Nic se nevyrovná prostému potěšení z jízdy na kole. J.F.Kennedy (a že měl i jiná potěšení, dodávám já).
Hledat na kolemkolem
Z Durbanu do Mthatha
Nechtěl jsem vyjet po dálnici. Našel jsem silnici R102 a po ní se přes 20 km prodíral průmyslovou oblastí okolo durbanského přístavu. Centrum města je kompaktní a zajímavé, periferie jsou špinavé, roztahané, se silnicemi rozbitými od kamionů zásobujících přístav. Ten je údajně třetí největší na světě. Podle cvrkotu, který tam panoval v sobotu, bych tomu docela věřil.
uMkomaas: Rybáři na molu
Silnice mne dovedla na pobřeží a já projížděl zdejší letoviska aManzimtoti, uMgababa, Scottburg a další. Čím blíže k Durbanu, tím výstavnější, výškové hotely a řada drahých resortů. Vzdálenější destinace rozvoj teprve čeká, zatím jsou to ospalé rybářské vesnice.
uMkomaas: Pobřeží
Silnice R102 se odklonila od pobřeží. Tím se nabídka ubytování v kempech redukovala na nulu. Moc jsem se tím nezabýval. Věděl jsem, že nakonec stejně skončíme u pobřeží oceánu. Problém byl, jak se ukázalo, čas. Vnitrozemská silnice byla hornatá, mizerné kvality a tak jsem se na pobřeží dostal až těsně před pátou hodinou. V sobotu v provincii Kwa Zulu Natal je 17 hodin mezníkem - zavírají Bottle Stores. Já to stihl 5 minut před pátou a mohl sledovat znechucené lidi, které už do obchodu s chlastem nepustili. Sobotu sice měli zkaženou, ale v této oblasti jsou obchody s alkoholem otevřené i v neděli, tak to budou moci dohnat.
Poblíž Esperanza na R102: Zemědělská krajina
Poblíž Esperanza na R102: Vesnický 'supermarket'
Ve SPARu jsem koupil něco (co asi, pár stejků) k večeři a oblíbený půl kilový jogurt na snídani. Nejbližší kemp byl podle mé GPS vzdálen 10 km. Bylo půl šesté, měl bych to stihnout. Na okraji Hibberdene jsem uviděl směrovku na Anchor Caravan Park. Nebyl na pláži, ale počasí stejně koupání nepřálo. Dojel jsem na bránu a strážný mne tam nechtěl pustit, že jsou tam všude rezidenční objekty. Donutil jsem ho, aby zavolal manažerovi caravan parku. Ten mu řekl, ať mne pustí.
V od Port Shepstone: Typická afrikánská architektura
V rozlehlém caravan parku jsem byl osamocen. Vůbec jsem se tomu nedivil po zkušenosti se sekuriťákem. Majitel si řekl o 200 rand. Přišlo mi to hodně, ale nijak jsem to nekomentoval. Za 10 minut mi přinesl 5 litrovou bandasku vody a 70 rand. Prý, že mne moc zkasíroval. "To ti nařídila manželka, viď", řekl jsem mu. "Máš pravdu", potvrdil, "a ještě vzkazuje, že tady můžeš být úplně zdarma". "Jen to ne", povídám, "co je zadarmo je blbý".
Port Shepstone: Pobřeží s majákem
Potřeboval jsem vymyslet, po jaké silnici se vydat do East London. Nabízela se N2, ale nevěděl jsem, jestli po ní mohu jet. Z Durbanu to byla express way, na kterou kola nesmí. V mapě jsem našel hodně klikatou R61. Na mapě vypadala opravdu divoce a což teprve v reálu. Rozhodl jsem se odchytit nějaké policisty a s nimi to probrat.
Podařilo se mi kontaktovat sympatického poldu, který zrovna svačil poblíž Pick and Pay. Byl velmi ochotný, svačinu strčil do auta a důkladně to se mnou probral. Na R61 ani náhodou, šíleně hornatá a nebezpečné okolí. Na N2 mohu bez problémů, od Port Shepstone je to obyčejná highway. Ale nemám čekat žádnou idylu, krajnice spíše není a výšlapů v horách si užiju dosyta. Překvapil mne, když mi řekl, že můžu s klidem i na express way. "Ale je tam značka se zákazem kol", oponoval jsem mu. "Buď v klidu, tady jsi v Africe", odvětil policista.
