Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy (a že měl i jiná potěšení, dodávám já).

Směr Cali

Medellín, Santa Barbara, La Felisa, El Jazmin, Pereira, Armenia, Tuluá, Cali

Padám z Medellínu

Poprvé jsem si dal snídani v mém guesthousu. Servírována na úrovni, ale za tu cenu bych měl více než dvě snídaně v pouliční hospůdce. Kolo jsem vytáhl nedotčené z garáže, navěsil brašny a s chutí vyrazil. Čtyři dny jsem nebyl na kole (s výjimkou pár km v pondělí) a už jsem to opravdu potřeboval. Navigace MAPS.ME na telefonu mne hnala přes centrum, ale to jsem odmítl, neboť jsem věděl, jak je to tam zacpané. Namířil jsem si to přímo k řece, že se napojím na silnici, která by mne měla dovést na kýženou trasu.

Vůbec se to nepovedlo. Silnice u řeky byla jednosměrná, průjezdná ve směru, který jsem nepotřeboval. Tmavým, hnusným a několik set metrů dlouhým podjezdem jsem se dostal do nechtěného centra. Tam to bylo samé Desvio (objížďka) a mně nezbylo, než kolo tlačit po chodníku v zástupech lidí. Dva km jsem se takto probíjel centrem. Potom jsem se dostal na silnici vedoucí požadovaným směrem. Byla hodně zasekaná, musel jsem se tlačit mezi auta skoro nadoraz. Na druhou stranu musím ocenit, jak zdejší řidiči dokáží tolerovat kola. Jsou jednak zvyklí z přemíry motorek, ale kolo je přece jen jiné, nemá akceleraci motorky, zejména do kopečka.

Po 20 km jsem se z Medellínu vymotal a byl jsem rád, že jsem zase na normální silnici. Projel jsem lokální silnicí přes Caldas. Dalo se tam jet i po autopistě, ale to jsem nechtěl. Mířil jsem k La Pintada. Navigace mne tlačila na dlouhou objížďku přes Amaga a Bolombolo, ale já trval tvrdošíjně na svém. Za Caldas jsem nekompromisně najel na silnici 25. Potěšila mne cedule, že silnice je oblíbená cyklisty a tak ať se automobilisté řádně chovají a dávají si od kolaře alespoň 1,5 metrový odstup. Dobrý, ale ve většině partií nerealizovatelný nápad.

Primavera: Upozornění, že silnici 25 mají v oblibě cyklisté (masochisti, podívejte se na výškový graf z 27.9.2019)

Nicméně, když to mají rádi cyklisté, tak to asi nebude nějaká trhačka nohou, říkal jsem si. Chybný předpoklad, zdejší cyklisté, výhradně na silničních kolech, jsou takoví masochisté, že jim strmé kopce asi nevadí. Já na horáku s nákladem jsem z toho nebyl zase tak odvázaný.

Poblíž La Clara: Pršelo vydatně, schoval jsem se po přístřešek

Dostal jsem se do nejstrmějších partií a k tomu začalo silně pršet. Krajnice také zmizela. Na půl hodiny jsem se před nejsilnějším deštěm schoval, pak vyjel v pláštěnce. Další déšť, strmé partie bez krajnice a silný provoz mne dnes podruhé donutily kolo tlačit. Nakonec jsem se dohrabal na Altos Minas, nejvyšší dnešní bod, zhruba o 1000 metrů výše než Medellín.

Poblíž Alto Minas: Silnice před peáží (výběrem mýtného)

Versalles: Pohled na městečko Versalles v pozadí

Versalles: Okolní hornatá krajina

Měl jsem toho plné zuby a několik možností ubytování mne lákalo toho zanechat. Ve Versalles jsem se radši zeptal, zda jsou v Santa Barbara nějaké hotely. "Mucho", řekli mi a tak jsem jel s důvěrou dál.

