Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy
Hledat na kolemkolem
Jihovýchodní Thajsko
Pailin, Pong Nam Ron, Chanthaburi, Klaeng, Ban Phe, Rayong, Sattahip, Pattaya, Chon Buri, Bangkok
Využil jsem možnost placení dolary a toho, že jsem měl jednodolarové bankovky. Při placení jídla a pivka jsem kombinoval dolary a riely, nakonec mi zbylo 1300 rielů, zhruba 10 Kč. Ke kambodžské hranici vždycky v dešti, tak zní pravidlo. Typický přívalový slejvák skončil těsně před hranicí. Na kambodžské straně hranice je městečko s několika hotely s kasiny a pár ošuntělých guesthousů. Všechno šlo hladce, žádná fronta, dostal jsem razítko a šup do Thajska
Řehtání úředního šimla
Změna státu byla viditelná na první pohled. Rozoraná napůl prašná silnice, po ní roztahané bláto v pěticentimetrové vrstvě. To zas budu zaflákaný od hlavy až k patě, vyhnout se tomu nedalo. S těmito myšlenkami jsem přistoupil k thajskému imigračnímu okénku. Podle výrazu úředníka jsem okamžitě věděl, že jsem udělal chybu. Nesundal jsem si totiž přilbu a úředník se zřejmě cítil dotčen nedostatkem respektu.
Začal mi to dávat najevo. Nejdřív, že moje podoba nesouhlasí s pasem, že mám moc dlouhé vousy. "Ale jsem to pořád já, že ano", odvětil jsem. Trochu jsem si dovoloval, v pase jsem měl vízum z Prahy, tak bylo jasný, že mne zas tak moc dusit nemůže. S nechutí přikývl a dal mi vyplnit vstupní formuláře. Jako místo pobytu v Thajsku jsem udal Bangkok a to mu zase nestačilo, chtěl po mne hotel, ve kterém budu bydlet. Chtěl jsem napsat Hilton, ten v Bangkoku bude. Ale nedalo mi to, v průvodci v Kindle jsem našel nějaký hotel a ten jsem napsal do formuláře. "Nestačí mi název, chci i adresu", dusil mne ouřada. Přitom na formuláři, kam se mělo zapisovat pouze do předtištěných obdélníčků, zbývaly 4 znaky volné. Ukázal jsem mu adresu v průvodci. "Ukaž mi to na mapě", chtěl po mne. "Mapu nemám", já na to. "Jak se tam dostaneš, když nemáš mapu?", neodbytně kontroval oficiál. "Zadám to do GPS navigace a ta mne tam dovede", říkám já. "Tak mi to ukaž v navigaci", pořád trval na svém. "Jsme moc daleko, navigace to zobrazí až 50 km před Bangkokem", vymyslel jsem si. A to byl konec zábavy. Znechuceně mi orazil pas a velkopanským gestem ukázal, ať vypadnu.
Na hranicích bylo několik bankomatů a jeden z nich mi na třetí pokus nasypal 10000 bahtů, našich cca 7100 Kč. Všechno v tisícovkách, rozměnil jsem v 7Eleven v Pong Nam Rom, kde jsem kupoval můj oblíbený zelený čaj. Na rozdíl od Vietnamu a Kambodži zde používají kromě papírových peněz i kovové mince. Hned jsem si všiml, že je zde prodej alkoholu, včetně piva, omezen pouze na pár hodin v průběhu dne.
Pong Nam Ron: Žáby nabízené na trhu - že se vám také sbíhají sliny
Po pár kilometrech se ukázalo, že mi úřední jednání na hranici nějak rozhodilo metabolizmus. Potřeboval jsem urgentně na záchod. Bezvýsledně jsem vyhlížel pumpu nebo restauraci. Po 20 km začalo hrozit "bláto na hřišti", musel jsem zapadnout do lesa u silnice. Jednoho "bláta" jsem se zbavil, ale na kole a brašnách ho ještě bylo fůra. Kolo jsem myl dvakrát - nejdříve jsem se u jednoho obchodu dovolil a půjčil si jejich hadici. Podruhé jsem už bez ptaní popadl hadici u pumpy. Marná sláva, chtělo by to wapku.
Chanthaburi
Před druhou hodinou jsem dorazil do zdejšího regionálního centra Chanthaburi, kde žije zhruba 120000 lidí. Obklopeno hobby prodejnami, Makrem a Tescem, to jsem letos zatím nikde neviděl. Stejně mi to nepomohlo, ani v největších hobby marketech neměli plyn do mého vařiče.
