Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy
Hledat na kolemkolem
Tchaj-wan, západní pobřeží
Donghai, Wufang, Kaohsiung, Fo Guang, Qishan, Tainan, Budai, Douliu, Jiji, Shuili, Shuise, Yuchi, Guoxing, Lugang, Ershui, Kengkou, Taichung, Yanli, Toufen, Bali, Taipei
Kaohsiung
Dnešním cílem byl nepříliš vzdálený Kaohsiung, druhé největší Tchaj-wanské město. Zajel jsem se podívat na malebný Dapeong Bay, na focení to ale ráno v protisvětle nebylo. Skvěle vybavené návštěvnické centrum bylo ještě zavřené, ale mohl jsem se umýt a vykonat základní hygienické úkony. Uvařil jsem si čaj, nasnídal se a pomalu se coural směrem k velkému městu. Směrovky mne vyhnaly na cyklostezku, která vedla po straně silnice na visutých pylonech. To jsem si zase jednou dal. Kolo jsem musel vytlačit po strmých schodech, kde byla uprostřed úzká rampa pro kolo. Po několika km byl sjezd zase po strmých schodech dolů. To už jsem měl obavy, že kolo neudržím. Raději jsem kolo přetáhl přes vysoký obrubník na silnici, v protisměru dojel na odbočku a sjel na lokální silnici.
Wufang: Palmy
Cesta vedla průmyslovým předměstím plným chemického smradu. Znovu jsem se dostal na silnici 17, na které už byl vyhrazený pruh pro skútry a kola, takže pohoda. V průvodci jsem si našel hotel u nádraží a poblíž centra začal navigovat podle papírové mapy. Pořád mi to nějak nesedělo, až jsem si uvědomil, že koukám na plán města Tainan (byl to inset na větší mapě, pod ním byl plán Kaohsiung). Ale není to vždycky snadné ani podle mapy. Na mapě se ulice jmenovala Zhonghsan, na uličním značení Jhonghsan. Mapa v GPS vůbec Kaoshiung neznala, místo něj úplně jiná transkripce začínající na G.
Kaohsiung: Řeka Love
Kaohsiung: Buddhamobil (podle vzoru Papamobil)
Hotel jsem našel snadno, ubytovali mne už před polednem, to je co říci. Musel jsem nabít všechna zařízení, dopsat blog, vyřídit pár pracovních věcí. Do města jsem se podíval odpoledne a navečer. Nic moc v něm není, kromě rozsáhlých obchodních zón, které mne moc nezajímají. Zdejší 347,5 m vysoký mrakodrap 85 Sky Tower byl do roku 2003 nejvyšší budovou na ostrově, potom ho překonal mrakodrap v Taipei. Populární jsou projížďky elektroloděmi po řece Love a noční trhy. Jeden byl poblíž hotelu, za soumraku jsem tam zašel a ochutnal něco specialit.
Kaohsiung: V pozadí 85 Sky Tower - druhá nejvyšší budova na Tchaj-wanu
Kaohsiung: Noční trh Luiho
Kaohsiung: Nabídka na nočním trhu
V hotelu byla zdarma samoobslužná prádelna, vypral jsem pár špinavých věcí. Byl jsem překvapen servisem, káva, čaj, džusy, zmrzlina, popcorn a několik lehkých jídel bylo hostům volně k dispozici 24 hodin denně. Proto jsem si užíval pohodlí hotelu ještě druhý den dopoledne. Snídaně byla gigantická, musel jsem ji strávit, než jsem si mohl dovolit sednout na kolo.
Poblíž Fo Guang: Svatyně
Fo Guang Shan Buddha Memorial Center
Vyrazil jsem až před desátou a vydal se do vnitrozemí. Mířil jsem k buddhistickému komplexu Fo Guang Shan Buddha Memorial Center. To je nově postavený komplex budov, nic historického, kromě vnitřní výzdoby a děl v galeriích. Rozlehlému náměstí vévodí hlavní hala, nad ní se tyčí 100 m vysoká socha Buddhy (výška včetně základny). Okolo náměstí je 8 pagod zasvěcených různým oborům lidských činností a dovedností. V každé pagodě jsou prostory s výstavami věnovanými tématu (například kaligrafie jedním tahem). V hlavní hale je několik muzeí, expozice věnovaná Buddhovu životu a několik svatyň (v těch se nesmí fotografovat). Nejsvětější je Nefritová svatyně, ve které jsou relikty Buddhových zubů. V areálu zároveň probíhal knižní veletrh a výstava zdravé vegetariánské výživy. Parkoviště narvané autobusy a mezi návštěvníky dominovali penzisti a školní výpravy.
