Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy (a že měl i jiná potěšení, dodávám já).

Krajem hliněných pyramid

Piura, Parachique, Chiclayo, Pomalca, Sipan, Cayaltí, Zaňa, Mocupe, Pacasmayo, Chocupe

Odjezd z Piura

Půlden volna bohatě stačil na obnovení sil. Krásně jsem se vyspal a dokonce mě nic v noci neokusovalo. V hostelu byla snídaně za 7 Sol od 7:30. Nečekal jsem na ni a vyjel co nejdříve. Věděl jsem, že to v tak velkém městě určitě nebude žádná selanka. V tom jsem se nemýlil. Hlavním strůjcem problémů byly mototaxi (tuk tuky). Ty se cpou všude a jelikož jejich řidiči nejsou zvyklí na cyklisty, jsou jejich ztřeštěné manévry hodně nebezpečné a párkrát to bylo blíž než 10 cm. Oni většinou neodhadnou při výjezdu z vedlejší silnice na hlavní moji rychlost a potom musíme oba prudce brzdit, abychom se nestřetli.

Catacaos: Venkovský kostelík se sochami zemědělců v popředí

Z Piura vede panamericana, značená jako 1N (Panamericana Norte), přímo na jih. Tou jsem pohrdl a vydal se po silnici kupodivu rovněž značené 1N přes Catacaos směrem k oceánu. Většina cyklistů volí trasu po východní větvi 1N přes La Matanza a Motupe, protože je tam ubytování v dostupných vzdálenostech. Mne to ale táhlo k oceánu a tomu se nedá odolat. Hlad mne sice trochu trápil, ale hustý provoz mi nedovolil se jím zabývat.

Narihualá

Zaujala mne odbočka k 2 km vzdáleným archeologickým vykopávkám v Narihualá. Tam byli mým zájmem tak překvapeni, že 15 minut hledali klíče od výběrčí budky, kde jsem nakonec zaplatil 4 Sol za vstup. Oblast vykopávek byla osídlena mezi roky 1000 až 1532. Z tohoto období se zachovaly hradby a plochá náměstí, vytesané ve zdejší nepříliš pevné hornině, která mi připomínala nekvalitní pískovec. Na vrcholu kopce je kostel Inmaculata concepción, stodolovitá stavba z roku 1925. Žádná sláva a přitom je ještě ke všemu pro návštěvníky uzavřena.

Narihualá: Muzeum a kostel v pozadí

Narihualá: Pozůstatky kostela Inmaculada concepción

Zajímavé bylo dívat se na okolí vykopávek. Vesnice sestávala z řady ruin (podle našeho vnímání), ve kterých se normálně bydlí. Prašné ulice byly pravidlem a ve vesnici byla řada smrdutých dřevěných ohrad s vepři. Už jsem si zvykl, ale smrad je tady všudepřítomný. Jednak ho způsobují odpadky, které se ve velkém množství válí úplně všude. Pomáhají tomu i přejetí psi a občas chcíplá kráva, která se nadýmá vedle silnice. A jako parfém to ke zhnusení dotahuje vlezlá vůně cukrové třtiny.

Narihualá: Vesnice u vykopávek

Smrad je smrad, ale hlad je hlad. Po 25 km už jsem opravdu potřeboval něco spolknout. V La Arena jsem narazil na pekařství a nakoupil masové empanady a dva skvělé jablečné koláče (vypadaly spíš jako perník, byla v nich jablka, kokos a rozinky). To kdyby se snad neobjevila žádná "restaurace". Stačil jeden kilometr a už jsem byl usazen u stolu u silnice. Dal jsem si pečené hovězí, samozřejmě s rýží a fazolemi. K tomu zdejší mimořádně mizerné kafe - v hrnku je nepříliš teplá voda a k tomu ta nejlevnější instantní káva, které si můžete nasypat dle libosti. Ať děláte co děláte, kafe stojí za starou bačkoru. Zlatá Kolumbie. Jídlo bylo skvělé, plátek hovězího správně ogrilován. Maso musíte vzít do ruky, k jídlu dostanete jenom lžíci.

