Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy
Hledat na kolemkolem
Centrální Vietnam
Hue, Lang Có, Danang, Hoi An, Há Binh, Tam Ký, Quang Ngai, Tam Quan, Nha Trang
Hue
Intelektuální, duchovní a kulturní centrum Vietnamu, to je údajně Hue. Bývalo hlavním městem v době vládnutí dynastie Nguyen a nyní je zařazeno na seznam Unesco. Je zde rozlehlá Citadela, uvnitř které leželo vlastní císařské sídlo. Dále řada pagod, kostelů a hrobek. Většina památek leží na severním břehu řeky Song Huong (Parfémové řeky). Jižní břeh okupují hotely, hospody, prodejci všeho možného a po setmění se objevuje nabídka i jiných neřestí.
Hue: Citadela - vlajkový stožár
Hue: Citadela - vnější opevnění
Ubytoval jsem se v privátním pokoji v Hue Backpackers, který leží uprostřed všeho. S ubytováním už v 9 hodin ráno nebyl žádný problém. Dak jsem si sprchu, shromáždil prádlo k vyprání a konečně namontoval vařič na bombu a udělal si zásobu čaje a jedno malé kafe. Počasí mne příjemně překvapilo, Přesto, že jsem se dostal o 500 km jižněji, teplota byla nižší a k tomu bylo skoro celý den zataženo. V průběhu dne párkrát sprchlo, ale byly to jenom krátké a málo vydatné přeháňky.
Hue: Citadela - lev u vstupu
Hue: Citadela - nádvoří jednoho z císařských paláců
Odkráčel jsem zhruba 2 km k Citadele, přešel most přes Parfémovou řeku. Voda v řece byla sytě hnědá, ale nijak nevoněla, ani nesmrděla. Pro tentokrát nedostála svému názvu.
Hue: Citadela - zlaté pečetidlo
Hue: Citadela - dřevěné podloubí
Citadela byla vystavěna mezi roky 1803 až 1835 a byla bytelně opevněna. Obklopují ji 10 km dlouhé a 2 m tlusté valy doplněné vodními příkopy šířky 30 m o hloubce 4 metrů. Přístup zajišťovalo 10 bran. Císařské sídlo bylo pevností uvnitř pevnosti a bylo od zbytku Citadely odděleno 6 m vysokými zdmi. Uvnitř bylo císařské sídlo, několik kostelů, vládní budovy. Většina budov vzala za své jednak při nové francouzské okupaci města v roce 1947 a zbytek byl zdemolován v průběhu americké války (jak zde říkají Vietnamské válce). Na vystavených dokumentárních fotografiích je vidět, že boje probíhaly přímo v prostorách Citadely.
Nejvíce střeženým místem bylo Zakázané růžové město, soukromé prostory císařské rodiny, ze kterého se zachoval pouze Čtenářský pavilon. Ten prošel rekonstrukcí a nyní je přístupný návštěvníkům.
Hue: Citadela - Čtenářský pavilon
Hue: Citadela - vstup do Čtenářského pavilonu
Hue: Citadela - interiér Čtenářského pavilonu
Hue: Citadela - drak
Symetricky rozmístěny na křídlech byly rozsáhlé komplexy kostelů. Nejkrásnější z nich je zřejmě komplex To Mieu. Téměř nikde není povoleno fotografovat v interiéru. Výjimkou byl pouze Čtenářský pavilon, kde z nějakých důvodů žádný zákaz nebyl.
Hue: Citadela - jeden z kostelů
Hue: Citadela - interiér kostela
Hue: Citadel - brána ke kostelu
Hue: Citadela - detail výzdoby
Vietnamští císaři nebyli žádní troškaři. Například Tu Doc měl 104 oficiálních manželek a k tomu prý mraky konkubín. Kdy mu zůstával čas na vládnutí je mi záhadou. A když si ty ženy vjely vzájemně do vlasů, to musel být horor k nevydržení.
V ceně prohlídky (150 Kč) je i Císařské muzeum krásných umění, které leží vně Citadely a v němž žil poslední císař Bao Dai s rodinou po abdikací v roce 1945. Sbírky schraňují vše co souviselo s císařskou rodinou, šaty, boty, porcelán, obrazy, nádobí a nábytek.
