Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy (a že měl i jiná potěšení, dodávám já).
Hledat na kolemkolem
Směr Medellín
Cartagena, San Onofre, Sampués, Planeta Rica, Caucasia, Tarazá, Medellín
Ve vedru a smradu
Z Cartagena jsem musel jet 50 km po stejné trase. Nejhorších bylo prvních 12 km ve městě. Silný provoz, vše stále ucpané. Lví podíl na tom měly malé autobusy a minibusy, které na ulici loví zákazníky. Pořád zastavují, aby někoho nabraly, za jízdy nastupují a vystupují prodavači vody a různých pamlsků, prostě chaos. Nedají se v tom provozu bez rizika objet a tak jsem pořád zastavoval za nimi a inhaloval výfukové zplodiny. Oddech jsem si až na výživném stoupání za městem, tam jsem jel po krajnici a provoz významně zeslábl.
Gambote: Rybář
Po 50 km zatočit doprava
To byla moje hlavní navigační pomůcka. Silnice se výrazně zhoršila, v podstatě skoro souvislá stavba, polovina silnice vyfrézovaná a rozkopaná. Dělají to zde důkladně, hluboký podklad a kvalitní odvodnění. Po pár letech to bude skvělá silnice. Zatím jsem se musel spokojit s malým prostorem a naštěstí i s velmi mírným provozem.
Konečně se také objevil první dálkový cyklista. Američan Henry, pár let na cestách, se pomalu vrací domů. Vybavení se mu časem rozpadlo, většinu vyhodil, ale v Kolumbii věci na stanování už potřebovat nebude.
Majaguas: První dálkový cyklista - Američan Henry
V dešti nalehko
Od rána bylo zataženo, obloha se černala, v dálce byla slyšet bouřka. Jel jsem tomu naproti. Po 68 km jízdy začalo pršet a vzápětí se zjevil u silnice hotel. Den je ještě mladý a co bych na této samotě asi dělal, řekl jsem si a pokračoval do sílícího deště. Rozhodl jsem se to zkusit bez pláštěnky, v tomto horku člověk v dešti nenamrzne. Rozbitá silnice, jízda jedním pruhem, voda všude. Zásadně jsem nečekal, až do objížděk pustí můj směr a jezdil proti provozu, stejně jako motorkáři. Až jsem se dostal do situace, kdy byl pruh silnice široký pouze na projetí kamionu. Z levé strany třímetrová díra - silnice vybagrovaná až na podloží. Z pravé strany dvoumetrový příkop z mazlavého bláta. Doleva jsem nemohl a doprava nechtěl, těžko bych kolo z toho bláta tahal. Proti jely kamiony, tak jsem se postavil na hranu příkopu, jednou rukou brzdil kolo a druhou se podpíral o značku, abych do příkopu nezahučel. Visel jsem tak skoro čtvrthodinu, všichni na mne troubili a mávali a já se, kupodivu, bavil.
San Onofre: Před hotelem kde jsem bydlel
V San Onofre byl u silnice ubohý hotel, také chtěli jen 170 Kč za noc. Netekla ale voda, údržbář pobíhal okolo a za dvě hodiny sehnal nové čerpadlo a opravil to. V hotelu neměli pivo, tak jsem se za soumraku vydal do vesnice, najít tu správnou tiendu. Ani prašná silnice pokrytá mazlavým bahnem mne neodradila a po pár stech metrech jsem uspěl. Potěšilo mne, když jsem viděl dvě místní krasavice, od kolen nahoru krásně načančané, ale bohužel nohy zamatlané bahnem až doprostřed lýtek.
La Piche: Pomníček u silnice
Další den nepršelo (tedy až večer). Kolo a brašny zaflákané, hnus. Počkal jsem, až silnice oschnou a potom se zastavil v jedné vesnici u kluků, co si vydělávají mytím motorek. Vzali to WAPkou a řekli si o 2000 pesos (14 Kč). Po 10 km jsem se zastavil u pumpy a řetěz i šlapky namazal. Ale pořád to nebylo ono, nevěděl jsem proč. Tak jsem si na křižovatce dal u babky polévku to mi pomohlo. Včera jsem 110 km ujel na snídani (4 vajíčka) a jednu mandarinku, ale dneska holt už organismus potřeboval nakrmit.
