Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy (a že měl i jiná potěšení, dodávám já).

Severní Peru

Zorillos, Máncora, Talara, Sullana, Piura

V bungalovu hospedaje Marbella jsem se parádně vyspal a dokonce jsem se ani nemusel postříkat repelentem. Většinou se v noci probudím, nějaký hmyz mne okusuje a já musím zasáhnout. Hned na začátku v Barranquilla jsem koupil repelent bez DEET a nebyla to vodička, ale roztírací krém, údajně bez tuku. Nefungoval ani v nejmenším, musel jsem ho vyhodit a koupit klasický rozprašovací repelent s DEET 25%. Ten už všechno zvládne. Ráno si s ním postříkám nohy, aby mi hmyz při pomalém stoupání do kopců dal pokoj. Komáři nezvládnou vyšší rychlost než 12 km za hodinu, normálně jim ujedu. Ale ve strmých kopcích jedu taky někdy závratnou rychlostí 5.5 km za hodinu a to už mají snahu po mně jít. Zde sice není moc častá malárie, ale Dengue nebo Zika jsou také pěkná svinstva a raději bych se jich vyvaroval.

Mám najeto skoro 3000 km, musel jsem zkontrolovat řetěz měrkou. Vypadá to, že alespoň 500 dalších km vydrží. Namazal jsem ho, stejně jako SPD pedály. Ráno jsem měl čaj uvařený v mžiku a bylo mi jasné, že s varnou spirálou mohu čekat problémy. V Peru je 220 V, v Kolumbii a Ekvádoru 110 V a tak si myslím, že to na koleně vyrobená spirála asi moc dlouho nepřežije. Ve městě jsem se zastavil na obligátní tři míchaná vajíčka a vyrazil okolo pobřeží.

Punta Pico : Pobřeží

Punta Pico : Pláž

Prvních 50 km lautr rovina okolo moře. Spousta vesniček, většina z nich se posouvá od lovení ryb k lovení turistů. Bylo se na co koukat. Uviděl jsem vtipnou variantu nápisu Welcome (Whalecome), vrátil jsem se ho vyfotit. Z vrat turistického objektu vyšla majitelka a krásně jsme si zanadávali na bolševiky. Ona žila 50 let na Floridě a potom se vrátila do rodného Ekvádoru. Bývalo to tady podobné jako v Československu za komoušů, pouze životní úroveň byla výrazně nižší.

Punta Mero: Vtipný nápis a jeho autorka

Punta Mero: O mrtvého lachtana se postarají krabi

J od Punta Sal: Silnice v kopcích

Máncora

Městečko Máncora je nejznámější surfařská destinace v severním Peru. Sezóna je zde celoročně. Tomu odpovídá spousta ubytovacích možností i jejich dost vysoké ceny. Stejně tak ceny v obchodech a restauracích jsou vyšší, pouze cena piva mi přišla stejná jako v Zorrilos. Chtěl jsem se ubytovat v privátním pokoji v hostelu u pláže. Nepovedlo se, měli volné místo pouze ve společných ložnicích. Podobně jsem dopadl v dalších 2 hostelech. Doporučili mi ubytovat se v hospedaje Marbella kousek od pláže. S podnikem stejného jména jsem měl včera skvělou zkušenost, tak proč to nezkusit. Noc stála 50 Sol (cca 350 Kč), což byla na zdejší drahotu slušná cena.

Máncora mne příliš nenadchla. Přístup k pláži po prašných písčitých cestách, v mém případě ještě zaplavených kalužemi plnými smradlavé vody. Pláž je rozkouskována mezi jednotlivé hotely a hostely, pouze v úzkých průrvách se občas vyskytnou plážičky veřejně přístupné. Větší pláž je až na jižním okraji města.

Máncora: Ulice vedoucí k pláži

Máncora: Malá pláž

Máncora: U hlavní pláže

Surfaři

Na hlavní pláži byly desítky surfařů, ale umělo jich to jenom několik. Většina z nich byla místních v normálních plavkách. Zbytek byl oblečen v neoprénu a z takto oděných surfařů se za mé půlhodinové přítomnosti na vlně projeli jenom dva. Podle mne je to docela nebezpečný sport, protože v takovém množství lidí ve vodě hrozí, že méně zkušený surfař se při jízdě na vlně nedokáže vyhnout a sestřelí kolegu plavajícího na surfu.