Z od Port Shepstone na N2: Township v kopcovité krajině
S těmi kopci měl pravdu. Dupal jsem, funěl a dupal, ale z kopce jsem se v podstatě nesvezl. Pořád nahoru a docela strmě. V Paddock jsem si koupil od kuchařek u benzinové pumpy 30 dekového stejka a nacpal jsem se s ním bez přílohy. Dobrá svačina a také večeře, jak se později ukázalo.
Z od Port Shepstone na N2: Township
Potom se zatáhlo, mraky se válely po zemi a začalo drobně, ale vydatně pršet. Pláštěnku jsem tentokrát oblékl včas, nevypadalo to, že brzy pršet přestane. Poslední ubytování byla Lodge v Paddock, ale to jsem měl jenom 50 km. Připozdívalo se a bylo jasné, že budu spát nadivoko. Testoval jsem několik míst. Už jsem si skoro vybral místo ve vysoké mokré trávě, když se asi 100 m ode mne objevila postava. Tak jsem zase jel dál.
N2 odbočka na Nqabeni: Tabule mne zmátla - hostel není hostel
Hostel není hostel
Na křižovatce s prašnou silničkou na Nqabeni jsem uviděl směrovku na hostel. Přání otcem myšlenky, bez váhání jsem tam vyrazil. Kolo jsem zaflákal červeným pískem a po 2 km byl u cíle. Hostel byla základní škola s ubytováním pro děti. Začalo se stmívat a já začal jednat. Sehnal jsem školníka a vnutil mu ideu, že se někde v rohu rozsáhlého travnatého pozemku vyspím ve stanu. Nic proti tomu neměl, ale šli jsme to konzultovat do vesnice s ředitelkou školy.
Nqabeni: Stanuji u domu ředitelky místní základní školy
Ta po poradě s manželem rozhodla, že na školním pozemku ne. Ale můžu stanovat u nich na dvorku a nebo se vyspat v garáži. Zvolil jsem dvorek přestože pršelo. V garáži bylo na podlaze naváto cementu a nechtěl jsem si zničit spacák a samonafukovací matraci. Jejich děti - kluk a děvče - z toho měli velké představení. Postavil jsem pod jejich dohledem stan na vybetonovaném dvorku. Znovu jsem ocenil samonosný stan, který není nutné fixovat kolíky. Potom zodpověděl řadu zvídavých dětských dotazů. V garážové prodejně na vedlejší parcele jsem vykoupil všechny zásoby Mahewu, měli jenom litrovku a půllitrovku. Ty jsem vyzunkl k večeři a odebral se na lože přiměřeně znaven. Preventivně jsem si vzal tabletku magnézia, aby mne po té dnešní námaze netrápily v noci křeče.
Moc jsem se nevyspal. Místní pes se nehodlal smířit s mou přítomností a neúnavně štěkal bez ohledu na to, jestli je jedna nebo tři hodiny po půlnoci. Ráno na mne čekalo překvapení, zadní kolo bylo poloprázdné. Vyměnil jsem duši, na té původní jsem ale žádné píchnutí nenašel. Když už jsem byl v tom, namazal jsem řetěz a prostříkl SPD pedály. Paní ředitelka mi ještě udělala kafe a dva sendviče, opravdu skvělí lidé.
Ráno nepršelo, byla pouze mlha. Namáhavě jsem se vyšplhal do 27 km vzdáleného Hardingu. Tam jsem se ve SPARu preventivně nacpal. Zakoupené jídlo jsem snědl spolu s místními na dřevěné lavici před obchodem. Je vidět, že SPAR svým zákazníkům rozumí a taky se mu díky lavici neztrácí plastové přepravky, na kterých se při absenci lavice běžně sedí. Mezitím se rozpršelo. Hustý déšť, zima, výživné kopce a silný protivítr - prostě podmínky k zulíbání.
Strmá stoupání jsou nebezpečná. Kolo nemá potřebnou stabilitu a při troše nepozornosti nebo díky díře v silnici může vybočit i o metr do vozovky. To byl můj případ. Utažená zatáčka v prudkém stoupání, žádná krajnice a díra ve vozovce. Rychle jsem ji objel a to už na mne zoufale troubil kamion, který mi funěl na záda. Strhl jsem to ke krajnici, tam byl půl metru hluboký odvodňovací žlab. Do toho jsem taky nechtěl, takže další výkyv do silnice. Kamion naštěstí s rezervou dvou metrů projel a já z toho s klikou vyvázl. Ale bylo to fakt o fous.
