Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy
Hledat na kolemkolem
Jižní Vietnam
Nha Trang, Phan Rang, Luóng Sń, Múi Né, Phan Thiét, Thuán Nam,Gia Ray, Long Khánh, Tráng Bom, Ho Chi Minh, Go Dau
V pekle teple
To je zřejmě nepřesný překlad čínské jazykové hříčky, ale na dnešek mi to pasovalo přesně. Ve zdejší prádelně zase zatopili, maximum mi cyklopočítač naměřil 52 C a průměr byl hezkých 38 stupňů Celsia. To byste fakt už nejraději svlékli a zahodili kůži. Nicméně můj zkušený a léty vyzrálý organizmus si s tím nějak umí poradit, tepová frekvence se drží v obvyklých hranicích mezi 110 a 120 tepy za minutu. Pouze spotřeba půllitrovek zeleného čaje vzrostla na úroveň jedna flaška na 25 km.
Nha Trang: Rybářské lodě
Nha Trang: Sušení ryb na krajnici
Quán Canh: Pobřeží jižně od Nha Trang se rychle zastavuje, plány jsou grandiózní - hotely, golfová hřiště, zábavní parky
Vybral jsem si klidnou, byť delší, trasu okolo moře. Moc jsem toho neviděl, bylo podivné kouřmo a všechno tonulo ve vlhkém a teplém oparu. Oblast jižně od Nha Trang je zastavěna rekreačními 'resorty' zaměřenými na bohatou klientelu. Hodně se staví golfová hřiště, plánují se zábavní parky a spousta hotelů. Hotová je zatím část silnice, jejíž některé úseky byly překvapivě velmi nekvalitní.
Camh Ranh: Hledačka škeblí
J od Camh Ranh: Podivná umělá kupa kamene, ke které mne místní psi nechtěli ani za nic pustit
Po 40 km idylické jízdy jsem se znovu napojil na AH1. Ta se otočila do vnitrozemí mezi kopce, zatáhlo se a začalo prudce pršet. Já si mezitím pochvaloval, jak se mi podařilo přesvědčit dělníka ve fabrice u silnice, aby mi půjčil VAPku a dovolil mi umýt zaprasené kolo a brašny. Vypadalo to, že se vyprší rychle. Zajel jsem k pumpě, prospal se na lavičce a po necelé hodince bylo po dešti.
Bá Rau: Zřícenina u silnice AH1
Ba Tháp: Práce s buvoly není jednoduchá
K tradiční 100 kilometrové normě mi scházelo najet 200 metrů. Zapíchl jsem to po druhé hodině v levném hotelu na křižovatce v Phan Rang. Do setmění 3 hodiny, měl jsem čas projít město a udělat pár fotek. V místní vyvařovně si dal 2 masité večeře, k tomu místní točené s kusem ledu ve sklenici a nic víc mi k životu nescházelo.
Phan Rang: Řeknete si, super náboženství, náčelník vypasenej a k tomu živí spoustu příživníků ...
Phan Rang: ... ale bacha, nakonec vás dostane na paškál tenhle týpek
Phan Rang: Brána k uzavřenému komplexu kostelů mi připomněla toltécké figury z Mexika
Phan Rang: Válečný památník
Phan Rang: Ninh Thuan Muzeum
Nudný den? Ne tak docela.
Zataženo, pošmourno, docela nevlídno. K tomu placatá krajina, u moře zastavěná velkými fabrikami a pro zpestření osazená větrnými elektrárnami. Jasná nuda, musí se jen šlapat a přejet to co nejrychleji.
Lac Tan: Trochu zanedbaná benzinová pumpa
Vinh San: Farma na dragon fruit (pitahaya)
Ranní nudle mi vydržely jen 65 km. Sužován hladem, zastavil jsem se v pouliční restauraci na oběd. Měli tam velmi aktivního kloučka, který se nebránil žádné špatnosti. Zatímco mi jeho babička grilovala 2 macaté kotlety, naučil jsem ho bubnovat na plechové židle. Já bušil do plechového stolu, on do židle a užívali jsme si to náramně. Dokonce byl schopen trefovat se do mnou udávaného rytmu, vskutku nadaný chlapec. Při odjezdu mi dojemně posílal "pusinky", však to znáte, jak dovedou být malé děti roztomilé.
