Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy

Hledat na kolemkolem

Tchaj-wan, východní pobřeží

Taoyuan, Bali, Tamsui, Yeliu, Keelung, Ruibin, Bitou, Fulong, Dali, Suao, Nafangano, Nanao, Taroko, Tianxiang, Taroko, Hualien, Chenggong, Taitung, Zhiben Hot Springs, Donghai

Přesun na Tchaj-wan
Vstal jsem v šest, udělal si nudlovou polévku, zajedl ji jogurtem a před sedmou jsem snesl brašny a složené papírové krabice do hotelové garáže. Na letiště to bylo kousek, naložil jsem krabice na nosič, na ně spacákovou brašnu a ani jsem to moc nefixoval. Nepršelo, pouze silný vítr mne na odkrytých pasážích donutil sesednout z kola a vést ho. Vše šlo podle plánu, před mezinárodním terminálem jsem byl v osm. Zkontroloval jsem, zda je let nahlášen v rezervačním systému a v klidu balil. Vyzkoušel jsem novou, inovativní metodu balení kola, polokrabici. Krabici na kolo jsem rozřízl na polovic, druhou půlku vyhodil. Podložil jsem citlivé části - převodníky a přehazovačku. Aby to lépe sedělo, nechal jsem na té straně prázdné brašny. Šlo to náramně, dokonce mi jeden Korejec iniciativně podržel kolo při jeho ovíjení smršťovací fólií a ve čtvrt na deset jsem už byl převlečen v civilním oděvu a se dvěma objemnými balíky. Nalil jsem do sebe za odměnu připravené pivko a očekával hladké odbavení.

Naha: Chlastací hospoda na umělém stromu

Dobře utajený zapalovač
Z odbavení před 5 lety v Sapporu jsem věděl, že Japonci pasou po zapalovačích v zavazadlech. Jeden jsem nechal v hotelu, ale druhý byl někde a já ho nemohl najít. No to jsem si zase dal. Kolo se nevešlo do skeneru, tak prořízli obal, prohmatali ho a byli spokojeni. Krabice s věcmi byl těžší oříšek. Nejdříve mi vyndali baterie, ty si mám vzít na palubu (to je nový hit sekuriťáků). Potom mi zabavili WDčko, nevím proč se jim olej na kolo nelíbí, zřejmě kvůli spreji. Nakonec bylo pětifázové hledání zapalovače, až se nakonec chudinka našel. Poučen z minula jsem si nechal zbytek smršťovací fólie i lepicí pásku a mohl krabici znovu zabalit.

Naha: Na letiště jsem dorazil v pořádku i s nákladem složených krabic

Odbavení letu u China Airlines bylo také kuriózní. Nejprve mne přesvědčovali, že musím mít na Tchaj-wan vízum. Dohadovali jsme se tak dlouho, než přišla vedoucí směny a v pokynech v jejich systému zjistila, že ho nemusím mít na pobyt do jednoho měsíce. Tak na mne zkoušeli, že tam budu déle než měsíc. Vytáhl jsem připravenou vytištěnou elektronickou letenku a ukazoval jim odlet 26. listopadu z Taipei. Znovu to musela potvrdit šéfová (asi uměla jediná číst latinku) s tím, že to budu muset obhájit na imigration na Tchaj-wanu. A nakonec mne ještě zkasírovali za nadváhu 8 kg (měl jsem celkem 32 kg, limit byl 25 kg), cca 2000 Kč, tedy stejnou částku, jakou mi obvykle účtují za kolo (ekvivalent 100 USD). Měl jsem naštěstí ještě jedno pivínko a tak jsem to všechno spláchnul a nastoupil do Airbusu A340.

Naha: Kolo zabalené metodou "polokrabice"

Let trval necelé 2 hodiny. Hodinu jsme čekali ve frontě na imigration a byl jsem zvědav, co si zase vymyslí. Protože vím, že každá nevyplněná položka na příletovém formuláři je podezřelá a vyvolává zbytečné otázky, jako místo pobytu jsem uvedl hotel Hilton, Taipei. Ten tam určitě je. Úřednice mi orazítkovala pas, neměla žádné otázky a byl jsem na Tchaj-wanu. Nejprve jsem si vybral z bankomatu hotovost. Jeden tchaj-wanský dolar TWD byl za 72 haléřů, vybral jsem 10000 TWD. Udělal jsem dobře, v žádném combini jsem tady zatím s kartou neuspěl. Kolo bylo za necelou hodinu připraveno, nejvíc se vždycky nadřu s pumpováním kol. Mám super lehkou pumpičku (5 dkg), ale napumpovat s ní tlak přes 2,5 atmosféry je fyzicky velmi namáhavé. Ale aerolinky vždycky trvaly na tom, aby byla kola vypuštěna - nevím proč, nákladové prostory letadla mají stejný tlak (tedy přetlak) jako je v kabině cestujících. V turistickém info centru na letišti mi laskavě poskytli mapu Tchaj-wanu a Taipei, iniciativně přidali mapu nejlepších cyklotras a k tomu seznam hostelů.

