Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy
Hledat na kolemkolem
Japonsko, ostrov Kjúšú
Fukuoka, Dazaifu, Hite, Amagasa, Yufuin, Oita, Usuki, Naokawa, Hyugo, Mimi, Miyazaki, Tano, Aoidake, Miyakonojo, Kagoshima
Na lodi jsem se překvapivě dobře vyspal. Moře neházelo, nikdo nechrápal (možná kromě mne) a ležení na tenké matraci bylo příjemné. Hlavní příčinou byla pravá japonská lázeň, s židličkami před zrcadly, před nimi ruční sprchy a každý Japonec se alespoň 10 minut myje, než se ponoří do lázně. Byly tam 2 bazénky s různě teplou vodou, vylehával jsem v nich skoro půl hodiny a jedno pivo vše dokonalo, spal jsem okamžitě.
Busan: Spaní v ekonomické třídě na trajektu do Japonska
S kolem to bylo komfortní, zejména ve srovnání s trajektem na ostrov Jeju. V Busanu jsem kolo odevzdal, vybral brašny, které na něm měly zůstat. Ochranka je prohnala skenerem a já je znovu připnul na nosiče. Po přistání ve Fukuoce jsem se o nic nestaral, prošel jsem pasovou kontrolou a kolo již na mne čekalo. Pracovníci karantény potom omyli jeho pláště dezinfekcí, ale čekali s tím na mne, abych u toho byl. Do Japonska mne pustili bez problémů, pouze chtěli na vstupním formuláři vyplnit místo pobytu, které jsem nechal prázdné. Trvali na tom, nic jsem jim proto nevysvětloval, vzpomněl jsem si na business hotel, kde jsem párkrát před 5 lety spával, napsal Toyoko Inn a všichni byli spokojeni.
Fukuoka: Přístavní terminál Hakata
Fukuoka: Přístav Hakata
Ve Fukuoce jsem se nechtěl zdržovat, před 5 lety jsem tady začínal svůj tříměsíční japonský výlet. Původně jsem chtěl jet co nejkratší cestou do Kagoshimy. Ráno ale bylo hezké počasí, proto jsem se rozhodl přejet ostrov na východní pobřeží a okolo moře do Kagoshimy. Nejprve ale do Dazaifu, kde je několik klášterů, které jsem ještě neviděl. Navigace mne, kupodivu, bezproblémově protáhla městem. Chtěl jsem dojet do Hite, ale toto velké město mapa na mé GPS vůbec neznala (stejně jako neznala korejský Soul).
Nejprve jsem potřeboval hotovost. Bankomat v přístavu uměl jen japonsky. Zkoušel jsem to ve všech convenience storech na které jsem natrefil. Bankomaty v Lawson Station a dalších obchodech buď neměly anglické menu, nebo podporovaly jen karty vydané japonskými bankami. Nakonec jsem uspěl v 7 Eleven. Natrefil jsem na velký obchoďák AEON, koupil velmi podrobnou mapu Kjúšú. V cyklo oddělení se mi konečně podařilo koupit stojánek na kolo. Tomu stávajícímu praskla před pár týdny plochá pružina, zajišťující ho v zaklapnuté cestovní poloze. Na každém hrbolku se rameno svěsilo a potom jsem do něj narážel klikou. Vyřešil jsem to zavěšením na gumový pásek, ale při každé manipulaci se stojánkem jsem se musel ohnout a rameno zavěsit nebo uvolnit ručně. Při montáži nového stojánku jsem nadával jako špaček, šroub byl tak silně dotažen, že jsem musel najít vhodnou kanálovou vpusť, stojánek do ní vtlačit jako do svěráku a teprve potom se mi podařilo šroub uvolnit. Dělníci v Číně nám nějak zesílili.
