Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy
Hledat na kolemkolem
Japonsko, ostrov Okinawa
Naha, Itoman, Yaese, Seifa-Utaki, Okinawa, Katsuren, Uruma, Kin, Kube, Nago, Makiya, ostrov Yagaji, Nakijin, Motobu, Nago, Onna, Kadena, Chatan, Naha
Loď na Okinawu odjížděla v 18 hodin, měl jsem fůru času. Pokoj jsem musel uvolnit v 10, ale kolo s naloženými ranci jsem nechal v hostelu a prošel si dosud nenavštívené části Kagoshimy. Nic moc zajímavého to nebylo, neudělal jsem jedinou fotku. Za zmínku stojí zachovalá zeď prvního katolického kostela v Japonsku. Kostel přečkal po staletí mnohá úskalí, až bombardování za 2. světové války ho zničilo natolik, že z něj zbyl jenom fragment zdi se vstupním portálem. Fotit se to nedalo kvůli ostrému světlu a malému odstupu.
Nakoupil jsem zásoby na loď, jídlo a nějaké pivko, abych nestrádal. Loď odjížděla z Nového přístavu - v Kagoshimě jsou 3 různé přístavy - z jednoho odjíždí trajekty na poloostrov Sakurajima, z dalšího trajekty k blízkým ostrovům a z posledního loď na Okinawu. Orientace je ale snadná a nedá se to splést. Zaplatil jsem kartou cca našich 3000 Kč za jednosměrnou cestu na Okinawu a za kolo, jak je to tady i v Koreji zvykem, hotově cca 500 Kč. Kolo jsem potom sám dotlačil do lodi a tam ho připoutali ke stěně.
Kagoshima: Naše kocábka
Kagoshima: Další cyklista najíždí na loď
Plavba na Okinawu
Na lodi jsem si uvědomil, že už nejsem v Koreji, kde se dalo všude platit kartou. Zeptal jsem se - v obchodě i restauraci lze platit jen hotově. Půl hodinu před odplutím se už moc dělat nedalo. Na terminálu bankomat nebyl a v kase, kde prodávali lístky cashback neposkytovali. Nebylo to nijak kritické, měl jsem 2000 jenů (400 Kč) a s tím bych měl na lodi vydržet.
Kagoshima: Sopka Sakurajima si opět mohutně odpšoukla
Před spaním jsem chtěl ještě pracovat na počítači. Vedle mne seděli dva hoši, lili do sebe soju a řvali jak tuři. Párkrát jsem je česky požádal, ať tak neřvou, a oni to pochopili jako výzvu k přátelské konverzaci. Soju jsem s díky odmítl, ale jinak s nima byla sranda. Bydleli na jednom z ostrovů po cestě, ten starší měl 4 děti. Několikrát jsme volali jeho manželce, která mi uměla odpovědět pouze na otázku, jak se jmenuje a jinak se v angličtině nechytala. Asi po hodině jsem z nich byl tak unaven, že jsem napochodoval do sprchy (lázeň bohužel nebyla) a šel spát.
Loď na Okinawu: Cestou se se mnou kamarádili hoši silně nadopovaní soju
Spaní na futonech stejné jako při plavbě do Fukuoky. Směšné bylo, že 20 lidí spalo ve velké místnosti asi pro 50 lidí a byli jsme natlačeni jeden na druhého, protože rezervační systém vydává jízdenky v sekvenčním pořadí (na jízdence je uvedena místnost a číslo "lůžka"). Samozřejmě jsem si ustlal na té prázdné straně a v noci ke mně přibyli další, které jsem zřejmě strhl svým příkladem. Moře bylo klidné, spalo se dobře. V noci jsme přistávali u nějakých ostrovů a tak mne vždy probudilo hlášení lodního rozhlasu.
