Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy (a že měl i jiná potěšení, dodávám já).
Hledat na kolemkolem
Ze Svazijska k Indickému oceánu
Naordinoval jsem si odpočinek
Sešlo se víc věcí. Najel jsem už přes 3000 km a měrka řetězu ukazuje nutnost ho vyměnit. Nahromadilo se mi také prádlo a navíc jsem nebyl pár dnů na internetu. Jižně od Mbabane je známé údolí Ezulwini, centrum svazijského království. V brožuře Coast to Coast (seznam backpackerů) jsem našel 2 backpackers s kempem. Oba měly wifinu.
Údolí Ezulwini: Nákupní středisko Gable a Execution Rock v pozadí
Po dálnici MR3 jsem strmým sešupem sjel do údolí Ezulwini, zabočil na lokální MR103. Po několika km jsem zastavil ve stínu, zadal GPS z brožury. Legend Backpackers byl asi 2 km, kdežto Lidvane Lodge a Backpackers mi GPS ukazovala někde v horách, přitom měl být přímo u MR103. No nic, uvidíme, řekl jsem si. Popojel jsem 100 m a viděl Lidvane přímo před sebou. Taky jsem šéfovi řekl, že mají v Coast to Coast uvedeny chybné GPS souřadnice. Vše si poctivě zapsal a poděkoval mi.
Lobamba: Dvě ikonické hory - vlevo Popravčí hora, vpravo Prs královny ze Sáby
Postavil jsem stan pod stromem vedle stolu s lavicemi. V kempu jsem byl jediný. Kolo jsem dal na stůl, za dohledu místních pracujících odborně vyměnil řetěz. Každý článek individuálně namazal, ošetřil SPD pedály, zkontroloval dotažení nosičů, dopumpoval gumy. Zkontroloval brzdové destičky - mají ještě dost "masa", není potřeba je měnit. Nabalil tašku prádla a nechal si ho v lodge vyprat. Potom jsem místní dopravou dojel do nákupního střediska Gable (6 randů za jednu cestu) a nakoupil vše potřebné. S jídlem jsem se netrápil, v lodge vařili za přijatelné ceny a mohl jsem si přidat, kolik se do mne vešlo. Nechci to dramatizovat, vešlo se do mne opravdu hodně.
Lombaba
Srdcem svazijského království je Lombaba, domov královské rodiny. Původní královský palác, postavený ještě Angličany, se zdá předimenzovaný do té doby, než si uvědomíte, že král Sobhuza II měl okolo 600 dětí (ano vážení, šest stovek). Palác se nesmí fotografovat a to já ctím. Zato budova parlamentu se fotografovat smí, ale není to žádná krása.
Lobamba: Budova parlamentu
Národní muzeum a Pamětní park krále Sobhuzy II
Vedle parlamentu, který není přístupný veřejnosti, leží Národní muzeum. Pro cizince mastné vstupné 120 E, zahrnuje i přístup do parku krále Sobhuzy II. Muzeum má 2 místnosti, sbírky mi nepřišly nijak úchvatné, za 20 minut jsem byl venku. Venkovní expozice sestává z několika tradičních rákosových chýší ve tvaru včelínu. Několik z nich právě místní ženy opatřovaly novým výpletem (dá-li se tento tenisový termín pro jejich činnost použít).
Lobamba: Národní muzeum - tradiční slaměná chýše
Lobamba: Národní muzeum - vstup do slaměné chýše
Pamětní park je přes ulici. Mauzoleum krále Sobhuzy II je posvátným místem a tak je tuto budovu, tvarem i velikostí připomínající ISO kontejner, fotografovat zakázáno. Uprostřed parku socha krále a poblíž malé muzeum. Hlavními exponáty jsou 3 královská auta dvakrát Buick (model z roku 1951 a 1957) a Cadillac Fleetwood ročník 68. Vozy zrovna myla zdejší uklízečka, nijak jsem jí jako jediný návštěvník nevadil. Na stěnách zajímavé fotografie, zejména král v evropském oděvu a cylindru byl impozantní.
