Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy
Hledat na kolemkolem
Severní Vietnam
Hanoj, Bác Ninh, Uong Bi, Ha Long, Uong Bi, Hai Phong, Nam Dinh, Nimh Binh - bus - Hue
Konečně na kole
Jet lag už jsem překonal a probudil se příhodně v 7:30, kdy se začala podávat snídaně. Potom jsem svezl výtahem braašny a na konec kolo. To se do výtahu nevešlo ani nastojato, musel jsem otočit řídítka, Rozloučil se s příjemným personálem a příští trasu svěřil navigaci. Z hanojského provozu jsem měl tak stažené svěrače, že by ani tasemnice hlavu nevystrčila. Městem jsem jel bez zacvaknutých pedálů, abych reagoval co nejrychleji. Prvních pár set metrů bylo nejtěžších. Kolo pode mnou poskakovalo a vybočovalo, zatížené kolo musí člověk dostat do ruky.
Provoz na silnici je zcela odlišný od evropského pojetí. U nás se všechno reguluje, kdo má přednost, kdo musí čekat, kdy se smí předjíždět a tak podobně. Potom často vidíte bouračku předností zblblého řidiče, který to napálí do někoho, kdo mu vjel tam co neměl. Tady na to jdou jinak. Předpisy samozřejmě také mají, ale každý na ně kašle. Jejich zájmem není vás zabít, jak by se mohlo zdát na první pohled, ale rychle projet silným provozem. Takže je to pořád hra na to, kdo má větší "koule". Jsou přitom rozumní a nakonec vždycky někdo uhne nebo přibrzdí. Viděl jsem křižovatku, kde měly současně zelenou dva téměř souběžné směry a slévaly se do jednoho. Všichni to sice mastili rychle, ale stačili si navzájem udělat prostor. Bouračku jsem tady zatím neviděl.
Hanoj: Metařka spaluje odpadky
A tak jsem v tom plaval, občas udělal myšku, často opatrně zastavil, ale to jsem byl spíše výjimka. Je důležité jezdit předvídatelně, náhle nevybočovat a nevyhýbat se moc do šířky. Všichni očekávají, že se vyhnete jen tak daleko, abyste druhého neodřel. Díky zrcátkům jsem měl i v tom fofru přehled a ohlídal si motorky naložené do široka prkny, plynovou bombou, pytli a vším možným.
Hanoj: Hranici města jsem dosáhl po 15 km jízdy
Přejel jsem most přes Červenou řeku a tam navigace v cyklistickém módu zaválela. Protáhla mne asi 10 km po rozbitých, úzkých, někdy polních cestách nevábnou periférií a tím mi dala šanci si vydechnout. To už jsem stačil vnímat i jiné podněty. Na kole jsem neseděl už 10 dní a zpohodlněné pozadí mi to dávalo najevo. Taky jsem postřehl mírný protivítr. Potom jsem byl naveden na hlavní silnici do Bác Ninh a tam už to bylo standardní. Široká krajnice pro motorky, řada z nich jezdí v protisměru a očekává, že je necháte míjet zleva. Na krajnici bývá hodně prachu, do toho náklaďáky a autobusy nesmyslně varovně houkají a k tomu se ještě začali družit studenti, jedoucí ze školy na elektrických mopedech. Snažili se uplatnit svých 5 anglických frází bez ohledu na situaci na silnici. A většinou to byly holky.
V od Mao Khé: U silnice
Vedro k padnutí
Na kole se dá vedro většinou vydržet díky vánku, který si cyklista vyrábí svou jízdou. Zde to bylo ale příliš. Maximální teplota 49 stupňů Celsia, průměrná 33. Před polednem jsem si všiml, že mi vylezla tepová frekvence přes 140 při jízdě po rovině, kde ji mám obvykle okolo 115. Bylo to jasné, tepla bylo moc. Zalezl jsem na půlhodinu do stínu a potom si to hlídal a při náznaku zvýšení frekvence jsem raději snížil úsilí. Nic jsem přes celý den nejedl i když možností byla fůra. Po ujetí 100 km jsem si řekl, že to zapíchnu v nejbližším hotelu. Po cestě jsem neviděl skoro žádné a tady hned jeden vykouknul jako na zavolanou.