Dazaifu: Klášter Kanzenoji
Dazaifu: Klášter Kanzenoji
Dazaifu: Klášter Kanzenoji
Nocleh v Hite
Krásné ranní počasí nevydrželo ani do 10 hodin. Potom se zatáhlo a bylo jenom otázkou času, kdy začne pršet. Do Hite jsem dorazil ještě v suchu, mezi domy v centru našel hřiště s krásným místem pod stromem vedle laviček a ještě tam byl velký přístřešek, který jsem měl v záloze v případě deště. Označil jsem na GPS jako trasový bod, abych to našel i ve tmě a odjel se najíst. Mezitím se dalo do silného lijáku, proto jsem večeři prodlužoval. Za půlhodinu bylo jasné, že déšť vydrží dlouho, navlékl jsem oblečení proti dešti a odjel stanovat. Přístřešek byl sice komfortní, velký a suchý, ale pod střechou svítila silná zářivka. Obyvatelé okolních domů mne měli jak na tapetě. V takovém případě je nejlepší chovat se, jako by šlo o samozřejmost a s ničím se neskrývat. Postavil jsem stan a začal pracovat na počítači. Přišly mne obhlédnout 2 dámy se psem a měly pro mne 2 zprávy - jednu dobrou a druhou špatnou. Světlo zhasne ve 22 hodin a pršet má ještě zítra celý den.
Lázně Amagasa: Lázeňské městečko s netypickými hrázděnými domy
Poblíž lázní Amagasa: V dobrém počasí musí být jízda po silnici 210 velmi poutavá
Sotva jsem ráno stačil zabalit stan, už přišli mí vrstevníci, kteří na hřišti vedle altánku hráli zdejší variaci důchodcovského golfu. Zadal jsem cestu do Yufuin do navigace a zkontroloval ji na podrobné mapě. Dobře jsem udělal, navigace mne chtěla tahat přes desatery hory doly, to bych těch 55 km jel dva dny. Vyjel jsem, nešel rychlostní senzor, údajně slabá baterie. Vrátil jsem se do altánku, vyměnil jej za záložní a naštěstí vše začalo fungovat.
Lázně poblíž Yufuin: Dřevěné kolo roztáčela pára vyvěrající ze země
Vyjel jsem po silnici 386, jako včera, potom se dal po silnici 210 a na ní vytrval až do přímořského Oita. Pršelo vydatně celý den, pouze okolo poledne byla dvouhodinová pauza. Při ní na mně v těch kopcích všechno uschlo, abych posléze zase totálně zmoknul. Silnice byla hodně frekventovaná, jezdil jsem po chodnících, kde to jen trochu šlo. Ale zdejší řidiči se ke mně chovali lépe než korejští, dokonce i autobusáci, za celý den na mne nikdo nezatroubil. Když mne nemohli předjet, tak prostě počkali. Já se zase snažil jim uvolnit prostor všude, kde to bylo pro mne bezpečné.
V od Yufuin: Rýžové políčko na impozantním pozadí
Dalším rozdílem je zdejší neskutečné množství supermarketů. V Koreji je problém supermarket najít, neboť většina potravin se prodává na trzích. To je sice fajn, ale často jsem nevěděl co kupuji a cenu jsem taky dopředu neznal. Narazil jsem také na take-out Hotto Motto, který prodává jídlo v krabičce přes ulici a který jsem často navštěvoval při minulé cestě Japonskem. Z nostalgických důvodů jsem si jednu krabičku koupil a zbaštil na autobusové zastávce.
Halaba: Zneuctěná a odvržená
V Oito bylo jasné, že musím zapadnout do nějakého hotelu. Tady se hledají mnohem hůř než v Koreji, kde to jsou jednak stavby zcela typického tvaru a navíc mají skoro všechny nápis Motel vyvedený latinkou. Najel jsem k Toyoko Inn, měli plno a tak jsem se ubytoval v hotelu poblíž. V suterénu byla lázeň, vyluhoval jsem své dešťovou vodou scvrklé tělo v horké vodě a byl jsem zralý na spánek. Na váze jsem přitom zjistil, že jsem se dostal pod 61 kg. Jako lékař výpravy jsem nařídil, aby od zítra byly mužstvu vydávány dvojité příděly.
Oita: Periferní čtvrť
Kozaki: Pobřeží
Den tunelů
Z Oita jsem chtěl co nejvíce kopírovat mořské pobřeží směrem na jih do Saiki. Nejvhodnější byla silnice 197, která se záhy napojila na 217 a na ní jsem vytrval až do cílového města Saiki. Projel jsem alespoň 25 tunelů a to počítám jen ty delší než 300 m. Většina z nich byla moderní, to znamená osvětlená, dobře větraná a opatřená širokým vyvýšeným pruhem pro pěší a cyklisty, který měl většinou i zábradlí na straně k vozovce. V důsledku toho měla trasa malé převýšení, byla pohodlná a já se mohl flákat a kochat se blízkým mořem.
