Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy (a že měl i jiná potěšení, dodávám já).

Okolo západního pobřeží Ekvádoru

Pedernales, Jama, San Vicente, Portoviejo, Puerto Cayo, Puerto López

Počasí je zde poněkud deprimující. Na rovníku bych čekal pronikavý sluneční svit. Namísto toho je celý den zataženo, ponuré dušičkové světlo jako u nás v listopadu hodinu před setměním. Průměrná teplota něco málo nad 30 stupňů Celsia, hodně vlhko. Neuschlo mi vyprané triko a do vlhkého se mi nechtělo. Jel jsem celý den jen ve spodním triku bez rukávů a díky mrakům jsem se nespálil.

Pedernales: Z města vedla tato 10 km dlouhá cyklostezka

Včera jsem na pokoji seřizoval řazení, které se zase nějak samovolně rozštelovalo. Byl jsem lenivý nově seřízené kolo projet. Ráno jsem poznal, že moje práce nebyla ideální. Řetěz špatně padal na nejmenší talíř a u určitých kombinací drhl řetěz o vodítko přesmykače. Celou cestu jsem to různě ladil a dosáhl stavu, který nebyl ideální, ale jet se s tím dalo.

12 km J od Pedernales: Selfíčko na rovníku

Konečně jsem se dočkal označení rovníku, i když velice skromného. Přejel jsem na jižní polokouli a vypadá to, že na ní už zůstanu do konce letošní cesty.

Silnice sice vedla okolo moře, ale to bylo kvůli pobřežním kopcům vidět jen zřídka. Projel jsem pár nuzných vesnic, ale dal jsem si alespoň výbornou krevetovou polévku. V jedné vesnici měli alespoň dřevěný, umně vyřezávaný, poutač se jménem vesnice Tabuga. Tím si u mne šplhli. Většina měst a to i dost velkých má jenom standardizovaná písmena polepená obrázky místních pamětihodností - viz Pedernales.

Tabuga: Inovativní poutač s názvem vesnice

Tabuga: Detail sovy z poutače Tabuga

Kromě vesnic se začaly ukazovat rekreační rezorty, většinou ve výstavbě. Zaberou a ohradí část pobřeží, postaví vily a domky, nasadí ostrahu a pak se to pokusí prodat zájemcům. Většinou je ze silnice vidět jen vstupní brána a zbytek je skryt za pobřežním kopcem.

Jama

Skončil jsem v zaprášeném městě Jama, kde byla asfaltová silnice pouze okolo parku v centru a jinak všude okolo vrstvy prachu. Našel jsem levné bydlení v hostalu Rosa Azul - domek na zahradě s velkým pokojem, vedle byl dokonce malý bazén. Okamžitě jsem objevil potenciál stojanu na květiny a posléze ho využil pro seřízení kola. Fungovala tam i slabá wifina, ale paní domácí nebyla schopná dát dohromady heslo. Nevadilo mi to, mám data na telefonu a ta fungovala obstojně.

Jama: Ideální stojan na seřizování řazení kola

Prošel jsem maličké centrum a chtěl se podívat k moři, což bylo zhruba 2 km. Po deseti minutách mne přestalo brodění prachem ulice bavit a vrátil jsem se zpátky. Našel jedinou restauraci, kde vůbec něco měli - kuře a rýži s čočkou. No co se dalo dělat, jíst jsem musel. V pekárně neměli ani empanady, pouze sladké pečivo a dorty, které nejím.

Jama: Centrum městečka

Jama: Socha šamana v místním parku

Zaujal mne stojan s botami Botas, samé gumovky. Opravdu mne překvapuje, že zde velký počet lidí chodí v gumovkách. To musí být večer doma odér, když to sundají po celodenním nošení ve zdejším vedru. Navštívil jsem i místní muzeum, kde mají několik předkolumbovských sošek. Muzeum a knihovna jsou umístěny v moderní budově, stejně tak policie (zkratka UPC) a místní úřad. Zbytek je směska polorozpadlých pastoušek a obstojně udržovaných domků.

