Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy

Severní Malajsie

Sadao, Bukit Kayu Hitam, Alor Setar, Kuala Kedah - loď - Kuah, okolo ostrova Langkawi, Kuah - loď - Kuala Kedah, Yan Kecil, Merbok, Sungai Petani, Butterworth - loď - George Town - loď - Butterworth, Taiping, Pantai Remis, Segari, Teluk Intan, Sungai Besar, Kuala Selangor

Nikam jsem se nehnal, v poklidu se nasnídal a vyjel až v půl deváté. Těch 65 km do malajského Alor Setar zvládnu levou zadní. Zbývalo mi závratných 36,50 bahtů. Rozhodl jsem, že je utratím v 7Eleven někde poblíž hranice za oblíbený zelený čaj. Podařilo se, pouze 0.50 bahtu jsem neudal. Na thajské straně hranice byla spousta kvalitních hotelů a dokonce i malý obchoďák Tesco Lotus. To mne ale moc nezajímalo, chtěl jsem projet co nejrychleji do Malajsie.

Jako nůž máslem

Byla sice sobota, ale na hranici narváno. Před thajskou pasovkou 200 m dlouhá fronta tak na 2 hodiny. To byli lidé z autobusů, auta a motorky měly jet dál. O kolech se nikde nic nepsalo, ale když napnu svaly, stačím leckteré motorce a tak jsem jel za motorkami. Tentokrát jsem si sundal přilbu i šátek a výstupní razítko bylo otázkou necelé minuty. Mimochodem, díky oddělenému odbavení pěšáků se zde vyvinul dobrý kšeft. Kdo nechce čekat ve frontě pěšáků, najme si na 300 m jízdy motorku, ta ho doveze k pasovce a po odbavení opustí.

Další kilometr jízdy a byl jsem u malajské pasovky. Naučil jsem se jméno hotelu i adresu, kdyby mne chtěli zkoušet jako při příjezdu do Thajska. Nic takového. Sejmuli mi otisky ukazováčků, nechtěli vyplnit žádné lejstro a do pasu mi přilepili malý proužek samolepky, kterou si zase odlepí při odjezdu. Žádné cvakání 2x přeložených papírů sešívačkou. Dobrý, řekl jsem si, tož to bude civilizovaná země.

Bukit Kayu Hitam: Úhledná a čistá Malajsie kousek za hranicí

Vše tomu nasvědčovalo. Silnice s hladkým novým povrchem. Okolo ní vysekaná tráva i křoviny. Po cestě jsem viděl několik part dělníků, jak se činily s motorovými kosami. Pouze 2 věci jsem postrádal - bankomat a krajnici. Druhá z nich se objevila poté, co jsem dojel do města Jitra. Silnice se hodně vylepšila a silně připomínala kvalitní dálnici. Žádný zákaz cyklistů jsem neviděl, navíc mne míjela 2 policejní auta a blahosklonně mi z nich policajti kynuli pravicemi. Pouze když jsem objížděl peážní stanice po stezce pro motorky, byly tam značky s přeškrtnutým kolem, traktorem, koňským povozem. Ale už jsem byl v systému a nehodlal to řešit.

Alor Setar: Mešita Albukhary

Alor Setar

Při výjezdu v Alor Setar jsem poznal, že jsem jel skutečně asi 20 km po dálnici a to jsem neměl. Mrzelo mne to, neboť zde je v dopravě velká kázeň a já jim jí trochu narušil. Příště si dám větší pozor. Moji pozornost upoutala rozlehlá mešita Albukhary na druhé straně silnice. Kolo jsem odstavil a šel udělat pár fotek.

V centru města jsem míjel další parádní mešitu, tentokrát prý úplně tu nejparádnější v Malajsii, mešitu Zahir. Stihl jsem ji vyfotit za pěkného počasí. Když jsem se k ní na sklonku odpoledne vrátil, bylo po dešti a navíc ji obestavěli plátěnými přístřešky připravenými pro zítřejší slavnost. Dojel jsem k hotelu zabukovanému přes hotels.com, zhruba 500 m od centra. Nic o mne nevěděli a trvalo jim půl hodiny, než vše ověřili a ubytovali mne. Majitelka chtěla 100 ringgitů deposit, který mi při odjezdu vrátí. Nabídl jsem jí USD, ale ona velkoryse usoudila, že mi může věřit a vybavení pokoje ji na kole patrně neodvezu.

