Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy (a že měl i jiná potěšení, dodávám já).

K Pacifiku

Quito, Alóag, San Domingo, La Concordia, El Achiote, Pedernales

Probudil jsem se netypicky až v půl osmé, ale cítil jsem se lépe. Rozhodl jsem se odjet z Quita. Zůstávat nemělo smysl, situace s nepokoji se přiostřovala a do města stále proudili noví demonstranti ochotni ukázat vládě, zač je toho loket. Měl jsem sice nějaké drobné zažívací potíže, ale přece se z toho nepos..u, řekl jsem si a prozíravě si do kapsy šortek nacpal toaleťák, kdyby po cestě nastala nějaká bezodkladná situace.

Quito: Na hranici historického centra

Nekladl jsem si žádné velké cíle, chtěl jsem dojet do cca 40 km vzdáleného Alóag, který už leží na silnici E20 směrem na východ k pacifickému oceánu. Navigace mne vedla po okraji historického centra. Byl jsem zvědav, zda tam projedu. Docela se dařilo. Asi 3 bloky od Plaza Grande, mne policisté, kteří tam tvořili kordon proti demonstrantům, nekompromisně vyhnali na vedlejší silnici. Škoda, alespoň to Velké náměstí jsem chtěl vidět.

Quito: Anděl nad městem

Quito: Historické centrum alespoň z dálky

Quito: Dominantní kostel mne stále přitahoval

Nadmořská výška stále ještě omezovala můj výkon a tak jsem měl problémy jet trošku větší kopečky. Ale nějak jsem to zvládal. Potom navigace zavelela doleva a já před sebou viděl hodně strmý a vysoký kopec. Silnice byla taky podezřele úzká a některé uličky, ve kterých jsem se motal, byly vydlážděné. Nechtělo se mi tam, v mapě jsem zkoumal možnosti alternativních tras. Ale vzhledem k tomu, že navigace nezobrazuje terén, nevěděl jsem, zda by to nakonec nebylo ještě horší.

Quito: Výjezd z centra

Quito: Mnoho bylo pastí na cyklistu

Nakonec jsem se přemluvil a jel podle navigace. Tedy jel, to ani náhodou. Kolo jsem tlačil a v některých úsecích jsem měl co dělat, abych ho vůbec utlačil. Ke konci už jsem odpočíval každých 10 kroků a funěl jak parní lokomotiva. Nicméně, vyplatilo se to. Po hřebeni vedla Panamericana, zde skoro dálnice. Plochá nebyla, ale dalo se to v klidu jet.

Quito: Hrabal jsem se strmými ulicemi do předměstí na kopci

Quito: Celkový pohled na centrální část města

Barikáda

Docela jsem si lebedil, když náhle se něco změnilo. V protisměru nejezdila auta a v mém směru byla silnice zacpaná. Auta se tam různě otáčela a snažila se nacpat na prašnou vedlejší silnici. Hned mne napadlo, že demonstranti silnici blokují. A bylo to tak. Právě budovali barikádu z větví, pytlů s materiálem a bůhví čím ještě. Mne naštěstí nechali projet úzkou škvírou, ale na auta byli nekompromisní. Právě jim dorazila sklápěčka se stavebním rumem, tak to vysypali na silnici, aby si své postavení vylepšili.

Quito: Dálnice Panamericana přehrazená demonstranty

Quito: Pro zpevnění barikády si demonstranti přivezly stavební suť

Pro mne to byla paradoxně výhoda. Několik km jsem byl na třípruhové silnici sám, nic nejezdilo. Zřejmě se tady činili i v minulých dnech. Povrch silnice byl často vypálený, nejčastěji od hořících pneumatik, po kterých zůstali jenom očouzené dráty.

Tambillo: Fakt nevím, co to jako má být - krajánek provozuje hotel?