Phan Rí Cúa: Malého kamaráda jsem při obědě naučil hlasitě bubnovat na židle a získal si tak jeho upřímný obdiv
Cho Lau: Levitující koza
Lúóng Són: Krajnice hlavní silnice AH1
Fascinuje mne, jak mi to tady kilometrově vychází. Ujel jsem obligátní kilo a dostal se na odbočku na 32 km vzdálenou pláž Múi Né. Myslel jsem, že v takovéto s odpuštěním díře, nebude žádné ubytování. Mýlil jsem se, na konci vesnice byl levný hotel, setřel jsem pot a ubytoval se. Po cestě jsem viděl pěkný nový křesťanský kostel, šel jsem se k němu podívat.
Lúóng Són: Boční ulice ke kostelu
Lúóng Són: Místní katolický kostel má na pozemku několik sportovišť pro mládež, rozhodně bohulibé počínání
Ke kostelu jsem se nemohl dostat, cesta byla zatopená velkou louží, brodit jsem ji nechtěl. Zkusil jsem to obejít. Míjel jsem hlučnou oslavu v rodinném domě, které dominoval zpěvák karaoke, který měl texty písní uloženy v mobilu. Slušně jsem jim pokynul a chtěl pokračovat ke kostelu. To už se mi nepodařilo. Z domu vyběhl muž, vůbec se se mnou nepáral a nekompromisně mne zatáhl dovnitř. A už do mne lili panáky, pivo, jídlo a já byl rád, že mám i v tomto oboru slušně natrénováno. Vyrozuměl jsem, že se jednalo o oslavu sedmdesátin. Po pár pivech byly jazykové bariéry překonány. Plynně a s dobrým přízvukem, i když nevím v jakém jazyce, jsem pochválil oslavence a sdělil, že mne obdobná oslava čeká už příští rok. To vyvolalo další vlnu nadšení. Asi po hodině se mi podařilo odejít. Vesnice byla opravdu malá, rozprostřená okolo hlavní silnice. Naštěstí se ani se sníženou příčetností zabloudit nedalo.
Lúóng Són: Rodinná oslava sedmdesátin
Lúóng Són: Lámali jsme do sebe piva a kořalku, najatý karaoke zpěvák ale přesto nezapomněl, za co byl placen
Lúóng Són: Oslavná sešlost, čerstvý sedmdesátník úplně vlevo, pod stolem se vršily pivní plechovky
Ale i v tom rauši jsem byl schopen udržet foťák a po cestě do hotelu přidal další dva obrázky do mého letošního portfolia.
Lúóng Són: Typický lepší domek
Lúóng Són: Chlapec před svatebním salónem
Múi Né
Údajně nejlepší písečná pláž ve Vietnamu a diky tomu centrum přímořského turistického ruchu, to je Múi Né. Byl jsem na to zvědavý. Odklonil jsem se od AH1 a po místní kopcovité silnici projel vnitrozemím do údajně 28 km vzdálené rekreační oblasti (podle silničního značení). Pravdou je, že jsem po 34 km přijel k prvnímu resortu v zátoce a po 60 km jsem Múi Né opustil.
Múi Né: Silnice okolo pobřeží
Múi Né: Severní část zátoky je zatím k rekreaci využívána nejméně
Múi Né: Jižní část pobřeží
Severní část je teprve ve výstavbě, ale podle mne to dělají blbě. Rekreační areály obkličují a uzavírají část pobřeží, takže je docela těžké se jít na pláž podívat. I když cesta se vždycky najde. Přinejhorším drze projdete vstupní branou. Trochu mi to připomíná část mayské Riviéry v Mexiku, kde po dlouhé kilometry se k oceánu vůbec nemáte šanci dostat, vše je obestavěné a zabrané.
Múi Né: Rybáři lovili do sítí připevněných na dlouhých bidlech
Múi Né: Trochu jsem zakufroval, silnice náhle skončila v písku
Nejzajímavější částí je původní rybářská vesnice, která dala celé oblasti jméno. Mraky rybářských lodí v zátoce, na moři místní v malých kulatých člunech zkouší ulovit něco k obědu, trh přecpaný mořskými potvorami a to vše doprovázeno patřičným smradem.
Múi Né: Rybáři používají tyto malé kulaté čluny
Múi Né: V zátoce u původní rybářské vesnice kotvily stovky lodí
Jižně od vesnice už nezajímavá turistická oblast, hotely drahé i levné, samá hospoda, prodejna a turistická agentura. Hojné nápisy v azbuce svědčí o přítomnosti ruských turistů a rozkolébané slovanské báryšni byly vidět na každém kroku. Jaký to kontrast proti vyhublým Vietnamkám.
