Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy (a že měl i jiná potěšení, dodávám já).
Hledat na kolemkolem
Z Lusaky do Livingstone
Tak jsem na to vlít
Povalování v Lusace mne demoralizovalo. Žádné památky ani zajímavosti, před setměním doma, jinak reálně hrozí přepadení. Lusaka není bezpečné město, to se dozvíte ve všech průvodcích. Na pondělní ráno jsem si dohodl snídani na 8 hodin. Dostal jsem obligátní jedno volské oko, trochu restované zeleniny a 2 opečené tousty. Doplnil jsem čtvrt kilovým jogurtem. Navěsil brašny na kolo a už před devátou mi děvčata otevřela bránu a já konečně vyrazil na kole do světa.
Lusaka: Kolo připraveno, vyrážím
Z Lusaky jsem se vymotal snadno, na kolo si zvykl a po 2 km už jsem měl svého naloženého oře "v paži". Dvakrát po mně vystartovali z chodníku nějací mladíci, jeden naznačoval kopnutí nohou, druhý za mnou vyběhl a chtěl mne chytit za brašny. Nevím, nakolik to bylo míněno vážně; možná to byla jen sranda. Ale v silném provozu jsem jim nemohl uhnout do silnice a tak jsem jenom silně přišlápl, abych zmizel z jejich dosahu.
Za Lusakou se provoz zklidnil, silnice slušná s úzkou krajnicí. Po té jezdili místní na kolech, které jsou zde hodně používané pro cesty na kratší vzdálenosti. Slouží i pro převážení nákladů a někdy vezou fakt rozměrné kusy. Počasí bylo slušné, díky nadmořské výšce nad 1000 m zde slunce tolik nehřeje (je to subjektivní, maximum bylo 41 stupňů, průměrná teplota 30). Vítr byl sice silný, ale povětšinou příznivě orientovaný.
Z od Kafue: Baobab u silnice
Původně jsem chtěl dojet do 50 km vzdáleného Kafue. Byl jsem tam před dvanáctou. Nabral jsem benzin do vařiče. Přestože to plnil hoch od pumpy, přelil a ruka kterou jsem lahev držel mi smrděla až do večera. V Kafue se mi nelíbilo, jel jsem dál. 5 km za městem byla vyhlášená Chita Lodge, kde měli i kemping. Rozmýšlel jsem se, zda tam zůstat, ale nakonec jsem to zavrhl. Byl jsem rád, že konečně šlapu na kole a tak jsem se rozhodl pokračovat do 75 km vzdáleného Mazabuka.
V od Mazabuka: Havarované auto ponechané na silnici - celkem běžný obrázek
Za křižovatkou silnic T1 a T2 se povrch výrazně zhoršil. Potom následovala kopcovitá část přes Munali Pas a tam už byly v povrchu takové díry, že je auta opatrně objížděla. Kopce mi daly zahulit a tak jsem přivítal posledních 35 km kdy silnice klesala a pomáhal i vítr v zádech. V Mazabuka jsem byl před 17 hodinou a měl jsem skoro hodinu rezervu do setmění. Byl jsem docela vyčerpaný, přes den jsem nic nejedl a jel to bez zastávky na 2.5 litrů vody.
V od Mazabuka: Policejní kontrolní stanoviště jsou častá
Vyhledal jsem lodge co nejblíže supermarketu Shoprite. Kemping na zahradě neměli, spal jsem v obstojném pokoji (tedy podle zdejších podmínek - tekla voda, světlo svítilo, záchod splachoval). V supermarketu jsem se zásobil jídlem, pivem a balenou vodou a už po osmé hodině jsem zapadl do pelechu.
Z od Pemba: Osada
Další den rutinní přejezd do 60 km vzdáleného Monze. Cesta snadná, zajímavost jí dodaly pouze ubohé osady rákosových chýší u silnice a konverzace s místními cyklisty. Se dvěma mladými kluky jsme ji přivedli k dokonalosti. Nejprve jsem je předjel, pozdravil, odpověděl na otázku odkud a kam jedu a rozloučil se. Potom předjeli oni mne, ze srandy položili stejné otázky, já odpověděl stejně. Pak jsem je zase předjel já, zase totožná konverzace a to už jsme se řehtali. Takhle to šlo asi 6x a potom hoši sjeli ze silnice na pole, že musí pracovat.
