Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy (a že měl i jiná potěšení, dodávám já).

Lima

Autobusem do Limy

Ráno jsem si pospal, došel se na tržiště nasnídat. Potom jsem popojel zhruba kilometr na křižovatku, kde stály dva busy do Limy. Průvodčí mi hned otevřel velký prostor pod busem a chtěl, ať tam strčím kolo i s nasazenými brašnami. To se mi nezdálo příliš praktické. Brašny jsem sundal a kolo musel naklonit, abych ho prostrčil dveřmi. S brašnami by to nešlo. Kolo jsem popruhem přitáhl ke konstrukci, aby se po cestě nemlátilo. Do autobusu jsem si vzal jenom řídítkovou brašnu s foťáky.

Autobus byl typický "sběrač". Žádný jízdní řád, vyjede až když je dostatečně naplněn. Za čtvrt hodiny byla obsazena všechna místa a vyjeli jsme. Cena lidová 5 Sol, na to jsem dostal jízdenku a dalších 5 Sol za kolo, samozřejmě bez dokladu. Tak to dělají skoro po celém světě, peníze za větší náklad jde posádce.

Byl jsem zvědav, kudy pojedeme. Buď je možné jet po staré panamerikáně (Serpentine), okolo pobřeží. Mezi cyklisty je známá svou nebezpečností, silný provoz, žádná krajnice a strmý sráz po pravici. Na kole se jezdí po nové panamerické dálnici, která pár km za Chancay překonala výškový rozdíl 400 m. Přitom to bylo v silné mlze a protivítr také nezahálel. Tady bych si užil.

Lima: Zahuštěná doprava, žádný prostor pro cyklistu

Asi 40 km před cílem začala silnice projíždět hustou zástavbou v těch nejchudších čtvrtích. Krajnice často chyběla, zato provoz byl enormní. Čím blíže centru, tím větší mazec. Permanentní zácpa, auta z vedlejší se cpala na hlavní s rizikem nabourání, jinak by je tam nikdo nepustil. V duchu jsem si gratuloval, jak jsem to skvěle vymyslel. Tady šlo opravdu o kejhák a v závěru tříměsíční cesty by bylo pitomé, nechat si na silnici ublížit. Pro ilustraci, necelých 80 km jsme jeli 3,5 hodiny.

Autobus mne vysypal na konečné na Av. Grau, zůstal jsem v něm poslední. Když jsem na chodníku dával brašny na kolo, přišel ke mně policista. Nejprve se mne ptal odkud jsem a odkud jedu a jak dlouho mi to trvalo. Potom mi řekl, abych odtud vypadnul co nejrychleji směrem do historického centra, že je zde nebezpečno. A abych nikdy nechodil na jih od této oblasti, tam jsou prý fakt zabijáci.

Ubytování jsem měl zamluvené v hostelu hned u Plaza de Armas, což bylo necelé 3 km. Nasadil jsem reflexní vestu a vyjel. Nebyla mi moc platná, najížděli na mne a troubili, aby mi dali najevo ať vypadnu. Chvíli jsem jel po chodnících, potom chodců přibylo a já chvilku jel po ulici a vždy po nějakém těsném přiblížení zase kolo vedl mezi lidmi na chodníku. Až když jsem odbočil do historického centra, tak jsem chvíli nerušeně jel (je tam totiž troubení zakázáno).

Deja vu

Přijel jsem k náměstí, to bylo obehnané zátarasy, policisté na ně pouštěli jenom lidi s propustkami. Snad nedopadnu jako v Quitu, děsil jsem se. Policajty jsem ukecal, pustili mne. Projel jsem napříč prázdným náměstím, zase překonal zábrany a po 50 metrech jsem byl v Hostalu Yaki. Mojí rezervaci z booking.com sice neměli, ale měli volno. Vynesl jsem brašny a kolo do patra a potom si mohl vybrat pokoj. Velký pokoj s balkónem na pěší zónu s předsíní a kvalitní koupelnou a záchodem. Trochu zádrhel byl v tom, že chtěli zaplatit pouze v USD, cena v Sol byla o polovinu dražší než dolarová. Sáhl jsem do rezerv, otevřel obálku s dolary a zaplatil si na tři dny. Potom si mne fotili u české vlajky na facebook a měli radost, že mají v hostelu takového exota.