Máncora: Surfařka

Máncora: Surfaři

Máncora: Na vrcholu vlny

Dnešní Marbella není včerejší Marbella

Vrátil jsem se do hospedaje. Po 22 hodině se tam nahrnula nějaká školní výprava, máchali se v bazénu a řvali přitom jako tuři. Zejména pubertální dívenky ječely vysokými hlásky, aby své spolužáky upozornily na své pučící vnady. Ve 23 hodin jsem toho měl dost, chtěl jsem jít spát. Šel jsem za majitelem, ukázal mu nápis na stěně vedle bazénu, že se smí používat pouze do 22 hodin a zdůraznil jsem, že jsem si zaplatil, abych se vyspal. Pan učitel se mi přišel omluvit s tím, že ve 23:45 půjdou na večeři a bude klid. Protáhli to o hodinu, já jim nadával částečně česky, většinou anglicky a skoro vůbec španělsky - sprostě to ve španělštině zatím neumím. Nebylo to nic platné, pan učitel je vůbec nezvládal a patnáctiletá děcka si dělala co chtěla. Nakonec mne probudili řevem ještě ve dvě hodiny ráno při návratu z večeře. Zapnuli si televizi v hale na plný pecky. To už jsem se fakt chtěl prát, TV jim vypnul, zabavil ovladač a poslal hordu rozjívených děcek česky silným hlasem do pihele. To kupodivu pomohlo a byl klid.

Ráno jsem přefiltroval vodu, abych si mohl uvařit čaj na cestu. Voda v kohoutcích je v Peru závadná a nevhodná k pití. Varná spirála chvilku vařila jak vzteklá a pak vzplála červeným plamenem. 220 voltů na ní bylo moc. Stačil jsem ji vytáhnout ze zásuvky, ale smrad ze škvařící se umělé hmoty, ve které byla spirála zalita, zaplavil celý hostel. Dobře jim tak, řekl jsem si, alespoň drobná odplata za noční brajgl. Zkonzumoval jsem ubohou snídani v ceně a vypadl.

Los Organos: Těžba nafty

Odbočka na El Ňuro: Poutač na pláž El Ňuro, kde můžete při potápění vidět velké želvy

Hned po výjezdu dva strmé kopečky, naštěstí jen do 100 metrů. Po 20 km bylo jasné, že silnice musí nějak překonat hřeben, který se před námi tyčil. Docela namáhavá makačka do 300 metrů. Potom už byla silnice jenom mírně zvlněná, ale pořád nebyl pokoj. Vanul hodně silný protivítr a tak bylo potřeba tvrdě bojovat. V El Alto jsem chtěl zkusit alternativní trasu po silničce okolo pobřeží. Konzultoval jsem to s místními řidiči tuk-tuků. Ti mne od toho odradili, mám jet po panamerikáně.

Stoupání k El Alto: Docela slušná makačka na strmé silnici v kopcích s minimem vegetace

V El Alto byla také poslední možnost se najíst, další až v 50 km vzdálené Talara. Ale nic tam neměli, snědl jsem pár sušenek a vypil kafe, to bylo vše, co se dalo koupit. Mimochodem, jediná slušná kávová kultura byla v Kolumbii. Tam vždy nabízeli kávu z termosek a byla fakt dobrá. V Ekvádoru a Peru dostanete hrnek s teplou vodou a k tomu rozpustnou kávu nevalné kvality. Proto jsem v Ekvádoru místo kávy míchal do vody kakao, to bylo o stupeň kvalitnější.

Na silnici 1N asi 30 km před Talara: Sjezd z rozervaných kopců

Talara

Proti silnému větru jsem se doštrachal do Talara, centra zdejší oblasti. Většina levného ubytování byla poblíž rybářského přístavu. Na MAPS.ME jsem našel blízký supermarket a za zhruba 300 Kč koupil malou varnou konvici jako náhradu za spirálu. Nacpal jsem se moc dobrými houskami, koupil ovoce a zeleninu. Zároveň jsem si znovu ověřil, že karty Mastercard zde moc nefungují. Při platbě v supermarketu se opakovaně nechytla, ale Visa zabrala na první pokus. Večeři jsem si dal u pouliční kuchařky u rybářského přístavu a za 3 Sol se obstojně najedl.

