Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy (a že měl i jiná potěšení, dodávám já).

Do Chancay

Paramonga, Barranca, Supe, Tutumo, Caral, Tutumo, El Porvenir, Huacho, Chancay

Byl jsem grogy

Včerejší vyčerpávající boj s větrem, pískem a kopci mi dal docela za uši. I podle spotřeby 3575 kcal to byl letos nejnáročnější výkon. Naordinoval jsem si odpočinek. Nicméně ne v Paramonga, ale v nedaleké Barranca, která je proslulá pláží Miraflores. Těch 15 km ujedu levou zadní, říkal jsem si, válel se v pelechu a koukal na internet. Potom mne napadlo podívat se, zda není La Fotraleza náhodou otevřená i v pondělí. Včera jsem se tam na to neptal, bral jsem informaci z průvodce Lonely Planet v mém Kindle za potvrzenou.

Paramonga: Socha u vjezdu do města

Našel jsem patřičné stránky, pevnost je prý přístupná každý den včetně pondělí. Těch deset km je tak malá vzdálenost, že se tam vrátím a uvidím, která informace je pravdivá. Najedl jsem se výtečně za 4 Sol u slečny na trhu. Měla čerstvé, ještě teplé, housky s vajíčkem, kus za 1 Sol a kafe bylo taky za jeden. Projel jsem městem, tentokrát po asfaltce a vydal se na sever. Po ránu ani moc nefoukalo, ale stačilo to k tomu, abych jel s minimální námahou rychlostí 25 km za hodinu.

Paramonga: La Fortaleza - celkový pohled

Paramonga: La Fortaleza - budova na nejvyšším patře pevnosti

La Fortaleza

Stavba je to impozantní, ale nejlépe ji posoudíte z odstupu. Koupil jsem lístek pro cizince za 10 Sol (ano, tady jsou ještě normální a preferují vlastní občany, kteří na to přispěli z daní) a doslova se vyškrábal strmým písčitým a kamenitým svahem až na horní patro pevnosti. Nic tam není, vážení. Dvě polorozpadlé místnosti, žádná výzdoba se nezachovala. Pouze výhledy na okolí musí být skvělé, když zrovna není kouřmo, jako dnes ráno. Ale jak se znám, i kdybych to všechno věděl, stejně bych sem jel a na vrchol pevnosti musel vylézt.

Paramonga: La Fortaleza - výhled na sever

Paramonga: La Fortaleza - okolo pevnosti vede panamerická silnice

Dole na parkovišti jsem udělal zanedbanou údržbu svého oře. Přední nosič se klepal jako ratlík, povolené šrouby jsem dotáhl a novými stahovacími pásky ho přitáhl k vidlici. Potom jsem prostříkal a namazal pedály, které byly tak zašvihané pískem, že jsem měl problém boty vycvaknout. A došlo i na řetěz, který jsem namazal a poté vyčistil hadrem, včera sebraným u silnice.

Paramonga: Nákladní auto naložené cukrovou třtinou se pod most vešlo s malinkou rezervou

Kolo bylo v pořádku, ale ani namazání řetězu nepomohlo proti silnému větru, když jsem se otočil zase na jih. Těch pár km to přežiji a potom si dám bene, plánoval jsem. Dorazil jsem do Barranca. Od odbočky z panamerikány je potřeba projet 5 kilometrů městem k oceánu. Po cestě jsem potkal mladého kluka, prodavače zmrzliny, který na té tříkolce prováděl psí kusy. Jeli jsem vedle sebe, tlachali jsem a já ho za ty blbosti, které páchal v silném provozu, ještě chválil. Nakonec jsme dojeli do oblasti se slabým provozem a tak jsem si ho vyfotil.

Barranca: Můj cyklistický kamarád byl sice všude středem pozornosti, ale neprodal ani nejlevnějšího nanuka

Barranca

Město má dvě úrovně. Z té horní se sjede padesát výškových metrů dolů na silnici okolo krásné písečné pláže. Chtěl jsem bydlet hned u moře, měl tam být dokonce i kemp. Tak ten už není a bydlení u moře bylo zbytečně drahé. Vyjel jsem zase nahoru a hned si našel hostal za 45 Sol, ze kterého byl výhled na oceán. Kolo jsem nechal na dvorku, pokoj jsem měl v přízemí, ideální. A na parkovišti za hostelem měli hadici s vodou. Kolo jsem důkladně umyl, už to bylo potřeba. Zítra ráno ho zase namažu.