Monze: Ve městě je rušno
Chtěl jsem se ubytovat v kempu, ten nebyl k mání. Pěkný kemp byl 10 km před městem (a 2 km od silnice), ale to mi přišlo, že bych ujel hodně málo. Objížděl jsem Monze a hledal bydlení s wifinou, neuspěl jsem. Ve městě není ani supermarket, pouze řada malých obchůdků a velký trh okolo hlavní silnice. Jedna slušná vyvařovna mne zásobila jídlem, najedl jsem se na místě, vzal si jídlo na snídani a tak jsem byl i při jinak mizerné nabídce spokojen. Večer jsem vyrazil na pivko do přilehlé hospody. Dal jsem si třetinku místního Castle, potlachal s barmanem. Pak se na mne pověsil jeden týpek z Keni, snažil se roztomile konverzovat, ale po pár minutách z něj vypadla žádost, abych mu koupil pivo. Odmítl jsem ho, ale byl tak neodbytný, že jsem si koupil alespoň jedno s sebou a z hospody jsem radši vypadl.
Monze: Prodavačka mrkve
Focení mi dělá docela problém. Jsem tu široko daleko jediná bledá tvář a všichni po mne, ať u zastřeně nebo nepokrytě, pokukují. Kompakt Sony RX100 je sice malý a nenápadný, ale přece jen jsem pod kontrolou. Po městě jsem ho nosil pod trikem a fotil "na náhodu". Vyhrnul jsem tričko, zapnul foťák pověšený na břiše, namířil přibližně na požadovaný objekt a exponoval. Fotky z toho nějaké jsou, ale kompozici vzal čert. Ono vůbec je těžké fotit ve zdejším ostrém světle a v nepřehledném prostředí ulice zaplněné davy lidí. Tak mé fotky posuzujte shovívavě.
Další větší město by mělo být Chome v ideální vzdálenosti 100 minut, jak mi řekli v lodge, kde jsem byl ubytován. Kolik je to km nevěděli, ale autem určitě 100 minut. Při průměru 60 km/h to nám znalcům vychází na vzdálenost 100 km a tak to taky skutečně bylo.
Monze: Nepořádek u silnice je zde pravidlem
Z od Monze: Cyklista s nákladem dřeva
Žádné zázraky se neděly, okolí silnice pořád stejná hnědožlutá savana. Zpestření obstarávali pouze kolegové cyklisti, kteří putovali mezi malými osadami a vesnicemi, navěšenými okolo silnice. Viděl jsem i několik kostelů různých denominací, všechny postavené v architektonickém slohu "stodola". Na věže, zvonice, či něco podobného asi nejsou peníze.
Z od Monze: Nabídka rukodělných výrobků u silnice
Pemba: Poutač před kostelem
Pemba: Rodinka vyrazila na nákupy
Po osmdesáti km mne už začalo zmáhat zdejší vedro, dal jsem si desetiminutovou pauzu, dopil ráno uvařený čaj a byl zase čupr.
Simutinta: Trh u silnice
Chome je poměrně velké město se silným provozem. Nabídka ubytování solidní. Hledal jsem lodge s kempingem, ale jedna je asi 10 km za městem. Proto jsem se zaměřil alespoň na bydlení, kde mají wifinu. Povedlo se, v Bantu Lodge jim wifina chodila, i když jenom na recepci. Díky tomu si můžete přečíst tyto řádky.
Chome: Nádražní budova před peronem
Nicméně s wifinou to vůbec nebylo jednoduché. Na pokoji ani ťuk, v recepci bylo připojení tak pomalé, že se nedalo použít. Pustili mne do kanceláře, kde byl přenos nejrychlejší. I přesto trvalo celou hodinu nahrání několika fotografií a trochu textu na můj server.
