Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy (a že měl i jiná potěšení, dodávám já).

Cali

Příjezd

Na hranici města jsem si sedl na autobusové zastávce, vytáhl mobil a začal řešit bydlení. Letos kašlu na Booking a Hotels, vyberu si oblast a typický hotel, či v tomto případě hostel a jedu tam. Když se nechytnu u prvního, zkouším další možnosti ve vybrané oblasti. Vybral jsem si San Antonio, kopcovitou uměleckou čtvrť v blízkosti centra. Koncentrace hostelů tam byla slušná. Mělo to jedinou nevýhodu, musel jsem projet skoro celým městem, ve kterém žije 2.5 milionů lidí.

V závěru jsem narazil na park okolo řeky Cali, kde jsem mohl pár km (opravdu jenom dva) jet mimo frekventovanou silnici. Tato oblast je momentálně okupovaná migranty z Venezuely, kterou tamní socialistická vládla přivedla k totálnímu krachu. Bydlí u řeky, myjí se v ní a perou si v ní ve velkém prádlo. Nutno dodat, že směrem na jih od Medellínu se začaly objevovat skupinky převážně mladých lidí, pochodující s baťůžky na zádech okolo silnice. Někteří na sever, jiní na jih. Před Cali jich začalo hodně přibývat.

V prvním hostelu měli pokoj s koupelnou až od zítřka. Škoda, hostel se mi zamlouval. Ubytoval jsem se na jednu noc v hodně levném sousedním hostelu a v prvém potvrdil ubytování od zítřejšího dne. Bylo vystaráno, začal jsem řešit další postup.

Cali: Hostel Ruta Sur - vnitřní patio

Logistika

Problém s migranty je rozsáhlý a koncentruje se zejména okolo kolumbijsko ekvádorské hranice. Že se jedná o průser svědčí i to, že před tím varují stránky českého Ministerstva zahraničních věcí. Zvažoval jsem různé možnosti. Jet to na kole je prý sebevražda, řekli mi policisté. Další varianta - autobusem do Ipiales, na kole přes hranici do ekvádorského Tulcánu a odtud busem do Quita. Problém je přejezd hranice jako takové. Jsou tam několika hodinové fronty, kolo bych musel na tu dobu nechat bez dozoru. To, že by mi ho někdo vykradl, je ta lepší varianta. Horší je, že někdo do brašen strčí drogy a nechá mne s nimi přejet hranici. Kdybych neuspěl, jdu do basy asi do konce života. V opačném případě mne pašeráci někde po cestě zastaví a matroš si vezmou. A mně potřesou rukou a nechají mne být, nebo mne shodí někam do propasti? Jo, to jsou otázky, amigos.

Cali: Na vrcholu kopce je Cristo Rey - kopie sochy žehnajícího Krista z Rio de Janeiro

Cali: Na vrcholu kopce v ose silnice se nachází Monumento Tres Cruces (tři kříže)

Jedinou bezpečnou variantou bylo letadlo. Když už balit do letadla, řekl jsem si, tak poletím na Galapágy. Jasně, šlo by to, kdybych neměl kolo. Většinou tam létají menší Embrarery a tam by mi kolo nevzali. Do Quita také z Cali nic přímo neletí, buď přes Bogotu, nebo přes ekvádorský Guayaquil. Ale zase, nejlevnější lety Embrarerem, Airbusem jednou tak drahé. Nakonec jsem si na pondělí objednal večerní let. Noc přečkám na letišti v Guayaquil a ráno budu v Quitu.

S koupí letenky online byl také problém. Letuška i Kiwi moc nezvládaly pomalé wifi spojení a nákup jsem nemohl dokončit. Stejně se to chovalo i při přestěhování do nového hostelu. Ale náhle nastala "šťastná čtvrthodinka" a letenka byla moje.

Rozhodl jsem se neshánět krabici, na dva hodinové lety by mělo stačit zabalení do smršťovací fólie. Jenom budu asi zase muset nastavit řazení, zřejmě mi hnou s převodníkem a snad mi neohnou patku šaltru. Všechno jsem sehnal - fólii, lepicí pásku a velký plastový pytel, do kterého nějak nacpu brašny. Letiště je 20 km za městem, jel jsem okolo něj, cestu znám. V pátek bylo vše připraveno, musel jsem si prodloužit pobyt v hostelu o 2 dny. V sobotu a neděli se tedy budu věnovat Cali.