Alor Setar: Mešita Zahir

Alor Setar: Ženy čekají na své muže v předsálí mešity Zahir

Alor Setar: Hlavní atrakce - vlevo věž s hodinami, vpravo Alor Setar Tower

Alor Setar: Většina památek je soustředěna okolo náměstí

Výhodou je, že většina památek, mimochodem velice mladých, ze začátku 20. století, je situována okolo náměstí. Šel jsem okolo, ale zahlédl jsem ohromný obchodní dům Aman Central a usoudil, že tam určitě najdu bankomat. Nejen jeden, byly tam dokonce dva a u nich neskutečná fronta. Říkal jsem si, jestliže budu mít problémy s výběrem, lidi za mnou budou pěkně načuření. Nic takového, když jsem se za půlhodinku dostal k lizu, bankomat pouze odmítl mnou zadanou částku a nabídl mi maximum 1500 ringgitů, které mi nasypal v třiceti padesátkách. Peníze šustily v kapse a svět byl náhle veselejší, přestože se venku spustil monzunový liják.

Alor Setar: Obchodní dům Aman Central - hlavní hala

Jednu věc fakt nechápu, respektive chápu velice dobře. Malajsie je striktně muslimskou zemí. Celý obchodní dům byl "po západňácku" vánočně vyzdoben a Jingle Bells mi začínaly lézt na mozek, stejně jako písnička opěvující zesnulého krále v Thajsku (tu hráli všude a mě se vždy v hlavě vynořil vlastní text "kočka macatááá, celá chlupatááá"). Tady vánoční symboly nikomu nevadily, všichni byli happy. Přitom muslimští uprchlíci, kteří požívají dobrodiní evropských států, považují křesťanské vánoce za provokaci. Debilní dobroserové - promiňte, ale jinak to neumím nazvat, už chtějí přejmenovávat vánoční trhy na zimní trhy a rušit naše tradiční vánoční symboly. Přitom ze strany uprchlíků je to snaha o dominanci, prostě ukázat těm přiblblým Evropanům, kteří je budou živit, kdo má navrch. A za chvíli budou chtít recitovat náboženské texty, jak jsem poznal včera na vlastní kůži.

Alor Setar: Obchodní dům Aman Central - vánoční výzdoba u hlavního vchodu

Alor Setar: Obchodní dům Aman Central - vánoční výzdoba

Peníze jsem měl, silniční mapu se mi koupit nepodařilo. Potom jsem s chutí aplikoval svou techniku fotografie "od boku". Něco se děje, já si stoupnu poblíž, jsem otočen o 90 stupňů od fotografované scény a fotím to na náhodu, aniž bych viděl na displej nebo do hledáčku. Dostal jsem to docela do ruky, foťák už umím obstojně zamířit na fotografovanou scénu. Výsledky jsou občas zajímavé, odpad samozřejmě velký.

Alor Setar: Obchodní dům Aman Central - před restaurací

Alor Setar: Obchodní dům Aman Central - momentka před budovou

Alor Setar: Svatební fotka před mešitou Zahir (neoficiální)

Fajn, byl jsem v Malajsii, ale jak to bude dál? Rozhodnutí jsem nechal na ráno. Moc možností nebylo - na východní pobřeží jet kvůli počasí nechci. Takže buď rovnou do Georgetownu, nebo lodí na velmi populární ostrov Langkawi. Druhá možnost se mi zamlouvala více. Na internetu jsem našel přístav Kuala Keadh, odkud odjíždí lodi do Kuahu. Přes den je interval mezi odjezdy hodinu až půldruhé hodiny, takže se nebudu muset strefovat do nějakého přesného času. Dojel jsem k lodnímu terminálu a chlapi před ním na mne volali, zda chci jet v 10 hodin (bylo 9:58). Proč ne. Navedli mne ke kase (23 ringgitů za pasažéra, 18 za kolo, kurs je skoro přesně 6 korun za ringgit), zavolali na loď ať počká a já dlouhým koridorem dojel na kole až k lodi. Tam mi lodník pomohl přetáhnout kolo přes můstek a vypluli jsme.

Já byl z toho fofru a ve zdejším vedru docela zpocený, na lodi byla tak silná klimatizace, že tam byla lidem zima a balili se do svetrů. Měl jsem obavy, že nastydnu. Ke kolu pro další oblečení jsem se nedostal, dveře byly zamčené. Loď byla uzavřená, na palubu nebylo možné jít. Nakonec jsem si našel místo, kam klimatizace skoro nefoukala a na něm těch 90 minut plavby prospal.

Kuah: Lodní terminál

Kuah: Mešita Hana vypadala jako plastový výlisek

Ostrov Langkawi

Ostrov je pověstný svými bezcelními obchody a Malajci sem jezdí nakupovat zejména alkohol, který je na pevnině hodně drahý. Šel jsem si koupit pivo, abych poznal zdejší systém. V každém obchodě s alkoholem a kuřivem sedí zaměstnanec Celní správy, který registruje osobní spotřebu. Musíte ukázat pas nebo malajské ID a oni zjišťují, zda jste nepřekročili povolené množství. Jestli jsem to dobře pochopil, za týden (od pondělí do neděle) můžete nakoupit maximálně 5 litrů tvrdého alkoholu, množství cigaret je také omezeno. Systém funguje dobře. Večer mi celnice řekla, poté co jsem jí pochválil, jak jí to v uniformě sluší, že si dnes kupuji už druhé pivo. Ještě, že mi neudělala přednášku o škodlivosti alkoholu. Fízlovací systémy rád rozhodně nemám.