Loď na Okinawu: Přistání na jednom z ostrovů
Loď na Okinawu: Přístav na ostrově
Loď na Okinawu: Molo s kontejnery
Loď na Okinawu: Po 23 hodinách jsme přistáli v Motobu na Okinawě, ještě nás čekala plavba do přístavu Naha
Naha: Cyklistická parta po vystoupení z lodě, pouze hoch v černém je (malý) motocyklista
Nocleh v parku
Po 25 hodinách jsme za tmy přistáli v Naha. Někteří cyklisté měli zajištěné ubytování, já samozřejmě nikoliv. Podíval jsem se na GPSce na nejbližší park a vyrazil. Svým příkladem jsem strhl další 2 hochy, Yutu a Kantu, kteří váhali mezi ubytováním a stanem. Park byl blízko, místo na spaní jsme našli okamžitě. Mýt jsem se nemusel, před přistáním jsem si dal na lodi sprchu. Docela mne trápil hlad a hoši na tom byli stejně. Zajeli jsme do blízkého combini Family Mart, koupili krabičky s jídlem a nechali si je ohřát. Já si ještě udělal čaj, v combini a supermarketech je vždy k dispozici horká voda, proto je dobré s sebou vozit nějakou nádobu na uvaření čaje. Já mám litrovou láhev Nalgene, ta je úplně ideální. Roztáhl jsem držák lahví, takže ji vozím jako druhou láhev na rámu.
Naha: Kanta a Yuta, snídaně po společném stanování v parku
Naha: Nasycení snídaní z Family Martu, vlevo já, vpravo Yuta
Najedli jsme se v parku, já jim vykládal své cyklistické historky, Yuta to překládal Kantovi. Oba hoši byli momentálně nezaměstnaní, ale nouzí nijak netrpěli. Okinawa byla jejich poslední zastávkou na cestě z japonského nejsevernějšího ostrova Hokkaido. Za pár dnů se vrátí lodí do Kagoshima a potom chtějí jet domů na Hokkaido stopem, samozřejmě i se svými bicykly. Prý to nebude problém.
Timigusuku: Pobřeží v sousedství letiště Naha
Poblíž Timigusuku: Město
Park byl hlídaný a objížděl ho hlídač v malém autě. Při stavění stanů po nás trochu pokukoval, ale nic neřekl, ani nenaznačil. Obdobná situace se opakovala v dalších okinawských parcích - hlídači mne nechali bez jakýchkoliv námitek postavit stan na trávníku.
Okolo ostrova
Chtěl jsem Okinawu objet dokola, abych naplnil motto mého webu - kolem kolem. Bude to letos počtvrté - kolem Koreje, ostrova Jeju a ostrova U. Na lodi jsem dostal mapu, pouze japonsky. Dojel jsem do turistického info střediska v centru Nahy. Otevírali v 10, bylo půl deváté. Na nic jsem nečekal a zamířil na jih po silnici okolo pobřeží. Potřeboval jsem získat hotovost, ale bankomaty v combini mi nenasypaly, uměly pouze karty vydané v Japonsku. Obchody 7 Eleven, ve kterých jsem vybíral hotovost na Kjúšú, na Okinawě vůbec nejsou. Zachránil mne až bankomat na poště, to je v Japonsku vždy jistota.
Himeyuri Park: Míroví aktivisté
Na jižním cípu ostrova je koncentrace mírových parků a vůbec památek na tvrdé boje při dobývání Okinawy Američany za druhé světové války. V Himeyuri je památník věnovaný studentům, kteří v jeskyních ošetřovali zraněné japonské vojáky a při intenzivních bojích přišli o život. Bylo to smutné, ale hlavně mne zarazilo, že se nikde nepřipomíná, kdo tu válku mezi USA a Japonskem začal. Dnes je tady silné mírové hnutí, které je zaměřeno hlavně na odstranění amerických základen z ostrova.