Saganoseki: Jeden z moderních tunelů, luxusní 2 m široký chodník pro kola a pěší
Isshaykuya: Malý oltář na mořském pobřeží
Poblíž Usuki: Oprav na silnici bylo několik
Opravdu si užívám vyhledávání míst pro postavení stanu. Do cílového města přijíždím tak hodinku před setměním. Nejdřív zkouším na mapě v GPS najít nějakou zeleň. To se většinou nedaří, proto hledám řeku nebo mořský břeh, u kterých bývají většinou parky s WC a vodou. Když se nechytnu, projíždím město nazdařbůh a alespoň trochu příhodná místa si zadám do GPS jako trasové body. To už se pomalu stmívá, odjedu se někam najíst. Po večeři zamířím podle GPS k místu, které se mi nejvíce líbilo. Postavím stan, umyju se, dám pivko nebo něco výživnějšího a potom ve stanu edituji fotky, smolím své zápisky a před spaním si ještě alespoň hodinku čtu nějakou beletrii na Kindle.
Usuki: Pohled na město
Kaizaki: Přístav
Můj nový stan je lehoučký, prostorný, ale má také své mouchy. Nejvíc mne prudí tropiko. To je z látky, která vodu neodpuzuje, ale nasákne jí, takže je vlhké i zevnitř. Ale voda samozřejmě dovnitř neprotéká. To je problém v místech s vysokou relativní vlhkostí, kdy je ráno sice ve stanu sucho, ale tropiko je nacucané vodou. Když ten stan zabalím, potom nasákne i vnitřní stan a to je docela nepříjemné. Ráno bylo velké vlhko, stanoval jsem vedle řeky. Proto jsem všechno zabalil kromě stanu, ten jsem přenesl na slunce a hodinu sušil. Přitom jsem se nasnídal ze skrovných zásob, pár mandarinek a sušenek.
Yoyei: Stavidlo
Naokawa: Sklizené rýžové pole
Vybral jsem si silnici 10, která vedla vnitrozemím okolo dvou řek a podle mapy měla jen několik menších tunelů. Vypadalo to na výjezd nahoru, průjezd tunely a potom sjezd dolů. A přesně tak to také bylo. Mohl jsem jet i po silnici, která pár km kopírovala pobřeží, ale potom se na mapě začala kroutit jak stižená revmatickou horečkou. Skoro žádné "záchranné" tunely, prostě všechno pěkně vydupat. Tunely v Japonsku jsou fajn. Většinou, když už stoupání přestává být zábavné, zjeví se tunel a převede mne do dalšího údolí.
Naokawa: Autobusová zastávka
Sotaro: Hornatá a zalesněné krajina
Tunely na silnici 10 byly hodně staré, bez chodníku pro pěší a dokonce bez krajnice. Byly ale krátké a provoz byl v kopcích minimální, ani jsem nemusel dávat blikačku, v tunelu jsem byl pokaždé sám. Bylo vidět, že už chátrají, trhliny ve stěnách a vlhké průsaky. Ve dvou tunelech usilovně pracovaly opravářské party a dalo se jezdit jen v jednom jízdním pruhu. Chlapi řídící provoz ale nikoho do tunelu nepustili, když jsem ho projížděl já.
Sotaro: Silnice 10
Před polednem jsem začal trpět hladem. Snědl jsem všechny zbytky, mandarinky, okurku a 2 sušenky. Do Nobeoky bylo ještě přes 20 km a já fakt strádal. Potom se objevila značka na "servisní stanici". To jsou silniční odpočinkové zóny, kde je jedna či více restaurací, záchody, prodejna místních produktů, často i lázně. Bývají tak 80 km vzdálené, ale není to pravidelné. Před 5 lety jsem často u stanice spal na trávníku vedle parkoviště. Nacpal jsem se, přidal si rýži a svět se zase začal jevit růžově.