Talara: Stíhačka před letištěm Capitan FAB Víctor Montez Fabias

Hned jak jsem vytáhl paty z hospedaje bylo zřejmé, že to dneska bude hodně tvrdé. Foukal velmi silný vítr ve stejném směru jako včera, budu ho mít přímo do tváře. Na lačno jsem vyšlapal kopec na okraj Talary. U kruhového objezdu jsem si dal ve stánku k snídani vydatnou polévku a moc jsem nikam nespěchal. Vypadalo to na déšť a navíc vítr vířil hustá oblaka prachu a drobného písku, který mi skřípal v zubech. Silný provoz a tradiční prašná krajnice, moc silnice jsem si neužil, pořád jsem brousil štěrk na krajnici.

Byl jsem otrávený, desetikilometrovou rychlostí se prodíral větrem a jestli vítr vydrží do odpoledne, do Sullany pojedu 10 hodin. K dovršení všeho se na panamerikáně objevila značka zákazu jízdy na kole. Hledal jsem na MAPS.ME alternativní trasu, ale nic takového zde nebylo. Jel jsem tedy dál a očekával věcí příštích.

12 km V od Talara: Na silnici se objevil zákaz bicyklů, ale žádná alternativní silnice nebyla k mání

Po 5 km jsem přijel k peáži, kde bylo alespoň 20 policistů. Obvykle se s nimi srdečně zdravím, ale dneska jsem koukal stranou, aby někoho z nich nenapadlo, že tam nemám co dělat. Nikdo ale nic nenamítal, pokračoval jsem. Provoz trochu zeslábl, mohl jsem se občas svézt i na asfaltu. Ale stejně jsem všem kamionům a autobusům uhýbal na rozbitou krajnici. Několik řidičů kamionů mi dokonce uznale zatroubilo. Tady je to většinou tak, že řidiči místo aby brzdili nebo trochu otočili volantem, tak troubí. A je jen na vás jestli ten výjezd ze silnice bez úrazu zvládnete. Proto uhýbám preventivně, mohu zpomalit a zvolit si sám místo k vyjetí ze silnice.

Poblíž Ignacio Escudero: Krajina se konečně začala zelenat díky cukrové třtině

Vítr mne dusil prvních 40 km, kdy to bylo navíc do kopce. Potom se silnice potopila do zářezů mezi skalami, tam už vítr ztratil svou sílu a dalo se to jet. Na silnici bylo dohromady více než 10 objížděk, naštěstí byly krátké protože se objížděly nově budované mosty. Všude okolo stavby byla rozmístěna výkonná mobilní světla. Dělníky zde zřejmě vykořisťují i za tmy.

Poblíž Ignacio Escudero: Na východ od silnice pořád převládala poušť

Přejel jsem z kopců pozvolna do údolí, kde se na západní straně silnice objevily lány s cukrovou třtinou. Ty jsou zde uměle zavlažovány a kontrastují s východní stranou silnice, kde přetrvává hnědá a nezajímavá poušť. Po 60 km jsem dojel do městečka Ignacio Escudero, na jehož okraji byla restaurace Don Manuel. Menu za 8 Sol (něco přes 50 Kč) - výtečná ceviche z chobotnice (ale fakt skvělá), pečená ryba s obligátní rýží a fazolemi, k tomu jugo. Poručil jsem si i láhev Inka Coly, zdejšího levného a velmi populárního nealkoholického nápoje. Vzhledem i chutí mi silně připomínala ikonickou žlutou limonádu, kterou jsme pili v padesátých létech minulého století jako děti. K dostání byla ještě červená, ale ta mi nikdy moc nechutnala. Možná jsem měl nechuť k rudému bolševikovi už jako dítě. Na Inca Cole jsem ocenil tradiční etiketu z roku 1935, kde se neuvádí žádné informace o složení limonády. Prostě Inca Cola, ber nebo nech být, amigo.

