Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy (a že měl i jiná potěšení, dodávám já).

Na jih do Paramonga

Trujillo, Chao, Chimbote, Casma, Sechín, Casma, Huarmey, Paramonga

Do odletu mám ještě více než 2 týdny a do Limy je jenom 565 km. Mám tedy spoustu času a nemusím se nijak honit. Pojedu po Panamerikáně a chci se držet pobřeží. V minulých dnech mne dost bolelo levé koleno, ale na dvě noci jsem ho zabalil do Priesnitzova obkladu a zdá se, že mu to pomohlo.

Fakt už nevím jak na ně

Průjezd velkým městem je v Peru vždycky nepříjemný. Auta pořád chvátají, jakoby jela k porodu a cpou se do každé volné skuliny. Já obvykle jezdím co nejvíce u okraje silnice, abych jim nechal dostatek prostoru. Ve zdejších městech jsou ale ulice tak úzké, že auta mají problém se předjet a vychází jim to tak akorát. Tím pádem mě vytlačují někam, kde už není žádný prostor. Když si naopak udělám metrový odstup od obrubníku a zaberu si tak jízdní pruh, všichni na mne troubí jako blázni. V jiných zemích auto nemá problém zpomalit a počkat, až mne bude moci předjet. Tady se mi tlačí na zadní nosič a troubí a troubí a troubí, troubové. Dneska se na mne jeden osobák nacpal tak, že jsem mu levým zrcátkem objel kastli. Nic jsem mu nezničil, ani nepoškrábal. Řidiče to vůbec nezajímalo a hnal se dál.

Krajina se změnila, rovina skončila a začaly kopečky. Okolo silnice homole pískovcových hor trochu porostlých keři. U mořského pobřeží jsem viděl obrovské písečné duny. Je tady jedno středisko, kde se na dunách dokonce "lyžuje" v písku. Písek byl často navátý na krajnici v takové vrstvě, že jsem krajnici nemohl využít. Vzhledem k převládajícímu větru to bylo jen na mé straně a krajnice v protisměru byla krásně čistá.

Poblíž Moche: Pouštní písečná krajina je uměle zavlažována

Poblíž California: Obří písečná duna

Panamerikána je zde občas normální silnicí a občas jako autopista. Ta má veprostřed betonovou zídku, nedá se přejít na druhou stranu. Zrovna v takovém úseku se v protisměru objevil párek dálkových cyklistů. Chvilku jsme na sebe hulákali a potom muž přelezl dělicí zídku a mohli jsem v klidu rozprávět na krajnici. Byli to Argentinci z Cordoby, v první fázi jedou do Mexika. Tam si chtějí vydělat na další cestu po Evropě a Asii. Dal jsem jim mapu Trujilla, doporučil kde se vyspat a jaké památky je zbytečné navštívit. Byli mi vděční a prý se ozvou, tak uvidím.

Nuevo Chao: Město Nové Chao leží na úpatí hor

Nuevo Chao: Čím výše, tím horší obydlí - malé budky obalené černým plastem jsou kadibudky

Potom už nic moc zajímavého nebylo. Až těsně před cílovým Chao leží Nové Chao, město na úpatí hor. Vylezl jsem na můstek pro pěší přes dálnici a udělal pár fotek. Všimněte si chudobných chatrčí na svazích a kadibudek. To jsou ty malé budky obalené černým plastem. S hygienou je tady určitě problém, vodu nahoru musí tahat ručně, elektřinu tam nahoře také nemají. Možná ideální bydlení pro bojovníky proti změně klimatu. Měli by si to sem přijít vyzkoušet.

Nuevo Chao: Město se šplhá po svahu hory

Nuevo Chao: Panamerikána je zde ještě dálnicí

Chao

Regionální centrum, středem vede Panamerikána, ale vedlejší ulice jsou samozřejmě prašné. Díky písečnému podloží práší opravdu hodně. Našel jsem hostal na náměstí. Majitel chtěl za pokoj neskutečných 80 Sol. To jsem okamžitě zamítl, v hotovosti jsem měl jen 110 Sol. Ukázal mi pokoj za 40 Sol ve vedlejším domě, ale bez wifii. Řekl jsem mu, že bych mu dal maximálně 25 Sol, že je to předražené a jeho se to dotklo. Popojel jsem několik stovek metrů a u Panamerikány našel hostal za 30 Sol s wifi. Měli krásný pokoj s výhledem na silnici, ale v něm bych se moc nevyspal, auta jezdí celou noc. Další pokoj už nebyl tak hezký, ale zato byl tichý.