Dojel jsem do Nobeoky a pokračoval stále po silnici 10 směr Myiazaki. Idylka skončila, silnice začala být hodně frekventovaná, bez krajnice. Proto jsem jezdil raději po chodnících, ty jsou stejně vyhrazeny jak pěšákům, tak cyklistům. Pouze když byl chodník moc úzký nebo hrbolatý, přejel jsem na silnici.
Hyugo: Populární pláž Kanegahama
Hyugo: Na pláži Kanegahama rostou banánovníky
Hyugo: Kloubouk zůstal, sezóna skončila
V onsenu
Na mapě byla značena servisní stanice asi 20 km za Nobeokou, za městem Hyugo. Tam jsem chtěl přespat. Dva km před stanicí jsem objevil perfektní "hotel kotel" na pláži Kanegahama. Byly tam dokonce sprchy na mince, vysprchování za 200 jenů (cca 40 Kč) a krásná rovná travnatá plocha. Jel jsem se najíst do stanice s tím, že se na pláž vrátím. Ale 500 m za servisní stanicí byla u moře budova lázní se vším všudy, tedy i s restaurací. U parkoviště jsem postavil stan, vzal si nejnutnější věci a hajdy do teplé vody. Po pár dnech bez horké sprchy to bylo úžasné. Byl jsem v bazéncích s horkou vodou, také v sauně a zakončil jsem to v rotemburo (venkovním bazénu) pozorováním hvězdiček. Pak jsem si musel na půlhodinku lehnout na lavici, abych se vypotil a přešel na normální tělesnou teplotu. Na večeři jsem si dal už jenom udon (polévka s tlustými nudlemi), byl jsem ještě pořád nacpaný od oběda.
Mimi: Budova lázní
Jen tak na okraj - pro ty pány, kteří trpí mindrákem kvůli velikosti svého mužství. Doporučuji vyrazit na pár dní do Japonska a každý den jít do lázní. Budete mít po mindráku na to tata.
Mimi: Pobřeží u lázní za svítání
Tsuno: Soška u silnice
Myslel jsem, že se najím v servisní stanici, ale restauraci otevírali až v 9 hodin. Na dolním parkovišti u lázní spali lidé v 5 autech, u servisní stanice bylo ale narváno, nocovali tam alespoň ve 20 autech (v osobácích, žádná obytná auta). Byli tam i 2 cyklisté - Japonec z Oity spal venku na lavici a druhý cyklista byl ještě zalezlý ve stanu. Snědl jsem zbylé 4 mandarinky a vyjel. Samozřejmě se po několika km vynořilo "combini" - tentokrát Lawson Station. Koupil jsem instantní nudlovou polévku, zalil horkou vodou a udělal si také čaj do lahve. K tomu 2 koláče a na to už se dalo docela dobře jet.
Takanabe: Čajová plantáž
Silnice 10 mne nebavila, byl na ní moc silný provoz. Zahnul jsem na 372 k pobřeží, velmi malý provoz, ale nuda - rovná silnice vedle tratě, okolo jen pole a občas vykouklo mořské pobřeží. Silnice se napojila na 11 a po ní jsem dojel do Miyazaki. V ohromném obchoďáku AEON jsem se najedl a nakoupil zásoby. Byly tam 2 cyklo obchody, ale v žádném neměli řetěz pro 9 rychlostí. Zamotal jsem se tam tak, že jsem měl problém najít místo, kde jsem zaparkoval kolo. Řetěz jsem koupil až ve velkém cyklo obchodě u cesty (cena nižší než v ČR) a jako výraz vděku mi tam ještě dopumpovali kolo.
Miyazaki: Řeka Oyodo
Potom jsem pro jistotu vytáhl GPS a nechal se dovést na silnici číslo 269 směrem na Miykonojo. Na podrobné papírové mapě byla v příhodné vzdálenosti vyznačena servisní stanice a tam jsem chtěl přespat.