Versalles: Kostel

J od Versalles: Venkovský kostelík

Santa Bárbara

Do města jsem najel po polní cestě z vrchu. Nechtělo se mi jet po silnici a třeba zase dupat do vrchu na náměstí. Narazil jsem na první hotel. Majitelka řekla, že do hodiny mi pokoj připraví, což se jí povedlo mnohem dříve. Cena 30000 pesos (210 Kč) skvělá a pokoj byl přitom velký, čistý a stejně tak koupelna. Kolo jsem strčil do pokoje, to tady mají rádi, protože se nemusí o nic starat a za nic ručit.

Při příjezdu jsem bojoval s kolem. Ulice před hotelem byla tak svažitá, že kolo na stojánku sjíždělo prudce dolů do křižovatky. Koumal jsem co s tím, abych mohl kolo nechat na ulici a jít se zeptat do hotelu na nocleh. Nakonec jsem zamknul přední kolo těsně k vidlici a tím kolo zabrzdil.

Santa Bárbara: Vše podstatné se odehrává na náměstí před kostelem

Vyrazil jsem se najíst do města. Za 56 Kč jsem dostal polévku a vepřový řízek s rýží, kaší a salátem. K tomu jsem popíjel půllitrovou plechovku piva Pilsen, na kterou měl místní malý supermarket zrovna slevovou akci (plechovka stála 17 Kč). V restauraci jsem se zeptal, zda jim nebude vadit, když budu pít přinesené pivo, ale neměli s tím problém.

Santa Bárbara: V pozadí domy podobné těm v Medellínu

Santa Bárbara: Gaučo přišel nakoupit do města

My máme čaj, my se máme

V první prodejně, na kterou jsem narazil, jsem ze zeptal na Hervidor Eléctrico (varnou konvici). Tu neměli, ale nabídli mi celé spektrum ponorných varných spirál (calentador de aqua de immmersion), což v Medellínu vůbec neznali. Koupil jsem největší a nejdražší (50 Kč) a konečně si uvařil čaj na zítra. Po zkušenostech z Asie předpokládám, že spirála vydrží fungovat pár dní. Ale i tak jsem rád, omezím spotřebu piva.

Ráno jsem zabalil bez snídaně. V hotelu všichni spali, tak jsem nemohl nikoho požádat, aby mi kolo podržel. Fígl se zamčeným kolem při nakládání nefungoval. Nakonec jsem našel asi 30 metrů od hotelu vysoký sokl, o něj jsem kolo zapřel, nanosil a navěsil brašny. Přitom se mi ohnul stojánek skoro do pravého úhlu, musel jsem odmontovat ohnutou spodní část. Tu jsem zapřel do škvíry v kanálové mříži a docela to srovnal.

Město je v prudkém svahu a k tomu celé rozkopané. Proto jsem si musel vybrat restauraci, před kterou bych mohl kolo vůbec postavit. Nakonec se to povedlo, kolo jsem protáhl stavební sutí a zapřel o sloup. V klidu jsem dal klasickou tří vajíčkovou snídani a kolo pěšky protáhl rozkopanými ulicemi. Seběhl jsem na silnici 25, která je pod městem a očekával, co mi silnice přichystá. Rozhodně jsem netoužil po podobných stoupáních jako včera. Ale jak bude terén vypadat jsem nevěděl.

Santa Bárbara: Výhled do okolí

K navigaci používám MAPS.ME, která funguje offline. Když se zadá cyklistická nebo pěší trasa, navigace ukáže i přibližný výškový profil. Problém je, že v těchto režimech naviguje přes nesmyslné lokální silnice a profily jsou tudíž hrozivě vyšpulené. Nepodařilo se mi aplikaci donutit jet cyklistickou trasu po mnou vybranou silnici. I když zadám hodně bodů, pořád se vyhýbá silnici jako čert kříži.

