Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy
Hledat na kolemkolem
Jižně od Bangkoku
Bangkok, Samut Songkhram, Petchamburi, Kaeng Krachan NP, Hua Hin, Kuiburi, Prachuap Khiri Khan, Hat Bang Saphan Yai, Chumphon
Z Bangkoku jsem chtěl vyjet brzy ráno. Vstal jsem před šestou s tím, že v sedm už budu na silnici. Ale ouha, vyhlédl jsem z okna a venku bylo boží dopuštění, silný přívalový déšť. Obloha zatažená od obzoru k obzoru, špatné vyhlídky. Vrátil jsem se do pelechu. Ani po hodině se to moc nezlepšilo, pršelo silně. Vzpomněl jsem si jako otec říkal "devátá to rozhodne" a proto jsem se nikam nehrnul a vyčkával. Stejně jsem nemohl vyjet v dešti. Moje GPSka má porušený vodotěsný obal, do protrženého otvoru nad vypínačem jsem natlačil kousek kancelářské gumy. Kdybych s tím vyjel do deště, voda by se dostala dovnitř a navigaci zničila. Kvalitní mapu, podle které bych se vymotal z tak ohromného města jsem taky neměl. Nedalo se dělat nic jiného než čekat.
V půl desáté déšť náhle ustal. Rychle jsem vyjel, abych si to ještě nerozmyslel. Silnice mokrá, často díry zaplavené loužema, do pasu jsem byl zaflákaný mokrým pískem. Ponožky jsem si na to ani nebral. Staré sandály, ve kterých jsem snad už naposledy vyjel, mi solidně brousily chodidla. Provoz byl přiměřený, žádná divočina. V Thajsku a v Bangkoku zejména, jsem musel rychle opustit svůj agresivní způsob jízdy, který byl nezbytný zejména ve Vietnamu. Zde se dopravní předpisy dodržují, ctí se přednost a na červenou se opravdu nejezdí. Důsledkem toho je, že řidiči mají otupené instinkty a kdybych jim tady hodil saigonskou myšku prosmyčku, tak by to asi k mé škodě nezvládli.
Opět musím pochválit Open Source mapy v navigaci. Protáhly mne Bangkokem, objely dálniční mosty a dostaly mne na kýženou silnici 35. Pak už jsem mohl navigaci vypnout a na široké krajnici bez problémů směřovat k jihu. K vidění toho moc nebylo, prvních 35 km v Bangkoku jsem na obdivování okolí neměl čas a potom už nebylo co obdivovat. Okolo silnice byly odsolovací rybníčky a hned u nich prodejny takto vyrobené soli, ale nic fotogenického to nebylo.
Samut Songkhram: Přívoz přes řeku
Samut Songkhram
Bez mnemontechniky je docela problém si místní názvy zapamatovat. Zde to bylo snadné - Mamut písnička k hrám. Ani jsem si to nemusel zapisovat do notesu.
Samut Songkhram: Trh na železničních kolejích
Samut Songkhram: Někteří trhovci mají stánky na kolečkách a před příjezdem vlaku je stáhnou od tratě
Kromě několika pěkných kostelů různých náboženských vyznání, kterými jsem momentálně trochu přesycen, je zdejší svěží atrakcí Maeklong Market, trh na kolejích. Trhovci prostě obsadili část železniční trati vedoucí městem. Jízdní řád mají v malíčku, před příjezdem vlaku své zboží od kolejí trochu odtáhnou. To dělají proletáři, jsou zde však i boháči, kteří mají své prodejní pulty opatřené kolečky. Přišlo mi to jako velká krávovina, souběžně s tratí vedla ulička, ve které by trh také prosperoval. Ale proti gustu není dišputát.
Samut Songkhram: Trhovci uklízejí, vlak se blíží
Samut Songkhram: Je to trochu natěsno
Průjezd vlaku jsem chtěl vidět. Zašel jsem na železniční zastávku. Tam žádné jízdní řády vyvěšeny nebyly. U kasy byla cedule, že příští vlak přijede v 17:40. Nebyla to jednoduchá procedura. Místní člověk v uniformě (možná strážník, možná ajznpoňák) se vysílačkou domluvil s mašinfírou, ručně stáhnul závory přes silnici. To byl signál pro trhovce, aby konali. Potom se objevil vlak a pomalu projížděl trhem. Tohle by u nás fakt nešlo.
