Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy (a že měl i jiná potěšení, dodávám já).

Trujillo a okolí

Chocupe, Magdalena de Cao, El Brujo, Magdalena de Cao, Santiago de Cao, Huanchaco, Trujillo

Město Trujillo je obklopeno řadou historických míst. Proto v něm chci strávit několik dnů a postupně vyrážet k jednotlivým památkám. Většina z nich je snadno a levně dosažitelná veřejnou dopravou. Na kole to nemá moc smysl, průjezdy velkými městy jsou vždy problematické a často nepříliš bezpečné, proto se je snažím omezovat.

Výjimkou ze snadno dosažitelných míst je Huaca El Brujo, která leží na odlehlém pobřeží a veřejnou dopravou je v podstatě nedostupná. Byl jsem od ní necelých 20 km. Proto jsem se rozhodl dojet tam na kole. Navíc jsem byl už tak znechucen zdejším špinavým ubytováním, že jsem se potřeboval vyspat ve stanu. To by mělo být možné na břehu moře v Huanchaco, kde jsem našel jeden camping. Obě přání jsem spojil a naplánoval cestu po okreskách a prašných cestách, která by měla pokrýt oba požadavky.

V Chocupe jsem s chutí vypadl z Cesars Palace, jak se jmenoval zaprděný hostal, ve kterém jsem spal. Sprcha nefungovala, záchod neměl prkýnko, všude nánosy letité špíny a ani schody jim nepřišlo vhodné zamést. Dlužno dodat, že to je obvyklý stav hostelů a hospedaje v malých městech. U autobusového terminálu jsem si dal k snídani dobrou slepičí polévkou se spoustou nudlí a kusem slepice. Tu musíte vzít do ruky a okusovat a lžící bagrujete polévku. Poté, co to do sebe dostanete, si můžete opláchnout ruce ve škopíku s vodou, kterou v lepším případě večer vymění.

Magdalena de Cao: Kresba na vstupní bráně do městečka je kopie kresby z nedalekého Huaca Cao - bojovník má v pravačce kyj a v levačce štít

Úzká asfaltová silnice byla docela slušná až do Magdalena de Cao. Odtud asi 8 km po prašné silnici do El Brujo. Byl jsem tam ještě před otevřením muzea a tak jsem zajel k pyramidám na pobřeží. V jejich těsné blízkosti je chudobná rybářská vesnička. Zajímavé, že se zde pořád používají malé čluny, jejichž design se 2000 let nezměnil. Říká se jim Caballitos de Totora, což lze přeložit jako malí koně. No, bydlet bych tady nechtěl. Po ránu se vše utápělo v mlhavé tříšti, nic přitažlivého.

Rybářská vesnička v sousedství El Brujo: Vesnička na pobřeží

Rybářská vesnička v sousedství El Brujo: Tradiční čluny se stále používají

Rybářská vesnička v sousedství El Brujo: Vesnicí protéká potok několik metrů od pobřeží

La Huaca El Brujo

Jméno je odvozeno od názvu pro šamana proto, že šamani odjakživa připisovali tomuto místu zvláštní vlastnosti a dodnes zde provádějí své rituály. Pyramida El Brujo nebyla dosud úplně prozkoumaná. Zkoušeli se se do ní nabourat vykradači hrobek a vykopali hluboký zářez do její fasády. Proto se jí také alternativně říká Huaca Cortada (rozřezaná ruina). Asi kilometr vzdálená je Huaca Priesta, což je kopec, který byl osídlen již 3000 let před Kristem. Nic zajímavého jsem na něm neshledal.

La Huaca El Brujo: Pyramida El Brujo

La Huaca El Brujo: V pozadí Huaca Cao

Po písečné cestě okolo pobřeží jsem se vrátil k Muzeu Cao. To je moderní budova v úsporném designu z litého betonu. Nad ní se tyčí perla zdejších památek, dobře prozkoumané a ošetřené ruiny Huaca Cao. Mimochodem, huaca znamená posvátné místo.