Město Cali

Na to, že zde žije 2.5 milionů lidí je to docela díra. Centrum ošklivé, omšelé betonové baráky, žádná invence. Historických staveb málo, přestože město bylo založeno již roku 1536. To připomíná pamětní tabule na kostele La Merced na místě, kde se odehrála první bohoslužba při založení města. Kostel sám je prostý, ale s nádherným oltářem a ve výklenku je umístěna zdejší nejpopulárnější socha Krista - Seňor de la Caňa.

Cali: Iglesia La Merced

Cali: Iglesia La Merced - interiér

Cali: Iglesia La Merced - slavná socha Krista Seňor de la Caňa (Pán cukrové třtiny)

Okolo tohoto nejstaršího kostela je komplex staveb, ve kterém jsou dvě muzea. Archeologické muzeum jsem navštívil v sobotu. Expozice je malá, ale zajímavá. Sestává ze sošek z předkolumbovského období a některé kousky jsou opravdu propracované a velmi působivé. Muzeum náboženského umění, které je v sousedství jsem navštívit nestihl, o víkendech má zavřeno. Proto jsem tam zašel ještě v pondělí před odjezdem, času jsem měl dost.

Cali: Archeologické muzeum - plastika z předkolumbovského období

Cali: Muzeum církevního umění - výstavní síň

Cali: Muzeum církevního umění - madona

Cali: Muzeum církevního umění - sochy měly pohyblivé paže, aby je mohli oblékat

Architektonickou ikonou města je pseudogotická katedrála La Ermita. Leží poblíž říčky Cali, která protéká centrem a u níž nyní táboří utečenci z Venezuely. Ti jsou v parku už pár kroků na sever od kostela. Šel jsem se tam podívat a nějaký místní kluk mne zastavil a varoval mne, abych tam nechodil, když nemusím. Poslech jsem ho.

Cali: Iglesia La Ermita

Cali: Iglesia La Ermita - interiér

Na jih od kostela je pobřežní promenáda v délce asi dvou kilometrů. Čekal jsem, že tam bude živo, bude hrát muzika a určitě někdo bude tancovat salsu. Cali je totiž tímto tance proslaveno a hrozně si na tom všichni zakládají. Ani náhodou, vážení. Kromě podomních prodavačů pití a drobných pochutin tam akorát posedávali místní a ti majetnější lemtali lahvové z přilehlých almacénů. Šokovalo mne, že tam ani nehráli karty, šachy či zde na jihu oblíbené deskové hry s kostkou. Místní to prostě asi nevzali za své, chybí jim tradiční rozložení náměstí - kostel, pomník nebo kašna, radnice nebo justiční palác.

Uznávaným centrem města je Plaza del Calzedo, které má všechny před chvílí vyjmenované atributy. Také tam společenský a hlavně sousedský život pod palmami kypí, na rozdíl od pěší zóny. O blok dále je potom velké náměstí před kostelem San Francisco. Kostel byl pořád zavřený a dostal jsem se do něj až v neděli, kdy sloužili čtyři ranní mše za sebou. Další blok odtud je působivá budova městského divadla.

Cali: Justiční palác na Plaza del Calzedo

Cali: Kostel San Francisco

Cali: Náměstí a kostel San Francisco

Cali: Městské divadlo

Muzeum zlata

V Banco de la República de Colombia je místní muzeum zlata. Banka je velkorysá a proto je vstup do muzea zdarma. A nemusíte čekat žádné fronty, jako u většiny bankomatů v Kolumbii (tento špílec jsem si nemohl odpustit). Expozice dobře zpracovaná, vše dvoujazyčné a hodně zlatých artefaktů. Názorné vysvětlení postupů při výrobě sošek a ozdob. Ano, to se mi líbilo.

Cali: Muzeum zlata - dřevěná socha ve vstupní hale

Cali: Muzeum zlata - malá šamanská soška

Cali: Muzeum zlata - zlato bylo součást slavnostního oblečení

Ale ještě víc jsem byl potěšen výstavou zdejšího grafika Sergia Trujilla, která byla ve výstavní síni v přízemí. Vrcholu dosáhl někdy okolo roku 1940, kdy navrhoval krásné, graficky čisté, plakáty na významné kolumbijské akce. Jako každý grafik také pracoval kreativně s písmem. K vidění byly poutavé návrhy kapitálek (velkých písmen), zdobených působivými grafickými symboly. A když už jsme u toho písma, připravil i přehled jednotlivých písmen zřejmě pro slabikář základních škol. Vyfotil jsem pro vás písmeno N, za to by měl dneska po ptákách.