Nové boty
Vyrazil jsem v nových cyklistických sandálech a hrozně si je užíval. Pohodlné jako bačkory, nikde netlačily, skvělý přenos síly na šlapky a přitom rychlé a snadné vycvaknutí z SPD pedálů. Měl jsem koupit ještě jeden pár do zásoby, nebudou. Ale co s těmi starými sandály? Zatím je vezu ve spacákové brašně. Mají zhruba kilo, když mi spadnou při zpátečním letu do nadváhy, zaplatím za ně víc, než co stály nové. Podívám se, kolik by stálo poštovné domů. Případně je vnutím nějaké specializované cyklistické prodejně. Vyhodit je mi je líto. Nejde ani tak o peníze, jako o práci a úsilí do nich vložené.
J os Samut Songkhram: Schylovalo se k pořádnému dešti
I absolutnímu meteorologickému ignorantovi muselo být jasné, že se chystá pořádná mela. Blesky a hromy zleva, černá obloha ze všech stran. Bylo z toho 30 km v pláštěnce. Nejhorší byl opravovaný úsek silnice s několikacentimetrovou vrstvou bahna a až 25 cm hlubokými loužemi. Byl jsem kropenatý od hlavy až k patě. Pár km před cílovým Phetchaburi déšť ustal. Sundal jsem pláštěnku a bylo mi jasné, že musím do myčky. Tu jsem našel až ve městě, zaplatil 40 bahtů, sundal brašny a chlapec mi šampónem umyl kolo tak, že se mi dokonce začalo líbit. Já mezitím vydrhnul a ostříkal brašny a hadicí si umyl nohy a částečně tak vypral šortky. Hned jsem také umyl řetěz WDčkem, vše namazal a medil si, jak je všechno, vyjma mne, k pohledání.
Khao Luang Cave: Opice okupovaly silnici k jeskyni
Petchamburi
Našel jsem velmi levné bydlení v guesthouse. Samostatný pokoj bez klimatizace, jenom s větrákem, cena 200 bahtů. S majitelkou jsem prokonzultoval své plány. Zdejší památky zavírají ve čtyři hodiny, bylo půl jedné. Doporučila mi, abych na kole dojel do jeskynního chrámu Khao Luang, který je 4 km za městem a teprve potom se vydal do královského historického parku Phra Nakhon Khiri, který trůní na kopci nad městem.
Khao Luang Cave: Prostorná hlavní jeskyně
Khao Luang Cave: Ohromná socha ležícího Buddhy v hlavní jeskyni
Poslechl jsem jí. Jeskynní chrám byl velmi působivý a ku podivu nikdo ani nevybíral vstupné, Tak jsem alespoň zainvestoval drobnou částku do krmiva pro opičí mláďata. Opic bylo opravdu hodně a některé jsou dost agresivní. Igelitová taška je pro ně signálem, že je v ní něco k jídlu a tu ukradnou skoro každému. Ale ukradli lidem i špatně nesené tašky, baťohy a foťáky.
Khao Luang Cave: Menší sochy Buddhy v boční jeskyni
Khao Luang Cave: Ani v nejvzdálenější jeskyni na sochách nešetřili
Khao Luang Cave: Socha doplňovala krápníkové útvary
Při cestě z kopce jsem měl disputaci s velkým opičákem, který po mne vyjel. Sprdnul jsem ho, ale to na něj neplatilo, evidentně nebyl jazykově dobře vybaven. Musel jsem sebrat pár kamenů u cesty a házet je před něj (nechtěl jsem ho trefit), teprve potom mi dal pokoj. Po pár metrech na mne vystartovali dva psi, kameny to opět spolehlivě vyřešily. Thajsko je první země, kde po mně psi jdou i při jízdě na kole. Většinou to vyřeším tím, že je preventivně sprdnu a oni si netroufnou. Nejhorší jsou ti, kteří ve dvojici či trojici vyběhnout z nějakého stavení. Potom zvýšený hlas nepomáhá a nejlepší je zastavit a naznačit hod kamenem.