Lima: Hostal Yaki - česká vlajka, u které mne fotili na jejich facebook

Došel jsem do blízkého supermarketu, nakoupil něco jídla a pití. A potom jsem vyrazil na obchůzku blízkého okolí. Náměstí bylo stále uzavřeno, chystal se tam nějaký koncert. Uvidím, co z toho bude. Při zpáteční cestě už za soumraku mne zase odmítali pustit přes zátarasy. Měl jsem vizitku hostelu, ukazoval jsem jí policistovi a on, že mne tam nepustí. Zeptal jsem se ho, zda umí číst, aby si přečetl adresu. To se ho trochu dotklo. Já si ještě přisadil, ať mne odvede na policejní stanici, že se vyspím tam. Kapituloval a pustil mne skrze zábrany.

Lima: Policisté hlídkují na Plaza de Armas, v pozadí prezidentský palác

Lima: Plaza de Armas - Cathedral de Lima v pozadí

Lima: Plaza de Armas - domy naproti katedrále

Lima: Jesličky v paláci na Plaza de Armas

Lima: Kostel Santo Domingo

Lima: Kostel Santo Domingo - boční kaple

Sobotu jsem věnoval prohlídce města. Obešel jsem všechny proslulé pamětihodnosti, to jsou zejména kostely a koloniální domy. Většina kostelů je otevřená v době bohoslužeb. V sobotu bylo ale v kostelích spousta svateb a tak byly otevřeny skoro po celý den. Některé z koloniálních domů jsou zpřístupněny jako muzea, ale většina přístupná není.

Lima: Plaza San Martín

Lima: V pozadí proslulý Grand Hotel Bolívar - historicky první top hotel v Limě

Lima: Parque La Muralla - pozůstatky bývalých hradeb

Lima: Historické centrum je prošpikováno nákupními pasážemi plnými šuntu

Šel jsem se podívat také do zdejší čínské čtvrti, ale ta není nic moc. V jejím sousedství leží centrální tržiště a tam jsem potřeboval nakoupit věci na zabalení kola do letadla. Letos nebudu shánět krabici a kolo zabalím jenom do smršťovací fólie, brašny nastrkám do velkého pytle. Na tržišti mne třikrát poslali do jiného krámku, roli fólie jsem sehnal. Je sympatické, že když něco chcete a v krámu to nemají, s klidem vás pošlou ke konkurenci.

Lima: Čtvrť Rimac - kostel San Lázaro

Lima: Řeka Rímac, za ní stejnojmenná čtrť

Lima: Svatba v kapli katedrály - v sobotu jich byly plné kostely

Lima: Auto pro novomanžele čeká před katedrálou

Vynášení mariánských soch

V každém kostele mají oblíbenou mariánskou sochu, kterou občas v neděli nosí po městě. Ovšem 8. prosince na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie je průvod se sochou snad povinný. Někde je to komorní, někde s velkým průvodem. Sochy jsou načančané, ozdobené čerstvými květinami. Většinou se sochy nosí na márách a u těch větších je to poctivá dřina. Přitom je to pro chlapy čest, být nosičem. Někde si to zjednodušili a máry mají přidělané nohy opatřené kolečky.

Lima: Iglesia Las Nazarenas - zdobení mariánské sochy na nedělní vycházku po městě

Lima: Iglesia de la Merced - působivá fasáda

Lima: Kostýmy připravené před průvodem

Lima: Jedna z mnoha kapel, která hrála v průvodu

Lima: Městští hodnostáři vyvážejí madonu z Iglesia de la Merced na čele průvodu - jsou to slaboši, socha je na kolečkách, jinde to chlapi nosí na ramenou

Lima: Jedna ze společností, která se zúčastnila průvodu

Průvod, který vycházel z kostela De la Merced patřil k těm největším a nejzábavnějším. Sochy se ujali hodnostáři města, dokonce byl i projev, který po minutě předčasně ukončila rázná a hlasitá muzika. Za soškou potom tančily maškary či krojované skupiny, doprovázené vlastní kutálkou. Některé masky byly těžké, zakrývaly celou hlavu i horní polovinu těla a tanečníci v nich předváděli neskutečné výkony. A vydrželi to tři čtvrtě hodiny. Občas museli masku sundat a bylo vidět, jak jsou zpocení a unavení.