Tolů Viejo: Osel u silnice
Sampués
Mohl jsem zůstat ve velkém městě Sincelejo, ale já chtěl ještě popojet. Zapíchnul jsem to v městečku Sampués, kde byl u silnice velký a levný hotel pro řidiče kamionů. Karty nebrali a mně začala docházet hotovost.
Sampués: Místní poutač
Sampués: Část poutače při vjezdu do města
Sampués: Katolický kostel v cetru obce, zrovna v něm byl pohřeb
Vydal jsem se do centra, kde byla fronta u jediného bankomatu.Ta se moc nehýbala, neboť většině lidí karty nefungovaly. Zřejmě na nich neměli peníze, ale oni to řešili jinak. K bankomatu si brali poradce, různě čistili magnetické proužky karet a možná je i zaříkávali. Dostali nový nápad a zase se vrátili, aby opětovně neuspěli. Já to s mojí čipovou kartou zvládl nadvakrát. Poprvé mne španělské menu navedlo k platbě za zdravotní služby a nešlo z toho vypadnout. Kartu jsem z bankomatu vytrhl, zkusil to znovu a podruhé mi to nasypalo.
Sampués: V městečku
Sampués: V centru obce
Prošel jsem se v centru, udělal pár fotek. Když jsem si fotil frontu před bankomatem, zadržel mne místní mladičký policajt. Chtěl doklady, dal jsem mu řidičák, ale řekl si o pas. Když viděl, jak je poštemplovaný, asi se trochu zalekl. Ptal se, proč jsem si to fotil. Řekl jsem mu, že mi ten "loco cajero automático ha no dado mi dinero", a že tedy potřebuji vědět, jaká banka to byla. Tomu rozuměl a chlácholil mne, že se to stává hodně lidem. Potřásli jsme si rukama a byl jsem volný.
Sampués: Před jediným bankomatem
Sampués: Hospoda a bar
Sampués: Kulečníková herna
Chtěl jsem dojet do Planeta Rica, což bylo něco málo nad 100 km. Vzbudil jsem se v půl sedmé a to bylo akorát, abych pohodlně vyjel před osmou. K snídani obligátní míchaná vajíčka a k tomu platanos (pečené zelené banány, u nás je asi nekoupíte). Samozřejmě kafe, kafe a ještě kafe - pro mne černé a neslazené. Na pokoji jsem se dojedl ovesnými vločkami rozmíchanými ve studené vodě. Bombu do vařiče jsem stále nesehnal.
Krásně mi to odsejpalo, pod mrakem, žádná extrémní teplota, přijatelný průměr 33 stupňů Celsia. Tričko, které po vyprání přes noc neuschlo, jsem na sobě vysušil po pár minutách jízdy. V La-Ye jsem měl najeto 50 km a začal se hlásit trochu hlad. Ne že bych těch zbylých 55 km neujel bez jídla, ale proč se trápit. V hospodě u křižovatky jsem si dal polévku a to mne znovu nakoplo. Mimochodem polévka je všude za 3000 pesos (21 Kč) a nezaznamenal jsem pokus, že by mne někdo chtěl ošulit a jako cizímu pitomci mi naúčtovat více. Kolumbijci jsou hrdí lidé a tohle nemají zapotřebí. Velký rozdíl například proti Vietnamu.
Sahagún: Mariánské kapličky jsou běžnou součástí zdejší krajiny
Ferda Mravenec, práce všeho druhu
Zlobilo mne levé zrcátko, nedalo se fixovat ve správné poloze a tak bylo skoro k nepotřebě. Přitom je to pro mne životně důležitý bezpečnostní prvek. Nové jsem zatím nesehnal, tak jsem to musel nějak zbastlit. Šlo by to snadno, kdybych nemusel zachovat funkci sklopení, která je potřeba abych projel s kolem dveřmi. Vymyslel jsem řešení - navrtal díru do vnějšího pláště zrcátka, zasunul do něj hák z drátu a tím fixoval jízdní polohu. Při dojetí jsem drát vyhákl a zrcátko sklopil. Žádná krása, ale funguje to, amigos.