Na AH1 jsem se vrátil v Phan Thiét. Bylo hrozné dusno, přestalo mne to bavit. Musel jsem nabrat sil v hamace a teprve poté byl schopen dojet do 30 km vzdálené vesnice Thuán Nam. Vypadalo to, že zde není žádné ubytování, žádné typické stavby hotelů s nápisy "Khách san". Zeptal jsem se místního mladíka, skočil domů pro motorku a zavezl mne k lidem, kteří měli na zahradě několik jednoduchých pokojů motelového typu. Nápis Nhá Nghi jsem neznal a tak bych to sám neměl šanci najít. V pokoji nebyla lednička, tudíž jsem omezil pivo, teplé se pít nedá. Místo sprchy kýbl s vodou a žufánek, překvapivě příjemné zařízení. Polévání škopíkem jsem poprvé ocenil už před lety v japonských lázních. Jenom nevím, jak si poradím s mravenci, kteří po mne lezou. Zatím neštípají, snad si to v noci nerozmyslí. To bych je musel odradit repelentem.
Ve Vietnamu se nevyplatí vařit a to snad ani Vietnamcům. Já si zatím uvařil maximálně čaj. Ráno vždy vyjedu nalačno, nic nepiju, maximálně si uvařím do litrové Nalgene čaj na cestu. Většinou neujedu ani kilometr a už sedím v jídelně u silnice a cpu si hůlkami do pusy nudle.
Thuán Nam: Jídelna běžného "garážového" typu
Nejčastěji si dávám nudlovou polévku s kousky hovězího - Phó Bó, vyslovuje se Fuh Bó. K tomu vám vždy přinesou košíček čerstvého lupení s limetkou na dochucení, nakrájenými chili papričkami a občas s nějakou místní specialitkou. Dneska to byl nakládaný česnek. K tomu můžete vypít libovolné množství Tra Dá (to se dobře pamatuje, že). To je zdejší varianta ledového čaje, prostě normální neoslazený čaj ochlazený kusem ledu. Na to často dokážu jet celý den a ujet svých obvyklých 100 km, aniž bych hladem strádal.
Thuán Nam: Moje tradiční snídaně - miska s polévkou Phó Bó, sklenice Tra Dá a nezbytné lupení
Samozřejmě jsem exot, cizinec, divně ustrojen, naložené kolo. To je spíš výhoda, Vietnamci jsou velmi přátelští a bez ohledu na jazykovou bariéru se snaží komunikovat, jak to jen jde. Dneska u vedlejšího stolu do sebe už v 7 hodin ráno lili nějakou zdejší obdobu výčepní lihoviny, v Čechách známé námi odborníky jako "šedá". A hned mi tlačili štamprli, že je to dobrý na trávení. Do toho jsem fakt nešel, nejsem sebevrah, ve zdejším provozním chaosu by se mi to mohlo fatálně vymstít. Tak jsem jim ukázal pohřebák, stojící přes ulici a oni dále nenaléhali. Stejně mne ale to přátelství k bílým cizincům fascinuje. Zejména když si uvědomíte, co si vytrpěli od Francouzů a také od Američanů. Vše je zřejmě zapomenuto.
Thuán Nam: Chlapi do sebe lámali po ránu "šedou", ale já jejich nabídku odmítl
Thuán Nam: Co nezvládnou v sanitce, to odvezou v pohřebáku, synergie v praxi
Dneska topení sice nechali na pokoji, ale zapomněli otevřít okna. Dusné teplé počasí se na mne lepilo jako koňská štiplavá houně. K tomu už jedu 11 dnů v kuse, oblečení je prosolené potem a přestává fungovat tak, jak bylo navrženo. Pouze vnitřní triko (levný kus z Lídlu) kupodivu stále maká a stačí odvádět vlhkost od těla na vnější dres. Ani silný protivítr mi náladu nezvedl. Prostě jsem mechanicky jel, točil nohama a řidítkama, ale to pravé potěšení jsem necítil.
Xuán Hung: Na jedné straně silnice byl tento kostel nezvyklých tvarů ...
Xuán Hung: ... a přes ulici mu konkuroval kostel katolický
K prvnímu obratu došlo v poledne, kdy jsem si dal talíř rýže s vepřovým a potom poctivě prochrupnul skoro hodinu v hamace. Po ujetí dalších 20 km, silnice prudce změnila směr a silný vítr byl náhle v zádech. A zůstal tam nepochopitelně, i když se silnice vrátila do původního směru. Co se vlastně dělo jsem pochopil až z výškového profilu trasy, od 90. km jsem jel z kopce.