Chao: Mototaxi a reklama na Claro

Contraseňa jako luštěnka

Majitelka hostalu provozovala ve vedlejším domě v železářství. Zeptal jsem se na heslo k wifině, ona zvedla telefon a heslo mi napsala tak, jak jí ho nadiktovali.

Vypadalo to takhle:
111225693
b.minusculas
bdobble-y.DE.
ygriego

Byl jsem z toho jelen, tohle přece není žádné heslo. Potom jsem si uvědomil, že ona mi doslova napsala to, co jí nadiktovali do telefonu. Takže b.minusculas je malé b, ygriego je y. Největší problém jsem měl s bdobble. Jako dvojité b, to je asi blbost. Potom se mi v makovici rozsvítilo, ve španělštině se b a v vyslovuje stejně. S tím mám často problém a oni místo Bína napíšou Vína. Takže to mělo být vdobble, neboli w.
Zadal jsem tedy 111225693bwy a byl jsem připojen. Dlužno dodat, že wifi fungovala do 18 hodin a potom klekla. Nijak jsem to neurgoval, paní by to stejně nevyřešila a pro jednou se bez připojení obejdu.

Chao: Matka chystá byznys a synek se musí nakrmit sám

Chao: Jídlo na trhu je oblíbené a hlavně levné

Pekárny jsou útokem na štíhlou linii

Zdejší mladé ženy se začínají silně kulatit již hodně brzy po škole. Typická jsou vyvalená břicha a mohutné hýždě. Kromě genetických důvodů je viníkem i vysoká spotřeba sladkostí. Pekárny jsou zde všude, pečou přeslazené dorty a pečivo. Ovšem i já si našel také svůj oblíbený "kousek". Mají tady totiž jablka v županu, která stojí 1 Sol za kus (ve větších městech je cena až dvojnásobná). Naštěstí do nich nedávají marmeládu, ani je nesypou cukrem. Dneska jsem pořídil večeři za 4 Sol a ta čtyři jablka v županu mi k nasycení bohatě stačila.

Ráno jsem se zapotil, když jsem snášel kolo po strmých schodech. Náladu jsem si spravil v sousední restauraci, kde jsem si dal jedinou snídani, kterou zde nabízeli. Opravdu velký škopek slepičí polévky s uvařeným stehnem, spoustou kulatých nudlí. V polévce byla tři miniaturní vajíčka natvrdo. K tomu talíř s nasekanou zeleninovou natí a dvěma limetkami na ochucení. Plus jedno slepičí vejce natvrdo a talíř vařené kukuřice. Najedl jsem se tak, že jsem k večeru snědl už jenom nějaké ovoce a kus chleba se sýrem. Pouze ta hygiena v restauracích je hrozná. Polévka se jí samozřejmě lžící, maso se drží v ruce a okusuje. Potřeboval jsem si po jídle umýt ruce, prošel jsem kuchyní na baňos. V kuchyni vařili na otevřeném ohništi, vše bylo očouzené a mastné od sazí. Na záchodě netekla voda, pouze tam byl sud s vodou, kde si všichni mohli omýt ruce ve stejné vodě. Naštěstí můj kachní žaludek žádné problémy doposud nehlásil.

J od Chao: Vstup na některé pozemky byl velmi emotivně zakázán

J od Chao: Na vrcholu kopce obchoduje muž hned pod cedulí tento obchod zakazující. To by nebylo nic divného ...

J od Chao: ... kdyby vedle něj nestálo policejní auto a policistům porušování zákona nijak nevadilo

Dnešní jízdu lze stručně popsat takto - dvacet km do kopce, dvacet km z kopce, deset km šílené otravy na rovině proti větru síly menší vichřice a na závěr překvapení.