Sefa-Utaki: Jedno ze 'svatých' míst na Okinawě, něco tam na člověka silně působilo (a nebyla to žízeň, vy cynici)
Sefa-Utaki: Přístup k obřadním místům
Sefa-Utaki: Listy
Sefa-Utaki
Mnohem příjemnějším zážitkem byla návštěva nejposvátnějšího místa říše Ryukyu - skalnaté rokle Sefa-Utaki. Před vstupem jsou návštěvníci instruováni jak se chovat a je jim promítnuto krátké video s titulky v angličtině. Před vstupem na první místo Ujoguchi, jsem podle pokynů v duchu pronesl "přišel jsem sem na návštěvu" a v tu chvíli mne dvakrát oblétl asi 10 cm velký motýl, zřejmě místní kontrolor. Místo vyzařuje svébytnou atmosféru, kombinuje bujnou tropickou zeleň s černí poďobaných skal. Líbilo se mi tam.
Azama: Stavba v přístavu
Azama: Vítr čechrá stromky s ohromnými šiškami
Od rána dul silný vítr, to mne docela zmáhalo. Proto jsem přivítal směrovku na Atletický park na okraji města Okinawa. Ohromný park u pobřeží s řadou stadionů, kurtů, cyklistickou dráhou a sportovišti všemožného typu. Ideální místo na spaní, celkem 7 komfortních toalet. V parku je dokonce i kemp (260 Kč za místo), který byl úplně prázdný. Ale na parkovišti u kempu stálo asi 15 aut, evidentně připravených na přespání. Pouze za kemp se jim platit nechtělo. Mne také ne, vybral jsem si šikovné místo. Hlídač cirkulující parkem nic nenamítal, hojným netopýrům jsem také nevadil.
Ruiny Katsuren-Jó
Ráno se spustil silný tropický liják, stan jsem raději přemístil pod střechu. Ale stejně už byl zvenčí dost mokrý, musel jsem ho před zabalením trochu vysušit novinami. V protidešťovém oblečení jsem vyjel, liják trval necelou hodinu a potom se udělalo hezky. Odbočil jsem směrem na východ, abych se dostal k ruinám hradu Katsuren-Jó, zařazeným na seznam světového dědictví UNESCO. Kolo jsem nechal na plácku pod hradem, už ho ani nezamykám, beru si pouze brašnu s foťákem. K hradu to byl strmý výšlap, ale stejně jsem neodolal a vylezl až na nejvyšší místo. Hradby jsou stále impozantní, 3 uzavřené okruhy hradeb spolu s polohou na vysokém kopci přispívaly k nedobytnosti hradu. Z výšin byl rozhled jednak na město Okinawu a také na několik ostrovů, ke kterým vedl dlouhý most.
Okinawa (City): Skála na pobřeží
Katsuren-Jó: Ruiny hradu zařazené na seznamu UNESCO
Katsuren-Jó: Strom vyrostl nad nejposvátnější ze zdejších svatyní
Katsuren-Jó: Třetí úroveň hradeb
Pokračoval jsem okolo východního pobřeží až do města Kim, ve kterém je proslulý klášter Kim Kannonji a u něho přilehlá krápníková jeskyně. Klášter vypadá hodně obyčejně a je překvapivě malý. Do jeskyně jsem omylem vlezl východem, prošel v ní asi 400 m, až jsem narazil na mříž a pochopil svůj omyl. Vylezl jsem ven, našel správný vchod a chtěl jít na prohlídku. Musel bych ale více než hodinu čekat, proto jsem to vzdal a pokračoval v jízdě.
Kim Kannonji: Budova kláštera nijak nevyniká
Kim Kannonji: O sošky je vždy pečováno místní komunitou, čepice musí být teplá a plášť bez děr
Kim Kannonji: Krápníkový útvar 'Velký deštník'
Kim Kannonji: Výstup z jeskyně
Celý den jsem se docela trápil, vedro, vršky, vítr a vlhkost mne docela deptaly. Rozhodl jsem se, že až na nejsevernější mys ostrova nepojedu, v podstatě tam není nic zajímavého. Přejel jsem úzký pruh pevniny a ocitl se na západním pobřeží ve městě Nago. Městský park pod zříceninou hradu byl ideální, dokonce jsem našel loučku s nápisem kampo, což jsem si přeložil jako kemping. Asi nesprávně, kampo je tradiční japonská léčitelská metoda. Nikdo nic nenamítal, ani hlídač projíždějící párkrát okolo na skútru. Stan jsem si prozíravě postavil pod přístřeškem, přestože bylo nebe bez mráčku. Ráno byla louka plná louží a já byl krásně v suchu, ani stan mi nenavlhnul.