Fo Guang Shan Buddha Memorial: Kýčovitý slon u vstupní brány
Fo Guang Shan Buddha Memorial: Mniši přicházejí
Fo Guang Shan Buddha Memorial: Pagody lemujicí cestu ke gigantické soše Buddhy
Bylo to zajímavé a o to víc jsem byl rád, že jsem to našel. Místo jsem na mapě neměl, pouze kusé informace z průvodce a silniční značení jako k pamětihodnosti také chybělo. Musel jsem se pracně na několikrát doptat. Jedinou výtku jsem měl k počasí, zataženo, ocelově šedá obloha a hrozné dusno. Vsadil bych se, že bude pršet, ale kupodivu ani nekáplo.
Fo Guang Shan Buddha Memorial: Nejcennější exponát na výstavě čínských buddhistických artefaktů
Zdržel jsem tam a odjížděl až po druhé hodině. Bylo jasné, že do Tainanu nedojedu a budu bivakovat někde po cestě. Lokální silnice, po kterých jsem jel, se kroutily zemědělskou krajinou a malými vesničkami, kde si park a příslušenství nemohou dovolit. Každá rovnější píď země byla obdělána, minimum příležitostí najít důstojné spaní. Natahoval jsem to až skoro do tmy. To už se nároky snižují a nakonec stačí trochu rovný plácek. Našel jsem hlinitou loučku, místo umytí se utřel vlhčenými ubrousky a dal si desetihodinový spánek.
Tainan: Ulička v centru
Tainan: Prodavač losů
Historický Tainan
Vyspalý do růžova jsem vyjel chvilku po šesté, v Tainanu jsem byl už po deváté. Udělal jsem si vyhlídkovou jízdu po pamětihodnostech. Těch je v tomto dřívějším hlavním městě Tchaj-wanu opravdu hodně. Pozoruhodný je nejstarší konfuciánský kostel s minimalistickou výzdobou. Líbil se mi i malinkatý kostel pěti konkubín, který navazuje na jejich hrobku. A řada dalších, město je památkami opravdu přecpané a mně to začalo splývat dohromady. Ono i ty kostely na sebe někdy navazují tak, že je těžké poznat, kde jeden končí a druhý začíná. Sympatické je, že přístup není nijak omezen, prohlédnout si vše můžete pěkně zblízka. Po kostelech je rozmístěna řada volně položených sošek, divím se, že jim to nikdo nerozkrade. Možná, že lidi umravňují jednak zavile se tvářící sochy strážců a démonů a také vše prostupující aroma hořících vonných tyčinek.
Tainan: Confucius Temple - drak nebo krokodýl
Tainan: Confucius Temple - bez plísně to tady nejde
Tainan: Confucius Temple - racionálně pojatá výzdoba
Tainan: Temple of Five Concubines
Tainan: Temple of Five Concubines - vstupní portál
Tainan: Temple of Five Concubines - detail výzdoby
Po poledni jsem zkusil jeden obskurní a levný hotýlek u nádraží a ubytovali mne okamžitě. Potom jsem udělal chybu, místo abych si vzal kolo, tak jsem se pěšky vydal do více než 6 km vzdáleného Apingu, podívat se na zbytky původní holandské pevnosti. Pozůstatky další pevnosti jsou přímo v centru, ale zbyly z ní jenom základy a na místě pevnosti byly později postaveny 2 pavilony - Chihkan Tower. V Apingu zůstala z pevnosti alespoň polozbořená zeď, jinak pouze pozdější dostavby, nestálo to za návštěvu. Další chybu jsem udělal při návratu. Nechtěl jsem jít hodinu zpátky pěšky, počkal jsem na autobus. Ten přijel po 45 minutách a cesta do centra trvala neuvěřitelnou dobu - skoro přesně hodinu. Autobus objíždí veškeré památky ve městě, za světla by to bylo zajímavé.