J od Chao: Sjezd z vrcholu stoupání

J od Chao: Panamerikána v kopcích

J od Chao: Pomníček řidiče kamionu

Překvapení nastalo asi 10 km před Chimbote. Před námi vysoké strmé svahy, odhadoval jsem, kudy se na ně vyšplháme. Trochu to stoupalo pořád proti svahu a potom se objevil tunel. Byl poměrně krátký, asi 300 metrů a bylo vidět na druhou stranu. Světla jsem nenasazoval. Počkal jsem, až nic v mém směru nepojede a potom ho rychle projel. Byla to ode mne pěkná blbost. V tunelu jsem neviděl na silnici, vletěl jsem do díry ve vozovce a měl co dělat, abych se tam nevyválel. Příště jedině se světly.

Guadalupito: Rýžová pole

Guadalupito: Pohled na vesnici

Coishco: Šaman bydlí 100 m odsud

Chimbote

Velké město ve kterém žije 370 000 lidí. Tomu samozřejmě odpovídal cvrkot v jeho ulicích. Na mapě jsem našel bydlení poblíž Plaza de Armas. Pokoj pro jednoho neměli, dvoulůžák byl za 50 Sol a nechytala se v něm wifi. Zkusil jsem další dva hostely, měli prý plno. Tak jsem slezl z kola a začal centrem procházet, abych žádnou příležitost neminul. Vzápětí jsem narazil na tříhvězdičkový Hostal Plaza. Pokoj měli, wifi v něm funguje, ale chtěli za něj 60 Sol. Rovnou jsem majiteli řekl, že tolik mu nedám. On chvilku přemýšlel a potom se mě zeptal, kolik mu tedy chci dát. Navrhl jsem 45 Sol, neboť víc jsem v hotovosti stejně neměl. Chvíli se kroutil, ale když jsem před něj položil peníze, bylo rozhodnuto. Dlužno dodat, že se potom ke mně choval slušně a vstřícně, jako bych zaplatil plnou cenu, kterou měli vyvěšenou v recepci.

S od Chimbote: Výjezd z tunelu

S od Chimbote: Podivný památník na kopci

Zlodějské bankomaty

Potřeboval jsem vybrat hotovost, bez ní se zde neobejdete. Kartou se mi daří platit pouze v supermarketech. Zdejší bankéři jsou pěkní zloději a k výběru si přiráží poplatek 20 Sol i více. Vzhledem k tomu, že nejvyšší možná částka pro výběr je 400 Sol, berou si nestydatých 5%. Zatím se mi vždy podařilo najít bankomat Národní banky, která poplatky neúčtuje. V Chimbote se mi to nepodařilo a tak jsem byl nucen dát těch 20 Sol navíc. Zajímalo by mne, jestli účtují poplatky i místním a v jaké výši. Jestliže ano, potom by to vysvětlovalo neustálé fronty, které se z banky často táhnou až na ulici. Lidi si prostě vybírají peníze z účtu přes bankovní pokladnu.

Chimbote je pozoruhodně nezajímavé město, přestože leží u moře. Nestálo mi ani za jedinou fotku a to je co říci. U moře je jen ošklivá hráz a v pozadí flotila stovek rybářských lodí. Ani pěkný kostel v centru nemají. Na Plaza de Armas se bude od zítřka konat knižní veletrh. Bude tam kromě spousty stánků i muzika na velkém pódiu a přijedou zdejší populární autoři. Ale to já už budu zase na silnici o kus cesty dál na jih.

Vymotal jsem se z města. Díky tomu, že panamerikána prochází centrem, bylo to snazší než v jiných velkých městech. Pouze smrad fermentovaných ryb, vlhce se táhnoucí z konzerváren, byl opravdu výživný. Oddechl jsem si, když jsem za městem mohl cítit pouze slabý zápach ze všudepřítomných odpadků. Peru je tak zaflákané odpadky, že to snad už nikdy nepůjde odklidit. Všude u silnice jsou cedule, aby lidé neodhazovali odpadky a neničili životní prostředí. Většina lidí na to nedbá, zastaví a vyhodí na krajnici pytel, tašku nebo krabici s odpadky. Přitom kdyby je nechali před domem, tak jim je popeláři odvezou.