Přijel jsem na křižovatku, zahnul doprava na silnici 20 a po 3 km jsem byl v Alóag. U silnice byl slušně vypadající hostal (levnější hotel). Vše zavřeno, ke komunikaci sloužil zvonek. Nikdo nereagoval. Zeptal jsem se v krámku v sousedství zda hostal funguje a prý ano. Naštěstí jsem zahlédl další hostal kousek dál na protější straně silnice. Tam žádný problém nebyl. Zaplatil jsem 8 USD, kolo mi nechali v recepci, abych ho nemusel vláčet do patra.

Došel jsem na náměstí, obhlédl pěkný kostel a v jedné vyvařovně se mizerně najedl. Ale zase místní psi, kteří žebrali u stolu, si pochutnali na tom, co nechutnalo mne. Ve městečku už nebylo co dělat, vrátil jsem se na pokoj. Musím se pořádně vyspat, zítra budou montaňas.

Alóag: Kostel

Alóag: Kostel - detail

Alóag: Ty kopce mne zítra čekají

Nasnídal jsem se v hospodě u silnice a s napůl plným žaludkem vyrazil. Věděl jsem, že pojedu nahoru a až se to přehoupne, bude následovat dlouhý sjezd. Silnice byla docela strmá a já se zatíženým žaludkem jel velmi ekonomicky. To znamená na hodně lehké převody. Podporoval mne i vítr v zádech, takže to šlo.

Poblíž Alóag: Pohled na město shora

Asi po pěti kilometrech se v protisměru objevil Stephane. Francouz, který před dvěma a půl roky vyjel z Francie a od té doby projel hodně zemí. Nadával na Nový Zéland, že se tam nedá spát na divoko, protože je vše oplocené. Když jsem namítl, že může spát na zahradě v hostelu, tak na to prý peníze nemá. V Austrálii mu zase bylo moc teplo. Nejvíce se mu líbilo v Asii. Varoval mne před Peru, že jsou tam příšerní řidiči a spousta zlodějů. On ho skoro celé přejel autobusem. Já ho zase informoval o situaci v Quitu, dal mu mapu a doporučení, kde se ubytovat. Příjemně jsme si pokecali a po půl hodině zase začali točit pedály v opačných směrech - já nahoru a on dolů.

Poblíž Alóag: Francouzský cyklista Stephane, dva a půl roku na cestě a stále happy (jak už to tak bývá)

Na silnici E20: Okolní rozervané kopce

Díky Stephanovi jsem věděl, že mne čeká necelých 10 km do kopce a potom osmdesáti kilometrový sešup dolů. On to jel skoro tři dny a byl rád, že to má za sebou. Těšil se, že do Quita je to už jen z kopce. Ač nerad, musel jsem ho vyvést z omylu, ještě si pár kiláků do kopce vyšlape.

Na silnici E20: Vpravo nahoře zářez silnice E20, vrcholky v mracích

Sešupy to byly náramné. Nasadil jsem prstové rukavice, byla dost zima a v záloze jsem měl ještě prošívanou bundu, kdyby windstoperka nestačila. Jezdil jsem opatrně, brzdy dostaly zabrat. Ale nemá smysl se vyřítit do zatáčky a skončit pod koly kamionu. Pochvaloval jsem si zdejší řidiče, byli stejně ohleduplní k cyklistům jako v Kolumbii.

Santuario Virgen de la Mercedes : Kostel Virgen de la Mercedes

Santuario Virgen de la Mercedes : Zabíjačka ve vesnické restauraci

V Taidapi jsem se tradičně posílil polévkou - spolu s džůsem za jeden dolar. V okolí byly rozsáhlé opravy vozovky a jízda z prudkého kopce po čerstvě vyfrézované silnici zaváněla rozbitím čenichu. Všechno jsem to ustál. Toho si všimli tři místní mladíci, kteří se za mnou vydali na jejich příšerných šunkách. Počkal jsem na ně. Oni mi nabídli nějaké nealko pití, to jsem si nevzal a jestli si mne mohou natočit na Instagram. Vyblbli jsme se za jízdy a já si je nakonec také vyfotil. Fajn kluci.