Santa Bárbara: Okrajová čtvrť

Dneska to začalo strmým sešupem o 1200 m na 25 kilometrech. Jel jsem to profesorsky, velmi opatrně, respektoval všechny "curva peligrosa" (nebezpečná zatáčka), abych v přílišné rychlosti nevjel do protisměru někomu pod kola. Sestup končil v La Pintada. Zkontroloval jsem ráfky a byly z toho neustálého brzdění pěkně horké. Přejel jsem řeku Cauca a zbytek dnešní jízdy se odehrával v údolí řeky, proti jejímu toku. Žádná extrémní převýšení, občas nějaký trhák, ale jinak dobrý. V nížině se silně oteplilo, max. teplota 47 stupňů, průměr 39.

Zpestřením byl skoro neustálý průjezd stavbou. Poprvé jsem čekal více než půlhodinu, než nás pustí. Potom jsem na to kašlal a jezdil bez ohledu na to, zda je puštěná doprava v protisměru. Bavilo mne pořád vymýšlet taktiku, jak se vyhnout protijedoucím autům, zejména kamionům. Občas jsem projížděl mezi stavebními dělníky, ale většinou jsem si počkal a kritický úzký úsek projel, když nikdo nebyl vidět ani slyšet. Mělo to jednu výhodu, vždycky zhruba po půlhodině projela v mém směru kolona aut (to jsem počkal na krajnici), jinak jsem měl svůj směr jen pro sebe.

La Felisa

Můj dnešní cíl snad není ani vesnice. Díky blízké křižovatce je okolo silnice několik restaurací a k mé neskonalé radosti i dvě hospedaje a dokonce i malý hotel. Zakotvil jsem v prvním hospedaje, žádné schody, takže kolo po odstrojení brašen šlo snadno do pokoje. Mimochodem, letos zatím nejhorší ubytování. Po příjezdu jsem si uvařil čaj, dal hodinového šlofíka a když se setmělo, vyrazil na večeři do zdejší nejlepší restaurace. Tam jsem si dal dnešní první a poslední malé pivko, čaj na napití stačí. Doufám, že varná spirála dlouho vydrží, jinak bych přijel domů sice vychrtlý, ale s vyvaleným pivním svalem. Na okraj, klíče od pokoje jsem nedostal, prý to není potřeba. Vyhrabal jsem tedy svůj visací zámek a pokoj před odchodem na večeři zamknul.

Výživný den

Ráno se rozpršelo, vyjel jsem v pláštěnce. Po 5 km jsem se pod ní tak zpotil, že bylo lepší zmoknout. Pláštěnku jsem svlékl a za chvíli déšť přestal. Projel jsem zatím jediným tunelem, byl v docela špatném stavu, naštěstí byl dlouhý jen pár se metrů. Vedle se staví nový tunel a přestože byla neděle, hemžilo se tam dělníky.

Poblíž La Felisa: Rozbitá silnice před tunelem

Poblíž La Felisa: Žijí zde i leopardi

Potom nastala idyla. Nová silnice s krásným povrchem a širokou krajnicí, trošku se vlnila, paráda. Potkal jsem cyklisty jedoucí netypicky na horských kolech, taky nebyli nejmladší. Zde se na kole jezdí hodně. Jednak lidé, kteří nemají na motorku a potom sportovci. Ty poznáte jednoznačně, mají na hlavě přilbu. Mezi nimi je dost dívek a žen. Kdyby byla Tour de France i pro ženy, asi by to v kopcích zbytku světa nandali, stejně jako jejich mužští kolegové. Konec konců, cyklistika je v Kolumbii druhý nejpopulárnější sport, hned po fotbalu.

Irra: Celkový pohled na vesnici

Irra: Cyklisté - povšimněte si krásné nové silnice se širokou krajnicí - bohužel moc dlouho nevydržela

Irra: Cyklisté netypicky na horských kolech, většina jezdí na silničkách

Vydrželo to 20 km a od té doby jsem skoro pořád vytrvale stoupal. Silnice se silně zhoršila, každých pár km byl průjezd stavbou, na které pracovaly těžké mechanizmy a velké náklaďáky odvážely vytěžený materiál. A v tom marasmu jsem se motal do strmých kopců, zablácené kolo na protest skřípalo a mně postupně docházely síly. Navíc jsem měl k jídlu jenom jednu mandarinku a při životě mne nejvíce držel čaj, který jsem si ráno uvařil.