Gia Ray: V poledne je to v lidové jídelně jako v mateřské školce, po obědě je téměř povinnost jít si lehnout
Minul jsem několik hotelů a s potěšením jel dál jako dráha. Potom se spustil prudký lijavec. Bylo potřeba najít bydlení. U prvního motelu jsem zastavil, cena 140000 dongů na zdejší poměry velmi nízká. Pokoj nadstandardní. Veškeré oblečení jsem měl tak propocené, jako bych si v něm byl zaplavat. A to jsem nezmokl, včas jsem vytáhl pláštěnku.
Odměnil jsem své dnešní úsilí kvalitní večeří. Vybral jsem si grilování - nejprve žebírka se zeleninou a jako další chod rybky. To byly asi 15 cm dlouhé a jako palec tlusté rybičky, napíchnuté na špejle zaživa. Mrskaly se ještě na grilu, chudinky. K tomu jsem si poručil talíř pečené rýže a pivo. U personálu jsem vzbudil svou večeří pro 3 lidi značnou pozornost a všichni číšníci na place sledovali, jak se s tím enormním množstvím jídla vypořádám. Chtěl jsem jim ukázat, že Balounova tradice obžerství v Čechách stále přetrvává. Bohužel, prohrál jsem s rýží, které skoro třetina zbyla. Byl jsem tak nacpaný, že jsem si ani neobjednal další pivo. Pro ekonomicky zaměřené jedince - tato hostina mne vyšla na 160 Kč.
Ho Chi Minh: Za dálnicí byl velký klášter
Ho Chi Minh: Průhled ulicí na velký kostel v pozadí
Všichni mne varovali před doslovně šíleným provozem v HCM (je to kratší než Saigon). Nijak jsem se tím nevzrušoval. Vždyť i malí pionýři jezdí domů ze školy na kole a žádné masakry se nedějí. Jestli bych si třeba neměl koupit bílou košili a rudý šátek, abych splynul s chráněným davem? To je blbost, tady měří každému stejně a ideologický balast nemá, dle mého soudu, velký vliv v reálném životě běžného Vietnamce. Ten totiž ví, že od státu dostane prdlačku a o své přežití a možná i blahobyt, se musí postarat sám.
Ho Chi Minh: Běžné stavby jsou dost zanedbané
Ho Chi Minh: Staré barabizny u řeky
Samozřejmě bylo to maso. Ale já už odvykl evropským bezpečnostním postupům. Jedou okolo tebe 2 motorky, každá z jiné strany a jsou jen 10 cm od tebe? Bravo, šetří prostor a silnici se zvýší propustnost. Málokdo si uvědomuje, jak v Evropě plýtváme prostorem na silnici. Chodec má zelenou a nikdo mu to u nás nesmí narušit. Tady je to jinak a o zelenou se každý musí postarat sám. Je to v podstatě otázka osobní integrity. Ulice je přecpaná motorkami a auty, potřebuji přejít, na nic nečekám. Očima komunikuji s řidiči v jednom směru, v polovině silnice se dívám na protisměr. Tvrďoši se s nikým vizuálně nedomlouvají a ví, že to auta a motorky vyřeší tak, aby je nesestřelila.
Ho Chi Minh: Doprava je pořád v pohybu
Najel jsem na dálnici protínající město. Asi jsem tam neměl co dělat, značka zakazovala jízdu cyklistických rikš. Za rikšu se nepovažuji a jestli to dopravní inženýři mysleli obecně jako zákaz jízdy na kole, měli se srozumitelně vyjádřit. Ovšem já to stejně posuzuji tak, že kam smí motorka, tam mohu i já. Kolik já těch motorek už předjel, škoda mluvit.
Ho Chi Minh aneb Saigon, jak říkáme my pamětníci
Dálnice mne dovedla do širšího centra. Potom mne už navigace protáhla fakt totálně zacpaným městem, kde jsem musel tvrdě bojovat o každých 10 cm prostoru. Musím zdůraznit, byla to hra na přetlačovanou a žádné skutečné ohrožení jsem nectil ani náhodou.
V pravé poledne jsem byl u hotelu, ve kterém jsem měl rezervaci. Při výběru ubytování se mi opět potvrdilo, že soukromé pokoje v hostelech jsou dražší a výrazně horší než hotýlek ve stejné oblasti.