V této souvislosti musím připomenout několika mým pečlivým čtenářům, že nejsem v Evropě, Americe, ani v Asii, ale v AFRICE. Internetové připojení je vzácné, dá se najít jen ve větších městech a samozřejmě ani tam není všude. Proto je zbytečné, aby mi každé dva dny, kdy se nic nového na webu neobjeví, posílali mailem dotazy, zda jsem ještě naživu. Zvykněte si, že to bude i horší a prodleva může být i 14 dnů. Jasný amigos?
Musím se pochválit, jaký jsem šikovný kutil. Loni mi odešlo tlačítko na GPS navigaci, zapínal jsem ji tužkou a v dešti ji nemohl použít. Protože náhradní díly už nejsou k mání, opravil jsem to domaniko. Místo tlačítka jsem vyřezal váleček tvrdé školní gumy a celé jsem to přelepil flastrem na cyklistické duše. Funguje to skvěle, ještě to musí projít zkouškou v dešti.
Z od Choma: Navigace opravená cyklistickým flastrem
Od Monze se silnice velmi zlepšila. Hladký povrch, skoro žádné díry a metrová krajnice. Povrch silnice byl všude stejný, ale krajnice se často mění. Střídají se na ní úseky hrubého asfaltu s úseky s hladkým povrchem. Proč je to tak zařízeno nechápu.
Z od Choma: Krajnice se měnila - střídal se hladký a drsný povrch
Teplota stále stoupá, dneska bylo max. 46 stupňů Celsia, průměr 36 stupňů. Samozřejmě na slunci, ale na zdejších silnicích je stín sporadický. Okolo silnice lze najít košaté stromy nebo přístřešky, ale stinná místa jsou bez výjimky vždy obsazena místními. Dnes poprvé se mi poštěstilo najít neobsazené místo ve stínu a úleva byla okamžitá.
Poblíž Kalomo: Zde jsem si udělal dvacetiminutovou pauzu
Zimba
Z Chome do Livingstone je to 190 km. Jako nadějné místo na přenocování se na mé GPSce jevil bod se jménem Zimba. Jinak tam v podstatě žádné větší osady nebyly. Po 110 km jsem umořen vedrem dorazil do Zimba. Malá osada na kopci okolo hlavní silnice (podle místních město). Dva guesthousy, Trekkers údajně lepší. Zvenčí nic moc a uvnitř ještě horší. Ale dalších 80 km do Livingstone bych už asi nedal, v buši spát zatím nechci a tak jsem zakotvil v Trekkers.
Zimba: Trekkers Guesthouse
Zimba: Koupelna v Trekkers Guesthouse
Součástí guesthouse je hospoda, lahvová sedmička zambijského piva 13 kwačen (cca 30 Kč), co víc si přát. Prvního lahváče jsem prolil vyprahlým hrdlem a šel ukojit hlad. Mezi dvěma prázdnýma kučama s označením fast food byla pastouška s hrdým nápisem restaurace. Měli jediné jídlo - hovězí - tak jsem si ho dopřál. Paní přinesla obdélníkovou hliníkovou mísu se třemi prohlubněmi, která mi připomněla socialistické bufáče mého mládí. Na míse tři bílé bochánky - něco mezi knedlíky a noky, mně neznáma vařená zelenina nasekaná na kostičky a kusy hovězího v paprikové omáčce. Dožadoval jsem se příboru, ale hostinská mne vykázala před hosopodu, kde bylo mýdlo a nádoba s vodou. Dlabe se ručně, žádná noblesa. Ale jídlo bylo úžasné. Správně kořeněný hovězí guláš, špalky libového masa, vytíral jsem to noky a levou rukou si přihazoval do pusy zeleninu. Skvěle jsem se nacpal za 10 kwačen. Paní kuchařku jsem nahlas před hosty pochválil, udělalo jí to moc dobře. Možná se i pýřila, ale to se tady nepozná. Domluvil jsem si na zítra snídani, nemusím nic shánět.