Poblíž Bellavista: Pták

Poblíž Bellavista: Přímořská krajina

Potom jsem opustil silnici 1N, která se podle mapy měla docela zbytečně kroutit, přitom vedla v rovině. Vydal jsem se do Bellavista a viděl spoustu ptáků okolo zavlažovacích kanálů. Na 1N jsem se znovu připojil v Sechura a odtud bojoval závěrečných 25 km se silným protivětrem. Na oceán moc vidět nebylo, až v závěru poblíž Parachique, kde byla řada konzerváren a před nimi zakotvených rybářských lodí.

J od Sechura: Pobřežní písečné duny

Parachique

Podle MAPS.ME měl být v Parachique široko daleko jediný hotel. Ten další směrem na jih má být až po 150 km. Byl jsem zvědav, zda v této rybářské vesničce hotel funguje. Kupodivu ano. Hospedaje Delfin mne za skromných 25 Sol ubytovalo na "planta baja" (přízemí) ve vedlejší budově, kde kromě mne nikdo nebydlel.

Parachique: Kaplička a opravovaný kostel

Parachique: Průčelí kostela

Parachique: Interiér kapličky

Vesnice je rozdělena do dvou částí, ty jsou při přílivu odděleny mořem. Momentálně byl odliv, bez potíží jsem projel do přímořské části. Ubohé malé přízemní domečky, všudepřítomný prach z písčitých ulic, ale spokojení lidé, které to nijak netrápí. Vedle budovy, kde jsem byl ubytován, byl malý krámek situovaný v obýváku, lze-li ten prostor za něco takového vůbec považovat. Velice kompetentní tak asi devítiletý hoch mi prodal studené pivo a rutinně mi vrátil na bankovku 50 Sol. Rodiče nikde, zřejmě měli příjemnější věci na práci. Ale chlapec se v životě neztratí.

Parachique: Pláž

Po setmění otevřela i restaurace přilehlá k hospedaje. Byla plná dělníků ze tří firem, viděl jsem to na seznamech u vstupu. Já na žádném seznamu nebyl. Zašel jsem za kuchařkami. Mohl jsem si k jídlu vybrat cokoliv, ale byla jenom pečená ryba, rýže a fazole. Nebyl jsem proti. Najedl jsem se v závodní kantýně a potom mi dlouho trvalo, než jsem sehnal někoho, kdo si ode mne vzal 8 Sol za večeři. Dělníci měli stravu předplacenou.

Parachique: Kaplička při západu slunce

Ráno jsem slyšel dělníky jít na snídani už před pátou hodinou a v pět odjížděli do rachoty, i když byla sobota. Já se dostavil chvilku před sedmou a ještě na mne zbyla smažená chobotnice (pulpo) s nezbytnou rýží a fazolemi. Vyjel jsem do dunícího větru. Zatím jsem ho měl ze strany, ale po přejetí mostu přes záliv se silnice ostře otočí doleva a to bude přímo do čenichu. Neveselé vyhlídky.

Parachique: Hlavní ulice

Parachique: Okolí vesnice zamořené odpadky

Puente Virrila: Pohled z mostu na mořskou úžinu

Poblíž Puente Virrila: Památník oběti dopravní nehody

Vše bylo skvělé, minimální provoz, silnice s velmi kvalitním povrchem, byť bez krajnice. Ta ale nebyla potřeba, ta 4 auta za hodinu se mi bez problémů vyhnula. Pouze dvě věci mne moc netěšily. Jednak jízda proti silnému větru, kdy jsem při maximálním úsilí vyvinul rychlost necelých 13 km za hodinu. A k tomu okolní nezajímavá krajina, samé písečné duny spoře porostlé keři. No tak jsem jel a myslel na blbosti, aby to rychleji uběhlo.

Silnice 4: Chcíplá kráva, ptáci co na ní hodovali vyčkávají v pozadí až odjedu

Silnice 4: O trochu zábavy se postaral strmý kopec

Silnice 4: Na náhorní planině

Silnice 4: Duny se často přesouvají na vozovku ...

