Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy (a že měl i jiná potěšení, dodávám já).
Hledat na kolemkolem
Do Peru
Cuenca, Santa Isabel, Pasaje, Huaquillas, Zorillos
Konečně jsem se přestal flákat a zase vyrazil na kole. Ráno jsem zabalil, došel si na snídani do blízké "hospody" a v půl deváté jsem vyjel. Byl jsem zvědav, zda se projeví včerejší namáhavý výšlap v Cajas. Žádnou únavu jsem necítil, spánek to všechno vyřešil. Drobně pršelo, pláštěnku jsem nechal v báglu i poté, co se rozpršelo pořádně. Byl jsem docela navlečen, na sobě windstopperovou bundu a dlouhé legíny jsem měl pod šortkami. Bylo to tak akorát.
Při výjezdu z Cuency jsem si vymyslel vlastní trasu podél řeky Tomebamba. Byla skvělá, většinou jsem mohl jet po širokém chodníku. Po pěti kilometrech jsem dorazil k panamerikánské silnici, která je zde značena jako E35. Byl na ní sice silný provoz, ale měla slušnou krajnici, která byla občas zasypána kameny z okolních skal. Rozpršelo se opravdu silně a já musel pořádně makat, abych v tom vlhkém oblečení nenachladl.
San Pablo: Dům v lomu
San Pablo: Na Panamericaně byl silný provoz
Po necelých 30 km jsem se s panamericanou rozloučil a odbočil na E80 směr Pasaje. To byl měl být nejkratší směr k peruánským hranicím. Silnice strmě padala dolů a do mne se dala zima. Vytáhl jsem prstové rukavice a bylo lépe. Potom se ale začaly objevovat strmé výšlapy a v nich jsem se zahřál tak, že jsem musel sundat jak rukavice, tak bundu. Po obědě přestalo dokonce i pršet. Zato se rozfoukal vítr síly uragánu. Občas jsem ho měl zádech, ale většinou mnou cloumal ve strmých sjezdech, kdy jsem se bál, aby mne nesfoukl ze silnice. Jel jsem pomalu, hodně brzdil a hlavně posuzoval každou změnu terénu, zda na mne vítr nezaútočí.
Poblíž Portere: Okolní krajina
Santa Isabel byla poslední šance kde se vyspat, jinak bych asi musel až do Pasaje. Předcházel jí dlouhý výšlap do strmého kopce, přijel jsem řádně zpocený. Do městečka to bylo od silnice ještě dalších 80 výškových metrů. Ale u silnice bylo všechno, 3 hostely, několik restaurací a pár obchodů s jídlem. Za 12 USD jsem se ubytoval, šel se pořádně najíst a potom jsem několik hodin bezvýsledně řešil problémy s mým počítačem. Náhle totiž přestalo fungovat několik programů a já je chtěl znovu zprovoznit. Programy jsem přeinstaloval na nejnovější verze, ale výsledek se nedostavil. Budu přemýšlet o tom, co s tím udělat. Nicméně i bez nich mohu zatím fungovat.
San Isabel: Výhled z balkonu hostalu směrem k horám odkud jsem přijel
Ráno jsem se moc nezdržoval. Uvařil si čaj na cestu a kafe na probuzení, rychle jsem zabalil, vytáhl kolo z haly v přízemí a odjel 50 m k nejbližší hospodě. Tři míchaná vajíčka, chlebová bulka se sýrem a další hrnek kafe. S tím jsem vystačil celý den, pouze po ujetí 60 km jsem si dal jablko.
J od Santa Isabel: Hornatá krajina
J od Santa Isabel: Okolo silnice byly lomy na kámen
V zásadě to bylo pořád dolů, proto jsem si tuto trasu vybral. Ale podobně jako včera jsem vydupal několik strmých stoupání. Dnes jich bylo o poznání více. Prvních 40 km bylo v nehostinné krajině. Samé skály, skoro žádný porost a také žádná obydlí. Sjezdy strmé, ale pustit jsem si to nemohl. Oblast je geologicky nestabilní, silnice byla plná hrbů a dolíků. V rychlosti bych je asi přehlídl a skákal jako na trampolíně. Některé úseky byly tak rozbité, že se z nich vytratil i asfaltový povrch. Aut moc nejezdilo a nijak mne neohrožovala. Pouze autobusy, jak už je to asi celosvětově v povaze jejich řidičů, mne míjely docela blízko. To si zde řidič kamionu nedovolí, leda že by za volantem usnul.