Město je proslulé thajskou největší katolickou katedrálou a nábřežní komunitou čínských a vietnamských přistěhovalců, kteří se zde usadili před 300 lety. Také rozsáhlým trhem s polodrahokamy a drahými kameny, které se v této oblasti těží. Nemá smysl zkoušet koupit něco nablind, kdo se v tom nevyzná, prodělá. Ve světovém měřítku jsou totiž zdejší kameny druhou až třetí ligou. Poblíž centra je i několik pěkně malovaných buddhistických kostelů.
Chanthaburi: Pohled na katedrálu
Chanthaburi: Katedrála je největší thajský katolický kostel
Chanthaburi: Socha Panny Marie je vyzdobena 200 000 safíry z této oblasti
Chanthaburi: Obraz zesnulého krále v katedrále
Chanthaburi: Smuteční výzdoba katedrály
Ubytoval jsem se v prvním levném hotelu v centru, na jiný jsem nenarazil a šel to všechno prozkoumat. Okolí řeky pitoreskní, malé baráčky, většinou dobře udržované. Ve většině se bydlí a není z nich udělána prodejna tretek či kavárna. Po pěším mostě přes řeku Mae Nam ke katedrále. Rozlehlá, krásná stavba s působivým interiérem, kde před oltářem doslova září sochy Panny Marie vyzdobená 200000 safíry. V těchto dnech i nezbytný obraz zesnulého krále a smuteční výzdoba katedrály. Uvnitř dvacítka studentů místní grafické školy, snažící se zachytit atmosféru na čtvrtkách papíru.
Chanthaburi: Nábřeží řeky Mae Nam, kde žijí hlavně původní čínští a vietnamští přistěhovalci
Chanthaburi: Ulice v pobřežní komunitě
Chanthaburi: Pobřežní ulice
Chanthaburi: Detail lampy v pobřežní ulici
Drahé kameny jsem nekupoval, to bych asi dopadl jako sedláci u Chlumce. Zato jsem našel papírnictví, za naše 4 Kč koupil školní gumu a vyrobil z ní nové tlačítko, zapínající mou navigaci Oregon 550. Zatím vše funguje, uvidím, jak to půjde dál, guma je dost měkká.
Chanthaburi: Jedna z mnoha prodejen polodrahokamů a drahých kamenů
Chanthaburi: Prodejny nabízí surové kameny i šperky
V obchodním domě Tesco Lotus jsem koupil maličkou varnou konvici za kulantních 210 bahtů. Vařením čaje a kávy se mi určitě podaří snížit zatím dost rozbujelou spotřebu piva. Musím si zvykat, v Malajsii bude opravdu zle, co se týče výživných alkoholických nápojů.
Chanthaburi: Buddhistický kostel
Údržbu kola jsem zanedbával. Včera jsem měl potíže vycvaknout boty z SPD pedálů. Nebylo vyhnutí a musel jsem se do toho dát. Nechal jsem to na ráno, hotel měl prostorný dvůr. Jedné uklízečce jsem s jejím souhlasem zabavil starý hadr a kolo jsem důkladně otřel od zbytků bahna. Dopumpoval přední kolo, zkontroloval šrouby nosičů a dotáhl šroub na stojánku. Prostříkl jsem řetěz a šlapky zdejší obdobou WDčka a namazal mazivem s nano částicemi, které jsem si nechal vnutit na Cyklofestu.
V od Klaeng: Malý nevýznamný čínský kostel
Vyrazil jsem hodně pozdě, až před devátou hodinou. Byl jasný den, slunce už docela prahlo, dnešní průměrná teplota 38 C, maximální o 10 stupňů vyšší. Jel jsem po frekventované silnici číslo 3. Ta má skoro charakter dálnice, povětšinou byly oba směry oddělené. Kola a motorky mají zvláštní značkou přikázáno jezdit po krajnici. Ta je komfortní, více než metr široká, s kvalitním povrchem. Jízda vlevo mi nečinila žádné problémy díky tomu, že mám na řídítkách zpětná zrcátka na obou stranách.
Klaeng: Napucovaný hotel
Byla to docela nuda. Zejména po ránu mne vítr v zádech hnal, jel jsem jako drak. K polednímu jsem dostal hlad, ale místo abych na něj zapomněl a nechal to na večer, jsem se nacpal kuřetem s rýží. Po dávce kalorií se mi už moc jet nechtělo, ale stejně mi nic jiného nezbývalo.