Silnice 4: ... mají tady na to i speciální značku

Silnice 4: Tato laguna mne ke koupání nelákala

Silnice 4: Pozůstatky původní silnice

Věděl jsem, že široko daleko nic není a nebude. Mírnou naději jsem vkládal do křižovatky, kde se silnice 4 připojí na panamericanu (1N). Věděl jsem, že tam bude akorát zaplivaná hospoda, ale co kdyby tam nedopatřením bylo nějaké bydlení. Hospoda byla opravdu mizerná, gallina (slepice) byla tvrdá a bydlení je až v 81 km vzdáleném Mórrope. Byly 2 hodiny odpoledne, jet se dá bezpečně do šesti. Kdyby nefoukal protivítr, asi bych těch 80 km za 4 hodiny urval. Ale s hustým protivětrem nebyla šance.

Stěžovat jsem si ale nemohl. Silnice měla metr širokou, docela kvalitní, krajnici a nepršelo, takže to zas nebylo tak špatné. Jen jsem musel jet a jet a před soumrakem někde zakempovat. To byl docela problém. Okolo byla písečná poušť s minimálním porostem. Jednak by na mne bylo vidět ze silnice i na vzdálenost 300 metrů, ale v tom větru bez závětří bych měl problém stan vůbec postavit.

Nakonec jsem se za soumraku zastavil u jednoho domu a zeptal se, zda si tam mohu postavit stan. "Claro amigo, no problema, postav si ho tady u nás na verandě", odpověděl mi od šmíru zamazaný domácí, takto majitel několika trucků Mack zaparkovaných u chudobného domu. Ukázal jsem do závětří za kamiony, tam že by se mi to líbilo. Dostal jsem svolení na cokoliv a bylo to v suchu. Přece jenom pořád dost foukalo a tak s trochou úsilí a asistencí místního psa jsem se utábořil. Umyl jsem se u kohoutku s vodou u domu, snědl dvě dva dny staré empanady o které jsem se rozdělil se psem a dal si devítihodinový spánek.

Silnice 1N km 855: Kempoval jsem u domu ...

Silnice 1N km 855: ... a vítr mi trochu odclonily zaparkované kamiony

Ráno foukalo ještě silněji než včera a byla docela zima. Natáhl jsem windstopperku, prstové rukavice a prodíral se pomalu větrem do 35 km vzdáleného Morrope, kde byla první hospoda, ve které jsem mohl ukojit svůj kručící žaludek. Bistec de carne, arroz a yuca mne zasytily natolik, abych mohl dojet dalších 35 km do velkého města Chiclayo. Ubytoval jsem se, dal si nezbytnou a zde kupodivu i hodně teplou sprchu a okamžitě se šel znovu najíst. Ani to mi nestačilo a v průběhu odpoledne jsem se průběžně dojídal všude, kde to šlo.

Silnice 1N: Na silnici byly nestabilní úseky, kde se okraje propadaly

Mórrope: Ulice malého města

Poblíž Mórrope: Obyvatelé vesnice v rámci 'akce Z' likvidují plastové odpadky

Chiclayo

Větší město, zhruba 550 000 obyvatel. Žádnými zvláštními pamětihodnostmi neoplývá vyjma každodenního rozsáhlého trhu. Ten zabírá několik ulic, které jsou zavřené kovovými ploty a auta tam mohou vjíždět jen na povolení. Trhovci zřejmě také potřebují povolení. Ti nelegální mají své zboží na velkých plachtách s provazovými úchyty v rozích. Když se blíží přepadovka z místního úřadu, plachtu stáhnou, ranec hodí přes ramena a už na ně nikdo nemůže. Byl jsem tam asi hodinu navečer a viděl dva přepady, kdy se půlka trhu vylidnila. Kontroloři mají s sebou zřejmě městskou policii, která je v tmavomodrých kombinézách, má na hlavě přilby a v rukách plexi štíty a obušky. Viděl jsem, jak ulovili nějakého staříka, který na káře prodával zeleninu a deset těchto lamželezů ho hnalo do boční ulice, kde to s ním potom vyřídili. Bylo to hodně drsné a netroufl jsem si fotit.