Jama: Boty firmy Botas jinak, než je známe u nás

Jama: Soška v místním muzeu

Prvních 20 km jsem jel do kopce, ale nic dramatického. Čerstvě seřízené řazení šlapalo jako hodinky, měl jsem radost z toho, jak se mi to povedlo. Hlavní roli ovšem sehrál stojan na kterém bylo kolo zavěšené. Bez toho se to seřídit nedá.

Casa Blanca: Opuštěný stánek u silnice

Poblíž Estero Seco: Farma

Canoa

Po 40 km jsem přijel do velmi chválené, turisticky exponované vesnice Canoa. V sezóně, která začne v prosinci, jsou zde pěkné vlny a proto sem jezdí hodně surfařů. Spousta ubytovacích možností, pláž obklopená bary, musí tady být opravdu živo, když je toho tady tolik. Momentálně zde ale chcípnul pes a já snad byl jediný turista široko daleko.

Canoa: Most přes ústí řeky Canoa

Canoa: Severní pláž

Canoa: Pobřežní ulice

Canoa: Che samozřejmě v surfařské komunitě nemohl chybět

Canoa: Tuk-tuk, zřejmě domácí práce

Do San Vicente bylo necelých 20 km a celé jsem je mohl jet po cyklostezce, která vedla souběžně se silnicí. Před vjezdem do města jsem si vyfotil město Bahia de Caraquez, které leží na protějším břehu zálivu. Na mapě jsem měl vytipovaný hotel. Vypadalo to dobře, uprostřed atria bazén a do pokoje jsem zajel s kolem. Moc jsem to nezkoumal, šel jsem do města nakoupit a také se najíst. Jím obvykle ráno a odpoledne, při jízdě si dám maximálně polévku v době oběda.

Canoa: Cyklostezka do San Vicente

San Vicente: Dvojka místních cyklistů

Canoa: Playa Azul (Modrá pláž)

Pouličnímu prodavači jsem řekl, ať mi prodá mandarinky za dolar a byly toho skoro 3 kila. Koupil jsem i papáju a žluté banány. Díky tomu jsem se obešel bez večeře. Po návratu do hotelu jsem si teprve všiml, jaká je to bída. Všechno špinavé, staré, rozhrkaná klimatizace, která na mne občas plivala vodu. A wifina taky moc nefungovala, spojení bylo extrémně pomalé. Před spaním jsem v koupelně zašlápl pěticentimetrového švába, dobrá vyhlídka před spaním. Příště musím být pozornější a nejprve si pokoj prohlédnu. Spolehl jsem se na vnější dojem a cenu, za 20 USD jsou zdejší hotely vždy dost dobré. Tohle byla výjimka.

San Vicente: Za vodou je Bahia de Caraquez

San Vicente: Pobřeží při vjezdu do města

Cyklostezka ze San Vicente mne navedla na dva kilometry dlouhý most Los Caras. Kupodivu ta široká cyklostezka pokračovala i na mostě a byla doplněna chodníkem pro pěší. To se opravdu vidí málokde. Bahia působila lépe než omšelé San Vicente, měl jsem se včera ubytovat tady. Ale pozdě bycha honit. Na periférii mne ještě zaujal pomník Leonarda Barreira Muňoze, ale jeho hrdinské činy vypsané na pomníku jsem nezkoumal. Pouze jsem se dočetl, že letadlo je Strike Master MK-89, které sloužilo v ekvádorské armádě od roku 1972 až do roku 2000.

Bahia de Caraquez: Most Los Caras má velkorysou cyklostezku a chodník pro pěší

Bahia de Caraquez: Foto z mostu mezi San Vicente a Bahia

Bahia de Caraquez: Pomník Leonarda Muňoze stojí na okraji města

Potom jsem se musel vypořádat se strmými kopci, ale šlo mi to náramně. K snídani jsem měl po dlouhé době zase ovesné vločky oslazené mandarinkami, kterých jsem měl silný nadbytek. Jelo se mi na to lépe než na obvyklá "tres huevos revueltos".