Hledání objednaného hotelu bylo trochu problematické, díky neznalosti místních zvyklostí. Měl jsem adresu ulice 241/12 Pham Ngu Lao. Na Googlu jsem si našel souřadnice a moje GPS navigace mne spolehlivě dotáhla na místo. Nicméně avizovaný hotel tam nebyl. Za chvíli jsem pochopil, že první číslo se vztahuje k rohu budovy na udané ulici a číslo za lomítkem patří domům v bezejmenné uličce, která není ani 2 metry široká.
Ho Chi Minh: Fasády obchodů
Ho Chi Minh: Katedrála
Ho Chi Minh: Hlavní pošta je zde turistickou atrakcí, nechápu, proč to nejde v mnohem působivějších prostorách Hlavní pošty v Praze
V hotelu ještě neměli můj pokoj uklizený. Požádali mne, ať si tam nechám kolo a věci a přijdu za půl hodiny. Kalousova pivní časová konstanta právě odbila (před 12 hodinou si dávají pivo jen alkoholici) a tak jsem si šel dát první pivko. Těšil jsem se na skoro čtyřdenní odpočinek. Jel jsem 12 dnů na jeden zátah a už jsem nitěrně cítil potřebu oddechu. Také jsem se těšil, že se se zbavím potem zalepených svršků a dám konečně všechno vyprat.
Ho Chi Minh: Na skútru
Ho Chi Minh: Cyklisté to mají v dešti těžké
Kindle je zpátky
Saigonský konzulát českého velvyslanectví v Hanoji se nijak neobtěžoval reagovat na moji žádost o to, zda si mohu na jejich adresu nechat poslat Kindle z čínského Amazonu. Čekal jsem, že mi alespoň odpoví, že to nejde, ale vyprdli se na mne zvysoka. Český daňový poplatník je snad neplatí? Až budu začátkem příštího roku platit daň z příjmů, budu díky tomu zase o trochu více nas..ný.
Ho Chi Minh: Zadrátovaný výhled
Ho Chi Minh: Výroba ozdobné desky přímo na chodníku
Naštěstí jsem si uměl poradit. Prohnal jsem Googlem řadu bezvýsledných dotazů, ale nakonec se mi podařilo správně formulovat vyhledávací frázi. Našel jsem v Saigonu jedinou firmu, která prodává Kindle. Bylo to asi 5 km od mého hotelu, hned odpoledne jsem tam vyrazil. Samozřejmě jsem se tam nechal dovést mou GPS navigací, podrobnou mapu Saigonu jsem neměl. Naštěstí už vím, jak to tady chodí a když na zadaném čísle firma nebyla, vnořil jsem se do přilehlé uličky. Tam taky nic nepřipomínalo počítačovou firmu tak, jak se prezentovala na internetu. Ptal jsem se místních (zde se anglicky domluvíte díky bývalé americké přítomnosti skoro všude), ale o firmě jménem May Doc Sach nikdy neslyšeli.
Ho Chi Minh: Poslíček rozvážející květiny
Ho Chi Minh: Čerstvě natřené figuríny
Ho Chi Minh: Pouliční prodavačka
Nevzdal jsem to, uličku dlouhou maximálně 100 m jsem prohledal dům od domu. Na jedněch dveřích byla nalepená A4 s vytištěnou adresou maydocsach.vi. Potom to šlo jako na drátkách. Mladý muž, majitel, šéf a jediný zaměstnanec, měl skladem 2 modely - klasický Kindle a Kindle Paperwhite. Oba mají dotykové displeje, ten druhý ještě LED podsvětlení displeje s možností regulace. Vzal jsem dražší model. Ceny levnější než v obchodech v ČR a dokonce i levnější, než má Amazon v USA. Dokoupil jsem pouzdro, zadarmo dostal USB LED světlo a kvůli vzájemným sympatiím ještě 400 Kč slevu. Chlapec to překupuje od nějakého mexického dovozce, trochu jsme to probrali.
Ho Chi Minh: Pouliční prodavačka s vozíkem
Amazon má skvělý obchodní model. Za prvé - dej nám číslo kreditky a nakoupíš jediným kliknutím. Za druhé - pamatuj si jenom přihlašovací jméno a heslo, všechno ostatní máme u nás schované. Zaregistroval jsem si novou čtečku, dovolilo mi to načíst pouze tři mnou dříve zakoupené knihy. Starou čtečku jsem nahlásil jako nefunkční a měl jsem k dispozici veškerý obsah ze starého Kindle.
