Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy (a že měl i jiná potěšení, dodávám já).

Medellín

61 Prado Guesthouse

Moje adresa pro 4 noci strávené v Medellínu. Bydlení jsem vybral proto, že leží na hranici historického centra města (dá-li se o něčem takovém vůbec hovořit) a přitom ještě v dost bezpečné čtvrti Prado. Většina hostelů leží v Poblado, to je asi nejbohatší a nejbezpečnější městská čtvrť. Bohužel tam ale nic pamětihodného není, kromě spousty věžáků a do města se musí jezdit několik stanic metrem. Přijel jsem na blind a tak mi na první noc dali pokoj bez TV, což mi nijak nevadilo. Pokoj byl ale tak nový, že tam nebyl žádný nábytek, ani stůl a dokonce ani věšáky na ručníky. Přitom koupelna byla zatím nejmodernější, kterou jsem zde zažil a to včetně výrazně dražšího hotelu v Barranquilla. Bohužel tekla jen studená voda a to i ve sprše.

Medellín: V ulici, kde jsem bydlel

Dalo se s tím vyjít, ale já se dohodl s majitelem, že se další den přestěhuji do pokoje se stolem. Stalo se, byla tam i skříň a v koupelně tekla teplá voda. Jen tak na okraj, ve zdejších levných hotelích není nikdy na sprše hlavice, vždy je tam jenom trubka, ze které crčí či stříká voda. Tedy spíše stříká, Kolumbie nedostatkem vody netrpí, alespoň co já jsem viděl. Musím pochválit, že zde sprchové hlavice byly. V guesthousu byla i restaurace s příjemnými cenami. Nicméně když jsem udělal pár kroků, mohl jsem si vybrat několik pouličních restaurací, kde jsem dostal totéž za polovic. Ráno jsem chodil na snídani - míchaná vajíčka s rajčaty, arepa (opečená placka) a sýr, k tomu horké kakao (ale fakt kakao z kakaových bobů) a to celé stálo 3500 pesos (25 Kč).

Pamětihodnosti

Medellín moc pamětihodností nenabízí. Jednou z největších je náměstí Botero, pojmenované po zdejším sochaři Fernandovi Botero, který vytvářel buclaté a macaté sochy. To mne zaujalo - zajímalo mne, jestli se svým sochám podobal. Na fotkách, které jsem našel, to byl vytáhlý štíhlý muž s ikonickou bradkou. Inu každý má nějaké preference, že ano.

Medellín: Plaza Botero - Boterovy sochy a Palacio de la Cultura v pozadí

Medellín: Plaza Botero - v pozadí muzeum zdejší provincie

Medellín: Plaza Botero - disputace za sochou

Další pamětihodností, dneska to už lze říci, se stal Pablo Escóbar, proslulý drogový magnát, který v době největší slávy vydělával až 60 milionů dolarů denně. To je jenom odhad, potvrdit se to nedá, daně z toho samozřejmě neplatil. Škoda, že na něj nevlítli s EET, to by se stát poměl. Řídil se příslovím "Plata o Plomo", tedy stříbro nebo olovo (buď úplatek nebo kulka). Vybudoval celosvětově proslulý medellínský kartel, který zásoboval hlavně USA kokainem z Bolívie a Peru (kolumbijský nebyl tehdy dostatečně kvalitní). V Medellínu byl populární mezi chudými lidmi, sponzoroval i malé fotbalové kluby a rozdával lidem peníze. Nakonec ho kolumbijské jednotky zabily na střeše domu v lepší medellínské čtvrti. Okamžitě poté převzal jeho byznys kartel z Cali, který byl již také rozprášen. V Medellínu jsou některé turistické agentury specializované na Escobara. Ukazují domy, kde bydlel, dům, kde byl zabit a zprostředkují setkání se členy jeho rodiny a s pamětníky vůbec. Tak to není nic pro mne.

Ve městě je samozřejmě mnoho kostelů, v centru výstavných, v chudých čtvrtích sflikovaných z dostupného materiálu, ale přesto výrazně lepších než místní obydlí. Trochu se ve focení kostelů krotím, zejména v interiérech, asi by to zajímalo jenom několik z mých čtenářů.

Medellín: Iglesia de la Veracruz

Medellín: Parroquia de Jesus Nazareno

Vlastní centrum tvoří architektonicky nezajímavé a poměrně nové budovy, ve kterých sídlí guvernér a správa provincie. Mezi nimi míří k nebi srpek památníku Monumento a la Raza. Přes rušnou silnici je situováno Plaza Mayor, hlavní kongresové centrum města.