Huambacho: Oslík na kraji vesnice

Poblíž Casma: Typické zábrany proti větru

Dneska to bylo dost kopcovité. To byla výhoda, kopce odcloní protivítr a šlapat do kopce mi nevadí, když není extrémně strmý. A to tady nebylo. Při sjezdu a na rovině mne silný vítr zase ničil, na písečné poušti ho nemá co odclonit. Proto jsou u všech stavení vidět proutěné protivětrné stěny.

Do Casma, malého města s necelými 30 000 obyvatel jsem přijel po rozestavěném pruhu dálnice, který vedl souběžně se silnicí 1N. Perfektní povrch, žádný provoz, liboval jsem si. Měl jsem vytipovaný hostal, ale tam neměli jednolůžkový pokoj a chtěli tak 75 Sol za velký pokoj. Samozřejmě bych si to mohl dovolit, ale je to proti mým zásadám zbytečně neutrácet. V okolí bylo několik dalších možností, tak jsem je postupně navštívil. Nadějní byli Číňani, tam se dalo vjet přímo do levného pokoje (25 Sol). Neměli wifi, navíc pokoje byly špinavé tmavé kuči. Podobně se mi vedlo i u ostatních hostalů v okolí hlavní silnice. Buď byly obstojné, ale drahé, nebo byly opravdu hrozné.

Nakonec jsem začal hledat v bočních ulicích a našel Hostal Charley. Pokoj s velkým oknem v prvním patře, cena 30 Sol. Také bez wifi, to tady bylo kupodivu skoro pravidlem, ale kolo jsem mohl nechat ve velké hale v přízemí. To bylo pro mne důležité, chtěl jsem totiž odjet k vykopávkám Sechín. Brašny jsem nanosil do patra, vzal si pumpičku a náhradní duši a vyjel jenom s brašnou na řídítkách. Je to úleva jet bez nákladu, kopečky jsou nižší a jede se mnohem snáze a také rychleji. Ale znovu se potvrdilo, že na nenaloženém kole už nemám u řidičů žádný respekt a tlačí mne ven ze silnice snad už jen ze sportu.

Vykopávky Sechín

Leží poblíž silnice na Huaraz, z Casma to bylo 6 km. Dojel jsem k muzeu po prašné písčité cestě. Tam velká pohodička, všichni zaměstnanci pili kafíčko pod stromem v parku a užívali si nicnedělání. Na to jsou zde zvyklí, dnes jsem byl první a zřejmě i poslední návštěvník. Cena za vstup do muzea a k vykopávkám je lidových 6 Sol. Kdyby to nechali zadarmo, nemuseli by platit pokladní a stačilo by jim hlídat areál ochrankou.

Sechín: Keramika z muzea

Muzeum je jedna velká místnost a moc tam toho v ní není. Všechny lepší kusy odvezli do muzea v Limě. V okolí je několik dalších a větších vykopávek. Kvůli nedostatku peněz nejsou zatím dostatečně probádané a tudíž ani přístupné. Tomu se nedivím, okolo silnice je každých pár km označena nějaká archeologická zóna, zabraná Ministerstvem kultury. Díky větru je vše pohřbeno pod nánosy písku a náklady na prozkoumání všeho by musely být astronomické.

Sechín: Celkový pohled na chrám Mo Jeque

Došel jsem k vykopávkám a tam mi strážný z ochranky zkontroloval lístek. Přitom byl u toho, když jsem si ho kupoval. Inu správně, je to jeho práce a on dnes konečně mohl fungovat jako úřední osoba. Přitom se choval mile, při příjezdu mi ukázal, kde mám nechat kolo a že na něj dohlédne.

Sechín: Kamenná stěna s vyrytými kresbami, vykuchaný zajatec úpí uprostřed

Sechín: Postava bojovníka

Přístupný je zatím archeology prozkoumaný chrám Mo Jeque. Byl postaven okolo roku 1600 před naším letopočtem. Civilizace válečníků, která ho postavila, zůstává zahalená v tajemství. Venkovní zdi jsou pokryty kresbami vyrytými do kamene, které zobrazují bojovníky a zajatce, některé z nich evidentně vykuchané. Nebyli to holt žádné útlocitné duše.