Lima: Něžná dívenka a za ní chlapi v těžkých maskách, kteří předváděli fyzicky náročné tance v šíleně rychlém rytmu

Lima: Šéf souboru šel svými tanečními kreacemi všem příkladem

Lima: Některé masky byly děsivé

Lima: Čerti ve zdejším podání s vidlemi na hříšníky

Lima: Čert

Lima: Parta s řehtačkami

Lima: Gangsteři se samopaly byli taky dobří

Lima: Hudebníci se snažili o co nejhlučnější projev

Lima: Průvod prochází před domem, kde jsem bydlel - okno vpravo nad obchodem Bata

S focením podobných akcí mám docela potíže. Je to všechno tak lákavé, barevné, cizokrajné, že nadělám fotek jak máku. Navíc aparáty Sony, které používám, umí fotit rychlostí 24 snímků za vteřinu. Když si to nastavím, dotknu se spouště a hned mám dalších 5 fotek, ne-li více. Hlavní problém je s výběrem finálních obrázků. Jednak nejsem schopen na malém a nekvalitním monitoru mého cestovního notebooku rozlišit správnou kvalitu fotky a také si vybrat tu nejlepší ze sekvence třeba 10 fotek. Všechny jsou technicky v pořádku (díky skvělé technice foťáků), ale která z nich je ta nejlepší, toť otázka.

Lima: Tak bacha, chlapi ...

Lima: Je to jako vždycky, i starší a rozměrnější dámy si to užijí

Lima: Stará parta to také dovedla rozpálit

Lima: Opičáci

Lima: Někdy se v masce nedalo vydržet a bylo třeba se ochladit

Dalším problémem je stanoviště fotografa. Všude spousta lidí, kteří se pletou do záběru. Průvod vyplnil skoro celou šíři ulice a při expresivních tancích chlapi vykopávali nohama tak vysoko, že jsem se bál, že dostanu do zubů. A průvod člověka žene dopředu, musí před ním pořád ustupovat. Nakonec jsem to vyřešil obstojně. Stoupl jsem si za stožár lampy veřejného osvětlení a průvod okolo mne plynul, aniž bych byl inzultován.

Lima: Plechové hlavy se také činily

Lima: Mladý chlapec s řehtačkou

Lima: Na Plaza de Armas před katedrálou

Lima: Průvod na Plaza de Armas

Svátek neposkvrněného početí Panny Marie

Večer jsem si šel prohlédnout muzeum a katakomby u baziliky San Francisco. Bylo to velmi působivé, krásné interiéry a tisíce lidských kostí v katakombách. Ale nesmí se tam fotografovat. Před bazilikou vynášeli mariánskou sochu klasicky na márách, které neslo snad 30 lidí. Venku jí na pódiu zahráli a zazpívali písničky, potom stříleli petardy a vystřelovali papírové konfety a sochu pomalu nesli zpátky do chrámu. Před portálem jí ještě otáčeli kolem dokola, aby se snad mohla rozhlédnout po okolí, než bude zase zavřená v kostele.

Lima: Basilica y Convento de San Francisco de Lima

Lima: Plot okolo kláštera sv. Františka

Lima: Basilica San Francisco - zde vynášeli madonu v podvečer

Lima: Basilica San Francisco - vracení madony do chrámu

V mezidobí mezi náboženskými průvody jsem se vydal do Muzea umění. To leží v Parque De La Exploración, tedy už kousek za historickým centrem. Budova pěkná, skoro žádní návštěvníci. Sbírky od předkolumovských artefaktů, přes středověké náboženské obrazy až po modernu devatenáctého století. Muzeum inzerovalo také moderní světelnou uměleckou prezentaci. Byla to tmavá místnost, na podlaze matrace a na stěny byly promítány barevné šmouhy. Nemohl jsem vyzkoušet, jak to na mne působí. Na matracích spala dvojice mladých lidí a já je nechtěl rušit.