Chiclayo: Hlavní náměstí a katedrála

Chiclayo: Boční oltář v katedrále s pěknými andílky nad hlavou mariánské sochy

Kromě obligátního hlavního náměstí (Plaza Principal) a hezké katedrály toho v centru už moc není. Samozřejmě až na několik dalších kostelů. Jižně od centra je pěkná Promenáda múz. Podlouhlý park okolo momentálně vyschlé říčky, kde jsou osazeny pavilony v antickém stylu. Samozřejmě je to gypsový kýč. Místní lidé to ale mají rádi, alespoň se na chvilku odpoutají od úzkých uliček přecpaných auty.

Chiclayo: Oslava heroického města Chiclayo

Chiclayo: Paseo des Musas - promenáda múz

Chiclayo: Paseo des Musas - zde zřejmě múza divadelní

Chiclayo: Dětské hřiště

Moc jsem to neřešil, potřeboval jsem si oddechnout od kola a vyprat. Jel jsem už jedenáct dnů v kuse a chtělo to změnu. Jenomže u mne není odpočinkem válení na kanapi v hostelu. Já vyznávám odpočinek aktivní.

Pyramidy v Túcume

Zhruba 40 km od Chiclayo leží na panamerikánské silnici městečko Túcuma. Po této větvi jsem nejel. Nachází se tam na 200 hektarech největší soubor pyramid v Jižní Americe. Z Chiclayo tam pořádají cestovky jednodenní zájezdy za 50 Sol, bez vstupného do archeologického areálu. To samozřejmě umím výrazně levněji. Z Chiclayo jezdí do Túcume colectivos (mikrobusy), jedna cesta za 2.5 Sol.

Stanoviště mikrobusů bylo asi 2 km od mého hostelu. Ani jsem se pořádně nerozhlédl a už mne nadháněč nacpal do právě odjíždějícího mikrobusu. Největším zážitkem takového cestování není zjištění, že řidič jezdí jako prase a cpe odřený čumák svého vozu do každé skuliny v hustém provozu. Hvězdou představení je průvodčí a nadháněč v jedné osobě. Ten rozhoduje o tom, zda se vydělá a jeho úkolem je zaplnit všech devatenáct míst. Mistři oboru dovedou do mikrobusu nacpat navíc alespoň 2 lidi k stání. To se jim daří jen u starších lidí, mladší si 10 minut počkají na další vůz ve kterém si budou moci sednout.

Mikrobus nevyjede, dokud není z poloviny obsazen. Potom krouží okolo tržišť a obchodů a nadháněč shání lidi. To dělá i po cestě a samozřejmě v každé dědině, kterou se projíždí. A jde mu to náramně, tam i zpátky jsem jel v plně obsazeném minibusu.

Túcume: Pyramidy vypadají jako obyčejné přírodní hliněné kopce

Problém pyramid je v tom, že vypadají jako přírodní hliněné kopce. Přestože denně okolo projížděly davy lidí, nikoho nenapadlo o co se jedná. Až Thor Heyerdahl, který měl na pyramidy čich, zde prosadil výzkum se kterým se začalo v roce 1989. Pyramidy jsou vytvořeny z hliněných cihel. Vystavěla je neznámá civilizace dávno před Inky v rozmezí 600 let před Kristem až 900 let našeho letopočtu. Sloužily k bydlení vysoce postavených lidí.

Túcume: Pyramida na konci ulice

Túcume: Jedna z pyramid

Vstup do areálu je 2.5 km od Túcuma. K dispozici jsou 2 trasy - trasa A s výstupem na dvě vyhlídky na hoře Purgatorio, trasa B k odkryté pyramidě Huaca Las Balsas. Koupil jsem si "ruta integral", která zahrnuje obě trasy. Nicméně nevím, jak to kontrolují. Když jsem prošel bránou, už se mne nikdo na nic neptal. Začátek pro obě trasy je společný v místním muzeu. To je moderní, expozice jsou výtvarně kvalitně zpracované a dokonce jsou u všeho dvojjazyčné popisy.