Sechín: Několik obličejů

Sechín: Vlevo zajímavá grafika, ale nevím, co znázorňuje

Na kopci nad chrámem vede stezka opatřená vysokými kamennými schody. Jasně, musel jsem ji v tom vedru projít, o tom nepochybujte. Žádné kresby tam už nebyly, pouze vyhlídka na chrám a na okolí, kde lze téměř s jistotou říci, co je další nadějná archeologická lokalita. Ke kategorii vykopávek se touto náročnou procházkou po kamenech přiblížilo i mé levé koleno. Začalo se zase připomínat a večer dostane na udobřenou Priesnitzův obklad.

Sechín: Celkový pohled na vykopávky a okolí

Sechín: Kopie obličeje 2,8 x 1,8 metru nalezeného v chrámu Mo Jeque, originál je v muzeu v Limě

Ráno jsem musel hlasitým bušením na dveře vzbudit majitele. Všechny východy z hostalu byly zamčené a já měl navíc kolo v hlavní obytné hale. Koukali se na mne dost nevrle a to bylo čtvrt na osm. Měl jsem před sebou 80 km a potřeboval vyjet včas. V nejbližší restauraci jsem si dal snídani za 6 Sol - měli kuře s rýží a zeleninou, k tomu 2 housky a kafe. Na to jsem bez problémů jel celý den.

Poblíž Casma: Okolní poušť

Poblíž Casma: Skromný příbytek

Hledání skrytého koutku

Asi hodinu po snídani mi bylo jasné, že se potřebuji části snídaně zbavit. Potřeba byla naléhavá a stále sílila. Okolo však byla rovná přehledná poušť, na které bych byl vidět ze všech stran. Jel jsem opatrně a na sedle se ani nevrtěl, abych mimoděk proces nespustil. Po dalších 10 km se na vrcholku stoupání objevila příhodná duna, za tu jsem zaběhl a vykonal potřebné. Ulevilo se mi velice.

Poblíž Casma: Bydlení v poušti u silnice

Odbočka na Gramita: Poutač

Odbočka na Gramita: Na desítky kilometrů jediná restaurace

Krajina byla kopcovitá, pusté písečné duny a okolo nich kopce. Žádná civilizace až na pár primitivních domků. U nich jsem se divil, jak v nich lidé mohou žít. Bez tekoucí vody a bez elektřiny, bez kontaktů s okolními lidmi a pod náporem věčně vanoucího silného větru.

J od Gramita: Sjezd do údolí

El Paisa: Osadu tvoří tento jediný dům

Docela jsem si v tom vedru a větru zamakal než jsem došlapal do Huarmey. Na mapě byl kemp, těšil jsem se na spaní ve stanu. Na místě kempu bylo ale jenom hospedaje a o kempu nic nevěděli. Našel jsem si bydlení ve stejné ulici, kolo mi schovali v obýváku, abych ho nemusel vláčet dvě patra po strmých schodech. Náladu mi spravila litrovka piva Pilsen, kterou mi prodali v krámku ve vedlejším domě. Město není ničím pozoruhodné. V jeho okolí je řada pláží přístupných po prašných písčitých cestách. O ty jsem zájem neměl. Potřeboval jsem se najíst a odpočinout si před zítřejší, patrně stejně náročnou cestou.

Huarmey: Pohled na okolní dvorky ze střechy hospedaje De los Reyes

V restauraci u silnice měla paní k snídani pouze pečenou rybu s rýží, jak jinak. Tu restauraci berte s rezervou, prostě dva stolky před domem. Měl jsem dva spolustrávníky. Když zjistili, že jedu do Limy, začali mne zahrnovat historkami o tom, jak každého v Limě zastřelí a nebo alespoň podříznou - to ti chudáci lupiči, kteří nemají na to, aby si pořídili pistoli. A že oni by tam rozhodně nejeli. To mi nevadilo, horší bylo, že na rybku těch očekávaných 90 km v horách a protivětru asi neujedu.

J od Huarmey: Kopce v písčité poušti

Bylo to fakt tvrdé. Prvních 20 km jsem jel do kopce v tak silném protivětru, že s nasazením nejvyššího úsilí jsem dosáhl rychlosti závratných 9 km za hodinu. Jestli se to nezlepší, tak dojedu v šest, říkal jsem si. Potom jsem chvilku v duchu kňoural jako Babiš, na vítr zejména a na kopce. Naštěstí mne ten vítr silně ofoukl, já se vzpamatoval a použil obvyklou argumentaci - "Chtěl jsi do Peru, amigo, a skutečně jsi v Peru". Pomohlo to a už jsem nefabuloval co by kdyby. Prostě to musím přejet, tečka.