Lima: Museo de Arte de Lima - paraván

Lima: Museo de Arte de Lima - šamanská hůl

Lima: Museo de Arte de Lima - Peréz de Alesio - Svatá rodina - okolo roku 1600

Lima: Museo de Arte de Lima - Anonym z Cuzca - Ježíš spasitel světa - cca 1670

Lima: Museo de Arte de Lima - lavička ve člunu

Lima: Museo de Arte de Lima - vnitřní patio

Přidávám několik obrázků z města. Představitelé města mají snahu zpřístupnit historické centrum cyklistům, alespoň o víkendech. Některé ulice jsou zavřené, samozřejmě že fyzicky plotem, jinak by se vjezdu aut nezabránilo. Rovněž na dálnicích, je-li tam snížena rychlost, je za značkou pořádný retardér. Bez něj by na to každý řidič hodil bobek. Městu se daří zvětšovat i počet pěších zón, řada z nich je trvale vyhrazena jenom pro pěší. Je na nich spousta obchodů a zásobování se děje brzy ráno nebo pozdě v noci.

Lima: Doslova 'Pizarrovou šachovnicí bez auta' - druhou a poslední neděli v měsíci, což jsem zrovna stihnul

Lima: Metaři

Lima: Revoluce proti korupci - to známe z domova

Lima: Taneční soutěž pro příchozí

Satisfakce

Na Plaza de Armas jsem potkal dva mladé kluky z Chile, kteří chtějí dojet až na Aljašku. Ptal jsem se jich, jestli až do Prudhoe Bay, jednoho z nejsevernějších měst kus za polárním kruhem. Tam to jezdí ti největší tvrďáci. O něm nic nevěděli a že pojedou jenom do hlavního města (napověděl jsem jim Anchorage). Do Limy přijeli autobusem z jihu. Večer pojedou autobusem do Huarázu, nebudou to přece do těch 4000 metrů šlapat. Nechci se vytahovat, ale kdyby mi bylo třicet, jako bylo jim, tak bych si to určitě vyšlápl.

Přejezd do Miraflores

Historickou část Limy jsem měl prohlédnutou. Na poslední tři noci jsem se chtěl přesunout do moderní a bezpečné čtvrti Miraflores, která leží na pobřeží Pacifiku. Navigace mi v cyklistickém režimu našla cestu přes čtvrť Victoria, před níž mne varoval policista při příjezdu. Navrhl jsem si větší objížďku, abych se vyhnul případnému nebezpečí. Pas, kreditky a peníze si dal do břišního pásu a v kapse šortek si nechal jenom 50 Sol. Kdyby mne přepadli a já neměl u sebe nic, bylo by to podezřelé a začali by hledat.

Chvilku před polednem jsem vyjel. Tedy nevyjel, vyšel. Nejprve jsem vedl kolo po pěší zóně, kde byla spousta lidí a nerad bych někoho sestřelil. Potom jsem částečně kolo vedl a částečně jezdil po chodníku. Problém byl vůbec přejít silnici po přechodu na zelenou, neboť na něm stály kolony aut a já bych se mezi nimi neprotáhl. A tak jsem v klidu čekal až to bude sichr, abych nic nepokazil. Takhle jsem zdolal první tři kilometry.

Lima Miraflores: Pracovník 'dopravního podniku' hlídá vjezd na autobusovou zastávku

Potom jsem začal jezdil ve vyhrazených pruzích pro autobusy. Tady by se na zákaz jízdy po nich každý řidič vykašlal a tak je mají okolí zastávek vymezeny dopravními kužely. Uprostřed vjezdu do pruhu je další kužel a u něj stojí zaměstnanec městské dopravy. Když jede autobus, dá kužel stranou a po jeho průjezdu zase pruh uzavře. Já to na kole s přehledem projel a dokonce mi asi dvakrát dali kužel stranou.

