Nový Zéland

Z Tairua do Waihi

Stromy z dovozu, ptáci se mají, do příkopu nechci, stan v suchu

Obavy z deště se ráno nepotvrdily, bylo docela pěkně, polojasno. Namazal jsem po včerejším dešti řetěz a po 10 hodině vyrazil.

Záliv při ústí Tairua River

Mírně zvlněná silnice až na křižovatku silnic 25A a 52B, odkud pěkný kopec do 200 m. Pak se to ještě dost vlnilo. Po sjezdu jsem zastavil ve The Whakekawa Redwood Picnic Area, kde jsou impozantní americké sekvoje vysazené v roce 1934. Dneska už z nich vyrostly pěkní mackové.

Procházka lesem

Pamětní tabule na vysazení sekvojí

Odbočil jsem do Opoutere a nelitoval jsem. Nádherná silnička okolo zálivu obklopená stromy, žádný provoz. Připadal jsem si jak na hrázi jihočeského rybníka. Okolo víkendová sídla, vše skvěle udržované. Cesta končila v přírodní rezervaci The Wharekawa Wildlife Refuge. Vzal jsem to po cestičkách jako na horském kole, i s tím nákladem to šlo dobře. Asi proto, že to bylo skoro v úplné rovině. Lesem jsem projel na krásnou písečnou pláž, kde na několika km nebylo vidět človíčka živáčka, pouze ptáky jarabáky. Oblast je zajímavá tím, že je tam mělká vnitřní laguna, která se spojí s mořem až při vysokém přílivu. Rezervace je pověstná spoustou mušlí a ústřic.

Wharekawa Wildlife Refuge je zejména ptačí rezervací

Zdejší pláž však také není marná

Vnitřní laguna přírodní rezervace

Vrátil jsem se po stejné cestě na silnici a dorazil do Whangamata. To je na zdejší poměry slušné město, dokonce zde mají obchod s koly. Krásná několik km dlouhá písečná pláž asi 100 m od centra. Tam právě vypouštěli Pacific Cyclo Tour cyklisty do světa. Mají mikrobus, za ním přívěs asi na 12 kol. Cyklisti jedou bez zátěže, zavazadla mají v mikrobusu. Před každou etapou je nakrmí, nalejou čajem a dají jim balíček na cestu. Po cestě ty slabší sbírají na domluvených místech. Odjíždějící cyklisté mi nadšeně kynuli, já jim taky. S jejich šéfíkem jsem dal řeč, ptal jsem se také na další cestu. Doporučil mi to vzít okolo pobřeží na Taurangu. Mé cestovní plány komentoval slovy 'good stretch'.

Pláž je pár kroků od centra

Přesto je zde určitě dost místa

Rackové čekají co na ně zbude z mé svačiny

Doprovodné vozidlo cyklistického zájezdu

Byly teprve 3 hodiny a tak jsem vyrazil do Waihi. Bylo to hrozně kopcovité až do výšky 236 m. Kopce mi ani tak nevadily jako protivítr v závěrečné rovinaté části - ten mi dal zabrat. Chvílemi přišel ze strany takový poryv, že mě to sfoukávalo do příkopu.

Ve Waihi jsem sháněl bydlení, nejprve ve starém hotelu, kde je rovněž bacpackers. Dohadoval jsem to s kníratým a zarostlým barmanem u barového pultu s pípami jako z divokého západu. Mluvil tak rychle a s takovým přízvukem, že jsem mu rozuměl jen to hlavní - kolo si zamkni na dvoře a dám ti samostatný pokoj za 15$. Nějak se mi to nezdálo, hlavně jsem chtěl klasický bacpackers s kuchyní a podobně. Tak jsem poděkoval a hledal dál. Po dlouhých oklikách jsem našel camp na konci města. Stan za 12$, ale jinak špatný - kuchyně bez nádobí, žádná společenská místnost, jenom 'srub' s TV, kde několik hodin seděly dvě děti a omámeně koukaly na bednu.

Hotel a backpackers s hospodou z časů divokého západu

Musel jsem si obstarat jídlo ve městě, asi 30 minut procházka. Bylo pozdě, obchody zavřené a tak jsem vyměkl a najedl se v KFC. Na snídani nic nemám, nakoupím ráno při odjezdu. Při zpáteční cestě jsem pozoroval Měsíc v novu. Jeho srpek je naležato jako písmeno U a ne jako písmeno C u nás. V noci silně foukalo a potom lilo, měl jsem obavy, jestli to stan vydrží. Bez problémů, dobrá výbava se vyplatí.

Waihi je historické hornické město. Zlato bylo objeveno v roce 1878 a těží se zde dodnes v Martha Mine. Hlavní turistickou atrakcí je stará dřevěná těžní věž, nestála mi ani za fotku.