Dost mne zarazilo, když v hotelu nechápali, co jako po nich chci. Nakonec mi ukázali pokoj, já chtěl zaplatit cenu 200000 dongů, kterou měli na vývěsce, ale oni mi napsali na papírek cenu 250 USD. Poklepal jsem si na čelo a odjel. Přitom mi došlo, že se jednalo o hodinový hotel. Po pár stech metrech další hotel, evidentně hodinový, ale domluvil jsem pokoj za 250000. Jediná nevýhoda, hodně tvrdé postele. Ve vesnici bylo ještě dalších 5 takto velkých hotelů. Tak jsem si ujasnil co dělají Vietnamci ve volném čase.
V od Mao Khé: Moderní vesnická zástavba
V hotelu byl klid, záletníci musí být večer a v noci doma a tak si špásování nechali na další odpoledne. Moc dobře jsem ale nespal, byl jsem dost přetažený, to vedro mne fakt zdecimovalo. Na silnici jsem to tak necítil, ale když jsem slezl z kola, byl jsem docela hotovej.
Ráno jsem se napil vody a vyrazil bez snídaně už v 8 hodin. Jel jsem na východ proti slunci a bylo divný pošmourný světlo. Nakonec mi to došlo a po vyčištění vnějších skel brýlí se vše vrátilo do normálu. Projel jsem poměrně velkým městem Uong Bi a sebevědomě pokračoval bez navigace. Směrovka na neznámé město mne trochu rozhodila, vytáhl jsem navigaci a ta mi ukazovala, abych se vrátil. Zeptal jsem se místního řidiče náklaďáku na Ha Long a on mne rovněž posílal zpátky. Tak jsem to otočil, ale po pár set metrech se mi to rozleželo. Znovu jsem prověřil navigaci a zjistil, že jsem omylem vybral cíl ze včerejška a proto mne hnala zpátky. Už jsem se nenechal nikým ovlivnit a bez problémů dorazil do Ha Longu.
Ha Long: Most spojující hotelovou a tradiční část města
Přejel jsem most do tradiční části města a chtěl tam najít nějaký hostel. Žádný jsem nenašel, všechny jsou ve čtvrti Bái Cháy na druhé straně zálivu. Ubytoval jsem se v prvním hostelu a na zítřek si objednal si projížďku lodí.
Ha Long: Pod ruským kolem je stanice lanovky, která vede přes záliv
Ha Long: Zátoka s turistickými loděmi
Kindle je v háji, tentokrát definitivně
Na Kindlu se objevila rozsypaná obrazovka, což nevěstilo nic dobrého. Softwarový reset nepomohl, evidentně odešel diplej. Na Kindlu jsem měl veškeré průvodce a také četbu pro volné chvíle. Průvodce jsem znovu stáhl ze svého účtu na Amazonu, zrušil jsem na nich ochranu DRM (musíte mít sériové číslo Kindlu) a převedl je do PDF. Takto je budu mít přístupné na počítači i v off-line režimu. Budu-li na internetu, mohu je číst pomocí Kindle pro PC. Ale i tak je to protivné a budu se snažit co nejdříve koupit nový Kindle.
Poté, co jsem se vyřádil s počítačem, jsem se šel podívat k moři. To je obehnané výstavbou, jediný přístup je u městské pláže. Nijak mne to nenadchlo.
Ha Long: Městská pláž
Ha Long: Slunce zapadá již v 17:30
Lodní projížďka
Ha Long žije hlavně lodními výlety do nesmírně zajímavé oblasti tisíce sklanatých ostrovů, kde najdete jak malé ostrůvky velikosti většího balvanu až po ohromný Cat Bá. Měli mne vyzvednout v 7 hodin. Snídaně v hostelu byla inzerována od 6:30, tomu jsem moc nevěřil. Nakonec vše klaplo, snídani jsem bez problému do 7 hodin snědl a o pár minut později mne už nabral turistický autobus. Postupně sbíral další zájemce, potom nás odvezl ke vzdálenému přístavišti. Na lodi jsme byli chvilku po 8 hodině. Většina turistů byla místních, k tomu dva evropské páry, jedna Ruska a dva mladí Amíci. Průvodkyně mluvila anglicky a tak bylo vše snadné.