Ban Phe: Zástěny z mušliček prodávané na místním trhu
Původně jsem mířil do Rayong, velkého regionálního centra. 20 km před ním jsem zahlédl odbočku na Ban Phe a rozhodl dojet se vyspat k moři. Další den budu pokračovat po lokálních silnicích okolo zdejších vyhlášených pláží.
Ban Phe: Po smrti krále nabízejí všechny obchody s textilem černé košile, trička a halenky, málokdo to však kupuje
Nesmysly vytvářené českými novináři stran smrti thajského krále přiměly mou ženu, aby mne upozornila, že si musím koupit černé oblečení. Odpověděl jsem jí že stačí, když mám černé kolo. Je pravdou, že ve všech obchodech černé oblečení nabízeli. Málokdo to kupoval a většina lidí chodila oblečena jako obvykle. Nicméně každou chvíli jsem narazil na smuteční výzdobu veřejných budov a velké obrazy zesnulého krále byly doslova všude.
Vyjel jsem nalačno a po 20 km se hlad neodbytně přihlásil. Zajel jsem k obchodnímu domu Tesco Lotus, který před chvílí otevřeli. V jídelním sektoru nebylo k dostání skoro nic, měli uvařenou jenom polévku. Po celém obchoďáku probíhalo ranní PŠM (Politické Školení Mužstva pro ty z vás, kteří nebyli na vojně). Každý šéfík nechal svůj personál nastoupit, pak k nim držel zhruba pětiminutové kázání a nakonec se všichni šéfovi poklonili. Koukal jsem na holky od jídla, jedna na mne při focení dělala nesměle opičky (druhá zprava) a šéfová jí exemplárně sjela a na mne vrhla několik záštiplných pohledů. Focením jsem jí zkazil ranní masírování vlastního ega a to se nepromíjí.
Rayong: Ranní 'kázání' v obchodním domě Tesco Lotus
Mířil jsem do Pattaye a měl 2 možnosti - delší trasu po silnici číslo 3 nebo zkratku po silnici 36 (rozdíl byl necelých 15 km). Před kritickou křižovatkou jsem to řešil na své kapesní navigaci. Zastavil se u mne policajt na motorce a jednoznačně mne poslal na delší trasu po silnici 3. Poslechl jsem ho, vypadal kompetentně.
Sattahip: Amfibie vystavená před leteckou základnou námořního letectva, jako bývalý pilot jsem byl tímto krásným eroplánem nadšen
Sattahip: Kostel
Pattaya - město hříchu
Po druhé hodině mne kolo dovezlo do Pattaye. Musel jsem najít bydlení. Vybral jsem si oblast s velkou koncentrací levných hotelů. Samozřejmě levných na zdejší poměry. Mne 700 bahtů, které za ty pastoušky chtěli, láci moc nepřipomínalo.
Pattaya: Dobří chlapi jdou do nebe, špatní do Pattayi (pod transparentem pohřební královská výzdoba)
Rozhodl jsm se pro jeden hotel a chtěl se ubytovat. Recepční mi řekla, "tady se nevyspíš, bydlí zde arabáci a ti v noci přijdou ožralí a dělají bordel". Podivil jsem se, že Arabové pijí alkohol. "Jako duha", pravila recepční. Poslala mne do jiného blízkého hotelu a ještě mi poradila, abych si vyžádal pokoj, kde nebude celou noc slyšet "duc, duc, duc" diskotéky. Díky této dobré ženě jsem se spokojeně vyspal.
Pattaya: Stánek s kondolenčními listinami k úmrtí krále, nulový zájem - smrt škodí místnímu podnikání
Pattaya: Soška na molu
Strategicky jsem to pojal dobře, bydlel jsem 100 metrů od proslulé Walking street a po ní jsem se dostal k pobřežní promenádě okolo pobřeží. Bylo roztomilé vidět dědky mého věku v trenýrečkách a propocených tričkách, vedoucí se za ručičku s o 50 let mladší holčinou. Řada z nich měla přiblblý úsměv čerstvě zamilovaných jedinců a já jim ze srdce přál, aby to kulhání nebylo tak vidět, funění tak slyšet a aby se pupek trochu zatáhl.
Pattaya: Pláž v podvečerním světle
Pattaya: Kluci si vždycky zábavu najdou
Písečná pláž je přímo ve městě. Řada lidí se koupala přesto, že voda byla poněkud degradována velkým množstvím motorových člunů. Ale co si máme co vykládat, to hlavní jsou v Pattayi holky. Řada z nich se stylizuje do mladičkých lolitek, mají copánky a na sobě námořnické šatičky. Někdy to bylo až srandovní, ale když to poté přikryla milosrdná tma, už to tak neřvalo.