Kuah: Populární socha orla u lodního terminálu

Kuah: Pod sochou orla

Kuah: Rodina pod sochou orla

Byla neděle, všude spousta lidí. Prošel jsem veškeré pamětihodnosti v Kuahu, což jsou vlastně jenom parky a velmi populární Orlí náměstí pod ikonickou sochou orla. Ženy zde chodí pestře oblečené, na hlavách sice mají šátky, ale ženy v burce (celé v černém) jsou velmi zřídkavou výjimkou.

Kuah: Pestré oblečení žen je zde pravidlem

Kuah: Chlapci celí v bílém

Další den jsem se vydal na objížďku ostrova. Na nenaloženém kole to byla přímo rekreace a to i ve zdejším vedru. Poctivě jsem obejel všechny pamětihodnosti. Druhé největší město je Pantai Cenang, které má oproti Kuahu výhodu ve veliké písečné pláži přímo ve městě. Jihozápadní část ostrova je hornatá a je tam dokonce lanovka, kterou se můžete dostat k vodopádu Seven Wells. Průjezd vnitrozemím na severní stranu je jenom mírně zvlněný. Na severní straně jsou dvě vyhlášené pláže - Black Sand s tmavým pískem a Tanjung Rhu. Vykoupal jsem se tam, měl jsem celou pláž jen pro sebe, nikdo jiný ve vodě nebyl.

Langkawi: Laman Padi - restaurace v rýžovém poli

Langkawi: Stánek u silnice

Langkawi: Můj lehký oběd za 18 Kč

Langkawi: Most

Langkawi: Rozhledna

Langkawi: Pláž Pantai Kok

Langkawi: Pláž Tajung Rhu

Zajel jsem i k lázním Air Hangat s horkými prameny. Nikdo tam nebyl, ani personál jsem nenašel, proto jsem do bazénů s horkou vodou nešel. Další atrakcí byl Kilin Karst Park, přírodní rezervace, do které se dá jet pouze lodí. Odradila mne nesmyslná cena 250 RM (jak zde označují ringgit), našich 1500 Kč za hodinovou vyjížďku. Je to vlastně cena za celý člun, ve kterém bych byl sám, ale to jsem nepotřeboval. Zkusil jsem je přesvědčit, aby mne za odpovídající cenu přidali do nějakého neúplně obsazeného člunu, ale neuspěl jsem.

Langkawi: Kilim Karst Park

Langkawi: Wat Koch Wanrarm se sochou vytesanou ve skále

Poslední zastávkou byla svatyně Koch Wanrarm. Hlavní atrakcí je ohromná socha vytesaná přímo do skály. Byl jsem tam jediný návštěvník, možná za celý den. Hned se mne ujal jeden mnich. Sochu tesali 2 muži a trvalo jim to téměř 3 roky. Do Kuahu jsem se vrátil chvilku před třetí hodinou (oproti Thajsku je zde o hodinu více), ujel jsem přes 80 km.

Langkawi: Pobřeží u Kuah

Ostrov Langkawi jsem si dokonale užil a bylo načase se posunout dál. Měl jsem 2 možnosti - vrátit se lodí do Kuala Kedah a do George Townu jet po svých, nebo tam dojet lodí přímo z Kuahu. Druhá možnost mi připadala příliš mastňácká, proto jsem jí zavrhl. Po půl deváté jsem odjel z hotelu, za 10 minut byl v přístavu a v devět už jsem odplouval k pevnině. Tentokrát nebyla klimatizace na lodi tak ledově studená, v poklidu jsem plavbu strávil četbou.

Kuala Kedah: Rybářské lodě v přístavu

V Kuala Kedah (mimochodem Kuala je malajsky ústí řeky) jsem neodolal hospodě u silnice a dal si lehký, vegetariánský oběd. Zdejší systém je skvělý. Dostanete talíř s rýží, obcházíte várnice a co se vám zamlouvá přihodíte na talíř v takovém množství, jak uznáte za vhodné. Potom vám to někdo zkalkuluje a cena se pohybuje mezi 6 až 7 RM (36 až 42 Kč). Jediná nevýhoda spočívá v široké nabídce, kdy morálně nepevný jedinec si naloží tolik, že se doslova přežere. To ovšem dneska nebyl můj případ.

