejších drogérií. Najíst se můžete skoro na každém kroku u pouličních prodejců a nebo v levných restauracích. A co je pro nás nezvyklé - lidé sedí venku, klábosí, hrají karty, ale pivo u toho nepijí (je pro ně drahé). Stejně tak různí výrobci a opraváři nejraději pracují na chodníku před dílnami. Takže vás nesmí překvapit, když jdete 30 cm od svářeče pilně zaujatého vznikajícím dílem. Lidé zde žijí mnohem více spolu než jak jsme u nás zvyklí.

Carmen del Bolívar: Jeden z mnoha levných obchodů se vším možným

Carmen del Bolívar: Lidé sedí venku, doma je moc teplo

Běs, děs

Za Carmen de Bolívar silnice stoupala do kopců. Nejen, že nebyla žádná krajnice, ale každých pár km se projíždělo stavbou, polovina silnice zavřená a jezdilo se v prašném pruhu. Smrad, prach, nebezpečí. Pořád jsem hledal možnosti, jak se nenechat přejet. Úzkou stopu při strmém stoupání člověk na rozbité silnici neudrží. A tak jsem jezdil mezi stavebními dělníky, číhal na chvíle, kdy nikdo nejel. Žádné pohodové ježdění, ani náhodou. Jedinou pozitivní věcí bylo to, že včera seřízený přesmykač fungoval a řadil i na nejmenší talíř. Často jsem musel jezdit na hodně lehké převody

S od Carmen del Bolívar: Práce na silnici byly pravidlem, většinou jsem projížděl přes rozestavěnou silnici, zde vlevo

Nejhorší úsek bylo prvních 13 km do San Jacinto. Tam jsem si nechal usmažit tři vajíčka, k snídani jsem měl pouze 2 banány a to nestačilo. Potom jsem se v tom dalších více než 50 km plácal, chvílemi to bylo lepší, ale většinou pořád stejný marast. Projel jsem i městečkem San Juán Nepomuceno, pojmenovaném po Sv. Janu Nepomuckém, ten je v Latinské Americe populární.

San Juán Nepomuceno: Závěsná kolébka vpravo by se hodila naší Madlence

Obloha se zatáhla a vypadalo to na pořádnou činu. Jako na zavolanou se objevil u silnice hotel San Basilio. Ubytoval jsem se, vypil obligátní dvě malé plechovky piva a začala spoušť. Bouřka řádila jako pominutá, ale já byl v klidu. Kupodivu zdejší wifina, poté co znovu zapnuli proud, fungovala nejen na mobilu, ale i na mém počítači. S tím mám tady věčné potíže, mobilem se připojím, notebook se také připojí, ale internet nelze použít. Zatím se mi to nepodařilo odladit.

Klimatizace v pokoji moc nechladila, měl jsem problém usnout. Zato jsem si ráno pospal. Měl jsem ubytování se snídaní a hlavně jsem nikam nechvátal, Cartagena byla zhruba 50 km vzdálena. V průvodci Lonely Planet, který mám na Kindle, jsem vyhledal obstojné hostely. Cartagena má velmi drahé bydlení a to dokonce i u hostelů. Hotels.com mi nabízel bydlení za docela vysoké ceny. Nechal jsem to být, pouze jsem si do MAPS.ME, které používám na mobilu k navigaci, zadal polohu nejlépe hodnocených hostelů. Všechny byly ve čtvrti Getsemani. Věřil jsem, že se chytnu.

Jízda byla celkem idylická, vedla v rovině. Pouze v Gambote jsem ignoroval nový "vyšpulený" most a pokračoval po staré silnici. Ta náhle skončila na místě, kde byl starý most odstřelen. Naštěstí to bylo solidně ohrazeno, nedalo se tam spadnout. Vrátil jsem se a vodu přejel po novém mostě. Nevím, jestli to byla řeka. Podle mapy jsou zde rozsáhlá území zaplavená vodou.

Gambote: Starý most náhle skončil

Gambote: V krajině je hodně vody

Arjona: Odpočívadlo s kapličkou

Před Cartagena začala silnice slušně stoupat, ale pořád se to dalo jet na prostřední talíř. Sjel jsem do města a začalo nepříjemné probíjení zacpanými ulicemi, kde člověk nedostane nic zadarmo. Tím myslím, že se musím cpát a v rámci možnosti vmezeřovat do husté dopravy. Každou křižovatku je třeba hlídat, aby vás nesestřelilo auto či motorka odbočující vpravo. Tady se s tím nemažou. Posledních 10 km jsem jel podle navigace, mobil připevnil na řídítka a šlo to docela dobře.