Pattaya: Pěší ulice proslulá svými gogo bary, hospodami a záplavou ke všemu svolných slečen, paní a dokonce i bab
Pattaya: Slunce zapadlo, holky čekají na první nedočkavé klienty
Pattaya: Místní turecký zmrzlinář byl dobrý šoumen
Nejkrásnější holky jsou ale většinou předělaní chlapi, které prozradí jen hrubý hlas. Hoteliéři jsou na ně, nevím proč, vysazení. V mém hotelu byla taxa pro toho, kdo si přivedl na pokoj "ladyboy", 400 bahtů. Děvčat jste si mohli přivést na pokoj libovolné množství zdarma.
Pattaya: Brífing policejní jednotky - hlavně mi s níma chlapi neš...jte - postřehl jsem i přes mou chabou znalost thajštiny
Pattaya: Prostituce je v Thajsku nelegální a tak má policie plné ruce práce s jejím potíráním
Já jsem se realizoval svými 100 km na kole a potřeboval jsem se najíst a vyspat. Celý ten festival lidské marnivosti jsem si prošel a zkoušel při tom fotit méně nápadně, aby mi nějaký pasák nerozbil čenich. Byla tma, kvalitní fotky se přitom od pasu dělat nedají. Ale alespoň máte nějakou představu, jak to vypadalo.
Pattaya: Před gogo klubem
Pattaya: Celou noc je džbánek piva za 80 bahtů, žádný strach, odrbou vás na něčem jiném
Pattaya: Českou vlajku jsem nad barem nenašel
Pattaya: Tak to tady chodí, chlapi sedí, pijou lahvový a čumí, ženské se jim snaží předvést své přednosti
V hotelu fungovala wifina, našel jsem levné bydlení poblíž centra Bangkoku a rezervoval ho. Do Bangkoku 140 km, naplánoval jsem to na 2 dny, bydlení od pátku 4.11. Po ránu jsem si znovu projel pobřežní promenádu a úspěšně se vyhýbal párům i jedincům stiženým silnou kocovinou. V severním cípu Pattaya jsem narazil na rybí trh. K snídani rýže s hodně ostrou rybou za našich 30 Kč. Místní si se mnou dělali selfíčka, majitel mne donutil, abych si u něj zdarma vodou naplnil svou 1.5 litrovou láhev, ze které piju v průběhu jízdy. Skvělí lidé.
Jel jsem po silnici číslo 3, to je taková zdejší polodálnice. Široká krajnice, pohodlná a bezpečná jízda (vyjma mnoha opravovaných úseků). V Chon Buri jsem se šel najíst a s plným žaludkem to nějak navigačně nezvládl. Po výjezdu z města jsem se ocitl na silnici 34, která vedla souběžně s dálnicí. Nevěděl jsem, zda tam vůbec na kole smím. Dálnice na pylonech, pod tím další silnice dálničního charakteru a vedle toho dva pruhy, na jejichž okraji jsem jel. Nějaké výstražné tabule s thajskými vysvětlivkami, kde byly namalovány motorky, tuktuky, kola a nebyly přeškrtnuty. Motorky okolo mne jezdily a tak jsem usoudil, že jsem na správné silnici.
Bang Na: Na pylonech vedla placená dálnice a pod ní běžná silnice, po které jsem směl na kole jet
Po 100 km jsem toho měl dost. Hledal jsem ubytování v obcích přilehlých k silnici. Bezúspěšně, většinou to byly rozsáhlé průmyslové zóny, které zajišťovaly bydlení jenom pro své zaměstnance a obchodní partnery. Do rezervovaného hotelu to podle navigace bylo 25 km. Rozhodl jsem se, že to dojedu. Provoz v Bangkoku je sice silný, ale organizovaný po evropsku. Minimální nekázeň, všichni disciplinovaně čekají až 3 minuty na zelenou (u světel jsou ukazatele zbývajícího času). Na to by se jim vietnamští mistři světa vystřihli a už by to brousili bez ohledu na nějakou přednost.