N2 15 km N od Kokstad: Déšť ustal a z mraků vykoukly okolní hory
Odpoledne přestalo pršet, mraky se zvedly a já konečně viděl, že ta námaha stojí za to. Krásné hory, vše šťavnatě zelené a překvapivě husté osídlení.
Willowdale: Silnice N2
Willowdale: Kostel
Kokstad
Celý den stoupání do kopců, ale závěr byl milosrdný. Posledních 15 km silnice do Kokstadu výrazně klesala. Těšil jsem se na pořádné jídlo a taky na pivo, které jsem včera musel vynechat. V centru spousta ubytovacích možností. Bohužel ani ty dražší neměly wifinu, proto jsem dal přednost levnějšímu bydlení v Kibo Lodge. Obchody vzdálené 500 m, nemělo to chybu.
Večer jsem zjistil, že se mini SD karta s mapami v navigaci rozhodla odebrat na věčný odpočinek. Nešla ani naformátovat, musím koupit novou.
Ráno jsem se nemohl vynadívat na své kolo, jak po dvoudenním dešti krásně "rozkvetlo" rzí. Mokrým hadrem, vydyndaným od uklízečky, jsem kolo otřel a hned to vypadalo výrazně lépe. Když už jsem byl v tom, namazal jsem řetěz a prostříkl a namazal pedály. Bylo to všechno suché a vydávalo skřípavé zvuky, které uchu pravověrného cyklisty neladí. Navíc jsem čekal zase nadbytek kopců a doufal, že s namazaným řetězem to půjde snáze.
J od Kokstad: Pohled na Kokstad
Mount Ayliff: Příjezd do města
Tentokrát to nebylo tak tvrdé. Prvních 10 km stoupání o 350 výškových metrů a potom sešup dolů. Jasná obloha, ale protivítr silný a studený jako břitva. Zajímavé, silnice se kroutila, ale vítr to nezajímalo a foukal neomylně přímo do čenichu. Necelých 30 km a byl jsem v Mount Ayliff.
Zase bojuji proti apartheidu
Měl jsem chuť na nějakou omáčku. Ve SPARu jsem objevil telecí játra, dal jsem si je s rýží. Kolo jsem před obchodem nezamykal, bylo tam tolik lidí, že bylo pod dohledem. Vždycky vidím několik mladíků, kteří mne sledují a tak kolo pantomimicky zamknu. Tentokrát to asi moc nepomohlo, do obchodu za mnou přišel policista s tím, že se okolo něj vometají zdejší týpci a ať už si nakoupím, aby mi ho nemusel hlídat. Místní SPAR měl před obchodem lavice a stoly, kde lidé jedli jídlo nakoupené v supermarketu a klábosily (tvrdé y je správně, byly to převážně ženy). Spočítal jsem všechny bílé tváře, sedící u stolů. Ani jedna, vážení. Pouze já, hrdina rasového smíření, jsem se v poklidu najedl s tmavými spoluobčany. Mandela by mi určitě dal medaili, kdyby se toho dožil.
Z od Mount Ayliff: Typický travnatý porost
Poblíž Rode: Osada po horami
Poblíž Rode: Členité pahorky
Poblíž Rode: Údolí
Protivítr mi dával hodně zabrat. Nejhorší to bylo v podvečer, kdy foukal nárazový vítr z 9 hodin a nekompromisně mne tlačil do silnice (zde se jezdí vlevo). Musel jsem brzdit ve sjezdech, abych měl kolo pod kontrolou. Na rozdíl od včerejška byl závěr hodně tvrdý. Na posledních 10 km stoupání skoro o 300 výškových metrů. Mount Frere je opravdu Mount, tedy hora, a ve městě bylo také všechno do kopce. Poblíž mnou tušeného centra jsem se zeptal tří mladíků levantského původu na nějaké bydlení. Řekli mi, ať rychle vypadnu, tato část města je fakt o hubu. Nasměrovali mne na Ilita Guest House.
Poblíž Mount Frere: Osada
Jel jsem okolo hospody a dostal chuť na pivo. Kolo jsem dotlačil dovnitř, abych nemajetným, ale žíznivým, obejdům ztížil jejich manévrovací možnosti. Ty sahají od údajného poplatku za hlídání kola až k pokusům něco z kola ukrást. V guest housu měli naštěstí volný pokoj. Objednal jsem si večeři a snídani. Jít si ve tmě nakoupit do více než kilometr vzdáleného supermarketu by nemuselo dopadnout nejlíp.