Barranca: V obchodním domě

Barranca: Plaza de Armas se nyní opravuje, ale kvůli fotce jsem tam vlezl

Barranca: V kulečníkové herně

Nejdříve jsem došel do města. Plaza de Armas se momentálně opravuje. Vlezl jsem do stavební ohrady a vypadalo to, že náměstí je, vlastně bude, moc pěkné. V každém rohu velká bronzová socha a v pozadí typický malý žlutý kostel. Najedl jsem se po dlouhé době v normální restauraci. Žádná sláva. Dal jsem si bistec. Hovězí bylo tak houževnaté, že jsem ho musel důkladně žvýkat, než jsem se odvážil ten chuchvalec vůbec spolknout. Jak říkával můj děda v podobné situaci - to maso bylo z krávy, která ještě dejchala na Ježíška. Na trhu jsem nakoupil ovoce a v rámci výzkumu koupil i mně zatím neznámé kaktusové plody, docela dobré.

Barranca: Výhled na pláž Miraflores - vpravo v pozadí socha Krista

Barranca: Sladkovodní bazén na pobřeží oceánu

Barranca: Plážový úkryt před dotírajícím větrem a možná i před všetečnými pohledy

K večeru jsem sestoupil k pláži a vydal se k soše Krista, která čněla na kopci na vzdálené straně pláže. Pěkně jsem se prošel a udělal pár fotek. Po návratu na pokoj jsem se konečně začal zabývat bydlením v Limě. Moc mne to nebavilo, přece jen na to mám pár dní čas.

Barranca: Fotbálek na pláži

Barranca: Zákoutí

Barranca: Betonová socha Krista na svahu nad oceánem

Barranca: Rybářské čluny

Barranca: Pták

Barranca: Pelikáni

Do Caral

Zhruba 30 km ve vnitrozemí leží nejstarší velké město Jižní Ameriky a jedno z nejstarších měst na světě. Mohl jsem já něco takového vynechat? Jasně, že ne. Věděl jsem, že silnice je hodně mizerná a v závěru se musí brodit řeka Supe. Ta je v období duben - listopad skoro bez vody, ale od prosince nastává vlhké období a cesta je zatopená vodou, takže ji nelze autem brodit. Potom ještě zbývá můstek pro pěší ve vesnici Caral a třičtvrtěhodinový výšlap k ruinám. Zatím nepršelo, tak to asi půjde přes řeku, říkal jsem si. A měl jsem pravdu, část vody jsem přeskákal po kamenech a namočil pouze spodky nepromokavých brašen, takže jsem je vlastně umyl.

Poblíž Tutumo: Po mizerné silnici do Caral jezdily náklaďáky naložené cukrovou třtinou

Poblíž Caral: Ze silnice jsem měl zadek naklepaný jako maso na nedělní řízky

Caral: Přejezd přes řeku Supe - je prosinec a zatím dobrý

Při cestě mi přišlo, že se děje něco divného. Ano, nefoukalo. Cesta vedla pořád do kopce, ale stoupání bylo mírné. Spíše mi vadila rozbitá silnice, kde jsem pořád přejížděl ze strany na stranu a hledal trochu hladší stopu. Drnčel mi přední nosič, na dvaceti km jsem musel 3x přitahovat šrouby, jinak bych vylágroval přední kolo. V Caralu jsem potom nosič zafixoval stahovacími pásky. I kdyby se šrouby vyklepaly, nosič by mi do kola nevletěl.

Caral: Náš průvodce pod mapou

Caral: Pyramidy La Huanca a La Galería

Caral

Mezi ruiny lze jít pouze s průvodcem. Zrovna jsem se nachomýtl ke skupině středoškoláků, výklad samozřejmě ve španělštině. Naštěstí velké dvoujazyčné panely vše docela dobře popisují. Caralská kultura vznikla v údolí řeky Supe před 4500 až 5000 roky. Může se tudíž směle měřit s nejstaršími městy v Mezopotámii, Egyptě, Indii a Číně. Bylo to společenství 18 městských států s centrem právě zde, v Caralu. Odkryto bylo šest kamenných pyramid spolu s chrámy, amfiteátry, náměstími pro konání ceremonií. Okolo toho byly postaveny kamenné domy pro nejvýše postavené.

Caral: Základy domů pro bydlení vedle pyramidy La Galería

Caral: Centrální náměstí

Caral: V pozadí pyramida Mayor

Caral: Vlajkami archeologové označují místa nálezů, která je třeba ještě prozkoumat

Všechny pyramidy mají majestátní schodiště, která vedla až na jejich vrchol. Tam se prováděly oběti. Lidé této kultury byli samozřejmě dobří zemědělci. Řeka Supe celé údolí zásobovala vodou a tak je dodnes vidět zelený pruh v jinak vyprahlé kamenopísčité poušti. Kromě toho vynikali ve stavitelství. Konec konců jejich výtvory vydržely 5000 roků. Měli také svůj kalendář a dokonce vyráběli hudební nástroje - většinou píšťaly z kostí zvířat. A dokonce byli schopni měřit pohyb hvězd. Také proto byl Caral zařazen v roce 2009 na seznam Unesco.