Zimba: Před holičstvím
Široko daleko nic není, proto je na místním tržišti spousta stánků se vším možným. A dokonce i pár miniaturních kamenných obchodů. Samozřejmě na mne všichni čučeli, jiná barva kůže se nedá pominout. Nicméně je vhodné, být postrojen trochu praštěně, což já beze zbytku splňuji. Cyklistické šortky spuštěné na půl žerdi až pod kolena, triko podivné barvy a na hlavě přitroublý klobouček, který jsem loni zachránil z vietnamského příkopu. Nejsem žádný vyfintěný mzungu, můžou ze mně mít trochu srandu a tím pádem mne mají raději a já jsem v bezpečí.
V půl druhé v noci mne vzbudilo mé tělo, týrané a ožírané několika druhy hmyzu. Chatrná a děravá moskytiéra invazi těch bestií nezabránila. Našel jsem protihmyzí náramek, který mi dala dcera na loňskou cestu Indočínou. Natřel jsem se repelentem od hlavy až k patě. Tento silný repelent rozežírá funkční tkaniny (z umělých vláken), ale já spím nahý a kůži to snad nevadí. Na hlavu jsem si natáhl svou malou náhlavní moskytiéru, kterou jsem naposledy použil v Austrálii. Zadupal jsem do podlahy pár naducaných švábů a po této vraždě se mi zase podařilo usnout.
Zimba: Nejlepší interiér, nejhorší jídlo
Bez ohledu na noční intermezzo jsem se dobře vyspal. Ranní hlad, který je u mně permanentní, mne vyhnal do včerejší hospody na snídani. Moc brzy, bylo ještě zavřeno. Škoda, měl jsem v kapse příbor a chtěl jim předvést, jak se s tím nářadím zachází. Nechytil jsem se nikde okolo, až mi poradili podnik na druhé straně silnice. Tři vajíčka, která jsem si objednal, plavala v přiboudlém omastku. Sníst jsem je musel, bez jídla bych daleko nedojel. Nicméně jsem byl na pochybách, zda to při trochu větší námaze nevyklopím někde do příkopu. Naštěstí to můj rozumný organismus zpracoval bez viditelné úhony. Jo, a nejenže to bylo hnusné, bylo to i drahé, chtěli za to 25 kwačen.
Z od Zimba: Prodej dřevěného uhlí u silnice, těchto 5 balíků místní převáží běžně na kole
Ještě k hmyzu. Na kole má člověk výhodu, že komáři dosahují rychlosti 12 km/h a já obvykle jedu rychleji. Když funím do kopce a hmyz začíná dotírat, je to vždy pod touto hraniční rychlostí. Po prvé jsem to poznal na Aljašce, kdy jsem o žádných komárech nevěděl do okamžiku, kdy jsem píchl a musil měnit duši. A že jsem se tam něco napíchal (duší). Od té doby používám pláště Schwalbe Marathon a mám pokoj.
Poblíž Simwami: Typizovaný ukazatel na základní školu - motto: Kvalitní vzdělání pro lepší zítřky
V Zambii mají zřejmě dobrý vztah k základnímu vzdělání. Každá základní škola má prostorný ukazatel u silnice. Nejen to, každá škola se snaží inzerovat originální motto jejich ústavu. Co jsem stačil vidět, nenašel jsem stejné.
Livingstone: Kempuji v Jollyboys Backpackers
Livingstone
Město Livingstone je východiskem k Victoria Falls na řece Zambezi. Vodopády byly hlavním důvodem, proč jsem svou cestu začal v Lusace. Město je vzdálené od vodopádů 10 km a je nacpané různými ubytovacími možnostmi. Našel jsem si 3 hostely s možností kempování. Pokoje v ceně okolo 45 USD za noc, kemp s vlastním stanem 7 až 9 USD. Chtěl jsem spát ve stanu, tam se obtížnému hmyzu snad vyhnu. Objel jsem všechny 3 možnosti a vybral Jollyboys Backpackers, ti měli nejlepší místo na kempování a nikdo na něm nebyl.
