Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy (a že měl i jiná potěšení, dodávám já).

Do Guayaquil

Puerto López, Palmar, Salinas, Progreso, Guayaquil

Prší

Měl jsem všechno vypráno a tak se dalo čekat, že bude pršet. Očekávání nezklamalo, vyjel jsem do hustého drobného deště, který mne za pár minut promočil až na kůži. Pláštěnku jsem nechal v brašně, lepší být umyt dešťovou vodou, než páchnout potem vyrobeným pod pláštěnkou. Teplo je zde pořád, nachlazení nehrozí.

Ayampe: Řeka

V kopcích za Ayampe: V dešti

Prvních 35 km jsem se plácal v kopcích zarostlých hustou vegetací. Musel jsem nasadit světla, v některých partiích byla skoro tma a k tomu se potom přidala i hustá mlha. Naštěstí byl provoz slabý, absence krajnice mi proto nevadila. Sjel jsem k moři a to už se trochu vyčasilo. Bylo sice pořád zataženo, ale déšť naštěstí ustal. Po pár kilometrech jsem usilovnou jízdou na sobě všechno usušil.

V kopcích za Ayampe: Ve vyšších polohách byla silnice v mracích

La Rinconada: Svačím macatou papaju na autobusové zastávce

Projížděl jsem řadou pobřežních vesnic a městeček, nijak jsem se nenudil. Svačinu jsem měl tentokrát s sebou, velkou papáju, kterou jsem zdlábnul na autobusové zastávce. V jednom městečku byl hotel jménem Hurvinek, chtěl jsem se tam podívat a zjistit, zda to má něco společného s populární loutkou pana Skupy. Vzpomněl jsem si pozdě, přejel to o pár kilometrů a už jsem se nevrátil.

Olon: Pohled na pláž

Olon: Moderní kostel na vyhlídce

Chtěl jsem zakotvit v nějaké vesnici u moře, kde by se mi líbilo. Nakonec jsem sjel z hlavní silnice a zajel do Palmar. Hned u pláže bylo rodinné hospedaje za kulantních 10 USD. Abych nemusel vláčet věci do patra, uklidili mi pokoj v přízemí, který měl okna přímo na pláž. Bydlení levné, na zdejší poměry docela čisté a kolo jsem mohl nechat nezamčené na dvorku. Wifina sice moc nefungovala, ale já ji vlastně nepotřeboval.

Palmar: Obvyklý nápis postrádající jakoukoliv originalitu

Palmar: Díra v silnici je označená pneumatikou, ale jenom někdy

Palmar: Loď nyní slouží jako vyhlídka

Palmar: Na pláži

Druhý den ráno jako přes kopírák. Hustý vydatný déšť hned při výjezdu, za tři hodiny se počasí uklidnilo. Mířil jsem do Salinas, musel jsem jet po hlavní silnici, jiná možnost nebyla. Okolo pobřeží byla vidět příprava pozemků na velké developerské projekty, většinou oplocená kondominia s vlastním přístupem k moři.

Monteverde: Výroba soli z mořské vody

Punta Blanca: Co to tam pod tím prostěradlem asi dělají?

Punta Blanca: Dům u pobřeží

Kolo a brašny byly příšerně zadělané a díky drobnému písku to při jízdě skřípalo. Nejprve jsem prostříkl WDčkem SPD pedály, aby mi v nich neuvízla bota. Přiblížil jsem se k Salinas, silnice už byla suchá. Vyhlížel jsem myčku a až v samotném městě jsem narazil na mycí boxy s vapkou. Měl jsem poslední dolarovou minci, která stačila na 5 minut mytí. Nebyl jsem líný, sundal brašny a kolo i brašny důkladně umyl. Obsluha myčky se sice divila, že stříkám WAPkou na brašny, ale pochopila, když jsem jim řekl, že jsou nepromokavé. Zejména zadní na to po těch letech používání nevypadají.

Salinas: Vzorně umyté kolo

Salinas: Pohled na pláž

Salinas

Město je známým turistickým resortem se spoustou výškových hotelů, postavených u pobřežní silnice. Pláže jsou písečné s mírnými vlnami, což vyhovuje zejména rodinám s dětmi. V sezóně je zde narváno také díky tomu, že je to blízko od největšího ekvádorského města Guayaquil.