Lima: Avenue Arequipa - cyklostezka vlevo, chodník pro pěší vpravo

Potom se objevila cedule Ciclovia a to mne fakt nadchlo. Uprostřed frekventovaného hlavního tahu do Miraflores vedla cyklostezka a souběžně s ní chodník pro pěší. Samozřejmě se děly zdejší obvyklé prasárny, kdy na příčné silnici stojí naštosovaná auta, která nestihla křižovatku projet a brání tak cyklistům v jízdě. Ale to už bylo to nejmenší. Cyklostezka vedla až do Kennedyho Parku, na jehož okraji jsem měl zamluvené bydlení. Vše klaplo, dokonce jsem mohl zaplatit kreditkou a nemusel běžet do bankomatu.

Na letiště vede jediná silnice, vždy řádně zacpaná. Vzdálenost 13 km jezdí auta zhruba hodinu a půl, řekli mi v turistických informacích. Jezdí tady speciální autobus, který má zastávku asi 100 m od mého hostelu. Byl jsem se tam podívat a místo na kolo v autobuse mají. Teď už se musím jenom rozhodnout, zda k autobusu dotlačím naložené kolo a zabalím až na letišti, nebo zda mám zabalit už v hostelu a ta dvě těžká zavazadla postupně dovláčím ke 150 m vzdálené zastávce. Ať se rozhodnu jakkoliv, na letiště na kole nepojedu.

Miraflores

Město evropského střihu protkané cyklostezkami a cyklopruhy, které ač neradi, musí zdejší anarchističtí řidiči respektovat. Vedení města si opravdu dává záležet na bezpečnosti. Policisté jezdí na segway a na kolech, hlídkují poblíž možných krizových míst, například u tmavých podchodů. Díky tomu mohu celý den chodit s "velkým" foťákem na rameni, což jsem si v historickém centru mohl dovolit nanejvýš jen na hlavním náměstí. Úsilí se vyplatilo a Miraflores se stalo jak základnou baťůžkářů, tak i bohatší klientely dražších hotelů. Nabídka bydlení je veliká, ale cenová úroveň také. Nicméně za bezpečnost to rozhodně stojí.

Lima Miraflores: Výškové budovy

Lima Miraflores: Pohled na pobřeží směrem k jihu

Lima Miraflores: Restaurace La Rosa Nautica

Lima Miraflores: Obchodní centrum Larcomar

Dalším tahákem je blízkost Pacifiku s plážemi táhnoucími se několik kilometrů okolo pobřeží. Pláže jsou díky vysokým pobřežním útesům úzké a ještě více je zužuje silnice (skoro dálnice) vedoucí okolo pobřeží. Na jejím okraji je vysokým obrubníkem oddělená cyklostezka. A v útesech je umně zakutáno zdejší velmi populární nákupní centrum Larcomar (drahé jako prase, dodávám).

Lima Miraflores: Park Kennedy je plný koček

Centrem čtvrti je Park Kennedy, u něhož jsem bydlel. Další, trochu pochybnou atrakcí, je Parque Del Amor. Nevzhledná socha dvojice v milostném roztoužení je jeho ústředním bodem. Okolo je ale hezký park s krásnými výhledy na oceán pod strmými útesy. V parku jsou hřiště pro děti i dospělé a přes den to tam kolotá životem.

Lima Miraflores: Parque Del Amor s pověstnou sochou, inspirující zdejší mládež

Lima Miraflores: Socha dvojice 'v akci' v parku Del Amor

Lima Miraflores: Hoch předvádí v parku svým kamarádům skoky na laně napjatém mezi dva stromy

Lima Miraflores: Pobřeží - pláž, bazény a hřiště, frekventovaná silnice

Lima Miraflores: Maják

Za soumraku vás upoutá rozsvícený obří kříž na vzdáleném poloostrově ve čtvrti Chorrilos. To je zároveň signálem, že je procházka u konce a je třeba se uchýlit do některé z mnoha místních hospod, které mají zrovna příhodně happy hour.

Lima Miraflores: Za soumraku rozsvítili na polostrově ve čtvrti Chorrilos velký kříž (úplně vpravo)

Lima Miraflores: Kříž na polostrově ve čtvrti Chorrilos byl postaven na počest papeže Jana Pavla II

Čtvrť Barranca

Sousední čtvrť na pobřeží má uměleckou pověst. Tu ještě posiluje spoustou "murals", maleb na zdích, kterými je město "vylepšeno". Dojel jsem tam autobusem veřejné dopravy, jízdenka byla za 1 Sol. Prohlédl jsem si dřevěný most, který je proslulý tím, že si tam dvojice dávají první rande. Na mostě jsem neviděl nic zvláštního, možná že už jsem na to moc starý.