Hue: Citadela - památník národního pokladu je momentálně v dezolátním stavu
V takto turisticky exponovaném městě jste na každém kroku zahrnuti nabídkou nejrůznějších služeb. Nejrozšířenější jsou moto průvodci, kteří vás zavezou ke vzdálenějším památkám a ještě k nim podají výklad, vládnou-li angličtinou. Používají různé marketigové strategie. Mně byl nejsympatičtější jeden z nich, který se mne zeptal odkud jsem, potom vytáhl v kůži vázaný notes, nalistoval stránku a požádal mne, abych přeložil českou pochvalu, kterou mu tam napsala nějaká Iva. Bylo to napsáno moc hezkým rukopisem a dopis byl ve spisovné češtině. Jestli si tohle nechal udělat na zakázku, tak byl marketingový génius. Ale ani to mu nepomohlo, nikam jsem s ním nejel.
Hue: Sympatický moto průvodce - přeložil jsem mu pochvalný dopis od české zákaznice - ale vydělat jsem mu nedal
Hue: Na trhu
Hue: Výzdoba fasády moderní budovy
Posnídal jsem v hostelu 2 volská oka, bylo to v ceně ubytování. Již v 8 jsem byl na silnici. Bylo zataženo, občas trochu ukruplo a k tomu čerstvý vítr v zádech. Víc jsem si ani přát nemohl. Míjel jsem německou cyklistku, která vyrazila nalehko na 2 týdny a byl to její první den. Chtěla dojet do 140 km vzdáleného Hoi An, mne by to stačilo do Danangu. Měla vše nastudované, věděla, že nás na cestě čeká náročné stoupání do 500 m. Chvíli jsem s ní pokecal, pak jsem to příšlápl a od té doby jí neviděl.
Jedna vesnice se živila destilací, předpokládám, že alkoholu. U každého domu bylo primitivní zařízení a také regál s nabízenými produkty. Pouze bílé bambusové hole pro případ, že se destilace úplně nepovede, nikdo nenabízel.
Cáu Hai: Destilační zařízení …
Cáu Hai: ... a výsledný produkt
Zase ta nekázeň v dopravě
Přijel jsem k novému tunelu, viděl značku zakazující vjezd cyklistům. Rychle jsem do něj vjel, abych si to snad nerozmyslel. Po 600 metrech jsem byl venku. U ústí byla policejní kontrola a oceňuji, že mi stačili alespoň slušně zasalutovat. Po pár km další tunel. Tentokrát jsem si ho chtěl alespoň vyfotit, ale to jsem neměl dělat. Z maringotky vyrazil stavební mistr a nekompromisně mne vyhazoval, že do tunelu nesmím a hnal mne na několikakilometrovou objížďku do kopců. Kopce si ještě užiju, moc se mi nechtělo. Nakonec jsem ho ukecal, že kolo protlačím technickým chodníkem širokým asi 50 cm.
Bái Dáp: Tunel cyklistům zakázaný
Láp An: Hřbitov
Lang Co je přímořské lázeňské a rekreační město, což se pozná podle nabízeného množství hotelů. Zde se oddělovalo zrní od plev. Co mělo alespoň 4 kola, mohlo jet po dlouhém mostě a následném tunelu. To ostatní, tedy motorky, skútry a kola muselo přes průsmyk ve výšce 500 m. Stoupání bylo místy až desetiprocentní, ale nejhorší bylo teplo. Vykouklo sluníčko a v půl jedné to do mne pralo o sto šest. Potil jsem se jako příslovečné dveře od chlíva a investice do včerejšího vyprání byla zcela zbytečná. Hlídal jsem tepovku, abych se neutavil a díky přílišné námaze nezkolaboval. Proto jsem si dopřál 3 delší přestávky a těch 10 km do kopce jsem jel jeden a půl hodiny.
Lang Có: Vnitřní laguna
Lang Có: Osvěžování prasat vezených na porážku
Lang Có: Pohled na město
Dolů už jsem byl zase king, dokonce jsem pár motorek předjel. Začalo mi kručet v břiše, ale to tady není vůbec žádný problém. V první vesnici jsem zastavil u maminy prodávající Phó Bo (nudlovou polévku), v téhle bylo hovězí, vepřové a krevety. K tomu košík čerstvých bylinek a za našich 30 Kč jsem byl sytý.
V od Lang Có: Silnice po 10 km nemilosrdně stoupala
Danang: Mořská zátoka s rybářskými stanovišti
Ale přece jen jsem cítil, že mi dalo to stoupání docela za uši. Do historického Hoi An bylo přes 40 km, to už se mi nechtělo. Zajel jsem do blízkého Danangu, v centru jsem měl ujeto 100 km, po pár set metrech jsem uviděl levný hotýlek a tak jsem to pro dnešek zapíchl.