Cali: Výstava grafika Sergia Trujilla

Cali: Výstava grafika Sergia Trujilla - písmeno N - dneska by ho za tmavého spoluobčana na N asi zavřeli

Jinak toho v centru opravdu moc není kromě lidí, podomních obchodníků a malých krámků s čímkoliv - jídlem, mobily, počítači, kořalkou, oblečením. Také je tam spousta "garážových" restaurací, kde za masitý oběd s polévkou dáte 50 Kč. K tomu si přimyslete hustou dopravu a motorky prodírající se mezi chodci. Pouze městské autobusy jezdí hladce, mají vyhrazené, fyzicky oddělené pruhy. Na nich si nedovolí ustlat žádný z početných bezdomovců, kteří jinak bez problémů spí nataženi napříč přes chodník plný lidí. Některé případy jsou opravdu šoufl. Viděl jsem, jak podělanému bezdomovci stáhli hráběmi oblečení a postříkali ho hadicí. To ho probralo a on potom nahý lezl po čtyřech po chodníku několik set metrů až na náměstí Calzedo. Hrůza, děs.

Cali: Náměstí básníků

Cali: Ulice v centru

Cali: V neděli bylo město pusté

San Antonio

Čtvrť k bydlení jsem si vybral skvěle. Umělecká čtvrť na kopci zhruba kilometr od centra. Spousta hostelů, restaurací a dílen místních umělců. Nad ní se vypíná kostel San Antonio, od kterého jsou působivé pohledy na město. V parku se schází místní lidé, je tam živo, ale žádná muzika se nekonala. To mne opravdu zklamalo.

Cali: San Antonio - koloniální dům

Cali: San Antonio - dílna a krámek místní umělkyně

Cali: San Antonio - stěna domu

Cali: San Antonio - starý Chevrolet se sem hodil

Cali: San Antonio - místní umělci kreativně oblékají své psy

Cali: Iglesia San Antonio

Cali: Výhled na centrum od kostela San Antonio

Hned vedle kostela měl unikátní byznys jeden místní podnikavec. Nabízel sjezd na pivních plastových přepravkách ze strmého kopce. Dole měl pro jistotu 2 pytle se slámou, aby se lidé nepotloukli. Atrakce byla levná, lidi se mu je hrnuli. Jo dobrý nápad je k nezaplacení, i když jde o takovouhle blbost.

Cali: Sjezd z kopce na pivní přepravce

Gato de Tejada - kočky od Tejady

Výtvarník Hernando Tejada se asi už nemohl koukat na to, že v Cali nic není a vymyslel sochu velké kočky, kterou umístil u řeky Cali. Chytlo se to, na to se nabalily desítky malých, graficky různě pojatých koček. Teprve po chvíli mi došlo, že ty malé kočky jsou všechny stejné, pouze jinak graficky ztvárněné (jinak pomalované). Nyní je z toho prvotřídní turistická atrakce.

Cali: Gato de Tejada - tato kočka je moderním symbolem města

Cali: Jedna z mnoha koček

Cali: Kočka svůdnice

Murals

Všude v Latinské Americe jsou populární velké nástěnné malby. Také v Cali je jich spousta k vidění. Nicméně nejsou to díla věhlasných umělců, spíše ad hoc výlevy umělcovy duše. Někdy se může jednat o reklamu. Malby jsou na každém kroku a z umístění je jasné, že vznikly se souhlasem majitele objektu. Pár jsem jich vyfotil, podívejte se.

Cali: Nástěnná malba - vlk

Cali: Nástěnná malba - bestiální zvuk

Cali: Nástěnná malba - seňora

Cali: Nástěnná malba - kohout

Cali: Nástěnná malba - směska stylů

Cali: Nástěnná malba - vlci

Cali: Nástěnná malba - dívka

Cali: Nástěnná malba - vajíčko

Cali: Nástěnná malba - houba

Cali: Nástěnná malba - dvě dívky

Odlet do Ekvádoru

Z pokoje jsem se musel odhlásit v 11 hodin a letadlo letělo ve 22:05. Chtělo se mi projet se na kole více, než těch 25 km nejbližší cestou na letiště. Najel jsem proto na silnici 5, na které byla namalována Ciclobanda (pruh pro cyklisty). Asi 8 km jsem si užíval docela příjemnou jízdu v rovině, potom jsem zanavigoval a začal směřovat na letiště. Za hranicemi města byla až k odbočce na letiště vyhrazená cyklostezka. Některé části měly mizerný povrch, nebo byly zadělané od dobytka. To jsem potom raději jel po silnici. Se smradlavým kolem by mne asi vyloučili z přepravy.