Lima Barranco: Umělecká čtvrť Barranco si svoji popularitu upevňuje malbami na zdech (murals)

Lima Barranco: Murals se šamanskou tématikou (viz třetí oko na čele)

Lima Barranco: Pobřežní útesy

Došel jsem k pláži. V pozadí pár surfařů a na pláži skupina policistů při prověrce fyzické zdatnosti. Při návratu okolo mne někteří běželi a nadávali tak zdatně, že jsem tomu i já rozuměl. Ale dlužno dodat, že to byli chlapi tak okolo padesátky a byli fakt ve formě. S těma bych se rozhodně nepral.

Lima Barranco: Pláž - skupinka vlevo jsou policisté při prověrce fyzické výkonnosti

Lima Barranco: Kormoráni si oblíbili stožáry veřejného osvětlení

Lima Barranco: Veverka na zahradě domu

Poslední den před odjezdem na letiště jsem potřeboval nějakou fyzickou aktivitu. Koleno už mne naštěstí nebolí a proto jsem zvolil delší procházku do finančního centra Limy, čtvrti San Isidro. Ta je stejně bezpečná jako Miraflores, což není samozřejmě jen tak. Stojí to spoustu peněz, ale nějaký druh policisty se objeví každých pár minut. Kromě státní policie je zde policie turistická, dopravní a v parku El Olívar byla dokonce speciální jednotka pouze pro tento park.

Lima San Isidro: Parque El Olivar - 300 let starý olivový háj uprostřed města

Lima San Isidro: Parque El Olivar - žentour na drcený syrových oliv

Lima San Isidro: Parque El Olivar - detail historického lisu na olivy

Park je rozlehlou oázou v centru San Isidro. Rostou v něm 300 let staré olivovníky a je o ně vzorně pečováno. Okolo parku domy bohatých lidí a také několik ambasád. V parku pilně pracovalo asi 50 lidí, čistili rybníčky, starali se o zeleň a opravovali dětská hřiště.

Lima San Isidro: Parque El Olivar - želva v jezírku

Lima San Isidro: A Ježíšek byl do rána pryč

Z olivového háje jsem se šel projít k moři a trefil se přímo k majáku. Nedalo se nic dělat, nic mne nebolí a tudíž jsem musel sestoupit k pobřeží oceánu. U pobřeží v peruánském halabala stylu působí několik surfařských škol. A hned do mne začali hustit, že mne to naučí. Ptal jsem se, jak dlouho to potrvá. "No, alespoň tři dny než se poprvé svezeš. To je blbý, já zítra odlítám. Mira, amigo, vypadáš šikovně, k večeru už se svezeš na vlně." Samozřejmě jsem do toho nešel. Viděl jsem v moři desítky jejich svěřenců. Když se někdo z nich svezl 5 metrů po vlně, byla to událost.

Lima Miraflores: Stanoviště surfařských škol, mne nepřemluvili

Lima Miraflores: Konečně jedu amígos

Lima Miraflores: Surfařské zátiší

Lima Miraflores: Silně jetá socha delfína, La Rosa Nautica v pozadí

Od moře se Miraflores jeví impozantně, strmé útesy a nad nimi se tyčí moderní výstavba. Vrátil jsem se stejnou cestou nahoru, jinak to nejde. V turistických informacích jsem si koupil lístek na autobus na letiště. Už jsem se rozhodl, kolo zabalím až na letišti. Dokud mám totiž pojízdné kolo s brašnami, není pro mne problém popojít pár set metrů. Se dvěma dvacetikilovými balíky by to byl docela problém.