Ho Chi Minh: Děvčata po prvním přijímání
Ho Chi Minh: Děvčata na rikšách
Ho Chi Minh: Cukrblik pro fotografa
Průvodce mám k dispozici. Hodně se to díky novému hardware zlepšilo. Na mém původním Kindle byly mapy katastrofální, dokonce jsem kvůli tomu posílal Amazonu feedback (a oni mi za něj dokonce poděkovali). Nyní můžete zvětšovat a zmenšovat měřítko map v průvodcích, super. Vyhledal jsem a stáhnul anglicko český slovník, protože Kindle podporuje překlad označených slov a nyní dokonce i celých frází. Ještě budu muset natáhnout nějakou beletrii a jsem absolutně v pohodě
Poblíž Cu Chi: Dílna na výrobu lakovaných výrobků
Tunely v Cu Chi
Tohle byste opravdu neměli vynechat. Zhruba 50 km od centra jihovietnamského režimu leželo utajené centrum komunistického Vietkongu, které nebylo nikdy poraženo. Lidé zde vybudovali podzemní tunely délky 250 km ve třech patrech, kterými byly propojeny podzemní ubytovny, dílny, nemocnice a velitelská stanoviště.
Cu Chi: Naše kolegyně měla problém vecpat veškeré své přednosti do otvoru navrženého pro útlé Vienamce
Okolí bylo zajištěno soustavou sice primitivních, ale účinných pastí na nepřátelské vojáky. Ve všech případech se jednalo o jámy zakryté lehkým stropem a zamaskované listím nebo travou. Pouze metody, jak nejvíce zranit vojáka, který se do jámy propadnul, byly různé. Od nejjednodušších bodců na dně až po různé rotační systémy, které chudáka prošpikovaly jako podsvinče. Velmi primitivní, velmi účinné.
Cu Chi: Nezamaskovaný vstup do tunelu
Dneska je tato oblast klasickou "tourist village", ale přesto jsem těch 250 Kč za polodenní zájezd nelitoval. V malém autobuse jsem byl zdaleka nejstarší, tedy veterán. Proto jsem byl jako jediný schopen odpovědět průvodci na otázku, proč šli Američané do Vietnamu bojovat. "Chtěli zastavit rozpínající se komunistické hnutí", jasná a správná odpověď. Zeptal jsem se průvodce, jak to, že po těch zkušenostech mají tak dobrý přístup k bílým cizincům. Dostal jsem obsáhlou odpověď - Američani nepřišli Vietnam okupovat, přišli určité části lidí pomoci, ale nevěděli, že komunisty podporuje 80% populace. Dneska pomáhají Vietnamu ekonomicky a zároveň i politicky proti rozpínavé Číně. S tou měl Vietnam v minulosti špatné zkušenosti.
Cu Chi: Veterán Vietkogu nyní pracuje jako průvodce v oblast kde bojoval, měl velmi emotivní projev
Prohlédli jsme si bývalé armádní dílny, kde vyráběli primitivní granáty a miny. Další pak spravovali výstroj a z ojetých pneumatik dělali sandály - ty si zde můžete levně koupit. Vrcholy prohlídky byly dva. Pro mne to byla možnost prolézt několik stovek metrů v tunelech. Dlužno dodat, ty byly rozšířeny a upraveny pro turisty, aby se v nich nějaká vypasená zadnice nezasekla. Tunely v původních dimenzích by prolezla jen menší část návštěvníků, já bych mezi ně určitě patřil.
Cu Chi: Po stromech se promenovaly velké stonožky
Druhým vrcholem prohlídky je možnost zakoupit ostré střelivo a zastřílet si z originálních zbraní používaných ve vietnamské válce. Nebyla to levná záležitost, jeden náboj za našich 40 Kč a minimální množství 10 kusů. Ale pro fandy neexistuje jiná možnost si z takových zbraní zastřílet a tak na střelnici nebylo o zákazníky nouze. K tomu ten autentický zvuk ostré střelby, to neslyšíte ani na Dolby Stereo. Mne, kterého na vojenské katedře vyhodili od povinné střelby pistolí a musel jsem místo toho složit zkoušku z teorie střelby, to samozřejmě nelákalo.
Cu Chi: Můžete si koupit ostré náboje a zastřílet si ze zbraní používaných ve vietnamské válce
Odpoledne zase pršelo, přišlo to jako předešlý den mezi 15. a 16. hodinou. Tentokrát to bylo hodně silné a vytrvalé. Naštěstí je to obchodní příležitost a prodavačka na skútru, která mne viděla se schovávat v podloubí, mi prodala pláštěnku za cenu 2 třetinkových piv - 20000 dongů. Ocenil jsem, jak to tady mají vymakaný. Většina lidí nosí šortky a gumové boty "vietnamky" nebo podobné gumové sandály. Pláštěnka je nahoře ochrání, od kolen dolů jsou mokří, lidská kůže a sandály uschnou vlastně okamžitě, takže není co řešit a ať si prší jak chce.