Lobamba: Muzeum krále Sobhuzy II - portrét monarchy
Lobamba: Muzeum krále Sobhuzy II - královský Buick Starjet Eight z roku 1951
Lobamba: Muzeum krále Sobhuzy II - královský Buick model 1957
Poblíž Mahlanya: Kostel
Po MR103 jsem pokračoval okolo další svazijské chlouby - Národního stadionu do Matsapha. Tam se silnice napojila na rušnou MR3 a po ní jsem dojel do největšího svazijského města - Manzini. Kromě směsky obchodních domů a supermarketů tam nic v podstatě není. Pouze strmé stoupání po úzké rušné silnici mne v panujícím vedru a smradu z aut moc netěšilo.
Manzini: Kostel v centru
K obědu jsem si koupil půllitrovku oblíbeného Mahewu (někdy také Emahewu). To je něco mezi kukuřičným nápojem a kaší. Prodává se v neprůhledných kartonech, podobně jako mléko. Konzistence silně připomíná zvratky a kdyby to bylo vidět, moc lidí by to asi nekupovalo. Před konzumací nutno pořádně protřepat. Ideální strava v průběhu dne, zasytí a trávení nezatěžuje, takže neubírá na výkonu.
Manzini: Kluci před obchodem mne zvědavě pozorují
Z mizerné MR3, která v Manzini ztratila statut dálnice jsem odbočil na slušnou MR8. Krajnice, malý provoz, žádná prudká stoupání, ideální silnice. K jízdní pohodě přispěla i zatažená obloha, vedro polevilo, ale hnalo se do deště. Nakonec se vypršelo a vybouřilo několik km přede mnou a já jel pořád v suchu, občas pocákán z projížděných louží.
Silnice byla zaplavená dětmi jdoucími ze školy. Pokřikovaly na mne zdatně, občas se mnou kluci i kousek běželi. Viděl jsem tři děvčata prchající s hrůzou v očích před třemi spolužáky. Jeden z nich držel v sevření dvou klacků svíjejícího se hada a hrdě mi ho cpal skoro pod nos. U školy v Gilgal mne upoutala cedule se znakem EU. Hrdě oznamovala, že školní kadibudky byly postaveny s unijní podporou. Asi měla být původně podpořena výstavba celé školy, ale peníze se kulichům podařilo vhodně odklonit. Nedělám si iluze.
Gilgal: Školní záchodky byly postaveny s podporou Evropské unie
S pozorováním zvěře ve svazijských parcích to není jednoduché. Zásadně se musíte objednat předem a počet míst je silně omezen. Na takové plánovaní nejsem psychicky vybaven a tak jsem zajel ke Mkhaya Game Reserve, která je proslulá nosorožci. Sraz je na přístupové silnici denně v 10 a 16 hodin. Tam čeká vozidlo pro max. 9 lidí a odveze lidi do rezervace. Byl jsem tam v 16 hodin, ale bez objednání jsem byl vykázán, přestože volné místo měli.
Mkhaya Game Reserve: O turisty tady moc nestojí - jedno vozidlo pro max. 9 lidí dvakrát denně
Zase stovky
Krajina se zploštila a tak jsem si zase po dlouhé době dal přes 100 km až do Big Bend. To se opakovalo i další 2 dny, pokaždé přes stovku. V Big Bend je velký cukrovar, do kterého sváží kamiony množství cukrové třtiny. Třtina z ledabyle naložených vozů padá na silnici a toho využívají místní. Třtinové stvoly sbírají a hned na místě konzumují sladkou dužninu. Mohu potvrdit, že to vůbec není špatné.
Nsoko: Typická krajina s akáciemi
Nsoko: Rozkvetlé keře okolo silnice
Mířil jsem k hraničnímu přechodu Lavumisa. Vítr v zádech, jel jsem jako dráha. Kultivované a rychlé odbavení. Pouze Nick z Durbanu mne asi 20 minut zdržel všetečnými dotazy. Je členem klubu postarších cyklistů (60 až 85) a bude prý o mne důkladně referovat.