Lima San Isidro: Módní salón specializovaný na Císařovy nové šaty

Lima Miraflores: Nákupní středisko Larcomar je zakomponováno ve svahu

Lima Miraflores: Pohled z mola od restaurace La Rosa Nautica

Vrátil jsem se do města a šel řešit dárky pro vnoučata a mou drahou ženu. Ta nikdy nic nechce, ale dobrý dárek samozřejmě ocení. Letos jsem to moc neřešil, vnoučata jsou velká a žena taky dospělá. Pouze s tříměsíční Madlenkou jsem docela váhal. Chtěl jsem jí koupit buď figurku lamy z kvalitní lamí vlny, nebo místní indiánskou hadrovou panenku s miminem. Zdravotní důvody mne nakonec od toho záměru odradily. Vlnu z lamy by si asi cpala do pusinky a u indiánských panenek člověk neví, z čeho jsou udělány, kde se válely a kdo nad nimi tuberácky chrchlal. Nakonec jsem zvolil civilizované řešení.

Zarezlá sedlovka

S ní jsem míval problémy i v minulosti a proto zakrývám oblast vstupu do rámové trubky gumovým těsněním vyrobeným ze staré duše. V minulosti většinou stačilo sedlovou trubku prostříkat WDčkem a po pár hodinách kolo položit, šlápnout na špičku sedla a bylo vystaráno. Tady se mi to nepovedlo, sedlová trubka se ani nehnula a sedlo se protočilo v uchycovacím kloubu. To jsou holt ty přímořské kraje, vzduch prosycen solí, občas zaprší a už je problém. Nechtěl jsem se s tím smířit, sedlo potřebuji při balení zastrčit do rámové trubky co nejhlouběji.

Sám jsem to nezvládl, musím do dílny. Dalo by se jít do autodílny, ale tam by mi mohli z neznalosti rozstřelit 22.5 roků starý rám a to bych určitě nebyl rád. Odchytil jsem prvního cyklistu, ten mne nasměroval do správné oblasti poblíž centrálního tržiště. Potom jsem se doptával vždy v železářství a na tři dotazy jsem se k maličké dílně dostal. Dohodl jsem se s opravářem, kolo dovezl. Potom jsme s tím zápasili. Šetrně to uvolnit nešlo, šlo to jedině hasákem. Sedlová trubka sice nepraskla, ale už na ní nebude spolehnutí. Doma koupím novou - stojí pár korun. Po tomto úsilí jsem zaplatil 10 Sol, žádná drahota. Zbytek hotovosti se silně tenčí, ale zřejmě vystačím bez dalšího výběru z bankomatu.

Poučení jazykové

Naučil jsem se trochu základní španělštiny a byl jsem opravdu překvapen, co všechno jsem byl schopen vyřídit, na co se doptat a to, že mi lidé rozuměli. Někdy to bylo až směšné, tázaný nabyl dojmu, že vládnu španělštinou a začal mi obsáhle líčit cestu ke mnou poptávanému cíli. Já z toho lovil derecha, izquierda, todo recto, tres cuadras, última esquina. A skoro vždycky jsem tam podle popisu trefil. Je to také tím, že zdejší lidé mají snahu rozumět a domluvit se.

Huaca Pucllana

Pokoj jsem vyklidil 11 hodin, věci a kolo nechal ve skladu. Potřeboval jsem nějak smysluplně strávit čas do odpoledního odjezdu na letiště. Šel jsem si tedy prohlédnout pyramidu Pucllana, která byla čtvrthodinku volné chůze od hostelu. Smí se tam pouze s průvodcem. Počkal jsem na prohlídku v angličtině, nejprve jsem byl s průvodkyní sám a potom se připojili ještě 3 lidé. Pyramida byla vystavěna okolo roku 200 našeho letopočtu a po 500 letech byla opuštěna, protože Limu dobyla jiná kultura. Ta pyramidu používala jako pohřebiště. Archeologický výzkum se provádí již 50 roků. Jde to pomalu, nejsou peníze - město, ani stát, nepřispívá a tak financování leží na bedrech soukromých donátorů. Před započetím vykopávek to byl prostě hliněný kopec, po kterém jezdili kluci na motorkách.