Caral: V pozadí La Galería

Caral: Celkový pohled na tři pyramidy

Caral: Vpravo pyramida Central, vlevo La Canterá

Caral: Kruhová stavba před pyramidou Mayor

Caral: Základy obytných budov

Caral: Platforma u Templo del Anfiteatro

Na místě bohužel není muzeum. Je to pochopitelné, kdo by ho v té pustině celoročně hlídal. Nálezy byly převezeny do muzeí v Limě, včetně tisíciletých píšťal z kostí a nejstarších nálezů uzlového písma v Peru. Bylo to náročné, ale námahy jsem nelitoval, viděl jsem něco opravdu unikátního.

Zpáteční cesta z kopce byla mnohem příjemnější než ranní výšlap. Potvrdila se moje zkušenost z prašných cest, že při větší rychlosti (20 km a více), kolo nad výmoly plave a jízda je snesitelná. Pouze se musí hlídat, aby člověk nevletěl do většího výmolu a nerozbil si čenich.

Poblíž Tutumo: Na sklizené pole vyženou vše, co má čtyři nohy a zvířata všechny zbytky spasou a jako bonus pole pohnojí

Vrátil jsem na na panamerikánu a tam už bylo všechno jak má být. Vál silný protivítr, jako obvykle a mne to nějak přestalo bavit. V první restauraci jsem zahnal hlad a při čekání na jídlo našel na mapě v mobilu asi 6 km vzdálený kemp. Byl u oceánu, 1.5 km od silnice. Zajel jsem tam, byli tam nějací dělníci. Chvíli jsem hledal majitele, potom zaplatil 15 Sol a postavil stan na krásné husté trávě. Rychle jsem vypral a natáhl provaz mezi stromy, aby to alespoň trochu do rána uschlo. Záchody i sprchy byly otevřené a dokonce tekla i teplá voda, to mne fakt dostalo. Voda v kohoutcích nebyla pitná, ale filtr Sawyer to vyřešil. Mám k němu takovou pomačkanou PET láhev, z ní to tlačím skrze filtr a za chvilku mám litr nezávadné vody. Pouze jediná věc mi trochu vadila, nikde nebyla funkční zásuvka, čaj ani kafe jsem uvařit nemohl. Zahrabal jsem v brašně, vytáhl pytlík s Tangem a pití bylo vyřešeno.

Abuféra Medio Mundo: Kempoval jsem na krásné trávě, běhal jsem tam s rozkoší bez bot

Dal jsem si desetihodinový spánek, nic jiného se dělat nedalo kromě četby, ale nad tou jsem stejně usnul. Ráno jsem měl prádlo ještě vlhké. Dres jsem na sobě usušil rychle a zbytek přivázal na nosič, kde to slunce a vítr po cestě vysuší. Hlad jsem ukojil po 10 km v restauraci u silnice. Dojel jsem do 30 km vzdáleného Huacho. Dál to nemělo smysl, další město bylo 75 km vzdálené a na to jsem byl moc lenivý. Ubytoval jsem se po jedenácté hodině. Kolo mi dali do garáže a mne přidělili dvoulůžkový pokoj za cenu jednolůžkového. Osprchoval jsem se a udělal průzkum u pokojských. Tak jsem našel prostorný jednolůžák s velkým oknem a po dohodě s recepční jsem se tam přestěhoval,

Prošel jsem se necelé 3 km k oceánu, u kterého leží zdejší nákupní středisko. Ani nákupy, ani oceán a pláž mne nijak nezaujaly. Zpátky už jsem necapal a vzal jsem si mototaxi (tuk-tuk) za 4 Sol. To je zdejší cena za jízdu po městě, bez ohledu na vzdálenost.

Huacho: Pohled na pláž z terasy obchodního centra

Huacho: Pláž

Vyrazil jsem už před osmou, abych ujel co nejvíce. Do Limy bylo přes 150 km a já bych tam rád zítra byl. To znamená dneska ujet tak stovku, abych měl zítra čas na hledání bydlení. No, ranní výjezd mi byl málo platný. Foukalo udatně už od rána, jak se ostatně dalo čekat a tak jsem odevzdaně šlapal a nekoukal na tachometr, aby mě ta závratná rychlost 11 km/h příliš nedeprimovala. Krajina ve mne také nevzbuzovala žádné nadšení. Písečná poušť zabraná důlními společnostmi, občas jejich městečko z miniaturních montovaných domků, veřejnosti nepřístupné.