La Huaca El Brujo: Pohled z Huaca Cao na Muzeum Cao a pyramidu El Brujo

La Huaca El Brujo: Huaca Cao, El Templo Moche je zakrytý plachtou

Samotné muzeum je skvělé, expozice přehledné, dvojjazyčné. Dokonce se nedrží zdejšího klišé, že v muzeu má být šero, tady bylo na vše krásně vidět. Ruiny jsou rovněž výtečně ošetřené. Hlavní prostor El Templo Moche (klášter kultury Moche) je zakryt plachtou jak z mnichovského olympijského stadionu. K vidění jsou barevné fresky, dominantní jsou zajatci vedení na popravu. Díky jinému vnímání smrti a posmrtného života byli místní panovníci velmi krutí k poraženým. Jejich vražedné rituály spojené s uctíváním krve by se nám jevily nechutné. V naší kultuře pořád považujeme dobytí Jižní Ameriky Španěly za zločin. Není to tak jednoduché, Španělé potlačili a zničili zdejší nelidské režimy.

La Huaca El Brujo: El Templo Moche

La Huaca El Brujo: Slavná freska zajatců vedených na popravu v El Templo Moche

Ovšem to úplně nejdůležitější je Seňora de Cao. V jedné z hrobek objevili archeologové mrtvolu ženy, která zde zřejmě vládla. Byla obklopena více než stovkou kovových objektů - korunou, náušnicemi, náramky. V muzeu běželo zajímavé video, které ukazovalo vyjímání mumifikované mrtvoly z textilních obalů.

La Huaca El Brujo: Pohřební komora ve které byla nalezena Seňora de Cao

La Huaca El Brujo: Výzdoba pohřební komory

La Huaca El Brujo: Replika fresky ukazuje původní barevné provedení

Vrátil jsem se zpátky do Magdalena de Cao a po cestách velmi rozličné kvality, či spíše nekvality, poskakoval dalších 35 km směrem k moři. Okolo moře potom vedla úzká asfaltka s mnoha dírami, ale bylo to dnes to nejlepší, po čem jsem jel. V Huanchaco jsem narazil na hospedaje s campingem, postavil stan a odešel do města nakoupit zásoby, abych si mohl uvařit večeři a zítra se nacpat vajíčky k snídani.

Santiago de Cao: Překvapivá kašna na náměstí malého městečka či spíše vesnice

V kempu jsem byl jediný ve stanu. Několik lidí ještě bydlelo ve zdejších levných pokojích. Mne se na husté zelené trávě líbilo, vyspal jsem se krásně. Rozhodl jsem se zůstat další noc, ušetřit za bydlení v Trujillo (kemp stál 15 Sol, cca 100 Kč). Kemp nebyl u moře, byl na samostatné zahradě místního hostelu. Zajímavý byl přístup. Zvenčí z ulice jsem zazvonil, někdo zkontroloval můj obraz a odblokoval dveře. Ven to šlo snáz, stačilo stisknout tlačítko na zámku.

Huanchaco: Bydlení v kempu bylo skvělé, stan na husté trávě

Byl jsem zhruba 10 km od vykopávek Chan Chan. Rozhodl jsem dojet tam na kole. Na kole bez nákladu to šlo velmi snadno. Přišlo mi ale, že jsem pozbyl respektu od řidičů a ti se na mne tlačili, někdy fakt hodně těsně. Poslední 3 km jsem jel raději po prašné krajnici, než abych se s nimi přetahoval. Jako obvykle se ukázal jako nejkritičtější kruhový objezd, který byl měl přitom být tou nejbezpečnější alternativou křížení frekventovaných silnic. Zdejší řidič chce vyjet z kruháče a tak to prostě ohne ven a to, že já pokračuji po kruháči vůbec neřeší. Zase mne jeden uchvátaný debil skoro nabral.