Cali: Cesta na letiště - okolo silnice 25 vedla slušná cyklostezka

Také jsem myslel na to, čím podložit přehazovačku, aby mi ji neohnuli. Chtělo by to nějaký tvrdší molitan, říkal jsem si. Za deset minut se válel kýžený tovar u silnice.

Cali: Na letišti - v červené igelitce jsou molitany nalezené u silnice

Na letišti jsem byl chvíli po druhé a ve čtvrt na pět jsem měl kompletně zabaleno. Na kolo jsem vyplácal skoro celou roli smršťovací fólie a byla z toho docela tuhá skořápka. Upustil jsem tlak v duších, ve skoro 3000 metrech v Quito by mohla být kola přefouklá. Přední kolo jsem otočil nosičem k rámu, tím jsem celý balík zkrátil a zase omezil možnost poškození nosiče. Brašny jsem potom naskládal do plastového pytle, zvenčí stáhnul lepicí páskou a to vše obalil smršťovací fólií. Byla z toho docela "brambora", ale drželo to a námaha na zabalení byla minimální.

Cali: Zavazadla připravena k odbavení

Chtěl jsem se odbavit, sehnal jsem nějakou pracovnici od Avianci a ta mi řekla, že začnou v šest. Kolo a balík jsem opřel před odbavovacím prostorem a čekal. Před šestou se nahrnuly davy a začala je odbavovat jediná pracovnice. Dokonce dlabali i na ty, kteří měli koupený byznys. Chtěl jsem počkat, až nápor pomine, ale to se nedělo. Postavil jsem se do fronty bez zavazadel a když jsem po 50 minutách byl blízko odbavení, otevřel jsem si zábrany a svá zavazadla dotáhl k sobě. Na letišti nebyly vozíky a abych si na to najímal nosiče se mi nechtělo.

Byl jsem z toho trochu nervózní. Lidé měli enormní množství velkých báglů a k tomu se náhle objevila nějaké adventure cestovka se 6 koly zabalenými v ohromných látkových brašnách na kolečkách. Měli jsme letět poměrně malým airbusem, tak aby mi neřekli, že na mé kolo místo nemají.

Odbavení proběhlo celkem standardně i když neskutečně pomalu. Pracovnice Avianci po mne chtěla letenku z Jižní Ameriky do Evropy. Řekl jsem jí, že ji mám zabalenou v báglech. Mile se usmála a řekla "tak to rozbal, jinak neletíš". Naštěstí jsem si vzpomněl, že ji mám na Kindle a to jí stačilo ke štěstí. Zaplatil jsem 2700 Kč za kolo a byl jsem v systému. Ještě jsem se zeptal, zda mám zavazadla v Guayaquil vyzvednout a protáhnout celnicí, jak se to normálně dělá při příletu na prvé letiště v cílové zemi. "O zavazadla se nestarej, vyzvedneš je v Quitu", řekla mi rezolutně. Pro jistotu jsem se zeptal i anglicky a znovu stejná odpověď.

Potom jsem si dal asi nejhnusnější pizzu v životě, ale nabídka jídel na letišti byla velmi omezená a já od snídaně nejedl. Letadlo narvané do poslední sedačky a byl to opravdu zasloužilý stroj, alespoň 20 let starý a už silně omšelý. Let byl krátký a já byl navíc rád, že jsem nakonec vše dobře zařídil. Po přistání jsem prošel pasovkou a pro jistotu se šel podívat na výdej zavazadel. Tam už se točila má stříbrná brambora a za chvíli přinesli i netknuté kolo. Pracovnice Avianci mi potvrdila, že zavazadla musím ráno podat na návazný let. Zaplatil jsem 2 USD za půjčení vozíku a s nákladem šel hledat něco k snědku a k pití. Potom jsem si ustlal na dlaždičkové podlaze, jako spousta dalších a od jedné do půl páté ráno si trochu zdříml. Na letišti hrála hlasitá hudba a já měl špunty do uší v jedné z brašen, takže jsem k nim nemohl. Udělal jsem si z toaletního papíru ucpávky a trochu pomohly. Nejvíc jsem si nadával za to, že mne nenapadlo vzít si do zavazadla na palubu karimatku. To bych se vyspal luxusně, takhle mne přece jen dlažba dost studila.

Guayaquil: Moje krátkodobé nocležiště

© Prožil, napsal, vyfotografoval Jiří Bína