Cartagena: Můj "náhradní" pokoj pro první noc

Hned v mém favorizovaném hostelu Mamamilla měli volno. Na dnešní noc pouze levný pokoj bez koupelny a pouze s větrákem za našich 420 Kč. Zítra se přesunu do komfortnějšího pokoje s koupelnou a klimatizací za 840 Kč na noc. Nakoupil jsem vajíčka na snídani, spoustu ovoce a pár pivek. Takto zabezpečen jsem se vydal do historického města, před jehož branami jsem bydlel.

Cartagena de Indias

Staré město, ohrazené třinácti kilometry hradeb, je zapsané na seznamu světového dědictví Unesco. Původní část je malá a kompaktní, ale dnešní město má jeden milion obyvatel. Společně s brazilským Ouro Preto a peruánským Cuzco je to nejzachovalejší koloniální město v Jižní Americe. Cartagena byla založena v roce 1533 Španělem Pedrem de Heredia. Rychle vyrostla v bohaté město - mělo skvělý přístav, který se stal hlavním španělským přístavem v Karibiku. Po 19 letech skoro kompletně vyhořela a to se ukázalo jako výhoda. Od té doby se směly stavět jenom kamenné domy a díky tomu bylo dodnes zachováno mnoho původních staveb.

Město původně nebylo opevněné, ale kvůli svému bohatství čelilo neustálým nájezdům pirátů. Uspěl i známý pirát Sir Francis Drake, který město dobyl a za výkupné 10 milionů pesos se uvolil nesrovnat ho se zemí. Peníze odvezl do Anglie, tak se nedivte, že získal titul Sir. Po těchto zkušenostech se místní rozhodli město opevnit hradbami a vystavět několik pevností v jeho okolí. Povedlo se jim to dokonale. V roce 1741 se španělský důstojník Blas de Lezo ubránil přesile 25 000 anglických vojáků, kteří se připlavili na 186 lodích. Přitom místní posádka čítala jenom 2500 špatně vycvičených a málo vyzbrojených vojáků.

Cartagena: Pobřežní silnice před hradbami

Cartagena: Opevnění - v pozadí největší zdejší pevnost - San Felipe

Cartagena: Hradby byly vyzbrojeny děly

Cartagena: Hradby - předsunutá střílna

Cartagena: Hradby - vstup do propojovací chodby

Město bylo přesto dobyto. V roce 1810 vyhlásila Cartagena nezávislost na Španělsku. Po pěti letech to přijeli Španělé "srovnat" a po čtyřměsíčním obléháním město dobyli a znovu získali pod svou nadvládu. Nezávislosti se Cartagena dočkala až v roce 1821, když vlastenci město dobyli útokem z moře.

Zjistil jsem hlavní pamětihodnosti a postupně je navštívil. Většinu tvoří samozřejmě katolické kostely.

Palacio de la Inquisicion

V rozlehlé a výstavně budově sídlila Inkvizice od roku 1610 až do roku 1821. Za tu dobu odsoudila a popravila zhruba 800 lidí. Expozice mi přišla docela slabá, vstupné hodně vysoké - cca 150 Kč. Vystaveny jsou jen kopie mučicích nástrojů, žádné originální artefakty. Hodně panelů s popisy, některé jen ve španělštině. Na zahradě potom byla instalována šibenice a gilotina, která se zřejmě tehdy nepoužívala. Odsouzení byli veřejně upalováni poté, co proběhlo "autodafé" - tedy slavnostní vyhlášení inkvizičního rozsudku. Dokonce byly zmíněny i Čechy (Bohémia) jako jedno z center inkvizice v Evropě (kromě Španělska ještě Holandsko a Maďarsko). Pokud vím, inkviziční tribunál sídlil na Moravě, ale to je zřejmě pod zdejší rozlišovací schopnost.

Cartagena: Vstup do Palacio de la Inquisicion je z Plaza de Bolívar

Cartagena: Jezdecká socha Bolívara na stejnojmenném náměstí

Cartagena: Palacio de la Inquisition - nádvoří

Cartagena: Palacio de la Inquisition - mučící nástroj

Cathedral

Místní katedrála je volně přístupná, nicméně není otevřena celý den. Má pěkný dřevěný oltář a dětskou sošku, která je nošena v procesích.

Cartagena: Věž katedrály

Cartagena: Socha Jana Pavla II před katedrálou

Cartagena: Katedrála - boční východ

Cartagena: Katedrála

Cartagena: Katedrála - populární soška nošená při procesích

Convento a Iglesia de San Pedro Claver

Další katedrála, která se původně jmenovala podle zakladatele jezuitského řádu Ignáce z Loyoly. Nicméně španělský mnich Pedro Claver vykonal tolik dobrého zejména pro černé otroky, že byla katedrála přejmenována. Dneska je v části konventu muzeum, je zachována Claverova cela a přístupný je i kostel. Lze se volně pohybovat v rozsáhlé třípatrové stavbě, vše mi přišlo původní, nenaranžované. Prostě stálo to za návštěvu.