Chatování s Amazonem
Chcíplý Kindle mi stále vadil a výrazně to snižovalo komfort mého cestování. Žádná četba beletrie, na průvodce jsem se sice mohl podívat i na počítači po jejich převodu do PDF, ale chyběla tomu ta pohotovost a okamžitá dostupnost. Musel jsem zapnout počítač, na slunci se displej leskl a byl špatně čitelný, nepamatovala se poslední přečtená pozice. Kindle mi fakt sloužil jako papírová kniha, vytáhl jsem ho z brašny, okamžitě po zapnutí pracoval a v přímém slunečním světle byl text na displeji skvěle čitelný. Došlo mi, že ho v žádném vietnamském obchodě nekoupím. Americký Amazon navíc nezasílá zboží do Vietnamu.
Poslal jsem Amazonu email, což je u nich nejméně podporovaná forma komunikace. Přesto jsem měl druhý den ve schránce odpověď s omluvou za vzniklou situaci a s prosbou, abych to s pracovníky podpory řešil chatem nebo telefonicky. A zcela samozřejmě byl v mailu rovnou uveden odkaz na chat. Po zkušenostech z Čech jsem tomu moc nevěřil, občas jsem takto něco řešil s bankou a vždy jsem čekal na zahájení chatu desítky minut, prostě jsem "byl v pořadí". Amazon je jiná třída. Situaci jsem shrnul asi do 4 vět a při otevření chatu je odeslal. Do 10 vteřin se mi ohlásil pracovník Amazonu, představil se, omluvil se za způsobené problémy a šli jsme na to. Nejdříve zjišťoval, zda nějaké obchody ve Vietnamu prodávají Kindle. Tam neuspěl. Potom mi navrhl, abych si nainstaloval do smartfonu Kindle aplikaci a mohl číst texty alespoň tímto způsobem. Slepá ulička, smartfone nemám. Nakonec z toho vyšla jediná možnost, koupit Kindle na čínském Amazonu. A hned mi poslal odkaz, který umožňuje pracovat s čínským Amazonem v angličtině.
No jo, já ale neměl ve Vietnamu žádnou adresu. Napsal jsem proto českému konzulátu v Ho Či Minově městě slušnou supliku v angličtině. Anglicky proto, neboť nevím, zda se nejedná jen o honorárního konzula, který třeba češtinou nevládne. V suplice jsem vysvětlil situaci a požádal je, zda bych si mohl na jejich adresu nechat zásilku poslat a osobně ji vyzvednout. České úřady ale nejsou Amazon a odpověď jsem od nich nikdy nedostal.
Po tomto velevýkonu jsem se dlouho prospal. Čekalo mne jenom 30 km do historického městečka Hoi An. K snídani litr čaje a 4 malé jogurty a v hodně teplém ránu jsem začal proplouvat silným provozem v Danangu. Musím říci, že mne to fakt baví. Rozhodně se přitom nenudím a jsem rád, že díky Oregonu nemusím navigovat a mohu se plně soustředit na jízdu v dopravou zahlceném městě.
Hoi An
Malé městečko s dobrým přístupem k moři bylo v minulosti centrem obchodních styků s cizinou. Převládali hlavně Číňané a Japonci, ale připlouvali i Indové a jiné exotické národnosti. Řada cizinců se ve městečku usadila a samozřejmě cítila potřebu provozovat své náboženské a kulturní obřady. A protože byli díky obchodu bohatí, na stavbách a jejich výzdobě nešetřili. Šťastnou shodou okolností tyto dřevěné budovy nevyhořely, ani nebyly zasaženy válečnými výboji a zachovaly se dodnes.
Hoi An: Řeka Hoái
Hoi An: Pohled na historickou část města přes řeku Hóai
Hoi An: Turisté mají rozsáhlou nabídku člunů a lodí
Hoi An: Cyklorikši jsou zde populární a často využívané
Přijel jsem před jedenáctou a zadal do navigace ubytování. Našel jsem 2 hostely, ale na jejich místech už byly poměrně výstavné hotely. Do jednoho z nich, který měl za recepcí poměrně velký vnitřní bazén, jsem se šel zeptat na cenu. Za pokoj se snídaní chtěli 308000 dongů, žádná drahota. Šel jsem si prohlédnout pokoj a vadilo mi, že v něm nebyl stůl a židle, kde bych mohl pracovat na počítači. Ukázali mi tedy 2x větší pokoj s balkonem a výhledem na hlavní ulici. Lišácky jsem se zeptal, zda je cena stejná. "No vlastně není, ale mi ti to za tu původní cenu dáme". Konkurence je fakt super, ve městečku je takový přetlak hotelů, že je každý host mimo plnou sezónu vzácný.