Tano: Pole
Tano: FamilyMart - typické combini otevřené 24 hodin
Tano: Silnice 269 - vlevo chodník pro pěší a cyklisty
Tano: Hornatý kraj
Pár km před stanicí se objevily lázně. Když jsem začichal sirnou vůni pramenů, rozhodl jsem udělat si "gozajmá" a přespat tady. Postavil jsem stan u parkoviště a šel se vymáchat. Lázně byly velmi dobře vybavené, standardní cena (tj. mezi 60 až 100 Kč, pouze velmi mondénní a známé lázně si vezmou až 200 Kč za vstup). Bazény s různou teplotou vody, bazén se silnou bublinkovou masážní lázní a samozřejmě sauna. Jeden bazén určený pro chůzi ve vodě, tam jsem místo chůze plaval a trochu tím, nevím proč, iritoval ostatní chodce. Když jsem se dostatečně nahřál, vyšel jsem do venkovního rotembura. Tam je nejlépe nechat vyčnívat horní část trupu, tak od prsní kosti nahoru. Když začnete cítit chlad, polijete se vodou ze škopíku (teprve znalec onseňák dovede ocenit výhody škopíků před sprchou). Vyvaloval jsem se, pozoroval vycházející hvězdy a byl smířen s věcmi minulými i budoucími. Mimochodem, zvýšené příděly se zatím na přírůstku váhy neprojevily. Budu muset nasadit těžká jídla - vajíčka, houby a podobně.
Tano: Husté a zdravé lesy
Léčba neklidem
Titulek jsem si vypůjčil z názvu skvělého souboru povídek od Sakiho (to abych ukázal, jaký jsem vzdělanec). Ale o co jde. Již několik dní cítím bolest v okolí levé ledviny. Mohla by to být ledvina nebo záda. Abych to lépe diagnostikoval, koupil jsem sedmičku kořalky a menší část lahve si nalil do hlavy. Kdyby to byla ledvina, tak by ji to mělo pěkně rozdráždit. Nestalo se, budou to tedy nejspíš záda. Dobré je, že to při jízdě na kole skoro necítím. Doufám, že můj léty prověřený organismus pochopí, že si bolestí žádnou léčbu nevyvzdoruje a nechá toho.
Lázně Aoidake: Uvelebil jsem se kousek od budovy lázní
Hned po ránu jsem musel spravovat kolo. Zadní brzdové špalky byly hodně sjeté, nebylo na nich už žádné maso, skoro to nebrzdilo a výměna byla nutná. Přitom jsem posnídal včera zakoupený Camembert, který se ale projevil jako nekompatibilní s asijským obsahem mého žaludku. Výsledkem byla první menší zdravotní potíž, kterou jsem udatně překonával spurty k nejbližšímu WC. Mezitím se zatáhlo a bylo jen otázkou času, kdy začne pršet. V kopcích to přišlo spolu s bouřkou a poté, co jsem natáhl protidešťové oblečení už nebylo na nějaké posedávání na záchodech ani pomyšlení. Bylo mi fakt líto, že jsem si nemohl vychutnat točivý a strmý desetikilometrový sjezd a musel jsem jet velmi opatrně ve vyjetých kolejích zaplavených vodou. Ještě, že jsem ty brzdy ráno udělal.
Yamanokuchi: Předměstí Miyakonojo
Miyakonojo: Sušení rýžových snopů
Vše se odehrávalo na silnici číslo 10, s postupem času stále více frekventované. Po druhé hodině bylo po dešti, vysušil jsem na sobě bundu a kalhoty a pak je s úlevou sundal. Je tady fakt teplo a v protidešťovém oblečení se potím jak příslovečná dveře od chlíva. Přiblížil jsem se ke Kagoshimě a vzpomínal, jak jsem před 5 lety jel tutéž trasu v opačném směru a po 20 km zabočil do hor. Pamatoval jsem si, jak byla silnice okolo moře úzká, přecpaná auty a bez krajnice. Na tom se nezměnilo nic, bylo to hodně nepříjemné, zejména v nedělním odpoledním návratu do města. Ale místo prostě není, strmé svahy se svažují do moře a vedle silnice je ještě trať. Dá se to vyřešit jenom tunelem nebo výstavbou estakády nad mořem.
Aby toho nebylo málo, kousek od břehu skotačilo hejno delfínů a já neměl kde zastavit, abych mohl udělat fotku. Musel jsem počkat na trochu širší silnici a to už byly rozdovádění savci kus od břehu. Tak dám k dobru alespoň jednu fotku. Pro představu jak byli blízko si uvědomte, že mám pevný objektiv 35 mm, žádný zoom.