Trujillo: Kostel San Jose v sousedství vykopávek Chan Chan

Vykopávky Chan Chan

Neuvěřitelně rozsáhlá oblast, která byla v době největší slávy městem pro 60 000 lidí. Údajně největší cihlové město na světě ve své době. Prozkoumána je pouze část a zpřístupněn malý zlomek - palác Nik-An. Abyste měli představu o jeho velikosti, půdorys má 303 x 444 metrů.

Chan Chan : Vše bylo obehnáno vysokými masivními zdmi

Chan Chan : Chodba ryb a ptáků

Chan Chan : Vlysy s mořskými vydrami

Přístup k paláci Nik-An po 1.5 km dlouhé hliněné a hodně rozbité silnici. Před vchodem je prodejna vstupenek, za 10 Sol je přístup do 4 míst - Nik-An, Muzea Chan Chan, Huaca Esmeralda a Huaca Arco Iris. Pro každý vstup je samostatný útržek, takže to nemusíte zvládnout v jednom dni. Průvodce za 50 Sol jsem odmítl a místo toho jsem si koupil brožurku za 3 Sol. Měli jí bohužel jen ve španělštině, ale byl v ní plánek všech památek v okolí Trujilla a ten se mi bude hodit.

Chan Chan : Audienční sál je velmi rozlehlý

Chan Chan : Audienční sál

Chan Chan : Audienční sál - detail výzdoby

Některé části jsou zakryté - koridory s vlysy a hlavně ohromný audienční sál. Venkovní ceremoniální náměstí byla grandiózní a palác disponoval dokonce třemi. Zajímavé byly rozsáhlé sklady potravin, kde bylo více než 200 samostatných místností. Prostě to množství lidí bylo potřeba také živit.

Chan Chan : Prostory pro ceremonie s rybníčkem a rostlinami

Chan Chan : Vedlejší ceremoniální náměstí

Chan Chan : Sklady potravin

Odjel jsem do 2 km vzdáleného muzea, které leží u silnice na Trujillo. Líbily se mi autentické sošky, ale největší dojem na mne udělal rozsáhlý model. Z něj bylo patrné jak malá část je přístupná a jak velký je celý areál vykopávek. Mají tady práce na léta. K modelu promítali doprovodný film s historií Chan Chanu. Bylo to propojené s modelem a část, o které se ve filmu jednalo, byla na modelu osvětlená. Film byl ve španělštině, ale byl opatřen anglickými titulky.

Muzeum Chan Chan : Hlava

Muzeum Chan Chan : Sochy bojovníků

Muzeum Chan Chan : Autentická soška používaná při šamanských obřadech

Zajímavé bylo, jak s Chan Chanem zatočily klimatické změny. Zdejší přírodní jev El Niňo, který přináší silné deště a záplavy každých 25 až 50 roků, ničil město periodicky. Ale občas se zbláznil a přišly extrémně silné a vytrvalé deště. Ty samozřejmě silně poškodily hliněné stavby, ale hlavně zničily pole a pastviny. Aby bylo co jíst, museli se zdejší lidé dát do boje s okolními regiony a jídlo jim prostě sebrat. Tak se z celkem poklidné zemědělské civilizace stalo království válečníků.

Muzeum Chan Chan : Na modelu bylo patrné, jak je celá oblast obrovská, přístupný je pouze velmi malý zlomek

Od muzea byla značená cyklotrasa, která projížděla slušný kus oblasti vykopávek. Nejdřív to bylo skvělé, betonová cyklostezka, okolo vysvětlující panely. To najednou skončilo a já se ocitl v úzké uličce mezi vysokými zdmi. Byl tam tak strmý, i když krátký, sjezd, že jsem měl co dělat, abych to v tom písku vůbec sešel bez úrazu. Nevím, jestli to někdo jezdí, žádné stopy pneumatik tam nebyly.

Chan Chan : Huaca Toledo

Chan Chan : Do těchto končin mne zavedla cyklostezka

Huanchaco

Vrátil jsem se do kempu, uvařil, vypral a trochu si orazil. Potom jsem se už jenom procházel po nábřeží, očumoval surfaře, ale hlavně tradiční lodičky cabalitos de totora. Ty jsou zde turistickou atrakcí a hodně lidí absolvuje čtvrthodinovou plavbu ve zdejších silných vlnách.