Poblíž La Estrella: Optické kabely natažené na stromech

Poblíž La Manuela: Průjezd stavbou

Chtěl jsem dojet do lázní Santa Rosa de Cabal. Minul jsem město Chinchina, kde bych se určitě mohl ubytovat a trval jsem sveřepě na svém. Říkal jsem si, že silnice taky začne někdy klesat. No nestalo se tak, naopak stoupání bylo vražedné, alespoň mně to tak připadalo. Nakonec se silně rozpršelo a to rozhodlo. U silnice se objevila restaurace a nuzný hotel Tarapacá a tam jsem ukončil dnešní trápení. Alespoň jsem si dal pořádnou večeři, ale zase pouze jen jedno malé pivo. Já jsem se fakt díky čaji polepšil.

Poblíž Chinchina: Káva už dozrává

El Jazmin: Hotel Tarapacá

Začal jsem snídaní v sousední hospodě. Součástí snídaně byla dvě vajíčka, já si poručil tři. Zrada byla v tom, že mi kromě vajec přinesli i kopici rýže s fazolemi a já se tak nacpal, že jsem se nemohl pořádně hýbat. I tak jsem se donutil dupat do obligátního kopce, ale žádnou velkou radost mi to nepřinášelo. Na 10 km stoupání skoro 300 výškových metrů. Rozhodl jsem se dát si pauzu ve velkém městě Pereira (půl milionu obyvatel). Před městem jsem najel k lavadero, kde chlapi myli auta a motorky. Sundal jsem brašny, vše nechal důkladně ostříkat tlakovou vodou. Potom mi to ještě ručně umyli hadrem a šampónem a to za necelých 30 Kč. Nechal jsem vodu okapat a potom jsem namazal řetěz a SPD pedály. Zdálo se mi, že kolo jede samo, ale bylo to tím, že to byla konečně rovina.

Santa Rosa de Cabal: Pohled na město

Pereira: Pohled na město

Pereira: Bydlení pod mostem

Pereira: Centrální část města

Pereira

Na MAPS.ME jsem si našel dobře hodnocený levný hotel v centru. Našel jsem ho snadno, ale měli prý plno. Nevadí, v okolí bylo takové množství hotelů, že jsem si mohl vybírat. Nechtělo se mi obligátně tahat brašny a kolo do schodů rovnou z ulice, proto jsem hledal hotel s vestibulem, kam bych mohl zajet a brašny sundat až uvnitř. Povedlo se, ale dámy v recepci vrtěly hlavou. Volno máme ve 3. patře, ale jak tam dostaneš to kolo. Hotel měl docela prostorný výtah a tak jsem je ujistil, že to není problém. Brašny jsem vyvezl výtahem a kolo do něj šlo pěkně nastojato, ani jsem jim neumazal stěny výtahu. Na patře jsem ho zamknul k zábradlí v chodbě, kde nikomu nepřekáželo.

Pereira: V centru byla vyznačená cyklostezka

Pereira: Plaza Bolívar a Catedral de Nuestra Senora de la Pobreza

Pereira: Catedral de Nuestra Senora de la Pobreza - interiér

Pereira: Centrum města, v pozadí Nuestra Senora de Valvanera

Město není nijak pozoruhodné. Pár velkých kostelů, největší šrumec na náměstí Bolívar před katedrálou. Chlapi plní síly, kteří by měli být zapojeni v pracovním procesu, tam přes den vesele hráli karty a šachy. Při pohledu na ně jsem si říkal, že ti lidé jsou fakt happy. Jinak nepřeberné množství obchodů - hlavně hadry, mobily a jídlo. K tomu spousta pouličních prodavačů, kteří se tím snad nemohou uživit. Nic jsem nesháněl, vaření vody mám zařízené a tak jsem se pomalu toulal ulicemi a šetřil svůj vyzrálý organismus, poničený bojem se strmými kopci.