Taidapi: Vyfrézovaná vozovka byla velmi nepříjemná, kolo zapadalo do spar

Poblíž Taidapi: Moji místní obdivovatelé

Poblíž Taidapi: Moji místní obdivovatelé - povšimněte si kol - ještě větší šunky než moje stará plečka

Vyjel jsem z provincie Mija a tím také skončila slušná vozovka. V kopcích, kde je to obtížné a drahé, byla většinou vozovka čtyř pruhová - dva pruhy v každém směru. Někdy to byly i oddělené 2 silnice a dokonce byly v horách i dva tunely v protisměru. Zatímco já objížděl okolo skal, protisměr jel v tunelu, jinak by vozovka mohla být jen obousměrná se dvěma pruhy.

Rio Napa: Cascada Rio Napa

V měně stavebně náročné krajině, kde řeka Pilatón netekla kaňonem, ale proplétala se poměrně širokým údolím, se ze silnice stala okreska s jedním pruhem v každém směru a bez krajnice. Tato provincie na to prostě kašle.

Ustlali mi na asfaltu

Asi jsem to s chválou ohleduplných řidičů přehnal. V centru Santo Dominga jsem jel po kruhovém objezdu. Já po něm pokračoval k další odbočce, když tu se vynořilo auto a chtělo vyjet z kruháče na odbočku po mé pravici. Asi si řidič vzpomněl pozdě, tak to ostře zalomil. Já ho spatřil periferním viděním zleva a ještě jsem stačil kolo prudce stočit doprava, abych zabránil nejhoršímu. Ale nevyšlo to, zadek auta mi trefil přední kolo, utrhl levou brašnu a mne poslal k zemi. Díky tomu, že mne nikdo nepřejel se mi nic nestalo, ani jsem se neodřel. Kolo mělo otočená řídítka, trochu nakoplý přední nosič a utržený závěs brašny. Lidi hned zavolali policii, protože auto, které mne srazilo ani nezastavilo. Nicméně policisté mají v těchto dnech jiné starosti. Za deset minut jsem kolo zprovoznil, na policii nečekal a dojel do nejbližšího hotelu. Tam jsem vyměnil závěs brašny za náhradní, který sebou vozím, takže se vlastně nic nestalo.

Hotel vypadal nejprve dobře. Kolo mi schovali ve skladišti v přízemí, nemusel jsem ho tahat do patra. Pokoj měl sice 3 druhy osvětlení různých barev, ale ani jeden věšák nebo polici. Vše jsem musel nechat povalovat na zemi. Proč tomu tak je jsem pochopil až v noci, kdy si hluční kunčafti tahali děvčata na své nakrátko pronajaté pokoje. Moc jsem se nevyspal, navíc tady dole pod horami už bylo pěkné vedro. Není se co divit, je to pár kilometrů od rovníku. Ani inzerovaná wifi nefungovala, signál byl velice slabý a já zatím nemám v Ekvádoru koupený datový tarif. Alespoň jsem si mohl číst na Kindle.

K Tichému oceánu zhruba 150 km. Ve vedru a tíživém dusnu jsem to nechtěl jet v kuse. Rozhodl jsem se pro odpočinkový den. Zůstat po 40 km ve městě La Concordia a další den to dorazit. Proto jsem nikam nechvátal, ráno se mi podařilo částečně dospat ten noční rámus. Došel jsem si na snídani, zkontroloval důkladně kolo, zda včerejší bouračkou nikde neutrpělo vážnější poškození. Vypadalo to dobře, vyjel jsem. Všechno fungovalo, řadilo to normálně, pouze jsem musel mírně nastavit dorazy na převodníku a lépe srovnat řídítka do osy kola.

Poblíž Valle Hermoso: Tropické květy

Po 20 km bezproblémové jízdy z kopce s mírným větrem v zádech jsem uviděl odbočku na Valle Hermoso, adrenalinové centrum Ekvádoru, jak hlásal poutač. Sjel jsem tedy do údolí k řece Blanco. Normální vesnice, asi 7 km proti proudu řeky raftovací základna a u ní kemp. Ani jsem nezjišťoval, zda je to nyní otevřené a vrátil jsem se na silnici E20.