Hoi An: Krytý japonský most
Hoi An: Phúc Kien Assembly Hall
Hoi An: Phúc Kien Assembly Hall - oltář
Hoi An: Phúc Kien Assembly Hall - drak na druhém nádvoří
Hoi An: Phúc Kien Assembly Hall - socha strážce
Historická část městečka a několik památek, jako například japonský krytý most, jsou volně přístupné. Ve městě je několik stanovišť, kde za 120000 dongů prodávají vstupenky do památečních budov. Na vstupence je 5 kuponů a vy si můžete vybrat, které budovy, muzea či hudební vystoupení navštívíte. Ale díky laxnímu přístupu kontrolorů u některých památek jsem viděl vlastně všechno a ještě mi jeden kupón zbyl.
Hoi An: Quáng Trieu Assembly Hall - sochy koní do čínských kostelů prostě patří
Turistické zaměření města se pozná i na ceně jídla a pití v restauracích. Stačilo se ulicemi procházet s otevřenýma očima. Restaurace s třetinkou čepovaného piva za našich 6 Kč byla hned naproti přístavišti a na městském trhu jsem se za 60 Kč nacpal k prasknutí místními specialitami.
Hoi An: Lidová armáda nás nedá - odhodlání z nich přímo čiší
Hoi An: Lampiony v historické části města
Hotel Hoa Binh inzeroval bufetovou snídani a dokonce ji za cca 70 Kč nabízel lidem, kteří v něm nebydleli. O tu jsem rozhodně nechtěl přijít. Naštěstí se začínala podávat od 6:30. Nacpal jsem se dobrým jídlem a už v 7 byl na silnici. Rozhodl jsem si trochu zajet, vynechat hlavní silnici AH1 a jet zemědělskou krajinou u pobřeží. Z Hoi An jsem se vymotal po úzkých cestách a potom projížděl nezajímavými vesnicemi obklopenými rýžovými poli. Výhodou byl minimální provoz, v podstatě jen motorky, auta byla výjimkou. Potkal jsem ale i velký kamion, před kterým jeli na motorkách chlapi s dlouhými tyčemi. Těmi nadzvedávali různá amatérská elektrická vedení prověšená nad cestou, aby je kamion nestrhl. Měli opravdu dost práce.
J od Hoi Am: Rybářské sítě
Narazil jsem na dokončovanou silnici se skvělým povrchem, kterou má navigace ještě neznala. Vedla správným směrem a tak jsem si s povděkem odpočinul od rozbitých drkotavých venkovských cest. Asi 20 km projížděla mezi nízkými dunami, které byly zastavěny náhodně rozmístěnými náhrobky. Nic zajímavého na pohled, docela jsem se nudil. Mezitím se zatáhlo a začalo drobně a vydatně pršet. Peněženku s pasem jsem přemístil ze šortek do řídítkové brašny, sundal brýle, ale oblečení do deště nechal v brašně. Raději jsem promokl, než abych se pod bundou do deště zpotil. V teplém počasí mi nevadí, když zmoknu. Za půl hodiny bylo po dešti a za krátkou dobu se oblečení vysušilo natolik, aby mohlo znovu zvlhnout mým potem.
Núi Thánh: Hamaky ve stánku u silnice
V Tam Ký jsem se vrátil na AH1 a držel se jí až do konce. V polojasném počasí vedro trochu polevilo (průměr 33 stupňů Celsia), jelo se mi dobře. Hlad jsem neměl, kupoval jsem si jenom studené pití. Okolo poledne jsem měl ujeto 90 km a byl čas na kratší oraz. Zajel jsem ke stánku u silnice, za 10 Kč koupil lahev zeleného čaje a půl hodinky jsem se s rozkoší vyvaloval v hamace. To je tady běžné a řada lidí to využívá, zejména v době největšího žáru.
Quang Ngai : Čekání na křižovatce
Po 125 km jsem dojel do velkého města Quang Ngai. Nechal jsem navigaci vyhledat ubytování, našla jediný hotel. Byl v centru, to se mi hodilo. Po cestě jsem míjel 2 velké a zřejmě dražší hotely, takže se určitě chytnu. Dojel jsem k hotelu, ale nechtěli mne tam, vypadalo to na hodinový hotel. Totéž se mi přihodilo v hotýlku o kousek dál. Až ve třetí špeluňce jsem se chytil. Cena lidová, pokoj velký a skoro čistý, měl jsem vystaráno. Uvědomil jsem si, jak jsem hladový. Stačil jsem se vysprchovat a veden neomylným instinktem jsem objevil trh a nechal vydělat dvěma kuchařkám. Jídlo skvělé, ještě to chtělo pivo. V obchodech zpravidla nemají pivo chlazené, zřejmě aby omezili alkoholismus. Na pokoji jsem měl lednici, zakoupil jsem pár kousků Dung Quat. Vietnamská výroba, českou recepturu a technologii dodal pivovar Braník a hořká chuť tohoto moku osvěžila mé vedrem zmožené chuťové buňky.