Poblíž La-Ye: Vychytávka - zrcátko opravené kusem drátu
Vodoléčba
Okolo poledne už bylo jasné, že bude pršet. Věren nové tradici si sundavám jenom brýle, rukavice a peněženku s pasem zabalím do připravené igelitky a takto ochráněnu zasunu do kapsy. Byly to tři půlhodinové úporné deště, kdy jsem vždycky promokl durch, potom usilovnou jízdou zase uschl a znova zmokl skrz na skrz. Čekal bych, že se oblečení při tomto procesu vypere, ale není tomu tak. Šortky už jsou tak impregnovány potem, že mohou stát bez podpory v koutě místnosti. A to byly před třemi dny v Cartageně v prádelně.
Planeta Rica
Do města Bohatá Planeta jsem dorazil před třetí hodinou. U hlavní silnice byl Hotel Lago. Myslel jsem, že to má něco společného s obstojným hotelem, ve kterém jsem spal minulou noc. Nebylo tomu tak, šel jsem se podívat na pokoj a rychle zmizel. Na hlavní ulici jsem si našel Hotel Los Colores a to byla správná volba. Kolo jsem sice musel vynést po schodech, ale pokoj byl velký, s klimatizací a slušnou wifinou.
Planeta Rica : Místní moto taxi
Planeta Rica : Hlavní ulice za soumraku
V supermercado Olympico měli akci na pivo Heineken, které bylo levnější než místní cerveza. Zkusil jsem to, ale byl jsem rozčarován. Místní piva mají mnohem lepší chuť než sterilní Heineken. V konkurenčním supermarketu Ara měli velmi levné dánské pivo se sympatickým názvem Pilsener a to rovněž Heinekenu natrhlo výrazně tričko.
Planeta Rica : Pilsener dal pivu Heineken výrazně na frak
Ale co se nestalo
Po setmění jsem zalezl do pokoje a nic významného již neočekával. Když tu náhle začaly bouchat rachejtle a na ulici začala vyhrávat břeskná muzika. Bez ohledu na hustý déšť začal na hlavní ulici, pod terasou našeho hotelu, procházet průvod načančaných žen a mužů. Při pohledu na ženy jsem si uvědomil, jak jim je to nakrucování přirozené, bez ohledu na to, zda se jedná o pětiletou dívenku nebo šedesátiletou babičku. Chce to dlouhou sukni, volánky, kraječky. Kroucení sukněmi mají ženy v genech. Možná, že kdybychom v Evropě také často dopřáli našim ženám podobné radovánky, feministické hnutí by zemřelo na úbytě.
Večerní páteční průvod
Hustý déšť nepřestal celou noc, slyšel jsem ho bušit do oken. Ráno jsem si poležel, kdo by se do takového marastu hrnul, že ano. Došel jsem se nasnídat a mezitím pršet přestalo. Zajímal mne kostel, jehož věže jsem viděl z terasy. Náměstí se momentálně opravuje, ale kostel je hezký. Vrátil jsem se na pokoj pro foťák, abych to zdokumentoval. Přitom jsem narazil na neuvěřitelné vyzdobené, a přitom funkční, jízdní kolo (viz Zajímavosti). Fotil jsem to a chlapi na mne volali "támhle dál je ještě vozík". U něj byl majitel a tvůrce. Na svůj výtvor byl patřičně pyšný a nechat se s ním vyfotit mu nevadilo. Na design opravdu dbal, měl k tomu i stylové gumovky.
Planeta Rica: Náměstí se momentálně stavebně upravuje
Planeta Rica: Majitel vyzdobeného stánku byl na svůj výtvor pyšný
Dnešním cílem bylo město Caucasia, vzdálené necelých 70 km po rovině. Jak už to u mne bývá, když mám malý cíl a není o co usilovat, začínám se nudit a cítím se unavený. Po cestě jsem se zastavoval kvůli focení, poté si dal dvakrát polévku (hovězí a po 10 km rybí) a cesta mi nějak neutíkala. Přitom žádný důvod k únavě jsem neměl, k snídani dvě porce vajíček s opečenými banány, hladem to opravdu nebylo. Prostě ta psychika.