Ha Long: Pohled na skalnaté ostrovy z naší lodi
Ha Long: Turistické lodě
Ha Long: Detaíl lodní přídě
Moře se loděmi přímo hemžilo, ale to nijak nesnižovalo zážitek z půvabného okolí. Skalnaté ostrovy mají podobnou výšku a vypadá to, jako by v moři byla postavena hradba tisíců oblých věží. Zhruba po hodině jsme dopluli k jeskyni Cung, které se pro bohatou krápníkovou výzdobu říká Thieu Cung, česky Nebeský palác. Jeskyně je v úrovni 20 m nad mořskou hladinou a zabírá plochu 3000 m2. Krápníky byly působivě osvětleny, bylo na co koukat.
Ha Long: Přístaviště u jeskyně Cung
Ha Long: Jeskyně Cung
Ha Long: Krápníková výzdoba jeskyně Cung
Další zastávkou byla rybářská vesnice na pontonech. To je dneska už spíše turistická atrakce, pouze na pár odlehlých pontonech žijí skuteční rybáři. Hlavním výdělkem je vození pohodlných turistů na větších pramičkách. Já měl v ceně zaplacený kajak a tak jsem se dal dohromady s jedním lichým Vietnamcem a šlo nám to náramně. Projížděli jsme laguny oddělené přírodními tunely, dostali jsme se ke skutečným rybářům a viděli jejich dnešní úlovek. Litoval jsem toho, že jsem si na kajak nevzal foťák. Měl jsem ho sice s sebou, ale před nástupem do kajaku mi ho průvodkyně odebrala, prý abych ho vodou nezničil. Je pravda, že jsem si zacákal mořskou vodou kalhoty. Ne snad že bych byl takový lempl, ale pádlo mělo vedrem pokroucené lopatky a voda z nich odstřikovala do kajaku.
Ha Long: Rybářská vesnice na pontonech
Ha Long: Tyto dvě skály jsou symbolem celé oblasti
Po fyzické námaze přišel vhod velmi bohatý oběd, který nám servírovali na lodi. Kromě základní rýže a zeleniny bylo dalších 7 chodů včetně pečené ryby a mušlí (ty jsem z opatrnosti vynechal). Takto nacpané a napojené pivem nás přivezli na ostrov Nói Quy, kde se dá po 400 schodech vystoupat až na vrchol k působivému výhledu. Inu zvítězil jsem a byl na vrcholku první. A protože nás pivo při obědě sblížilo, anglicky mluvící kolegové to nenechali bez poznámky. Řekli mi, že jsem jejich James Bond. Tak jsem skromně opáčil, že se jmenuji George. Pýchu předchází pád a zde to bylo dílem okamžiku. Šli jsme se koupat na přilehlou písečnou pláž. Předvedl jsem několik působivých plaveckých kreací a pak jsem vykviknul bolestí. Mrcha medúza mne žahla do pravé ruky a bolelo to náramně. Na lodi ocet neměli, ale limetka posloužila také dobře a večer už ruka skoro přestala bolet.
Ha Long: Lodě mezi nespočetným množstvím malých ostrovů
Ha Long: Pohled z vrcholu ostrova Nói Quy
Večer jsem se byl najíst v místní lidové pivnici Saigon. Dostal jsem umolousaný jídelníček v angličtině a tak bylo snadné objednat si smažené nudle s hovězím. Vedle u stolu seděl postarší Korejec, nasadil jsem na něj haseó a hamidy, co mi utkvěly z mého korejského čundru. Byl velmi potěšen a docela jsme si u piva anglicky pokecali.