Salinas: Pláž je obklopena moderními hotely

Salinas: Takto jsou označeny zóny pro koupání

Salinas: Dvojice na pláži

Město je také nejzápadnější výspou Ekvádoru. Špička poloostrova je sice zabraná vojáky, ale civilům je ke zdejším atrakcím přístup povolen. Já šel po pláži, odkud mne vojenská hlídka vyhnala a nasměrovala k hlídané bráně, od níž vede silnice k La Chocolatera. To je ten nejzápadnější bod. Jméno je odvozeno od toho, jak se na skalách pění mořská voda, až to prý připomíná pěnu na správně připraveném kakau (zde chocolate).

Salinas: La Loberia - vojenské cvičiště

Salinas: La Chocolatera - dvojice na vyhlídce

Salinas: La Chocolatera - nejzápadnější výspa Ekvádoru

Vede tam sice cyklostezka, ale já šel pěšky. Nechtěl jsem si pískem zadělat čerstvě umyté kolo a navíc v hostelu, kde jsem bydlel, byl tak úzký přístup k mému pokoji v přízemí, že kolo dřelo sklopenými zrcátky o zeď. S brašnami se to vůbec nedalo protlačit. Na nejzazší bod to bylo hodinu pěšky, informovali mne v hostelu. Já měl štěstí, hned za vojenskou branou jel okolo motorkář, nabral mne a dovezl až na konec. A nevzal si ani cent, amigo.

Salinas: La Chocolatera - maják

Další atrakcí je La Loberia, kde na skále sídlí kolonie lachtanů. Krásně jsem se prošel po pláži, pozoroval ptáky. Kolonie lachtanů mne zklamala, je docela daleko od břehu. I když zase ne tak daleko, aby výrazně nesmrděla.

Salinas: La Loberia - zvrásněné skály

Salinas: La Loberia - kolonie lachtanů

V hostelu byla kuchyně, konečně jsem si mohl uvařit. Dokonce jsem si uvařil na další den 6 vajec na tvrdo, hodily se mi neskutečně. Večer jsem chtěl dopsat blog, ale starší hovorná lady z Nového Zélandu mne zahrnovala svou pozorností. Popovídali jsme si pěkně. Nakonec na mne vybalila jehovistické brožurky a tak jsem ji s nimi slušně poslal k brdičkům. Nesla to nějak těžce, ale já měl konečně klid na práci.

V ceně hostelu byla i snídaně. Začínala ale až v půl deváté. Já se vzbudil klasicky v půl sedmé, měl jsem fůru času. Vyrazil jsem ven najít nějaké kusy kartonu, což se mi podařilo velmi rychle. Položil jsem ho pod kolo, namazal zrezivělý řetěz, vyčistil kladky na přehazovačce a znovu namazal pedály. Vyjel jsem dost pozdě a nevěděl jsem, zda budu moci jet po (skoro) dálnici E40, nebo to budu muset složitě objíždět po lokálních cestách.

Poblíž Rio Verde: Uskladněná pouťová atrakce

Na E40 jsem směl, ale bylo to fakt nudné. Minimum městeček a vesnic, okolo zemědělská krajina. Zbaštil jsem 2 vajíčka, pak si dal v restauraci u silnice "caldo de gallina de criolla" (slepičí polévku po kreolsku). Slabý vítr v zádech byl příjemný, ale díky malému množství zajímavostí mne to opravdu moc nebavilo. Po 80 km jsem přijel do městečka Progreso, kde nebylo vůbec žádné ubytování. Necelých 70 km od Guayaquil se není co divit, lidé raději dojedou do města, než aby zůstali v takové díře. Ptal jsem se místních na možnosti a snad prý je několik km odtud nějaký motel.