Díky navigaci jsem našel bydlení bez problémů. Jedna noc navíc měla stát 1100 bahtů. Já přes hotels.com platil méně než polovinu. Zadal jsem heslo k wifině a online si koupil noc navíc. Za půl hodiny to přišlo potvrzené přes hotels.com, bez toho mne nechtěli ubytovat. Proto jsem zaskočil do blízkého Seven Eleven, dal si vychlazenou sedmičku Changa, snědl výtečný kebab od místních Arabů a poté se v spokojeně ubytoval. Byl jsem v Bangkoku.
Jak trefně pravil dnes už zapomenutý český cestovatel z 19. století Jan Antonín Novák - Řáholecký, "Lepší být v Siamu, než doma v pyžamu". Měl pravdu, pyžamo s sebou nemám.
Bangkok
Měl jsem před sebou celé 4 dny. Ráno jsem se vyspal do růžova, v posteli si přečetl informace o zdejších památkách. Ve skoro osmimiliónovém městě je jich dost a jsou rozesety na rozlehlé ploše. To vyžadovalo nastudovat zdejší dopravní systémy. Hlavní je Sky Train, vlaky typu metra, jejichž koleje jsou vedeny zhruba ve výši druhého patra. Na ulicích pod nimi je normální automobilový provoz. Dalším systémem je metro. Potom bez hlubšího studia nepřehledná síť městských autobusů. To doplňuji taxíky, tuktuky a mototaxi. Řidiči mototaxi se odlišují od svých kolegů ve Vietnamu a Kambodži tím, že mají jednotné oranžové vesty a na nich upevněnou taxikářskou licenci.
Bangkok: Sky Train
Bangkok: Ve vagónu Sky Trainu
Byl jsem teoreticky vyzbrojen. Normální jízdenky nejsou přenosné mezi metrem a Sky Trainem, na to je potřeba koupit dobíjecí kartu. Z mapy jsem usoudil, že mi bude stačit jezdit Sky Trainem. Lze koupit neomezenou jednodenní jízdenku za 140 bahtů a nebo kupovat jednotlivé lístky. Jejich cena se liší podle toho, jakou vzdálenost ujedete. Na každé stanici jsou schémata stanic, u každé je uvedena cena (minimálně 15, maximálně 52). Na lístek za 15 bahtů nikam nedojedete, musíte nastoupit a vystoupit na stejné stanici. Na prodejním automatu stisknete jedno z 10 tlačítek pro výběr ceny, nasypete mince a máte lístek. Ten dáte do turniketu a na cílové stanici znovu. Kdybyste zaplatili méně, turniket se neotevře.
Bangkok: Před SIAM Center
První den jsem si koupil celodenní kartu, chtěl jsem poznat co nejvíce a zorientovat se v městě. Mohl jsem vystupovat na libovolné stanici. Bydlel jsem asi 200 m od stanice Nana, zhruba 1.5 km od centra, které je u stanice Siam. V centru je pro nás těžko představitelné množství obřích obchodních domů, velkoryse řešených, s velmi prostornými vestibuly. Není to tím, že by nesehnali nájemce, prostě to naprojektovali velkoryse. V nich obchody věhlasných značek. Díky vysokým daním na importované zboží jsou ceny mastné. Přesto jsem běžné viděl krátkou frontu před vchodem do obchodu Louis Vuitton, pouštěli tam jenom limitovaný počet zákazníků. Je vám asi jasné, že já v té frontě nebyl.
Bangkok: Čínská čtvrť
Bangkok: Uličky v Čínské čtvrti jsou lemovány stánky
Bangkok: Pouliční jídelna v Čínské čtvrti
Hlavní historické památky - královský palác a okolní chrámy, leží na břehu řeky Chao Phraya. Nejrychlejší doprava je Sky Trainem do stanice Saphan Taksin a potom lodí za 14 bahtů do jednoho z mnoha přístavišť. První den jsem dojel do Čínské čtvrti. Tam jsem se bezvadně najedl u pouličního stánku a u dalšího si ještě přidal. V poledne to bylo mé první jídlo, tak se nedivte. Čínská čtvrť není nic moc, úzké uličky zacpané obchůdky se vším možným, hlavně jídlem a surovinami. Poprvé jsem také viděl prodávat vlašťovčí hnízda, vyhlášenou pochoutku. Byl jsem ale nacpaný tak, že jsem to nakonec zavrhl.