Poblíž Bali: Přímořská silnice, vlevo od ní vede dálnice

Vyšel jsem před letiště, všude silnice s několika proudy aut. Nedokázal jsem rozlišit co je dálnice a na kterou silnici mohu na kole. Policistka mi ukázala přibližný směr, kudy mohu jet. Nic moc, dostal jsem na silnici podjíždějící přistávací dráhu, kam kola nesměla. V podjezdu byl tak úzký chodníček pro pěší, že jsem se tam několikrát zašprajcoval brašnami a musel kolo protlačit silou.

Otázkou kam jet jsem se začal zabývat až poté, co jsem se vymotal z letiště. Do Taipei jsem nechtěl, žádné ubytování jsem si nesjednal. Proto jsem nasměroval navigaci na nejbližší město u moře - což bylo Bali. První dojmy dost úděsné. Projížděl jsem průmyslovou periferií, náklaďáky, pobořené domy, prach a špína. Nejhůře na mne působil docela odporný smrad. Možná je to nějaké místní koření a asi si rychle zvyknu. U moře byla dálnice a okolo ní souběžně po obou stranách obyčejná silnice, na které byly značky povolující jízdu na kole. Tipoval jsem místa na spaní, něco by se našlo, ale žádná voda, ani, pro mne už samozřejmý, komfort veřejných WC.

Poblíž Bali: Osada u silnice

Bali: Malý kostelík

Bali je dost velké město, nějaké bydlení najdu, říkal jsem si. Pro jistotu jsem si na GPS označil 3 možná místa pro přespání, ke kterým bych se mohl vrátit. Rychle se setmělo, je tady o hodinu méně než na Okinawě a tma byla už v 17:30. Ve městě silný provoz, zejména lidé na skútrech protahující se někdy i skoro nemožnými skulinami mezi auty. Svítil jsem vším, co jsem měl, ale moc dobře jsem se necítil. Kardinální otázka byla, jakými znaky se čínsky píše hotel. Prostě jsem žádný cestou nenašel a to jsem koukal spíše než na nápisy do osvětlených prostor různých budov. Navigace mi našla pár hotelů velmi blízko, 2 až 3 km vzdálených vzdušnou čarou, ale když jsem to trasoval, bylo to více než 12 km. Byly totiž za širokou řekou.

Spřízněné duše
Jízda ve městě začala být docela "o hubu". Zabočil jsem k řece, najedl se u trhovců, koupil pivko v combini a vypadalo to na spaní v parku. Okolo řeky vedla cyklostezka, našel jsem dobré místo, ale něco mne táhlo pořád dál. Na instinkt já dám a tak jsem tomu nevzdoroval. Po 5 km se objevila cyklistická kavárna Frog Café. Šel jsem se tam poptat na ubytování v okolí. Byl tam hoch a děvče (Midori), ta uměla velmi dobře anglicky. Hned sedla k počítači s otázkou, jaký mám na to bydlení rozpočet. "Nemuselo by to být moc drahé", říkám, "jinak se půjdu vyspat do parku ve stanu." Zlatá slova. "Kam bys chodil, máme tady sprchu a stan si postavíš před kavárnou". "Fajn", říkám, "zaplatím vám za to". "Ani náhodou, cestovatel jako ty to má u nás vždy zadarmo." Alespoň jsem se u nich najedl (na to mi dali 20% slevu) a koupil pohled, abych ho mohl poslat své drahé polovičce. Díky jejich wifi, kterou nechali zapnutou i po zavření kavárny, jsem měl přístup na internet. A to mi ještě skočili do Family Martu pro pivko, které neměli v nabídce a nenechali si ho ani zaplatit. Prostě cyklističtí srdcaři, v našich poměrech skoro neuvěřitelné. Jejich hlavní business je půjčování kol a vybavení lidem, kteří chtějí objet ostrov na kole. Chlapec anglicky sice neuměl, zato znal Formosu z cyklistického hlediska a poskytl mi cenné rady o nebezpečných úsecích, kterým se však nelze vyhnout.

Bali: Frog Café

Bali: Kempuji před kavárnou

Bali: Midori z cyklistické kavárny Frog Café

Večer mne ještě navštívil brácha Midori a přinesl mi tašku jídla a pití. Nic jsem si od něj nevzal, pouze malý ochranný talisman jsem opravdu nemohl odmítnout. Bezva kluk, super jsme si pokecali o životě.