Tainan: Chihkan Tower - pavilony na místě bývalé holandské pevnosti
Tainan: Chihkan Tower - vodopád s rybičkami
Tainan: Aping - bývalá holandská pevnost
Tainan: Aping - veslař na kanálu
Ráno jsem se ve městě moc nezdržoval a namířil si to okolo pobřeží k severu. Docela nuda, rovina s mokřinami, okolo silnice spousta rybníčků, kde místní pěstují ryby. Bylo vidět dost ptáků, ryby se taky mrskaly, ale co naplat, žádná velká zábava to nebyla.
Poblíž Aping: Volavky
Poblíž Qigu: Skládka
Qigu: Rybník
Jiangjun: Kostel
Nuda skončila až v Budai, kde je známý Nankushen Temple. Nový, velmi výpravně zdobený a kvalitně provedený, rozsáhlý. Připravovaly se v něm týdenní slavnosti, které propuknou až za pár dnů, ale přesto byl plný lidí. Většina si přinesla svého domácího "mazucha" k posvěcení. Lidé s bůžky se museli zaregistrovat, dostali pořadové číslo a potom trpělivě čekali, až budou připuštěni. Byl tam pěkný cvrkot, bylo na co koukat, zdržel jsem se tam skoro 3 hodiny. To je při zdejších krátkých dnech znát, stmívá se brzy po 17 hodině.
Budai: Nankushen Temple - papírové sochy před vstupní bránou
Budai: Nankushen Temple - hlavní brána
Budai: Nankushen Temple - výstava domácích bůžků
Budai: Nankushen Temple - vnitřní nádvoří
Budai: Nankushen Temple - detail stropu
Budai: Nankushen Temple - fronta na posvěcení domácích bůžků
Budai: Nankushen Temple - kameny, které se po modlitbě vrhají k zemi a jejich vzájemné postavení sdělí úspěšnost prosby
Brzy nastalo každodenní zábavné hledání místa na nocleh. Musím říci, že mne to fakt baví a považuji to za obohacení vandru. Dovedu si ale představit lidi, kteří jsou z představy, že neví kde dnes hlavu složí, nervózní už před polednem. U chudého kostela, který byl v podstatě jenom montovanou halou a neměl ani veselé barevné draky na střeše, byly záchody a kohoutky s vodou. Vedle toho malý trávník, akorát pro mne. Zeptal jsem se tam potulujícího se stařečka, zda bych si mohl postavit stan. Docela uměl anglicky, pochopil o co mi jde a šel se zeptat dovnitř. Nejenže mi to dovolili, pustili mne i do sprchy, chtěli mi dát najíst (ale já byl sytý) a navíc se mne snažili zlomit, abych spal uvnitř, že je venku zima. To mi přišlo fakt srandovní, já si v noci přikrývám spacákem jen záda v oblasti kříže, jinak bych se v tom vedru nevyspal. Jo a stařeček se mi svěřil, že je mu už 61 roků.
Kouhu: Vor na chovném rybníku
Kouhu: Malá pagoda
Sun Moon Lake
V noci se rozfoukal vítr síly uragánu a já byl rád, že jsem nebyl líný a stan ukotvil kolíky. Měl jsem obavy, jak v tom povětří druhý den pojedu. Byl jsem totiž znuděn rovinami a mířil jsem do hor obhlédnout Sun Moon Lake v centrální části ostrova. Byla to fakt makačka, hlavně ráno, kdy vítr dul přímo do obličeje. Potom jsem zahnul k severovýchodu, měl jsem vítr z 10 hodin a to už bylo výrazně lepší. Po devadesáti km jízdy začalo výrazné stoupání a byla to dost fuška. Naštěstí jsem byl dobře najeden. Ale samozřejmě nakonec vykouklo jezero, dojel jsem k Xianshan Visitor Centre, které bylo přecpané nedělními návštěvníky. Po setmění jsem si postavil stan na trávníku vedle cyklostezky.