Lavumisa: Cyklista Nick z Durbanu mne na hranicích důkladně vyzpovídal
Náhradní bydlení v Mkuze
V JAR se otočil vítr a foukal proti, krajina se trochu více zvlnila, ale žádné dramatické nohy trhající stoupání. Okolo Pongola Game Parku jsem dojel do Mkuze, prvního města na N2. Intuitivně jsem před příjezdem do města vyhledal místa, kde by se dalo přespat. Na jedné straně nebyla silnice oplocená, šlo by to.
Proto má první cesta vedla do SPAR, koupil jsem steak a vařenou zeleninu na večeři a samozřejmě obligátní dvě sedmičky piva. Takto zásoben jsem jel hledat bydlení. Za městem byl luxusní hotel, kde chtěli 1250 randů za noc. To jsem zamítl a objevil malý guesthouse. Zavolal jsem jim, otevřeli mi bránu a majitelka mne vstřícně uvítala. Bohužel měla na tuto noc plno. Ptala se mne, co budu dělat. "Jdu spát do buše, už jsem si vybral místo před městem", odvětil jsem po pravdě. "Do buše tě nepustím, je to nebezpečné. Počkej, něco vymyslím." Zavolala svému známému, který měl stavební firmu. Ten mne nechal vyspat v jednom z typizovaných dělnických domků, který momentálně používají jako sklad. Byla tam voda, sprcha, záchod, elektřina. A taky docela drahé nářadí. Chtěl jsem jim zaplatit. "Ani náhodou", zněla jejich odpověď.
Mkuze: Domky pro stavební dělníky, bydlel jsem v tom úplně vlevo
Vychutnal jsem si vytoužené a zasloužené pivo. Po krátké snaze ještě něco napsat na počítači, jsem si ustlal na podlaze. Po půlnoci mne probudilo silné svědění snad všude po těle. Přestože jsem byl natřen repelentem, hmyz si mne docela vychutnal. Musel jsem postavit stav a použít ho jako velkou moskytiéru. Poté už jsem měl od těch potvor pokoj.
Mkuze: Náhradní bydlení v rozestavěném domku, který momentálně slouží jako sklad nářadí
Vstal jsem už po páté, abych nebrzdil stavební provoz. Dělníci si přišli pro nářadí před půl šestou. Klíč jsem dovezl do guest house a počkal na sedmou, až otevřeli SPAR. Škoda, že ještě neměli uvařenou polévku, měl jsem na ni chuť. Vyřešil jsem to litrovkou Mahewu a půl kilovým jogurtem. Plný elánu jsem vyrazil opět po páteřní N2, jiná možnost stejně nebyla. Trochu mne obtěžoval silný protivítr, ale bylo to vyváženo absencí větších kopců. Silnice se vlnila nahoru dolů, ale jenom natolik, že to činilo jízdu zajímavější.
St Lucia
Nebyl jsem rozhodnut kam to dneska dotáhnu. Poblíž Hluhluwe mi GPS našla backpackers s kempem. V Hluhluwe jsem byl v poledne, měl jsem 50 km, přišlo mi to málo. Pokračoval jsem tedy do cílové St Lucia na břehu Indického oceánu a po celkových 128 km tam odpoledne dorazil. Město je velkou turistickou atrakcí, přístupový bod ke stejnojmennému sladkovodnímu jezeru. A představte si, občas se v noci v ulicích tohoto živého městečka potulují hroši. To je fakt dost ošajslich a místní jsou si toho vědomi. Varovné cedule jsou všude.