Túcume: Huaca las Balsas - odkryté obytné prostory

Túcume: Huaca las Balsas - výzdoba obytné místnosti

Strávil jsem tam několik hodin. Všude se pilně kutá, výzkumy pokračují. Ale v tak rozsáhlé lokalitě to není snadné. Po letech to bude určitě velmi atraktivní. Zatím to stále příliš připomíná hliněné kopce.

Túcume: Výzkum se stále provádí, začalo se teprve v roce 1989

Túcume: Výhled z vyhlídky 2 na El Cerro Purgatorio s ukazatelem na význačné stavby

Túcume: Výhled z vyhlídky 1 na El Cerro Purgatorio

Túcume: Výhled z první vyhlídky

Túcume: Sova na vrcholu pyramidy

V Chiclayo jsem si docela orazil a s chutí znovu sedl na kolo. Výjezd z Chiclayo jsem měl nastudovaný, navigaci jsem zamítl. Můj plán fungoval celých 400 metrů, kdy jsem narazil na oblast se zavřenými ulicemi, ve kterých probíhaly stavební práce. Objel jsem to jak to šlo a potom už musela přijít konzultace s navigací. Po pár korekcích jsem se ocitl na výpadovce na Pomalco. Lokální silnice s úzkou, ale slušnou, krajnicí a silným provozem. V Pomalco jsem touto silnicí pohrdl a najel na "okresku", kde skoro nic nejezdilo vyjma kamionů s návěsy, které převážely sklizenou třtinu do cukrovarů.

Poblíž Pomalca: Cukrová třtina a kopce v pozadí

Cesta k archeologickému nalezišti Sipán byla slušně značená, až na samý závěr. Značení mne navedlo na prašnou silnici s tím, že budu po jednom kilometru na místě. Dlužno dodat, že byla vyznačena i trasa po asfaltové silnici v délce 6 km. Značení se moc nepovedlo, po prašné silnici jsem jel kilometrů sedm.

Sipán

Historie této památky by mohla sloužit jako předloha k akčnímu filmu. V roce 1987 místní archeolog zjistil, že se na černý trh dostaly vzácné předměty, zřejmě z hrobů dávných šlechticů z éry Moche. Po usilovném pátrání zjistil, že předměty pocházejí ze sipánských hliněných kopců. Tím se zjistilo, že tyto "hliněné" hromady jsou vlastně erodované pyramidy vystavěné z hliněných cihel někdy okolo roku 300 našeho letopočtu.

Huaca Rajada Sipan: Ceremoniální pyramida byla v minulosti ozdobena barevnými malbami

Huaca Rajada Sipan: Údolí s centrálním náměstím mezi dvěma pyramidami

Jedna z pohřebních komor byla nalezena lupiči a vypleněna. Díky úsilí policie a archeologů bylo dalšímu plenění památky zabráněno. Naštěstí ty nejlepší a nejbohatší hrobky byly netknuty. Policie dokonce zastřelila jednoho z vykradačů hrobů a část ukradených památek se podařilo zachránit. Tím byl nastartován intenzivní archeologický průzkum, který odkryl další hluboké pohřební komory s nebývale bohatou výbavou.

Huaca Rajada Sipan: Pohřební komora

Huaca Rajada Sipan: Pohřební komora

Huaca Rajada Sipan: Pohřební komora

V Sipánu zůstaly v pohřebních komorách repliky původních předmětů, aby měli návštěvníci pojem o tom, jak to v nich vypadalo. Originální předměty byly odvezeny do Museo Tumbas Reales de Sipán v Lambayeque. Toto muzeum je považováno za nejlepší muzeum v severním Peru. Panují v něm přísná opatření - absolutní zákaz fotografování, návštěvníci jsou před vstupem podrobeni prohlídce jako na letišti. Měl jsem smůlu, muzeum je v pondělí zavřené a já, jako na potvoru jel v pondělí přes Lambayeque cestou do Túcume.