Kagoshima: Delfíni skotačí u pobřeží
Kagoshima
Potom se také uráčila odhalit Sakurajima, aktivní sopka na poloostrově v zálivu. A na rozloučenou si ještě trochu pšoukla. Orientace ve městě je snadná, ještě stále jsem si pamatoval, kde je hlavní železniční stanice, nejjižnější výspa rychlovlaků Shinkansen. V informacích jsem se ubezpečil, že loď na Okinawu by měla odjíždět v úterý v 18 hodin. Potom jsem půl hodiny hledal hostel u nádraží a když jsem ho náhodně našel, z nostalgických důvodů jsem se ubytoval ve stejném (nic moc) pokoji, jako před lety. Žádné lepší pokoje v něm nejsou. Já hlavně potřebují vyprat, to je zde zdarma. Plánovaná výměna řetězu se mi bude dělat lépe tady, než před nějakým napucovaným hotelem.
Kagoshima: Aktivní sopka Sakurajima na poloostrově v zálivu
Kagoshima: Sakurajima si navečer odfoukla
Volný den v Kagoshimě byl určen k servisu kola a vyprání veškerého oblečení. Dopoledne jsem proto úřadoval "na ostro" v šortkách a softshellce, zbytek se protáčel v pračce a sušičce. Při výměně řetězu jsem byl obezřetný, neboť jsem neměl můj oblíbený SRAM se spojkami, ale originál Shimano s odlamovacím nýtem. Proto jsem nejdříve nový řetěz zkrátil (podle formule: natáhnout na největší talíř a pastorek, plus dva články). Když se to povedlo, starý řetěz jsem rozpojil a bez jakýchkoliv problémů ho nahradil novým. Kolo jsem promazal, umyl z něj nánosy bláta, takže rezavý rám rozkvetl jako na jaře, radost pohledět.
Kagoshima: Okolo řeky korzovaly dobově oblečené dámy, svolné bohužel jen k fotografování
Kagoshima: Koťátka se usmívají, mají to v popisu práce
Kagoshima: Podzim je tady, bez ohledu na krásné počasí
Kagoshima: Na terase Dolphin Pointu
Chtěl jsem koupit další baterii do foťáku a novou baterii do náhradního rychlostního senzoru cyklopočítače. Obojí se překvapivě povedlo. Na Okinawu přijedeme už za tmy a moje čelovka je pro jízdu na kole zcela nevhodná. Vybíral jsem světlo na kolo, měli alespoň 20 různých modelů. Mne se však na řídítka už nic nevejde a tak jsem hledal, a nakonec našel, světlo které budu moci přidělat na přední vidlici nad brašny. Zkoušel jsem také sehnat ložiska do hollowtech klik, kde mám vakl už alespoň 2 mm (přitom je na těch ložiscích najeto jenom zhruba 6000 km), ale to tady nevedou. Třeba se to ještě někde povede, znatelně to ubírá na výkonu.
Kagoshima: Vandrák u lodního terminálu
Kagoshima: Žebravý mnich
Kagoshima: Řidič vyplňje dodací list, majitel se tváří, jakoby ho neviděl
Kagoshima: Vnoučata mi schází
Kagoshima: Čekání na přechodu na zelenou
Potom jsem se už jenom toulal po městě, občas si dal jídlo, pivko či jiné gozajmá. Koukal okolo sebe, občas něco vyfotil a užíval si nádherného slunného podzimního dne. Krásné počasí mne zde fakt překvapilo (bez ohledu na dva dny deště), na Okinawě a Tchaj-wanu se snad upeču, bude-li to takto pokračovat.
Kagoshima: Typický 'japonský' svátek Halloween se blíží a holky už na něj trénujou
Kagoshima: Halloweenský trh před nádražím skýtá příležitost něco prodat, do vánoc je ještě daleko
Kagoshima: Hoch jede také na Okinawu, uvidíme se zítra na lodi
Ve městě jsem potkal pravověrného japonského dálkového cyklistu (pozná se podle brašen Ortlieb). Zítra jede také na Okinawu a tak budeme mít 24 hodin na to, všechno probrat. Ale nevypadá to moc na to, že bychom spolu mluvili anglicky. Žádný problém - ruce, nohy, pár piv a člověk se nakonec domluví.
Kagoshima: Umění, holomci