Medellín: Plaza de la Libertad - architektura se mi moc nelíbila

Medellín: Plaza de la Libertad - sochy stromů

Medellín: Plaza de la Libertad

Medellín: Monumento a la Raza - detail dominantní skulptury

Medellín: Plaza de la Libertad - socha podomní prodavačky

Medellín: Vstup na zastávku Plaza Mayor

Další pamětihodností je náměstí Cisneros a na něm Plaza la Luz, hustě zastavěné betonovými sloupy, které jsou zřejmě v noci osvětleny. Raději jsem to nezkoumal, v noci bych procházku ze svého "bezpečného" předměstí určitě nezkoušel.

Medellín: Plaza Cisneros

Medellín: Plaza Cisneros - ptákům se na sloupech líbí

Medellín: Plaza Cisneros - před knihovnou

Dominantní je pohled na okolí. Třímilionové město leží v sevřeném údolí a je roztaženo až po vrcholky okolních hor. Čím výše, tím chudší lidé a horší domy. V nejvyšších částech pak leží místní slumy, kde se však situace prý natolik zlepšila, že se tam může přes den jít skupina turistů podívat, aniž by je někdo oloupil. Nejlépe však s místním průvodcem.

Medellín: Výhled na okolní hory zastavěné městem

Nákupy

Myslel jsem, že v takto velkém městě vyřídím veškeré požadavky. Potřebuji koupit bombu do vařiče, nebo alespoň malou rychlovarnou konvici. Místo piva bych mohl pít čaj a konvice by se amortizovala v řádu dní. Stejně tak mi schází mapa silnic s vyznačenou geografií, abych věděl do jakého průšvihu se zase poženu. A také nové zrcátko na kolo by se hodilo, drátěná podpora sice funguje, ale je docela opruz nastavovat ho každý den. Cestou do centra míjím řadu obchodů se vším možným, ale to, co potřebuji nemají. Dají se sehnat pouze "narážecí" plynové kartuše, šroubovací snad prý mají v Bogotě. Varné konvice zde nejsou vůbec populární, lidé si kupují překapávače na kávu a vařící voda je jim na nic. Dají se koupit pouze velké konvice na 1,7 litru a více. Knihkupectví už jsem viděl od svého příjezdu celkem tři, ale silniční mapy žádné nevedlo.

Medellín: V budově bývalého nádraží

Medellín: V centru jsou namalované cyklostezky, ale nikdo na ně moc nedbá

Medellín: U stanice metra Parque Berrio

Až na samý vrchol

Předměstí na vysokých stráních mne zajímala. Zjistil jsem, že nejlépe je lze vidět z lanovek, které jsou součástí systému metra. Lístek na metro stojí necelých 20 Kč a můžete s ním být v metru tak dlouho, jak se vám líbí. Projdete turniketem a můžete jet na libovolnou stanici ze dvou linek A a B a dokonce i lanovkami, které jsou do systému metra zahrnuty. V případě, že by vám stačilo vše pozorovat jen z metra, si můžete vybrat stanici se společným nástupištěm a vrátit se zpátky pořád na jeden lístek.

Medellín: Linka K metra - lanovka se stanicemi Andalucia, Popular a Santo Domingo

Já jsem to spojil s návštěvou přírodní rezervace Arvi, která leží v horách nad městem. Vyjel jsem metrem A do stanice Acevedo a pořád na stejný lístek přesedl na lanovku linky K. Ta má tři stanice - Andalucia, Popular a Santo Domingo. Lanovky jsou klasické jako například na horách v Rakousku, zde jsou kabiny pro 10 lidí. Pod lanovkou můžete pozorovat život a bydlení chudých Kolumbijců. Domy jsou mizerné, neomítnuté, okolo spousta nepořádku. Ale jsou vidět sportovní hřiště pro děti. Udělat rovný plácek velikosti poloviny fotbalového hřiště muselo být v těch strmých svazích sakra drahé. Zřejmě na to v minulosti přispěl již zmíněný Pablo Escóbar.