Valle Hermoso: Most přes Rio Blanco

Valle Hermoso: Poutač na návsi

Valle Hermoso: V kostele probíhala nedělní škola, i když byla teprve sobota

Valle Hermoso: Řeka Blanco na které se raftuje

La Concordia

Normální nezajímavé město rozložené okolo silnice E20 se spoustou obchodů a jídelen. Našel jsem na mapě několik hotelů a začal je objíždět. Podmínkou byla fungující wifi a možnost nechat kolo někde v přízemí. Už druhý se mi zamlouval, pokoj čistý s venkovním oknem (to zde nebývá často, buď jsou okna do chodby a nebo nejsou vůbec), cena 15 USD za noc. Kolo jsem nechal v garáži, brašny jsem do prvého patra vynesl snadno.

La Concordia: Pohled na cetrum města

La Concordia: Městské muzeum bylo zavřené

Hlavním cílem bylo koupit datový tarif. Mají zde skvělou nabídku - za 5 USD 1 GB dat na 30 dní a k tomu 100 minut volání zdarma do všech sítí. To bych bral doma všemi deseti, ale u nás se nám o takových cenách nezdá ani v nejdivočejším snu. Prodávají to formou stírací karty, kdy zavoláte na číslo operátora Claro a zadáte kód, který se objeví po setření zakrytého políčka. To je fajn, ale já potřeboval ekvádorskou simku. V Kolumbii to nebyl problém, za cca 30 Kč mi jejich simku prodali. Tady ale potřebovali ekvádorské ID, cizincům se prodat nesmí. Zachránila mne kolumbijská simka - na tu existuje nějaká výjimka a ekvádorskou mi potom prodali bez jakékoliv identifikace z mé strany. V této souvislosti musím pochválit dvousimkový telefon. Je to v této situaci velká výhoda. Data mám nastavena na místní simku a volání na českou. Když potřebuji potvrdit nějakou bankovní operaci, přijde mi SMSka na českou simku a nemusím kvůli tomu přehazovat karty. Mimochodem - Vodafone tady účtuje za 1 MB dat 325 Kč. To by člověka zruinovalo za pár minut.

La Concordia: Moderní kostel Sagrados Corazones

La Concordia: Překvapivě působivý interiér kostela Sagrados Corazones

Navečer jsem se najedl v místním comedoru - asi 15 kuchařek vedle sebe, každá měla tak maximálně 2 stoly. Skvěle jsem se zapsal u obtloustlé maminy středního věku pozdravem "hola guapa" (ahoj fešando). Naložila mi kuřecí polévku, pečené hovězí, obvyklou rýži s fazolemi, salát, opečený banán a na pití vodou zředěný přírodní džus. Láskyplně mne sledovala, jak to do sebe soukám a ptala se, zda nechci něco přidat. Ani náhodou, nemohl jsem to skoro ani dojíst. Zaplatil jsem 3 USD a odvalil se do hotelu vyvalit nacpaný teřich na postel.

La Concordia: Chlapi renovují židle

Poblíž La Concordia: Kříže u silnice

Rovník

Jižní okraj města La Concordia leží na rovníku. Nijak to tady neinzerují, jak bývá u rovníků a obratníků obvyklé. Před polednem jsem tedy přijel z jižní polokoule, přespal na severní polokouli a další den odjel zas na polokouli jižní. Fakt dřina.

Poblíž La Concordia: Silnice vedla palmovým lesem

Silnice 382: Chlapec mi pochválil kolo a já jemu koně

Večer jsem se podíval na mapy Googlu. Byla tam část silnice 382 značená jako prašná. Nesmí pršet, jinak pojedu v bahně, říkal jsem si. V noci samozřejmě lilo a ráno už jenom pršelo. Čekal jsem, až silnice trochu oschnou. Cestou na snídani jsem se zastavil na policii a dozvěděl se potěšující novinu - silnice do Pedernales je celá zpevněná - část asfaltová, ale většinou betonová vozovka.