Ignacio Escudero: Restaurace Don Manuel, výborné a velmi levné jídlo

Ignacio Escudero: Jedna z mnoha dnešních objížděk okolo nově budovaných mostů

Zbylých 25 km jsem jen kroutil nohama jako přežraný kocour, nebyl v tom žádný zápal. Měl jsem si dát v restauraci hodinového šlofíka v hamace a vyšlo by to nastejno. Obživl jsem až těsně před vjezdem do Sullany. Na silnici se objevila značka zákaz motorek a mototaxi. Těch ale jelo okolo mne neztenčené množství. Říkal jsem si "taky na to dlabete, caballeros" až došlo i na značku zákaz bicyklů a byl jsem s nimi na jedné lodi. Vysvětlení přišlo vzápětí, přes řeku vedly 2 mosty a ten náš, panamerikánský, byl zakončen asi dvě stě metrů dlouhým tunelem.

Ubytoval jsem se v levném hospedaje naproti supermarketu. Potom jsem vyrazil obhlédnout poměrně velké město (235 000 obyvatel), pamětihodnosti vcelku žádné. Alespoň jsem to zkusil.

Piura

Jízda okolo pobřeží byla zajímavá. Od Talary už to stálo za starou bačkoru. Průjezd nezáživnou pouští a v cílových městech také nic pořádného k vidění. Město Piura byl stejný případ. Má zhruba 750 000 obyvatel, jízda ve městě je obvyklý mazec a pamětihodnosti lze spočítat na prstech jedné ruky. Pro mne byla největší pamětihodností asfaltová krajnice mezi Sullanou a Piurou. Povrch výrazně drsnější než na silnici, ale přesto jsem si ji pochvaloval.

Piura: Katedrála na Plaza de Armas

Piura: Dům na rohu náměstí Plaza de Armas

Město má pěknou katedrálu z patnáctého století a na ní navazující náměstí s obvyklým jménem Plaza de Armas. Okolo ještě několik kostelů a pár koloniálních domů. Dalším lákadlem by mělo být městské muzeum. Vysoká čtyřpatrová budova projektovaná už jako muzeum. Vnitřní atrium a okolo něj rampy ve výstavních sálech, po kterých se stoupá do vyšších pater. Bída s nouzí. Vstup je sice zdarma, ale to je taky jediné pozitivum. Vše je špinavě ušmudlané, špinavá okna propouštějí málo světla a vystavená je většinou jen keramika. Všechny popisy ve španělštině. V přízemí je expozice zlata, kde se vybírá vstupné 5 Sol. Ale musí se sejít alespoň 20 lidí a já byl v muzeu sám, kromě dvou hlídačů u vchodu. Zlato tedy také nebylo. Dorazila mne fotografická výstava profesora místní umělecké univerzity. Vystavoval 36 černobílých fotografií z Evropy, zřejmě z Itálie a možná byl i v Benátkách. Fotografie technicky špatné, kompozičně neuspořádané, pouze s popisy si autor vyhrál.

Piura: Kostel La Iglesia de Cristo en Misión en el Mundo

Piura: Interiér La Iglesia de Cristo

Utěšilo mne, že jsem se dvakrát naobědval, jelikož jsem vyjel bez snídaně. Měli tady menu za 8 až 10 Sol, kde jsem si mohl vybrat z několika variant. Ceviche jako předkrm jsem si dal v obou případech a byl jsem velmi spokojen. Kdo to neznáte, jsou to syrové mořské plody nebo ryby v limetkovém nálevu zasypané hromadou cibule a zeleninou. Při jídle jsem sice trpěl, mám spodní ret spálený od slunce a na něm opary, kterým ten ostrý nálev nedělá dobře. Ale žaludek si na nic nestěžoval. Půldenní odpočinek po 8 dnech jízdy mi přišel vhod. Zítra budu pokračovat dále na jih.

Piura: Jedna z mnoha malých restaurací

Piura: Krejčovství v postranní uličce

© Prožil, napsal, vyfotografoval Jiří Bína