Špičatý den

Nejdříve 10 km z kopce, potom na 30 km stoupání skoro o 1000 metrů a posledních 15 km zase dolů ze strmého kopce, kde jsem rychle ztratil vše, co jsem pracně vydupal. To je prostě Kolumbie a přitom uvažte, že jsem si vybral snadnou trasu a do žádných velehorských jízd se nehnal.

Pereira: Nová výstavba

Ale popořádku. Ráno ještě dozníval noční déšť, silnice byly plné louží a tak se kolo i brašny zaprasily rychle. Škoda, čisté kolo se mi líbilo. V centru to bylo díky oddělené cyklostezce snadné. I když na ní každou chvíli někdo parkoval, řidiči v jejich pruhu mi v takových případech vždycky udělali místo. Tady jsou opravdu na cyklisty zvyklí a umí s nimi na silnicích i ulicích žít. Jel jsem okolo letiště, cesta pořád klesala a já si říkal, to už tady dlouho nebylo. A taky to dlouho nevydrží, viděl jsem horské hřebeny před sebou.

El Manzano: Farma

Poblíž El Manzano: Kvalitní silnice s krajnicí, na můj vkus trochu příliš vyšpulená

Silnice na Cali měla kvalitní povrch, skoro pořád i slušně širokou a uklizenou krajnici. Kdyby nebylo strmého stoupání, byla by to cyklistická idylka. Ale cyklistů přesto jezdilo hodně, většinou na silničkách a srdečně mne zdravili. Ráno jsem si nedal snídani. Chtěl jsem se najíst po cestě, až někde za městem. Nikde nic ale nebylo. Až po 30 km se objevila hospoda, dal jsem si vajíčka, placku a kakao. Šéfík si řekl o 8000 pesos. řekl jsem mu, že je to drahé a normální cena je max. 4000. Tak mě nakonec zkásnul jenom o 6000. To bylo poprvé co jsem poznal, že se mne někdo snaží natáhnout.

Poblíž El Manzano: Dělníci posunují ochrannou clonu při sekání trávy

Poblíž El Manzano: Parta sekáčů

Hlad nebyl ani zdaleka ukojen, tvrdá silniční práce si vybírala svou daň. Po 10 km další hospoda. Kotel polévky (bramborové s masem a drškami) a k tomu pečený banán za 5000 peset. Tady byla cena v pořádku. Po pár km byla u silnice parada (zastávka autobusu). Nejdříve jsem odmontoval stojánek, mezi dvěma kameny ho vyrovnal. Potom jsem se na čtvrt hodiny natáhl na lavičku a dokonce i uchrupnul. Vzbudil mne místní cyklista s dotazem, zda je ta vlajka československá. Zeptal jsem se na profil silnice a dostal nadějnou odpověď - ještě pár km se v tom budeš plácat a posledních 15 km se svezeš s kopce. To mi vlilo nový elán do žil a opravdu to tak bylo.

Poblíž Circasia: Poutač farmy nabízející mléčnou rýži

Armenia

Čekalo mne další velké město, které je centrem kolumbijského kávového průmyslu. V roce 1999 bylo město notně poničeno zemětřesením o síle 6,2 stupně. Zemřelo při tom 1900 lidí a kromě Armenie bylo zasaženo i několik okolních měst. Nyní je vše opraveno a žádné ruiny připomínající tuto katastrofu jsem neviděl.