Kuala Kedah: Plochá krajina, samá rýžoviště

J od Kuala Kedah: Sázení rýže není práce pro manekýny

Do George Townu bylo více než 100 km. Vzhledem k tomu, že jsem vyjel něco po jedenácté, tak jsem neočekával, že tam dnes dojedu. Měl jsem dvě možnosti - dojet k silnici 1, která kopíruje dálnici, to byla nejkratší a nejrychlejší varianta. Tou jsem ale pohrdl a dal se cestou po silnici K1, která byla blíže pobřeží a připadala mi zajímavější, byť o 10 km delší.

J od Kuala Kedah: Malajci jsou velmi inteligentní a ví, jaký název firmy má naději na úspěch

Yan Kecil: Silnice K1

Projížděl jsem malými vesnicemi, lidé mne hojně zdravili a párkrát jsme si plácli (já levicí, jezdí se vlevo) s lidmi u silnice. Silnice se trochu vlnila a tím byla zajímavější. Zhruba ve tři hodiny jsem byl vzdálen 50 km od George Townu a říkal si, že bych tam mohl dojet. Díky časovému posunu se stmívá až v sedm a při mém průměru 20 km/hod to bylo velmi reálné. Trochu mne nahlodalo poměrně velké Sungai Petani, kde bylo několik ubytovacích možností, ale přece jen jsem jel dál. Tady jsem se dostal na původní trasu silnice 1 a byl jsem rád, že jsem se tomu frmolu na málo frekventované silnici K1 vyhnul.

George Town na ostrově Penang

Mapa v navigaci odvedla dobrou práci a dotáhla mne do přístavu, odkud odplouvají lodi do George Townu, který leží na ostrově. Ferry jezdí snad každou půlhodinu. Projel jsem bránou, zaplatil zanedbatelných 1,40 RM za ferry a spolu s hordou motorek asi 15 minut čekal. Na navigaci jsem hledal nějaké rozumné ubytování v centru historické části města. Potom mne napadlo vytáhnout papírovou mapu státu Penang, kterou jsem spolu s dalšími 8 mapami vyfasoval v turistickém informačním středisku v Kuah. Zalíbil se mi Broadway Budget Hotel, šikovně situovaný v centru všeho. Měli poslední volný pokoj za našich necelých 500 Kč, což je v takto turisticky exponovaném místě fakt dobrá cena za samostatný pokoj s příslušenstvím,

George Town: Mešita Kapitan Keling

George Town: Věřící postávají před vchodem do mešity Kapitan Keling

Nebyla ještě úplná tma, šel jsem se podívat k blízké mešitě Kapitan Keling. Právě začínala bohoslužba, modlení, nebo jak to muslimové mají. Na poslední chvíli přijeli 2 chlapi na motorce a celí uřícení se hrnuli do mešity. Postavil jsem se před ně a jako Hujer v Marečkovi jsem si významně ťukal na hodinky. Místo aby mi dali přes hubu, mi začali vysvětlovat, že manželka jednoho z nich atd atd. Svrbělo mne na jazyku, že deset zdrávasů to zpoždění spraví, ale naštěstí převážil můj smysl pro realitu. Zdejší muslimové nejsou žádní fanatici, ale tohle by asi nepřekousli. Navíc jsem ani nevěděl, jak se zdrávas řekne anglicky.

George Town: Mešita Kapitan Keling - vnitřní prostory

George Town: Mešita Kapitan Keling - čtenář

Hlad byl tak intenzivní, že se už nedal odkládat. Hned v uličce vedle hotelu, v oblasti Little India, byla řada indických pouličních restaurací. Obvykle to hodnotím předem, ale tentokrát jsem došel k první z nich, vybral si kuře na paprice s plackami chleba. Kuře bylo úžasné, skvěle ochucené, přiměřeně pálivé, to je ve zdejších vedrech potřeba. Masa byla hromada, chleba jsem si přidal a nacpal se skvostně. Pouze pití stálo za bačkoru. Poručil jsem si kafe, které pila většina hostů. Děs, horké instantní kafe přeslazené kondenzovaným mlékem, servírované ve sklenici plné ledu.

George Town: Sloup zdobený sochami před nejvyšším soudem

George Town: Pavilon před St. George's Church

Kdysi britské obchodní sídlo, které prosperovalo díky strategicky umístěnému přístavu. Obchodovalo s Čínou, Indií, Evropou a jihovýchodní Asií. Díky tomu přitahovalo podnikavé lidi ze všech těchto regionů. Nejvíce se z nich uplatnili Evropané, Číňané a Indové. Bez pochyby to každý pozná podle staveb, které po sobě zanechali.

George Town: City Hall, žlutá budova vlevo je Town Hall

George Town: Ulice Lebun King

George Town: Věž s hodinami věnovaná památce královny Viktorie

Vyskočil jsem z postele jako srnec, venku nepršelo, ani neprahlo ostré slunce. Večer jsem si nad mapou města připravil plán dopolední prohlídky a celý natěšený vyrazil bez snídaně do ulic. Historická část je kompaktní, za dvacet minut lze dojít z jednoho okraje na druhý. Hlavní pozornost je soustředěna na oblast chráněnou UNESCO (rozloha 109 hektarů), ale řada památek je i v tak zvané "nárazníkové" (buffer) oblasti o rozloze 150 hektarů.

