Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy

Hledat na kolemkolem

Soul

Letos mne to táhlo do Asie. Do Číny se mi zatím moc nechce, v Thajsku, Vietnamu, Kambodži není na podzim moc vhodné počasí a tak jsem si vybral Koreu. Samozřejmě jižní, severní mne vůbec neláká. V totalitním bolševickém režimu jsem žil více než 40 let a jsem velmi rád, že je od toho v Česku pokoj. Alespoň zatím. Korea má 5x více obyvatel než Česká republika, ale rozlohou je docela malá, jen o čtvrtinu větší než ČR. Proto jsem ještě přibral Tchaj-wan, z Taipei bych měl odletět 26. listopadu. A jak už to u mne bývá, zatím nemám ani potuchy, kdy a jak se na Tchaj-wan dostanu (na kole to nepůjde). Jak jinak, vyřeším to cestou.

Letenku jsem koupil u Emirates, byli nejlevnější a navíc mají 30 kg váhový limit na 2 zavazadla. V minulých letech jsem většinou platil extra poplatek za kolo - obvykle 100 euro. Říkal jsem si, že svých 40 kg celkového nákladu zabalím tak, abych se vyhnul mastným poplatkům za nadváhu. Moc se mi to ale nedařilo, samotná krabice na kolo měla 3 kg, krabice na věci polovic. Těžší věci jako nářadí a náhradní díly na palubu vzít nemohu, s tím by mne při odbavení vyhodili. Dělal jsem co jsem mohl, krabice s kolem a věcmi měly dohromady 33 kg a příruční zavazadlo povolených 7 kg. Nacpal bych do něj více, ale nosičová brašna má limitovaný objem. I tak jsem tam dal půlkilový zámek na kolo a cyklistické boty s kovovými kufry pro nášlapné pedály. Byl jsem docela zvědavý, co tomu bezpečáci řeknou.

Na letišti jsem vystál 40 minutovou frontu na odbavení. Přitom jsem se dozvěděl, že se lithiové baterie nesmí vozit v zavazadlech a musí se přebalit do příručního zavazadla na palubu. Naštěstí jsem v krabici měl pouze NiHm nabíjecí články a kvůli nim jsem přebalovat nemusel. Ale vzal jsem to vážně, dovedu si představit, že mají analyzátory, které lithiové baterie odhalí. Sympatická dáma u přepážky viděla mé objemné krabice a hned se ptala, zda se vejdu do váhového limitu. Já jí po pravdě odpověděl, že jsem se opravdu snažil, abych se do limitu vešel. A hned jsem jí sdělil, že už takto letím po jedenácté a tak vím, co se sluší a patří. Ona se zeptala, kde všude jsem na kole byl a docela jí to zajímalo. Ptal jsem se, kam mám dát kolo, zda ho mám odvézt k přepážce nadměrných zavazadel a ona mi řekla, že stačí, když ho dám támhle k těm krabicím. Tak jsem ji hned poslechl a tím pádem jsme na vážení kola nějak pozapomněli a bylo to v suchu.

Boj o zámek
Velice příjemný let do Dubaje Boeingem 777. Seděl jsem vedle české studentky čínštiny, která letěla do Číny na pětiměsíční studijní pobyt a téměř celý let jsme propovídali. V Dubaji mne na bezpečnostní kontrole prohrabali příruční zavazadlo, vytáhli zámek na kolo a rezolutně prohlásili, že není povolen. Nejdřív jsem jim cvičně předvedl odemykání a zamykání číslicového zámku, ale to je neobměkčilo. "No locks" tvrdili. Nechal jsem si zavolat šéfíka, ten se nejdřív zeptal na cenu (50 $) a potom zavrtěl hlavou a vyřkl verdikt "not allowed". Vyžádal jsem si dalšího šéfa, k tomu mne dovedli a ten vydal stejný verdikt, přestože jsem argumentoval tím, že jsem se v Praze ptal a tam mi to prošlo. Rozuzlení bylo nečekané. Nejvyšší šéf sídlil za bezpečnostní zónou. Mladý bezpečák, který mne po těch šéfech vodil jako cvičenou opici, mi s šibalským úsměvem řekl, abych šel na záchod, tam si zámek strčil do tašky a támhletěma schodama vyjel nahoru k bránám k letadlům. No a zámek byl zachráněn.

Po čtyřhodinovém čekání na přestup jsme nastoupili do přerostlého airbusu A380. Měl jsem opět skvělé místo, tentokrát na kraji vnitřní čtyřky (vždy chci sedadlo do uličky), ale hned za stěnou přípravny jídla. Dlouhé nohy, mohl jsem si je natáhnout a opřít o stěnu přípravny, v pohodě jsem polovinu osmihodinového letu prospal. I tak jsem se cítil na cílovém letišti Incheon docela uondán. Do centra Soulu je z letiště asi 45 km. Letiště je na ostrově a vedou z něho 2 dálnice, na nich je kolo zakázané. Dalo by se to přejet lodním přívozem a kdybychom přiletěli dopoledne, tak bych kolo na letišti smontoval a do Soulu jel na kole. Mohl jsem jet i letištním autobusem, který by mi krabici s kolem asi vzal, ale nedovedl jsem si představit, jak bych ty dvě krabice vláčel asi 2 km do hostelu, kde jsem měl zamluvené bydlení. Další možností bylo smontovat kolo a jet metrem, které má na všech stanicích nákladní výtahy, do kterých bych se s kolem vešel. To bych se ale na místo dostal až někdy o půlnoci. Nakonec jsem si vzal taxíka a věděl jsem, že mne vyjde levněji, než bych býval platil za nadváhu. Na letišti jsem si vybral hotovost, našel dostatečně velký vůz, kam se dala krabice s kolem nacpat a za hodinku už jsem bydlel.