San Jacinto: Vjezd do města

San Jacinto: Socha ryby u vjezdu do města

Okolí silnice E30 : Rýžové pole

Okolí silnice E30 : Ptáci v rýžovém poli

Následovala pohodlná jízda ve zvlněném terénu. Okolo silnice E30 se střídaly vesnice a malá městečka. Silnice většinou měla širokou krajnici, nemusel jsem hlídat provoz, který nebyl nijak silný. Dvakrát jsem se zastavil na polévku a po druhé hodině dorazil do města Portoviejo. Město je rozlehlé, má 210 000 obyvatel. Dojel jsem až do centra po krajnici, která byla označena jako Cyklovia Solo (tedy zdůrazněno, že je to jenom cyklostezka), ale nikdo na to moc nedbal a aut na ní parkovalo spousta. V centru jsem vyhledal na mapě ubytování a hned v prvním hotelu, který byl ode mne 100 metrů se mi zalíbilo. Ale po zkušenostech ze včerejška jsem si pokoj nejdříve prohlédl. Dali mi pokoj v přízemí, abych do něj mohl zajet s kolem, tak byli vstřícní. Dneska se vyspím v čistotě a bez obav z přerostlého hmyzu.

Portoviejo: Katedrála Jesús el Buen Pastor

Portoviejo: Dynamická socha Eloy Alfara Delgada

Portoviejo: Moderní budova v centru

V centru je pár hezkých domů, katedrála Jesús el Buen Pastor, která se uvnitř totálně rekonstruuje. Na náměstí je krásná dynamická jezdecká socha generála Eloy Alfara Delgada, který byl ekvádorským presidentem do roku 1912. Prošel jsem se ve dvou parcích a nakonec jsem skončil v hospodě, kde jsem si dal litrovou lahvinku Pilsener. Potěšilo mne, že mi k ní dali bez ptaní sklenici, tady se většinou pije z lahve. Trochu nešikovné bylo, že sklenice měla obsah tak nanejvýš deci. Alespoň jsem si u toho pivka poseděl déle.

Portoviejo: V pivnici

Příjemný, klidný a čistý hotel mi vyhovoval. Probudil jsem se netypicky až těsně před osmou hodinou. V ceně byla snídaně, vyjel jsem krátce po deváté. Silnice byly podezřele prázdné. Povšiml jsem si, že se před univerzitou shromažďovaly davy lidí, zřejmě další demonstrace proti zvýšení cen pohonných hmot. Díky tomu jsem vyjel z města hladce. Fascinovalo mne asi 20 motelů na výpadovce. Jestli se všechny uživí ve dvousettisícovém městě, musí být místní obyvatelé opravdu mimořádně promiskuitní. To mne ale netrápilo, spíše mi vadil silný protivítr do pořádného kopce.

San Clemente: Motel je synonymem pro hodinový hotel

S od La Pila: Baobab

La Pila: Socha šamana na náměstí

Z E30 jsem odbočil doleva na silnici 482a. Ta vedla víceméně z kopce až do La Pila, kde se napojila na silnici 482. Silnice se vlnila nahoru dolů, ale převládající bylo přece jen stoupání. Potřeboval jsem se něčím osvěžit. V Quimís byl u retardérů v centru obce obvyklý shluk prodejců. Zde však nabízeli Aqua de Coco - vodu z kokosových ořechů. Neodolal jsem, litr vody jsem vypil na dva tahy a kusy ořechu s chutí snědl. Jenom jsem měl obavy, aby to nerozvrátilo mé zažívání. Co si budeme povídat, hygiena při přípravě je otřesná. Ještě 2 hodiny po požití jsem byl ve střehu, ale můj kachní žaludek to vstřebal bez újmy.

Quimís: Prodejci Agua de Coco u retardéru v centru obce

Sancan: Malý kostel

Jipijapa: Vjezd do města

Přes pobřežní kopce

V poměrně velkém Jipijapa jsem byl v půl druhé. Snídaně v hotelu byla docela slabá, jenom dvě míchaná vajíčka. Musel jsem načerpat kalorie, ale nezatěžovat tím příliš trávicí trakt. Samozřejmě polévka, ta mi chyběla. Tentokrát hovězí s velkým plněným knedlíkem, postavila mne na nohy. Zapil jsem to jugem (vodou ředěná ovocná šťáva) a vydal se na lokální silničku 483 směrem k pobřeží. Věděl jsem, že budu muset vyšlapat do výšky 500 metrů a potom sjedu po klikaté silnici k oceánu. Stoupání bylo tak akorát, abych ho ušlápl na nejlehčí převod a aby mi tepovka nešla přes 140 tepů za vteřinu. To si docela hlídám, nechci mít nějaké problémy se srdcem. Na vrcholcích byla silnice v mracích, bylo vidět tak na 30 metrů. Nasadil jsem blikačky, sundal zamlžené brýle a vychutnával si serpentiny dolů k oceánu.