Huanchaco: Větší člun vznikl svázáním malých tradičních člunů

Huanchaco: Cabalitos de totora v akci

Huanchaco: Cabalitos de totora jsou populární turistickou atrakcí

Huanchaco: Severní konec města, kde jsem bydlel

Huanchaco: Stmívá se, surfaři jdou do hospody

Další den jsem se chtěl přesunout do Trujilla, odkud budu k památkám dojíždět veřejnou dopravou. Centrum města je z Huanchaco vzdálené 15 km, měl jsem spoustu času. S chutí jsem si poležel ve stanu, vstal před osmou. Šel jsem vařit snídani, ale plynová bomba byla prázdná. Měl jsem nakoupená vajíčka, máslo a cibuli a hlavně jsem na ně měl chuť. Vzal jsem suroviny a došel přes ulici do hostelu. Vysvětlil jsem situaci a chtěl si uvařit v kuchyni hostelu. To mi nedovolili s tím, že přinesou a zapojí novou bombu. Trvalo to půl hodiny. Mezitím jsem zabalil a v mé rychlovarné konvici uvařil kávu a čaj. Mimochodem, čaj ze zdejší vody byl mimořádně hnusný, přestože voda byla pitná. Chuť měla příšernou. Nikdo pořád nešel, tak jsem začal vařit vajíčka na tvrdo v rychlovarné konvici. Ještě jsem to nikdy nezkoušel a byl jsem zvědav, jestli to půjde. Experiment jsem nedokončil, jen jsem strčil vajíčka do vařicí vody, přišel hoch a vyměnil bombu vařiče.

Huaca Esmeralda

Kvůli opožděné snídani jsem vyjel až před desátou. Cestu jsem znal až na okraj Trujilla. Musím dodat, že s naloženým kolem a zřejmě asi i jim neznámou vlajkou, se ke mně řidiči chovali přece jen trochu ohleduplněji než včera. Většina vlajku považuje za chilskou, někteří za francouzskou. Není se co divit, kdo u nás například zná peruánskou vlajku?

Huaca Esmeralda jsou malé ruiny o půdorysu zhruba 100 x 60 metrů přímo ve městě. Okolo jsou obytné domy a malý sportovní areál pro mládež. Není tam k vidění skoro nic, pouze vlysy se zvířecími motivy mne zaujaly. A také poměrně rizikový přístup po vrcholu původní hliněné stěny asi 60 cm široké a vysoké 4 metry. Myslím, že kdyby nebyla vstupenka součástí vstupného do Chan Chanu, moc lidí by sem nedostali. Za mé přítomnosti přijely dva turistické mikrobusy a někteří lidé měli problém se zmíněnou chůzí po zdi a raději to vzdali.

Huaca Esmeralda: Hlavní prostor

Huaca Esmeralda: Vstup do vedlejších prostor

Huaca Esmeralda: Vlysy se zvířecími motivy

Bydlení jsem zajištěné neměl, připadalo mi to zbytečné. Hotels.com mi nabízel nějaké hospedaje a hotely v takovým cenách, že jsem věděl, že bych to v reálu usmlouval na výrazně nižší cenu. Našel jsem si klasický backpacker, které se tady moc nevyskytují, 100 metrů vzdálený od Plaza de Armas. Chtěl jsem samostatný pokoj a tak mi jeden uklidili. Venku měli ceník 50 - 80 Sol za pokoj, já ho dostal za 40 Sol na noc (280 Kč). Vzhledem k poloze skvělá cena. Ano, pokoj sice velký, ale klasicky backpackersky ošuntělý. Koupelna a záchod OK a dokonce tekla teplá voda, což je tady spíše výjimkou i v mnohem dražších ubytováních. Pro mne další výhoda, možnost používat kuchyni a uvařit si blafy podle vlastního výběru.