Soul: Aktuální kurs koruny, cca 20 Kč za 1000 Won

Projevil jsem se jako inteligent a hned při vstupu do hostelu si zul boty. Ještě stále si pamatuji jekot, který na mne spustili před pěti lety v hostelu ve Fukuoce, když jsem jim botami šlápl na tatami. Nic horšího už v Japonsku snad nemůžete provést a tak jsem se toho tady vyvaroval. Měl jsem pokoj s příslušenstvím, které se ukázalo jako trochu větší skříň osazená záchodem, umyvadlem a sprchou. Pokoj byl ale velmi malý a i když se tam mé krabice (i já) vešly, šel jsem vyjednávat na recepci. Nakonec mi zadarmo dali ještě jeden pokojík, ve kterém jsem mohl uskladnit krabice a posléze smontovat kolo. Hostel je skvěle situován, do centra Soulu asi deset minut chůze. Vyrazil jsem nakoupit do nejbližšího supermarketu na Soul station. Mimochodem, bezkonkurenčně nejlevnější pivo byl Gambrinus Premium Lager v korejském obalu, půllitrová plechovka za našich 32 Kč. Dal jsem si nějaké jídlo, nalil do sebe jedno pivko a o zdejší půlnoci ulehl. Probudil jsem se za 14 hodin, zmeškal jsem snídani v ceně ubytování, ale snad jsem tak vyřešil časový rozdíl 7 hodin.

Soul: Sungnvemun - Jižní brána - podle níž jsem vždy našel místo, kde jsem bydlel

Soul: Ve městě je spousta katolických kostelů

První dojmy
Vypadá to dobře. Všude je k dostání dostatek jídla, v jídelnách mají mé oblíbené polévky ramen a udon, stejně tak jako rozličné plněné knedlíčky. Studená voda k pití zdarma je samozřejmostí, ceny jídla přijatelné. Město neoplývá žádnou krásou, ale pořád se něco děje - tu pracující stávkují, za rohem zpívá náboženská společnost a na mostě si snaží vydělat sbor urostlých bubenic. Veřejné záchodky jsou v centru všude a, pro nás nesamozřejmě, zdarma. Velice rozvinutá veřejná doprava. Informační centra pro turisty, kde jsem vyfasoval štos map, z toho několik pro cyklisty. S angličtinou se docela dá domluvit. Zatím dobrý ...

Soul: Fasáda korejského turistického centra mi byla sympatická

Soul: Jedna ze zdejších hvězd

Soul: Fanoušci populární pěvecké hvězdy nebyli úplně nejmladší

Soul: Bubenice a jejich show

Soul: Bubenice

Soul: Prezentace cyklistického klubu

Soul: Hudební festival, kde dětské soubory hrály vážnou hudbu

Město
Soul je ohromný, bydlí v něm 11 miliónů lidí, ale v centru se dá při troše dobré vůle a kondice chodit pěšky. Je zde spousta obchodů a hospůdek, po chodnících jezdí motorky s nákladem. Místo přechodů jsou na frekventovaných křižovatkách podchody, často stovky metrů dlouhé a v nich samozřejmě zase obchody. Večer se podchody stávají doménou bezdomovců, kteří se obestaví kartonovými krabicemi a takto odděleni od chodců nocují. Jsou jich v jednom podchodu desítky a většina z nich nepáchne, zřejmě díky husté síti veřejných WC zdarma. Hned za rohem hostelu byl ohromný trh Namdeamun, který zabíral několik bloků ulic a bylo v něm k dostání snad úplně všechno - kromě map. Tam jsem nakoupil plynové bomby do vařiče, ale pro silniční mapu Koreje jsem musel do knihkupectví v obchoďáku.

Soul: Namdaemun Market - jídlo dominuje

Soul : Namdaemun Market - vyvolavač

Soul: Motorka je hlavně nákladním dopravním prostředkem

Soul: Radnice s veselým obrázkem na fasádě

Soul: Deštníky před radnicí vtipně stíní vstup do suterénu

Soul: Náměstí Gwanghwamun je místem častých demonstrací, u sochy krále Sejonga už preventivně čeká policie

Soul: Kromě mostů lze říčku Cheonggyecheon přeskákat i po kamenech

Soul: Centrum je plné obchodů a hospůdek

Soul: Moderní socha Krista u katolické katedrály Myeong-dong

Historické pamětihodnosti
Centrální Soul není cyklistům příliš nakloněn, jezdit se dá po chodnících, na silnicích je velmi hustý provoz, ulice jsou nacpané auty a motorkami. To mě nijak nenadchlo a tak jsem se rozhodl se do něj už nevracet. Proto jsem se snažil projít nejvýznamnější památky. Většinu z nich poničili Japonci, některé v průběhu let vyhořely a tak je autentických památek pomálu. Nejhůře je na tom komplex paláce Gyeongbokgung, který Japonci doslova srovnali se zemí a dneska je k vidění zdařilá replika dokončená před 4 roky. Stejně mne zdejší památky moc neberou, všechny mi připadají na jedno brdo, prostě mi nejdou do oka. Výjimkou byly vodní altánky v tajné zahradě paláce Changdeokgung. Podívejte se na obrázky a posuďte sami.

Soul: Palác Deoksugung je v samém centru města