Bali: Most Guandu přes řeku Tamsui

Bali: Pobřežní park

Ráno to bylo snadné. Před kavárnou byla cyklostezka okolo řeky Tamsui. Přejel jsem most Gnandu a byl na druhé straně řeky. Vše bylo OK, pouze hladový žaludek se hlásil o svoji porci kalorií. V 7 Eleven jsem si dal 2 jídla, spolusedící u stolu se mi sice smál, ale já bych možná přidal i třetí porci. Mířil jsem pořád k nejsevernějšímu cípu Tchaj-wanu po silnici číslo 2. Objevil se ukazatel na Bike Way, zkontroloval jsem to v brožuře, kterou mne vybavili na letišti a odbočil.

Tamsui: Kaplička u řeky

Sanzhi: Vstupní portál kostela

Potok
Sanzhi: Potok

Velký klášter Eight Immortales byl ještě povedený, ale dál už to stálo za starou bačkoru. Cyklostezka měla vést po dřevěné stezce v močálech, ta byla zavřená kvůli opravám. Vrátil jsem se na dvojku. V Shimen na mne zase dorážel hlad, zastavil jsem se v nacpané malé restauraci a dal si polévku s velkými kusy tofu. Ani jsem do ní neponořil hůlky a už se se mnou kamarádil dobře naložený kumpán od vedlejšího stolu. Ve třech už tam měli asi 15 lahví od piva, byli veselí (v půl jedné, dodávám). Moje polévka jim byla málo, přesunuli mi na stůl mísu olihní a nějakých vnitřností (asi jater) nakrájených na plátky. A učili mne to jíst - to znamená do jaké omáčky či pasty to dané sousto omočit a v jaké intenzitě. Ještě že mi to s hůlkami docela jde, jinak bych se ztrapnil.

Sanzhi: Detail střechy Eight Immortales Temple

Sanzhi: Eight Immortales Temple

Tunel na silnici 2 nebyl pro cyklisty. Jim byl přikázán objezd přes mys Yeliu. Díky za to, malebné pobřeží, bizarní skály a kontejnerová loď z Hamburku v pozadí.

Krajina
Wanli: Krajina

Yeliu: Pitoreskní skály

Yeliu: Skalnaté pobřeží

Keelung
Potom už mne čekal lidmi kypící Keelung. Nechtěl jsem se ochudit o vyhlášené jídlo na Night Market (nočním trhu). Zapíchl jsem to v mírně jetém hotelu v centru, zhruba za našich 800 Kč za pokoj. Nebylo to špatné, čisto, wifina a prostorný pokoj. Prohlédl jsem si dva zdejší vyhlášené kláštery, aniž bych pochopil, proč si je tak cení. Trh mne ale nezklamal a nacpal jsem si nácek k prasknutí.

Keelung: Na průzkumu

Keelung: Vnitřní výzdoba vstupního portálu

Keelung: Boční oltář

Po opravdu grandiózní večeři za minimální peníze jsem ráno necítil ani náznak hladu. Na lačný žaludek jsem vyrazil do, pro nás nepředstavitelně silného a neorganizovaného, provozu. Masa skútrů se proplétala mezi auty a mezitím pendloval já, s přece jenom omezenějšími manévrovacími schopnostmi. Je však s podivem, jak místní na skútrech i autech všechny ty myšky, objezdy, zkratky a přejezdy zvládají. Jediná rada, chovat se v tom chaosu předvídatelně, neměnit náhle směr, trvat si na svém. Oni se vyhnou nebo zastaví, jsou na to zvyklí.

Ruibin: Pobřeží

Ruibin: Kopce u pobřeží

Ruibin: Koryto horské bystřiny

Bitou: Nanya Peculiar Stone

Bitou: Přístav

Najedl jsem se až po ujetí 35 km v malé hospůdce a šel se ještě rychle dojíst do vedlejšího 7 Eleven. Silnice 2 byla příjemná, obstojně široká krajnice a k tomu vítr v zádech. Počasí se začalo měnit, podle předpovědi má pár dní na severu ostrova pršet. Ještě že mířím na jih, utěšoval jsem se, snad tomu ujedu. Změny ale byly velmi rychlé, zatáhlo se a byla jenom otázka času, kdy začne pršet. Naštěstí nezačalo a díky zatažené obloze jsem si užíval ideální cyklistické počasí.

Velryby
Longdong: Velryby

Marina
Longdong: Marina

Před Fulong byla opět značka ukazující na cyklostezku, ale po včerejších zkušenostech jsem s odbočením váhal. Zajel jsem do info centra, dostal plánek, vše bylo sjízdné. Zaujala mne zkratka protínající oblouk silnice 2 přes bývalý železniční tunel. Tento The Old Caolin Tunnel je nyní vyhrazen pouze cyklistům a je to 2,2 km čiré radosti z jízdy.