Khao Luang Cave: Proč já blb nevsadil na Donalda, mohli jsme být v balíku, mámo
Radost z umytého kola netrvala ani dvě hodiny. Při cestě z jeskyně mne zastihl přívalový déšť a kolo se zase vrátilo ke svému typickému nevábnému vzhledu. Déšť byl naštěstí krátký, trval necelou hodinu. Mohl jsem vyrazit do historického parku Phra Nakhon Khiri. Na kopec jezdí lanovka, ale tou jsem pohrdl a radši se při stoupání po kluzké cihlově cestě řádně zapotil. V prodejně vstupenek byla vyvěšena cedule, že je vstup zdarma. Podle průvodce to mělo stát 150 bahtů.
Phra Nakhon Khiri: Opice byly všude
Phra Nakhon Khiri: Králova soukromá kaple
Phra Nakhon Khiri: Socha orla
Prohlídku královského sídla se spoustou budov jak světského, tak náboženského účelu jsem si fakt užil. Na observatoři jsem potkal skupinu Číňanů, kteří vyjeli lanovkou, udělali si potřebné fotky a dál už jim to nestálo za to. Byl jsem tam sám jenom s opicemi, ty ale nijak neprudily. Užil jsem si to mnohem více než hektickou prohlídku Grand Palace v Bangkoku. Zdejší stavby jsou obklopeny hustou džunglí, ptáci zpívali, opice pokukovaly a já prošel všechny významné stavby, aniž bych se musel vyhýbat lovcům selfíček. Nádhera.
Phra Nakhon Khiri: Výhled z observatoře na budovu ve stylu 'Prasat' (Phra Thinang Ratchathamma Sapha)
Phra Nakhon Khiri: Pohled na královu rezidenci
Phra Nakhon Khiri: Vlevo pagoda vpravo králova rezidence
Phra Nakhon Khiri: Uvnitř velké pagody
Phra Nakhon Khiri: Rudý Phra Prang Daeng obklopený pavilony
Také samotné město pod kopcem je prošpikováno enormním množstvím klášterů a kostelů. Většinu z nich jsem si prohlédl jenom zvenčí, ale Wat Mahathatu Voravihara byl tak působivý, že jsem se v něm zastavil.
Phetchaburi: Wat Mahathatu Voravihara leží uprostřed města
Vyjel jsem s úmyslem dojet do 65 km vzdáleného správního centra provincie a přímořského letoviska Hua Hin. Nejdříve jsem ale z kola obhlédl kostely na druhé straně řeky v Phetchaburi. Bylo jich několik, ale nezastavoval jsem.
Cha-am: Stavba hlavy
Cestování ad hoc
Snadná jízda po široké krajnici silnice číslo 4 mne začala trochu nudit. Chtělo by to do přírody, řekl jsem si. Věděl jsem, že je v této oblasti největší thajský národní park. Našel jsem ho v průvodci, rozloha 3000 km2, leží u velkého jezera a v parku je kemp. Navíc údajně velký počet živočichů - sloni, tygři, medvědi, giboni, jelínci.
Kaeng Krachan NP: Visutý most na ostrov
Jedu tam, rozhodl jsem se. Vrátil jsem se 4 km zpátky a pak odbočil na západ. Dorazil jsem hodinu po poledni. Vstup do parku 300 bahtů na 5 dnů, noc v kempu za 30. Chtěl jsem nějakou mapu - neměli. Ptal jsem se, zda mají v parku nějaké značené trasy - nemají. Potom jsem si prohlédl výstavku v budově info centra. K nejbližšímu vodopádu 30 km a pak čtyřhodinový trek. To jsem neměl šanci stihnout. S tím enormním množstvím zvířat to také nebude tak divoké. Neměli vystavenou jedinou fotku nějakého většího savce, pouze fotky ptáků.
Kaeng Krachan NP: Jezero
Okolí bylo pěkné, zelené a kopcovité. Dal jsem si 30 km a užíval si jízdu do kopce na nenaloženém kole. Také jsem párkrát zmokl, ale to zde patří ke každodennímu koloritu.