Douliu: Domácí slavnost
Sun Moon Lake: Cyklostezka, uprostřed dole jsem stanoval
Moje stravovací návyky se změnily. Ráno si dělám instantní ovesnou kaši a na ní jedu obvykle celé dopoledne. Hotová jídla v 7 Eleven mi už lezou krkem a tak se tomuto combini vyhýbám. Maximálně si tam dám lehké "blinčiky" (můj pracovní název), to jsou rýžové, nebo rýžovomasové tyčinky a knedlíčky, podávané v slabé horké polévce. Je to podobné jako fish cake v Koreji, který jsem si nakonec velmi oblíbil. Důležitá je totiž ta polévka, dostanu do sebe tekutiny. Pořádné jídlo si dávám výhradně v malých "garážových" hospůdkách, které jsou skoro v každé vesničce. Proto také při průjezdu obydlenými místy sleduji, kde je hodně lidí, tam potom prohlédnu nabídku a podle ní se rozhodnu zůstat nebo jet o několik domů dál. Nejlepší jsou vyvařovny, které nabízejí třeba 20 různých jídel - pečené maso, řízky, kuřata, ryby, zeleninu, saláty. Naberu si na talíř co se mi líbí a paní kuchařka to sečte a vyřkne ortel (tak 70 až 100 tchaj-wanských dolarů). K tomu je vždy miska rýže a jak je rýže, tak hlad nebude (říká klasik, tedy já). Na závěr si z várnice naberu polévku misu s bylinkami. Ta je určena ke zklidnění žaludku a zároveň pomáhá rozpouštět právě zkonzumované tuky. Když mi chutná, připravím si ještě krabičku na večeři. Mimochodem, ještě se nestalo, že by mi nechutnalo.
Wufeng: 'Blinčiky' v 7 Eleven
Sun Moon Lake: Korejští cyklisté
V noci lilo, stan to přestál na jedničku a já si o něm napravil dojem. Počkal jsem na krátkou přestávku okolo sedmé, vyskočil ze stanu, zabalil a zase začalo lít. Kousek ode mne se právě vyklubali ze stanu 2 korejští študáci. Jsou na cestě skoro na den přesně jako já, jeli z Koreje do Hongkongu. Čína mne zajímala - líbili se jim krásné památky, ale lidé prý stojí za bačkoru, zajímají je jen peníze.
Sun Moon Lake: Pohled na Shuise
Shuise: Přístav ferry
Sun Moon Lake měl velmi rád Chiang Kai-shek, u nás známý jako Čankajšek. V mém mládí to v socialistickém Československu byl, spolu s krvavým psem Titem, největší zločinec pod sluncem. Zde je to velmi respektovaný politik. Měl dům na kopci nad jezerem a pod ním nechal postavit malý křesťanský kostelík Church of Christ, který s manželkou pravidelně navštěvovali. Kostel se nedá vyfotit, je v příkrém svahu obklopen vysokými stromy, proto jsem vyfotil alespoň část portálu.
Shuise: Portál Church of Christ - kostela, který si nechal postavit Chiang Kai-shek
Jezero jsem částečně objel, celá cesta okolo měří 35 km. Pokochal jsem se v rozsáhlém Wenwu Temple, potom jsem zajel ještě do malého Kongmin Temple. Tam je největší tchaj-wanská socha "dohazovače" a kostel je proto populární mezi dvojicemi, které se rozhodují, zda do to praští.
Wenwu Temple: Prosby a přání vyvěšené na plotě kostela
Wenwu Temple: Vstup hlídají fakt vzteklí lvi
Wenwu Temple: Vstupní brána
Wenwu Temple: Oltář v hlavní hale
Wenwu Temple: Brána do zahrad nad kostelem
Wenwu Temple: Pohled na Sun Moon Lake
Wenwu Temple: Ženy protestují proti diskriminaci Falung Kung v centrální Číně, na Tchaj-wanu problémy nemají
Kongmin Temple: Lev u vstupu
Kongmin Temple: Vypadají jako 3 králové, i ten černý je vzadu
Kongmin Temple: Populární socha dohazovače manželství
Odjel jsem směrem na západ, cílem byl Lugang, menší město vpravdě nabité autentickými památkami. Moje GPS ho neznala, nakonec jsem zjistil, že ho vedla jako Lukang. Já ale našel na mapě podle tvaru pobřeží přibližný bod a k tomu jsem se nechal navigací dovést. Trochu jsem nadával, když mne asi 20 km před cílem navigace vyhnala z pohodlné silnice a protáhla lesní cestou se strmým stoupáním. Ale když jsem to vydupal, ocenil jsem další jízdu po prázdných silnicích, kde dokonce ani nevyřvávala auta s předvolebními sliby. Zdejší kampaň je opravdu masivní, billboardy, vlajky a třepetalky u silnic a auta, motorky, ba i kola olepená plakáty a k tomu řvoucími tlampači propagují jednotlivé strany.