Puerto Cayo: Bydlení v Hostal La Cabaňa za 10 USD bylo super

Puerto Cayo: Pohled na centrum městečka

V Puerto Cayo jsem byl před čtvrtou. Přitom mi navigace predikovala z Jipijapa 3,5 hodiny na kole a já to dal za necelé dvě hodiny. Buď jsem obstarožní superman, nebo v tom hoši a děvčata od MAPS.ME mají trochu hokej. Na mapě v mobilu jsem našel 3 hostely, tak jsem se nijak nevzrušoval a jel se podívat do centra. Tam jsem narazil na skvělé ubytování za 10 USD. Neváhal jsem, hned jsem vypral trika a pověsil na venkovní šňůru a na kamenech vyrovnal zase ohnutý stojánek na kolo. Musím souhlasit s heslem zdejší wifi "lamejoropcionpuertocayo" - přeložte si to sami, amigos.

Puerto Cayo: Mural na náměstí

Puerto Cayo: Surf Club

Potom jsem si vzal bez obav velký foťák (Sony A6300) a vyrazil do městečka. Všichni místní mne zdravili, dostal jsem dvakrát loknout piva na stvrzení přátelského vztahu a dokonce jsem ani nemohl odmítnout lok samohonky, kterou mi vnutili u volejbalistů v centru městečka. Je dobré být jediným turistou ve městě.

Puerto Cayo: Dětská hra

Puerto Cayo: Chlapi hrají volejbal v centru městečka

Dnešním cílem byl přístav Puerto López, známá turistická destinace, o dost větší než Puerto Cayo. Vzdálený jen 31 km - neměl jsem důvod nikam spěchat. Hodinu jsem si početl v posteli, zašel na snídani a ve čtvrt na deset už jsem šlapal do kopce proti prudkému větru. Prvních 20 km do Machalilla bylo dost namáhavých, strmá stoupání a klesání. Protivítr se do mne nepříjemně opíral, silnice měla mizerný hrubý a rozbitý povrch, ale naštěstí byla trasa krátká.

Na kopci nad Machalilla jsem viděl úsilovně šlapajícího borce s nějak netypicky vypadajícím kolem. Jorge z Uruguaye je už rok a půl na cestě po Jižní Americe. Místo brašen měl plastové bedny, váha byla fakt děsná. Ale byl to mladej kluk, ten to všechno urve. Měl s sebou silniční mapu Ekvádoru. Ukázal mi kudy musím jet do Guayaquil tak, abych se vyhnul dálnici. Varoval mne, že ve městě je to dost nebezpečné, že tam viděl jak za bílého dne oloupili člověka.

Machalilla: Jorge z Uruguaye s krabicemi místo brašen

Puerto López

Z Machalilla už to byla selanka po slušné betonové silnici s úzkou krajnicí. Ubytoval jsem se v hostelu přímo naproti moři. Na zahradě měli cabaňas, takže jsem bydlel v prostorné dřevěné chatce. Kolo jsem zamknul na verandě. Šel jsem si dát rybu do jedné z mnoha restaurací a potom si četl v hamace na verandě. Přitom jsem asi na hodinku usnul.

Puerto López: Bydlel jsem v příjemné chatce

Puerto López: Na pláži byly natěsnány samé hospody

Puerto López: Molo

Puerto López: Prodej ryb na pláži

Puerto López: Pláž

Mezitím den pokročil a na focení už bylo trochu tma. Byl to opět typický zatažený den a po čtvrté hodině odpoledne už to vypadá, jakoby se stmívalo. Pozoroval jsem pelikány na pobřeží. Ti loví úděsným stylem. Seshora si vyhlédnou oběť a potom se pustí volným pádem do vody, zobákem napřed. Zkoušel jsem to vyfotit. Kdyby bylo víc světla, byly by fotky lepší. Alespoň máte nějakou představu.