Kaeng Krachan NP: Letos poprvé ve stanu
Nic jiného jsem nečekal - pršelo večer, v noci i ráno. Večer jsem promeškal možnost si koupit jídlo, uvařil jsem tedy zbytek špaget ze železné zásoby. Rošťáci v celém kempu nenechali přístupnou jedinou elektrickou zástrčku a to jsem hledal opravdu všude. Na uvaření večeře mi plyn ještě stačil, ale čaj jsem raději nevařil. Zalehl jsem brzy, rychle se stmívá už těsně po šesté. Chvíli jsem pracoval na počítači a chvíli si četl. Kindle Paperwhite má tu výhodu oproti klasickému Kindle, že na displej nemusíte svítit. Cenou za to je samozřejmě vyšší spotřeba energie a tudíž rychlejší vybíjení baterky.
Chtělo se mi spát, ale šlo to ztuha. Ve stanu bylo hrozné vedro i když jsem měl otevřené všechny ventilační otvory. Chtělo by to otevřít stěny stanu a udělat průvan. Ale to by mne zase doslova sežral zdejší agresivní hmyz. V noci se to poněkud zlepšilo a k ránu jsem si dokonce cípem trička přikryl nahá záda. Spacák jsem ani nevybalil z obalu, to je jasné.
V sedm jsem se chystal vylézt, ale silně se rozpršelo, naštěstí jenom na půl hodiny. Mezitím jsem zabalil ve stanu. Výhodou jsou dvě předsíně, kde jsem měl brašny a mohl balit i za silného deště. Potom jsem jen trochu oklepal vodu ze stanu a zabalil ho mokrý, dal do několika igelitek, aby mi ve spacákové brašně nenavlhly další věci. Místo snídaně se napil vody a vyrazil.
Tentokrát musím mapy v navigaci pochválit. V cyklistickém režimu odvedly skvělou práci a oproti běžné automobilové trase jsem ušetřil 12 km a navíc se nikde ani nedotkl včerejší trasy. Trasa byla tak rafinovaná, že mne to navedlo na zkratku přes přehradní hráz, kde byla sice zábrana, ale po jedné straně bylo možné se na kole protáhnout. Vedlo mne to silničkami v hlubokých lesích, občas jsem projel nějakou malou osadou. Bylo to mírně kopcovité a já si trochu připadal jako někde ve středních Čechách. Pouze psi mne otravovali a skoro od každého domu na mne vystartovali. Někdy ani hlasité řvaní nestačilo a musel jsem zastavit. Kdybych měl cyklistický dres, dal bych si do zadních kapes několik kamenů. Hodíte za sebe jeden šutr a máte od psů pokoj.
Hua Hin: Tak to tady chodí
Hua Hin
Bez jídla jsem ujel celých 75 km a vůbec mi to nedělalo problémy. A to bylo po cestě několik příležitostí se najíst. Ale přece jen asi nepřejdu ze současného režimu dvě jídla denně na jídlo jediné. V Hua Hin jsem byl chvíli po poledni. Hledal jsem ubytování obvyklým způsobem. Našel v navigaci hotel s "levným" názvem, směřoval k němu a při tom koukal nalevo napravo a hledal bydlení. Bylo toho spousta, většinou mi nevyhovovala cena, jindy zase kvalita. Nakonec jsem v centru ve slepé boční uličce narazil na Jenny House a to bylo ono.
Hua Hin: Přístaviště v sousedství pláže
Hua Hin: Němečtí turisté
Hua Hin: Ano, souhlasím
Hlad začal být agresivní, zašel jsem na místní trh a byl pokoj. Potom jsem si prošel pobřeží. To je zastavěné a podobně jako v Pattaya vidíte moře z terasy přilehlých restaurací. V severní části je pobřeží rozsekané na řadu malých pláží. Od hotelu Hilton na jih se táhne 5 km dlouhá pláž s krásným jemným pískem.
Hua Hin: Pláž, pohled na jih
Velkou nevýhodou zdejšího moře je, že ve vlhkém období, které trvá obvykle do konce října, je moře často zamořeno medúzami. A nejsou to žádní drobečci, pár jsem jich viděl chcípat na pláži a měly v průměru tak 40 cm. Místní se při nebezpečí jejich výskytu koupají plně oblečeni.
Hua Hin: V moří bývají pořádné medúzy, nejvíce do konce října, kdy se místní chodí koupat úplně oblečení
Díky pravidelnému vytrvalému větru je zdejší pobřeží oblíbené kitaři. Viděl jsem několik škol na kite surfing a vyfotil pro vás počáteční stadium výcviku, kdy se adept učí zacházet s drakem, ale zatím bez surfu. I tak mi to přišlo hodně náročné.