Navečer se strhla prudká bouřka, ale to už jsem byl bezpečně zalezlý v pokoji. V říjnu na pobřeží začíná období dešťů, mám se na co těšit. Bylo to zřejmé hned ráno, kdy jsem vyjížděl doprovázen kapkami deště, ale i laik musel poznat, že za chvíli začne pořádný slejvák. Na prvním rohu jsem si koupil za kulantních 60 Kč pláštěnku (pončo), které zde používají motocyklisté. Na třetím rohu už jsem ji urychleně navlékal, dopuštění začalo. Po vzoru motocyklistů jsem přední díl přehodil přes řídítka a řídítkovou brašnu a zadní díl za mnou volně vlál. V goráčích bych byl za chvíli upečenej, v tomto outfitu se dalo jezdit, docela dobře to větrá. Samozřejmě že vše od pasu dolů je mokré, voda cáká odspodu. Ale goráčové kalhoty mi stejně vždycky promokly a ještě jsem se v nich potil.
Song Vé: První defekt, drát zapíchnutý v plášti
Průtrž se za hodinu vyčerpala a v dálce se začal prosvětlovat obzor. Pláštěnka dolů, užíval jsem si jízdu bez igelitu. Po pár kilometrech se začalo kolo chovat divně a nedalo se ovládat. Nebyl to žádný aquaplaning, i když krajnice byla pořád zaplavená. Přední kolo rapidně ucházelo. Příčinou byl tak ostrý drát, že mu ani plášť Schwalbe Marathon nedokázal vzdorovat. Spravoval jsem na přístupové cestě do dědiny a hned jsem měl u sebe spoustu čumilů a rádců. Díru jsem našel okamžitě, duši zalepil, ale blbě. Omylem jsem použil poslední samolepicí flek, který jsem dostal v roce 2007 od jednoho Frantíka na Aljašce. A ten se nesmí podmáznout lepidlem, jinak nedrží. Duši jsem poté vyměnil a lepit budu až v klidu večer.
Song Vé: Za búra mi umyl kolo a ještě s ním musel pózovat
Kolo bylo hodně zaprasené pískem a blátem, které jsem nachytal při ranním dešti. Bylo by dobré ho co nejdříve umýt. Stavoval jsem se u každé pumpy, ale tam žádné hadice s vodou neměli. Až v Song Vé jsem uviděl v proluce ruční mytí aut. Sice žádná Vapka, pouze hadice s vodou, ale kvůli ložiskům je to snad lepší. Místní myč se nejprve zdráhal stříkat vodu na brašny, tak jsem mu to ukázal a potom už mohl předvést své řemeslo.
Duc Phó: Hrobka u rýžového pole
Počasí se otočilo, začalo obligátní vedro. Vytáhl jsem kožený kryt nosu vlastní výroby a nasadil na brýle, jinak by mi slunce nos spálilo na kost. Začal mne trápit hlad. Nejprve jsem dal plněný knedlík u pumpy, bylo to málo. Jídelna u silnice mne naopak nasytila příliš - vepřová kotleta a skopové s rýží a zeleninou, miska polévky miso a půl litru zeleného čaje za našich 35 Kč. No, nežerte to - pardón - neberte to.
Tam Quan: Vojenský hřbitov
Nacpaný člověk moc netouží po fyzické aktivitě, to byl i můj případ. Podle mých informací měl být na další trase problém s ubytováním, mé zdroje (Google, GPS) uváděly nejbližší možnost až po 100 km. Proto jsem neváhal, když jsem uviděl první směrovku k hotelu v městečku Tam Quam. Zatím nejlevnější ubytování za 175 Kč, kvalita standardní vietnamská. Nakonec jsem zjistil, že v blízkém okolí byly další 2 hotely.