Dostal jsem hlad a trochu ho ukojil až po 50 km, kdy se objevila vedle silnice kuča s nápisem Restaurante. Ale byli v ní lidé ze dvou aut, tak jsem to riskl. Dal jsem si jen slabou kuřecí polévku. Byla levná, za 3 Sol, to byla její jediná přednost. K tomu jsem dostal sklenici se šťávou (voda + sirup). Všichni okolo to pili. Já se zkusmo napil a nechal to být. Nebudu riskovat žaludeční potíže v závěru cesty.

Silnice byla vzhůru dolů, krajnice skoro pořád zavátá pískem. Spousta kamiónů a všichni na mne troubili o sto šest. Ve sjezdech jsem musel vždy před příjezdem kamiónu zastavit a přesunout se na zavátou krajnici. Dělat to při jízdě by byl docela slušný risk, vrstva písku byla až 10 cm vysoká a dostat v ní smyk, mohl bych skončit pod kamiónem. Po jedné hodině se vítr trochu unavil a mohl jsem po rovině jet svých 15 km/h. Pustina skončila, projížděla se "zóna poblada", tedy obydlená oblast. Ve vesnicích byla krajnice snad nejhorší, protože pod pískem byly ještě skryty výmoly, které mne při nedostatku pozornosti tvrdě vykopávaly ze sedla.

Přišlo mi, že čím blíž k Limě, tím více byli řidiči agresivní. I ti chudáci v mototaxi, kteří jinak na volné silnici se mnou byli solidární, mě tady tvrdě tlačili ze silnice. "Jo, to si asi ještě užiješ, amigo", říkal jsem si. Přijel jsem do Chancay, u silnice stály autobusy na Limu a průvodčí lovili zákazníky. Zeptal jsem se, jestli mne vezmou s kolem. Samozřejmě, žádný problém. Zastavil jsem se a začal uvažovat. Zítra ráno bych to mohl dát autobusem do Limy. Ten končí na Terminal Norte, odkud je asi 15 km do historického centra. Původně jsem myslel, že budu bydlet v Miraflores, což je nejbezpečnější čtvrť Limy na pobřeží Pacifiku. Žijí tam bohatí lidé a ti si bezpečnost hlídají. Do historického centra je to z Miraflores 10 km, veřejná doprava prý plná zlodějů. Musel bych asi jezdit taxíkem. Takhle se na 3 dny ubytuji v historickém centru a na poslední 3 dny přejedu do Miraflores. Plán byl hotov.

Chancay

Díky plážím a blízkosti Limy je Chancay zaměřeno na místní turistický ruch. Důsledkem je spousta ubytovacích možností a slušně nízké ceny. I když, v hotelu na náměstí chtěli 120 Sol a v hospedaje o ulici dále měli údajně plno. Já si ale vybíral podle toho, zda mohu dovnitř zajet s kolem a zda mi na pokoji bude fungovat wifina. Na třetí pokus vše klaplo. Ještě jsem chtěl na pokoj nějaký stolek a tak mi ho majitel přinesl z vedlejšího pokoje.

Chancay: Na trhu

Chancay: Skvělé ceny ovoce a zeleniny na místním trhu, široká nabídka

Vyrazil jsem do města a první požadavek byl ukojit žízeň. Koupil jsem sedmičku chlazeného piva Crystal, průběžně jsem upíjel a přitom procházel zdejším rozsáhlým trhem. Nakoupil jsem ovoce za neskutečně levné ceny - kilo manga za 2 Sol, kilo jahod za 1,5 Sol (právě je sezóna, jako u nás začátkem června), pár granátových jablek, výtečné růžové banány (zvenčí vypadají stejně, uvnitř nejsou bílé, ale růžové) a jednu pitahayu (dragon fruit). Ta byla nejdražší, za kilo zde chtějí 20 Sol. Přitom jsem pořád držel tu poloprázdnou lahvinku piva, gringo jako vyšitý. Přišel jsem na náměstí obhlédnout folklórní slavnosti. Policista významně zíral na láhev, ale netroufl si nic podotknout. Teprve potom jsem uviděl velký nápis, zakazující "bebidas alcoholicas" na Plaza de Armas.

Chancay: Folklórní slavnosti na náměstí

Chancay: Folklórní slavnosti na náměstí - hoši trénují před vystoupením

Žízní už jsem netrpěl, vyrazil jsem k Pacifiku. Tam mne šokovala stavba El Castilla. To je zpotvořenina středověkého zámku, která slouží jako hotel a také jako prostor pro různé akce. Momentálně se opravuje, ale ubytování v něm funguje. Tak to mne opravdu nelákalo.

Chancay: Pobřeží Pacifiku

Chancay: Pobřežní silnice,v pozadí El Castillo

Chancay: El Castillo, momentálně v rekonstrukci

© Prožil, napsal, vyfotografoval Jiří Bína