J od Santa Isabel: Okolí silnice
J od Santa Isabel: Strmé úseky s omezenou rychlostí
Silnice se připojila k řece Jubones a využívala údolí vymleté řekou, aby se propletla mezi vysokými skalnatými horami. V jednom místě parkovalo na silnici několik aut. Nebylo jasné proč - myslel jsem si, že je tam bouračka. Naštěstí jsem se zmýlil. Auta parkovala u mariánské kaple vytesané ve skále. Řidiči se tam pomodlili a potom si nabrali pitnou vodu prýštící z pramene. Já měl pití dost, vodu jsem nebral. A na modlení mne taky neužije. Holt my Češi jsme většinou ateisté. Nechápu, jak s českou holubičí povahou byli naši předkové schopni rozpoutat šílenou náboženskou válku a rozvrátit kus Evropy. Pro absolventy současného kvalitního vzdělání dodávám, že mám na mysli husity.
Poblíž San Sebastián de Yuluc: Silnice kopírovala řeku Jubones
Poblíž San Sebastián de Yuluc: Mariánská kaple ve skále s pramenem pitné vody
Poblíž San Sebastián de Yuluc: Odpočívadlo u silnice
Pořád jsem to smažil z kopce s občasnými výjimkami. Dojel jsem k přehradě San Francisco a u ní byl půlkilometrový tunel. Nasadil jsem přední i zadní světlo, počkal až zdáli neuslyším žádné auto a vyjel. Jelo to z kopce, moc jsem se v něm nezdržel. Tunel byl docela nevábný, po stranách spousta nahrnutého písku a kamení. Naštěstí byl dobře osvětlen.
U přehrady San Francisco: Tunel
Možná považujete mé obavy z tunelu za přehnané. Tady je jich ale tak málo, že na ně řidiči nejsou zvyklí a pomalý cyklista by je mohl překvapit. Jiné je to v Japonsku nebo v Korei, kde je tunelů hafo a řidiči jsou na ně zvyklí. Zejména v Japonsku jsou v nich občas chodníčky pro pěší po kterých se dá pohodlně jet.
Calayaku: Vesnice
Za přehradou se krajina výrazně změnila. Úrodná půda napájenou vodou z řeky, na které se pěstují hlavně banány a kakaové boby. Jedna vesnička za druhou, pár kilometrů od sebe. A skoro v každé vísce krajnice pokrytá sušícími se kakaovými boby. Až si koupíte ekvádorské kakao, tak si uvědomte, že ta výrazná, jakoby uzená příchuť, je důsledkem kouře z výfuků projíždějících aut. Neberte to vážně, dělám si srandu.
Casacay: Sušení kakaových bobů na krajnici
Pasaje
Jedno z center zemědělské provincie El Oro má 45 000 obyvatel. Na MAPS.ME jsem našel 2 hotely v centru. První jsem okamžitě zamítl, měl schody skoro až na chodník, nedalo se tam kolem zajet. Druhý měl nejprve asi 4 metry dlouhou chodbu, kde jsem pohodlně zaparkoval a mohl odstrojit kolo. Nechal jsem si uklidit pokoj v prvním patře a vše tam postupně vynosil. Pokoj s velkým oknem na rušnou ulici, 50 metrů od supermarketu. Vše skvělé, cena nízká, pouze wifina moc dobře nechodila.
Pasaje: Historický dům
Klasické uspořádání - centrem města je park s lavičkami, sochou význačného ekvádorce a samozřejmě s kostelem. Toho jsem vás ušetřil. Myslím, že na fotkách z Cuency jste si kostelů užili až až. Zaměřil jsem se na obrázky běžného života ve městě.
Pasaje: Na přechodu
Pasaje: Tohle u nás nevidíte ani u mládeže
Pasaje: Rozvoz vody, park s kostelem v pozadí
V noci se ukázalo, že hotel měl své mouchy. Pod oknem jsem měl světelnou křižovatku s přechody pro pěší. Posledních 10 vteřin oznamoval semafor zvukovým signálem, že čas vymezený pro přechod ulice končí. Nevím, jestli to v noci vypnuli, ale ještě ve 23 hodin to fungovalo. Nacpal jsem si do uší špunty a byl klid.