Na mapě jsem našel hotel blízko centra. Poblíž něj jsem se zastavil ve dvou na první pohled mizerných hotelech, kde bych navíc musel kolo vláčet k recepci do druhého patra. Silnice byla rozkopaná, musel jsem to objet. Přitom jsem objevil čistý hotel s velkou lobby. Za 50000 pesos se snídaní, nová koupelna se sprchovou hlavicí a teplou vodou, velký pokoj. Snadno jsem tam vše vynosil po širokém schodišti.

Armenia: Výhled z balkonu hotelu Jardín Cafetero

Prošel jsem se městem, dal si jedno malé pivko a najedl se. Na náměstí před starou katedrálou, byly hloučky lidí. Nehráli karty, ani šachy, ale nějakou variantu deskové hry. Házeli dvěma kostkami a potom posunovali figurky, které jakoby z oka vypadly hře Člověče nezlob se. No a jinak nic zvláštního, podívejte se na fotky.

Armenia: Na náměstí hrály skupiny lidí něco jako Člověče nezlob se

Armenia: Jeden z plánů deskové hry

Armenia: V historické katedrále

Armenia: Moderní budova

Armenia: Nová katedrála

Armenia: Náměstí před novou katedrálou

Armenia: Maminka si za rohem povídala s kamarádkou

Armenia: Večerní pohled na věže staré katedrály

Nad ránem mne probudil prudký déšť, bubnující do střechy hotelu. Nikam jsem se proto nehnal, přispal si a půlhodinku jsem si s gustem četl přímo v loži. Pršet přestalo, ale ulice byly plné louží. V klidu jsem si dal slušnou hotelovou snídani a když to trochu oschlo, vyrazil jsem. Výjezd z města byl snadný, pouze silnice byla pořádně rozmlácená a plná výmolů naplněných vodou. Kontrastuje to se silnicemi mimo města, které jsou buď ve velmi dobrém stavu a nebo jsou rozestavěné a brzy budou mít skvělý povrch. Zřejmě je to tím, že silnice mimo města staví soukromé firmy a potom na nich vybírají peníze v mýtných stanicích. Motorek a kol se to netýká, ty neplatí nic. Objem výstavby a rekonstrukcí silnic je impozantní, navíc s přihlédnutím k místní velmi hornaté krajině. Kam se na ně Česko hrabe se 4 km dálnic, dokončených za rok.

Poblíž Corozal: Banány dozrávají v typických modrých igelitových pytlech

Konečně parádní ježdění

Prvních 10 km z města bylo z kopce. Potom se to vlnilo z kopce do kopce, bylo to pestré, v krásně zalesněné krajině. Ale sjezdy i výšlapy byly krátké a nepříliš strmé, hrozně jsem si to užíval. Mohl jsem šlapat frekvencí, která mi vyhovovala a ne pořád jenom namáhavě dupat desítky kilometrů stále do kopce.

Ve Staré řece chlapi ručně těžili štěrk (nebo písek) ze dna řeky a v kýblech nakládali do lodí. Když jsem je pozoroval jak dřou, dostal jsem hlad.

Corozal: Rio La Vieja

Corozal: Těžba štěrku ze dna řeky

Nejbližší vesnicí byla Quebrada Nueva. Malá dědina, ve které mne zaujaly věže kostela, který byl utopený pod silnicí. Vrátil jsem se, sjel do vesnice. Když jsem zandaval foťák, šli okolo dva chlapi a v pojízdné posadě měli prasnici, kterou vezli připustit ke kanci. Živě se zajímali, odkud jsem a chtěli vědět, jak se prasnice řekne po našem. Nejvíce se jim líbilo čuně, to si potom s chutí opakovali, když pokračovali ve svém poslání. Na konci vesnice jsem si dal hovězí polévku a byla vynikající. Dochutil jsem jí šťávou z limetky, jak je tady zvykem, ta chuť krásně zvýrazní. Doma by mne přitom nenapadlo ani omylem, kapat si do polívky citron.