Tam Quat: Město vypadá z nadhledu úhledně
Času dost, vyrazil jsem do ulic (v podstatě do jediné hlavní ulice) s cílem vyfotit, jak to v běžném vietnamském městě vypadá. Co se mi vyfotit nepodařilo byly velmi přátelské reakce místních na cizince. Ze všech stran se ozývalo "hello", lidi mi kynuli, školní děti brousily svou angličtinu (tedy většinou uměly jenom "what is your name"). Pouze asi desetiletá pionýrka Liana mi na stejnou otázku sdělila své jméno, ostatní nevěděli vo co gou. Když jsem jí opět potkal v klubku kamarádek a zavolal na ni "Hello Liana", byla mezi svými kámoškami za hvězdu holywoodského formátu.
Tam Quan: Běžný stav chodníků, místo pro chodce je zbytečné a musí se využít k podnikání
Tam Quat: S odpadky to tady moc neřeší
Tam Quan: Občas se i na malém městě vyskytne netypicky kvalitní stavba, zde kavárna a karaoke bar
Tam Quat: Pionýři jedou ze školy a vesele mne zdraví
Snídani jsem vyřešil nudlovou polévkou ve stánku u silnice a chvíli po sedmé už jsem točil nohama. Po nočním dešti byla silnice ještě mokrá, ale parametry zdejší "prádelny" se tím zlepšily. Jelo se mi dobře navzdory čerstvému protivětru. Musel jsem si opravit představu o velikosti města. Včera jsem procházel periferii a vlastní město se táhlo okolo silnice několik kilometrů. Nicméně se od periferie ničím nelišilo.
Bong Son: Zářivá budoucnost na plakátě poněkud kontrastuje s vehiklem v popředí
Zase ten Němec od A
Po 12 km jsem projížděl Bong Son, kam jsem chtěl včera původně dojet. Zaznamenal jsem dokonce i hotel a ten mi nasadil brouka do hlavy. "Hotel, hotel, hotel, co s tím sakra mám", říkal jsem si. Neodbytné myšlenky jsem se nemohl zbavit, až mi to konečně došlo. Ráno jsem při odhlašování nevrátil klíč od pokoje. Nejsem žádný dobytek, ale dát si kvůli tomu 2x 14 km navíc se mi nechtělo. Vyřešil jsem to snad slušně. Vrátil jsem se 2 km do hotelu u silnice. Jazykovou bariéru jsem překonal animovanou scénkou. Položil jsem na pult klíč s názvem hotelu, ukázal na sebe, rukama pod hlavou předvedl spánek, bouchnutím do hlavy naznačil, že jsem idiot, ukázal na recepční a telefon a udělal prosebné gesto. Dívenka v recepci si to přebrala a mocně kývala hlavou, jako že jo.
Van An: Spálený nos se musí zakrýt bez ohledu na parádu
Van An: Zemědělská krajina
V Phú Mý jsem se ocitl zrovna s koncem vyučování. Musí zde začínat hodně brzy, protože v půl dvanácté už děti jely domů. Většina na kolech, ale hodně dětí ze základní školy má elektrické skútry. Elektrokola tady moc nevedou. Skútry mají na spodku rámu schránku s bateriemi, tudíž nízko těžiště a tím pádem jsou velice stabilní a dobře ovladatelné. Samozřejmě jsem to svým tempařským stylem všechno předjížděl. A jako pokaždé jsem mohl sledovat v zrcátkách, jak se mnou pár hochů na kole začalo závodit. Obvykle trochu uberu, pustím si je za záda a když se chystají mne vítězoslavně předjet, tak to zas trochu přišlápnu. Infantilní zábava, máte pravdu, ale něčím se po cestě bavit musím.
Poblíž Phú Mý: Úhledný kostel
Po zkušenostech ze včerejška jsem raději vynechal oběd a jel to všechno na ranní nudle. Ale okolo oběda jsem si musel trochu odpočinout. Koupil jsem si obligátní láhev zeleného čaje a zalehl do hamaky. Nejprve jsem ještě na GPS našel oblast hotelů v Quy Nhon, ale potom jsem půlhodinku uchrup jako mimino. Mezitím se zatáhlo, vyjel jsem do drobného deště a za půl hodiny už jsem na sebe navlékal včera koupené pončo.
Quy Nhon: Promenáda okolo dlouhé písečné pláže přímo ve městě
Pršelo fest a boční vítr odhalil podstatnou nevýhodu ponča, ze strany vás nechrání. Další problém byl v tom, že jsem neviděl na navigaci a musel čas od času zastavit. Při prudké a vytrvalé průtrži mračen se zaplavily krajnice, někde až ke středové čáře. Nechal jsem se vyhoukat jedním kamionem k okraji silnice a zahučel do více než půlmetrové louže, kterou jsem na nejlehčí převod protlačoval kolo s napůl ponořenými brašnami.
