Nový Zéland

Z Otaki Beach do Wellingtonu

Tandem v terénu, pepřová káva, nácvik zemětřesení

V noci pršelo a ráno se déšť střídal se mžením. Šel jsem se podívat na pláž Tasman Sea vzdálenou necelých 300 m. Rozloučil se a vypadl jako první. Francouzi se také chystali co nejdříve vyjet. Mimochodem, měli skvělé vybavení - goretexové bundy, nepromokavé tašky na vleku a co je zajímavé - trekingové boty nad kotníky.

Ráno to na Otaki Beach nevypadalo moc slibně

Vzal jsem to známou cestou přes město a tím si docela zajel. Upaloval jsem s mírným větrem v zádech a skoro pořád z kopce. Asi po 20 km mne dojeli Francouzi - zazpíval jsem jim při tom začátek Marseillaise a zasalutoval. Měli velkou radost. Pár km jsem jeli spolu. Z kopce mi dávali záhul, byli o dost těžší a tak jsem neměl šanci, ani když jsem šlapal na nejtěžší převod a valil těsně pod 60 km/h. Do kopců jsem je vždycky předjel. Nicméně to byla makačka a já se nechtěl uhnat, tak jsem zabočil do městečka Paraparaumu, abych se pokochal pohledem na Kapiti Island.

Sabine a Etienne s famózním horským tandemem

K mému překvapení na mne čekali na nejbližším odpočívadle. Udělali jsme nějaké fotky, Sabine si půjčila moje kolo a moc si pochvalovala, jak je lehké. Já jezdil s Etiennem na tandemu. Dali jsme i kus terénem a docela dobře jsem se vyřádili. Tandem má v terénu tu výhodu, že zadní jezdec svou vahou zabraňuje pádu na čenich. To se dá využít k opravdu krkolomné jízdě. Nakonec jsem se zase vrátili na svá místa a jeli jsme ještě nějakou dobu spolu. V několikakilometrovém klesání mne zase převálcovali a zajeli do městečka Porirua.

V plné jízdě

Sabine se zalíbilo moje kolo

Já to vzal na tandemu za ní

S Etiennem jsme zamířili odzkoušet stroj v terénu

Začínala zde dálnice kde je jízda na kole zakázána. Objel jsem to přes menší městečka jako Tawa a Johnsonville. V pekárně jsem si dal kávu a výborný zákusek se šlehačkou (3,20$). Byl tam boiler s vařící vodou a nádobky s mlékem, cukrem atd. Tak mne napadlo že se jedná o zdejší variantu amerického 'refile' (koupíte si kávu nebo kolu a oni vám ji neomezeně dolévají). V jedné nádobce byla taková světlejší mletá káva, tak jsem ji nasypal do prázdného hrníčku, zalil vodou a mlékem. Řádně rozmíchal a až při napití zjistil, že to byl namísto kávy pepř. Rychle jsem vypadl, abych nebyl za blba.

Závěrečná část do Wellingtonu byla špatně značená a tak jsem se párkrát zeptal. Nakonec jsem najel na cyklistickou stezku vedoucí po chodníku pro pěší a ta mne dovedla až do centra před Te Papa Muzeum. Odchytil jsem nějakou paní a zeptal se na Brougham street, kde byl backpackers se stany. Paní mne velice přesně navedla takovým mužským přístupem. 'Je to támhle na kopci, dostaňte se na támhletu ulici, až uvidíte prodejnu kuřat (myslela KFC) zahněte doleva'. Našel jsem to bez problémů.

Historické budovy v centru Wellingtonu

Nábřeží je v centru města

Vedle stanovala nějaké mladá Holanďanka z Eindhoven. Měli jsme dobré téma; zjistili jsme, že pouze v Čechách a v Holandsku se slaví Mikuláše. Potom jsem vyrazil do Te Papa Muzea. Vstup zdarma, expozice pěkné, moderně pojaté, různé hračičky - při zemětřesení se s tebou chalupa třese, duje vítr a podobně. Moc hezká byla expozice věnovaná Maorům.

Výhled na město z Te Papa Museum

Tuhle značku hovězího jsem kupoval

Ovšem jedničkou byl první automobil vyráběný na Novém Zélandu firmou Holden (nyní dělá Opely). Stroj z pořádného vlnitého plechu, něco jako třívrtulový bombardér Junkers ze začátku 2. světové války. A ta barva!

První automobil vyráběný na NZ firmou Holden

Konečně jsem si koupil silniční mapu, což jsem měl udělat již dávno. Nadlábl jsem se u Číňanů - kopice nudlí s masem a zeleninou za kulantních 7,50$. Ve Wellingtonu se mi líbilo - za šera ožila jedna dlouhá ulice v centru s hospodami, kluby, pouličními umělci a policajty. Trochu jsem se zdržel, ale díky moři a kopcům je zde orientace snadná a tak jsem trefil zpět i s mírně omámenými smysly.

Konečně trochu realistické rozměry

Wellington
je hlavním městem Nového Zélandu. Žije v něm skoro 160000 obyvatel, v celé aglomeraci potom více než 410000 lidí. První osada na tomto místě byla založena v roce 1840. Kromě vládního je i kulturním a uměleckým centrem Nového Zélandu. Sympatická je řada kaváren a hospůdek, pouliční umělci, hudebníci a baviči.
Pro cyklisty je zajímavá jeho přezdívka Větrné město. V některých dnech dokáže silný vítr cyklistovi jeho snažení pěkně opepřit. Nejhorší situace je prý začátkem zimy, kdy jsou i silní muži větrem přišpendleni ke zdem domů a křehké staré dámy se vznášejí na svých deštnících v povětří. V roce 1968 byl dokonce tak silný vítr, že srazil trajekt Wahine na pobřežní útesy těsně u vjezdu do přístavu. Trajekt se nakonec potopil, zahynulo 51 lidí.