Yuchi: Silnice do městečka
Guoxing: Hornatá krajina
V Lugangu jsem kombinací mapy v Kindle a GPSky našel v průvodci doporučovaný hotel, protože jsem potřeboval na internet a vyprat. Ani jednoho se mi nedostalo. Navíc měli místo klasických ručníků inovativní vícekrát použitelné papírové ručníky a osušky. Měly pouze jednu nevýhodu, člověk se jimi neutřel do sucha. Byla už tma, jinam jsem nemohl, tak jsem tam s nechutí zůstal.
Lugang: Tianhou Temple - schránka na příspěvky
Lugang: Tianhou Temple - místo madony tady mají fousáče
Památky jsou ale skvělé. Některé kostely jsou opravdu malinké, vmáčknuté mezi pozdější výstavbu, ale mají autentickou atmosféru a to na mne působilo. Najedl jsem se na nočním trhu, potoulal se městem a byl spokojen.
Lugang: Noční trhy na Wenkai Road
Další den jsem si přivstal, prohlédl hlavní památky, prošel se úzkými křivolakými uličkami města.
Lugang: Chenghuang Temple - dřevěná socha
Lugang: Chenghuang Temple
Lugang: Tien-Hou Temple - kůň s hlavou draka
Lugang: Longshan Temple - malba na dřevěných vstupních dveřích
Lugang: Dílna
Lugang: Úzké uličky v historické části města
Přesně v limitu pro check-out jsem se v 11 hodin odhlásil z hotelu a odjel do Ershui, v jejíž blízkosti je rozsáhlé území, kde žijí divocí makakové. Vidět je není pravidlem, nejlepší doba je dopoledne okolo desáté nebo odpoledne mezi druhou a třetí. Díky větru v zádech jsem stihl odpolední termín. V Ershui na nádraží bylo Visitor Centre, kde mne děvče vybavilo ručně kresleným plánkem, jak se dostat na parkoviště, které je východiskem do rezervace.
Ershui: Taiwan Macaque Protection Area - poražený strom
Ershui: Taiwan Macaque Protection Area - rostliny
Kolo jsem opřel o strom, už ho ani nezamykám, je to zbytečná námaha. Měl jsem kliku, pár opic jsem viděl. K tomu jsem si dal dvouhodinovou procházku divokým lesem, paráda. Nocleh bylo jasný, vyspím se na parkovišti. Sice se tam potulovala asi dvacetičlenná skupina toulavých psů, ale poté, co jsem vůdce smečky seřval, přestali být dotěrní. Dojel jsem do Ershui nakoupit pivko jako doprovod k večeři - krabičce koupené spolu s obědem. Za tmy na parkovišti nikdo nebyl, stan jsem postavil pod střechou venkovního amfiteátru. Stan byl sice vlhký z předvčerejšího deště, ale díky tomu, že jsem ho dobře složil, byl vnitřek jenom navlhlý a za půl hodiny bylo vše suché. Bát jsem se nemusel, protože při rozsvícené čelovce jsem vidět bělma očí toulavých psů, kteří v bezpečné vzdálenosti dbali o můj nerušený spánek.
Ershui: Taiwan Macaque Protection Area - makak
Ershui: Taiwan Macaque Protection Area - makak předvádí svou výbavu
Ershui: Taiwan Macaque Protection Area - tchaj-wanský makak jako vyšitý
Ershui: Taiwan Macaque Protection Area - makak nebo dítě?
Ershui: Hra před kostelem
Vnitřní kolečko, vyvolané mou nechutí plánovat trasu, jsem prodloužil cestou do musea "The 921 Earthquake Museum of Taiwan". Těžko jsem ho hledal. Na mapě mojí GPS bylo chybně umístěno o 50 km dále. Kombinoval jsem informace z průvodce v Kindle (The Rough Guide to Taiwan) s turistickou mapou ostrova a nakonec se musel zeptat v malé vesnici nějakých dělníků. Když konečně pochopili o co mi jde, nakreslili mi na kus papíru docela přesný plánek. A k němu přidali mandarinky z vlastního sadu.