Nago: V altánku jsem spal, budova vpravo jsou záchody
Nago: Ranní mraky se odráží v rybníčku u altánku
Vydal jsem se na objížďku velkého poloostrova. Nejprve po mostech na 2 ostrovy, malý Ou a o hodně větší Yagaji. Zpátky na pevninu, v žírné intenzivně obdělávané krajině. Dokonce malé rostlinky jsou zde pěstovány na 3 směny, nad polem visí žárovky a ty je nutí k růstu i v noci.
Ostrov Yagai: Moře mezi ostrovy Ou a Yagai
Ostrov Yagai: Rybář a rybářka
Ostrov Yagai: Skleník
Ostrov Yagai: Moře mezi ostrovem Yagai a pevninou
Nakasone: 'Shisa' - lev v netradičním provedení
Ocean Expo Park
Vyšlapal jsem strmý kopec ke zříceninám dalšího hradu, tentokrát méně působivého Nakijin-Jó. Zpátky na pobřeží a po pár kilometrech jsem byl u Ocean Expo Parku. Kolo jsem nezamčené opřel na jednom z parkovišť. Byl tam hlídač, který navádí vozidla na volná místa, tak to bylo v klidu. Vstupné do parku se neplatí, pouze vstup do akvária a botanické zahrady. Park je mimořádně rozsáhlý, odhadem tak 7 km okolo pobřeží se svítícími písečnými plážemi a smaragdově zelenou vodou.
Nakijin: Hradby hradu Nakijin-Jo
Nakijin: Zřícenina hradu Nakijin-Jo
Prohlédl jsem si rodinku kapustňáků (manatee) dovezených z Mexika. Pokochal jsem se obrovskými mořskými želvami se shora i zdola - v bazénu byla prosklená stěna - a viděl i roztomilé malé želvičky.
Ocean Expo Park: Emerald Beach (Smaragdová pláž)
Ocean Expo Park: Velké mořské želvy
Ocean Expo Park: Želva se právě nadechuje
Ocean Expo Park: Želva z podhledu
U bazénů s delfíny jsem zjistil, že za 20 minut začíná delfíní show, počkal jsem na ni. Delfíni sice vyváděli velmi zdařilé kousky, ale jako show to bylo dost slabé. Američani by z toho udělali něco fakt velkolepého. Ale zadarmo dobrý, že. Delfíni byli skvělí, vázla choreografie, hudba, pohyb cvičitelů. Srandovní bylo, jak z vedlejších nádrží vykukovali zvědaví delfíni a sledovali výkony svých kolegů.
Ocean Expo Park: Děti pózují s delfínem za sklem
Ocean Expo Park: Delfín se na mne moudře pousmál
Ocean Expo Park: Delfíní show
Ocean Expo Park: Delfíní show
Ocean Expo Park: Delfíní show
Ocean Expo Park: Delfíní show - na závěr se šéf party delfínů představil publiku v plné kráse
Ocean Expo Park: Cvičitelka komunikuje s delfíny - na bocích má nádoby na rybky
Odpoledne se zdárně chýlilo ke konci. Pohodově jsem se projel okolo pobřeží po chodníku pro pěší a cyklisty, který byl v nebývalé dobrém stavu, žádný drncající povrch, jak bývá často zvykem. K tomu ten výhled na moře, fakt paráda. V Nago jsem najel na silnici 58, která vede okolo pobřeží až do Naha. Začalo se připozdívat, zapíchl jsem to na městské pláži v Onna a vyspal se do růžova.