Quebrada Nueva: Kostelík

Quebrada Nueva: Chlapi vezou připustit svini

Quebrada Nueva: Venkovský hřbitov

Ze zvlněné krajiny jsem vyjel u La Paila. Tam se silnice 40, po které jsem jel, napojila na silnici 25 z Pereira. Odtud to byla skoro regulérní dálnice s oddělenými směry, dvěma jízdními pruhy a skoro po celou dobu s perfektní krajnicí. Zřejmě jsem udělal chybu, že jsem jel z Pereira do Armenia. Na silnici 25 bych asi nemusel tolik šlapat do kopců. Těžko říci, přes veškeré úsilí jsem silniční mapu s vyznačeným terénem nikde nesehnal.

La Paila: Hřbitovní brána

Poblíž Uribe: Jezero

Měl jsem v nohou více než 60 km a v břiše zase prázdno. Naštěstí je na takto frekventované silnici opravdu hodně možností. Vybral jsem si moderní samoobslužnou restauraci evropského střihu na velkém parkovišti. Dal jsem si fazole, rýži, vajíčko, opečený banán a bylo po hladu. Potom jsem ze silnice fotil pohled na Bugalagrande. Když jsem zandaval foťák, zjevil se slušně oblečený mladík, žádný tulák (zřejmě přeběhl silnici). Vyprávěl mi, že musí jet do Armenia a nemá na autobus a abych mu na něj dal dineros. V uších měl zastrčena drahá bezdrátová sluchátka, která u nás stojí přes dva tisíce. Zeptal jsem se ho, jestli má mobil. No to ano, přisvědčil mi. "Tak ho prodej a budeš mít na autobus", poradil jsem mu. Znechuceně odešel.

Bugalagrande: Výrazný kostel

Tuluá

Jelo se mi dobře, stovku bych určitě dal bez námahy. Ale ze západu se hnala dešťová mračna, pod nimi bylo vidět clonu deště. Snažil jsem se jim ujet a odbočil do města Tuluá. Setmělo se, začalo krápat a já se usilovně rozhlížel po nějakém bydlení. Konečně jsem uviděl nápis hotel, zajel pod jeho stříšku a v tom se spustila průtrž mračen. Musel jsem sice vše vynést dvě patra, místo obvyklého jednoho, ale bylo mi to šumafuk. Bouřka s průtrží mračen bubnovala do střechy, do chodeb protékala voda, ale já byl ve svém pokoji v suchu. V podvečer to skončilo, prošel jsem si nijak zajímavé město s hlavním cílem se něčeho najíst.

Tuluá: Centrum města

Tuluá: Běžný provoz

Tuluá: Zastávka před kostelem San Francisco

Tuluá: Tento kandidát nevyhraje, kdyby se na hlavu postavil

Chtěl jsem dojet do 70 km vzdálené Palmiry, tam přespat a zbylých 20 km do Cali si nechat na další den. Vyjel jsem bez snídaně, pouze na hrnek zdejšího erárního kafe. Silnice plochá jako prkno, ještě pořád jsem za to byl vděčný. Pohodlnou jízdu jsem si užíval, až mne po ujetí 40 km přepadl opravdu silný hlad. Mandarinky ani jablka ho nezahnaly. V okolí silnice zrovna žádné "restaurace" mých vrstevnic nebyly (všimněte si jak se korektně vyjadřuji, hulvát by napsal babek). Potom se nad lány cukrové třtiny objevil maják, u majáku benzinová pumpa Petromil a u pumpy opravdová restaurace. Samozřejmě je vše skoro dvakrát dražší než u soukromnic, ale hladu neporučíš. Opulentní snídaně za našich 70 Kč mne zasytila a trvalo mi dvacet km, než jsem ji strávil a zase se rozjel jako mašina.

Zabaletas: Benzínka

To už jsem byl u odbočky na Palmiru. Bylo chvilku po dvanácté, do Cali asi 30 km. Nikam jsem neodbočil a jel rovnou do Cali.

© Prožil, napsal, vyfotografoval Jiří Bína