Puerto López: Pelikáni loví střemhlav jako stíhačky Štuka

Puerto López: Pelikán padá za kořistí

Puerto López: Kamikaze

Rozhodl jsem se, že si dám den volna. Dal jsem vše vyprat, už to bylo opravdu zapotřebí, naposled jsem pral v Cali. Odpočinu si a v pondělí vyrazím okolo pobřeží směr Guayaquil.

Puerto López: Dole byznys, nahoře se bydlí

Puerto López: Dvě ulice od pláže už není po turistickém charakteru města ani památky

Isla de la Plata

Pojmenování Stříbrný ostrov má dvě možné příčiny. První jsou skály bílé od trusu hojných ptáků, které některým lidem připadaly stříbrné. Trus se netěžil, v deštivém období ho voda spláchla do půdy a moře. Tím podpořila růst vegetace a zároveň výživu planktonu v moři. První osadníci našli na ostrově stříbrné mince španělského původu. Traduje se, že zde pirát Sir Francis Drake (vzpomínáte na Cartagenu?) zakopal poklad.

Na ostrově není stálý zdroj vody, proto byl obydlen až před 80 lety. Sloužil jako loviště ptáků a hlavně jako základna pro sportovní rybolov pro vysoce postavené lidi. Po zřízení Národního parku Machalilla bylo těch několik stálých obyvatelů vystěhováno a zároveň pochytány všechny ovce, koně, kozy, kočky a psi. Pouze krysy, které sem byly zavlečeny s hospodářskými zvířaty, se pochytat nepodařilo. Proto jsou dnes na ostrově vidět v hojném počtu plastové trubky, ve kterých je speciální krysí jed. Ten působí jen na krysy, ptákům, ani ještěrkám a plazům, neublíží.

Ostrov je hodinu plavby rychlým člunem od Puerto López. Neoficiálně se mu také říká Galapágy pro chudé. Jednodenní výlet stojí 45 USD, dostat se na Galapágy je několikanásobně dražší.

Velryby, och ty velryby

Při nástupu do lodě jsme byli instruováni, abychom se dívali na obzor a komu se udělá špatně, má vrhnout přímo do moře. Byl jsem na to zvědav, mořská nemoc mi není zcela neznámá. Ale zatím jsem se zeptal na velryby. V těchto vodách se do konce září vyskytují hojně. Je to jejich "randící" místo, kde si vybírají partnery a potom se páří. Průvodce mi řekl, že máme tak 20% šanci. A dodal, že to nezáleží na štěstí, ale na tom, jak moc si to budeme přát. Já o to stál hodně.

Cestou na Isla de la Plata: Zvědavá velryba vystrčila hlavu

Cestou na Isla de la Plata: Ocasní ploutev

Cestou na Isla de la Plata: Velryba plavala vedle naší lodi

Cestou na Isla de la Plata: Ocasní ploutev jedné velryby, tělo druhé

Cestou na Isla de la Plata: Velryba plave 'ouško' jako paní radová

Cestou na Isla de la Plata: Dvě velryby vedle sebe

Po půlhodině jízdy, zatímco španělská děvčata krmila svou nestrávenou snídaní ryby v moři, loď náhle zpomalila. A začalo představení, které jsem v životě neviděl. A to jsem byl na vyjížďce za velrybami snad už posedmé v životě. Dostali jsme se do hejna 6 velryb, které byly skoro na dosah. Poblíž byla další malá loď a za ní další hejno. Jeden samec se zřejmě dvořil vyhlédnuté družce milence a tak se šíleně předváděl. Vymršťoval se z vody do neuvěřitelné výšky, potom sebou plácnul tak, že vyrobil menší tsunami. Naše loďka poskakovala na vlnách a já měl co dělat, abych v tom neustálém pohybu alespoň něco vyfotil. Je to fakt těžká disciplína - loď nadskakuje jak splašený býk, moře je jednou nahoře a jindy dole. Kde nějaká velryba zase vyskočí se předvídat nedá a focení tak vyžaduje rychlý postřeh. Jo bavilo mne to, nádherný zážitek.