Dneska jsem se rozhodl dojet do hraničního města Huaquillas, přespat tam a zítra dopoledne přejet hranici do Peru. Prvních 20 km vedla cesta nudnou plochou krajinou a byla obklopena banánovníkovými farmami. Silnice neměla krajnici, proto jsem se moc nenudil, musel jsem hlídat provoz. Potom jsem zahnul na regulérní dálnici mezi Machalou a Arenillas (silnice E25) a to už jsem se nudil. Plochá silnice, krajnice široká 150 cm. Stačilo jen šlapat a koukat se okolo, ale nebylo na co.
V Arenillas se z toho opět stala běžná silnice s krajnicí a silnice se dokonce i trochu zvlnila. Uviděl jsem u silnice stánek s nabídkou na desayuno (snídani) za 2 USD. Ráno jsem to v Pasaje výjimečně odbyl a koupil si 2 koláče a puding. Tady měli kotletu s rýží a fazolemi, k tomu kousky avokáda. V ceně byl i jugo (vodou zředěný džus). Ve sklenici byl led a tak jsem nechtěl opakovat zkušenosti mé dcery z Peru, kdy před lety po vypití nápoje s ledem dostali takové žaludeční křeče, že je museli léčit antibiotiky. Ale nakonec jsem neodolal lákavé barvě studeného nápoje a vypil ho. Naštěstí bez následků. Ale už si fakt budu dávat pozor.
Huaquillas: Vjezd do města
Huaquillas
Nabídka hotelů velká. Vybral jsem hotel na hranici centra, kde jsem mohl s kolem zajet rovnou do pokoje. Mojí první starostí bylo prádlo. Měl jsem vše už tak propocené, že mi to bylo hodně nepříjemné. Naštěstí jsem ještě nesmrděl. Navíc zde v nížině u moře je vlhké teplo a to nepříjemné pocity ještě zvyšuje. V hotelu neprali, poslali mne do prádelny o dva bloky dál. Tam bych měl vypráno v pondělí. Paní to dneska nestihne, zítra je neděle a to má jako správná křesťanka zavřeno, řekla mi. Ochotně mne nasměrovala k prádelně v centru. Tam byli velmi vstřícní, za 4 hodiny si můžu suché prádlo vyzvednout. Pouze cena 8.5 USD byla fakt nekřesťanská.
Huaquillas: Hraniční řeka - vpravo Peru
Huaquillas: Hraniční řeka - vlevo Peru
Huaquillas hraničí s peruánským městem Aguas Verdes. Hranici tvoří smradlavá říčka zanesená svinstvem, vetšinou plastovými odpadky. Mezi Ekvádorem a Peru lze přecházet bez jakékoliv kontroly. V Peru jsem byl za odpoledne třikrát. Ulice je na obou stranách obklopená stánky, mezitím proudí davy lidí a do toho jezdí kola, motorky, trakaře, ruční káry a občas i nějaké auto. V Peru lze platit bez problémů dolary. Ale na ulici jsem viděl snad třicet směnárníků. Poznáte je snadno podle "diplomatického" kufříku, který byl u nás v módě snad před 25 roky. A měli kšefty, lidé u nich peníze měnili, tak snad nebudou mít špatný kurs. Já nechám výměnu peněz jako tradičně na bankomat.
Huaquillas: Směnárník s typickým kufrem, které byly u nás populární tak před 25 roky
Huaquillas: Výhled z Ekvádoru do Peru
Huaquillas: Pohled z Peru do Ekvádoru
Zítra tento přechod nebudu moci použít. Musím se vrátit několik km zpátky a jet po panamerikáně, na které jsou celnice a pasovky. Kdybych neměl vstupní razítko do Peru, měl bych při odletu problémy a kromě úřední buzerace bych dostal vysokou pokutu.
Opět jsem vzal malý Sony RX100 a od boku udělal pár fotek, abyste měli přehled, jaký je zde cvrkot. V tom davu jsem veřejně fotit nechtěl.