Medellín: Lanovka nad Santo Domingo

Medellín: Santo Domingo

Medellín: Přestupní stanice ze Santo Domingo na lanovku na Arvi

Arvi

Lanovka do přírodní rezervace Arvi je placená samostatně a jedna cesta vyjde na našich 42 Kč. Tam ale nikdo nebydlí a jezdí tam jen "bohatí" lidé, tak proč to dotovat, že ano. Zatímco lanovka na lince K je pořád plná, na Arvi jsem jel v kabince sám. Využil jsem to k nafocení těch nejchudších oblastí. Fotky jsou foceny přes nepříliš čisté sklo kabiny a kvalita tím samozřejmě trpí. Nicméně, až si budete stěžovat jak špatně bydlíte, podívejte se na tyto fotografie a uznáte, že by to mohlo být ještě o stovky procent horší.

Medellín: Výhled z lanovky na Arvi

Medellín: Výhled z lanovky na Arvi směrem k centru města

Medellín: Výhled z lanovky na Arvi - obývaný dům

Medellín: Výhled z lanovky na Arvi - typické domky ve strmém svahu

Projít si rezervaci v Arvi je otázka několika dnů, je opravdu rozlehlá. Já tam strávil asi 2 hodiny, podíval se na archeologické naleziště a kousek do lesa. Prostě mastňák turista. Můžete si půjčit i horská kola a, světe div se, měli dokonce i jedno elektrokolo.

Medellín: Parque Arvi - v lese

Medellín: Parque Arvi

Vrátil jsem se do města a když už jsem seděl v metru, dojel jsem do stanice Poblado. Poblíž je totiž velký hobby market, srovnatelný například s Hornbachem, jak ho známe z Česka. Ale ani tam jsem neuspěl s bombami do vařiče a ani malou rychlovarnou konvici neměli. Koupil jsem si alespoň WDčko, kolo bude potřebovat údržbu. Poblado je bohatá čtvrť a je opravdu pozoruhodné, že tam kromě moderních věžáků opravdu nic není. Navíc přišla bouřka a tak jsem se metrem vrátil zpět do své základny v Prado.

Medellín: V centru je metro vedeno nadzemní dráhou

Medellín: Metro vjíždí do stanice Parque Berrio

Poslední den jsem si předsevzal vyřešit nákupy - silniční mapu Kolumbie a něco na vaření vody. Dopoledne jsem se ještě věnoval pamětihodnostem, vlastně jediné. Dvě hodiny jsem strávil v Palacio de la Cultura Rafael Uribe Uribe. To je částečně galerie, kde se obměňují výstavy, ale hlavně administrativní budova zaměřená na kulturu. Můžete se v ní volně pohybovat, sledovat otevřenými dveřmi úředníky, jak bez stresu tráví pracovní dobu. Všechno jsem prolezl a zdejší pohoda se mi opravdu líbila.

Medellín: Palacio de la Cultura Rafael Uribe Uribe - galérie

Medellín: Palacio de la Cultura Rafael Uribe Uribe - chodba

Medellín: Palacio de la Cultura Rafael Uribe Uribe - věž

Medellín: Palacio de la Cultura Rafael Uribe Uribe - vnitřní patio

Medellín: Pohled na Plaza Botero

Nákupy dopadly katastrofálně. Ze zoufalství nad tím, že nemohu nic sehnat, jsem koupil kempingový vařič na zdejší narážecí kartuše. V prodejně mi ho předvedli. Moc se mi nezdál, ale byl levný a s kartuší nestál ani našich 200 Kč. Doma jsem to zkusil a rychle vyhodil, neboť bych se s tím při sebemenší chybě manipulace podpálil. Při nasazení a dotažení kartuše, se celý plechový vařič zkroutil a nešlo ovládat zavírací ventil. Rozebral jsem ho a když jsem viděl, jak to vypadá uvnitř, tak jsem usoudil, že bez něj mohu i nadále žít. Prostě hrozný šmejd.

Další postup

Musel jsem také rozhodnout o dalším postupu. Kolumbie je nadmíru hornatá a já už nejsem žádný junák, abych jezdil 3000 výškových metrů vzhůru dolů. Studoval jsem mapy na Googlu, papírovou mapu se zobrazenou topografií jsem nesehnal. Nakonec jsem se rozhodl nejet do Bogoty, neboť bych musel sjet do 100 metrů nadmořské výšky a potom vystoupat do 3000 metrů. A při následné cestě do Ekvádoru bych zase sjel dolů a znovu dupal nahoru. V cestě byl zejména podařený úsek, kde se musí na 80 km vyjet přes 3000 výškových metrů. To nechám mladším junákům. Pojedu přímo do Cali, což taky není zrovna selanka po rovině, ale měl bych to zvládnout. Tak uvidím v příštích dnech.

© Prožil, napsal, vyfotografoval Jiří Bína