Cestou na Isla de la Plata: Musí to být síla takový kolos dostat nad vodu

Cestou na Isla de la Plata: Skok velryby na dosah ruky

Cestou na Isla de la Plata: Velrybí skok na šišato

Cestou na Isla de la Plata: Tak tohle je ten správný výskok kolmo do vzduchu

Cestou na Isla de la Plata: Před dopadem do vody

Vydržel bych se na to koukat půlden, ale měli jsme i jiné povinnosti a po půlhodině nechali velryby jejich radostnému osudu a pokračovali k ostrovu. Pro mne by to mohlo v tento okamžik skončit a nelitoval bych jediného centu, který mne to stálo. To se povede opravdu jen jednou za život.

Jedním z chytrých opatření, která ostrov dostatečně izolují, je neexistence mola. Před přistáním nám dali boty do pytle, přebrodili jsem se vodou na pláž. Tam je jediný dům na ostrově kde jsou záchody a před ním koryta s vodou na umytí nohou od písku. Jinak - na ostrov se smí jenom s průvodcem a pokuty za porušení tohoto ustanovení jsou mastné. Dnes byla neděle, tudíž velký provoz, takže na ostrov přijely dohromady dva čluny s necelými 30 návštěvníky.

Isla de la Plata: Vyloďovací pláž

Isla de la Plata: Naše skupina poslouchá výklad průvodce

Isla de la Plata: Kaktus rodící plody se silnými halucinogenními účinky - bohužel se zde nesmí nic trhat

Ptáci jarabáci

Součástí výletu byl skoro tříhodinový trek po hornatém ostrově. Jsou tam dva okruhy, ale jeden byl zavřený kvůli hnízdícím vzácným albatrosům. Vyšlapali jsme na vrchol kopce a rozdělili se na dvě skupiny - se španělským a anglickým výkladem. Hnízdící terejové se nám pletli pod nohy a někdy zatarasili stezku a začali nás agresivně vyhánět - pomalu se k nám blížili a výhružně klapali zobáky. Samci a samice se na hnízdech střídají, vždy jeden z nich loví v moři a druhý sedí na vejcích nebo sedí na ještě neopeřených potomcích a tím je zahřívá. Páry, které mají potomstvo poprvé, jsou údajně vždycky k návštěvníkům nejvíce agresivní. Staří mazáci to už tolik neřeší.

Isla de la Plata: Terej modroploutvý - zalehlé mládě

Isla de la Plata: Ptáci nám často blokovali cestu, konečně je to tady jejich

Isla de la Plata: Tak si dáme pusinko a potom ...

Isla de la Plata: ... ta káča nechápe co chci

Terejové

Isla de la Plata: Máma s mládětem

Isla de la Plata: Oprsklé mládě ještě nemá peří, ale už si na mne otevírá zobák

Isla de la Plata: Čerstvě opeřené mládě

Isla de la Plata: Kamarádi ze školky

Isla de la Plata: Větší ptáci hřadovali na stromech

Zase jsme odevzdali boty a nalodili se. Dostali jsme lehký oběd a zbytkem pečiva nakrmili velké mořské želvy. Ty na to byly naučené, protože se objevily v okamžiku, kdy nám průvodci rozdali sendviče. Já jsem se prozíravě ještě na pevnině převlékl do plavek a nemusel se komplikovaně převlékat na stísněné lodi. Potom bylo dobrovolné šnochrlování u korálových útesů. Překvapilo mne, že šli skoro všichni. Voda nebyla úplně teplá, ale hojnost krásně vybarvených rybiček to vynahradila. Po hodině nás vyhnali z vody a jeli jsme zpátky. Na lodním záchodě jsem se převlékl do suchého, ale byl jsem jediný. Překvapilo mne, že ty mladé holky jely hodinu v silném a chladném větru v mokrých plavečkách. Taky se klepaly jako osiky.

Isla de la Plata: Nalodění na pláži

Isla de la Plata: Šnorchlování u korálového útesu

Isla de la Plata: Ostrov v pozadí při našem odjezdu

Po návratu jsem si ještě fotil pelikány v přístavu. Jejich způsob lovu, kdy to z deseti metrů naperou přímo dolů do moře, mne nepřestával fascinovat. A jak krásně létají - podívejte se na fotky.

Puerto López: Pták v letu 1

Puerto López: Pták v letu 2

© Prožil, napsal, vyfotografoval Jiří Bína