Plaza Bonita: Příroda hezká, ale zasviněná od zdejších lidí
Poblíž Mata de Cana: Farma na kopci
Mata de Cana: Kovbojové v plné práci
Po cestě inzerovali Zooparque los Caimanes, chtěl jsem se tam podívat. Bohužel byl zavřený kvůli údržbě, alespoň tak to bylo napsané na ceduli u vjezdu. Nakonec jsem se dokodrcal do města Caucasia, ubytoval ve stejnojmenném hotelu. Samozřejmě jsem musel brašny i kolo vynosit do prvního patra. Hotel byl v centru, sice v boční uličce, ale kolo zamčené před hotelem jsem si stejně nemohl dovolit.
Poblíž Mata de Cana: Zoopark Caimanes byl zavřený kvůli údržbě
Poblíž Caucasia: Hacienda Anamaria
V Caucasia se musím rozhodnout. Do Medellínu mohu jet kratší cestou s poměrně výrazným stoupáním, nebo zhruba o 100 km delší cestou, která není tak výškově náročná. Přemítám o tom a nejpozději ráno se rozhodnu, zda na křižovatce zabočím vpravo nebo vlevo.
Caucasia: Naivistická výzdoba kostela
Caucasia: Převoz přes řeku Cauca
Caucasia: Katedrála
Caucasia: Centrum za soumraku
Ráno jsem si vybral cestu vlevo, tedy přes řeku Cauca, směrem na Zaragozu. Skoro o 100 km delší, ale mělo by se vystoupat maximálně do výšky 1750 metrů, kdežto na hlavní silnici se jede až do 2700 metrů nad mořem. Ušetřit výškový kilometr mi stálo za to.
Caucasia: Auta se zde běžně zdobí biblickými výjevy
S navigací nebyl problém, krásně jsem to trefil přímo na most. Pochvaloval jsem si silnici s novým povrchem a širokou krajnicí a chválil se, jak jsem to dobře vybral. Po 10 km jel v protisměru cyklista na silničním kole, obrátil to, dojel mne a ptal se kam jedu. "Do Medellínu", odvětil jsem hrdě. Chytil se za hlavu a expresivně mi vysvětloval, abych se vrátil do Caucasia a jel po hlavní. Krásná silnice prý brzy skončí a potom je více méně prašná. Strmá stoupání a velmi nebezpečné úseky v horách. Nechal jsem si říci, otočil kolo a vrátil se zpátky do Caucasia. Tam jsem najel na hlavní silnici směr Medellín.
Caucasia: Gustavo - můj anděl strážný - odradil mne od alternativní cesty do Medellínu
Kopce se zatím nekonaly, pouze zvlněná krajina, která se dala pohodlně jet i v tom vedru. Silnice kopírovala řeku Cauca, občas byla krásně zastíněna vzrostlými stromy.
Poblíž Tazaná: Opět krásná silnice zastíněná stromy
Poblíž Tazaná: Krajina
Poblíž Tazaná: Naříznuté stromy produkují latex (přírodní gumu)
V Tazaná jsem byl tak rozmazlený nabídkou hotelů u silnice (bylo jich asi 7), že jsem do žádného nešel. Nechtělo se mi zase tahat brašny a kolo do schodů. U vjezdu do města byl motel, což je tady hodinový hotel, kam si (spolu) nesezdané páry jezdí užívat. Výhodou jsou pokoje přístupné přímo z úrovně ulice. Dohodl jsem se na 40000 pesos (280 Kč) za celou noc až do bílého rána. Stejně tady žádné kunčofty neměli.
Tazaná: V místním parku je WiFi zdarma
Tazaná: V centru je stadión - samozřejmě zdarma přístupný veřejnosti
Tazaná: Město je řekou rozděleno na dvě části
Tazaná: Socha Simona Bolívara před kostelem
Ve městě to žilo. Nedělní odpoledne, lidé seděli v hospodách a v centru před kostelem se místní hoši předváděli na motorkách. Jezdili po jednom kole (dokonce i předním), vyváděli různé kousky jako jízdu ve stoje bez držení, nebo s kamarádem na zádech a ještě k tomu jeli jen po jednom kole. Diváků měli hodně, byla to příjemná podívaná, pouze to tam hodně smrdělo výfukovými plyny.