Fulong: Výjezd z tunelu pro cyklisty (The Old Caoling Tunnel)

Fulong: The Old Caoling Tunnel, původně pro vlaky, nyní pro cyklisty

Potom jsem ještě prohlédl impozantní Tian-gong temple v Dali a tím lahody končily. Následovala rovná nezáživná krajina, kterou bylo potřeba projet. Čerstvý vítr v zádech tomu velmi napomáhal.

Dali: Tian-Gong Temple

Dali: Lev u vstupu do Tian-Gong Temple

Dali: Střechy Tian-Gong Temple

Dali: Ozdobný drak na střeše Tian-Gong Temple

Lázně Suao
Poměrně brzy jsem dorazil do Suao, města proslulého studenými minerálními prameny (21 stupňů Celsia). Vypadalo to na déšť, výběr místa pro kempování byl důležitý. Chtěl jsem najít něco pod střechou. V Suao jsem se nechytal, odjel jsem do 4 km vzdáleného Nanfangao. V info centru mi dali mapu, na ní jsem zaznamenal pláž a odjel ji prozkoumat. Vyhovovala ve všech aspektech, WC s tekoucí vodou a nad ním střechou krytý pavilon. Vrátil jsem se do Nafangao, to je nezapomenutelné rybářské městečko se třemi navazujícími přístavy. Nakoupil jsem poprvé v 'supermarketu', trochu větší samoobsluze, kde kupodivu zvládli mojí kreditku. Najedl se u jednoho místních stánků a jel se ubytovat.

Kolo i brašny jsem vynesl do patra nad WC, v silném větru s obtížemi postavil stan a liboval si, jak jsem to tajně a skrytě zvládnul. Návštěva 5 místních puberťáků mne vyvedla z omylu. Přišli si pocvičil svých 10 anglických slovíček, dali si cigárko a protože jim nechutnalo, plivali okolo sebe jako lamy. Jenom jsem je musel usměrňovat, aby mi v tom silném větru nepropálili stan. Žádná velká zábava to nebyla ani pro ně, ani pro mne, tak za 10 minut odešli. Pak už jsem měl pokoj až do rána, ani silně deštivou noc jsem nevnímal.

Suao: Pohled na město

Suao: Klášter

Uklizeč záchodu byl ranní pták a už v pět ráno vybíral koš na patře, kde jsem nocoval. Vylezl jsem v půl šesté, zajel se pokochat pláží a přístavy a potom si dal pořádnou snídani v 7 Eleven. Pokochal jsem se zlatým Mazuchem v klášteře Nantina, který jsem večer 3x bez zájmu míjel. Největším tahákem je 200 kg vážící socha zlatého Budhy. Ještě jsem se chtěl podívat na studené prameny v Suao, ale bylo příliš brzy a lázně byly ještě zavřeny. Pak na mne přišlo intenzivní nucení, musel jsem to někde odložit. Spásou se stala místní železniční stanice, byť disponovala pouze zdejší variantou tureckých záchodů.

Nafangano: V půl sedmé ráno už jsem byl jako rybička

Nafangano: Vydatná snídaně v 7 Eleven

Nafangano: Golden Mazuch v Nantial Temple - 200 kg těžký zlatý Buddha

Nebezpečný úsek
Potom začalo maso, na které mne upozornili již ve Frog Café. Mezi Suao a Taroko je velmi kopcovitá a nebezpečná silnice číslo 9, kterou ale nelze nijak objet a je potřeba se s nebezpečím smířit. Hlavním problémem je velmi silný provoz kamionů na úzké hornaté silnici. Zdejší specialitou, kterou jsem před lety zažil i v Japonsku, jsou nezakryté dešťové stoky 30 cm široké a více než 50 cm hluboké. Fakt výživné, funím do kopce na hodně lehký převod, krajnice žádná, mezi bílou čarou a strouhou 20 cm. Kamióny si mysli, že mi to stačí a podle toho jedou. Oni ale také nemají moc místa navíc. Dlužno dodat, že jsou zde na cyklisty zvyklí a snaží se je pokud možno nezabít. Ale byly situace, kdy jsem se odkláněl od kol kamionu a balancoval jsem na hraně stoky. Bylo po dešti, trochu to klouzalo. Prostě jízda na úzké vařené nudli.

Nafangano: Druhý přístav

Nafangano: Pohled na třetí přístav a pláž Neipi, kde jsem přenocoval (modrá střecha úplně vpravo dole)

Nanao: Zde nám cyklistům rozumí, napumpovat a napít, obé bylo potřeba

Nejhorší byl první úsek do Nanao, to byl docela horor, kdy jsem z bezpečnostních důvodů musel kolo asi 300 metrů tlačit, jinak bych si nabil čenich nebo byl převálcován. Do Aohua to bylo lepší nebo jsem si možná stačil zvyknout.