Chvála konkurence
Chtěl jsem na pár dní zakotvit, užít si zdejších atrakcí. Proto jsem bydlení vybíral pečlivě. Velkým favoritem byl kemp v BiBi backpackers za 120 randů za noc. Sépiově tmavá obloha nevěstila nic dobrého, blížila se bouřka a déšť. Měl jsem čas, hledal jsem dál. U hlavní ulice McKenzie jsem uviděl "promotion", pokoj za 300 randů. To v běžném malém městečku jsou ceny za pokoj alespoň o stovku vyšší. Šel jsem si to prohlédnout a byl jsem nadšen. Apartmá se 2 ložnicemi a 4 postelemi, hala s TV, vybavená kuchyň se sporákem, lednicí, mikrovlnkou a varnou konvicí, velká koupelna, venku krb na grilování a u něj sezení. Znovu jsem se nevěřícně zeptal na cenu a opravdu jsem to celé měl za 300 randů za noc. Není sezóna, konkurence velká, každý rand dobrý.
Bydlení jsem vyřešil. Ještě program na zítřek. Doběhl jsem do Safari Tours, kde právě zavírali a objednal game drive do Hluhluwe-Imfolozi. Snídaně a oběd v ceně. Vyzvednou mne ráno ve 4:45. Bylo jasné, že jsou to znalci.
Hluhluwe-Imfolozi Park: Zebra s ptáčkem na zádech
Hluhluwe-Imfolozi Park: Samec kudu
V noci průtrž mračen a ještě ráno lilo jako blázen. K tomu psí zima. V kempu by mi asi bylo ouvej. Přijelo safari auto, bočnice zakryté plachtami. Uvnitř belgičtí manželé. Zeptal jsem se jestli jsou z vlámské nebo valonské části. "Z té lepší, z vlámské", odpověděli. Tak bylo vše jasné a jako správný patriot jsem jim nabídl československé know how na rozdělení země. "Jo, to bychom moc chtěli. Problém je Brusel, tam se tváří s tou jejich francouzštinou jako něco lepšího." Potom mi ještě vylíčili problémy s nekompatibilními přistěhovalci, smutný příběh.
Hluhluwe-Imfolozi Park: Párek nosorožců bílých
Hluhluwe-Imfolozi Park: Nosorožci bílí na pastvě
Párek nosorožců bílých se pase u cesty
Mezitím přistoupily 2 Rusky a vyrazili jsme do 50 km vzdáleného parku. Autem to i přes zakrytí bočních stěn profukovalo a ani deky, které byly k dispozici, moc nepomáhaly. A to jsem naštěstí měl softshellku s kapucí. Belgičané byli v kraťasech a trpěli náramně. Přijeli jsme do parku přesně v šest, kdy se brána parku otevírala. Bočnice šly dolů a my byli bičováni drobným deštěm a jako nůž ostrým větrem. Rusky se smály, když jsem jim řekl, že jsem si myslel, že jsem v Africe a přitom jsem na Sibiři. Ony na tom byly nejlépe, měly prošívané bundy a tlusté šály.
Hluhluwe-Imfolozi Park: Impala
Hluhluwe-Imfolozi Park: Buvolí máma s mládětem
Bez ohledu na naše útrapy byla zvířata poblíž, neschovávala se do stínu. Nosorožců a buvolů jsme viděli hodně, několik slonů, antilop mraky. Pouze velké kočky se nedostavily. V parku žijí lvi i leopardi. Ale zejména leopardů je málo a náš průvodce vidí leoparda tak 8x za rok.
Hluhluwe-Imfolozi Park: Prasata bradavičnatá se běží schovat
Hluhluwe-Imfolozi Park: Hroch
Hluhluwe-Imfolozi Park: Pakůň hřívnatý
Měli jsme však štěstí na velkou raritu - divoké psy. Smečku 5 psů jsme hnali na cestě před sebou a potom zmizela v buši. Ale díky velké rychlosti na hrbolaté cestě byly fotky tak roztřesené, že je nemá smysl ukazovat.
Specialitou parku je několik úkrytů pro pozorování zvěře. Jsou vysunuty nad nějaké zajímavé místo s napajedlem. Ve vlhkém počasí ale napajedlo zvířata moc nelákalo, bylo tam jenom pár antilop.