Kengkou: The 921 Earthquake Museum - futuristická budova s expozicí zvenčí
Kengkou: The 921 Earthquake Museum - futuristická budova s expozicí zevnitř
Nevím proč, ale ten den mi to fakt jelo. S lehkostí jsem se hnal do vrchu s 200 metrovým převýšením (ono to nevypadá, ale je to docela dost, někdy si to na sobě otestujte). Asi 200 m pod vrcholem mne předjeli tři sportovci na silničních kolech, ukázali uznale palci nahoru a převálcovali mne. Jak jsem se překulil přes vrchol, hned jsem to přišlápl a za chvíli už předjel prvního z nich. Nakonec jsem jim dal za uši všem a když mne dojeli na křižovatce, kde jsem čekal na červenou, teatrálně jsem si pravou rukou bušil do hrudi a levou jim ukazoval zdvižený ukazováček (neboli fakáče) za to, jak jsem jim natrhl jejich barevně sladěné dresy. Brali to s humorem. Jenom já sám jsem byl překvapen, že jsem to myslel smrtelně vážně.
Kengkou: The 921 Earthquake Museum - zřícená budova školy
Kengkou: The 921 Earthquake Museum - zřícená budova školy
Muzeum zemětřesení
Muzeum je věnováno zemětřesení o síle 7,3, které zastihlo Tchaj-wan dne 21.9. 1999 v čase 1:47. Proto ten název muzea 921. O život přišlo 2415 lidí, 29 lidí zmizelo, 11 305 osob bylo zraněno. Škody byly nesmírné a v některých oblastech nejsou odstraněny dodnes. Tchaj-wan má tu smůlu, že ostrov přetíná zlom zemské kůry. Epicentrum bylo ve městě Jiji v centrální části ostrova, kterým jsem projížděl při cestě k Sun Moon Lake.
Kengkou: The 921 Earthquake Museum - atletická dráha
Muzeum je umístěno na pozemku Kuang-Fu Junior High School, která byla v podstatě zcela zničena. Jediným štěstím bylo, že v noci byly děti doma, jinak by jich moc nepřežilo. Trosky jsou stabilizovány a zastřešeny plachtami. Okolo nich bylo vystavěno několik futuristických budov, ve kterých jsou zajímavé expozice. Nejsilnějším zážitkem jsou fotografie, byl to fakt masakr. Nejhorší škody vyvolaly až druhé otřesy, které sice byly o třetinu slabší, ale v podstatě dorazily staticky narušené budovy z prvního zemětřesení. Osobně jsem byl nejvíce zaujat simulací otřesů, kdy v komorním prostředí místnosti velikosti 30 m2 sedíte na zemi, sledujete reálné záznamy zemětřesení a podlaha pod vámi vibruje, poskakuje a skřípe. Je to hrozné, silně to narušuje důvěru v hodnoty, které jste do té doby považovali za samozřejmé ("zůstaň stát nohama pevně na zemi", nabádali nás rodiče). Jsem rád, že to v Čechách nemáme.
Kengkou: The 921 Earthquake Museum - interiér jedné ze školních tříd
Kengkou: The 921 Earthquake Museum - koleje po zemětřesení
V muzeu jsem se zdržel, bylo to jednak zajímavé a já si ještě navíc chtěl užít ten pocit, že to bylo pro důstojné kmety mého věku zdarma. Slepencem měst jsem dojel do Taichungu, tuším třetího nejlidnatějšího města Tchaj-wanu. To je památné zejména tím, že v něm žádné zajímavé památky nejsou. Měl jsem už velké skluzy ve psaní blogu, musel jsem se zastavit, něco napsat a zveřejnit. Nechci si v této souvislosti stěžovat, ale je to makačka - někam dojet, najíst se, najít místo na spaní, zpracovat fotky a vypotit ze sebe nějaký text, leckdy pod vlivem. Někteří ze čtenářů si stěžují, že bych měl zveřejňovat pravidelně, třeba ob den, maximálně ob dva. To bych s sebou musel vést tiskového mluvčího a uznejte sami, i kdyby byl hubený, dalších 60 kg navíc bych těžko uvezl.