Silnice 382: Kopcovitá krajina

Silnice 382: Působivé červené květy

Silnice 382: Platanos (banány na vaření) už dozrály

Prvních 40 km docela šlo. Bylo to sice vzhůru dolů, ale pouze krátká stoupání, i když strmá. Silnice křižovala spoustu řek a říček, takže sjezd k řece, před mostem zabrzdění skoro do nuly kvůli rozbitým mostním dilatacím a potom vyfunět většinou krátký strmý kopeček.

Silnice 382: Moje osvěžující svačina po ujetí 60 km

Potom se to zhoršilo, nastoupila dlouhá strmá stoupání. Dávalo mi to v dusném a vlhkém počasí dost za uši. Bylo to o to horší, že jsem z navigace znal přibližný profil a věděl, že budu muset vyjet dva významné kopce, takže momentální klesání je jenom výjimka. V 16 hodin jsem měl skoro 80 km a do Pedernales bylo ještě 25 km. Přitom bylo potřeba vyjet zbytek druhého kopce. Jezdil lze tak do 18 hodin a do města jsem nechtěl dorazit za tmy. Ale po cestě žádné ubytování nebylo, to mi potvrdili všichni místní.

Kempování na divoko taky nic moc, vše oplocené a najít rovnou neoplocenou plošinu na stan se mi nepodařilo. Navíc jsem dostal masivní křeč do pravé nohy. Chtěl jsem to zvýšeným úsilím rozhýbat, ale moc to nešlo. Zastavil jsem u nejbližší restaurace a zase se zeptal na ubytování. "Jestli máš stan, můžeš se vyspat tady". S potěšením jsem to přijal, nechal si udělat večeři a postavil letos poprvé stan. Na pozemku nebyla k dispozici tekoucí voda, vlhčené ubrousky nemám. Docela jsem tím trpěl. Rozpustil jsem tabletku magnézia proti křečím, ale v noci jsem to ještě jednou musel zopakovat. Ve stanu bylo teplo, ale kvůli hmyzu jsem musel mít stan zavřený. Spal jsem nahý jen na karimatce a až nad ránem si lehl na spacák. Za večeři jsem platil 5 USD a chtěl zaplatit i za kemp, ale ten byl zdarma.

El Achiote: Kempuji na pozemku restaurace - zcela zdarma

De Pedernales bylo pár km. Najedl jsem se u babek u silnice a vyzkoušel ekvádorský datový tarif. Potom jsem na silnici potkal uruguayského cyklistu, který je již čtyři roky na cestě po Jižní Americe. Mířil do Quita a doufal, že než tam za pár dní dojede, tak se protesty uklidní. Mne fascinovalo jeho kolo naložené různými blbostmi, prohlédněte si na obrázku.

Poblíž Pedernales: Uruguayský cyklista na čtyřleté cestě po Jižní Americe

Poblíž Pedernales: Za čtyři roky se nasbírá spousta krámů

Pedernales: Zde vznikl název Ekvádor

Pedernales: V hotelu vlevo jsem bydlel, 100 metrů od moře

Pedernales

Obvyklé špinavé, prašné, nezajímavé ekvádorské město. Tentokrát stál za starou bačkoru i místní kostel. Dojel jsem k Pacifiku. Slušná pláž z jemného tmavého písku. Pobřežní silnice zastavěná restauracemi a bary, které otevřely až navečer. Jinak opět špína a nepořádek, není to žádný rekreační resort. Ubytoval jsem se v hotelu 100 metrů od pláže a s velkou chutí se osprchoval. Potom jsem se šel vymáchat do moře, na plavání to nebylo, pouze na poskakování ve vlnách.

Pedernales: Pláž

Pedernales: Rybářské čluny

Pedernales: Jeden z mnoha plážových barů, momentálně mimo provoz

Večer jsem si dal dobrou rybu, k tomu pivko a byl jsem spokojen. Jenom věřím, že po cestě okolo pobřeží uvidím také něco výrazně lepšího než zde.

Pedernales: Hoši na pláži předváděli různé skoky

Pedernales: Pobřežní silnice

Pedernales: Rybářský člun

Pedernales: Podvečer na pláži

© Prožil, napsal, vyfotografoval Jiří Bína