Hluhluwe-Imfolozi Park: Úkryt pro pozorování zvířat je oplocen elektickým plotem, aby ho nerozdupali sloni
Hluhluwe-Imfolozi Park: Úkryt pro pozorování zvířat
Hluhluwe-Imfolozi Park: Výhled z úkrytu pro pozorování zvířat
Snídaně byla dobrá. Podávala se sice venku, ale horké kafe trochu zastavilo všeobecnou třesavku. Zato oběd byl famózní. Náš průvodce roztopil dřevěné uhlí na grilovacím stojanu, nasázel tam klobásy a potom steaky. Ty opravdu uměl, můj medium rare byl akorát, uvnitř pěkně červený. K tomu vínko a bez ohledu na všechnu tu mrazivou mizérii nám bylo opravdu fajn. Perlička na závěr - každý měl k obědu velký flák masa a třiceti dekovou klobásu. To, že byla jen jedna houska na osobu, překvapivě nikomu nevadilo. Dvě housky zůstaly nesnědeny.
Hluhluwe-Imfolozi Park: Náš průvodce připravuje oběd
Hluhluwe-Imfolozi Park: Tady se fakt nejí špatně
Velryby selhaly, jdeme na hrochy
Včera jsem si zaplatil Whale Watching (pozorování velryb). Odjezd v deset dopoledne, před desátou jsem byl na místě. Kvůli mizernému počasí, které moře rozbouřilo, celou akci zrušili. Nechal jsem se přebukovat na zítřejší ranní výjezd (odjezd v 5:45). Doufám, že to vyjde, koukat na velryby mne baví.
St Lucia: Přístaviště lodí pro jízdu za hrochy
St Lucia: Orel
Hned jsem nasadil plán B. Objednal jsem odpolední vyjížďku za hrochy, začínala v 16 hodin. Mezitím jsem dopsal blog, využil včera zaplaceného 24 hodinového přístupu na net v internetové kavárně. V mém hotelu mají sice wifi, ale v podstatě nefunguje. Prý kvůli dešti, ale nakonec se přiznali, že moc nefunguje ani v dobrém počasí. Objevil jsem internet café a pohovořil se šéfíkem. Download jakž tak, ale s uploadem jsou prý v celé JAR problémy. Posílat videa na youtube je prý utrpením úplně všude. Navíc to zpomaluje celou síť a tak mne požádal, abych to dělal v době, kdy budu v kavárně sám.
Jinak dobrý. Ukázal jsem mu svůj blog. Ptal se, v čem je to udělané. Tak jsem mu ukázal kus kódu ve Visual C#, ve kterém jsem to napsal. "Kolik je ti let, chlape?", ptal se. "Já se tím řadu let živím, ale tohle bych fakt nedal". "Inu to víš, je za tím zkušenost a léta dřiny", odvětil jsem se skromností mne vlastní.
St Lucia: Odpočinek v blátivém močálu
St Lucia: Hroší rodina - jeden táta, několik mamin a spousta dětiček
St Lucia: Hroší rodinka (malá část)
Hroši v jezeře St Lucia
Hroši se mi fakt líbili. Za necelé dvě hodinky jsme jich viděli spoustu. V sladkovodním jezeře St Lucia, které je velké 60 na 20 km a hluboké průměrně 1 metr, jich žije více než 800. Líbí se jim hlavně u města a můžete je pozorovat i z mostu. Zaměřil jsem se na vyfocení "zívnutí", není to tak snadné. Proto zveřejňuji dokonce 2 série. První je unikátní "zívnutí s podporou". Račte se pokochat.
St Lucia: Zívnutí s podporou 1
St Lucia: Zívnutí s podporou 2
St Lucia: Zívnutí s podporou 3
St Lucia: Zívnutí s podporou 4
St Lucia: Zívnutí s podporou 5
St Lucia: Zívnutí s podporou 6
St Lucia: Zívnutí s podporou 7 - a je hotovo
Že to jde i jinak ukazuje druhá série, tentokrát bez podpory. Fotek hrochů jsem udělal hodně, ale přece jen, čeho je moc, toho je příliš. Asi by vás to nudilo.