Hua Hin: Výcvik kajťáka, zatím jen s drakem bez surfu
Hua Hin: Dobrodružství malého cvalíka
Z pláže jsem zabočil do města a ocitl se před zdejším největším nákupním střediskem Market Village. Zajímavá byla práce na obrovském portrétu, kterou místní umělec předváděl 3x denně vždy ve dvouhodinových turnusech. K tomu vyhrávalo komorní kvarteto a bylo to samozřejmě pojato jako specifická tryzna za zesnulým králem.
Hua Hin: Místní umělec Sattha Homsawat pracuje na portrétu (hádejte koho) před Market Village
Hua Hin: Před Market Village hrálo komorní kvarteto
V obchodním komplexu byl i supermarket Tesco Lotus. Ten mne tolik nezajímal, ale v jeho sousedství bývá vždy řada stánků s jídlem. Všechno je jasné, stánky mají obrázky či dokonce třírozměrné modely jídel s cenami. Platí se v centrální kase, kde sdělíte cenu, zaplatíte, dostanete papírovou kartu s čárovým kódem a po její kontrole vám u stánku vydají objednané jídlo. Studená voda zdarma v libovolném množství. To není tak triviální jak si myslíte. Strefíte-li se do hodně pálivého jídla, několik sklenic vody pomůže požár v ústech zažehnat.
Poznámka na závěr - tady vás díky vyvěšeným cenám ošidit nemohou, ale v Thajsku jsem se zatím s čarováním s cenami pro turisty nesetkal. Nejhorší to bylo ve Vietnamu, kde mne často chtěli natáhnout. Po pár dnech už jsem ceny znal a tak platil zásadně menšími bankovkami tu nejmenší cenu, kterou jsem předpokládal. Většinou to prošlo, občas si řekli o něco málo více, ale nikdy to nebyl dvojnásobek.
Hua Hin: Dětský koutek před multikinem
Vyjel jsem plný elánu a proto se mne dotklo, když mne předjel týpek na silničním kole a ani nepozdravil. Měl sladěné oblečení s barvou kola, muselo mu to dát práci. Zas tak moc rychle nejel, bylo to na rovině a tak jsem to zkusil. Za chvíli jsem ho předjel, přitom jsem ho slušně pozdravil. Další kilometr jsem mohl sledovat zmenšující se postavičku ve zpětném zrcátku a pak zmizel úplně.
Na jižním okraji Hua Hin je v parku Ratchaphakdi novodobé thajské poutní místo. Památník se 14 metrů vysokými sochami 7 králů, každá o váze 30 tun. Králové byli pečlivě vybráni tak, aby reprezentovali ta nejlepší období v thajské historii. Park leží v blízkosti paláce Klai Kangwon, kde mají současní králové "letní byt". Je spravován armádou a už brzy po ránu v něm bylo několik zájezdových autobusů. Platí v něm pravidla slušného oblečení, používaná v některých nejvýznamnějších svatyních. Zakrytá ramena a kolena, ponožky v sandálech nebo plné boty. V cyklistickém oblečení mne vpustili, trochu jsem popustil šortky přes kolena. Nevhodně oblečeným lidem je zdarma zapůjčen velký šátek jako přehoz, případně tunika. Ta zejména u žen v případech, že by se nevhodné části tlačily ven i ze šátku.
Hua Hin: Park Ratchaphakdi - sochy 7 králů
Poblíž Pranburi: Nejprve se vytvoří socha a potom se obestaví kostelem
Souběžně s páteřní silnicí 4 vedla nová asfaltová cyklostezka. Jel jsem po ní 20 km, potom skončila. Po čtyřce jsem dnes rozhodně jet nechtěl. Navigace mi v cyklistickém režimu našla velmi málo frekventované lokální silničky, kde dokonce na krajnici jedné z nich byla značena dalších 15 km dlouhá cyklostezka. Silnici lemovaly pěkně vyšpulené kopce zarostlé džunglí a ty mne přivedly až do Národního parku Khao Sam Roi Yot. Množství jezírek s vodním ptactvem se střídá s farmami na pěstování krevet. Poznáte je snadnou, jedou v nich mohutné provzdušňovače vody a rybníky jsou zastřešeny sítěmi, aby ptáci krevety nevyzobali.