Huaca Rajada Sipan: Výbava na cestu do zapomnění

Huaca Rajada Sipan: Odkryté základy pyramidy

Huaca Rajada Sipan: Až tyto detaily mne přesvědčily o tom, že se jedná o pyramidy vystavěné z hliněných cihel a jejich přírodní vzhled byl vyvolán erozí

V Sipánu je rovněž moderní muzeum, skvěle zorganizované s dobře předvedenými exponáty s dvojjazyčnými popisy. Vše se soustřeďuje na tři nejznámější pohřbené postavy - Warrior Priest (kněz válečník), Noble Warrior (válečník šlechtic) a Lord Warrior (válečník bůh). Zajímavé je, že nebyli pohřbíváni sami. Například Lord Warrior byl v hrobce doprovázen mladou ženou a jinochem. U ostatních se kromě lidských ostatků našly i kostry zvířat.

Huaca Rajada Sipan: Socha Lord of Sipan před muzeem

Huaca Rajada Sipan: Ptáci byli všudepřítomní

Užil jsem si to dokonale a teprve po prohlídce jsem začal zkoumat, kudy pojedu dál. Chtěl jsem se dostat na panamerikánu. Silnice přes vesnici Sipán byla až ke 35 km vzdálené panamericaně značena tečkovaně. Bylo mi jasné, že je to prašná silnice. Další možností bylo vrátit se do Chiclayo, ale to jsem okamžitě zavrhl. Nerad jezdím stejnou trasu dvakrát.

Vesnice Sipan: Z někdejší slavné minulosti se nezachovalo nic

Vesnice Sipan: Mizerná prašná cesta, Urbina to po zvolení spraví

Silnice mezi Sipán a Cayalti byla opravdu mizerná. Kde nebyla vrstva písku, tam ze silnice trčely ostré kameny. Do toho se motaly kamiony s cukrovou třtinou, několik totálně rozbitých úseků v oblasti stavebních prací. Korunu tomu nasadili stavbaři, kteří to všechno postříkali cisternou, aby se neprášilo. Díky nim jsem si místo písku užíval řídké blátíčko. Nevadilo mi to, nestěžoval jsem si. Pořád lepší jet 12 km za hodinu v tomto terénu, než se na kvalitní silnicí prodírat hustým větrem stejnou rychlostí. Tady to bylo rozhodně zajímavější.

Cayaltí: Nádraží jak za Rakousko-Uherska

V Cayaltí se v centru vyloupla nová asfaltka a prašná polňačka byla ta tam. Silnice s hladkým povrchem a slušně širokou krajnicí vedla až do Ucupe na křižovatku s panamerikánou. Nicméně než jsem se tam dostal, musel jsem ve městě Zaňa opravit první letošní defekt. Trvalo mi to déle než loni, kdy jsem měl píchlou duši v některých oblastech obden a tím pádem velkou praxi.

Zaňa: První defekt jsem opravoval v malém městě

Díky defektu jsem se zdržel a do vesnice Mocupe dorazil až před pátou. Hned na náměstí byl hostal, ale byly v něm sdílené koupelny a navíc bych měl problém tam nějak dostat kolo. Hned mi poradili, abych se zeptal paní v boční ulici, ta má také hostel, byť neoznačený. Ukázala mi pokoj ve třetím patře s tak strmými schody, že bych se na nich asi zabil. Představa, že tam povleču kolo, mne rozhodně nenadchla. Paní to chápala a odkázala mne na údajný hotel o 3 bloky dále. Ten jsem nenašel.

Další možností bylo ubytování ve 30 km vzdáleném Pacanquilla, dojedu tam za tmy, ale co se dá dělat. Na okraji Mocupe byl nový hostel Las Vegas. Byl ale moc nový, fungovat začne až za týden. Ale vrátili mne zpátky k hotelu, který byl v postranní ulici na periferii vesnice a nebyl nijak označen. Šel jsem dům od domu a napotřetí jsem to měl. Majitel měl ze mne radost, cena lidová - 20 Sol, (ne)kvalita tomu odpovídala. Kolo jsem nechal na dvorku se třemi brašnami, do patra jsem vzal jen to nejnutnější. Hlavně, že jsem měl kde hlavu složit.