Shiokawa: Okolo pobřeží jsem jel asi 15 km po chodníku pro pěší a kola
Nago: Parkoviště u pobřeží
Onna: Stanoval jsem u městské pláže
Onna: 'Shisa' u vstupu na pláž - je to lev - má otevřenou tlamu a je vpravo od vchodu
Ráno už jsem měl plnou hlavu příprav na závěrečný přeskok na Tchaj-wan. Zastavil jsem se ještě v Americké vesnici, která je v blízkosti ohromné americké letecké základny v Kadena. Byla tam fůra lidí užívající si nedělní dopoledne. Zastavil jsem se v supermarketu na tradiční polední nudlové polévce. Nejlepší jídlo v tomto vedru, hlavně musí být trochu pálivá, ale přece jen trochu méně než v Koreji.
Onna: Dušičková nálada - vlevo pod lesem jsou hrobky
Chatan: Mihama American Village je poblíž velké americké letecké základny v Kadena
Chatan: Bizardní stavby v American Village
Chatan: Obchod v American Village
Chatan: Pobřeží se všudepřítomnými rybáři
Zpátky v Naha
S čerstvým větrem v zádech (konečně), jsem dorazil na letiště, které je asi 5 km vzdálené od centra Nahy. Poptal jsem se na letenky na Tchaj-wan u Japonských aerolinií. Z domácího terminálu mne děvčata poslala na mezinárodní, tam nikdo letenky neprodával, byla tam tak půlhodinová fronta na odbavení. Letišťátko je malé, nebylo dál co řešit, vyfasoval jsem seznam ubytování v info centru a vrátil se do města. Na lodním terminálu jsem si ověřil, že na Tchaj-wan žádná loď nejede. Hodinu jsem objížděl hostely a hotely, všude plno, pouze nejdražší hotely (cca 2000 Kč za noc) měly volné pokoje. Nakonec jsem uspěl v hotelu Livemax, ale měli jen kuřácký pokoj. Řádně jsem ho vyvětral a šlo to. Letenku si koupím po internetu.
Naha: Procházka
Naha: Město obsluhuje nadzemní dráha
Nejlevnější letenka byla za necelé 3 tisíce Kč. Byl to přímý let, měl pouze 2 vady. Odlet byl v 8 hodin ráno, na letišti bych musel být po páté, abych měl alespoň 2 hodiny na zabalení. To bych asi překousl, ale podstatný byl fakt, že v ceně nebyla zahrnuta žádná zavazadla. S mým nákladem by se mi to sakra podražilo. Další lety byly buď přes Čínu s nutností přepravit se na vlastní náklady mezi dvěma letišti v Šanghaji, na přestup bylo 16 hodin. Další byl přes Osaku, kde bych musel vyzvednout zavazadla z vnitrostátního letu a znovu je odbavit na mezinárodní let. Za necelých 6 tisíc byl potom přímý let do Taipei, odlet 11:55 a ten mi vyhovoval.
Naha: Jeden z typických japonských nešvarů - auto s tlampači vyřvává obchodní nabídky
Nejprve jsem si došel do cyklo obchodu pro krabici, poznačil jsem si polohu obchodu na GPS už při příjezdu do Naha. U krabice je důležitá délka, tato bylo dost krátká, jenom 140 cm a to byl nejdelší kousek co v obchodě měli. Byly tam stejně dlouhé krabice široké 35 cm, ale to stejně nic neřešilo. Kolo budu muset rozebrat, kola dolů, řídítka dolů, nosiče dolů, práce jak na kostele. Krabici na ostatní věci jsem našel hned v garáži hotelu, bylo v podstatě vystaráno. Hotel měl i prádelnu na mince, za 300 jenů (60 Kč) jsem měl za hodinu vypráno i usušeno. Prášek jsem nekupoval, došel jsem si na pokoj pro zásobník s tekutým mýdlem a to jsem do pračky nalil.