V sousedství NP Khao Sam Roi Yot: Klášter pod horami
NP Khao Sam Roi Yot: Začátek jednoho z treků parkem
K oblasti se váže jedna smutná historie. Král Rama IV s hosty zde 18.8.1868 sledovali úplné zatmění Slunce, které král mimochodem sám vypočetl. Krále poštípal komár a do dvou měsíců byl na prkně - skolila ho malárie.
Původně jsem chtěl přenocovat v Kuiburi. Nelíbilo se mi tam, byla to taková ospalá díra na hlavní silnici, žádné moře v blízkosti. 35 km jižněji leží přímo na pobřeží Prachuap Khiri Khan, trochu větší město s 35000 obyvatel. Najel jsem na čtyřku a za necelé 2 hodiny byl na místě. Při příjezdu jsem na kopci nad městem uviděl svatyni Khao Chong Krajok. Bylo mi jasné, že si ty dlouhé schody budu muset vyšlápnout.
Prachuap Khiri Khan: Khao Chong Krajok - dlouhé a strmé shodiště lemované opicemi
Ubytoval jsem se v zahradním domku v hostelu Maggie's homestay. Velmi basic a velmi levné. Majitel mne informoval, že jsem přijel v pravý čas, odpoledne začíná slavný noční trh, který se koná právě pouze v sobotu. V hostelu jsem si ještě vyslechl bouřlivou hádku postaršího Angličana s jeho Thajkou. Pán na tom musel být hodně špatně, když neměl na lepší bydlení. A kdybych chtěl být ironický, tím pádem neměl ani na lepší holku. Ta jeho byla hodně tmavá a to se zde necení. A neříkejte mi, že jsem rasista. Pouze popisuji fakta.
Celý kopec je doslova zahlcen velkou populací opic, která se přelévá i do přilehlých ulic. Nenosit igelitku ani láhev s vodou, o to mají opice zájem a umí si to šikovně vzít. Srandovní bylo jejich chování u fontány v úpatí kopce. Opice šplhaly na skálu a z ní skákaly do vody. Bylo to v hlubokém stínu, nepodařilo se mi to dobře vyfotit. Taky jsem na to neměl čas, chtěl jsem si vyfotit vršek ještě před tím, než se začne stmívat.
Prachuap Khiri Khan: Khao Chong Krajok - svatyně na vrcholu kopce
Prachuap Khiri Khan: Mnich se snažil okolí svatyně trochu poklidit
Prachuap Khiri Khan: Jižní část pobřeží
Prachuap Khiri Khan: Meditující opice
Mezitím trh kulminoval. Byl jsem hladový, obcházel stánky, dával si malé porce neznámých jídel a když mi zachutnalo, dal jsem si ještě jednu. Konečně jsem také ochutnal pečený bambus. Prodává se v kusu bambusového stvolu (v trubce), který je ožehlý ohněm. Prodejce do stvolu majzne palicí, ten praskne a uvnitř je nafialovělý váleček. Chutná trochu jako kokosový suk z mého mládí, pouze je méně sladký. Bambus jsem si také přidal.
Prachuap Khiri Khan: Maják na konci mola
Prachuap Khiri Khan: Pečený bambus
Mocné hodování jsem zaléval bohatýrskými doušky piva. Na psaní blogu se tím pádem už nedostalo. V noci mne probudil těžký žaludek, půl hodiny jsem se převaloval a potom to zase zaspal. Na další den jsem si naordinoval jen lehké jídlo a žádné pivo. A díky silné vůli jsem to také dodržel.
Poblíž Thap Sakae: Oběd jsem si rozložil na lavici ve stinném altánku u silnice
Kvůli rannímu dešti jsem vyjel pozdě, až před devátou. Skoro celý den na rušné silnici 4, spalován sluncem a mořen vysokou teplotou, průměr 38 stupňů. Zatoužil jsem po moři, odbočil na Bang Saphan Yai a ubytoval se na pláži 8 km za městem. Vypadalo to jako návrat 40 let zpátky. Žádné moderní hotely, směsice slušných a mizerných bungalovů, to vše v džungli spadající až 10 m od hranice vody.