Ráno jsem si přivstal tak, abych stihnul snídani v 6:30 a vyjel co nejdříve. Povedlo se, těsně po sedmé jsem už točil nohama. Silnice byla na okrajích zalitá vodou a řídkým blátíčkem, které je důsledkem zdejšího stavebního boomu. Nedozvěděl jsem se, zda v noci pršelo, nebo zda to ráno přičinlivě stříkali. Dnešní cíl byl jasný. Chtěl jsem se dostat do Hai Phongu, třetího největšího vietnamského města. Nejsou tam sice žádné pamětihodnosti, ale já si říkal, že je to nejlepší šance jak otestovat, zda se mi podaří koupit novou čtečku Kindle.
Z od Ha Long: Silnice
Vyjel jsem známým směrem na Uong Bi a měl jsem 2 možnosti. Kratší trasa zahrnovala ferry přes širokou řeku. Nevěděl jsem, jak často přívoz jezdí. O 6 km delší trasa byla celá po silnici. Jel jsem na jistotu po delší trase. Ráno ještě nepanovalo zdejší vše spalující vedro, jelo se mi náramně a ani silný protivítr se mi neprotivil. Alespoň mi řádně ofukoval mé úctyhodné šediny. V Uong Bi jsem vyfotografoval restauraci Česká Koruna, ale bylo příliš brzy ráno a tak jsem se tam na gáblík nestavil.
Uong Bi: Střecha restaurace Česká Koruna
Cám Hong: Rybáři
České pivo sem nějací podnikavci zcela správně natlačili. V Hai Phongu jsem viděl v pivním klubu běžet na velkoplošných obrazovkách reklamu hlásající hezky česky "spoustu pšenice v jedné sklenici". Zdejším pivařům je to asi šuma fuk. Nejrozšířenější je pivo ve zhruba 30 litrových sudech, které místní maminy čepují na ulici za kulantních 5 Kč za malé pivko (některým milovníkům socíku jistě ukápne slza). Měl jsem strach z toho, že to bude teplé, ale soudky jsou zřejmě dobře izolované a ještě ve 20 hodin bylo pivo studené.
Hai Phong: Místní přívoz
Open source mapa v navigaci odvedla opět skvělou práci a v cyklistickém módu mne na začátku Hai Phongu navedla na vesnickou silničku, která projížděla zdejším trhem. Přívozu jsem se ale nevyhnul, řeku jsem přejel na malém člunu za příjemných 5 Kč. Ještě mi k tomu místní převozník vyřešil problém s kolem. Již asi 15 km se řazení chovalo divně, přehazovačka byla líná a hrozně dlouho jí trvalo přeřadit na jiný pastorek. Chtěl jsem se na to "odborně" podívat po dojezdu. Příčinu mi odhalil převozník, v šaltru jsem měl namotaný asi metrový igelitový pytel. Jo, to tady člověk chytne raz dva.
Hai Phong: Vyzdobená ulička
Hai Phong: Vchod do restaurace
Hai Phong
V PDF verzi Kindlového průvodce jsem našel přiměřený hotel. Navigace ulici znala, pouze se asi o 500 metrů netrefila. Už před polednem mne ubytovali za necelých 300 Kč. Potom jsem reklamoval nefunkční lednici a plísní zarostlou konvici. Obé mi vyměnili, vše odpuštěno.
Hai Phong: Výzdoba mostu
Hai Phong: Laskavý strýček Ho dohlíží na spokojený život všech Vietnamců
Potom se mi potvrdila známá zkušenost, v Asii se na nic neptej a všechno si vyřeš sám. Ptal jsem se recepčního v hotelu na velké obchody s počítači, kde bych mohl mít šanci koupit čtečku Kindle. Poslal mne na tříkilometrovou procházku do nevýznamných špeluněk. Přitom ty správné obchody byly necelý kilometr od hotelu na opačnou stranu. Ale ani v nich jsem neuspěl, Kindle tady nikde nevedou. Napadlo mne zda už to není překonaný koncept a zda si tedy nemám koupit smartphone, který bude umět MOBI nebo EPUB. Ale pořád si myslím, že měsíční výdrž na baterie a kvalita zobrazení stojí za to používat dobrou čtečku knih. Zkusím to řešit s Amazonem, mají opravdu kvalitní zákaznický servis.