J od Huarmey: Krásné pláže, bohužel velmi obtížně přístupné

J od Huarmey: Pláž s ohrádkou proti větru

Vítr ale byl dnes obzvlášť nepříjemný a jet 13 km/hod dolů z prudkého kopce vyžadovalo značné úsilí. Konec konců, dnes jsem dosáhl průměrné rychlosti 11.3 km/hod a to myslím hovoří za vše. Silnice se nejvíce přiblížila k oceánu u Gramadal a tam byla také jediná fungující restaurace, kde jsem dobil potřebné kalorie. Měli pečenou rybu, jak jinak na břehu moře, ale já z nich vydyndal kuřecí polévku. Docela mizernou, místo masa nadrobno nasekané kosti s kouskem flákoty. Alespoň že tam bylo dost nudlí. Na půl hodiny jsem se zbavil větru svištícího okolo uší a vyjel do táhlého kopce s převýšením 300 metrů s novým elánem.

Poblíž Gramadal: Volně ložený písek okolo silnice

Na vrcholu kopce jsem se radoval, podle mapy to mělo jít už jenom více méně z kopce. To sice byla pravda, ale kvůli větru se jízda z kopce nijak neprojevila. Na náhorní planině po chvíli propukla písečná bouře a bylo to fakt maso. Bylo vidět tak na pět metrů, mezi zuby mi skřípal písek a na svět jsem koukal jenom úzkými štěrbinami očí, abych je ochránil před pískem. Asi jsem měl jet přes Andy, říkal jsem si, tam jsou sice kopce, ale vítr takhle neblázní.

J od Gramadal: Písečná duna

Vyjel jsem z písečné bouře a vše viděl jako v mlze. Písek mi totiž odřel plastové kryty brýlí, které jsou před dioptrickými skly. Snad to půjde rozleštit, uvidím doma. Díky boji s větrem jsem se zdržel natolik, že už jsem nestihl prohlédnout dobře zachovalou pevnost z éry Chimu - La Fortaleza. Zavírali v pět, já dorazil v 16:55 a už mne tam odmítli pustit. Horší je, že se nebudu moci vrátit ani zítra. V pondělí mají zavřeno.

Paramonga: La Fortalesa

Paramonga

Do města jsem dorazil po mizerné prašné cestě, abych si ušetřil tříkilometrovou zajížďku po asfaltce. Mířil jsem k místnímu hotelu, ale cestou jsem míjel Hospedaje Sol y Luna. Majitelka stála před vchodem a rozhodně byla chytrá. Nalákala mne na to, že mi dá kolo do garáže. Wifi měli, cena 25 Sol nízká a tak už jsem nic jiného nehledal. V koupelně dokonce tekla horká voda, na zdejší poměry velký nadstandard.

V hospedaje byla i restaurace, ale měli pouze víte co? Pečenou rybu. Najedl jsem se u pouličního stánku, kde na dřevěném uhlí grilovaly (ano, byly to ženy) hovězí a kuřecí špízy. Dal jsem si dva hovězí, k tomu nudle a brambory a za 6 Sol se dobře najedl.

Na náměstí byla dokonce 3 pekařství a já šel samozřejmě do toho, kde byla největší fronta. Přišel jsem na řadu, ale čupr padesátnice, která stála s manželem až za mnou, si začala poroučet. Rychle jsem vymýšlel, jak ji se svou basic španělštinou slušně umravnit. Inu, pravil jsem k ní s úsměvem. "Seňora, eres muy rapida. Ahora mi turno." Všichni, včetně jejího manžela i dotyčné se začali smát. Prodavač mne obsloužil a významně na mne mrkal. S paní jsem se rozloučil "Hasta luego, mi guapa", poplácal jí i manžela po zádech a odešel jsem z rozesmátého krámu. Tak vidíte, tu španělštinu jsem nebifloval nadarmo.

© Prožil, napsal, vyfotografoval Jiří Bína