Trujillo: Socha madony nesená v průvodu

Trujillo: Tanečníci

Trujillo: Děti měly prodyšné masky

Trujillo: Maska dospělého

Při dojezdu do hostelu jsem viděl průvod s muzikou, směřující na náměstí Plaza de Armas. Nechal jsem šéfíkovi hostelu kolo opřené o "recepční pult", popadl foťák a vyrazil do žhavého odpoledne. Čtyři chlapi nesli na dřevěné platformě mariánskou sošku obloženou květinami. Žádné umělecké dílo, spíše mi připadala jako hlava panenky z hračkářství. Nicméně kapela čítající asi 25 hudebníků hrála brysknou rychlou muziku a muži, v ženských šatech a s kravími hlavami tancovali jako vzteklí. Každý měl v ruce kytici a bič a někteří šlehali bičem směrem k publiku a vydávali silné rány.

Trujillo: V jedné ruce kytici, ve druhé bič

Trujillo: Divoký tanec když muzika přidala na rytmu

Trujillo: Manželky věrně pečovaly o schvácené druhy

Trujillo: Památeční fotka kapely, podle nástrojů jasná dechovka

Muži oblečení jako krávy tančí na Plaza de Armas

Další nezvyklá věc. Na Plaza de Armas byly stánky jako na nějakém veletrhu. Náboženské spolky, farnosti a kláštery se zde prezentovaly. Ano občas i něco prodávaly - většinou kalendáře a kýčovité náboženské barvotisky, ty měly největší úspěch. Překvapil mne zájem lidí a to i mladé generace.

Trujillo: Na Plaza de Armas byl veletrh náboženských spolků a farností

Potom jsem se konečně ubytoval, obhlédl vybavení kuchyně a vyrazil do 300 metrů vzdáleného supermarketu nakoupit zásoby. Chtěl jsem koupit i sedmičku zdejšího nejlepšího piva Cusqueňo (vaří ho v Cuscu), ale neprodali mi ho. Neměl jsem totiž prázdnou láhev. Oponoval jsem, ať mi zálohu na láhev naúčtují (obvykle do 1 Sol), ale na to v systému neměli položku. A řekli mi, ať si koupím buď láhev menšího objemu nebo plechovku. Nekoupil jsem tedy pivo žádné.

Trujillo: Katedrála

Trujillo: Strop katedrály - napodobenina Michelangelova obrazu ze Sixtinské kaple ve Vatikánu

Trujillo: Roh Plaza de Armas - radnice

Trujillo: Na rohu Plaza de Armas

Odpoledne jsem se toulal centrem, jednak na náměstí a potom na pěší zóně v ulici Pizzaro. Tam jsem se také navečeřel a před soumrakem udělal několik fotek na krásném náměstí Plaza de Armas.

Trujillo: Typický koloniální dům

Trujillo: Další kostel vykukuje hned za Plaza de Armas

Trujillo: Autobus místní muziky

Trujillo: Casa de la Emancipación - detail stěny a mříže

Huacas del Sol y La Luna

Dnešek jsem si vyhradil pro návštěvu posledních dvou vykopávek, které mi ještě zbývaly. Chrámy Slunce a Měsíce jsou považovány za největší atrakci v okolí Trujilla, spolu s Chan Chanem. Jsou situovány 12 km východně od města a leží ve volné krajině už mimo městskou zástavbu. Odešel jsem na východní stranu historického centra a postavil se na rohu Av. Espaňa, která tvoří okruh, uzavírající centrum. Chvilku mi trvalo, než jsem chytil správný mikrobus, který mne za 2 Sol dovezl k muzeu u vykopávek.