St Lucia: Zívnutí bez podpory 1
St Lucia: Zívnutí bez podpory 2
St Lucia: Zívnutí bez podpory 3 - víc už tu tlamu nerozevřu
Vraceli jsme se za soumraku. Bylo zvláštní světlo, snad vám ho následující fotka dostatečně přiblíží. Ulicemi města projížděla auta s hlasitě puštěnou hudbou. U benzínky holky tancovaly u auta, muziku puštěnou co to dalo. O kus dál stálo uprostřed silnice auto a z něj vláli hoši a děvčata v různém stádiu rytmického rauše. Sobota se v Africe musí řádně oslavit.
St Lucia: Návrat za nastávajícího soumraku
Velryby
Další den došlo konečně na velryby. Odjezd ráno v šest do 60 km vzdáleného Richards Bay. Spatření hrochů agentury garantují a kdyby se žádný neobjevil, vrátí vám 100% ceny. U velryb žádné garance nejsou a často se stává, že se žádná neobjeví. Potom vám alespoň ukážou několik delfínů.
Richards Bay: Hřbetní ploutev velryby
Richards Bay: Velryba najíždí skoro v přímém směru
Je už poměrně pozdě, migrace velryb končí v této oblasti začátkem listopadu. Proto jsem neměl žádná přehnaná očekávání. Jenom jsem doufal, že bychom nějakou tu ploutev vidět mohli. Loď poměrně malá, bylo nás tam asi 16 turistů a 4 členové posádky - kapitán, 2 plavčíci (ti hlavně utírali vodu z lavic) a bioložka, která nás zásobila informacemi o těchto velkých savcích. Rozdali nám pláštěnky proti stříkající vodě a vyjeli jsme.
Richards Bay: Dospělá velryba to je fakt macek
Richards Bay: Velryba s mládětem
Kapitán řídil loď z pultu na horní palubě a mohlo u něj být nejvýše 8 lidí. Byli jsme požádání, abychom se tam střídali a docela to fungovalo. Nahoře to hrozně házelo, zatímco dole stříkala voda. Popojeli jsem tak zhruba 5 km z přístavu a už to začalo. "Na dvou hodinách, bude se vynořovat", hlásil kapitán. "S mládětem na jedenácté hodině" a tak to šlo každou chvíli. Po necelých dvou hodinách jsme se vrátili do přístavu plni dojmů.
Richards Bay: Velryba si odfoukla
Velryby
Richards Bay: Ocasní ploutev nad vodou se vidí málokdy
Špatně se to fotí. Velryby jsou přece jen od lodi docela daleko. Bylo větrno, loď se na vlnách prudce houpala. Dvě slečny dokonce dostaly mořskou nemoc. Než velrybu dostanete do hledáčku, tak už se zase potápí. A udržet to dlouhé sklo (já měl ekvivalent 300 mm) v tom všem varu a mumraji, aby se to nerozklepalo a bylo to jakž takž ostré, je skoro nemožné.
Richards Bay: Naše loď přiíždí do přístavu
Po návratu jsem si udělal dvouhodinovou procházku k Indickému oceánu. Potom jsem uvařil bohatýrskou večeři a po ní abstinoval. Na rozdíl od provincie Gauteng, mají zde, v provincii Kwazulu Natal, všechny Bottle Stores v neděli zavřeno a já se ničím nepředzásobil. Samozřejmě jsem mohl vyrazit do hospody, ale řekl jsem si, že mi abstinence jednou za čas přece jen nemůže moc uškodit.
St Lucia: Duny na rozhranní jezera St Lucia a Indického oceánu (vlevo)
Pobyt v St Lucia se mi mimořádně vydařil. Skvělé bydlení, vykrmil jsem se hovězími steaky vlastní výroby. Nádavkem každý den nějaká atrakce. Už se těším, jak zítra začnu trhat asfalt směrem k Durbanu.