Po 4 km jsem narazil na Hospedaje La Finca, které bylo skutečně hodinovým hotelem, i když se nejmenovalo motel. Noc za 13 USD, na stropě a stěnách zrcadla. Snad se neleknu, kdybych se v noci probudil. V okolí nic k jídlu, zachránila mne zbylá 4 vajíčka na tvrdo a k tomu rajčata, která jsem koupil po cestě. Nezaheslovaná wifina byla tak slabá, že se nedala použít. A já chtěl řešit bydlení v Guayaquil. Ani data v telefonu nechodila, byl zde slabý signál.

Nicméně anonymitu mají v hodinovém hotelu fakt vymakanou. Zde auto zajelo do garáže u každého pokoje, zatáhlo za sebou plastovou plentu. Správce přišel z druhé strany pokoje, kde byl šuplík na peníze. Tam klient položí peníze a správce s ním může komunikovat malou škvírou, aniž by ho viděl. Nečekal jsem, jak živý tady bude provoz. Za tři hodiny přijela 4 auta s klienty. Zřejmě odpoledne po práci to jde nejlíp.

E40 km 62: Ceník v hodinovém hotelu La Finca

Spal jsem blbě. Na koženkové matraci bylo jen slabé prostěradlo. Na přikrytí absolutně nic. Spacák jsem vytahovat nechtěl, abych do něj nechytl blechy nebo jiné sdílné breberky. Pod sebe jsem natáhl místní ručník, na sebe svůj ručník a windstoperovou bundu. Podle ceníku jsem musel vypadnout v sedm ráno, jinak bych doplácel. Nic jsem nevařil, ani nejedl, večer jsem si vyfiltroval dostatek vody na cestu a tak jsem rychle po probuzení sbalil svých pět švestek a vyrazil. Mimochodem, z filtru jsem vycákal zbylou vodu a překvapilo mne, jak byla špinavá. To co zde teče v kohoutcích se většinou opravdu pít nedá.

Ale stejně mne fascinovalo, jak do takovýchto špinavých, olezlých, špatně uklizených špeluněk mohou jezdit párky a užívat si tady své lahody. No jo, mladým to ani na mezi nevadí, ale tam není takové slizké hnusno.

Cyklostezka do Guayaquil

Od cyklisty Jorgeho jsem věděl, že za Progresem začíná cyklostezka okolo dálnice, která vede skoro 60 km až do Guayaquil. Hned po vyjetí jsem ji viděl na druhé straně dálnice. Ta ale byla fyzicky rozdělená, uprostřed vedly dvě nízké betonové zídky a tak jsem se k ní nemohl dostat. Narazil jsem na restauraci, dal si vajíčka a kafe a hned to bylo veselejší. Ráno dokonce svítilo sluníčko, to už jsem neviděl týdny. Přes poledne se zatáhlo, ale k večeru zase bylo chvilkama vidět modro nebes.

V od Progreso: Komfortní cyklostezka vedla souběžně s dálnicí až do Guayaquil

Po pár kilometrech byly oddělovací zídky na jednom místě rozkopané. Zřejmě akce nějakého místního motorkáře, který nechtěl jet 10 km na nejbližší "retorno", aby se dostal k domovu, který měl přes silnici. No a potom už to byla pohodička. Silnice se vlnila, ale žádné trhačky nohou se nekonaly. Protivítr mi taky zase moc nevadil. Jenom jsem si říkal, kolik ta cyklostezka musela stát a já na ní potkal za celý den dva cyklisty. O víkendech je to asi jiné. A abyste se nepletli, potkal jsem několik part dělníků, kteří cyklostezku čistili, sekali trávu a mačetami vysekávali přerostlé keře.

Rio Daular: Lákal mne nabízený pštrosí hamburger ...

Rio Daular: ... ale když jsem viděl chudáka pštrosa v ohradě, chuť mne přešla

Na okraji Guayaquil cyklostezka náhle a bez varování skončila. Potom začalo obvyklé přetlačování kdo s koho. Já jsem na to málo otrlý a raději zastavím a nechám auta a hlavně místní autobusy, aby mne předjely. To místní cyklisté vůbec neřeší. Ti prostě jedou a co se děje za nimi je nezajímá. Taky nemají zrcátka jako já, ve kterých by mohli pozorovat cvrkot. Ano, jde jim to rychleji, ale občas je vidět dost nebezpečné situace.