Bangkok: Wat Mangkon Kamalawat - oltář doplněný obrazem zesnulého krále
Bangkok: Wat Mangkon Kamalawat - detail vstupních dveří, v pozadí strážce brány
Ve čtvrti je několik hezkých čínských kostelů. Pár jsem jich prošel. Ale když vidíte třetí, začne vám to splývat a už to není moc zajímavé. Podle mapy z info centra jsem se prošel na hlavní nádraží a potom dost ubohými uličkami, ve kterých byla hlavním byznysem oprava aut a motorek na veřejné ulici. U nás by jim obec zpoplatnila zábor veřejného prostranství, tady si na to nehrajou.
Párkrát jsem popojel Sky Trainem, podíval se na okolí stanic a začal jsem být v obraze. Je zajímavé, jak rychle se člověk zorientuje v cizím velkoměstě. Ráno jsem si ani neuměl koupit lístek na MHD a ve 4 odpoledne jsem už byl mazák, který věděl kde přestoupit a citoval názvy stanic zpaměti. Skončil jsem na Siamu se snahou realizovat potřebné nákupy. Koupi plynové bomby k vařiči už jsem vzdal, tady mají jen narážecí a já vařič nepotřebuji. Varná konvice mi stačí a díky tomu, že mohu vařit čaj, jsem snížil spotřebu piva na jedno denně. Ovšem geniální litrová láhev Nalgene, do které jsem ten čaj dělal, napraskla a mírně prosakovala. Po těch letech harcování v rámu kola měla nárok. Mezi Pradou, Hermes a Phillipe Pattek to moc na outdoorovou prodejnu nevypadalo. Skočil jsem na internet a našel obchodní dům hned vedle Siam Paragon, kde byla část nazvaná Outdoor Unlimited. Šel jsem tam s nadějí. Hudáč to nebyl, spíš řada samostatných obchůdků, které prodávaly hlavně potápěčské vybavení. Nicméně jeden obchod vedl Nalgene a tak mám novou láhev. Samozřejmě, šroubovací plynové kartuše nevedly nikde.
Vstal jsem brzy, abych se vyhnul davům a už těsně po otevření v 8:30 jsem byl před královským palácem. Tam byla vývěska, že dnes je mimořádně zavřená část expozic. Navíc o víkendu není přístupná ani Amarindra Hall. Při ceně 500 bahtů za vstupné jsem to považoval za velké omezení a prohlídku přesunul na pondělí.
Bangkok: Věže Grand Palace
Bangkok: Před Grand Palace - mnich
Ovšem na to, co se dělo okolo, jsem vůbec nebyl připraven. Desetitisícové davy černě oděných Thajců stály ve frontách a část z nich se po mnoha hodinách čekání dostala do paláce. Vše měla v režii armáda, organizovala fronty, vždy oddělila část davu a odvedla ho do paláce. Bavil jsem se s jednou Thajkou, která čekala od tří hodin v noci a do paláce se dostala po poledni. A byla šťastná a dojatá kvůli úmrtí krále. Je to fakt zvláštní. Ve Sky Trainu na obrazovkách pravidelně promítali úryvky z králova života a většina žen stírala ať už veřejně, či potajmu, slzičky. Dovedete si představit, že by se tohle dělo po smrti nějakého našeho "význačného" představitele?
Bangkok: Nesmírné davy místních čekaly hodiny na přístup do královského Grand Palace
Bangkok: Po několika hodinovém čekání jde další část místních do královského paláce
Král byl zřejmě nadšený fotograf. Na spoustě fotografií a filmových záběrů má na krku pověšenou zrcadlovku. A co je fakt kuriózní, na 1000 bahtové bankovce je zobrazen také s fotoaparátem.
Královská krmě
Další šok, při cestě ke královskému paláci mi nabízeli vodu zdarma. Nabídku jsem odmítl, pití jsem měl dostatek. Nedosti na tom, po pár metrech už mi strkali do rukou plastovou misku s nudlemi. Tu už jsem neodmítl, ale to byl jenom začátek. Nudlová polévka, rýže s kuřetem, sušenky, thajské snacky jako třeba kořeněný sušený hrášek nebo lisované řasy. Rýže s vajíčkem, zase kus kuřete pro změnu s nudlemi, bonbóny, slané krekry, pytlík ovoce chuťově podobného kříženci mezi pomerančem a citronem, kokosová zmrzlina, volačo v rosolu (to kecám, to tady neznají). Vše bylo určeno pro místní truchlící, ale mne jako cizinci to nutili tak, že jsem neměl to srdce odmítnout. Za jídlo jsem tento den neutratil ani baht a nijak jsem nestrádal. Celá tato akce se neomezovala jenom na okolí královského paláce, ale i v okolí bulváru Ratchadamnoen, neskromně považovaného za bangkokské Champs Elysee, až ke Golden Mountain. V životě jsem nesnědl tolik kokosové zmrzliny.