Taichung: Nádraží
Taichung: Barevné budovy před nádražím
Další den lze označit souhrnně jako velké trápení. Nevím proč, od rána mi to nešlo, po vyjetí z městské aglomerace se mi do tváří opřel vítr a mne už to opravdu přestalo bavit. Jel jsem jak mrcha líná, v poledne se válel asi půlhodinku v parku na lavičce, až mi místní přinesli krabičku s jídlem a chtěli mne jím resuscitovat. Nechuť k protivětru je racionální - jedná se o mrhání energií. Když jedu do kopce, tak podvědomě vím, že získávám potenciální energii a na vršku ji začnu proměňovat v kinetickou. Kdežto energie promrhaná v protivětru je fuč bez jakéhokoliv efektu. Na okraj - jestli čtete cyklistické texty, všimli jste si, že protivítr je vždycky silný až brutální, kdežto vítr v zádech mírný. Cyklisté to tak cítí.
Yuanli: Cihyun Temple - umělá skála, jezírko a nezbytné sochy
Yuanli: Cihyun Temple - Vetřelec se dere na denní světlo
Yuanli: Cihyun Temple - tisíce malých Buddhů jsou v každém kostele, vždy důsledně očíslované
K večeru mívám nejlepší výkonnost a ta se dostavila i dnes. Krajina se začala vlnit, tím trochu odclonila vítr a konečně jsem se rozjel. Začal jsem s obvyklým tipováním míst na přespání. Na venkově nebývá šance na slušné kempování, vše je obděláno a na nějaké parky nemají zemědělci náladu. Nechal jsem to tedy na město. V Toufen jsem našel několik míst, nejlepší bylo na hřišti, sice suché záchody, ale vedle nich kohoutek s tekoucí vodou. Zaznamenal jsem na GPS a odjel se najíst. V centru byl velký supermarket, kolo jsem před ním nezamykal (to už tady dělám výjimečně), pouze si vzal řídítkovou brašnu s foťákem. Měli skvostnou krabičku se sashimi, k tomu 0.6 litru místního vychlazeného pšeničného, před obchoďákem jsem sedl na obrubník a úhledně to do sebe hůlkama ládoval. K tomu několik příjemných debat s místními, kteří se většinou zmíní, jak mi to s těmi "chopstick" jde. Já je považuji za geniální příbor, levný a hygienický. Samozřejmě, jídlo musí být správně připraveno, rýže lepivá, maso dopředu nakrájené. Ale fakt je potěšením jíst hůlkami celou rybu a decentně si vytahovat kosti z pusy.
Yuanli: Policajt dostal zásah do nohy
Musím korigovat dřívější informace o mém stanu. Byla zase vysoká vlhkost a tropiko bylo vlhké z vnější i vnitřní strany. Přitom při dešti je vlhké jenom z vnějšku. Problém není v látce tropika, jak jsem chybně usuzoval, ale v tom, že stan je pojat jako jeden celek a oddělit tropiko od vnitřku znamená vycvaknout 16 spojek. Kdežto u mého minulého stanu se postavil na prutovou konstrukci vnitřní stan a přes něj se přehodilo tropiku. Potom jsem vlhké tropiko mohl zabalit zvlášť a vlhnutí vnitřního stanu jsem nemusel řešit. Tentokrát jsem to vyřešil zastávkou před malou svatyní. Postavil jsem stan na slunném prostranství, já si ve stínu četl. Za půl hodinky byl stan suchý a já mohl pokračovat v cestě.
Yongsan: Zhruba 10 metrů vysoká socha
Dayuan: Řeka poblíž ústí do moře
Dnešek byl zrcadlově obrácený ke včerejšku. Hýřil jsem elánem, táhnul jako kůň, jel jako dráha. Vítr skoro žádný, kopce zmizely, velké vedro, ale to mi nevadí. Po 70 km jsem se napojil na trasu, kterou jsem jel před 17 dny, po příletu na Tchaj-wan. Po tehdejším smradu, který mne tak překvapil, ani památky. Asi to skutečně byla vůně, na kterou jsem si mezitím zvykl.