Snídaně mi přišla dost drahá, na zdejší poměry. Přesto jsem udělal dobře, že jsem se nejel najíst do supermarketu. Mount Frere je hodně do kopce a já v těch strmých stoupáních dám tak 6 až 7 km/hod. To znamená, že kdyby po mne chtěl nějaký pěšák skočit, tak mne dostane. Zkoušeli to tři hujeři. Dva jsem zahnal jadrným českým posláním do pihele. S třetím to bylo obtížnější, ale kudlu neměl a tak jsem ho nějak ukecal.
Mount Frere: Moderní předměstí
Mount Frere: Zde už pochopili, že hlavním surovinovým problémem bude pitná voda a snaží se uchovávat její zásobu
Nicméně v Jižní Africe nejsou žádní zabedněnci. Chápou mnohem lépe než v naší domovině, že pitná voda bude brzy vzácnou surovinou. V Cape Town už dnes mají s vodou velké problémy a úřady vyhlásily tvrdé regulace, proti kterým místní masivně protestují. V Mount Frere bylo vidět na kopci několik velkých nádrží s vodou. Ale těžko říci, jestli jim to bude za pár let stačit. Česká republika, jako rozvodí střední Evropy, by měla začít dělat maximum pro udržení vody na svém území. Obávám se, že za chvíli nám to okolní země budou chtít zakázat.
10 km Z od Mount Frere: Prosté obydlí s milionovým výhledem
12 km Z od Mount Frere: Kopcovitá krajina
Poblíž Tina Bridge: Meandr řeky Tina
Zvědavá policistka mne včera kontrolovala na silnici, aniž by k tomu měla jiný důvod než to, že byla znuděná běžnými klienty v automobilech. Nicméně i já z ní zkoušel vymáčknout nějaké relevantní informace. Měla asi 40 kg nadváhy, ale suverénně tvrdila, že do Mount Frere je to kousek (bylo to 50 km). Potom se ptala proč nejedu rovnou do Mthatha. Snažil jsem se jí vysvětlit, že kopce a silný protivítr mi ubírají spoustu sil. "Do Mthatha nejsou v podstatě žádné kopce", odvětila. No, v autě se to tak možná jeví, ale mne nestačí přitlačit plynový pedál, já to musím vydupat. Pravdu neměla, mrkněte na výškový profil trasy z Mount Frere do Mthatha.
Jasně, začátek byl dobrý. Vydupat nad Mont Frere a potom sjet k řece Tina. Tam začalo táhlé stoupání, v jehož polovině na mne čekal u auta John z Cape Townu. Jel sice v protisměru, ale otočil to, abychom si mohli pokecat. Jezdí s manželkou cyklistické expedice, ale jenom měsíční, víc času zatím nemají. Byli například v Iránu, Argentině a různě po světě. Loni byli v Rumunsku a tím pádem znal českou vlajku a věděl, že jsem Čech. Probrali jsem kde co, doporučil jsme mu Japonsko a Mexiko.
Poblíž Tina Bridge: John, jezdí expediční cyklistiku s manželkou, která je prý v kopcích lepší než on, loni jezdili v Rumunsku
Jeho paní jezdí skoro denně a on jen na expedicích. Proto mu dává žena zabrat ve výživných kopcích, ale po čtrnácti dnech ji svou výkonností John dožene. Překvapilo mne, že jsme měli podobná omezení. Jihoafričané v době apartheidu také nemohli cestovat. Příčiny byly vnější - ostatní země je neuznávali a nechtěli pouštět na svá území. U nás to bylo naopak, vnitřní příčinou byl bolševik, který se bál o své postavení neschopných a všehoschopných a proto zakázal lidem vidět jiný svět.
Stoupání nad Tsitsa Bridge: Jízda na koních zde není obvyklá
Mthatha: Městské centrum
Mthatha
Půlmilionové město silně spjaté s Nelsonem Mandelou, který prožil mládí a dětství v blízkém okolí. Posledních 20 km skoro pořád z kopce. To mne bavilo. Přijel jsem na hranici města. Po levici Superspar a řada dalších obchodů. Na navigaci se mi objevil Five game guesthouse, vzdálený 200 m. Wifinu měli, to byla moje první podmínka. Majitel chtěl 800 randů za noc. Ukecal jsem ho na polovic. Dobrej kšeft, wifina fungovala skvěle, vedle pokoje vybavená kuchyně a k obchodnímu středisku pouhých 200 m.
Mthatha: Muzeum Nelsona Mandely