Cartagena: Socha šachistů před Catedral San Pedro de Claver

Cartagena: Catedral San Pedro de Claver

Cartagena: Věže Catredral San Pedro Claver

Cartagena: Catedral San Pedro de Claver - věž

Cartagena: Catedral San Pedro de Claver - vnitřní atrium zarostlé palmami

Cartagena: Catedral San Pedro de Claver - Claverova cela

Cartagena: Catedral San Pedro de Claver - jedna z bohulibých činností zdejší cirkve

Cartagena: Catedral San Pedro de Claver - pražské jezulátko

Castillo de San Felipe

Největší pevnost postavená Španěly v jejich koloniích. Stavba byla zahájena v roce 1630 na vrcholu kopce San Lázaro a v roce 1762 byla významně rozšířena. Kvalitní dílo, nikdy nebyla dobyta, přestože pokusů bylo opravdu hodně. Jednou z jejích výhod byl systém tunelů spojující strategická místa a umožňující zásobování bojovníků i pod masivní dělostřeleckou palbou. Některé jsou otevřené veřejnosti a samozřejmě jsem se v nich prošel. Pevnost leží mimo opevněné historické město, pár set metrů od čtvrti Getsemani, kde jsem bydlel.

Cartagena: Castillo de San Felipe - celkový pohled na pevnost na vrchu San Lázaro

Cartagena: Castillo de San Felipe - socha Dona Blas de Lezo (bez nohy, ruky, oka) - ochránil Cartagenu před anglickým útokem v roce 1741

Cartagena: Castillo de San Felipe - přístup k pevnosti

Cartagena: Castillo de San Felipe - prodavač suvenýrů

Cartagena: Castillo de San Felipe - jeden ze vstupů do podzemních chodeb

Dlužno poznamenat, že není pevností jedinou. Na strategických místech, tedy u přístupu z moře, bylo vybudováno několik menších pevností. Problém je, že pro samostatného turistu nemusí být jejich návštěva bezpečná. Totéž se týká i Convento de la Popa, který leží na vrcholu 150 m vysoké hory. Lze tam pěšky vystoupat zhruba za půlhodinu, ale kvůli možnému přepadení se to nedoporučuje. To využívají zdejší taxikáři, kteří si účtují nesmyslných cca 350 Kč za dopravu ke konventu. Možná jsou to oni, kdo zprávy o přepadeních rozšiřují. Kšeft je holt kšeft.

Cartagena: Castillo de San Felipe - v pozadí Convento de la Popa

Cartagena: Castillo de San Felipe - bytelná klepadla jako suvenýry

Cartagena: Castillo de San Felipe - vrchol pevnosti

Cartagena: Castillo de San Felipe - kolumbijská vlajka

Museo de Oro

Malé Muzeum zlata je momentálně přestavováno a tak převzala jedna z místních bank malou část expozice. Vstup je zdarma, ale musíte tam čelit velice nadšeným průvodcům (také zdarma, ale dýško si vezmou), kteří nedbají na vaši neznalost španělštiny a snaží se vás zahltit půlhodinovým výkladem. Unikl jsem jim a díky panelům v angličtině jsem se alespoň dozvěděl, ze kterých regionů vystavené zlato a keramika pochází.

Cartagena: Museo de Oro - zlatá soška

Museo de Arte Moderno

Malé Muzeum moderního umění sídlí poblíž katedrály San Pedro Clavier. Rozumné vstupné cca 60 Kč, ale jinak žádný zázrak. Je zaměřené na místní umělce, ať už se zde narodili, nebo tady alespoň žili. Bylo toho dost málo a většina obrazů a soch mi nic neříkala. Přesto jsem to rád viděl.

Cartagena: Museo de Arte Moderno - v popředí obraz uznávaného A. Obregóna

Cartagena: Museo de Arte Moderno - autoportrét E. Graua

Cartagena: Museo de Arte Moderno - autoportrét na kameni A. Guerrera

Getsemani

Čtvrť Getsemani je servisem pro baťůžkáře. Spousta hostelů, levných jídelen a hospod. Výhodou je blízkost historického centra. K Puerta del Reloj mi to trvalo zhruba 10 minut. Stejně tak do velkého supermarketu Exit. Prostě skvělá poloha a slušné ceny. Nicméně zatím není sezóna, ceny potom přitvrdí.

Cartagena: Puerta del Reloj (brána s hodinami)