Hai Phong: V tomhle se musí umět jezdit
Hai Phong: Prodavačka
Dal jsem si budíka na 5 hodin. Moje navigace Oregon má tak silný zvuk, že mne budík spolehlivě probere. Uvařil jsem kafe a instantní nudlovou polévku, k tomu 2 jogurty a šel na věc. Při výjezdu z hotelové garáže jsem si všiml, že přední kolo nemá dotažené kónusy a tím pádem stranovou vůli 2 až 3 mm. Poznal jsem to i při jízdě, zejména při rychlé změně směru a v zatáčkách. Je hanba, že jsem to doma nezkontroloval. Na druhou stranu by nebyla po cestě žádná zábava. Rozhodl jsem se, že to dneska musím nechat opravit. Udělal bych to sám, jde o jednoduché dotažení matek, ale jsou potřeba speciální úzké klíče, které s sebou nevozím.
V brzkém ránu byl provoz snesitelný, i když pořád hodně silný, ale na to už jsem se adaptoval. Masakr kupodivu přišel až 15 km za Hai Phongem. Do ohromné továrny LG se sjížděli zaměstnanci. Protože byla půlka silnice zavřená, kde dělali nový povrch, převládla zdejší "nekázeň" do obludných rozměrů. Silnice byla zaplavena desetistupem motorek, které jely v protisměru. Do toho se prolínaly kamiony v obou směrech a také já na svém bicyklu. Houkání a troubení bylo velké, to tady všichni milujou, ale všechno se to tak nějak bezproblémově prolnulo bez zásadních zádrhelů. Mě už celkem nevadí, když mne někdo míjí ve vzdálenosti 15 cm, hlavně, že mne nesejme. Udělal jsem pouze jedinou chybu, když jsem před náklaďákem v protisměru zastavil, abych ho nechal odbočit. To jsem ty za mnou hodně vykolejil. Tady se musí jezdit agresivně na doraz a hlavně jet, nezastavovat.
J od Hai Phong: Rozsáhlý náboženský komplex
J od Hai Phong: Rozsáhlý náboženský komplex - detail výzdoby
Silniční práce jsou zde hodně časté a v řadě případů jsem byl na kole výrazně rychlejší než auta. Kolony se táhly třeba i 15 km, všude plno smradu z aut. Přišlo mi, že vedro už není co bývalo předevčírem, ale potom jsem si uvědomil, že je teprve 9 hodin ráno. Ale i tak to bylo lepší, před jedenáctou se zatáhlo a já si lebedil. Před polednem jsem už měl přes 90 km a přišel na mne hlad. Rozhodl jsem se, že se nic nemá přehánět. Sice bych dalších 40 km do Ninh Binhu dal, ale proč, že ano. Já už si opravdu nic dokazovat nemusím.
S od Nam Dinh: Dojemná kaplička postavená na soukromém pozemku vedle svářečské dílny
S od Nam Dinh: Hřbitov
Zapíchl jsem to ve městě Nam Dinh. Zkusil jsem velmi levný hotýlek, ale bylo to hodně špatné. Druhá možnost byla Luxury Hotel, který svému názvu neodpovídal ani vybavením, ale naštěstí ani cenou, ta byla lidová. Recepční poté, co prostudovala můj pas, začala mluvit česky. Před 20 lety pracovala 12 let v Čechách a tak lecos pochytila. Její dcera, jejíž fotku na smartphonu mi hrdě ukázala, pracuje momentálně v Liberci a je prý v Čechách velmi spokojena, neboli "výborný", jak pravila recepční.
Touha po doplnění tekutin mne vyhnala z hotelu. U stánku jsem si nechal vyrobit šťávu z cukrové třtiny. Mají na to speciální mašiny, kam se strčí stvol třtiny a limetka a vyteče delikátní nápoj, třetinka za kulantních 8 Kč. V boční uličce jsem narazil na opraváře kol, který právě spravoval pánovi jeho místní zarezlou plečku. Chvíli jsem ho pozoroval a šlo mu to, radost pohledět. Skočil jsem do hotelové garáže a přivezl mu svého oře. Vysvětlil jsem mu, že chci jenom dotáhnout kónusy a že si to třeba udělám sám, když mi půjčí cajk. Rezolutně to zamítl. Přední kolo jsem mu raději sám vyndal, je to díky přednímu nosiči docela složité. Potom už byl zcela kompetentní. Rozebral osu středu, vyházel staré kuličky, vyčistil misky, nacpal tam nové kuličky a napoprvé úplně přesně dotáhl kónusy. Klobouk dolů, líp by to neudělal ani Honza Tejnor. Celá tahle zábava mne stála našich 30 Kč.