Guayaguil: Vedle Oktávky před pekařstvím

Zastavil jsem se u pekařství a začal hledat bydlení. Vybral jsem si Hostel Suites Madrid, kde inzerovali i anglicky mluvící personál. Jel jsem podle navigace, která mne docela hladce protáhla těch 15 km městem. Nakonec jsem se dostal do takové dopravní zácpy, že jsem slezl z kola a posledních 800 m kolo dotlačil po chodníku.

Řeším Galapágy

Jedním z hlavních cílů letošního výletu bylo dostat se na Galapágy. K tomu jsem potřeboval někde nechat kolo a většinu vybavení a odletět tam jenom nalehko s foťáky a pár kousky oblečení. S ubytováním problém nebyl, není sezóna a tak jsem byl i v takto populárním a profláklém hostelu skoro jediný host. Skvělé bylo, že jsem domluvil uskladnění kola a brašen za 3 USD na den. A skutečně šlo o uskladnění, dole v přízemí odemkli roletu a kolo zavezli do jejich skladu.

Další skvělá výhoda - v hostelu nabízeli last minute plavby po Galapágách za méně než poloviční ceny (mezi námi, i tak to byla pálka). S místním agentem, který měl kancelář v hostelu, jsem se dohodl na pětidenní platbě na kvalitní lodi od neděle do čtvrtka. Kvůli výrazně levnější letence na ostrovy odletím už v sobotu, tam přespím a další den se nalodím.

Problém je tady vždycky s platbou kreditní kartou. Za to chtěli 6% navíc. Nakonec jsem usmlouval 1100 USD kartou bez příplatku a zbytek "efectivo" (hotově). Platba kartou ale u lodní společnosti neprošla. Musel jsem nastavit obě zbylé karty na přiměřeně vysoký limit plateb po internetu a hned první se chytila. Potom jsem ještě navštívil nedaleké bankomaty, které ale měly výrazná omezení pro výběry z cizokrajných karet. Opakovaný výběr z téže karty byl zamítnut, banka si pamatovala předešlý výběr a trvala na svém denním limitu. Moje další karta - obvykle velmi spolehlivá Visa - se vůbec v bankomatu nenačetla. V hostelu jsem si půjčil gumu, přegumoval čip karty a při další návštěvě bankomatu jsem definitivně zvítězil.

Setřel jsem si orosené čelo po dvě hodiny trvající namáhavém výběru peněz. V supermarketu za rohem jsem si nakoupil potraviny a zeleninu na večeři a také na vydatnou ranní snídani. V hostelu byla dobře vybavená kuchyně to já vždy rád využiji. Samozřejmě i pivko jsem přibral a jím osvěžen jsem se v podvečer konečně vydal obhlédnout zdejší proslulý Malecon 2000, promenádu na břehu řeky Guayas.

Guayaguil: Budovy u pobřeží

Guayaguil: Budova na nábřeží

Guayaguil: Torre del Reloj a Morisca

Guayaguil: Malecon 2000 na břehu Rio Guayas

Guayaguil: La Perla - 56 m vysoké kolo

Guayaguil: Pirátská loď, turistická atrakce

Guayaguil: Vánoce vánoce přicházejí

Guayaguil: Betlém stačí jen vybalit

Guayaguil: Populární socha Juan Pueblo - to je blbé, to se bude líbit - říkal Werich

Příprava na odlet

Ráno jsem si blaženě pospal. Potom jsem ručně vypral, aby nade mnou lidé na lodi neohrnovali nos. Pověsil jsem to na střeše, jak mi poradily zdejší uklízečky. Udělal jsem si vajíčka na cibulce a to na pravém másle, k tomu asi čtvrtkilové rajče a byl jsem nasycen. Potom jsem prošel všechny brašny a vybral věci na cestu. Nebudu platit za zavazadlo, vezmu si jenom tašku na palubu. Nabil jsem baterie foťáků, počítač, telefon a byl jsem připraven.