Huacas del Sol y La Luna: Situace - vepředu chrám Slunce, vzadu chrám Měsíce a mezi nimi zhruba dvacetitisícové město

Chrám Měsíce byl skutečně chrámem, nikdo v něm nebydlel. Sloužil k náboženským a ceremoniálním účelům. Chrám Slunce byl spíše administrativním centrem. Oba chrámy jsou od sebe vzdáleny 500 metrů a plošina mezi nimi byla zaplněna dvacetitisícovým městem. To je dnes pohřbeno pod nánosem písku, který tam navál silný vítr, který zde neustále fouká (znám z jízdy na kole). Chrám Slunce byl vypleněn v 16. století a zatím není přístupný veřejnosti. Je to největší samostatná předkolumbovská struktura v Peru, přestože zhruba třetina už byla spláchnuta silnými dešti.

Huacas del Sol y La Luna: Hora nad chrámem Měsíce, ten byl na úpatí úplně vlevo

Huacas del Sol y La Luna: Hora nad chrámem Měsíce

Huacas del Sol y La Luna: V pozadí chrám Slunce a před ním je v písku pohřbeno město

Platí se zvlášť návštěva muzea a zvlášť vykopávek. K nim lze jít pouze s průvodcem a ve skupině. Obvykle je potřeba počkat, až se sejde dostatek lidí. Mne při koupi lístku sdělili, abych se za hodinu dostavil k vykopávkám na anglicky mluvenou prohlídku. Měl jsem hodinu času a mohl si prohlédnout muzeum a dokonce přečíst všechny anglické popisky. Nejzajímavější byl popis toho, jak se vysoce postavení členové společnosti Moche navzájem decimovali v rituálních soubojích. Bojovali proti sobě dva muži. Vítězem byl ten, který sundal soupeři přilbu a za vlasy zdvihl jeho hlavu. Potom byl poražený svlečen do naha, okolo krku mu byl uvázán provaz. Takto ho odvedli do zvláštních prostor v chrámu Měsíce, kde čekal na exekuci. Občas čekání trvalo i několik dní. Vězni byli připravování na nevyhnutelný osud a byly jim podávány drogy. Potom byl vězeň předveden k veleknězi, pod jeho trůnem byl podříznut, vytékající krev jímána do nádoby. Tu potom kněz použil jako úlitbu bohům k zajištění dobré úrody. Vězni byla nakonec odříznuta hlava.

Huacas del Sol y La Luna: Znázornění boha se objevuje v mnoha obměnách

Huacas del Sol y La Luna: Vlys s božskou tváří

Huacas del Sol y La Luna: Stupně vedly k trůnu, kde seděl velekněz a obětoval krev zajatců

To, co dělá zdejší návštěvu velmi zajímavou, jsou zachovalé mnohobarevné vlysy, u nichž se zachovala i jejich barevnost. To je zde velmi vzácné u tak staré stavby. Výstavba probíhala více než 6 století až do roku 600 našeho letopočtu. Na některých místech jsou patrné staré malby prosvítající pod novějšími. Každý vládce se snažil místo vylepšit a na výzdobě chrámu se nějak "podepsat".

Huacas del Sol y La Luna: Celkový pohled na stěny s vlysy, díru vpravo nahoře mají na svědomí Španělé, kteří hledali hlavně zlato

Huacas del Sol y La Luna: Největší stěna s vlysy - dole zajatci odváděni na smrt, nad nimi lid, nad tím znázornění boha v různých podobách

Huacas del Sol y La Luna: Dole jdou válečníci, nad nimi pracující lid

Huacas del Sol y La Luna: Vlysy - vlevo Zeď mýtů

Huacas del Sol y La Luna: Zeď mýtů

Huacas del Sol y La Luna: Zeď mýtů - znázornění jednotlivých postav, zvířat a rostlin - archeologové nemají jasno v tom, co to mělo znamenat

Areálem mne provedla místní průvodkyně, cena je zahrnuta ve vstupném. Pouze se počítá s tím, že průvodce půjde se skupinou a nikoliv jen s jediným člověkem. Řekla mi, že včera dopoledne to bylo stejné - prováděla také jednoho člověka, shodou okolností Češku jménem Karolína.