Ho Chi Minh: Turistické informační středisko
Ho Chi Minh: Kytarová skupina na pěší zóně v ulici Nguyen Hue
Poslední den jsem strávil prohlížením místních pamětihodností. Některé z nich mají polední přestávku, proto jsem si svůj postup dokonce naplánoval.
Ho Chi Minh: Bezprostřední okolí hotýlku, kde jsem strávil 4 spokojené noci
Začal jsem u bývalého prezidentského paláce, nyní Reunification Palace. Nebyl jsem si jist, zda tam vůbec mám jít, ale nakonec to bylo asi to nejzajímavější ze Saigonu. Budova postavená v roce 1966, zaujme otevřeným a vzdušným designem. Všechno je přístupné, zasedací místnosti, konferenční sály, audienční prostory, prezidentův byt. Před palácem stojí 2 komunistické tanky (zřejmě sovětské T54 nebo T55, jak mne okamžitě opravil můj kamarád bývalý tankista), které 30.4.1975 prorazily brány paláce a tím zpečetily konec jihovietnamského režimu.
Ho Chi Minh: Selfíčko před Reunification Palace, vlajku jsem správně nasměroval na samotný vrchol Lysé hory
Ho Chi Minh: Jeden ze dvou tanků, které dobyly prezidentské sídlo jihovietnamského režimu, nyní známé jako Reunification Palace
Ho Chi Minh: Reunification Palace - konferenční místnost
Ho Chi Minh: Reunification Palace - prezidentův byt
Ho Chi Minh: Reunification Palace - audienční sál
K paláci se váže další nehezký příběh. Dne 8.4.1975 zběhl pilot Nguyen Thán Trung z jihokorejské armády, ošálil řízení vojenských letů, ze své F5E shodil na palác 2 bomby a potom přistál na improvizované dráze připravené Vietkongem. To byl poslední hřebíček do rakve spolupráce jihovietnamského režimu s Američany. Ti poté nařídili stažení všech svých jednotek z Vietnamu.
Ho Chi Minh: Reunification Palace - heliport s vrtulníkem UH-1 Huey na střeše bočního křídla
Ta válka je tak silný příběh, že jsem musel do dalšího muzea. Muzeum pozůstatků války je hodně zvláštní. Na nádvoří pouze americká výzbroj a uvnitř v podstatě jen papírové dokumenty, hlavně fotografie. Fotografická výstava ve druhém patře byla nejsilnějším momentem. A taky ponaučením. Fotka nemusí být ostrá, ani dobře exponovaná, stačí že je dobrá.
Ho Chi Minh: War Remnants Muzeum - americký tank
Ho Chi Minh: War Remnants Muzeum - vpravo americký plamenomet
Ho Chi Minh: War Remnants Muzeum - gilotina importovaná a hojně používaná francouzskými kolonizátory
Ho Chi Minh: War Remnants Muzeum - takzvané tygří klece, ve kterých byli drženi vězni
Válka byla prohraná, šel jsem dál. Nejprve pěkný růžový katolický kostel Tan Dinh. V poledne zvonil tak silně, jako by chtěl vyhnat nepřítomné muslimy, ale do kostela se nemohlo.
Ho Chi Minh: Želví jezero
Ho Chi Minh: Katolický kostel Tan Dinh
O pár set metů dál Pagoda nefritového císaře, malý taoistický kostel silně začouzený obětními vonnými tyčinkami. Bylo mi tam trochu trapně. Věřící se upřímně a autenticky modlili a do toho se promenovaly davy pupkatých německých turistů, fotily bleskem a chovaly se nepřiměřeně.
Ho Chi Minh: Jade Emperor Pagoda - řada bůžků v boční svatyni
Ho Chi Minh: Jade Emperor Pagoda - větráky odvádějí silný kouř z množství obětních tyčinek
Nakonec jsem si prošel nezajímavé nábřeží řeky Saigon, které se po dokončení rozsáhlé výstavby určitě změní k lepšímu. Když jsem viděl sochu Ho Či Mina před radnicí, vzpomněl jsem na jednu oslavnou básničku. Byla uveřejněná v časopisu Ohníček někdy v roce 1959. Přesně si to nepamatuji, pouze zcela určitě vím, jako náš současný prezident, že to bylo na levé straně dole. Byla to vítězná báseň z vietnamské literární soutěže dětí do 12 let a zněla takto:
Ho Či Min měl poradu,
zatahal se za bradu,
pod vousy si zahřešil,
a pak všechno vyřešil.