Quy Nhon: Socha na promenádě předvádí jednu z pozic bojového umění
Dojel jsem k pobřeží, vybral hotel v druhé řadě od pláže, protože jsem usoudil, že bude levnější. Asi ano, bylo to za 300000 dongů. Brašny zaflákané pískem a blátem jsem v koupelné osprchoval, mokré oblečení přepral, pustil větrák a na něj mokré prádlo navěsil. Zítra vyjedu zasel jako ze škatulky.
Quy Nhon: Autoportrét v hotelovém výtahu
Když jsem ukojil obsedantní hlad, šel jsem se podívat k pláži. Z hotelu to bylo 200 metrů, vrátil jsem se pro plavky a obstojně se vykoupal. To už se setmělo a ze všech stran se rozléhala hlasitá kakofonie hudby. Vzal jsem foťák a šel to prozkoumat. Hned za křižovatkou bylo několik karaoke klubů, zatím spíše zely prázdnotou. Ovšem barvami se nešetřilo, posuďte sami.
Quy Nhon: Průčelí jednoho z mnoha klubů karaoke
Quy Nhon: V karaoke klubu
Quy Nhon: Noc je mladá, je potřeba nabrat sil
Ale i ten, kdo má hluboko do kapsy se v pátek, po úspěšném pracovním týdnu, kdy svým úsilím pomohl završit závěry XIV. sjezdu, musí mít možnost pobavit. Prodejci oblečení balili své stánky na rozbahněném plácku a jejich zákazníci se přelévali do levných vývařoven situovaných na rozích ulic. Malé pivko za búra, kdo by odolal.
Quy Nhon: Prodejci oblečení balili své stánky
Quy Nhon: Pobavit se dá i v levných vyvařovnách
Probudil jsem se do pošmourného rána. Obloha zatažená přes celý horizont a drobný, pilný a vytrvalý déšť skrápěl vše v jeho dosahu. Nemá cenu se nikam hnát, přispal jsem si do půl osmé. "Devátá to rozhodne", říkával můj otec a v Čechách mu to vycházelo. Tady ne, v půl deváté pořád všude šedá deka a déšť neustával. "Jdu do toho", rozhodl jsem se. Navlekl jsem si (údajně) nepromokavé kalhoty, přehodil vietnamské pončo a vyjel v hustém výživném dešti. Začalo to výšlapem do 100 metrů a v tom všem igelitu a goretexu jsem si zevnitř silně zatopil. Čeština je skvělá, zatopil jsem, tedy vyrobil si teplo a díky tomu si potem zatopil veškeré na sobě navlečené oblečení.
Tuy Phong 4 : Hrobka u silnice
Opustil jsem páteřní AH1 a jel po lokální silnici okolo pobřeží. Moc jsem si tím sice nepomohl, v dešti toho moc vidět nebylo, ale měl jsem z toho dobrý pocit. Po 30 km mi ale nezbylo nic jiného, než se znovu na AH1 připojit.
Hoá Mý: Rybářská instalace
Déšť pomalu ustával, těsně před AH1 jsem svlékl protidešťový outfit. Počasí se otočilo, polojasno, velmi teplo. Vyjel jsem dost pozdě, proto jsem vynechal zastávky a dokonce i polední dřímotu v hamace jsem si odepřel. Po osmdesátém kilometru už mne fakt ničil hlad, ale těch necelých 20 km jsem se donutil ujet.
V Tuy Hóa jsem nejprve narazil na řadu tří až čtyřhvězdičkových hotelů asi 2 km od centra. Chtěli za noc 350000 dongů se snídaní, ale já chtěl bydlet v centru. Nebyl to žádný problém, ubytování spousta a když mi v prvním hotelu v centru řekli, že chtějí 200000 dongů, byl jsem jejich. Potom už tradiční scénář, v pouličních vývařovnách se nacpat k prasknutí, koupit pivo a na pokoji přemáchnout všechno potem promočené oblečení a vysušit ho zavěšením na větrák doplňující obligátní klimatizaci.
Tuy Hóa: Oprava na silnici
Tuy Hóa: Mosty
Čekalo mne přes 120 km, vstal jsem už v šest. Snídaně ve stánku u silnice, nudlová polévka a mísa bylinek za 10000 dongů, tentokrát jsem opravdu platil stejnou cenu jako místní. Snaží se vás natáhnout, to je tady dost časté. Nejlepší je mít drobnější bankovky, povědomost o cenách a rovnou jim dát kolik si myslíte, že by to mělo stát. Jak vytáhnete stovku (100 000 dongů), je jasné že tápete a většina vás ohulí. Mezi námi, i tak je to velmi levné, ale kdo by chtěl ze sebe dělat blbce. Když jde o jasný případ - například půllitrovka pití je obvykle za 8000 - řeknou si o 15000, nic neplatím a jdu si to koupit jinam. Jídlo u stánku je buď věcí dohody dopředu, nebo si musíte vybrat důvěryhodný ksicht.