Bangkok: Poblíž Grand Palace - jídlo zdarma
Bangkok: Poblíž Grand Palace - jídlo zdarma
Ale od jídla zpátky k duchovnu. Poblíž královského paláce je další prvotřídní památka, chrám Wat Pho. Nejznámější je Phra Buddha Salyas. To je budova, do které se socha ležícího Buddhy sotva vejde. Osobní pocity jsou úžasné, ohromná socha obestavěná chrámem, ale na fotkách to tak impozantně nevypadá. Asi by to chtělo objektiv typu rybí oko, ale lepší bude osobní návštěva.
Bangkok: Wat Pho - socha ležícího Buddhy vyplňuje celý vnitřek chrámu
Bangkok: Wat Pho - hlava ležícího Buddhy je viditelná mezi sloupy
Chrám má v Thajsku největší počet soch Buddhy. Ty jsou vystaveny v galeriích obklopujících hlavní budovy.
Bangkok: Wat Pho - jedna z mnoha galerií soch
Bangkok: Wat Pho
Bangkok: Wat Pho - démoni
Bangkok: Wat Pho - malované dveře vnitřní brány
Chrám je ideově zaměřen na poskytování thajské medicíny a masáží. V rámci "akce", trvající 14 dnů, byly poskytovány masáže a medicínské porady zdarma. Zarazilo mne, že se tam moc zájemců nehrnulo. Jedna z léčitelek mi své bezplatné služby přímo nabídla. Prý "co tě trápí, vyléčím to". Přitom měla v levé ruce tlustý dřevěný kolík a v pravé dřevěnou palici, kterou na kolík silně a významně poklepávala. Zkusil bych to, kdybych tu nebyl na kole. Ale riziko, že mne fyzicky rozhodí, jsem nehodlal podstoupit. Snad mé vysvětlení pochopila.
Bangkok: Wat Pho - masáž nohou
Bangkok: Wat Pho - masáž
Potom jsem se trochu vzdálil od palácového okrsku. Golden Mountain je chrám na kopečku, ze kterého je výhled na Bangkok. Podíval jsem se i k trestuhodně zanedbané pevnosti Parapet Phrakan, prolízal se dvěma kornouty darované zmrzliny, které jsem neměl sílu, ani chuť, odmítnout a vrátil se k prezidentskému paláci.
Bangkok: Schody na Golden Mountain byly lemovány sochymi
Bangkok: Pohled z vrchního ochozu Golden Mountain
Bangkok: Zanedbaná pevnost Parapet Phrakan
Za kulantní 3 bahty jsem se nechal převést přes řeku a po kilometru chůze jsem byl u vizuálně atraktivního chrámu Wat Arun. Jeho hlavní pagoda se právě opravuje, ale stejně je to krásné pokoukání. Dovnitř se momentálně nesmí, ale i procházka okolo chrámu mne uspokojila.
Bangkok: Wat Arun
Bangkok: Wat Arun - socha
Bangkok: Wat Arun - boční věž
Bangkok: Wat Arun - neposedná holčička šmejdila po celém chrámu
Pikantní je, že působivá výzdoba stěn byla udělána z toho nejlevnějšího, co bylo k mání. Čínské lodě totiž používaly jako balast starý rozbitý porcelán. Ten v přístavu vyhodily a nabraly náklad. A hle, co z toho vzniklo.
Bangkok: Wat Arun - výzdoba ze zbytků rozbitého čínského porcelánu
Wat Phra Kaew a Grand Palace
Největší památka Bangkoku leží na uměle vytvořeném ostrově. Z jedné strany je řeka Chao Phraya a okolo jsou vybudované vodní kanály. Vstupné je mastné - 500 bahtů. Byl jsem tam hned 5 minut po otevření a první půlhodinu se dalo občas něco vyfotit, aniž byste zároveň zachytil někoho, kdo si pořizoval populární selfíčko. Potom se celý areál zaplnil davy turistů.
Bangkok: Grand Palace - ohromní démoni střeží bránu
Bangkok: Grand Palace - fasáda Phra Mondop
Bangkok: Grand Palace - sochy démonů na horní terase
Bangkok: Grand Palace - socha na horní terase před Phra Mondop
Areál se dělí na chrámovou oblast Wat Phra Kaew a na vlastní Grand Palace. Čítá mnoho budov, ale přístupná je pouze jedna - Chrám smaragdového Buddhy. Uvnitř se nesmí fotografovat a hlídači kontrolují i správné oblečení návštěvníků, jinak vás dovnitř nepustí.