Hat Bang Saphan Yai: Bungalov v němž jsem bydlel
Hat Bang Saphan Yai: Před bungalovem
Ubytoval jsem se v lepší sortě z těch mizerných bungalovů. Měl jsem 20 metrů na pláž, kolo se bez problémů vešlo dovnitř. A žádný obchod, kde by se dalo koupit pivo (to k té silné vůli). Samozřejmě jsem na ně mohl jít do jedné ze 2 místních restaurací, ale opravdu jsem odolal.
Hat Bang Saphan Yai: Rybička na stromě před mým bungalovem
Hat Bang Saphan Yai: Skála u břehu
Větrák výrazně při otáčení vrzal. Na noc jsem ho vypnul a místo toho mi do uší příjemně šumělo moře. Nechtěl jsem promeškat východ slunce, vzbudil jsem se proto brzy. To já umím i bez budíku. Ve vodě byl osamělý plavec, na fotce je vidět jeho hlava.
Hat Bang Saphan Yai: Východ slunce a ranní plavec
Jenom žádnou čtyřku, bylo mým přáním. Našel jsem lokální silnici okolo pobřeží. Po 30 km na ní přibylo značení, že je pro cyklisty a objevilo se i její jméno Královská oceánská cesta. Moře z ní bylo vidět jen na několika místech, ale každou chvíli byly odbočky k nepříliš vzdáleným plážím. Cesta vedla hustou džunglí občas přerušenou malou vesnicí. Díky tomu byla zastíněná a vedro mne neničilo tak, jako minulé dny.
J od Bang Saphan: The Royal Ocean Road vedla bujně zelenou krajinou
S od Chumphon: Lodě v ústí řeky
Cyklistický sraz
Zhruba 30 km před Chumphonem jsem dojel holandského cyklistu Marthena. Vyjel z Holandska loni v září a vlastními silami se dopracoval až sem. Míří také do Singapuru, možná se ještě potkáme. I když on jezdí tak 40 až 60 km denně a mé stovky mu připadají šílené.
S od Chumphon: Holandský cyklista Marthen je na cestě už druhým rokem
Já v Chumphonu končil, on chtěl ještě popojet. Zastavil se u pošty, rozloučili jsme se. Po 500 m v protisměru další cyklista, tentokrát Švýcar tuším Johan. Rok na cestě a kdy toho nechá neví. Za chvíli dorazil i Marthen. Probrali jsme spoustu věcí, bylo to velmi příjemné. Marthen mne s Johanem vyfotil. Doufám, že fotku pošle (neposlal).
Chumphon: Na zahradě hostelu rostly banány
Opět jsem vybral levné ubytování v hostelu, který rovněž provozuje bar. Moc lidí tam nechodí, neboť v sousedství jsou zajímavější podniky. Doufám, že to nebude moc hlučné a že se vyspím. Bydlím vlastně na zahradě, všude spousta komárů, samozřejmě i v pokoji. Expat, který zde bydlí trvale, mi i přes evidentní intoxikaci alkoholem poradil, ať si řeknu obsluze o spirálu proti komárům. V pokoji to trochu smrdělo, ale komáři byli zahnáni.
Chumphon: Ošklivé nábřeží
Město je ošklivé a není v něm jediná pamětihodnost. Přesto si ho budu velmi dobře pamatovat. Naproti hostelu byl OK restaurant, kde byl za 139 bahtů bufet (all you can eat). Bylo to fantastické. Přinesli mi na stůl přenosný gril - plechovou mísu s rozpáleným uhlím. Ta byla zakrytá vypouklou mísou se žlábkem. Do žlábku nalili čirou polévku, na vrcholek vypouklé mísy dali špalek špeku a byl jsem vybaven. Deset druhů syrového masa, čistého i marinovaného, to jsem griloval na míse. Stejně tak ryby a olihně. K tomu řada knedlíčků a různých blinčiků, které jsem vařil v polévce. Řada příloh, ty jsem až na pár nudlí vynechal. Když jsem se napráskl, začal jsem vyzobávat chuťovky - místní suši, několik druhů dim sum knedlíčků, čerstvá i nakládaná zelenina, ovoce. Zakončil jsem to jedním sladkým čínským koláčkem a malým pudinkem. Ještě že jsem to měl přes ulici, žranice mne fyzicky doslova zničila.
Chumphon: Nároží