Tuy Hóa: Loďka
Hned za mostem se ke mně připojil chlapík na motorce, zdatný v angličtině a půl hodiny jsme za jízdy tlachali o všem možném. Navedl mne na silnici AH1, varoval mne před blížícími se kopci a potom jsme se rozloučili. Sice nepršelo, ale obloha byla tak černá, že to muselo spadnout každou chvíli. Dočkal jsem se při nájezdu do hornaté oblasti, začal vydatný tropický slejvák. Nahodil jsem pončo a po 3 km si málem rozbil čenich. Předjížděl mne hodně těsně kamión, zadní část ponča mi přefoukl přes hlavu a já nic neviděl. Ještě že to bylo do kopce, zastavil jsem natotata. Od té chvíle jsem už nenechal zadní díl volně plát, ale vždy jsem ho poctivě přisedl.
Van Gia: Domy v centru
Jako zatím vždy se po desáté vyčasilo. Mokré šortky mi nepříjemně dřely stehna, musel jsem je ohrnout. Začal jsem trpět hladem, přestože jsem v ranní polévce poctivě vyzobal všechny flaxy, po 50 km jízdy už to nestačilo. Ve Van Gia jsem dal COM. To je stánek, kde nabízejí rýži (COM) a k tomu obyvkle 5 až 6 příloh. Důležitá je ta rýže, neboť jak praví laoské přísloví "Ze zrnka rýže pytel hoven neuděláš". Nechal jsem si na rýži naložit grilované hovězí a něco jako plněnou papriku, ale v nahořklém obalu z kukuřice. K pití bylo neomezené množství studeného čaje, ten nalévají do širokých termoskových konvic, ve kterých je dvoukilový balvan ledu. Kdo horuje pro hygienu, ať zůstane doma. Většinou je k dispozici jen pár sklenic, které se po použití nemyjí.
Poblíž Ninh Hoa: Ženy sbírají mušle z říčního dna
Ninh Hoa: Za rýžovým polem vykukuje zdejší koloniálně-podnikatelské baroko, u bohatých lidí velmi populární
Nasycen a spokojen, nohy se točily, ale vedro přibývalo. Okolo jedné hodiny jsem musel zalehnout na matrace. Uviděl vhodné místo, koupil půllitrovku zeleného čaje a zavěsil se do hamaky.
Nha Trang: Pláž na okraji města
Před obchodem s potravinami v Nha Trang seděl křepký stařík s vnučkou. Jako bledé tváře jsme se pozdravili, ale bavit jsme se začali až potom, co jsem si přinesl pět lahvových vychlazených Saigonů. Cena 450 ml lahvového piva je stejná jako třetinkové plechovky. Záloha na láhev se při tom neplatí. "Pán je znalec", řekl stařík a tím začala opravdová konverzace. Původem ze Seattle, bojoval tady, údajná vnučka je dcera, matka je Vietnamka, dcera jeho původní válečné manželky. Byl o 2 roky mladší než já. Udělalo mi dobře jeho prohlášení, že nejlepší pivo v Saigonu je český Pilsner Urquell, adresu hospody znal zpaměti.
Nha Trang: Moje velmi produktivní metoda sušení prádla, větrák ho za pár hodin vysuší
Vytipoval jsem si oblast s levnými hotely, zadal do navigace a na 400 metrů dlouhé ulici bylo snad 40 hotelů. Takže jsem mohl ohrnovat nos, tady není lednička, tady zase nemáte okno a až na třetí pokus se ubytoval. Město je zaplavené Rusy, létají sem chartery z Vladivostoku a řada obchodů má nápisy v ruštině (a také v korejštině).
Nha Trang: Nábřeží s drahými hotely
Nha Trang: Selfíčko na krajnici frekventované silnice
Prošel jsem noční trh, už se na něm svítilo, tma je tady brzy. Ceny v turistických restauracích byly vyšponované, poodešel jsem o dvě ulice dál a dal si v klasické pouliční restauraci mísu nudlové polévky a rýži s grilovaný masem. Jasně, taky mne natáhli, ale stejně bych jim těch 10 korun navíc dal v normální hospodě jako spropitné.
Nha Trang: Noční trh