Nam Dinh: Mechanik, který mi seřídil kónusy
Jak se stát vyhlášeným alkoholikem lokálního významu
Kolo opraveno, ale tekutiny stále nedoplněny. Vyšel jsem z hotelové garáže a naproti přes ulici na mne povykovali z firemní prodejny pivovaru mne dosud neznámé značky Na Da. Řekl jsem si pa rúsky "da, da" a vytáhl z mrazáku plastovou litrovku piva za dumpingovou cenu 12000 dongů (13 Kč). Nebyl to žádný zabiják, mělo uměřená 4% alkoholu, ale ve zdejším vedru to byla spíše výhoda. Na trhu jsem se najedl a při zpáteční cestě dal další litrovku. To už mne fotili do firemního zpravodaje. Obával jsem se, že kdybych tam šel večer pro třetí kousek, pověsili by si mne rovnou in natura na firemní nástěnku.
Tady se ale nic jiného než pivo pít nedá. Víno by se mi v brašně po cestě převařilo a celou láhev do sebe večer nenaleju. A o kořalce ani neuvažuju, to bych se ráno obtížně integroval do zdejšího silného dopravního provozu.
Nam Dinh: Výhled z hotelového pokoje v sedmém patře
Ráno jsem nikam nespěchal. Mířil jsem do zhruba 40 km vzdáleného Ninh Binh a proto jsem si přispal. Bylo zataženo, teplota se trochu snížila. Vyjel jsem nalačno, po probuzení jsem vypil litr vody a to mi pro začátek stačilo. Na okraji Ninh Binh jsem si dal oblikátní Phó, čili nudlovou polévku a při tom přemýšlel, jak dál. Rozhodl jsem se zůstat ve městě, když se mi tam bude líbit. Nelíbilo, nic zvláštního v něm není. Stejně tak na trase na jih není na zhruba 500 km skoro nic pamětihodného.
Ninh Binh: Mladík mi přinesl ukázat svojí sestru
Ninh Binh: Novodobá městská brána
Přejedu autobusem do historického Hue, rozhodl jsem se a hned to začal řešit. Míjel jsem mírně zanedbanou špeluňku s cedulí Train Tickets. Věděl jsem, že vlak je drahý, ptal jsem se na autobus. Majitel zavolal autobusové společnosti, můžu jet za 440000 dongů, z toho je 200000 za kolo. Přišlo mi to na skoro 500 km dlouhou trasu v lehátkovém autobusu dost levný (celkem 460 Kč). Času dost, oznámil jsem že přijedu za 2 hodiny a teprve potom zaplatím.
Ninh Binh: Tomuhle jsme u nás už odvykli
Odjel jsem na nádraží, ceny byly vyšší. Mají to odstupňované podle tvrdých nebo měkkých sedadel a podle klimatizace, jenom za sebe bych zaplatil 600000 dongů a na cenu za kolo jsem se ani neptal. Před nádražím mne odchytil majitel turistické agentury, vysvětlil jsem mu situaci. "Neboj se, udělám ti cenu" pravil. Volal autobusové společnosti, chvíli byl do telefonu opravdu důležitej a potom mi vítězoslavně sdělil, že mi vyjednal super cenu 700000 dongů i s kolem. Pochválil jsem ho za snahu, ale konečně mu sdělil cenu přislíbenou u jiného agenta. Začal láteřit, že to není možné, že ze mne budou tahat peníze ještě u autobusu před odjezdem a ať té ceně nevěřím.
Ninh Binh: Čerstvě vymačkaná šťáva z cukrové třtiny
Tyto situace se nejlépe řeší s plným žaludkem. Odjel jsem se naobědvat na trh, potom zajel k prvnímu agentovi. Ten mi vystavil voucher na 1 osobu a 1 kolo za předem dohodnutou cenu. Autobus měl jet ve 20 hodin, mám se u něj zastavit v 19:50, přijede kluk na motorce a navede mne na zastávku autobusu.