Naha: Frajer jeden libovej
Pořád jsem se podvědomě nemohl smířit s tím, že kvůli krátkému letu bez přestupu budu muset kolo rozebrat a znovu složit. Říkal jsem si, že bych měl sehnat smršťovací fólii, sundat šlapky, otočit řídítka a zabalit to do fólie. Zkusil jsem recepční v hotelu, snažil jsem se jí vysvětlit, co potřebuji koupit. Nebyl jsem si jist, zda mne úplně pochopila, ale za půl hodiny mi přinesla vytištěnou mapu z Googlu. Bylo to asi 10 km za městem. No fajn, kolo jsem nechal doma a pěšky došel do asi 3 km vzdáleného nákupního centra. Tam jsem se ale nechytil, měli pouze lepicí pásky, žádnou fólii. Na GPSce, kterou jsem vzal prozřetelně s sebou, jsem viděl, že by kýžený obchod mohl být tak 4 km daleko. Šel jsem tam i když jsem měl silné pochybnosti, zda mne recepční pochopila. Na místě bylo několik obchodů s potravinami, knihami a DVD. Potom jsem uviděl další budovu, před ní byla opřena nabízená košťata a věděl jsem, že jsem na správném místě. V ohromném hobby a zahrádkářském obchodě jsem špulku fólie skutečně vypátral a cena byla podobná české, 200 Kč. Zpátky jsem naštěstí chytil městský autobus, alespoň jsem mohl utratit část zbylé hotovosti.
Naha: Láska je mocná čarodějka
Odpoledne jsem si už jenom prošel nákupní a zábavní ulici Kokusai, kde je všechno možné, od suvenýrů přes chlastací hospody po vykuřovačky a jiné slasti. Mne zaujala malá reklama piva Guinness natolik, že jsem prošel několik obchodů, než jsem požadovaný nápoj sehnal. V Japonsku je, na rozdíl od Koreje, nabídka piv velice limitovaná a všude jsou preferována místní japonská piva.
Naha: Reklama funguje, dostal jsem na něj takovou chuť, až jsem ho ve třetím combini konečně koupil
Naha: Děvče vyrábělo umělecky zdobené 'vietnamky' (míněno sandály)
Naha: Výklad lepšího obchodu se suvenýry na Kokusai Street
Naha: Třílitrové lahve kořalky ochucené hadem
Naha: Na obří obrazovku byly k reálné pouliční scéně přimíchány různé komiksové postavy, fakt zábavné
Naha: Kokusai Street
Okinawské speciality
Nejzřetelnější jsou 'shisa', lvi, jejich sošky jsou v podstatě u každého domu. Jejich vzorem prý byly egyptské Sfingy a tato móda na Okinawu dorazila po hedvábné stezce z Číny někdy ve 14. století. Vpravo bývá umístěn samec, poznáte ho podle otevřené tlamy. Ten přináší štěstí. Nalevo je holka, zavřená tlama (na ženskou fakt nezvyklé) a samice chrání dům před všemi neštěstími.
Další specialitou je lihovina Awamori, obdoba korejského soju. Pálená z rýže, mívá tak 20% alkoholu. Pije se zředěná ve sklenici naplněné ledem a někde se přidává shikwasa, silně pikantní místní citrus. Podstatné je, že mně to nechutnalo. Naštěstí se zde, na rozdíl od Koreje, dají koupit vína za rozumnou cenu a v rozumné kvalitě.
Naha: Kompletní dvojice 'shisa' - vlevo dáma, vpravo pán
Udělal jsem si pár obrázků z požárního schodiště hotelu. Neobešlo se to ale bez problémů. Někdo mi dveře na schodiště v desátém patře zavřel a zamkl, já nemohl zpátky. Scházel jsem po schodech do nižších pater, až ve třetím jsem našel dveře nezamčené. Byla to skoro poslední šance, ve druhém patře byly schody uzavřeny mříží a docela složitě bych se večer dostával na chodník. Poučení pro příště, dveře něčím zablokovat.
Naha: Podvečerní provoz pod hotelem
Naha: Světelná situace se měnila každou minutu
Naha: Protější hotel přes ulici