Po jedenácté přišel místní agent, předal mi vouchery na platbu a letenky. Potom mne poučil jak to chodí zde na letišti při odletu a jaká je logistika na Galapágách a kolik stojí doprava z letiště do města (jsou na různých ostrovech). Zároveň mi objednal taxíka na letiště zítra na půl sedmou - taxi stojí pouhých 5 USD. Byl to šikovný chlapík, pořád měl v kanceláři nějaké zájemce. Kladl mi na srdce, abych s nikým na lodi nemluvil o ceně mého zájezdu. Ostatní to mají přinejmenším za dvojnásobek a zkazil bys jim dovolenou. Navíc kdyby se to dozvěděl kapitán, mohl by po mně chtít doplatek do plné ceny. On sice ví, za kolik jsem to koupil, ale musel by si zachovat tvář před ostatními pasažéry.

Guayaquil: Kostel Nuestra Seňora de los Ángeles

Guayaquil: V centru

Guayaquil: Avenida Panamá

Guayaquil: Detail sochy

Park Bolivar a leguáni

Vyrazil jsem do města. Nejprve do parku Bolivar, kde na docela malém plácku žijí desítky leguánů. Je to jediná kolonie, která žije takto v centru města, dokonce před místní katedrálou. Kromě leguánů žije v malém jezírku alespoň stovka menších želv. Ty byly nacpány jedna za druhou na malé římse a já se musel smát - vypadalo to jako by měly homosexuální sklony.

Guayaguil: Park Bolivar s katedrálou v pozadí a iguanou v popředí

Guayaguil: Iguany v parku Bolivar

Guayaguil: Iguana se pase na keři

Guayaguil: Lidé iguany krmí a hladí

V malém parku Bolivar v centru města žijí iguany

Potom jsem si poctivě prošel celý Malecon 2000, kde je řada atrakcí, velká obchodní pasáž, fast foody, dětská hřiště, lunapark, tropická zahrada a nakonec i několik muzeí. Ty si nechám až na příští pátek po návratu z ostrovů.

Guayaguil: Písmeno G a La Rotonda v pozadí, kde se domlouvá socha Bolivara a Jose de San Martina

Guayaguil: Tropická zahrada na pobřežní promenádě

Guayaguil: Jedna z atrakcí na Malecon 2000

Guayaguil: Dům hrůzy - upoutávka

Las Peňas a Cerro Santa Ana

Tyto dva kopce s pestře nabarvenými domy nelze přehlédnout. Prošel jsem se v Las Peňas - umělecké čtvrti s půvabnými domky. No prošel, pořádně jsem se přitom zapotil. Nahoru k majáku a kapličce vede 444 schodů. Nemusel jsem je počítat, jsou poctivě očíslovány. Z vrcholu jsou krásné výhledy na město a zejména ochoz majáku skýtá ty nejlepší pohledy. Pouze ta věčně zatažená obloha nepřeje pořádným fotkám.

Guayaguil: Cerro Santa Ana

Guayaguil: Pohled na kopec Santa Ana

Guayaguil: Předměstí Las Peňas

Guayaguil: Historická ulice Numa Pompilio Liona v předměstí Las Peňas

Guayaguil: Las Peňas - nástěnná malba

Guayaguil: Maják v Las Peňas

Guayaguil: Kaplička na vrcholu Las Peňas

Guayaguil: Moderní výstavba v Puerto Santa Ana

Guayaguil: Pohled na nábřeží řeky Guayas

Guayaguil: Schody byly číslovány a poslední měl číslo 444

K večeru jsem se vrátil do hostelu. Sebral suché prádlo, definitivně zabalil, brašny odnesl do skladu a postavil je ke kolu. Strach o ně nemám, všichni jsou zde velmi solidní. Taky jsem jim dal vydělat koupí plavby na Galapágách. Nakoupil jsem suroviny, uvařil si večeři a zároveň i zbylá vajíčka na snídani. Ty jsem dal do housek, nasnídám se na letišti. Budu to muset zbaštit všechno, na Galapágy se žádné jídlo vozit nesmí.

Guayaguil: Las Peňas - místní se domlouvají

Guayaguil: Las Peňas - mami, mám hlad

© Prožil, napsal, vyfotografoval Jiří Bína