George Town: Nagore Durgha Shrine

George Town: Mešita Acheen Street Malay

George Town: Ulice Jalan Multri

Malá rozloha rozhodně neznamená, že za 2 hodinky máte vystaráno. Je toho tolik ke koukání a k návštěvě, že byl jeden den málo i pro takového úderníka památek, jako jsem já. Jak už jsem napsal, měl jsem plán, v zásadě se ho držel, ale každou chvilku jsem musel ještě odběhnout do boční či vedlejší uličky shlédnout něco zajímavého, i když to třeba nebyla pamětihodnost nejvyšší třídy. Znáte to určitě všichni, občas vás zaujme či okouzlí nějaký detail, který je jiným lidem šumafuk. Většinou těm, kteří postupují podle průvodce XXX za 2 hodiny (název dosaďte sami) a soustředí se na nejznámější památky, které se v daném časovém limitu dají stihnout.

Trochu odbočím, litoval jsem ty organizované klienty cestovních kanceláří, kteří měli například na Angkor Wat "celé" 4 hodiny. Já tam strávil 3 dny a měl jsem co dělat, abych si další 2 dny nepřidal, tak se mi tam líbilo. Na druhou stranu, když mne něco nezaujme, neboli jak se nyní módně říká neosloví, nerozpakuji se rychle vypadnout. Jedete-li s cestovkou, máte 2 hodiny na prohlídku, ať vás to baví či ne. Musíte mít selfíčka ze všech známých destinací po trase, jasný? Jinak by si taky klienti mohli stěžovat.

George Town: Zádveří

George Town: Hainan Temple - podhled vstupní brány

Kongsi - domy čínských klanů

Čínští obchodníci byli mimořádně úspěšní a dávali to najevo. V George Townu operovalo několik vzájemně tvrdě soupeřících klanů. Jejich šéfové stavěli rozsáhlá sídla, projektovaná třeba na 7 generací a obklopená domky pro níže postavené členy společenství. Sídla zabírala značnou rozlohu, pro nečleny klanu byla v podstatě nepřístupná. Proto jim také Britové říkali tajné společnosti. Dneska je několik z nich turistickou atrakcí. Prohlédl jsem si dvě nejznámější a litoval, že mi nezbyl čas na prohlídku dalších.

George Town: Leong San Tong Khoo Kongsi - obytná ulička zajišťující vstup do rozsáhlého areálu

George Town: Leong San Tong Khoo Kongsi - vstupní portál před hlavní halou

George Town: Leong San Tong Khoo Kongsi - hlavní hala

George Town: Leong San Tong Khoo Kongsi - lampión se zdobenou zdí v pozadí

George Town: Leong San Tong Khoo Kongsi - kuchyně

Dneska se tato sídla používají i jako filmové lokace. V Khoo Kongsi se natáčel film podle skutečné události o lásce thajského krále k ovdovělé ženě guvernéra (tu hrála Jodie Foster). V Thajsku to zakázali filmovat i promítat. V Cheon Fatt Tze se zase natáčel slavný film Indočína (s Catherine Denevue).

George Town: Slavný dům čínského magnáta Cheon Fatt Tze

George Town: Cheon Fatt Tze Mansion - před vchodem

George Town: Cheon Fatt Tze Mansion - průvodce

George Town: Cheon Fatt Tze Mansion - vnitřní patium

George Town: Cheon Fatt Tze Mansion - na první pohled se mi zdálo, že se Dáda konečně chytla

Každý klan měl také své vlastní přístaviště. Ta se zachovala dodnes a jsou to slepence malých dřevěných barabizen na kůlech nad smradlavou stojatou vodou u břehu. Samozřejmě, na konci mola, hned u moře, byl malý čínský kostel. V domcích, dá-li se to tak vůbec nazvat, stále trvale bydlí lidé. Pouze se přizpůsobili turistům a na verandě si udělali nějaký malý kšeftík. Rozhodně to není příjemné, když vám denně horda lidí narušuje soukromí.

George Town: Přístaviště klanu Chew

George Town: Přístaviště klanu Chew - paní se na kole pracně dostává domů

George Town: Přístaviště klanu Chew - turisté na mole

Dalším fenoménem jsou pouliční malby. Mnoho z nich je tak rafinovaných, že přímo vybízejí k akci. Proto jsou také u turistů velmi populární. Ti se fotí na nakresleném kole, kde ze zdi trčí fyzicky reálné sedlo, nebo tlačí motorku, ze které je skutečná pouze zadní část a zbytek je dokreslený.