Livingstone: Historické budovy v centru u hlavní třídy Mosi-oa-Tunya
Victoria Falls: Vstup do Jollyboys Backpackers - plastika z pivních korunek
Civilizace je příjemná. Dal jsem první horkou sprchu od svého odjezdu z Prahy. Potřeboval jsem doplnit energii a na to jsou nejlepší fazole s masem. V hostelu je vybavená kuchyň a konzervované fazole s kusem flákoty udělaly divy. Zaplaval jsem si v malém bazénu, obědo-večeři spláchl několika zambijskými Castly a byl připraven na zítřejší přírodní zázrak.
Livingstone: Vnitřní atrium Jollyboys Backpackers
Se spaním to bylo horší. Hlučné muzice z baru se nedalo úplně uniknout a ani špunty v uších ji úplně neodclonily. Myslel jsem, že po půlnoci skončí, ale ještě ve 3 v noci to vesele vyhrávalo, ani nevím odkud. Vše jsem si vynahradil dřevorubeckou snídaní. V deset hodin mne místní mikrobus dovezl zadarmo k 10 km vzdáleným vodopádům. Varovali mne před jízdou na kole, na silnici cyklisty a chodce občas přepadnou. Silnice prochází národním parkem a sloni jsou prý v tuto dobu docela nervozní. Zpátky mám jet taxíkem.
Victoria Falls
Zaplatil jsem vstupné 20 USD. Dolar šel od mého příjezdu dolů, už je jen za 9 Kwacha a tak mne to stálo jen 180 K. V parku jsou 3 vyhlídkové okruhy. Začal jsem na Photographic Trail, ze kterého jsou dobré výhledy na oba mosty. Victoria Falls Bridge spojuje Zambii se Zimbabwe. Byl otevřen v roce 1905 a byla to klíčová stavba pro sen Cecila Rhodese, severojižní trans africkou železnici.
Victoria Falls: Victoria Falls Bridge spojuje Zambii se Zimbabwe
Druhý most - Knife Edge Bridge - slouží jenom návštěvníkům parku, aby se dostali na výběžek proti vodopádům. Měl jsem krásný výhled na několik raftů, které právě sjížděli katarakt v Boiling Pot.
Victoria Falls: Pohled na Knife Edge Bridge, přepadová hrana vodopádů v pozadí
Victoria Falls: Raftování v Boiling Pot
Další trasa vede dolů pod vodopády právě k Boiling Pot. Stometrový sestup v husté džungli po nepříliš komfortní cestě,dával jsem si majzla. Stejně jsem si musel dávat pozor i na hojné paviány, kteří se lidí nebojí a většinou žebrají o kus žvance. Můj sendvič v baťůžku naštěstí nevyčenichali, jinak by mi naskákali na záda.
Victoria Falls: Pohled na Victoria Falls Bridge z úrovně Boiling Pot
Victoria Falls: Paviáni se lidí nebojí, spíše je otravují
Victoria Falls: Pavián si dává šlofíka na lavičce
Victoria Falls: Socha Livingstona zarostlá v lese
Vydupal jsem těch 100 výškových metrů zpátky na horní úroveň. Tam mne odchytil místní "černý" průvodce a nenápadně mi ukazoval cestu přes polosuchou Zambezi. Dovedl mne až k přepadové hraně a já koukal metr od strmého skalního zlomu dolů do stometrové hloubky. Bylo tam malé jezírko, ve kterém se koupali dva Angláni. Vypadalo to drsně, já na to už nemám pajšl.
Victoria Falls: Koupání v malém jezírku vypadá nevinně ...
Victoria Falls: ... ale je to 100 metrů nad hladinou Zambezi
Průvodci jsem dal 10 K, on chtěl 100 K. Vysvětlil jsem mu, že mi nic dopředu neřekl a že za 10 USD bych tam nešel. Nakonec jsme se dohodli na 20 K (2 USD) a byli jsme oba spokojeni.