Ninh Binh: Skála na ostrově uprostřed města
Měl jsem 6 hodin volného času a neměl ho jak smysluplně strávit. V blízkém okolí města nebyly žádné památky, kam bych mohl zajet. Kindle chcíplo a tak si nemohu ani číst a do hospody taky nemůžu, protože pojedu za tmy několik km za možná zbrklým vodičem. Projel jsem město křížem krážem než jsem našel park, kde jsem mohl hodinku posedět pod stromy u stolečku prodavače čerstvé šťávy z cukrové třtiny. Z nízké plastové židličky jsem byl celý bolavý, jel jsem hledat azyl jinam. Nakonec jsem našel ostrov v jezeře, kde byl stůl s lavicemi. Prochrněl jsem hodinku, potom objevil malebnou skálu s malou buddhistickou svatyní. Dokonce jsem na čtvrthodinku chytil wifinu, asi na telefonu lidí, kteří si dělali piknik poblíž mne. Když odjeli, bylo po připojení.
Ninh Binh: Malý buddhistický kostel na ostrově
V půl šesté se rapidně začalo stmívat, odjel jsem do předem vyhlídnuté hospody poblíž kanceláře agentury. Dal jsem si skvělé hovězí na ananasu s rýží, k tomu 4 malá čepovaná pivka, která mi majitel restaurace vehementně vnucoval, stejně jako ostatním hostům. Přitom na ceduli inzeroval pivo zdarma, s tím jsem se v životě nesetkal. Při placení jsem zjistil, že pivo bylo fakt zadarmo, zaplatil jsem jenom 70 Kč za super večeři.
Přesně v 19:50 přijel chlapík na motorce, prý pojede pomalu. Ani náhodou, k tomu projel 3x na červenou, makal jsem fest, abych ho neztratil. Dovedl mne před vlakové nádraží a tam jsem čekal na autobus. Nebyl jsem sám, byl tam párek mladých Evropanů, kteří mi byli trochu povědomí. Přišli na to oni. V Hanoji na nočním trhu jsem si dával grilované maso a oni si přisedli k mému stolu, aniž bychom se bavili. Tentokrát jsme to napravili a prokecali zhruba půlhodinu do příjezdu autobusu.
Ninh Binh: V lůžkovém autobuse - horní patro
Přeprava kola mne stála 200 Kč, tak jsem se rozhodl jim to nijak neusnadňovat. Žádné odstranění šlapek či otočení řídítek, ať si za ty peníze poradí. Musím spravedlivě říci, že jim to nedělalo žádné problémy a ani náznakem nedali najevo, že je to nějak obtěžuje. Prostě 15 minut přeskupovali pytle rýže a jiný kontraband tak, aby udělali místo pro kolo. To dali inteligentmě řetězem nahoru, takže poškození šaltru nehrozilo. Kolo podložili batohy ostatních cestujících a jelo se.
Ninh Binh: V lůžkovém autobuse - futrál na nohy
Zdejší autobusy jsou speciální, viděl jsem to poprvé. Jsou v nich 3 řady lůžek, v přízemí a prvním patře, celkem 40 míst k ležení. Nohy jsou zasunuté ve futrále pod předešlým lehátkem. V autobuse není žádné místo na zavazadla, dokonce i malý baťůžek musíte mít na břiše nebo ve futrálu vedle nohou. Já si vzal s sebou řídítkovou brašnu, jednu zadní brašnu Ortlieb s "životně" důležitými věcmi a navíc přilbu. Díky stahovacím řemenům jsem to vyřešil. Brašnu jsem přitáhl k žebříčku do horního patra, řídítková brašna se mi vešla vedle nohou a přilbu jsem odvážně zavěsil nad hlavu. A díky mé malé postavě jsem se báječně vyspal, z desetihodinové cesty jsem 9 hodin prospal a do Hue přijel čerstvý jako rybička.
Ninh Binh: V lůžkovém autobuse - postel