George Town: Pouliční malba

George Town: Pouliční malba psa chytajícího sušenku

George Town: Hasiči mi pózují před pouliční malbou hlavy v plynové masce

George Town: Rodiče aranžují dcerku před pouliční malbou

George Town: Mnoho pouličních maleb svádělo k akci

Přestože je historická oblast malá, patří ke zdejšímu bontonu projet ji na vypůjčeném kole. I když mi kolo parkovalo přes den před hotelem (na noc ho dávali do recepce), nijak mne to nelákalo. Kvůli lepšímu zážitku se raději sunu pomalu pěšky, alespoň si mohu promyslet, co vyfotit.

George Town: Přestože je historická část malá, hodně lidí ji projíždí na půjčeném kole

George Town: Děvčata na kolech, klobouk dívky mi připadal roztomilý

George Town: Mladá generace musí starším poskytnout dostatek pohodlí, všimněte si nohou starého pána

Důsledkem zdejší etnické směsky je i možnost výběru příslušné kuchyně. Naštěstí z toho nevznikl eintopf zahrnující "to nejlepší" od každé skupiny. To by dopadlo jako když pejsek s kočičkou pekli dort. Různé kuchyně se udržely v původní podobě. To je fakt bezvadná věc. Ráno jsem si dal se studenty v jejich oblíbené vyvařovně na pobřeží indickou snídani "z banánového listu". Homole rýže s něčím zabalená v banánovém listu, dovnitř nevidíte, pouze rýže je jistá. V nabídce byly 3 druhy odlišené barvou provázku. Zeptal jsem se co je co a dal si po ránu rýži s vajíčkem natvrdo.

George Town: Kočka vedle kočky, akorát kšeft se nehýbal

V poledne jsem šel k Číňanům na zeleninu s houbami. Odpoledne mi vyhládlo, dal jsem trochu sladkého malajského pečiva. Večer placky chleba se zeleninou u Indů. Nestačilo to, hupky dupky o pár ulic dál na vaječné nudle k Číňanům. Tam jsem si přisedl k staršímu pánovi, evidentně etnickému Číňanovi, který se byl najíst s hodně starou maminkou. Zeptal se mne odkud jsem a okamžitě na mne česky "jak se máš". Ptal se mne, zda žiju v Praze. Přitom říkal, že v životě nevytáhl paty z Malajsie. Bavili jsme se o cestování na kole a on hned "používáš brašny Otrlieb?". Na kole přitom nejezdí, prý to jenom zná.

George Town: Čtenář novin

George Town: Není nad to, dát si občas v průběhu náročného dne šlofíka

Tak jsem si jeho encyklopedické znalosti odzkoušel. "Víš jaký nápoj je v Čechách nejpopulárnější?", zeptal jsem se. "Pivo", vůbec nezaváhal. "Vyhrál jsi", odvětil jsem a první cena byla pivo. Stálo mne to pár zdejších drahých piv (po třetím jsme dostali slevu), ale pokecali jsme si luxusně. A byl to tvrďoch, zdroj svých informací mi neprozradil. Pouze neurčitě naznačil, že učí na zdejší univerzitě. Do hotelu jsem došel rovně, ale na psaní nějakého blogu už mi nezbývalo sil.

Šedé je ráno opilcovo, říkal jsem si s nadsázkou. Vyspal jsem se dobře, ale o těch pivkách jsem věděl. Bylo to znát i na pomalosti balení. Před odjezdem jsem zjistil, že je přední kolo málo nafouknuté. Musel jsem ho připumpovat a přitom vyletěl celý ventilek. Byl jsem rád, že se příčina vyjasnila a trochu si zapracoval s mojí malou pumpičkou.

George Town: Výletní loď

George Town: Na trajektu

Projel jsem dvě jednosměrky v protisměru a byl u trajektu. Nikdo nevybíral, tak možná na druhé straně. Ale přece jen, kdyby byli chytří, budou vybírat dvojnásobné jízdné jen v jednom směru. Kdo jede na ostrov, pojede zřejmě také na pevninu. Ano, jsou chytří, platí se pouze v jednom směru. Tím ušetří spoustu peněz, papírování a pracovních míst. Bravo. Pro doplnění - na ostrov vedou i 2 mosty - pouze pro auta a placené. Navíc ústí ve střední části ostrova. Kdo chce do George Townu, tomu se trajekt vyplatí.

George Town: Na trajektu převládaly motorky

Další cesta žádná sláva, po jedničce. Většinou krajnice, občas chyběla. Několik dlouhých opravovaných úseků, kde to bylo s kamiony hodně těsné. A musím se polepšit. Spolehl jsem se na místní kázeň a pořádek v dopravě natolik, že v podstatě bez rozmyslu, automaticky, vyjíždím na zelenou. Dneska mne skoro sejmul hoch na motorce, který projížděl křižovatku na červenou a já ho tam nečekal. To by se mi ve Vietnamu nestalo.

