Nový Zéland

Z Havelocku do Belgrove

V laufu, Kája Mařík, špína, bordel a trocha strachu

V noci řádila silná bouře. Později jsem se dozvěděl, že včera odpolední trajekt už kvůli počasí nevyjel a nejezdilo to ještě další den. Štěstí se mne stále drží.

Cesta vedla hornatou krajinou, hustě zalesněnou a proloženou rekreačními domy. Původní zlatokopecké osady okolo Pelorus Bridge připomínaly názvy jako Canvastown (Plátěné město). Prvních 30 km po rovině a potom 2 slušné kopce (do 220 m a 360 m). Vyjel jsem to bez problémů, asi jsem fakt v laufu. Dlouhý a zakroucený sjezd z druhého kopce bylo přímo pošušňáníčko. Cestou jsem míjel v protisměru cyklistický závod a tak byla spousta zdravení.

Nelsonu vévodí katedrála

Vnitřní výzdoba je v anglikánských kostelech skromná

Pohled na hlavní třídu Nelsonu

V Nelsonu jsem byl chvilku po jedné a tak se mi nechtělo zůstávat. Podíval jsem se do katedrály, projel hlavní třídu, koupil pivko v Liquer store a vypadl po SH6 směr Richmond. Chtěl jsem ujet co nejdále, abych to měl zítra v horách snazší. Problémy s bydlením jsem očekával, ale nedělal jsem si s tím žádné starosti, jako konečně s ničím. V Brightwateru jsem obhlédl pomník zdejšího rodáka sira Rutheforda, jednoho z vědců, kteří se zasloužili o "rozbití atomu" a otevřeli cestu k využití atomové energie. Ve Wakefieldu už jsem se začal ptát na bydlení. Poslali mne do Belgrove, tam že je snad nějaký camp. Koupil jsem nějaké zásoby, k večeři 2 kousky kuřete v Takeaway. V Belgrove mne v hospodě nasměrovali do campu.

Pomník lorda Rutheforda mi připomněl Káju Maříka

Na místě byla opravdu černá černoška, která si řekla o 15$, což jsem odmítl a dal jí 10$ (i tak to bylo moc). Po zaplacení mi řekla, ať si dám pozor na věci, že jsou tam divní lidé. Byla to fakt zvláštní parta. Paní byla na práci, sekala trávu až do tmy. Jediná se chovala normálně, bavila se se mnou. Pak tam byl běloch v mých letech, taky sekal trávu, ale neodpověděl mi ani na pozdrav. Pak divoký mladý "beatnik", žil v odstaveném autobusu s rok a půl starým pitbulem. Pes po mne vyjel, když jsem stavěl stan a musel jsem na něj řvát, jeho páníček nijak nereagoval. Pak 2 skoro normální bílí kluci. Ten zhruba devatenáctiletý se mne ptal, zda u nás máme holky. Druhý byl chorobně hubený osmiletý kluk.

Srandovní byl asi 12 letý černý kluk, který se hned potom, co jsem zaplatil začal divoce hádat s paní, že to jsou jeho peníze a že na ní pošle tátu. Přišel ke mne obhlédnout vybavení - kouká na kolo, říká "Mongoose - dobrá značka, pěkný sedlo, ten computer je super" a to takovým způsobem, jako by mu to kolo už patřilo. Musel jsem jim dát najevo, že někdo ví, že jsem u nich v kempu. Řekl jsem jim, že mám ráno v hospodě objednaný hovor do Evropy. Pak jsem ještě dal řeč s "beatnikem" o psovi a to bylo jediné téma, na které zabral.

Všude bordel a špína, na vaření to nebylo. Tak jsem spravil stojánek na kolo, přehodil hodně sjetý zadní plášť dopředu, namazal kolo a vyčistil starými hadry, které se válely na verandě. Doufám, že jsem si nevzal nějakou část jejich garderoby.

Šel jsem spát trochu se strachem, připravil jsem si pepřový spray k ruce. Po setmění začal černošský kluk hystericky řvát něco v tom smyslu "kde je můj táta, táto přijď zpátky". Napadlo mne, že má tátu v base. Kupodivu jsem usnul rychle a spal jako mimino. Ujetých 117 km bylo tou nejlepší ukolébavkou.

Nelson
Město Nelson s více než 50000 obyvateli je zaslouženě jedním z nejnavštěvovanějších turistických cílů. Údajně má nejpříznivější počasí v zemi. V bezprostřední blízkosti jsou nádherné pláže a národní parky. Velmi známé jsou Abel Tasman National Park a pláže v zátoce Golden Bay. Samotné město má spoustu příjemných parků a není v něm nouze o kavárny a hospůdky.