Poblíž Nanao: Silnice číslo 9

Poblíž Nanao: Cyklistům je vymezeno 25 cm mezi bílou čarou a odvodňovací strouhou

Poblíž Gufeng: Příhodný kámen lze proměnit v malou svatyni

Poblíž Gufeng: Obětní dary v kamenné svatyni

Tunelová nejistota
Potom 6 pohodových km do Heping a začalo tunelové trápení. Silnice 9 vedla soustavou navazujících tunelů dohromady 20 km dlouhých. Tunely byly staré a já si připadal jak dole v dole. Úzké tmavé díry, smrad z výfuků a spousta zvířeného prachu, který mi vnikal do očí. K tomu se náhle, zcela nepochopitelně zjevila značka zakazující vjezd kol do tunelu. Ale jiná cesta nebyla. Značka měla čínsky psanou podtabulku, tu jsem bedlivě pročetl a rozhodl, že na to abstrouhám. Předjížděli mne policajti, nic ani nenaznačovali. A nakonec mne v mé pravdě utvrdila parta cyklistů, hrnoucích se do "zakázaných" tunelů v opačném směru.

Poblíž Heping: Silnice číslo 9 v zářezu nad mořem

Heren: Kontroverzní značka v tunelu, zákaz kol, ale podtabulka to upřesňuje, já to neřešil, nebyla jiná cesta

Poblíž Heren: Tady jsem si tunel užil, polovina byla kvůli opravě zavřená a po ní jsem mohl jet jen já

Národní park Taroko
Východiskem do NP Taroko je stejnojmenné městečko. Byl jsem v něm už před čtvrtou hodinou. V infocentru národního parku jsem zjišťoval, jak daleko je kemping. Byl 15 km daleko, hornatým terénem. U infocentra se kempovat nedá. Škoda, ideální místo. Vzápětí ke mne přišel ranger z infocentra. Řekl mi, ať přijdu po setmění a postavím si stan, kde chci. Že řekne hlídači, aby mne neotravoval. A tak se i stalo. Kromě mne tam spalo ještě několik lidí v autech, večer si bez obav a hlasitě užívali piknik, takže to s tím zákazem zase nebylo tak horké.

Taroko: Lev střeží vstup do národního parku Taroko

Uvařil jsem si snídani. Běžně zde prodávají americkou instantní ovesnou kaši, to mne donutilo si koupit bombu a začít opět používat vařič. Moc jsem se tím nezdržel a v parku jsem byl hodně brzy, nápor turistických autobusů začal až před polednem. Silnice vedla stále mírně do kopce, ale velmi pozvolna, nevyžadovalo to žádnou enormní námahu. Ujel jsem v parku 18 km až do Tianxiangu, kde je proslulá pagoda a potom jsem se stejnou cestou vrátil. Zhruba polovinu vedla silnice v tunelech, v polotunelech (jedna strana je otevřená a podepřená sloupy, pod převisy vytesanými ve skále. Některé tunely byly tak křivolaké, že jsem měl podezření na to, že je špatně vyměřili a při ražbě z obou stran se přesně netrefili. V parku jsou 2 kempy, jeden zdarma a druhý za cca 150 Kč za stan.

NP Taroko: Most ke Changuang Temple

NP Taroko: Changuang Temple

NP Taroko: Kláštery vysoko na svazích kaňonu

Silnice sleduje řeku proudící po dně hlubokého kaňonu mezi převážně vápencovými skalami. Díky této geologii je Tchaj-wan největším světovým producentem mramoru, jak jsem se někde dočetl. Kromě kaňonu je v NP několik přístupných jeskyní, několik klášterů a řada pěších tras. Na některé je třeba si vyřídit povolení a rangeři kontrolují, zda se lidé vrátili zpět.

NP Taroko: Silnice vedla spoustou tunelů

NP Taroko: Stěny tunelů byly jen hrubě opracovány

NP Taroko: Masivní skály kaňonu

NP Taroko: Visutý most na Yanzikou Trail

NP Taroko: Silnice vytesaná ve skále

NP Taroko: Jinheng Bridge

NP Taroko: Silnice v oblasti Heliu

Návštěva parku rozhodně stojí za to, je to jedna z největších přírodních atrakcí ostrova. Vymyslel jsem i reklamní slogan "Národní park Taroko je potěšením pro oko". Jeho komerčnímu využití brání skutečnost, že mi v mandarínské čínštině nějak nevychází rým.