Huaquillas: Věčně zacpaná ulice
Huaquillas: Táta veze dceru na trakaři
Huaquillas: Místní dopravce s ručně tlačenou károu
Přes hranici
Snědl jsem málo vydatnou snídani v hotelu a v osm hodin vyrazil. Vypadalo to, že se potvrdí déšť vždy po vyprání, ale po 10 minutách drobné mrholení přestalo. Vrátil jsem se zpátky na kraj města, zatočil na panamerikánu a po několika kilometrech překročil hranici. Žádná pasovka se nekonala. Až asi 4 km na peruánském území jsou budovy, ve kterých slouží současně ekvádorští a peruánští imigrační úředníci a celníci. Přede mnou jedna rodinka, za pět minut si mě přivolal ekvádorský pasovák, zeptal se odkud jsem (z pasu to nepoznal), se zájmem si prolistoval orazítkované listy a potom mi dal výstupní razítko. Postoupil jsem k peruánské pasovačce, ta si mne asi třikrát vyfotila, protože ji levná zrcadlovka Canon (Canon Rebel) nebyla schopná správně zaostřit. Zeptala se mne, zda jsem ženatý. Když jsem jí řekl že už 47 roků, ztratila zájem, dala mi razítko a byl jsem odbaven.
Hraniční kontrola Ekvádor - Peru: Budova pasovky
Hraniční kontrola Ekvádor - Peru: Dostatek pitné vody zdarma
Využil jsem všechny možnosti, které hraniční přechod nabízel. Nabral jsem si zdarma pitnou vodu a v turistických informacích dostal několik map. Jenom v bankomatu jsem neuspěl, žádná karta se nechytla.
Poblíž Tumbes: Jeden z enormního množství pomníčků u silnice
Poblíž Tumbes: Takto se řeší airbag na motorku
Prvních 5 km silnice s luxusní krajnicí, potom se zúžila a místo krajnice jenom pískoštěrkový povrch. Vzhledem k pověsti zdejších řidičů jsem si dával pozor a na prašné krajnici byl skoro pořád. Asi je na tom něco pravdy, okolo silnice bylo ohromné množství pomníčků obětí dopravních nehod. Dojel jsem do centra zdejší provincie - města Tumbes. Byl jsem rozhodnut odzkoušet co nejvíc bankomatů, abych se dostal k hotovosti. První, na který jsem narazil, mi odmítl vydat peníze na Mastercard. Zkusil jsem Visu a ta se chytla a rázem jsem měl 400 solů v kapse (cca 2700 Kč).
Tumbes: Silnice do Tumbes měla prašnou krajnici
Zorritos: Zdejší typický tuk-tuk
Svět byl rázem veselejší a mohl jsem popustit uzdu svému hladu. Restaurací a stánků bylo okolo silnice dost, ale byla tam špína a prach zvířený ze silnice. Přišlo mi to o dost horší než v Ekvádoru. Nakonec jsem se najedl až skoro u konce dnešní cesty v Punta Grau.
Punta Grau: Pláž
Zorritos
Chtěl jsem si užít moře a toho bylo v Zorritos dost. Původně jsem chtěl spát v hotelu, který vykukoval na náměstíčku. Když jsem viděl ty strmé schody do patra, po kterých bych musel všechno vláčet, rozhodl jsem se najít nějaký bungalov u pláže. Hospedaje Marbella mé představy splňovalo, kolem jsem zajel dovnitř a ještě si vypůjčil malý stůl a židli, aby se mi lépe pracovalo. Odpoledne byla u zdejšího bazénku jedna rodina s dětmi, ale večer jsem byl jediný host.
Zorritos: Pěkný venkovský kostelík
Zorritos: Výzva udržovat pláž čistou se neujala
Zorritos: Pláž
Zorritos: Nedělní rodinné odpoledne
Zorritos: Kluci na pláži
Zorritos: Jezdci na koních
Pár hodin jsem strávil na pláži a fascinovala mne hojnost zdejšího ptactva - fregat a pelikánů. Jeden pán fregaty lákal na žvanec a nad hlavou mu stále kroužilo pěkné hejno (ale na hlavu mu neupustilo lejno). K večeru jsem se prošel městečkem, či spíše vesnicí, nakoupil ovoce a v restauraci jsem se ještě jednou důkladně najedl. Můj první den v Peru byl u konce.
Zorritos: Odložený člun
Zorritos: Pán láká fregaty na jídlo
Zorritos: Pelikání
