Nový Zéland

Z Coromandel Town do Whitianga

Odtučňovací kůra, Karlův most v kočičím pyžamu, čerstvé mandarinky

Spánek se lepší, spal jsem asi do 3:30 a potom jsem ležel v polobdění do rána. Ráno 'řvali ptáci', mají zde výrazně odlišný repertoár zvuků. Po snídani jsem radikálně snižoval váhu nákladu. Vyhodil jsem použité spodky a ponožky, návleky na kotníky (tak dlouho jsem je sháněl), pedálové klipsny (stejně jsem je nemohl kvůli hrubé podrážce bot použít). Tlustý malý blok jsem věnoval spolubydlícím, vyhodil štětku na holení (jde to rozetřít rukou), vyndal staré baterie ve svítilnách a vyměnil za nové, zahodil mýdlo a zvonek z kola, odmontoval původní držák na pumpičku, vyhodil visací zámek, igelitový pytel na zakrytí kola, igelit pod stan a nějaké hadry. Chtělo by to ještě vyhodit nějaké oblečení, sandály a třeba i kleště, ale zatím jsem si netroufl.

Po 10 hodině jsem se opřel do pedálů. Věděl jsem, že to začíná průserovým kopcem, kde se na vzdálenosti 3,5 km vystoupá 360 m. V noci jsem se tím v 'nespavém' období zaobíral; v průvodci to popsali fakt barvitě. Vydupal jsem to však v pohodě. Samozřejmě jsem propotil vše až na kůži. Ještě do toho foukal studený protivítr. Nahoře jsem udělal fotku na vyhlídce na Coromandel Harbour a poskytl několik 'interview' - odkud a kam jedu, jak dlouho zde budu, odkud jsem - klasika. Nahoře foukal ledový vítr a čekal mne vražedný sjezd. Brzdy si zamakaly. Držel jsem to tak maximálně na 30 km/h. Bylo to strmé a hodně zakroucené, do toho nárazový vítr, úzká silnice a když mne míjel kamion, musel jsem balancovat na úzké krajnici a moc nekoukat do propasti po levici. Naštěstí na kole umím, hlavně na svém vlastním. Dole na rovince jsem to přece jen trochu rozjel přes 40 km/h a zrovna mne předjížděl autobus s kolegy z večerní debaty u piva.

Pohled z vrcholu stoupání na Coromandel Town

Dole jsem poprvé narazil samoobslužný stánek s ovocem a zeleninou. Připravené sáčky se zeleninou a vajíčky, na papíru napsané ceny. Krabička z umělé hmoty na peníze, ve které bylo několik dolarových mincí, zřejmě na rozměnění. Ve stodole u silnice jsem viděl polorozpadlý traktor značky Zetor. Cesta dál byla snadná, rovinka s kopcem až těsně před cílem. Počasí bylo zvláštní - v poledne jsem naměřil 24^oC, ale vítr to snížil na citelnou kosu. Nylonová větrovka docela pomáhá, ale zase se v ní potím. Zajímavé je, jak se vítr točí, chvíli je v zádech a za chvilku proti.

Samoobslužný stánek u silnice

... a pohled na jeho nabídku

Poštovní schránka s rozkvetlou obuví

Bohatší farmáři si mohou dokonce dovolit traktor světové značky - Zetor

Ubytoval jsem se v Cats Pyjamas, kde měli mezi několika vlajkami na okně i českou vlajku a to dokonce správně orientovanou - červenou barvou dolů. Ptal jsem se na to paní domácí - byla v Praze, velmi se jí líbilo. Hned přinesla album fotek - Staromák, Karlův most, Hradčany, Letná. Jezdí za dcerou do Anglie a tak prý určitě zase přijede. Doporučil jsem jí Krumlov, západočeské lázně a Kutnou Horu.

Cats Pyjamas má díky šéfové českou vlajku

Postavil jsem na zahradě stan, ochutnal zralé mandarinky ze stromu a vypral věci. Pochvaloval jsem si, jak je to v bacpackers dobře zařízeno. Za pár šupů postavím stan, mohu používat záchody, sprchu, kuchyni, lednici a vyprat si prádlo. Všude jsou věšáky na prádlo včetně kolíků (tak jsem se zbavil svých 10 kolíků a mají je ve Whitianga dodnes, pokud se nerozbily). Stejně tak s dopravou - autobus lidi doveze až k baráku, žádné tahání ranců na dlouhé vzdálenosti. Večer si bezplatným hovorem objednají další jízdu a autobus je dopoledne vyzvedne na místě.

Stan na zahradě v Cats Pyjamas

Zralé mandarinky pár kroků od stanu

Každý bacpackers má pořádný věšák s kolíky

Šéfová Cats Pyjamas dohlíží na nové hosty z busu

V 'sámošce' jsem večer potkal Čechy ze včerejška. Uvařil jsem si první 'večeřosnídani' - půlkila těstovin, půlkilovou hovězí konzervu, cibuli, rajčatovou omáčku. Větší část zblajznu k večeři a zbytek nechám v lednici na ráno. U večeře velmi různorodá společnost Skotka, Dánka, Němka, Australani ve věkovém rozpětí 19 až 55. Při povídání jsem si uvědomil, jaký byla pražská povodeň 'skvělý marketingový tahák'. Všichni Prahu viděli v CNN a měli jsme o čem mluvit. Večer někdo pustil z videa Pána prstenů, ale po dvou pivech jsem zkolaboval a těsně po 21 hodině jsem se zachumlal do svého spacáku.

Už jsem si zvykl na nový toulavý způsob života. Zbavil jsem se vypíglovaného civilizovaného zjevu, potáhl se vrstvou prachu z cest proti kterému je sprcha bezmocná. Zvykl jsem si na kolo a jeho váhu už nevnímám. Když na ně nasedám, připadám si, jako bych si obouval jen trochu větší boty. Začalo se mi to fakt líbit.

Mercury Bay je nádherný záliv, který je osídlen od roku 950, kdy zde přistáli Polynézané v čele s člověkem jménem Kupe. Zhruba v roce 1750 zde přistál James Cook a podle dopravované rtuti záliv nazval. Pláž se jmenuje Buffalo Beach podle lodi (HMS) Buffalo, která zde ztroskotala v roce 1840.