NP Taroko: Cimu Bridge a pavilon na skále

NP Taroko - Tianxiang: Střecha vstupní brány ke klášteru

NP Taroko - Tianxiang: Pagoda a nádvoří kláštera

NP Taroko - Tianxiang: Socha bohyně s hlavami pohlížejícími 10 směry

NP Taroko - Tianxiang: Interiér kláštera

Po zážitku z jízdy v NP byla rovná silnice se širokou krajnicí pro cyklisty a mopedy, navíc s větrem v zádech, hodně nudná. V Hualien, které je centrem zdejšího oblasti, byl první opravdový supermarket, na který jsem na Tchaj-wanu narazil. V Carrefouru jsem nakoupil dobré pečivo evropského stylu a dokonce americký tvrdý sýr. Ten jsem snědl s pečivem k večeři, ale opět se ukázal jako nevhodný do zdejších podmínek. Výsledkem byla řídká konzistence a častější nutkání, prostě žaludek jako na vodě. Sýry už do konce pobytu vynechám.

Hualien: Pomník socrealistického stylu

Idylka na ploché silnici trvala ještě pár km za Hualien. Potom následovala série 5 tunelů, celkem 3,5 km dlouhá. Tunely vedly do kopce a mezi nimi mezery max. 50 metrů, pěkně mne to rozehřálo. Za posledním tunelem jsem sundal dres je jel v podvečerním chládku pouze ve spodním triku.

Hualien: Hory byly zahaleny v mracích

Noční stěhování
Silnice se odchýlila od pobřeží, začala docela stoupat a místa na přespání se sice našla, ale bez vody. Nakonec jsem to zabalil v sedle, kde byl u silnice pavilon a malá pěkně posečená loučka. Evidentně to byl veřejný prostor, nikoliv soukromý. Schylovalo se k dešti, to je tady navečer snad pravidlem, postavil jsem stan v pavilonu. Místo mytí se otřel vlhčenými ubrousky a po setmění zalezl do stanu a brzy usnul (tma je už v 17:40).

V půl desáté mne chrchláním probudil nějaký dědula. Myslel jsem, že je to houmlesák a chce uvolnit místo v pavilonu. Ale on pořád rukama nohama naznačoval, že tam nemůžu spát. Bylo mi to divné, široko daleko nikdo, komu by to vadilo. Nakonec jsme se posunčinou dohodli, že přesunu stan z pavilonu na trávník. Čekal jsem, že si dědula v pavilonu ustele, ale on odešel se slovy díků (jak si asi myslel), neboť radostně opakoval "I am sorry".

Dongsing: Pobřežní vily

Changbin: Changbin Bridge

Ráno jsem se po 3 km stoupání dostal do malinké vesničky, kde byl ideální "hotel kotel", veřejná WC s tekoucí vodou a vedle nich udržovaný trávník. Mapa v mé GPS o osadě neměla ani tušení, jinak bych tam ještě večer zkusil dojet. Umyl jsem se, uvařil vločky, snědl zbytky zásob z Carrefouru a byl jsem opět připraven na zážitky dalšího dne.

Changbin: Obratník Raka je označen tímto výtvorem, přejel jsem do tropů

Changbin: Starý most

Jeskyně Baxian
Samotné skalnaté a členité pobřeží stálo za to se jím čas od času pokochat. Potom jsem přejel do tropů, což zvěstoval monument označující Obratník Raka. Po pár klimetrech jsem dojel k jeskyním Baxian, které byly osídleny již v prehistorii a dnes jsou některé z nich doslova zaneřáděny vestavěnými buddhistickými kostely s výzdobou z papundeklu a alobalu zlaté barvy. U jeskyní byla spousta turistů, ale jenom pár se jich vypravilo po strmých schodech do horních jeskyň. Já tam samozřejmě vylezl, ale nestálo to za to, byl tam největší nevkus a nepořádek.

Baxian Caves: Jedna z mála jeskyň v níž není kostel

Baxian Caves: Kostel v jeskyni

Baxian Caves: Mladík se klaní v horní jeskyni po namáhavém výstupu

Baxian Caves: Detail oltářních sošek

Baxian Caves: Buddha je vysmátý, peníze se jen sypou

Baxian Caves: Zlatí stařečkové

Baxian Caves: Socha s vodou, také jsem se napil

Baxian Caves: Když kýč, tak pořádný

Navzdory zajímavému okolí na mne přišlo spaní a já na kole jen tak převaloval nohy, slušný vítr v zádech mne strkal dopředu. Široký pruh pro cyklisty byl sice bezpečný, ale přece jen jsem se musel více soustředit, jinak by to nemuselo dobře dopadnout. Řešil jsem to jídlem - nudlová polévka nepomohla, ale kafe v plechovce zabralo a znovu mne probralo k životu.