Bagan Serai: Centrum města

Další příhoda - při vyjíždění od pouliční restaurace v Bagan Serai. Spolu se mnou vyjížděla paní s autem a zřejmě mne vypustila ze své menzesem zaneprázdněné mysli. Natlačila mi přední kolo na masivní blok ohraničující silnici. Ten byl naštěstí plastový a povolil. Pěstí jsem jí zabouchal na kapotu, ona si mne konečně všimla a tím se to vyřešilo. Omlouvala se, klaněla, mávala, naštěstí se nic nestalo.

Taiping: Mešita na okraji města

I am a rock, I am a building

Parafráze na slavnou písničku Simona a Garfunkela. Pusťte si ji, pořád se dá poslouchat. Dneska jsem zase viděl několikrát slovo Bina na plakátech a vývěsních štítech. Tak mne zajímalo, co je to malajsky. Budova, vážení. No furt lepší, než kdyby to byla nějaká část těla určená k vyměšování, že.

Taiping: Persatuan Hokkien - sídlo čínské komunity postavené v roce 1904

Počasí se kabonilo, občas drobně pršelo. Po 90 km jsem přijel k většímu městu Taiping a rozhodl se zde přenocovat. Skončil jsem v levném motelu, s kolem bez sundávání brašen zajel rovnou do pokoje. Prozřetelně jsem si vzal pláštěnku a šel se najíst do města. Začal výživný slejvák a tři hodiny vydržel v plné tropické síle. V centru byla podloubí, to jsem ocenil. Najedl jsem se v čínské knedlíkárně. Zamítl jsem velké bílé plněné knedlíky, kdy náplň je obalena kynutým těstem. Nechal kuchařky ukázat všechna pařáková síta a na spodním byla "moje parketa". Malé plněné knedlíčky z nudlového těsta - velice podobné dim sum, nebo korejským mandu. Těmi jsem se napral do sytosti za cenu, za kterou tady v supermarketu nekoupíte ani třetinku nejlevnějšího piva.

Trong: Kaplička v lese

Vydatně pršelo celou noc až do rána. Nebylo divu, Taiping je město s nejvyšším úhrnem srážek v Malajsii. Proto jsem také ráno nespekuloval a věděl jsem, že musím vyjet a na změnu počasí nečekat. Přesto jsem měl kliku a deset minut před odjezdem pršet přestalo. Ale vypadalo to, že každou chvíli zase začne. Nezačalo, celý den jsem projel v suchu.

Z Taipingu jsem vyjel po jedničce, po několika kilometrech odbočil na šedesátku a z ní na silnici 101. Ta byla špičková, minimální provoz, nový hladký povrch a dokonce i krajnice byla skoro po celé délce. Skoro jsem minul odbočku k působivému hinduistickému kostelu Aswarooda Siva Muniswarami Alaym. Jeho výzdoba vyvedená v naivistickém realizmu, jak je u hinduistů zvykem, mne fakt potěšila.

Trong: Hinduistický kostel Aswarooda Siva Muniswarami Alaym

Trong: Hinduistický kostel Aswarooda Siva Muniswarami Alaym - jeden z půvabných naivistických reliéfů

Trong: Hinduistický kostel Aswarooda Siva Muniswarami Alaym - náhradníci čekají v přilehlé zahradě

Potom se silnice 101 opět připojila k silnici 60 a vše se výrazně zhoršilo. Povrch silnice rozbitý od těžkých kamionů, na krajnici místo nezbylo a k tomu spousta zúžených úseků kvůli opravám. Musel jsem opravdu hlídat velmi úzkou stopu a přesto mi kamiony a autobusy "otíraly" pravý loket. Naštěstí díky provozu ve Vietnamu už na odstupy nejsem tak citlivý. Když je mezera mezi mnou a kamionem alespoň 10 cm, je to v pořádku.

Segari: Baťa je v Indočíně hodně vidět, i když bez háčku to není ono

V Pantai Remis mne dostihl hlad. Dal jsem si malé rybičky v pikantní omáčce, k tomu malajskou variantu indického chleba a talíř s nějakou, mne neznámou, vařenou zeleninou. Pouze pití jsem zase nevychytal. Poručil jsem si studený čaj a přinesli mi čaj silně oslazený kondenzovaným mlékem ve velké sklenici plné ledu. Muslimové se sice odříkají alkoholu, ale něčím ty požitky dohnat musí. Proto sladí ostošest. Majitel restaurace si ke mně přisedl a moc hezky jsme si popovídali. Jeho dcera s manželem byla právě na dovolené v Paříži. Na zdejším jídle je kromě vynikající chuti skvělá také cena. Za oběd jsem zaplatil 7 RM, našich 42 Kč.