Lima Miraflores: Huaca Pucllana - hlavní pyramida

Lima Miraflores: Huaca Pucllana - rozsáhlé vykopávky přímo v městě

Lima Miraflores: Huaca Pucllana - ukázka skladování potravin - váza má dekor žraloka

V rámci prohlídky byla i malá zoologická zahrada s alpakami a políčko s hlavními rostlinami používanými v kuchyni. Měli tam i dva peruánské bezsrsté psy. Ti mají výrazně vyšší tělesnou teplotu než obyčejní psi a lidé je běžně používají k nahřívaní prochladlých zad a podobně. Sáhl jsem si na něj a opravdu topil jak piliňáky.

Lima Miraflores: Huaca Pucllana - průvodkyně nám ukazuje peruánského bezsrstého psa - má dva doma

Lima Miraflores: Na útesech

Lima Miraflores: Umělecké dílo v parku - autor José Tola De Habich

Lima Miraflores: Umělecké dílo v parku - socha básníka Antonia Cisnerose

Pýcha předchází pád

Před čtvrtou jsem si vyzvedl svůj náklad. Kolo s brašnami popovezl 150 metrů k zastávce letištního autobusu. Napadlo mne otočit řídítka a udělal jsem dobře, jinak by se kolo pod autobus nevešlo. Těch 13 km nám opravdu trvalo skoro dvě hodiny. Autobus nás nevyklopil u terminálu, ale na 300 metrů vzdáleném parkovišti. Kdybych už měl zabaleno, těžko bych se s tím vláčel přes silnice k letištní budově. Zabalil jsem za hodinku, tedy velmi rychle a pochvaloval jsem si, jak jsem to všechno skvěle a šikovně provedl.

Lima: Zabaleno jsem měl za hodinu

Ve 23 hodin otevřela společnost Copa Airlines přepážky. Při odbavení nad kolem dlouho hloubali a potom mi řekli, že mi ho nevezmou. Je prý špatně zabalené, u nich musí být v krabici. No, byl to trochu šok. Oponoval jsem jim, že jim podepíšu prohlášení, že případné poškození kol je můj risk. To však nebyl ten problém. Oni tvrdili, že takto zabalené kolo by mohlo díky špatně zakrytým kovovým konstrukcím poškodit jiná zavazadla.

Nakonec jsme se domluvili, že to nechám "profesionálně přebalit" od hochů, kteří balili kufry do stejné fólie, v jaké jsem už kolo zabalené měl. Neměli tam žádné kartony na zakrytí vystupujících částí. Prošel jsem odpadkové koše, výsledek slabý, ale něco jsem donesl. Kde nebyl papír, dali zmuchlanou fólii a potom to vše ještě jednou zatočili do fólie. Ta byla zelená, neprůhledná a tak nebyly žádné kovové části vidět. Přivezl jsem kolo k přepážce, vzali mi ho bez problémů. Možná, kdybych to měl od začátku v neprůhledné fólii, žádný problém by nenastal. Ještě jsem zaplatil 170 USD za nadměrné rozměry, i když jsem měl v ceně letenky dvě zavazadla po 23 kg, ale to je nyní normální. Ceny letenek jsou tak nízké, že každou výjimku je potřeba zpoplatnit.

Potom jsem se protrpěl zpáteční cestou domů. Považte - odlet z Limy ve 2:30, let trval 3.5 hodiny. V Panamě jsem čekal 6 hodin a potom seděl 11.5 hodiny v letadle do Istanbulu. Servis na palubě od Turkish Airlines byl vskutku mizerný. Hodinu po startu nám dali najíst, potom všichni zalezli. Roznášet vodu je ani nenapadlo, což je při takto dlouhém letu trestuhodné. Chodil jsem dozadu mámit vodu. Chtěl jsem celou láhev, abych tam nemusel tak často docházet. Nedali mi jí, vždy mi nalili jenom kalíšek vody. Jiné aerolinky na dlouhých letech nechávají vzadu několik druhů nealkoholických nápojů a drobné pamlsky, tady nechali dvě nevlídné stewardky. Potom 4 hodiny čekání na novém istanbulském letišti. Po dvou místních pivech jsem se natáhl na lavici v odpočinkové zóně a 2 hodinky se prospal. Nakonec tříhodinový skok do Prahy a návrat do normálního života.

Tak snad zase za rok, amigos.

Lima Miraflores: Půvabná murals v centru

© Prožil, napsal, vyfotografoval Jiří Bína