Mocupe: Dobytek byl ustájen 3 bloky od náměstí

Hned vedle byl statek s hovězím dobytkem a koňmi. Trochu to smrdělo, ale nejsem cimprlich a nebudu kvůli tomu zavírat okno. Vyrazil jsem sehnat něco k jídlu. Ve druhém krámku za rohem měli pivo, litrovka Pilsen za 7 Sol. Vzal jsem si jí s sebou, zvolna z té ohromné flašky upíjel a po chvíli bylo vše v nejlepším pořádku. Obešel jsem náměstí, v pekárně koupil pečivo na snídani a nacpal se několika čerstvými bagetami (tady to je pan, chleba). Tím jsem ostří hladu otupil, pivo dokonalo své a já už večeři nepožadoval. Na náměstí paní pěkně při těle, takže dobrá kuchařka, pekla velké placky. S kuřetem byly dobré, ale se sýrem výtečné. Najedl jsem se tam, paní pochválil její kuchařské umění tak, až se pýřila. Její manžel, který placky servíroval a vybíral peníze, byl také potěšen.

Mocupe: Náměstí se šachovou lavičkou, v pozadí moderní kostel

Mocupe: Autobus luxusní třídy mi zde připadal trochu nepatřičně

Času mám spoustu, do Limy blízko (700 km), nemám kam spěchat. Rozhodl jsem se, že se dneska vyspím u moře. Rozumnou volbou bylo přes 60 km vzdálené Pacasmayo. Do Pacanquilla vedla dálnice, kola nebyla zakázána. Ale i kdyby byla, tady se to tak přísně nebere. Výhodou byla 2 metry široká krajnice, nevýhodou její drsný povrch, ještě ke všemu zasypaný volně loženým štěrkem. Bezpečnost nade vše, jel jsem krajnici.

Chepén: Rovinu vystřídala kopcovitá krajina

Guadalupe: Mariánská socha na vrcholu kopce

Potom se z dálnice stala normální silnice s úzkou krajnicí, ale s kvalitním povrchem. Tato oblast je pověstná pěstováním rýže a míjel jsem snad 30 mlýnů, zpracovávajících tuto zde tak rozšířenou potravinu. Rýže spolu s fazolemi nebo čočkou tvoří obvyklou přílohu každého jídla. Už mne to moc nebaví a tak místo toho požaduji jako přílohu yucu. Ne vždy se to podaří.

Pacasmayo: Dlouhá pěší alej prochází centrem

Pacasmayo

Silnice se trochu vlnila, ale vtipně se proplétala údolími mezi kopci, takže žádné dramatické výšlapy se nekonaly. Horší byl protivítr, který před polednem ještě zesílil a dával mi hodně zabrat. V navigaci jsem měl na nábřeží v Pacasmayo značený kemping. Těšil jsem se, že se vyspím ve stanu. Na místě kempingu je dnes dětské hřiště, asi jim to moc nešlo. V centru jsem obrazil několik hostelů a ve třetím jsem zůstal. Kolo jsem mohl nechat v hale a 30 Sol za čistý pokoj s funkční wifinou byla slušná cena.

Pacasmayo: Malecón Grau, ve většině domů na nábřeží jsou 'lepší' hotely

Pacasmayo: Zaměstnanci města upravují přístup na Plaza de Armas

Pacasmayo: Socha Krista na vyhlídce nad městem

Hlavní atrakcí je zde kromě hezké pláže několik set metrů dlouhé molo. Vedou po něm dnes nepoužívané koleje, které sloužily pro dopravu úlovku na pevninu. Šel jsem se na molo podívat. Přišlo mi v hodně havarijním stavu, ale nikdo mne nezastavil. Došel jsem až na konec, viděl zbytky zničené konstrukce v moři. Teprve při zpáteční cestě mne u východu z mola zastavil hlídač a slušně mi sdělil, že je přístup na molo zakázán. Jenom jsem nepochopil, proč mi to neřekl v okamžiku, když jsem na molo vcházel a slušně ho pozdravil. Asi mi to chtěl dopřát, caballero.