Bali: Příjezd do města, v pozadí je vidět obvyklé tchaj-wanské uspořádání - uprostřed expresway a okolo ní normální silnice
Bali: Shihsanhang Museum of Archaeology - budova muzea získala několik ocenění
V Bali jsem se šel podívat do Archeologického muzea. Jeho budova získala řadu ocenění a to právem. Pouze výtah nějak dosloužil, na prosklenou vyhlídku na město se musí ta 4 patra vyšlápnout. Nejprve mne zaujala maketa archeologické práce v životní velikosti. Připomnělo mi to mojí životní etapu, kdy mi bolševik po absolvování VŠ "summa cum laude", nedovolil pracovat v oboru a já se živil jako archeolog na fotce. Na základech budoucího OD Kotva jsem překresloval vykopané kostry podle rastru v měřítku 1:10. Jediný rozdíl, já měl rast čtvercový 100 x 100 cm, kdežto zde používají obdélníkový, což je šikovnější (kostra má zřídka čtvercový půdorys, ten měla snad jenom Marta Gottwaldová).
Bali: Shihsanhang Museum of Archaeology - vzpomněl jsem si na své pracovní začátky po absolvování VŠ
Bali: Shihsanhang Museum of Archaeology - nádoba v podobě lidské hlavy - nejcennější exponát
Upřímně řečeno, na těch málo historických předmětů je té krásné budovy až škoda. Nejcennějším exponátem je nádoba s lidskou tváří, k tomu několik důkazů o tom, že prehistoričtí obyvatelé uměli tavit železo a pár čínských mincí dokazující ranné obchodní styky s kontinentální Čínou. Dětští návštěvníci to pominou, je budou zajímat puzzzle, hlavolamy a různé jednoduché hry a úkoly, které je v muzeu čekají. Taky jich tam byla většina. Poslední informace - vstupné se neplatí.
Bali: Shihsanhang Museum of Archaeology - zajímavě členěný interiér
Bali: Pobřeží - řeka Tamsui
Původně jsem myslel, že zajedu do Frog Café, poklábosím s majitelkou a majitelem a vyspím se na jejich terase. Ze střechy muzea jsem viděl přímořský park, ideální místo na přespání, pouze sprchy byly po sezóně zavřené, stejně jako voda v přístřešku na vaření. Dřevěné platformy na postavení stanu, ideální místo.
Bali: Fotograficky vděčný objekt
Přesto jsem chtěl pozdravit své známé v kavárně, ale nestihl jsem to. Jedno děvče mne na cyklostezce požádalo, jestli bych mu neseřídil nastavení sedla. Nebylo to na upínák, musel jsem hrábnout do nářadí a vytáhnout imbus. Při nastavování jsem jí vysvětloval, jak má mít nataženou nohu. K tomu se nachomýtli další cyklisté a prezentovali poněkud odlišné názory. Debata nabyla na síle, dívčinu jsme vypustili do světa a sílu argumentů jsme si dále tříbili v přilehlé hospůdce. Ještě, že jsem si pozici parku na přespání uložil do GPS, jinak bych to potmě, a po debatě zalévané silnými argumenty, těžko trefoval.
Bali: Podvečer na řece Tamsui
Ustlal jsem si v seníku v patře, ta budova tak opravdu vypadala. Neměl jsem obavy z deště, ale spíš jsem chtěl stan ochránit před ranní vše prostupující vlhkostí. To se povedlo. V noci parkem projížděl snad každou hodinu hlídač na skútru. O mne evidentně nevěděl, ale i kdyby věděl, byl to bezplatný kemp. Ráno jsem zlikvidoval železnou zásobu, uvařil špagety s kuřecí konzervou. Do objednaného hotelu bylo jenom 20 km, check-in v 15 hodin. Tolik volného času jsem neměl, ani nepamatuji. Odjel jsem k řece, u stolku editoval fotky dokud stačila baterie. Na GPS jsem našel obchodní dům, v něm strávil neplodnou hodinku, v sousedním Carrefour se najedl a koupil zásoby a ve 14:30 se bez problémů ubytoval. Hotel měl totiž na svých stránkách souřadnice GPS a tak ani odlišná transkripce nemohla zmást mapu v mé čínskými znaky zmatené navigaci.