Bangkok: Grand Palace - pohled na Wat Phra Kaew
Bangkok: Grand Palace - fasáda Temple of Emerald Buddha
Bangkok: Grand Palace - buddhisté se kropili vodou z velké nádoby
Jakmile opustíte chrámovou oblast a přejdete ke Grand Palace, prohlídka je u konce. Budovu Grand Palace můžete pozorovat jenom z povzdálí, stále se používá ke státním účelům.
Bangkok: Grand Palace - prezidentská rezidence
Bangkok: Grand Palace - vlevo budova Grand Palace
Bangkok: Grand Palace - stráž
V okolí byly zase organizované davy Thajců, čekajících na kondolenci. Přišlo mi jich o něco méně než v sobotu, ale stejně jich byly tisíce. Měli svou vlastní trasu, která nekolidovala s turistickou oblastí.
Bangkok: Před Grand Palace - král je mrtev, ať žije nový král
Bangkok: Před Grand Palace - skauti se starali o vozíčkáře
Bangkok: Před Grand Palace - socha slonů na kruhovém objezdu
Navštívil jsem ještě několik pěkných chrámů, podíval se na Anantasamakhop Palace (sídlo Národního shromáždění). Prošel se po slavné baťůžkářské ulici Khao San, ze které je nyní už jen uřvaná turistická atrakce. Vše bylo komplikováno několikahodinovým deštěm, naštěstí jsem měl s sebou pláštěnku.
Bangkok: Wat Ratchabophit -brána s vojáky v evropských uniformách
Bangkok: Wat Ratchabophit - hlavní svatyně
Bangkok: Wat Ratchabophit - sloupy a fasáda
Bangkok: Wat Suthat - hlavní svatyně
Bangkok: Wat Suthat - galerie Buddhů s unikátními černými sochami
Bangkok: Anantasamakhop Palace
Jednou z velmi propagovaných místních atrakcí je víkendový trh Chatuchak, údajně největší trh v celé Asii. Naštěstí je snadno dosažitelný, leží pár kroků od konečné stanice Sky Trainu jménem Mo Chit. Díky měkké výslovnosti je to pro Čechy dobře zapamatovatelné. Ztráta času. Ano, trh je obrovský, ale místo obvyklých 20 stánků s hadrama jich máte 200. Žádnou novou kvalitu to nepřináší. Myslel jsem, že se tam něco bude dít, nějaká muzika nebo pouliční umělci. Prdlajz, prostě jenom trh. Navíc bylo velmi teplo a dusno a v této prádelně se v nízkých zastřešených halách nacpaných zbožím a lidmi skoro nedalo vydržet.
Bangkok: Vodní kanál v areálu Wat Benchamabophit
Bangkok: Ulička v areálu Wat Benchamabophit
Bangkok: Khao San - populární baťůžkářská ulice
Bangkok: Tuktuk na Khao San
Keen je zpátky
Začal pořádný slejvák, z trhu jsem vypadl a odjel se podívat do obchodního domu Siam Paragon. Narazil jsem na prodejnu bot Keen a, čistě kontrolně bez naděje na úspěch, se zeptal, zda mají cyklistické sandály. Čekal jsem odpověď že nemají, protože je firma Keen již před pár lety přestala vyrábět. "My je nemáme, ale v obchoďáku Paragon 21 je velká prodejna Keen a tam je mít budou", zněla odpověď. Moc jsem tomu nevěřil, ale protože byl obchoďák asi 10 minut pěšky od mého hotýlku, zastavil jsem se tam. K mému překvapení měli dokonce 3 druhy cyklistických sandálů, mezi nimi mého favorita Arroyo Pedal. Vystavené boty byly malé, přinesli žebřík a z horního šteláře vytáhli mou velikost. Pro mne dojemné shledání, silně ojeté boty, které vydržely neskutečně dlouho, jsem loni vyhodil na letišti v Santiagu de Chile. A ejhle, mám nový pár. Už se na jízdu v nich těším. Sandály Exustar, ve kterých zatím jezdím, mi odírají nohy. Jejich nejhorší vlastností je špatné vypínání SPD pedálů. Musí být velmi těsně utažené na noze, jinak je potřeba enormně vytočit nohu. To bych někdy ve fofru taky nemusel stihnout.