Poblíž Segari: Malajsie je prostě jednička

Poslední možnost ubytování byla v Sitawanu. To jsem měl ujeto 90 km a cítil se na víc. Mapa v navigaci mi dalších 40 km neukazovala žádné městečko, ale asi nejsou správné podklady, říkal jsem si. Mapa měla pravdu a já musel jet dalších 50 km a přitom v závěru odbočit z trasy do Kuala Lumpur, abych se dostal do relativně velkého města Teluk Intan. Díky tomu to byla letošní nejdelší štreka, celkem 144 km.

Sitiawan: Hinduistický kostel Sri Subramaniar Temple

Sitiawan: Hinduistický kostel Sri Subramaniar Temple - vstupní portál

Štěstí, náhoda, pravidlo?

Nevím, co si o tom mám myslet. Zatím jsem nikdy v Malajsii po cestě nevytáhl pláštěnku. Přitom se stalo pravidlem, že při dojezdu se těsně před ubytováním rozpršelo. Stejně tak i v Teluk Intan. Ubytoval jsem se v hotelu, jehož majitelem byl Číňan. Na chodbě bylo slyšet vyvolávání muezína. Dělal jsem se ze sebe neznalého a ptal se, co to je za řev. Inu, to víte muslimové, říkal majitel. Ti jsou jediní ze všech náboženství, a že jich tu máme dost, kteří musí za každou cenu na sebe upozorňovat.

Dal jsem si sprchu a šel se najíst. Mezitím se venku rozpoutala průtrž mračen takového rázu, že jsem boty nechal na pokoji. Vyrazil jsem v pláštěnce, bosý a přímo s rozkoší se brodil hlubokými loužemi. Už chápu, proč to naši vnuci mají tak rádi. Lidi na mne sice koukali jako na exota, ale zato jsem večer nemusel sušit boty. Zde totiž všichni chodí v gumových "vietnamkách", které se také nemusí sušit. Bosí chodí většinou jenom mniši a žebráci.

Teluk Intan: Zdejší šikmá věž - bývalá vodárna

Ve městě je jediná pamětihodnost, špatně založená 25 metrů vysoká bývalá vodárna z roku 1885, která se odchýlila od svislé osy. V jejím sousedství byl trh s řadou jídelen a to pro mne byla atrakce mnohem významnější.

Gurmánský den

Ráno jsem vyjel bez snídaně a hned jsem věděl, že to není ono. Mé každodenní nadšení pro točení nohama se někam vytratilo a prostě bylo po formě. Je pravda, že na silnici 5 to bylo dost otravné. Provoz byl silný, přestože byla sobota. Hodně kamionů a náklaďáků. Povrch silnice většinou mizerný, zejména u krajů, vyježděné koleje a rozpraskaný asfaltový povrch. Mají štěstí, že tady nemrzne. Do toho každých pár km opravy, kdy byl provoz sveden na polovinu silnice a vše bylo hodně natěsno. Do toho ještě slušně silný protivítr, žádná idyla.

Kňučet nemám ve zvyku, začal jsem to řešit jídlem. Po 10 km jsem dal u Indiánů kari s chlebovými plackami. Dalších 30 km dobrých, ale když jsem ve stánku u silnice zahlédl macaté papáji, musel jsem alespoň jednu mít. Pěkná manda za 3 RM a paní mi ještě zadarmo přidala trs malých, jako palec velkých, banánů. Prý jsem moc hubenej. Na nejbližší autobusové zastávce jsem vše s chutí zbaštil.

Sungai Besar: Oběd

Měl jsem ujeto pouhých 70 km a zase to moc nešlo. Snadná pomoc, ryba, rýže, zelenina a jelo to dál. Po dalších 20 km jsem uviděl poutač na kokosový koktail (coconut shake), u stánku menší fronta. Výrobní postup jednoduchý, jádra z kokosáků, led, trochu cukru a umixovat. Na množství ořechů nešetřili a výsledek byl delikátní. To mne definitivně nakoplo a vrátilo se mi obvyklé potěšení z jízdy.

V Kuala Selangor jsem měl ujeto trochu přes 100 km. Viděl jsem několik hotelů, velký supermarket Tesco a byl jsem na pochybách, zda pokračovat dál. Navigace mi ukazovala další možné ubytování až po 40 km, ale musel bych se odchýlit od plánované trasy. Nechal jsem to náhodě, hodil si padesáti senovou mincí a vyšlo mi, že mám zůstat. To se ukázalo jako problém. První 3 hotely byly plně obsazené (byla sobota) a až ve čtvrtém jsem se chytnul. On line jsem si rezervoval 3 noci v Kuala Lumpur, abych v tom velkém městě zítra nebloudil. Mimochodem, s dneškem jsem měl ujeto více než 5000 km.

© Prožil, napsal, vyfotografoval Jiří Bína