Geníální, že ano.
Ho Chi Minh: Socha Ho Či Mina před radnicí
Pak jsem si vzpomněl ještě na jednu, ale ta určitě nebyla z Ohníčku. Tipoval bych to na nějakou štvavou vysílačku, kde ani intenzivní rušení nebylo schopno utlumit toto umělecké dílo. Jestli si to dobře pamatuji, bylo to nějak takto:
Ho Či Min byl moudrý muž,
vždycky nosil v kapse nůž,
a když se na něj někdo zamračil,
nůž do těla mu zatlačil.
Ho Chi Minh: Radnice
Ke kambodžským hranicím.
Už byl nejvyšší čas se vrátit na kolo. Jinak bych zde zlenivěl a možná i zlumpačil. Hotýlek byl velmi příjemný, stal jsem se trochu členem domácnosti - 5 sester, brácha, máma. A k tomu mne znala celá ulice, ráno i večer jsme se srdečně zdravili. Pravidelně na motorce přijížděl externista, nerudný stařík, který všechny trochu sprdnul (mne tedy ne) a zase odjel.
Zajímavé bylo nátlakové krmení asi tříleté, velmi čiperné, holčičky. Pokaždé u ní někdo byl a snažil se jí krmit nějakou kaší. Její máma - samozřejmě jedna ze sester - na to měla dobrou metodu. Natlačila ji do rohu místnosti a malá čiperka nebyla schopna se vysmeknout a musela polykat lektvar ze lžičky. Přišlo mi to hodně divné, přeptal jsem se jich. Holčička měla nějakou vzácnou poruchu trávení a musela dostávat jídlo skoro nepřetržitě.
Výjezd ze Saigonu ve standardní chaotické dopravě ani nebudu komentovat. Už mi to fakt nepřijde a naučil jsem se v tom chodit, tedy jezdit. Ale zvenku z chodníku to musí vypadat hrozně nebezpečně.
S od Cu Chi: Kostel
Celou noc pršelo, naštěstí ráno byly jenom mokré silnice. Bylo zataženo, s pro mne nezvyklým silným protivětrem. Nepříliš silné půlhodinové přeháňky se střídaly s obdobím, kdy nepršelo. Pláštěnka byla několikrát v permanenci. Kolo a brašny zasviněné od písku a také já měl nohy obaleny řídkým blátíčkem.
Go Dau: Hlavní křížovatka malého města
Zůstal jsem ve městečku Go Dau, které je 10 km od kambodžské hranice. Zajel jsem k pumpě, oni mi ochotně půjčili hadici s vodou a já opláchl jak kolo, tak i nohy a cyklistické sandály. Jeden motorkář mne ochotně navedl k něčemu, co si honosně říkalo motel. Tmavé nesympatické místnosti bez oken, ale s účtování po hodinách - hlavní klientela byli hosté, kteří si potřebovali spočinout hodinku či dvě. Udělali mi cenu 250000 dongů za noc. Tak jsem jim to odkýval a jel hledat něco jiného.
Go Dau: Prodej ptáčků zpěváčků z upravené klecové nástavby na motorce
Další možností byl hotel vzdálený 1 km od centra. Také jeli v režimu 24/24, jak to decentně uvádějí hodinové hotely na svých tabulích. Hotel zbrusu nový, právě dokončovali okolí vstupu. Vybavením tak tří až čtyřhvězda, recepční mluvila dobře anglicky. VIP pokoj mi ani nenabídli, ale za standardní pokoj chtěli 320000 dongů a ten byl úplně super. Výtahem mi poslíček odvezl zavazadla do pokoje, ještě že byla umytá. Jen nevím, jak budou prosperovat v takové díře. K hotelu vede úzká asfaltka se zablácenými krajnicemi a je obklopen chudými venkovskými domky, jejichž majitelé provozují různé opravářské služby nebo drobnou výrobu. Možná to v hotelu doženou speciálními službami, mně ale žádné nenabízeli.
Go Dau: Stánek prodávající zdejší obdobu hot dogs, suroviny v housce jsou lepší, párky do ní necpou
Finančně mi to také vycházelo skvěle. Měl jsem hotovost tak akorát na zaplacení hotelu, nějakou večeři u stánku, na pár piv a ranní nudlovou polévku. Z Vietnamu odjedu s prázdnými kapsami.