Huacas del Sol y La Luna: Cihly vyrábělo několik rodinných firem, ty svou značku vyryly na každou cihlu

Huacas del Sol y La Luna: Rituální doplněk oděvu

Huaca Arco Iris

Ještě mi na vstupence z Chan Chanu zbýval kupón pro návštěvu chrámu Arco Iris. Ten je situován na západní straně města a leží v zastavěné oblasti předměstí La Esperanza. Tentokrát jsem došel na severní část Av. Espaňa, odchytil správné combi. Chrám byl postaven ve 12. století a je jedním z nejlépe zachovalých chrámů Chimú jednoduše kvůli tomu, že byl do roku 1960 pohřben pod vrstvou písku. Vykradači hrobů toto místo ale znali a činili se v něm udatně. V roce 1963 se začalo s vykopávkami, ale bylo to příliš brzo. Odkrytý chrám v roce 1983 poškodilo El Niňo a část vlysů byla silnými dešti smyta. Naštěstí pršelo jen z jedné strany (moje domněnka) a tak vlysy na odvrácené straně zůstaly zachovány. Původní barvy se ale nezachovaly.

Huaca Arco Iris: Ruiny chrámu jsou ve městě, obklopeny běžnou výstavbou

Huaca Arco Iris: Stěna s vlysy

Huaca Arco Iris: Vlysy

Huaca Arco Iris: Figura

Moche, Sicán, Chimú

Předkolumbovské civilizace na severním pobřeží Peru šly v tomto pořadí.
Nejstarší byla civilizace Moche, rozvíjející se mezi roky 100 až 800 našeho letopočtu. Jejich nejlepším výrobkem byla keramika. Úpadek nastal okolo roku 700.
Na Moche navázal Sicán, který ve stejné oblasti dominoval v letech 750 až 1375. Řemeslníci vynikali ve zpracování kovů, zejména zlata a mědi. V pecích topili dřevem z carob tree (rohovník obecný) a díky intenzivnímu vhánění vzduchu dokázali dosáhnout teploty 1000 stupňů Celsia, potřebné pro tavbu těchto kovů.
Chimů byli současníci Sicánu. Byli aktivní v letech 850 až 1470. Jejich nejznámějším sidlem je Chan Chan. Jsou známí jako městská společnost. Byli dobyti Inky v roce 1471 a silné deště natrvalo poškodily jejich metropole z hliněných cihel.

Konečně oddychový den

Ráno jsem vstal do deště a byl jsem rád, že jsem návštěvu vykopávek podnikl už včera. Zaplatil jsem on-line několik faktur a odpověděl na mail jednomu Skotovi, který byl na lodi na Galapágách. Momentálně je v Medellínu a přeložil si můj blog aby věděl, kam se má jít podívat. Doufám, že ho to nezklame.

Trujillo: Můj levný oběd

Odpoledne už nepršelo a k večeru se dokonce ukázalo sluníčko. Město jsem procoural křížem krážem, historická část je malá. Obešel jsem všechny kostely, ale ty jsou většinu dne zavřené. Otvírají se jenom na mše ráno a potom až k večeru. Ale kostelů jste si užili dosyta na obrázcích z Cuenca, nebudu vás s tím tady obtěžovat.

V podvečer jsem zjistil, že ode dneška probíhá malý umělecký festival pořádaný městem. Je zaměřený na fotografii, grafiku a malbu místních umělců. Jako doprovodný program hrála muzika a tanečníci předváděli zdejší tradiční tanec Marinéra. Jsou na něj tak pyšní, že každou sobotu dopoledne jsou na náměstí lekce pro veřejnost zdarma. To jim chválím, tradice se mají udržovat.

Trujillo: Hudba před kostelem Belén

Trujillo: Marinera - zdejší tradiční tanec

Trujillo: Marinéra - chlapec prosí a děvče se cuká

Trujillo: Marinéra předváděná na pěší zóně

Trujillo: Tanečníky to evidentně těšilo

Tradiční peruánský tanec Marinéra

© Prožil, napsal, vyfotografoval Jiří Bína