Letos vám chci také ukázat pár videí. Natáčím to ve 4K a prezentuji přes youtube, protože oni umí nejlépe řešit problémy s různými formáty. Nicméně, moc odzkoušené to nemám. Tak mi to, prosím, neomlaťte o hlavu, když to nebude makat. Konstruktivní připomínky vítám. Jenom nevím, zda je budu schopen po cestě vyřešit. Hlavní problém momentálně spočívá v pomalém připojení. Následující video jsem nahrával na server 2,5 hodiny a vylemtal při tom tři (malá) piva. Takže je to jasné, pomalý internet vede k alkoholismu. No vidíte a na to nepřišel ani kovaný bojovník proti alkoholismu docent Skála.
Samozřejmě bych mohl 4K formát konvertovat do HD či ještě něčeho méně kvalitního, datové nároky by významně poklesly. Ale tyto konverze dělá kvalitně právě youtube, které vám umožní video zobrazit podle kvality resp. rozlišení vašeho displeje. Nic není definitivní, poperu se s tím cestou. Alespoň budu mít při šlapání o čem přemýšlet.
Adrenalinová koupel v tůni nad přepadem
Victoria Falls: Pohled na vodopády, přepadová hrana vpravo, nyní s minimálním stavem vody
Na závěr jsem si nechal trasu na Knife Edge Island, která vede přes zmíněný pěší můstek. V sezóně vysoké vody funguje před mostem půjčovna pláštěnek, tolik se tam ta voda vydovádí. Po pěti hodinách jsem měl všechno prohlédnuto a vydal se zpátky. Vecpal jsem se k nějakým místním do taxíku a za pouhých 10 K jsem měl dopravu zpátky do Livingstonu. Mimochodem, tak se to tady normálně dělá, poradili mi to v hostelu.
Victoria Falls: Vyhlídka na přepadovou hranu
Victoria Falls: Plastický model vodopádů - to bílé vpravo je vodopád při plném stavu vody
V neděli jsem se chtěl vypravit za zvířaty. Měl jsem přislíbený polodenní Game Drive do přilehlého národního parku Mosi-oa-Tunya, sejde-li se dostatečný počet zájemců. Čekalo se až do odpoledne a nakonec z toho nic nebylo. Tak snad se už chytnu v Botswaně, kam chci zítra přejet.
Livingstone: Pouliční malba
V nedělním dopoledni jsem si prošel centrální Livingstone, žádná krása to není. Zastavil jsem se v několika kostelech, všechny narvané a ze všech se linul rytmický zpěv. V katolickém jsem chvíli poslouchal kázání. Farář byl fakt šoumen, měl výrazná gesta a občas to doplnil názornou pantomimou. Dokázal lidi rozhicovat tak, že se buď nahlas smáli nebo se naopak hlasitě rozhořčovali nad jím kritizovaným jevem. A nebyl to žádný troškař, když jsem šel po půlhodině znova okolo kostela, pořád ještě kázal.
Livingstone: Městské muzeum a slavná Stanleyho věta: 'Dr. Livingsone, předpokládám'
Místo jízdy za zvířaty jsem navštívil městské muzeum. Před ním je samozřejmě socha Livingstona, ale překvapivě i socha českého cestovatele Emila Holuba. Ten se do zdejší historie zapsal vytvořením první mapy vodopádů. Dneska je udělat něco takového snadné, stačí se na to podívat z vrtulníku. Ale tehdy to musela být úmorná a nebezpečná dřina. V muzeu je kromě mapy s českými popisy i několik jeho knih, zastupuje nás zde důstojně. Dokonce i mladíci, kteří vysedávají před muzeem a snaží se prodat turistům různé cetky, znají díky tomu naši vlast. Ptali se mne, odkud jsem (to je vždy základ, jméno, odkud jsi a potom nabídka cetek nebo žádost o peníze), ukázal jsem na sochu Holuba a oni už nadšeně volali Czech Public. Ještě, že u nás nebyli, potom by jim asi stačilo jenom Czech Pub (česká hospoda).
Livingstone: Socha Dr. Emila Holuba před městským muzeem
Livingstone: Městské muzeum - první mapa vodopádů, kterou nakreslil náš krajan Dr. Emil Holub v roce 1875