Pacasmayo: Dominantou města je dlouhé molo, dnes polorozpadlé

Pacasmayo: Nábřeží viděné z mola

Pacasmayo: Rackové bojovali o místo na zábradlí

Pacasmayo: Playa el Faro

Pacasmayo: Pohled na severní pláž, která je málo navštěvovaná

Samozřejmě jsem si vyšel i na vyhlídku nad městem, která je u sochy Ježíše Krista. Sousedí s rozsáhlým hřbitovem, ze kterého se ozývala řízná muzika, tleskání a smích. Ano, pohřby zde mají trochu jiný průběh než v Čechách. Čerstvý vdovec disponoval několika basami piv Pilsen a pilně pivo roznášel všem okolo. Já se raději po chvíli vzdálil, abych nerušil pohřební pohodu.

Pacasmayo: Hřbitov

Pacasmayo: Pohřeb

Ráno jsem v hostelu pokecal se dvěma Australany, kteří zde učí surfovat zájemce o tento sport. Foukalo hned od rána, docela řízně a samozřejmě to byl protivítr, jak jinak. Síla větru se v průběhu dne ještě zvyšovala a tím rušila jinak pohodovou jízdu po široké a hladké krajnici silnice 1N. Okolo spousta rýžových polí v různých stádiích přípravy. Někde už bylo zaseto a rýže se krásně zelenala v hnědé nevýrazné krajině.

Poblíž San Pedro de Lloc: Příprava rýžového pole

Poblíž San Pedro de Lloc: Vodní pluh v rýžovém poli

Panamericana město San Pedro de Lloc objíždí. Já jsem městečkem s chutí projel. Na konci města jsem více něž kilometr projížděl opravovanou silnicí, abych na konci zjistil, že je tam hluboký příkop. Musel jsem se vrátit na náměstí a vymotat se jinudy.

San Pedro de Lloc: Plaza de Armas

Po pár km se v protisměru na krajnici objevil chlap, který před sebou tlačil vozík. Brazilec Marcelo plánuje takto chodit po světe 10 let. Zatím má za sebou něco přes rok po Jižní Americe. Hodinu jsme spolu tlachali u silnice. On hrozně touží projít i větší část Afriky a já ho varoval před řadou nebezpečí, která mu tam budou hrozit. Bral to s povděkem.

Na silnici 1N: Marcelo plánuje 10 let chůze po všech světadílech

Na silnici 1N: Marcelo, chodec z Brazílie

Pokračoval jsem v jízdě se snahou najít takové ubytování, kde budu moci vyměnit řetěz. Po dlouhém hledání se mi to podařilo až v malém městečku Chocope. Výměnu jsem zvládl na jedničku, očištění rolniček přehazovačky byla úporná a špinavá práce. Divím se, že to kolo s takovým nánosem mastné špíny vůbec jelo. Zítra na něm poletím jako drak.

Chocope: Autoportrét v hlavním sále hostelu

Chocope: U autobusového terminálu

Chocope: U takovýchto prodejců obvykle kupuji ovoce a zeleninu

Malá, turisticky nevýznamná, města mne baví. Tady lze pozorovat všední život. Na náměstí hrála hudba a děvčata od tří do deseti let tancovala. Jedna maminka k nim přifařila asi osmiletého chlapce. Ten rozdíl byl okamžitě patrný. Prostě holky to mají v krvi od malička. Žádné nové, v USA a Evropě vymýšlené teorie o tom, že jsou to jen genderové stereotypy s tím nic nenadělají. Také jsem viděl soukromou oslavu. Před domem ohradili prostranství, čímž zabrali celou silnici. Vyhrávaly jim na střídačku dvě kapely a muzika se nesla přes několik bloků. Určitě budou pařit do rána, ale nikomu to evidentně nevadí.

Chocope: Soukromá oslava zabrala celou ulici

Chocope: Soukromá oslava šedesátých pátých narozenin paní Berthity

© Prožil, napsal, vyfotografoval Jiří Bína