Tazaná: Odpolední zábava v centru města - jízda ve stoje
Tazaná: Odpolední zábava v centru města - hoši se předvádějí na motorkách
Tazaná: Odpolední zábava v centru města - jízda v pokleku
Tazaná: Odpolední zábava v centru města - jinak než na jednom kole to nejde
Tazaná: Odchytila mne zdejší děvčata a začala zkoušet ze španělštiny - to jsem zase dopadl
Autobusem do Medellínu
V Tazaná byla kancelář autobusové společnosti Brasilia. Zastavil jsem se tam s naloženým kolem a zeptal se, zda mě vezmou s kolem do busu. "Žádný problém, když to kolo rozmontuješ", řekli mi. První ranní autobus jede zhruba v půl jedenácté.
Honilo se mi to v hlavě, ale nakonec převážila pohodlnost a taky snaha o bezpečnost. Pospal jsem si do osmi, potom si dal dvojitou snídani a odjel ke kanceláři autobusové společnosti. Zaplatil jsem 40000 pesos (280 Kč). Chtěl jsem vědět, do jaké úrovně kolo rozebrat, ale prý jen tak, aby se do busu vešlo. Fakt dobrá rada. Udělal jsem to klasicky - otočil řídítka aby byla rovnoběžně s kolem a odmontoval šlapky. Brašny jsem k sobě popruhy svázal po dvou, abych neměl moc zavazadel. A hlavně, větší zavazadla se hůř kradou. Do autobusu jsem měl připravenu řídítkovou brašnu a baťůžek s počítačem, čtečkou a nabíječkami.
Tazaná: Čekání na autobus
Autobus přijel chvíli po desáté. Řidič byl po spatření kola viditelně nasupený (klasika), chvíli vrtěl hlavou, jakože neví co s tím a potom mi otevřel postranní zavazadlový prostor do ulice a tam se kolo na stojáka krásně vešlo. Přivázal jsem ho provazem ke stojině, obložil zavazadly. Zavazadla mi oblepil číslovanými tagy jako v letadle, na jízdenku mi nalepil odpovídající čísla. Potom si řekl za nadstandardní zavazadlo 20000 pesos a když je dostal, byla nasupenost ta tam. Takhle to fakt dělají všichni, pro řidiče je to vítaný přivýdělek.
Ještě, že jsem to nejel
To jsem si říkal snad každou čtvrthodinu. Úzká silnice bez krajnice, občas hodně rozbitá, častá strmá stoupání. Do toho intenzivní doprava, hlavně kamionů. Kolo na silnici nemělo žádné místo a hned vedle silnice byl strmý svah nebo sráz. Silnice vystoupala skoro do výšky 2900 metrů (začátek v 80 metrech), tam se ztrácela v mracích, silném a studeném dešti. Potom kaskadérský sjezd, zpestřovaný strmými stoupáními, do výšky 1500 metrů, ve kterých Medellín leží. Autobusem jsme těch 210 km jeli přes 6 hodin, mě by to zabralo možná i 4 dny.
Poblíž Valdivia: Foto z jedoucího autobusu
Ve výškách byla v autobuse strašná zima, namísto topení klimatizace pilně chladila. Já jenom v šortkách a tenkém tričku jsem fakt klepal kosu. Ale pomohl jsem si. Za autobusovým záchodem byla další dvířka do komůrky s postelí pro odpočívajícího řidiče. Ten ale mezitím vystoupil. Nakoukl jsem tam a půjčil si deku, do které jsem se na sedadle zachumlal a hrozbu nachlazení tím naštěstí odvrátil.
S od Yarumal: Pod vrcholem stoupání
Llanos de Cuba: Okna autobusu zalitá deštěm
Na autobusovém terminálu vydávali zavazadla výhradně oproti kuponu, to jim chválím. Kolo jsem smontoval na nástupišti a protože pořád lilo, oblékl jsem si letos poprvé pláštěnku. Na bydlení jsem měl několik tipů, můj favorit byl také nejblíž, asi 4 km od terminálu. Bez problémů jsem to našel a ubytoval se v čistém pokoji s krásně vybavenou koupelnou za 50000 pesos za noc (350 Kč). Cena mi přišla hodně dobrá. Hlad jsem ukojil v pouliční restauraci poblíž, kde jsem dal za hovězí polévku, pečené hovězí s fazolemi, rýží a salátem pouze ekvivalent našich 50 Kč. A to jsem se fakt nacpal.