Baisangang: Umělý strom

Yiwan: Křesťanský kostelík

Yiwan: Interiér křesťanského kostela

Chengong: Socha a pagoda

Sanxiantai
Brzy odpoledne jsem přijel do Sanxiantai. To je oblázková pláž a ostrov s erodovanými skalami, na který vede most pro pěší se 7 oblouky. Bez chvatu jsem si vše prošel a prohlédl a přitom vytipoval místo na spaní v pavilonu na pláži. Začalo totiž krápat, tak abych zbytečně zítra nevozil mokrý stan. Se soumrakem se parkoviště vylidnilo a obchody zavřely. Sedl jsem si do velké zastřešené prostory, sloužící jako otevřená restaurace a pracoval na počítači.

Odjel jsem postavit stan do pavilonu na pobřeží, ale byl tak silný vítr, že jsem to nezvládl. Kdybych mohl zatlouci alespoň 2 kolíky na návětrné straně, tak bych to zmáknul. Ale do betonu se kolíky zatloukají fakt blbě. Vrátil jsem se do restaurace, v proluce mezi stoly postavil stan a bylo vystaráno.

Sanxiantai: Oblázková pláž a lávka pro pěší na ostrov

Sanxiantai: Erodované skály

Obligátní čaj a ovesnou kaši jsem v prvním combini 7 Eleven doplnil plechovkou kafe a zdejší obdobou korejských fish cake, která je ale docela mdlá. Krajina plná rozkvetlých kytiček a slunečnic, v pozadí palmy. Silnice plochá, krajnice široká, vítr v zádech, nepršelo, co více si může člověk na kole přát.

Chenggong: Kytičky mne po ránu potěšily

Chenggong: Slunečnice v protisvětle nikdy nezklamou

Chenggong: Snídaně v obvyklém podniku

Chenggong: Komfortní pruh pro cyklisty a skútry

A přece jenom mne něco opravdu dostalo. Na silnici bylo návěští se službami pro cyklisty, tj. vodou a pumpičkou. Tento servis poskytovala místní policejní stanice. V rámci služeb bylo i foto cyklisty a dokonce bezplatný kemp za policejní stanicí. Byl jsem z toho fakt v šoku.

Chenggong: Cedule upozorňující na vodu a pumpičku u policejní stanice

Chenggong: Fotografie pořízená policií před jejich stanicí se službami pro cyklisty včetně bezplatného kempingu

Následovalo několik přírodních pamětihodností. První z nich byla voda tekoucí do vrchu. Úzké koryto s vodou a ta viditelně tekla do svahu. Dokonalá iluze. Zkontroloval jsem sklon vodního koryta z boční strany vodováhou v hledáčku foťáku. Samozřejmě, že voda tekla z kopce, byl to jenom optický klam ale opravdu realistický. Mimochodem, vstupné se zde většinou neplatí, ale je zpoplatněno parkování - vyšší sazby o svátcích, nižší v pracovní dny. Za kolo se neplatí.

Jinzun: Voda tekoucí do vrchu

Ve Fushanu je kromě svatyně na pobřeží i cestička v mělkém moři, ze které můžete krmit rybičky. Ty jsou už naučené a je jich tam spousta. Mezi nimi mé oblíbené skokanky, které se dokáží vymrštit nad hladinu, udělají skok třeba 2 metry dlouhý a dopadnou naplacato na bok.

Fushan: Svatyně na pobřeží

Další atrakcí byly skalní formace v Xiaoyeliu. V areálu je i bezplatný kemp. V restauraci měli mé oblíbené knedlíčky, nemohl jsem se je nedat.

Xiaoyeliu: Skalní formace

Xiaoyeliu: Skály v moři

Potom už jsem svištěl do Taitungu, kde jsem potřeboval vyprat a nakoupit jídlo. Věděl jsem, že turistické informace jsou na nádraží. To ale zcela netypicky není v centru města, ale na periferii vzdálené 6 km od centra. Já to měl ještě "přes ruku" a tak jsem si zajel asi 15 km, abych se dozvěděl, že prádelnu najdu někde v centru. Pěkně jsem jim poděkoval a jel do centra. Na křižovatce jsem lovil směr na GPS, zastavil u mne hoch na skútru. Řekl jsem mu, že hledám prádelnu a supermarket a on mne k prádelně dovedl a po cestě mi ukázal cestu ke zdejšímu Carrefouru.

Taitung: Rýžové pole

Pereme pereme prádlo
Samoobslužnou prádelnu okupovala jednozubá babice, před ní měla postavený svůj skútr naložený sběrem. Považovala za nutné mi vysvětlit obsluhu pračky, ukázala kolik mincí budu potřebovat (bylo to napsáno na displeji) a nutila mne po ní opakovat čínské číslovky od jedné do deseti. Chybnou výslovnost mi nekompromisně opravovala. Mezitím jsem vytahal všechno prádlo, ze sebe svlékl vše, co bylo v daných podmínkách možné a neodporovalo dobrým mravům a zahájil praní. Přitom jsem stále pokračoval ve výuce čínštiny. Babka měla dobré srdce, do pračky mi nasypala svůj prášek (já jeden koupil v automatu) a musel jsem jí držet ruku, jinak by ho tam dala snad půl kila, tak byla štědrá. Dokonce mi dávala mince, ale já měl naštěstí drobných dost. Chtěl jsem si ji vyfotit, ale to zamítla, že prý s sebou nemá zuby. Tak jsem udělal alespoň jednu fotku tajně od pasu. Docela jsem si oddychl, když na svém kostitřasu odjela.

Taitung: Prádelna na mince

Taitung: Kamarádka z prádelny podnikala v druhotných surovinách

Jediná zástrčka byla na automatu na prášek. Odpojil jsem ho a nechal trochu dobít počítač, abych mohl večer alespoň editovat fotky. Praní i sušení pak proběhlo bez rušivých momentů, mezitím přijela babka pro své prádlo a vůbec si mne nevšímala, jako bych tam nebyl. Asi jí rozladilo, jaký jsem byl na tu čínštinu dřevo. V supermarketu jsem rychle nakoupil, chtěl jsem ještě ujet pár kilometrů. Mířil jsem k Zhiben Hot Springs, populárním lázním asi 15 km za Taitungem.

Tady spím já, holenku
Dojížděl jsem k lázním, rozpršelo se drobným, vše prostupujícím deštěm. Bundu ani kalhoty proti dešti jsem si zatím neoblékl. Cesta se rozdvojovala, jedna vedla do lázní, druhá k řece. Usoudil jsem, že větší šance najít přístřešek na spaní je v lázních, měl by tam být nějaký park. Povedlo se, střechu nad hlavou jsem našel, asi 150 m bylo WC s vodou. Když jsem se v přístřešku usídlil, ale ještě nepostavil stan, přijel nějaký chlápek na skútru s velkou igelitkou a hrnul se do pavilonu. Začal na mne vehementně gestikulovat ať vypadnu, že tam bude spát. Já jsem s úsměvem zavrtěl hlavou, poklepal si ukazováčkem na prsa a potom ukázal na podlahu - tady budu spát já. Ukazoval mi, že kousek dál je další pavilon a ať jdu tam. To jsem věděl, ale tam svítilo rušivé světlo z blízké budovy. Tak jsem mu rukou velkoryse ukázal, ať se přesune on. Chvíli trucoval, ale na dešti, kdežto já byl v suchu pod střechou. Potom nakopl skútr a odjel. Ráno projížděl okolo zrovna když jsem snídal, ani nezamával, náfuka.

Tečkovaná silnice
Mířil jsem k jižnímu cípu ostrova po silnici číslo 9. Z Darenu vedla okolo pobřeží silnice 26, na mapě ji byl kus namalován tečkovaně. Usoudil jsem, že je to asi úsek s prašným povrchem. Skutečnost byla jiná, silnice náhle skončila a tečkovaná trasa bude postavena v blízké budoucnosti. Vrátil jsem se do Daren a po silnici číslo 9 jsem přejel na západní stranu ostrova. Stálo to za to, nejprve asi 12 km pěkná vydupávačka a potom 20 km pohodlný sjezd.

Shizi: Brána do vesnice

Fangsman: Poutač u benzinky

Byl jsem na pobřeží, počítal jsem se spaním někde u pláže. To se nepovedlo, žádnou pláž se mnou požadovaným vybavením jsem neviděl. K večeru jsem se dostal do Fenggang, žádný park, u moře uzoučká promenáda. Vypadalo to na spaní někde v křoví u silnice. Setmělo se, já stále jel. Uviděl jsem velkou prodejnu pro turisty, kam obvykle zajíždějí zájezdové autobusy nakupovat místní výpěstky a výrobky. Prodejna zavřená, záchody zavřené, ale před nimi umyvadla s kohoutky a voda tekla. Umyl jsem se, kolo zaparkoval pod velkým stromem na nádvoří. Potom přijely dvě paní, otevřely strážní domek u vjezdu. Neměly o mne sice tušení, ale přišlo mi blbý, spát tam bez jejich vědomí. Šel jsem se jich zeptat, zda si mohu postavit stan pod stromem. Dlouhé váhání a potom vyřkla ta starší verdikt - ne. OK, rozsvítil jsem co se dalo a vyjel do tmy. Po 300 m jsem přejel přes křižovatku, tam byl malý park se dvěma rybníčky a plošinou na postavení stanu. Využil jsem jí a nic mi nescházelo, umytý jsem byl a přes ulici byl malý obchod, kde jsem si koupil chlazené pivko, aby se mi dobře spalo.